Počátkem 30. let se Společnost národů založená po první světové válce dostala do citelných problémů. Konference o odzbrojení probíhající mezi roky 1932 a 1934 selhala. Namísto toho v průběhu 30. let společnou diplomacii, vycházející z Versailleského mírového systému, stále více nahrazovaly separátní smlouvy a aliance mezi státy s totožnými zájmy.

Pryč ze Švýcarska

Řady Společnosti národů opustily v roce 1933 Německo a Japonsko, naopak o rok později přistoupil dosud izolovaný Sovětský svaz. Španělská občanská válka a japonská agrese vůči Číně jasně odhalily neakceschopnost této nadnárodní organizace a problémy kulminovaly v souvislosti s takzvanou mnichovskou krizí v září 1938. Tu nakonec rozhodlo usnesení čtyř mocností, přičemž Společnost zůstala zcela stranou. 

V reakci na daný vývoj již 30. září Shromáždění Společnosti národů přeneslo většinu svých pravomocí na úřad generálního sekretáře. To potvrdilo i usnesení ze 14. ledna následujícího roku, po jehož přijetí se shromáždění fakticky přestalo scházet. Budova Paláce národů v Ženevě zůstala do konce druhé světové války nevyužívána. Některé složky Společnosti, zejména Mezinárodní organizace práce (International Labour Organisation,  ILC), však pokračovaly v činnosti. Vzhledem k panujícím obavám z nacistické invaze do Švýcarska nicméně organizace v létě 1940 přesunula své sídlo do kanadského Montrealu. Tam pak úřadovala až do roku 1948.

V chodu zůstal také ženevský sekretariát, jehož vliv byl ale zanedbatelný. Po německém útoku na Francii v květnu 1940 navíc úřad přišel o 80 % personálu. Někteří z úředníků museli narukovat do armád svých domovských zemí, další opustili Švýcarsko z obav před vpádem nacistů. V srpnu téhož roku rezignoval stávající sekretář Francouz Joseph Avenol, který přenechal úřad svému zástupci Irovi Seánu Lesterovi. Ten se zasloužil o přesun části agendy do Velké Británie a USA. Zbytky orgánů Společnosti se díky tomu později mohly stát základem nové Organizace spojených národů.

Sebeurčení pod dohledem velmocí

V průběhu války přirozeně rezonovaly otázky budoucího uspořádání mezinárodních vztahů. Prvotní diskuse se týkaly zejména států protihitlerovské koalice. Již v červnu  1941 zástupce Velké Británie a exilových vlád přijali ve Svatojakubském paláci v Londýně deklaraci, která kromě definování válečných cílů obsahovala také rezoluci  o budoucí „dobrovolné spolupráci svobodných národů“. 

Postupem času se předmětem jednání staly i obecnější otázky poválečného zajištění kolektivní bezpečnosti. Klíčovou se stala Rooseveltova vize, podle níž měly po porážce zemí Osy převzít dominantní postavení USA, Velká Británie, Čína a SSSR. Uvedený koncept se z velké části inspiroval principem „Velké čtyřky“ dohodových mocností, která sehrála vůdčí roli na Pařížské mírové konferenci po první světové válce. 

Američtí diplomaté hovořili o konceptu „čtyř policistů“. V tomto duchu také vyzněla Deklarace Spojených národů, podepsaná na Nový rok 1942. Její text částečně vycházel z Atlantické charty, kterou již v předešlém roce signovali Britové a Američané. Vedle práva na sebeurčení a zásad svobodného obchodu obsahovala Deklarace – na rozdíl od Charty – také zásadu náboženské svobody. Tu se Rooseveltovi podařilo prosadit navzdory prvotním sovětským námitkám. 

Do konce války k Deklaraci přistoupilo 26 států a území. Šlo o všechny země Latinské Ameriky s výjimkou Argentiny, dále o několik asijských a afrických států. Nechyběl ani podpis československého zástupce, který reprezentoval exilovou vládu v Londýně.

Úvahy o poválečném navázání na tradici Společnosti národů zesílily během roku 1943, když se vývoj války obracel ve prospěch Spojenců. Na podzimních konferencích spojeneckých lídrů v Moskvě a Teheránu tak padlo rozhodnutí o poválečném vytvoření nové mezinárodní organizace, jež by absorbovala zbylé složky Společnosti, zejména ILC.

Konference v Dumberton Oaks

Zásadní mezník na cestě ke zrození nové mezinárodní organizace představovala konference v Dumbarton Oaks u Washingtonu, která probíhala od 21. srpna do 7. října 1944. Akce, konaná v prostorách Harvardovy univerzity, nesla oficiální název Washingtonská jednání o mírové a bezpečnostní organizaci. Rokování se zúčastnili zástupci USA, Velké Británie, SSSR a Číny. Konferenci předsedal americký diplomat Edward Stettinius. Britskou delegaci vedl Alexander Cadogan, sovětskou Andrej Gromyko a čínskou Wellington Koo. Jelikož Sovětský svaz neuznával čínskou vládu generála Čankajška, probíhala jednání odděleně. Britové a Američané nejprve diskutovali se sovětskou a až poté s čínskou delegací.

Stettinius si nicméně uvědomoval rizikovost jednání. Hrozila roztržka se Sověty nebo Číňany, zároveň panovalo nebezpečí, že se účastníky pokusí ohrozit němečtí agenti. Na celý průběh konference tak v tichosti dohlížela FBI ve spolupráci s vojenskou rozvědkou. Navzdory názorovým neshodám mezi delegáty panovala příjemná atmosféra, zejména díky Stettiniovi, který ve volném čase zval sovětské a čínské diplomaty do barů a kin. Účastníci se shodli na vytvoření organizace, jež by navazovala na koncept Společnosti národů. 

Dílčí spory se vedly ohledně otázky, za jakých podmínek mohou velmoci využít právo veta. Další sporná otázka se  týkala klauzule o právu států na individuální či kolektivní obranu. Tu Stettinius odmítal s tím, že všechny hrozby by měli řešit „čtyři policisté“, a nikoliv jednotlivé státy. Nakonec podlehl tlaku svých krajanů a formulace o právu na obranu byla později využita při zakládání Severoatlantické aliance. Přes prvotní negativní postoje nakonec padlo rozhodnutí do budoucí organizace přijmout i Argentinu, navzdory tehdejší spolupráci její vlády s  Německem.

Konference přijala čtveřici základních principů pro činnost zamýšlené organizace: udržovat mezinárodní mír a bezpečnost, rozvíjet přátelské vztahy mezi národy, posilovat spolupráci při řešení hospodářských a humanitárních problémů a vytvořit centrální nástroje pro prosazování společných cílů. Ke vzniku Organizace spojených národů tak už zbýval jen krůček.

Image

Čtěte také

Perfektně utajená konference: Na čem se dohodli Churchill s Rooseveltem v zátoce Placentia?

Ve vesmírném středisku NASA ve městě Greenbelt vrcholí přípravy na jednu z nejambicióznějších vesmírných misí posledních let. Vesmírný dalekohled Nancy Grace Romanové je prakticky připravený k vypuštění – stačí ho otestovat, převézt na Floridu a připravit ke startu.

Nástupce Hubbleova a Webbova dalekohledu má podle vědců potenciál zodpovědět otázky týkající se podstaty temné energie, objevovat dosud neznámé exoplanety a zásadně přispět k hledání mimozemského života. Jeho osud ale nyní visí na vlásku – navrhovaný federální rozpočet prezidenta Donalda Trumpa na rok 2026 počítá s jeho zrušením.

Naděje pro kosmologii

Vesmírný teleskop (původně označovaný jako WFIRST) byl v roce 2020 přejmenován po Nancy Grace Romanové, průkopnici ve vývoji Hubbleova dalekohledu a významné ženské vědecké představitelce NASA. 

Poprvé se veřejnost o něm mohla dozvědět v roce 2010, kdy jej americká Rada národního výzkumu (NRC) doporučila jako prioritu pro astronomii nadcházejícího desetiletí. Prvotní návrh jeho konstrukce vznikl o rok později a zahrnoval primární zrcadlo o průměru 1,3 metru a jediný vědecký přístroj – širokoúhlou kameru se spektrometrem, pracující ve viditelné a blízké infračervené oblasti spektra.

V roce 2012 se však objevila příležitost pro značné vylepšení: Národní průzkumný úřad (NRO) nabídl NASA dar v podobě dvou zrcadel o průměru 2,4 metru – jde tedy o stejný rozměr jaký má i primární zrcadlo Hubbleova kosmického teleskopu.

Navzdory totožnému průměru mají zrcadla pro dalekohled Romanové kratší ohniskovou vzdálenost a s tím související širší zorné pole. Především ovšem Hubbleův dalekohled a dalekohled Nancy Romanové dělí tři dekády technologického vývoje. Zmíněné rozdíly znamenají, že při stejném rozlišení jako Hubble, pokryje jeho budoucí kolega stonásobně větší část oblohy!

Dalekohled Nancy Romanové má v mnoha ohledech potenciál předčít i Vesmírný dalekohled Jamese Webba. Na rozdíl od Webbova teleskopu, který se zaměřuje na jednotlivé objekty ve vesmíru, má dalekohled Nancy Romanové sloužit k širokoúhlému mapování vesmíru v infračerveném světle, což umožní pozorování velkých kosmologických struktur v dosud nevídaných detailech.

Teleskop má být vypuštěn do stejného orbitálního prostoru jako Webbův teleskop a jeho start se nyní očekává už na podzim 2026, tedy dříve než původně plánovaný květen 2027.

Věda v ohrožení

Zda se tak ale stane, není vůbec jisté. Návrh rozpočtu NASA pro rok 2026 totiž počítá s drastickým omezením financí, a to především v oblasti vědy. Návrh snižuje o téměř 50 % rozpočet na heliovědu (studium Slunce a vesmírného počasí), o více než 50 % financování pozorování Země (včetně sledování klimatu) a o 30 % výzkum planet a sluneční soustavy.

Nejcitelnější ranou je však téměř dvoutřetinové krácení rozpočtu na astrofyziku, kde mají být financovány pouze Hubble a JWST. S dalekohledem Nancy Romanové návrh vůbec nepočítá! V ohrožení je i mise Mars Sample Return, která má přinést vzorky z rudé planety, nebo plánovaná sonda k Venuši.

Zrušení teleskopu Nancy Romanové by podle odborníků neznamenalo jen ztrátu přístupu ke špičkové technologii, ale i přerušení mezinárodní spolupráce a znehodnocení generací vědecké práce. Podle Davida Spergela, bývalého spolupředsedy vědeckého týmu teleskopu jde o šílené rozhodnutí.

Nejde o první pokus prezidenta Trumpa o zrušení nákladného projektu. V minulosti se o totéž pokusil již čtyřikrát, americký Kongres ale zatím pokaždé projekt podpořil. Zda se bude podobný scénář opakovat i tentokrát, je zatím ve hvězdách.

Image

Čtěte také

Hubble i Chandra v ohrožení: NASA počítá se škrty v rozpočtu

Prvním majitelem zámku Gödöllő byl Anton Grasalkovič, původně chudý uherský šlechtic chorvatského původu. Byl uznávaným znalcem uherského práva a národního hospodářství a stal se tajným rádcem a oblíbencem Marie Terezie. Zasloužil se o to, že uherský sněm přijal v roce 1741 Marii Terezii za uherskou královnu. Ta mu to nikdy nezapomněla a až do své smrti se těšil její zvláštní přízni. Dokonce ho na zámku Gödöllő poctila osobní návštěvou.

Asi nejvíce zámek proslavila císařovna Sissi. Poprvé sem zavítala v roce 1866, když podnikla s Františkem Josefem cestu do Uher. Tehdy navštívila také zraněné vojáky, kteří byli ubytováni v historických prostorách zámku. Hned si dokázala představit, že by tu mohla trávit příjemné chvíle daleko od upjatých poměrů ve Vídni. Navrhla císaři, aby zámek koupil. Když se o jejím přání dozvěděli uherští šlechtici, nechali zámek nákladně zrekonstruovat a věnovali ho královskému páru jako dar na počest jejich budapešťské korunovace roku 1867. Co by pro svou zbožňovanou královnu neudělali!

Dnes se zámek skví opět ve své původní kráse. V císařovniných apartmánech převládá levandulová, zatímco pokoje Františka Josefa jsou vyvedené v kombinaci barev šedé a zlaté. Sissi tu prý strávila asi dva tisíce dní, většinou ve společnosti své nejmladší dcery Marie Valerie, kterou Maďaři vskutku milovali. Císař se tu objevoval jen vzácně. Nádherné je také okolí zámku, které si Sissi jako vášnivá jezdkyně na koni náležitě užívala.

Image

Čtěte také

Tragický život krásné císařovny: Přísná tchyně, nechápavý manžel a deprese

Pokud coby turisté zavítáte do thajské metropole Bangkoku a večer se projdete po centru, nebudete mít šanci barvité podívané uniknout: blikající neony, bary otevřené celou noc a hloučky spoře oblečených dam, které kolemjdoucí muže bombardují úsměvy a nemilosrdně navazují oční kontakt. Chtějí vaši pozornost, a pokud se zadaří, pak i část obsahu vaší peněženky.

„Prostituce je tam obří fenomén,“ popisuje fotograf David Těšínský, který se vydal fotit noční život žen, jež si prostituci zvolily jako povolání. Nicméně slovo „zvolily“ je zavádějící. Většina sexuálních pracovnic si neničí nohy na jehlových podpatcích z lásky k řemeslu, ale prostě kvůli životní nutnosti. Často pocházejí z chudých regionů, především ze severu země, kde sice žije třetina populace, ale vzniká tam pouze 10 % thajského HDP. Mnohdy jde o nejmladší neprovdané dcery a vydělané peníze posílají domů, aby mohly jejich rodiny žít alespoň trochu důstojně. Někdy narazíte na studentky, nebo dokonce běžně zaměstnané ženy, které si jen potřebují přivydělat. Nevládní organizace odhadují, že se v 71milionové populaci živí sexem 200–300 tisíc z nich.

Z nouze ctnost

„Tohle téma jsem nafotil tak trochu ze zoufalství,“ vysvětluje Těšínský. „Nejdřív jsem jel do Kuala Lumpuru. Indonésie mě přitahovala, ale nevěděl jsem o ní vůbec nic. Vyrazil jsem naslepo na dva měsíce, ale bohužel jsem velmi rychle zjistil, že sociální fotka se tam dělat nedá. Z uvedeného pohledu jde o strašně nudnou zemi. Tak jsem cestoval na sever, až jsem skončil v Thajsku.“ A zavítal do Bangkoku, Pattaye a Trangu. 

„Malajsie je muslimská a alkohol je tam přísně zakázaný. Takže po dvou měsících jsem dostal chuť se trochu napít a přitom udělat zajímavé fotky. Začal jsem chodit do barů. No a tam se ty holky koncentrují. Šlo o ideální místa – klid, klimatizace, studené pivo a volné ruce k focení. Nikdo si na to nestěžoval. Holky jsou někdy stydlivé a smějí se, zakrývají si oči, někdy chtějí nějaké drobné, ale obecně jim to nevadí. Samozřejmě některé fotky jsem pořídil tajně, měl jsem tehdy malý foťák.“ 

Thajská záležitost

Pro většinu zákazníků hledajících sex znamenají bary první zastávku. Byl by však omyl si myslet, že existují především pro turisty: Podle výzkumů totiž prostituci využívají hlavně Thajci samotní – 15 % z nich přiznává návštěvu prostitutky nejméně jednou za měsíc a tři ze čtyř si údajně alespoň jednou za život sex zaplatili. „Na malých vesnicích lehké holky nenajdete, ale jakmile se nějaká obec začne jen trochu tvářit jako městečko, bude tam bar sloužící současně jako bordel. Právě tam holky shánějí klienty. Mají za úkol si s nimi nějakou dobu hezky povídat a nalévat do nich pití, z čehož ten bar profituje a holky dostávají provizi. A pak si zákazníka odvedou do nějakého hotelu vedle,“ dodává Těšínský. 

Prodejný sex tvoří všeobecně tolerovaný fenomén. Ačkoliv policie občas někoho zatkne (podle statistik jde asi o dvacet tisíc případů ročně), většina dívek funguje bez problémů, ať už své zákazníky loví v barech, na ulici, nebo v masážních salonech. Většina obyvatel vyznává théravádský buddhismus, který se historicky vyznačuje tolerancí k nejstaršímu řemeslu. A přivírání očí se přenáší i na další menšinu, jež se k ziskům z prostituce „přisála“ – na tzv. ladyboys.

Muž, či žena? Někde mezi

„Ladyboy“ je anglický překlad místního výrazu „kathoey“, označujícího transgender muže nebo velmi žensky vystupujícího gaye. Zatímco v západním světě se vede zuřivá kulturní bitva o to, zda jsou trans muži skutečnými ženami, Thajci spokojeně existují v šedé zóně třetího pohlaví, aniž by se nutili do nějakých genderových kategorií. Slovo „kathoey“ tak nenese negativní nálepku, jakou dostala homosexualita nebo trans identita v Evropě, a ve výsledku si bohatá turistická klientela užívá služeb zhruba 20–50 tisíců těchto „slečen“.

Těšínský se směje: „Musíte si fakt dávat pozor. Ladyboys člověk často na první pohled nepozná. Musíte se dívat po mužských znacích, jako je ohryzek nebo větší ruce.“  V závěru své série pak český fotograf zachytil právě život thajských ladyboys. 

Image

Čtěte také

Pivo a prázdnota v grónském Nuuku: Reportáž Davida Těšínského

Jed byl považován za „čistý“, rychlý a nenápadný způsob, jak se někoho zbavit bez potřeby otevřené konfrontace a ideálně bez nalezení viníka. Kromě mocenských zápasů našel využití též k pomstě nebo jako prevence proti skutečné či domnělé hrozbě. Je ale důležité poznamenat, že mnoho příběhů o jeho použití se neopírá o jediný důkaz a často danou legendu šířili političtí nepřátelé či zaujatí kronikáři, aby touto cestou domnělé traviče zdiskreditovali. 

Nástroj vraždy i sebevraždy 

Jednou z největších záhad starověku zůstává náhlá a nečekaná smrt dvaatřicetiletého dobyvatele světa Alexandra Velikého v Babyloně roku 323 př. n. l. Jedna z tradičních teorií tvrdí, že mohl být zavražděn jedovatou látkou. Podle některých zdrojů se u něj nemoc vyvíjela několik dní až týdnů, což mohlo odpovídat podání jedu s postupným účinkem, například z kořene čemeřice. Nejčastěji se spekuluje, že za otravou mohl stát vojevůdce a místodržitel Makedonie, Antipatros, který se obával ztráty vlastní pozice. Podle této verze jed poslal svému synovi, mimořádně bezohlednému a krutému Kassandrovi, jenž se nacházel u krále v Babyloně. 

Alexandr měl skutečně mnoho nepřátel, a to jak ve svém okolí, tak mezi porobenými národy. Vzhledem k tomu, že se říše po panovníkově smrti rozdělila mezi jeho generály (diadochy), mohli mít někteří z nich zájem na Alexandrově odstranění, aby získali vlastní knížectví. Historici ale také upozorňují, že Alexandr Veliký jedl a pil spolu s ostatními z běžných nádob. Nikdo jiný se ale neotrávil, proto se jeví požití jedu jako nepravděpodobné. Většina moderních historiků a lékařů se z toho důvodů přiklání k přirozené příčině smrti, pravděpodobně v důsledku infekční choroby, jako je tyfus, malárie nebo zápal plic. Také mohl podlehnout onemocnění spojenému s nadměrným pitím alkoholu. 

Politické intriky a mocenské boje byly neodmyslitelnou součástí dynastických zápasů rovněž ve starověkém Egyptě, kde také jako nástroj likvidace soupeřů našel své uplatnění jed. Příkladem může být poslední vládkyně Egypta Kleopatra VII., podle některých historiků znalkyně a nápaditá podavačka jedů. Ta své umění dle všeho nakonec uplatnila i na sobě. Ačkoliv se tradičně uvádí, že po porážce Octavianem Augustem spáchala královna sebevraždu hadím uštknutím, moderní historici tento příběh zpochybňují. Kloní se spíše k variantě, že sáhla po jedu, například směsi rostlinných toxinů.

Babička Livia 

Mnoho záznamů o používání jedu k politickým účelům pochází i z období antického Říma. Velmi vznešená, urozená a bohatá manželka božského Augusta, Livia Drusilla, která vždy brala ohled obzvláště na blaho dynastie a pokrevní pouta, byla ochotná udělat cokoli pro čest, rodinu a zachování rodové linie. Zdá se, že o upevnění císařské moci dbala zejména proto, aby přešla na její syny z prvního manželství – Tiberia a Drusa. Proto ji podezřívali, že jedem ze světa sprovodila manželovy potomky Marcella a Gaia, a nakonec že prý fíky otrávila rovněž stařičkého Augusta. Nesporným faktem je, že druhým římským císařem se skutečně stal její syn Tiberius. Bezohlednou mocenskou političku a travičku z Livie udělal především historik Tacitus, který zcela opomenul její nesporné zásluhy při budování a správě císařského impéria. 

Navzdory tomu dodnes zůstává nejvýznamnější ze všech římských císařoven, o čemž svědčí četné sochy, mince a nápisy. Do povědomí tisíců čtenářů se jako zlověstná a krutá „babička Livia“ dostala díky knihám britského spisovatele Roberta Gravese, který ve třicátých letech 20. století vydal historické romány Já, Claudius a Claudius Bůh a jeho žena Messalina. Miliony diváků pak mohly jeho příběhy sledovat ve dvanáctidílném britském seriálu Já, Claudius z roku 1976, kde Livii nepřekonatelně ztvárnila velšská herečka Siân Phillips. Ta později zazářila ve vedlejší roli matky představené sesterstva Bene Gesserit ve filmu Duna (1984) režiséra Davida Lynche. 

Travičství v genech 

Velmi podezřelá byla i smrt Liviina vnuka, císaře Claudia v roce 54, která byla podle některých historiků způsobena jedem zamíchaným do jídla z hub. Vražednicí měla být jeho manželka a Liviina pravnučka, Agrippina Mladší. Ctižádostivá a bezohledná Agrippina usilovala o to, dostat na trůn svého syna Nerona, což jí manželova smrt umožnila. Jed jí údajně obstarala Lucusta, s níž se setkala během svého vyhnanství na ostrově Pontia. Nový císař Nero se brzy cítil matčinou panovačností ohrožen a prý se ji pokusil otrávit hned třikrát. Agrippina ale mnoho let pobírala protijedy, takže byla proti mnoha látkám imunní, a nadále intrikovala u dvora. Nero proto nakonec vyslal do matčiny vily své důvěrníky, kteří ji zavraždili. 

Lucustu, jež poté přešla do císařových služeb, ihned pověřil odstraněním svého nevlastního bratra Britannika. Za to měla obdržet nejen vysokou hmotnou odměnu, ale také se stala trestně nestíhatelnou. Nero k ní rovněž poslal své důvěrníky, aby je naučila umění míchání jedů. Lucusta údajně připravila jed, který měl Nero u sebe při útěku před povstalci, ale když se nakonec rozhodl odejít z nevděčného světa, nepoužil ho a raději si vrazil dýku do hrdla. Po jeho smrti byla Lucusta odhalena jako kriminálnice a popravena. Nejznámějším literárním ztvárněním Agrippinina a Neronova života je historický román Quo vadis od polského spisovatele Henryka Sienkiewicze z roku 1895. 

Středověké utrejchty 

Ve středověku patřily praktiky politických vražd, včetně použití jedu, na evropských panovnických dvorech k běžné rutině. K výrobě smrtících látek se používaly dary luk a strání, například alkaloidy z blínu, durmanu či bolehlavu nebo jedovaté houby. Znalci taktéž věděli, že sloučeniny arzenu, olova a rtuti jsou vysoce toxické. Jedy se aplikovaly jejich přidáním do jídla či nápoje, otrávením hostie či mešního vína nebo nasycením části oděvu jedem. 

Jed se měl stát osudným například papeži Klementu II., který byl od Štědrého dne 1046 hlavou katolické církve. Zemřel během cesty v italském městě Pesaro. Jeho smrt byla náhlá a překvapující, což okamžitě vyvolalo podezření z otravy. Vzhledem k tomu, že se stal náměstkem Božím díky zásahu císaře Jindřicha III. a prosazoval procísařskou politiku, vyvolal odpor u římské aristokracie. Podezření z otravy podporuje i analýza jeho ostatků z roku 1942, která v jeho kostech odhalila vysoké hladiny arzeniku.

Image

Čtěte také

Otrávené dějiny: Předlouhá historie jedů a zákeřných travičů

Zhruba 95 % těl medúz tvoří voda, zatímco zbytek představuje malý shluk svalů, bílkovin a nervových buněk. Evoluční úspěch medúzovců je vzhledem k jejich tělesné stavbě překvapivý: Coby tvorové bez mozku, krve a srdce přežili nejméně pět set milionů let. 

Kyslík absorbují z vody přes tenkou vnější membránu, potravu zachycují pomocí žahavých buněk a podávají si ji do úst umístěných pod zvonem. Pohybují se tak, že stahují svaly, vypuzují vodu z těla a pulzují v souladu s mořskými proudy.

Medúzovci se vyskytují ve všech oceánech, navzájem se ovšem velmi liší. Některé zhruba ze dvou tisíc známých druhů jsou malé jako špendlíková hlavička, kdežto jiné se řadí mezi působivé obry. Příklad druhých zmíněných nabízí talířovka obrovská (Cyanea capillata) se stovkami chapadel, jež mohou dorůstat délky přes třicet metrů, takže překonávají i rekordmanky z řad velryb. Nejsmrtelnější medúzu pak představuje čtyřhranka Fleckerova (Chironex fleckeri), jejíž jed dokáže člověka usmrtit během několika minut.

Image

Čtěte také

Nejlepší plavci oceánu? Éterické medúzy jsou mistry efektivity

Vědci sice stále nevědí, co je temná hmota přesně zač, přesto ale tato záhadná substance hraje zásadní roli ve standardním kosmologickém modelu. Mimo jiné by měla fungovat jako základní gravitační struktura pro vznik a vývoj galaxií. Existence galaxie, ve které chybí temná hmota (nebo její dostatečné množství) je proto velmi matoucí. Je to jako vidět stín bez objektu, který ho vrhá. 

Donedávna se vedly urputné spory o to, zda galaxie bez temné hmoty vůbec existují. Dnes se zdá, že nejspíš ano, i když každá taková galaxie je současně natolik neobvyklou, že její vznik nedokáže uspokojivě vysvětlit žádný z aktuálně platných kosmologických modelů. 

Bez temné hmoty

Nejnovějším zástupcem těchto zvláštních objektů je galaxie FCC 224 v Kupě galaxií v Peci, vzdálená od nás asi 65 milionů světelných let. FCC 224 patří do skupiny tzv. ultradifúzních galaxií – objektů, které jsou sice velikostí srovnatelné s Mléčnou dráhou, zároveň se ale vyznačují extrémně nízkou hustotu hvězd. 

Galaxii FCC 224 nedávno se svými spolupracovníky prostudovala doktorandka Maria Buzzová z australské Swinburnské technologické univerzity v Melbourne. Vědci použili data Keckovy observatoře na Havaji a s jejich pomocí sledovali v galaxii FCC 224 pohyb tuctu hvězdokup. Jejich měření odhalila, že se tyto hvězdokupy pohybují nápadně pomalu. To je klíčový ukazatel, podle něhož v galaxii FCC 224 schází odpovídající množství temné hmoty. Podrobnosti výzkumu pozoruhodné galaxie uveřejnil odborný časopis Astronomy & Astrophysics.

Byla na počátku srážka?

Další výzkumný tým, pod vedením Yimenga Tanga z University of California v Santa Cruz, se snaží najít odpověď v historii galaktických kolizí. Podle nich FCC 224 mohla vzniknout při vysokorychlostní srážce dvou galaxií bohatých na plyn. Během takové kolize by se temná hmota oddělila od plynu a nově vzniklé hvězdy by se pak formovaly z tohoto „osiřelého“ plynu – bez temné hmoty. Tento scénář se podobá dřívějším nálezům galaxií DF2 a DF4 ve skupině galaxií NGC 1052, které se rovněž jeví jako bez temné hmoty.

Podle vědců je dokonce možné, že galaxie FCC 224 může mít své „dvojče“ – galaxii FCC 240, která se nachází nedaleko a vykazuje podobnou velikost, tvar i orientaci. Pokud budoucí pozorování potvrdí tyto shodné vlastnosti, šlo by o poměrně solidní důkaz pro scénář možného vzniku galaxie v důsledku kolize.

„FCC 224 je důležitým mezníkem v našem úsilí identifikovat a zkoumat další galaxie bez temné hmoty,“ vysvětluje Buzzo. Čím více takových galaxií objevíme a popíšeme, tím lépe pochopíme, jakou roli temná hmota hraje (či nehraje) ve formování malých galaxií. Tento objev tak může významně přispět k přepsání základních teorií o stavbě a vývoji vesmíru.

Image

Čtěte také

Záhada temné hmoty: Proč stále nemáme přímý důkaz její existence?

S postupujícím globálním oteplováním zažíváme stále extrémnější projevy počasí. Týká se to i povodní a s nimi souvisejících záplav, k nimž teď na řadě míst dochází stále častěji. Záplavy přitom nepředstavují „pouze“ ohrožení majetku. Kromě bezprostředního ohrožení života, především v důsledku utonutí a úrazů, přestavují i dlouhodobou hrozbou pro lidské zdraví – a to mnohem déle, než jsme si dosud mysleli.

Tým vedený odborníky australské Monashovy univerzity nedávno uskutečnil doposud nejrozsáhlejší výzkum dlouhodobého vlivu záplav na lidské zdraví. Jeho výsledky, které nedávno uveřejnil vědecký časopis Nature Water, jsou alarmující.

Badatelé prostudovali celkem více než 300 milionů zdravotních záznamů u obyvatel 747 komunit z osmi různých zemí, v nichž došlo k záplavám. Jejich výzkum zahrnoval následky záplav v letech 2010 až 2019 v Austrálii, Vietnamu, Brazílii, Kanadě, Chile, Thajsku, Novém Zélandu a na Tchaj-wanu. Ukázalo, že dlouhodobé zdravotní důsledky záplav jsou až nečekaně rozsáhlé.

Dlouhodobá hrozba

Po záplavách dochází k nárůstu hospitalizací s celou řadou typů onemocnění. Lidé jsou častěji přijímáni do nemocnic s kardiovaskulárními chorobami (nárůst o 35 %), nemocemi dýchacích cest (30 %), infekcemi (26 %), chorobami trávicího traktu (30 %), duševními chorobami (11 %), nádory (34 %), nemocemi nervové soustavy (34 %) a chorobami ledvin (40 %). Nejvýrazněji záplavy ovlivnily hospitalizace pacientů s diabetem, které se zvýšily o 61 %.

Jak vědci zjistili, u populace zasažené povodní narůstá riziko hospitalizace takřka okamžitě a k normálu se vrací až po zhruba 210 dnech. Výjimkou jsou choroby dýchacích cest a duševní poruchy, u nichž hospitalizace narůstají postupně. Hospitalizace po záplavách se nejvíce týkají dětí a mládeže do 20 let, a také seniorů starších 60 let. Bezprostředních příčin hospitalizací může být celá řada, od přímého vlivu záplavové vody až po evakuace a zhoršení dostupnosti lékařské péče. Autoři studie varují, že s postupující klimatickou změnou budou povodně častější, ničivější a dlouhodobější. Dnes je ohroženo až 23 % světové populace, a počet zasažených bude dále růst. 

Přestože australská studie má svá omezení (například nezahrnuje zranitelné komunity s omezeným přístupem ke zdravotní péči), přináší důležité poznatky, které by měly sloužit politikům, lékařům i veřejnosti. Povodně nejsou podle vědců jen krátkodobou pohromou. Jsou spouštěčem dlouhodobé zdravotní krize, která si žádá pozornost.

Image

Čtěte také

Navzdory suchu: Riziko megazáplav v Kalifornii se zdvojnásobilo

V údolí řeky Atico v jižním Peru se nachází archeologická lokalita El Curaca. Podle odborníků tam zhruba v letech 1000 až 1450 našeho letopočtu žili lidé etnika Aruni (Chuquibamba). Kromě několika petroglyfů nalezených na stěnách jeskyní toho archeologové o příslušnících tohoto etnika mnoho nevědí. 

Hrobka vítězů

Polský archeolog Jósef Szykulski z Univerzity ve Vratislavi a jeho kolegové přišli loni v říjnu s důležitým objevem, když na El Curaca objevili velkou kamennou hrobku kruhového tvaru s kostrami 24 mužů, žen a dětí. Všichni mrtví byli podle vědců pohřbeni zároveň, společně s keramikou, kostěnými a kamennými nástroji, klasy kukuřice a látkami.

Mrtví byli uloženi do hrobky zabalení v látkách. Předběžné analýzy prozradily, že všichni tito lidé zemřeli kvůli zraněním v boji. Podle archeologů šlo o honosný pohřeb s bohatou výbavou. Szykulski se na základě toho domnívá, že nalezení lidé patřili k vítězné straně a že je do hrobky pohřbili jejich přeživší druzi.

Na lokalitě El Curaca stále pokračuje intenzivní výzkum. Vědci dokumentují nalezené kostry pomocí 3D skenování, konzervují objevené látky a analyzují keramické střepy i dřevěné artefakty. Odkrytí této hrobky představuje významný objev a doklad dávného konfliktu.

Vykopávky na El Curaca jsou součástí výzkumného projektu, který financuje Národní centrum vědy Polska. V rámci projektu dojde i na analýzy dávné DNA lidí z hrobky. Měly by přispět k lepšímu pochopení předinckých kultur lidí, kteří žili v oblasti údolí řeky Atico.

Image

Čtěte také

Archeologové objevili na severozápadě Peru zhruba 4 500 let starý ceremoniální chrám

Na Golanských výšinách se ráno 6. října 1973 nacházely dvě tankové brigády, 188. a 7. (celkem 177 tanků, avšak přímo na purpurové linii jen 42), dále 31. výsadková brigáda, 1. pěší brigáda Golani a 11 baterií samohybného dělostřelectva. Vrchním velitelem těchto krycích sil byl generál Rafael „Raful“ Ejtan, ale přímo „na čáře“ velel plukovník Jicchak Ben Šoham, stojící v čele 188. obrněné brigády. 

Proti nim se na druhé straně purpurové linie seřadily do útočné sestavy tři syrské pěší divize (5., 7. a 9.) a za nimi ve druhém sledu dvě tankové divize (1. a 3.), které měly společně k dispozici přibližně 1 400 tanků (z toho 276 těsně za purpurovou linií), 60 000 mužů a ne méně 800 děl. Celkový nepoměr sil byl tedy obrovský a názorně vypovídá o sebejistotě izraelského velení. 

Syrským vojskům velel generál a zároveň ministr obrany Mustafa Tlas. Ve 13.45 (tedy minimálně o čtyři hodiny dřív, než uvádělo varování poskytnuté Mossadem) pozorovatelé na hoře Hermon hlásili, že syrští dělostřelci začali odstraňovat ze svých postavení maskovací sítě. Deset minut poté se na izraelská postavení snesl uragán dělostřelecké palby (odhaduje se, že na pozice IDF dopadlo za pět minut 25 000 nábojů). Současně zaútočilo na různé vojenské cíle na Golanských výšinách i syrské letectvo a masa tanků se přesně ve 14.00 převalila přes purpurovou linii.

Peklo na Golanech

Tankové osádky 188. brigády se pokoušely palbou z předem připravených postavení (střeleckých ramp) syrský nápor zastavit, ale ocitly se v zoufalé situaci. Syřané i přes velké ztráty nezastavovali, a dokonce pokračovali v postupu i po setmění. To způsobilo v řadách tankistů IDF šok, umocněný tím, že sovětské T-55 a T-62 ve výzbroji syrské armády disponovaly optikou pro boj v noci. Tanky Šo‘t kal takto vybaveny nebyly, velitel měl pouze infračervený dalekohled a řidič brýle, ale ty většina osádek nechala na základně v domnění, že boje s příchodem noci skončí. Díky tomu se podařilo Syřanům druhý den okupovat většinu území jižní poloviny Golanských výšin a na některých místech se dokonce přiblížili na dohled ke Galilejskému jezeru a k mostům přes řeku Jordán.

Celá 188. brigáda byla téměř úplně vyhlazená, její velitel Ben Šoham 7. října padl při obraně Nafehu (hlavního velitelství IDF na jižních Golanech) a ze 7. tankové brigády zůstala bojeschopná už jen část tanků (hlavně na severu), kterým ale docházelo palivo a munice. 

Ministr Dajan se 8. října nervově zhroutil, Golda Meirová zvažovala využití jaderných zbraní a velitel severního vojenského okruhu generál Jicchak Chofi dokonce připravoval plán na ústup sil IDF z celých Golan. Naštěstí zhruba po deseti hodinách od vypuknutí bojů začaly na frontu postupně přicházet první tankové zálohy IDF (čili za čtvrtinu času odhadovaného k provedení mobilizace a přesun – díky prázdným komunikacím ve svátek Dne smíření). Syrský postup se nakonec podařilo 10. října definitivně zablokovat také díky téměř sebevražedným útokům IAF.

Krize na Sinaji

U Suezského průplavu panovala také vážná situace, i když méně kritická než na Golanech. Podél průplavu stály čtyři tankové brigády (8., 14., 401. a 460.) s celkem 290 tanky,  pěší brigáda Harel, mechanizovaná pěchota a parašutisté, jakož i 436 záložníků jeruzalémské brigády, rozmístěných v jednotlivých opěrných bodech. Celé obranné linii velel generál Šmuel Gonen. 

Na západním břehu průplavu se shromáždily dvě egyptské armády (2. a 3.), v jejichž sestavě se nacházelo osm divizí s 1 700 tanky, 2 000 obrněnými vozy, 4 000 děly. Sadatovy síly také podpořily spojenecké kontingenty ostatních arabských států (Alžírska, Libye, Maroka, Súdánu, Kuvajtu a Tuniska). Celému útočnému uskupení velel generál Šazlí. Stejně jako na Golanech i zde těsně před druhou hodinou odpoledne  začala masivní dělostřelecká příprava a na cíle v zóně průplavu vzápětí zaútočilo letectvo. Posléze na gumových člunech překonala průplav za volání „Alláhu akbar!“ první vlna egyptské pěchoty vybavené protitankovými zbraněmi a hned za ní ženisté, kteří začali vytvářet průchody přes pískový val na východním břehu a klást pontonové mosty přes průplav.

Během 24 hodin již na předmostí operovalo dostatečné množství tanků a pěchoty k odražení prvních nekoordinovaných izraelských protiútoků, majících za cíl pomoci obklíčeným posádkám opěrných bodů. Naštěstí pro Izraelce egyptský plán předpokládal postup do vnitrozemí Sinaje pouze do hloubky několika kilometrů. Takže i když oddíly IDF přišly za prvních 24 hodin téměř o polovinu všech tanků (většinou zničených protitankovými střelami nesenými egyptskými pěšáky a commandos), jejich obranná linie se nerozpadla.

Zásahy supervelmocí

Sovětský svaz měl od počátku poměrně dobrou představu, o co se jeho arabští spojenci pokoušejí (nad Blízkým východem křižovaly jeho dva nové satelity Kosmos), a proto zástupci Moskvy v Radě bezpečnosti OSN nejprve novou „izraelskou agresi“ neodsuzovali, a dokonce ani netrvali na okamžitém zastavení palby jako v roce 1967. Naopak záhy po vypuknutí konfliktu začal plynule fungovat sovětský letecký most, který zásoboval bojující arabské armády potřebným válečným materiálem. Na moře také vypluly zásobovací lodě a již 11. října první z nich dorazily do syrských přístavů. 

Američané naproti tomu dost dlouho tápali v temnotě a státní tajemník Henry Kissinger se ještě večer 8. října domníval, že další totální izraelské vítězství je za dveřmi. Druhý den však nic nesvědčilo o blízkém kolapsu arabských armád, a když nový izraelský velvyslanec v USA Simcha Dinic 9. října potvrdil Kissingerovi, že židovský stát ztratil za dva a půl dne bojů 14 letadel Phantom a více než 500 tanků a že se blíží ke kritickému nedostatku jakékoliv munice, Kissinger bez zaváhání přislíbil dodávky vojenského materiálu. Ty nakonec dorazily do Izraele 14. října. Američané také neprodleně vyslali nad Blízký východ svá špionážní letadla Lockheed SR-71 Blackbird, aby si mohli sami vytvořit úsudek o vývoji vojenské situace v oblasti.

Bod obratu

Ta se mezitím začala pomalu a za cenu velkého úsilí i obětí obracet ve prospěch Izraele. Katastrofický vývoj na Golanech se podařilo zvrátit a už 12. října izraelské obrněné kolony postoupily tak hluboko do Sýrie, že síly IDF mohly svým dalekonosným dělostřelectvem ostřelovat Damašek. Zabránit jim v tom nedokázal ani příchod posil dalších arabských států, jmenovitě Iráku a Jordánska, které sice odvážně, ale nekoordinovaně a bez součinnosti se syrskou armádou napadaly pravé křídlo izraelského výběžku. Asad proto vyslal Sadatovi zoufalé poselství, aby v duchu „arabské solidarity“ vydal na Sinaji rozkaz k velké egyptské ofenzivě a donutil tak Izraelce přerušit jejich postup na syrské hlavní město.

Sadat souhlasil a přikázal Šazlímu přepravit na západní břeh všechny zbývající rezervy. Dne 14. října Egypťané zahájili se 780 tanky útok směrem k průsmykům Mitla a Gidi. Izraelci, kteří proti nim mohli nasadit zhruba 750 tanků, se na toto střetnutí, které se stalo největší tankovou bitvou od Kurska v létě 1943, náležitě připravili. Během několika hodin boje Egypťané přišli o 260 tanků, 200 dalších obrněných vozů a asi 1 000 padlých a raněných a ve zmatku ustupovali  zpět k průplavu. 

Na základě tohoto vítězství (IDF odepsala jenom 20 tanků) Elazar povolil záložním divizím pokus o odvážný přechod „do Afriky“ severně od Velkého hořkého jezera (začal o dva dny později za cenu intenzivních bojů v oblasti zamýšleného přechodu u takzvané Čínské farmy). Ve svém důsledku nakonec přinesl ovoce v podobě obklíčení celé 3. egyptské armády. 

Přetahování o příměří

Šokované egyptské vrchní velení nejprve odmítalo uvěřit, že na západním břehu průplavu operují izraelské tanky, a jelikož vyslalo všechny své zálohy do útoku 14. října, nemělo je čím zastavit. Za této situace si Sadat uvědomil, že mu vítězství uniká mezi prsty, a proto 20. října požádal Leonida Brežněva o co nejrychlejší prosazení příměří na půdě OSN.

Díky tomu se USA a Sovětský svaz i přes globální politiku uvolňování napětí (détente) dostaly kvůli konfliktu na Blízkém východě na pokraj přímé vojenské konfrontace. Sovětský svaz totiž chtěl z důvodu stále reálnější možnosti porážky Sýrie a Egypta co nejrychleji prosadit zastavení palby, zatímco USA se naopak snažily podobný krok co nejvíce oddálit. První příměří bylo po jistých průtazích dohodnuto na 22. října (rezoluce OSN č. 338), ale ani jedna z válčících stran jej nehodlala dodržovat. Sověti proto uvedli do pohotovosti své výsadkářské jednotky v NDR a hrozili, že přímo vojensky zasáhnou do konfliktu na straně Arabů. Američané v odpovědi na tyto výhrůžky Kremlu zvýšili pohotovost svých strategických sil, 82. výsadková divize se měla připravit na přesun na Blízký východ a 6. americkou flotilu ve východním Středomoří měla posílit ještě jedna letadlová loď. Za těchto okolností pak Izrael, Egypt a Sýrie 24. října souhlasily s druhým zastavením palby, které již bylo dodržováno.

Poslední oběť

Válka z roku 1973 se stala dosud poslední „plnohodnotnou“ arabsko-izraelskou válkou a z několika hledisek představuje významný bod zlomu v dějinách Blízkého východu. Pro izraelskou veřejnost byl neočekávaný útok bez varování vlastními zpravodajskými službami obrovským šokem a jako studená sprcha zapůsobily i velké materiální a lidské ztráty (IDF přišly o 840 tanků a 130 letadel, padlo celkem 2 838 vojáků a 8 800 utrpělo zranění). Navíc „vítězství“ IDF mělo daleko do jednoznačných triumfů v minulých konfliktech, neboť Syřané 24. října víceméně úspěšně blokovali další postup směrem na Damašek a Egypťané stále ovládali celý východní břeh průplavu. 

Na povrch později vypluly i nepříjemné pravdy o Amanu a také velení IDF muselo důkladně přehodnotit své priority ohledně důležitosti a vyváženosti jednotlivých zbraňových systémů. Golda Meirová se po „vítězné“ válce potýkala v důsledku polovičatých rozhodnutí své vlády z rána 6. října s rostoucí nedůvěrou izraelské veřejnosti a 11. dubna 1974 nakonec odstoupila z funkce. Do propadliště dějin se také odporoučela představa o nízké bojové hodnotě arabských armád. Egypťané i Syřané bojovali i přes utržené ztráty (Sýrie přišla o 1 200 tanků a 118 letadel a zahynulo 3 100 vojáků, Egypt odepsal 1 100 tanků a 223 letadel a padlo více než 5 000 egyptských vojáků) velice houževnatě a statečně. Došlo tak k obnovení arabské cti ztracené při katastrofální porážce roku 1967. 

Ten, kdo nakonec jako jediný dosáhl všech svých cílů, byl Sadat, když v mírových jednáních docílil návratu Sinaje do egyptských rukou výměnou za oficiální uznání Izraele. Prezident se však naplnění svého díla nedočkal, neboť 6. října 1981, v den osmého výročí operace Badr během slavnostní vojenské přehlídky v Káhiře podlehl atentátu skupiny muslimských fundamentalistů, nesouhlasící s mírovým vývojem. Stal se tak vlastně poslední obětí války ze Dne usmíření.

Image

Čtěte také

Šest dní slávy, šest let slepoty: Jak Izrael přehlédl hrozbu další války