Spor označovaný jako arabská studená válka se táhne už bezmála padesát let a jakákoliv dohoda o příměří zůstává zatím v nedohlednu. Územím Západní Sahary prochází od severu k jihu vojenská hranice a dělí ji na dvě nestejně velké části: Východní čtvrtinu zaujímá tzv. Saharská arabská demokratická republika neboli SADR, uznávaná na mezinárodní úrovni zhruba šesti desítkami zemí vesměs třetího světa. V roce 1976 ji vyhlásilo povstalecké hnutí Polisario v reakci na odchod Španělů z tzv. Španělské Sahary a od té doby se SADR s nevalným úspěchem snaží vymanit z marocké nadvlády. 

Něco za něco

Šestnáct let trvající partyzánskou válku sice v roce 1991 završilo příměří zprostředkované Organizací spojených národů, ale představitelé severního souseda dosud odmítají uspořádat dohodnuté referendum o nezávislosti. Marocká vláda si Západní Saharu nárokuje jako integrální součást vlastního území a kontroluje veškerou tamní ekonomickou aktivitu, přičemž o regionu hovoří jako o jedné ze svých provincií. 

Spor má však rovněž mezinárodní dosah: Dotýká se totiž nejen bezprostředně sousedících zemí, ale účastní se ho například i USA coby jeden z dodavatelů zbraní pro marockou stranu. V roce 2020 Spojené státy oznámily, že uznají plnou svrchovanost Maroka nad Západní Saharou výměnou za to, že západoafrická země naváže vztahy s Izraelem.

Touha odejít

Permanentní napětí se hluboce podepsalo na životě půl milionu obyvatel, kteří mezitím hospodaří v mimořádně nehostinných podmínkách jedné z nejsušších oblastí planety: Průměrné letní teploty tam dosahují 43–49 °C a zemědělská půda zaujímá jen 0,02 % území. Životní úroveň lze popsat jako tristní. Polovina populace je negramotná a očekávaná doba dožití dosahuje pouze 52,4 roku, což znamená nejnižší hodnotu na celé planetě. Není divu, že řada obyvatel touží z regionu odejít. V alžírských utečeneckých táborech žije podle různých zdrojů 150–170 tisíc válečných uprchlíků. Ti, kteří zůstali, se z poloviny živí rybolovem na pobřeží Atlantiku, případně je zaměstnává některá z firem těžících fosfáty. Uvedená surovina představuje jeden z klíčových exportních artiklů a ročně se vyváží v objemu zhruba dvou milionů tun.

Image

Čtěte také

Země písku a kamení: Dnes vyprahlá Sahara byla kdysi úrodným rájem

Autoritářství – ať už pravicové nebo levicové – může mít společného víc, než bychom možná čekali. Nová vědecká studie ze Španělska poprvé ukazuje, že lidé s autoritářskými sklony mají odlišnou strukturu mozku než ti, jejichž politické postoje směřují spíše ke středu. A co víc – rozdíly mezi pravicovým a levicovým autoritářstvím se projevují i na odlišných místech mozku.

Mozky pod drobnohledem

Výzkumný tým z Univerzity v Zaragoze naskenoval mozky 100 mladých dospělých Španělů ve věku 18 až 30 let. Šlo o zdravé jedince, kteří v minulosti neměli diagnostikovanou žádnou psychickou poruchu. Skupina zahrnovala 63 žen a 37 mužů. Kromě magnetické rezonance účastníci vyplnili i psychologické dotazníky, které měřily míru jejich autoritářství – jak pravicového, tak levicového – a rovněž jejich impulzivitu, úzkostnost a emoční reaktivitu.

Do skupiny pravicových autoritářů vědci zařadili osoby, zastávající konzervativní hodnoty a volající po přísné společenské kontrole. Naopak levicoví autoritáři podle výzkumníků usilují o násilné svržení existujících mocenských struktur a jejich potrestání.

Různé formy autoritářství

Obě skupiny – pravicoví i levicoví autoritáři – se zcela zřetelně lišily od lidí s umírněnějšími, nebo spíše centristickými postoji. Překvapivě se ale obě skupiny od sebe lišily i navzájem.

Pravicoví autoritáři měli podle výzkumu menší objem šedé hmoty v dorzomediální prefrontální kůře, tedy oblasti mozku, která hraje klíčovou roli v sociálním uvažování a schopnosti vnímat perspektivu druhých. Zjednodušeně řečeno – měli méně vyvinutou oblast spojenou s empatií a pochopením ostatních.

Levicoví autoritáři pro změnu vykazovali menší tloušťku mozkové kůry v pravé přední insule, což je oblast spojená s emoční empatií a sebekontrolou. Tato oblast byla v minulosti spojena například s morálním odporem nebo s větší citlivostí u lidí praktikujících meditaci.

Podle vedoucího výzkumu Jesúse Adriána-Ventury z katedry psychologie univerzity v Zaragoze dotazníky dále ukázaly, že obě skupiny autoritářů mají tendenci impulzivně reagovat v emočně negativních situacích – přičemž levicoví autoritáři častěji vykazují zvýšenou úzkostnost.

Unikátní pohled na extrémismus

Význam studie spočívá mimo jiné v tom, že jako jedna z prvních rozlišuje mezi pravicovým a levicovým autoritářstvím na neurologické úrovni. Ačkoli jde zatím o malý vzorek a výzkum bude jistě nutné dále ověřit, výsledky přinášejí cenný vhled do toho, jak mozek souvisí s radikalismem – a jak rozdílné neurologické cesty mohou vést ke stejně extrémním postojům. V době, kdy autoritářské tendence získávají v mnoha částech světa stále větší prostor, jde o výzkum s potenciálně hlubokými společenskými dopady.

Image

Čtěte také

Psychopati mezi námi: Poruchu osobnosti mají nejen vrazi, ale i někteří politici a špičkoví manažeři

Archeologové objevili v Egyptě 4 400 let starou hrobku prince páté dynastie v nekropoli v Sakkáře. Princ Veserefre (Userefre) byl synem faraona Veserkafa (Userkaf), zakladatele 5. dynastie, známé též jako „dynastie slunečních králů“, který zřejmě vládl Egyptu několik let zhruba kolem roku 2465 před naším letopočtem.

Podle egyptologa Ronalda Leprohona z Torontské univerzity, který se na zmíněných vykopávkách nepodílel, tohoto prince, jehož jméno odkazuje na boha Slunce Re a zřejmě znamená „Re je mocný,“ jsme doposud vůbec neznali. 

Dveře do říše mrtvých

Vědci v princově hrobce objevili robustní falešné dveře. Namalované či vytesané dveře, které ale reálně nikam nevedou, jsou běžným architektonickým prvkem hrobek starověkého Egypta. Egypťané věřili, že falešné dveře reprezentují hranici mezi světy živých a mrtvých a že jimi může procházet duše zemřelého.

Čtyři a půl metru vysoké a více než metr široké falešné dveře v hrobce prince Veserefre jsou vytvořeny z růžové žuly. Jsou na nich nápisy, které uvádějí tituly a úřady prince, jako „dědičný princ“, „soudce“, „ministr“, „guvernér“ nebo „kněz“. Použitý materiál i velikost dveří jsou podle odborníků zcela výjimečné.

Použitá růžová žula musela být velmi drahá. Dovážela se z lomu v Asuánu, vzdáleného asi 644 kilometrů. „Je to poprvé, kdy jsme nalezli falešné dveře podobných proporcí v Sakkáře,“ vysvětluje pro Live Science vedoucí vykopávek, egyptolog a bývalý egyptský ministr Zahi Hawass. Většina falešných dveří se v této době vyráběla z vápence, běžného materiálu v Egyptě. Použití růžové žuly značí nejen vyšší náklady, ale i vyšší společenské postavení zesnulého.

Tajemství pod pískem

Podle archeologů byla hrobka později – během 26. dynastie (688–525 př. n. l.) – znovu použita. Vědci v ní objevili sochu krále Džosera (vládl cca 2630–2611 př. n. l.), jeho manželky a dětí. Džoser je známý jako stavitel první stupňovité pyramidy v Sakkáře. Socha nejspíš pochází právě z této pyramidy nebo z některé jiné blízké stavby. Důvod jejího přemístění ale zůstává nejasný.

Dalším zajímavým artefaktem je obětní stůl z červené žuly o průměru 92,5 cm s vytesaným seznamem obětin. Starověcí Egypťané věřili, že duše zemřelých mohou konzumovat pokrmy ponechané na těchto stolech, byť v praxi tyto obětní pokrmy sloužily hlavně kněžím. I přes množství zajímavých a v mnoha případech i unikátních nálezů, je hrobka prince Veserefreho prozatím prozkoumaná jen z části - samotná pohřební komora zůstává skrytá pod pískem.
 

Image

Čtěte také

Archeologové objevili v Egyptě rozsáhlý starověký tunel pod chrámem v Taposiris Magna

Pristimantis ruidus nepatří ke snadno polapitelným žábám. Měří totiž necelé tři centimetry, a v hustých andských lesích se tudíž snadno skryje. Typické znaky v podobě bradavičnaté kůže a výrazného hřbetu ve tvaru písmene W však výzkumníky z Quita pod vedením Juana Sáncheze-Nivicely přesvědčily, že narazili na vzácný druh, který naposledy spatřil americký zoolog George Tate v roce 1922.

Významný objev dvou samic ohrožené žáby následně potvrdila analýza vzorků jejich DNA. Vědecká obec tak získala nová cenná data o genetice zmíněného druhu a také indicie, že je jeho populace stále životaschopná. Jedna ze samic měla totiž vyvinuté vaječníky a druhá byla juvenilní, tedy mladá.

Zachraňte pralesy!

Nalezení zástupců domněle vyhynulého druhu představuje podle výzkumníků první krok, a vyzývají proto k ochraně lokality, která je zřejmě jediným útočištěm zmíněných tvorů na celé planetě. Právě bránění místních ekosystémů před nelegální těžbou znamená totiž v Ekvádoru dlouhodobě palčivé téma.

Tamní Andy se sice staly domovem více než 630 druhů obojživelníků, ale aktuálně je pokrývá asi jen třetina původního lesního porostu. A navíc se téměř 60 % ekvádorských druhů nachází na tzv. Červeném seznamu, tedy ve stavu ohrožení. Vědci i aktivisté tudíž doufají, že se znovuobjevená žabka promění v symbol boje za zachování biologické rozmanitosti země.

Image

Čtěte také

Žába v maskáčích žije: Vzácní skokani po padesáti letech znovu objeveni

Dnes již víme, že se ve vesmíru vyskytují planety, které se podstatně liší od těch, s nimiž máme zkušenost ve Sluneční soustavě. V našem planetárním systému scházejí například superzemě, tedy planety hmotnější než Země a současně lehčí ledoví obři Uran s Neptunem. Jde přitom o planety, které jsou jinak v rámci Mléčné dráhy poměrně běžné.

Potvrzuje to i nový výzkum mezinárodního týmu astronomů, který hlásí objev superzemě s využitím gravitační mikročočky OGLE-2016-BLG-0007. Samotný objev superzemě by nebyl až tak pozoruhodný, známe jich už celou řadu. Nově objevená superzemě ale obíhá svou hvězdu ve větší vzdálenosti, než ve Sluneční soustavě krouží Saturn kolem Slunce. Objev superzemě na vzdálené orbitě publikoval vědecký časopis Science.

Planeta na periferii

Mikročočkování představuje gravitační čočky, v nichž světelné paprsky ze vzdáleného objekty ohýbá gravitace bližšího objektu tak, že splývají do jednoho světelného bodu. Gravitační mikročočku obvykle vytvářejí svou gravitací hvězdy. Odborníci zjistili, že výzkum mikročoček je obzvláště vhodný pro hledání exoplanet ve větších vzdálenostech od hvězd.

Badatelé v tomto případě využili data sítě teleskopů pojmenované KMTNet (Korea Microlensing Telescope Network), která zahrnuje celkem tři teleskopy, umístěné v Chile, Jihoafrické republice a v Austrálii. Díky tomuto uspořádání může KMTNet nepřetržitě monitorovat oblohu.

Jak uvádí Jennifer Yeeová z Smithsonovy astronomické observatoře výzkum gravitačních mikročoček ukazuje, že v planetárních systémech Mléčné dráhy zřejmě nejsou žádnou výjimkou superzemě na oběžných dráhách, které jsou od hvězdy vzdálenější než oběžná dráha Země od Slunce. S kolegy také odhadují, že superzemě jsou v Mléčné dráze celkově běžné, nejméně stejně početné jako planety velikosti Neptunu.

Image

Čtěte také

Kdy vyrazíme? U blízké hvězdy obíhá superzemě v obyvatelné zóně

Pro život na venkově byla odjakživa nezbytná směna se sousedy – „něco za něco“. Nikdo ji přitom nepovažoval za obchod: Smyslem transakcí nebyl zisk, ale obdržení potřebné věci, kterou jiný mohl postrádat. Jelikož existence v malých uzavřených komunitách závisela na vstřícnosti všech obyvatel, bylo by nezdvořilé sousedovi pomoc odmítnout. Rozhodovala spíš potřeba než skutečná hodnota dotyčného předmětu.

Směňovaly se zemědělské produkty i různé domácí výrobky, často přebytky, jež by jedna domácnost nezužitkovala. Pokud se v některé usedlosti zabíjelo dobytče, maso dostávali i sousedé – stejně se nedalo skladovat dlouho. Udržela se tak dlouhá tradice společných zabijaček a sousedské výpomoci, kterou ostatně můžeme na mnohých vesnicích vidět dodnes.

Co jste přivezli?

Lokální řemeslníci nicméně nedokázali vyrobit všechno. Mimořádně vzácné byly zpočátku jakékoliv železné nástroje, ale třeba i keramika či látky. Pak uzrál čas ke směně mezi vesnicemi. Významnou roli zřejmě sehrála větší hradiště, jež tvořila přirozené centrum kraje. Lidé z okolí se na místo v určitý den sjížděli a nabízeli vlastní produkty výměnou za jiné. Vznikly tak pravidelné trhy, na něž řemeslníci vozili své výrobky a zemědělci případné přebytky. Z každé vesnice se tedy jeden či více lidí vypravilo na tržiště, přičemž obvykle přibrali i přebytečné zboží od sousedů. Po návratu domů je pak nedočkavci z celé vsi vítali otázkou: „Co jste přivezli?“

Časem trhy přilákaly také kupce dovážející vzácnější zboží ze vzdálených krajů. Ovšem luxusní výrobky zahraničních mistrů byly k dostání jen na těch největších trzích, zejména v Praze. V okamžiku rozšíření dálkového obchodu však přestala pouhá směna stačit a do oběhu se pomalu dostávaly první peníze. Univerzální platidlo se navíc hodilo i z jiných důvodů… 

Za obchodem i zábavou

Evropští vládci si brzy uvědomili, jak dobře mohou vydělat vybíráním cel a poplatků od obchodníků mířících na trh. Cena zboží se tím samozřejmě trochu zvýšila, ovšem na druhou stranu kníže v daném hradišti obchod všemožně podporoval. Poplatky pak vybíral v penězích i v naturáliích. Nicméně od konce 10. století, kdy se u nás začaly razit první mince, se stále rychleji rozmáhalo peněžní hospodářství. 

Obchod se stal významným zdrojem knížecích příjmů a jeho kontrola tvořila jeden z pilířů domácí politiky. Správní střediska poskytla prostor pro konání trhů, na něž dohlíželi knížecí úředníci a vybírali clo. Místní trhy znamenaly také významnou společenskou událost: Zasedal během nich soud, řešily se občanské spory a došlo rovněž na zábavu. Na zmíněný svátek se lidé z širokého okolí těšili a pořádali u jeho příležitosti slavnostní mše, křty, a třeba i svatby.

Jak překročit hory

Knížata tedy obchod na svém území podporovala a začala se starat také o bezpečí na kupeckých cestách. Nejspolehlivější ochranu každé hranice přitom představovaly hory a řeky. Česká kotlina měla v daném ohledu výhodu, neboť ji ze všech stran obklopují horské hřebeny, jež byly navíc ve středověku zcela pusté a porostlé neprostupnými hvozdy. Průchod umožňovala jen sedla a udržované zemské stezky.

Vznikly tak přirozené brány, kudy musel projet každý, kdo chtěl do Čech vstoupit. Navíc měly pochopitelně velký význam rovněž při obraně země: Bylo možné je snadno přehradit a zpomalit tím postup nepřítele, který se poté musel prodírat nehostinnými horami. U bran se stavěly strážnice a od počátků přemyslovského státu se k cestám soustřeďovala nejlépe opevněná pomezní hradiště. 

Cestou necestou

Síť zemských stezek lidé postupně budovali v rámci roboty pro knížete a v jejich blízkosti se také rádi usazovali, takže vznikaly nové vesnice. Cesty se v ideálním případě vyhýbaly mokřinám, údolím a břehům řek. Uvedená zásada vycházela z praktické zkušenosti, že se vodní toky pravidelně vylévají z koryt a zaplavují okolí. Kromě toho ve středověku panovala pověra, že „jedovaté povětří“ – neboli vlhko stoupající z bažin a mokřadů – přináší nemoci. 

Proto stezky vedly spíš nad údolími a po úpatí hor. Jejich povrch lidé zpevňovali pomocí kamenů, vodu odváděli strouhami, a pokud se nemohli vyhnout mokřinám, pomáhali si hatěmi, kládami a můstky. K překonávání vodních toků sloužily upravované mělké brody či jednoduché dřevěné mosty. Ve 12. století pak v Praze vznikl i první kamenný most na našem území, pojmenovaný Juditin podle manželky Vladislava II. K výstavbě několika dalších podobných došlo zřejmě ještě do konce století. 

Zaplať mýtné

Ochranou a údržbou stezek pověřoval kníže správce jednotlivých hradišť. Většinou šlo o velmože, kteří měli k dispozici ozbrojenou družinu a její pomocí udržovali na cestách bezpečí a chránili kupce před případnými lapky. Běžné opravy stezek pak prováděli poddaní dotyčného velmože opět v rámci roboty. Za uvedené služby vybíral kníže od kupců mýtné, takže se pochopitelně snažili mýtnicím u zemských bran vyhnout, za což ovšem padaly přísné finanční tresty.

Nejstarší nařízení o mýtném se dochovalo ve statutech Konráda II. Oty z roku 1189, kde se praví: „Kdo by přešel celní čáru, aniž dostal od celníka povolení a aniž zaplatil clo, ať se netrestá jinak než dvojnásobnou celní povinností a kromě toho ať zaplatí pokutu šedesát denárů.“ Pravdou zůstává, že mýto bylo poměrně vysoké – činilo až deset procent z ceny zboží. Zřejmě existovaly sazebníky určující průměrnou hodnotu produktů, ale písemné záznamy se nedochovaly. Správci sazebníky nosili v hlavě, přičemž i zprávy a vyúčtování předávali knížeti ústně. 

Hospody, dvory, kláštery

Pro pohodlné cestování potřebovali kupci podél cest odpovídající zázemí. Kromě zájezdních šenků skýtajících nocleh, stravu a píci pro koně nabízely uvedenou službu i knížecí dvorce a kláštery. Bývaly ohrazené a zajišťovaly bezpečné uložení výrobků. V některých hradištích na trase se mohlo zboží také prodávat – tedy pokud byl přítomen knížecí úředník, aby vyměřil clo z prodeje. V Praze stál dvůr Ungelt, kde sídlili a ukládali svůj tovar němečtí kupci a řídili se tam vlastními zvyklostmi. Podobné kupecké dvory měla ve středověku i jiná velká města, na Moravě například Brno a Olomouc.

O poutníky se ovšem v hojné míře starala také církev. Konkrétně mezi hlavní poslání benediktinů patřila péče o věřící na cestách. V klášterech řádu stával špitál – noclehárna, kde si mohli poutníci odpočinout a přespat, případně se zotavit z nemoci. Kromě ošetření pak dostávali i bezplatně najíst a patřilo k dobrým mravům, že ti zámožnější při odchodu předali klášteru nějaký dar.

Dobrodružství na kolech

Ve středověku lidé často putovali pěšky. Ovšem pytel jen tak přehozený přes rameno pro přepravu zboží mnohdy nestačil, a na stezkách se tak brzy rozšířily povozy. Dřív nosili soumaři v karavanách náklad na zádech, nicméně po cestách zpevněných kameny už se mohly přesouvat i poměrně těžké vozy. Pojaly až pět set kilogramů zboží, přes které se natáhla plachta. Navzdory snaze o údržbu stezek se však občas místy objevilo zrádné bahno a s raně středověkými povozy se také velmi špatně manévrovalo: Byly těžké a robustní, měly široká kola s železnými obručemi a nepohyblivé nápravy neumožňovaly otočení. Prudce odbočit, nebo se dokonce obrátit do protisměru tak znamenalo značné komplikace.

Kromě zemských stezek se využívaly také velké vodní toky. Přeprava po nich byla často bezpečnější, navíc rychlá a pohodlná. Až do 12. století se však po Labi, Vltavě, Sázavě či Ohři plavilo většinou jen dřevo, ať už jako volné klády, či svázané do vorů. V lodích pak cestovali převážně urození jedinci, kteří si to mohli dovolit.

Rizikové povolání

Po zemských stezkách ovšem zdaleka nejezdili jen kupci – naopak těch, kterým nešlo o obchod, bylo možná víc. Především se na cestách potkávali poslové, neboť předávání informací patřilo k základním potřebám nejen panovnických dvorů, ale rovněž všech velmožů, prelátů a šlechticů alespoň s nějakou politickou mocí. 

Ve středověku neexistoval jiný způsob než napsat list, zapečetit jej a předat poslovi. Případně se mu vzkaz pouze nadiktoval a on si jej zapamatoval, načež ho buď dopravil na určené místo, nebo předal kolegovi. Jelikož se jednalo o zprávy politické, bývaly nezřídka tajné a mimořádně důležité. Na posly tak číhali zvědové, a buď z nich zprávu třeba v opilosti vymámili, nebo ji rovnou zabavili. Dotyčného pak zbili, aby se nemohl hned tak vrátit, a v horším případě jej připravili o život. Zájezdní hostince navíc často patřily k různým panovnickým dvorům, takže hospodští pro svého pána „špiclovali“ a donášeli na hosty. 

Radši zůstat doma

Další neméně důležitý důvod pro cestování tvořily náboženské poutě. Lidé se vydávali nejen ke Kristovu hrobu do Jeruzaléma, ale také na mnoho posvátných míst v Evropě. Věřili, že kajícná pouť, při níž se vyznají ze svých hříchů, jim přinese boží odpuštění. Studenti mířili za vzděláním, neboť kvalitních škol v Evropě neexistovalo mnoho – první univerzity vznikly až koncem 12. století. Potulní herci, kejklíři a trubadúři zas putovali za obživou v podobě vystoupení na knížecích či královských dvorech nebo na návsích při lidových slavnostech.

Rozmach obchodu tedy sice znamenal značné zlepšení podmínek cestování, ale přesuny po středověkých stezkách nadále zůstávaly poměrně nebezpečné a zdlouhavé. Naprostá většina obyčejných lidí proto obvykle chodila nanejvýš do sousední vesnice či na trh do nejbližšího města.

Image

Čtěte také

Není trh jako jarmark: Jaká pravidla museli obchodníci v dávných dobách dodržovat?

Americké ozbrojené síly prošly po roce 1939 masivní expanzí a výjimku nepředstavovalo ani letectvo. Se zapojením do světového konfliktu a vysláním vojáků na zámořská bojiště pak vyvstala také otázka, jak efektivně transportovat zraněné a nemocné muže zpět do vlasti. Jelikož letouny USAAF byly záhy schopné operovat prakticky po celém světě, mohla zmíněný problém vyřešit právě letecká přeprava. V rámci vojenské zdravotní péče šlo doslova o revoluci, která zachránila život nebo zdraví tisícovkám Američanů, ale i spojeneckým či dokonce nepřátelským vojákům.

Mezi kontinenty

Letecká přeprava zraněných ale vyžadovala také specializovaný personál, a tak se v roce 1942 začalo  s urychlenou přípravou chirurgů, zdravotnických techniků a sester na Bowmanově letišti nedaleko Louisville. Po spojenecké invazi do severní Afriky na podzim 1942 se potřeba sester schopných asistovat při vzdušné přepravě raněných dramaticky zvýšila, avšak ženy procházející výcvikem ještě nebyly plně připraveny. Navzdory tomu je USAAF přesně na Štědrý den poslalo do úvodní ostré akce. 

Krátce poté došlo i na první mezikontinentální evakuační let, který se odehrál v lednu 1943, a podporučice Elsie Ottová při něm dohlížela na pět vážně nemocných mužů, jež bylo třeba přepravit z Indie do USA. Cesta, která vzduchem zabrala šest dnů, by po moři a zemi trvala okolo tří měsíců. Na příběhu je ovšem fascinující, že tehdy ještě řadová armádní sestra Elsie Ottová v dané chvíli neměla žádný speciální výcvik  pro letecké sestry, a dokonce do té doby ani nikdy neletěla letadlem. Jako ocenění za tuto historickou misi obdržela coby vůbec první žena Leteckou medaili. Teprve 18. února 1943 pak došlo ke slavnostnímu ukončení  výcviku první skupiny leteckých zdravotních sester.

Obsáhlý výcvik

Vzhledem k tomu, že stroje používané pro leteckou evakuaci přepravovaly i vojenské zásoby, nemohly sestry na jejich palubách nosit na uniformě červený kříž. Ani samotné letouny neměly žádné označení, které by prokazovalo jejich nebojový status, a tak mohly být i se svými osádkami vystaveny nepřátelským útokům. Z tohoto důvodu musely všechny letecké sestry sloužit na základě dobrovolnosti. 

Aby se připravily na jakoukoli nouzovou situaci, učily se klíčové postupy pro případ havárie, absolvovaly výcvik v přežití, čtení z mapy, kamufláži či použití padáku. V rámci zdravotnické přípravy studovaly mimo jiné i účinky velké nadmořské výšky na různé typy pacientů. Kromě toho musely být ve špičkové fyzické kondici, aby zvládaly péči o zraněné i v těch nejnáročnějších podmínkách.

Funkce leteckých sester byla ve své době do značné míry revoluční, neboť na palubách letounů se zpravidla nenacházel žádný lékař a ony tak měly autoritu i nad mužskými zdravotnickými techniky. Sestry byly vyškoleny třeba k zavádění infuzí a poskytování kyslíku, což byly v dané době úkony vyhrazené lékařům. Zároveň uměly poskytovat neodkladnou péči v případě šoku či silného krvácení.

Vynikající statistika

Speciální výcvikové středisko pro leteckou evakuaci zraněných amerického námořnictva začalo fungovat 10. prosince 1944 na základně Alameda v Kalifornii a prvních 24 sester tam dokončilo přípravu 22. ledna 1945. Krátce nato, 6. března se podporučice Jane Kendeighová stala první leteckou sestrou US Navy, která se dostala přímo do bojové zóny, když přistála na  Iwodžimě a ocitla se tam pod dělostřeleckou palbou. Po skončení mise se vrátila do Států, kde se zapojila do kampaně podporující prodej válečných dluhopisů, avšak brzy znovu nastoupila do služby a stala se tak i první sestrou, která přistála na Okinawě.

Základní organizační jednotku letecké evakuace představovala v rámci amerického armádního letectva takzvaná Medical Air Evacuation Transport Squadron (MAETS – volně lze přeložit jako transportní peruť zdravotnické letecké evakuace). V jejím čele stál letecký chirurg a vrchní sestra. Útvar se dělil do čtyř letek, přičemž každá měla svého lékaře a šest týmů složených z leteckých sester a zdravotnických techniků. Velitelská sekce zahrnovala mimo jiné úředníky, kuchaře nebo řidiče. Dne 19. července 1944 pak došlo k přeznačení jednotek na Medical Air Evacuation Squadrons (MAES – perutě zdravotnické letecké evakuace).

Do konce války sloužilo v rámci 31 zdravotnických evakuačních transportních perutí působících po celém světě přibližně 500 armádních sester. Jejich schopnosti dokládá i statistika, podle které v průběhu konfliktu z celkových 1 176 048 letecky evakuovaných pacientů zemřelo ve vzduchu pouze 46 osob. Náročnou službu zaplatilo vlastním životem 17 leteckých sester. 

Slavná jména

Podporučici Ruth Gardinerovou potkal tento osud jako první z nich. Sloužila u letky A 805. transportní perutě zdravotnické letecké evakuace na Aljašce a společně s pěti dalšími sestrami zajišťovala přepravu zraněných a nemocných v rámci americké operace na Aleutských ostrovech. Dne 27. července 1943 však došlo k tragické nehodě, když stroj C-47 Skytrain havaroval během letu pro pacienty a na jeho palubě zahynulo všech 11 osob včetně podporučice Gardinerové. 

Další ze sester, která za pomoc druhým obětovala vlastní život, se stala poručice Aleda Lutzová. Sloužila u 802. transportní perutě zdravotnické letecké evakuace – první jednotky tohoto druhu nasazené v zámoří. Během 196 misí se podílela na evakuaci více než 3 500 mužů – žádná jiná sestra neměla nalétáno více hodin. Vojáky zachraňovala v Tunisku, Itálii a Francii a například během bitvy u Anzia opakovaně létala na základnu, která byla pod palbou německého dělostřelectva. Štěstí ji však opustilo 1. listopadu 1944, kdy její „skytrain“ s 15 zraněnými vojáky na palubě (šest z nich byli němečtí zajatci) v bouři narazil do hory Mont Pilat, přičemž tuto havárii nikdo nepřežil. Aleda Lutzová obdržela posmrtně Záslužný  letecký kříž, Purpurové srdce a Leteckou medaili.

Mnoho dalších příběhů leteckých sester však mělo šťastný konec. Jeden se odehrál 22. března 1945, když na mýtině poblíž předmostí u Remagenu přistály dva kluzáky Waco CG-4A, aby evakuovaly 25 těžce zraněných amerických a německých vojáků. Jakmile byly naloženy, letouny C-47 je úspěšně dostaly do vzduchu a odtáhly k jedné z vojenských nemocnic ve Francii. V jednom z kluzáků se o zraněné starala poručice Suella Bernardová, která se do této nebezpečné akce přihlásila dobrovolně. Stala se tak jedinou leteckou sestrou, o níž je známo, že se během druhé světové války zúčastnila bojové mise v kluzáku. Nešlo přitom o její jediné prvenství: byla totiž jednou z pětice prvních ošetřovatelek, které 10. června 1944 odletěly do Normandie, aby odtamtud evakuovaly ty nejvážněji zraněné vojáky.

Image

Čtěte také

Marija Leonťjevna Bočkarjovová: Kdo byla ruská Johanka z Arku?

Ve Fort Worth v americkém Texasu došlo k tragickému incidentu, při němž mladý muž během údajného exorcismu zavraždil svou matku. Třiadvacetiletý Alexander Valdez byl obviněn z vraždy 58leté Teresity Saysonové poté, co policie objevila její tělo v jeho domě.

Policii upozornili anonymní svědci, kteří sledovali Valdezovy příspěvky na sociální síti Snapchat. Na zveřejněných videích měl být zachycen údajný „satanistický rituál“. Když policisté v pátek krátce po půlnoci dorazili na místo, otevřel jim Valdez pokrytý krví a s biblí v ruce. Podle policejní zprávy muž klidně uvedl, že prováděl exorcismus, a následně přiznal: „Zabil jsem svou mámu.“ Při prohlídce domu policisté nalezli tělo ženy a mrtvého psa. 

Po převezení na policejní stanici odmítl Valdez odpovídat na jakékoli otázky a požádal o advokáta. Vyšetřovatelé uvádějí, že Valdezovo jednání pravděpodobně souviselo s vážnými psychickými problémy. Tento případ tak podle odborníků odhaluje širší problém americké společnosti, kde nedostatečný přístup k duševní péči a omezené sociální služby přispívají k podobným tragédiím.

Posedlá země

K incidentu dochází v době rostoucí popularity exorcismů a víry v démonické posednutí v USA. Sociálně-ekonomický výzkumník Boris Gershman upozorňuje, že tyto fenomény často sílí v obdobích společenské nejistoty, vysoké úrovně úzkosti a pesimistického vnímání budoucnosti.

K šíření víry v démony a exorcismy přispívají také někteří kazatelé a influenceři na sociálních sítích, kteří svá „vyhánění démonů“ medializují prostřednictvím platforem jako TikTok a YouTube. Jedním z nejznámějších představitelů tohoto trendu je kazatel Greg Locke z Tennessee. Locke podle publicisty Sama Kestenbauma kombinuje veřejné exorcismy s šířením konspiračních teorií a dezinformací. Vybudoval si rozsáhlé mediální zázemí zahrnující filmové týmy, podcasty a nakladatelství, které mu zajišťuje značnou popularitu a finanční zisky.

Publicista v magazínu Harper's upozorňuje, že současná Amerika – poznamenaná hromadnými střelbami, konspiračními vlnami a technologickými obavami – vytváří prostředí, v němž mají podobné jevy živnou půdu. Případ Alexandra Valdeze tak představuje tragickou ukázku, jak kombinace psychických problémů a kulturní fascinace démonologií může vést k fatálním následkům.

Image

Čtěte také

Odstup, Satane! Jak vypadají exorcistické seance v Etiopii

Roztroušená skleróza je autoimunitní choroba, při které zmatený imunitní systém napadá centrální nervový systém, tedy mozek a míchu. V důsledku toho dochází k rozpadu myelinových pochev, což vede k celé řadě neurologických symptomů a často k invaliditě. Povaze a především vzniku roztroušené sklerózy ještě stále uspokojivě nerozumíme.

Dřívější studie spojily roztroušenou sklerózu se střevním mikrobiomem. Konkrétní mechanismy toho, jak by bakterie ve střevech mohly ovlivňovat roztroušenou sklerózu, ale zatím zůstávají nejasné. Odborníci německé Mnichovské univerzity zkoumali vztah mezi bakteriemi a roztroušenou sklerózou s využitím 81 párů jednovaječných dvojčat, z nichž vždy jedno mělo roztroušenou sklerózu, zatímco druhé bylo zdravé.

Hlavní podezřelí ve střevním mikrobiomu

Anneli Petersová a její kolegové nejprve vytipovali 51 různých bakterií, jejichž zastoupení se lišilo mezi dvojčaty v rámci párů. Poté těmito bakteriemi nakazili geneticky upravené myši, které jsou náchylné k roztroušené skleróze a sledovali, co se bude dít. Nakonec dospěli ke dvěma bakteriím, jejichž přítomnost zřejmě podstatně zvyšuje pravděpodobnost rozvoje roztroušené sklerózy. Výsledky pozoruhodného výzkumu uveřejnil vědecký časopis PNAS. 

Dotyčnými dvěma hlavními podezřelými byly bakterie Eisenbergiella tayi a bakterie řazená do dnes již neplatného rodu Lachnoclostridium. Shodou okolností obě tyto bakterie náležejí do čeledi Lachnospiraceae z příbuzenstva klostridií.

Výzkum role bakterií v rozvoje roztroušené sklerózy je stále v počátcích. Identifikace bakterií z čeledi Lachnospiraceae jako podezřelých ale představuje slibný pokrok, který by časem mohl vést k vývoji nových typů léčby. Zásahy do mikrobiomu by například mohly snížit riziko, že se u dotyčného člověka objeví roztroušená skleróza.

Image

Čtěte také

Probiotika s geneticky vylepšenými bakteriemi by mohla léčit roztroušenou sklerózu

Čína rozšiřuje svou vesmírnou diplomacii – pro plánovanou misi Čchang-e 8, která by měla zamířit k jižnímu pólu Měsíce v letech 2028–2029, vybrala deset mezinárodních projektů. Výběr zahrnuje partnery z jedenácti zemí a regionů a jednu mezinárodní organizaci. Zájem o spolupráci byl značný: Čína už v roce 2023 nabídla 200 kilogramů kapacity na své lunární misi zahraničním partnerům.

Cíl mise: lunární jižní pól

Na palubě mise najdeme pestrou směs zařízení: multifunkční roboty, vozítka, přístroje pro astronomii a studium částic, kamery i laserový retroreflektor (odrážeč). Čína vyšle na Měsíc nejen vlastní rover, ale také robotické vozítko vyvinuté v Pákistánu. Poprvé se v čínské lunární misi objeví i mikro-rovery, které společně vyvinuli turecká univerzita, čínská univerzita a soukromá firma.

Čchang-e 8 by měla přistát na náhorní plošině v oblasti Mons Mouton (také známé jako Leibnitz Beta) poblíž jižního pólu Měsíce. Tato oblast je významná kvůli trvale zastíněným oblastem, kde se může vyskytovat vodní led a další potenciálně využitelné látky.

Alternativa pro program Artemis

Mise Čchang-e 8, stejně jako dřívější Čchang-e 7 (plánovaná na rok 2026), připravují půdu pro Mezinárodní lunární výzkumnou stanici (ILRS). Ta by měla začít vznikat v 30. letech 21. století. V rámci Čchang-e 8 hodlá CNSA také otestovat technologie využití místních zdrojů, například 3D tisk cihel z lunárního regolitu pro budoucí stavbu obytných modulů.

Součástí ILRS iniciativy, která je koncipována jako čínská alternativa k americkému programu Artemis, je celá řada zemí – Rusko, Jihoafrická republika, Thajsko, Turecko, Pákistán, Bahrajn nebo Egypt. Írán a Peru se na ILRS podílejí prostřednictvím Asijsko-pacifické organizace pro spolupráci ve vesmíru (APSCO), která sídlí v Pekingu.

Podle CNSA se k ILRS dosud připojilo 17 zemí a mezinárodních organizací a více než 50 výzkumných institucí. Konkrétní jména všech členů však Čína zatím nezveřejnila. Dřívější informace ukazují, že k projektu se přidaly například Rusko, Venezuela, Bělorusko, Pákistán, Ázerbájdžán, Jihoafrická republika, Egypt, Nikaragua, Thajsko, Srbsko, Kazachstán a Senegal. Turecko je rovněž považováno za potvrzeného účastníka.

Zapojily se ale i subnárodní subjekty, jako firmy a univerzity ze Švýcarska, Spojených arabských emirátů, Panamy, Indonésie, Keni, Etiopie, Kyrgyzstánu, Chorvatska, Srí Lanky a Havaje. 

Podobný přístup otevřenosti Čína zvolila také pro svou plánovanou marsovskou misi Tchien-wen 3 s plánovým startem v roce 2028. V ní čínská strana nabízí svým partnerům až 15 kg kapacity pro experimenty na návratovém orbitálním modulu (ERO) a dalších 5 kg na marsovském orbitálním modulu (MO).

Image

Čtěte také

Vzestup země draka: Čína je nastupující vesmírnou supervelmocí