Obávaný „zlatý stafylokok“ Staphylococcus aureus je vlastně běžným obyvatelem lidské kůže. Za normálních okolností je v podstatě neškodný, když se ale přemnoží a pronikne do krevního oběhu, dokáže vyvolat i závažné infekce. Jen v USA si tato bakterie každým rokem připisuje přibližně půl milionu hospitalizací. Přibližně 90 % stafylokoků je přitom rezistentních na běžný penicilin a zlatý stafylokok MRSA je odolný vůči většině dnes používaných antibiotik.

Mocná kvasinka

Caitlin Kowalskiová z Oregonské univerzity a její tým nedávno narazili na mikroorganismus, který si se zlatým stafylokokem poradí a s nímž máme doslova intimní zkušenost. Jde o přímého konkurenta stafylokoka – kvasinku Malassezia sympodialis, která patří k nejčastějším mikrobům na lidské pokožce. 

Badatelé zjistili, že na stafylokoky má zhoubný účinek látka, kterou tato kvasinka vylučuje. Jde o kyselinu 10-hydroxypalmitovou, zkracovanou jako 10-HP. Vědci v minulosti přehlédli její antimikrobiální vlastnosti, zřejmě kvůli tomu, že působí na bakterie jedině v prostředí o nízkém pH, jako je třeba právě na lidské pokožce. Podrobnosti shrnuje studie uveřejněná v odborném časopisu Current Biology.

V laboratorních testech došlo po pouhých dvou hodinách působení Malassezia sympodialis k více než stonásobnému snížení životaschopnosti různých kmenů stafylokoka. Jde o pozoruhodný výsledek, i když se časem ukázalo, že se bakterie dokážou vůči 10-HP bránit podobně jako vůči běžným antibiotikům. Zajímavostí je, že jiné, méně nebezpečné druhy stafylokoků si s touto kvasinkou již vytvořily rovnováhu – což naznačuje, že dlouhodobé mikrobiální soužití může vést k přirozené toleranci.

Autoři studie upozorňují, že význam Malassezie v rámci kožního mikrobiomu teprve začínáme odhalovat a její schopnosti formovat mikrobiální společenství a chránit proti infekcím jsou možná mnohem širší, než si dnes myslíme. Další výzkum se má zaměřit na genetické mechanismy rezistence vůči antibiotikům, které bakterie jako Staphylococcus aureus tak efektivně využívají.

Image

Čtěte také

Bakterie z mořských hlubin by se mohly stát zdrojem nové generace antibiotik

Kočkodan mona (Cercopithecus mona) je primát z čeledi kočkodanovitých (Cercopithecidae), jenž žije v jihozápadní Africe. Patří mezi menší druhy a délka těla těchto opic se v dospělosti obvykle pohybuje v rozmezí 30 až 50 centimetrů. Delší než samotné tělo je ocas kočkodanů, jenž dorůstá do 65 až 90 cm. Samci a samice vypadají velmi podobně, hlavní rozdíl je ve velikosti a hmotnosti. Samci typicky váží kolem 5 kg, samice o kilogram méně.

Kočkodani mona žijí v několika státech jihovýchodní Afriky. Introdukováni byli také na ostrovní stát Svatý Tomáš a Princův ostrov a na konci 17. století byli dovezeni i na ostrov Grenada v Karibském moři. (foto: Shutterstock)

Žijí ve větších skupinách (5 až 50 jedinců), kde bývá jeden samec. V případě, že jde o větší tlupu, která je ovšem obvykle složena z několika menších skupin a má jen dočasné trvání, je v ní přítomno více samců.

Kočkodani jsou všežravci a většinu jejich potravy tvoří ovoce. K tomu si však rádi přikousnou výhonky rostlin, mladé listy a drobné bezobratlé živočichy. Ze všech druhů, které patří mezi kočkodanovité, konzumují kočkodani mona největší podíl hmyzu a nejméně listí.

Kočkodani mona jsou známí hlasitou komunikací, která zní jako výrazné sténání. Protože „sténat“se anglicky řekne „moan“, má se obvykle za to, že jejich druhové jméno „mona“ je odvozené právě od těchto charakteristických hlasových projevů. To je ale omyl. Ve skutečnosti kořen slova, jenž za pojmenováním těchto kočkodanů stojí, pochází z arabštiny a odkazuje na dlouhý ocas. Stojí za zmínku, že i další hlasové projevy mon jsou pozoruhodné: Jejich varovné výkřiky znějí jako kýchnutí a teritoriální volání samců je dunivým pokašláváním.

Image

Čtěte také

Ohrožený makak bandar: Všetečný pankáč ze Srí Lanky

Vědci udělali zásadní krok k objasnění jedné z největších záhad kosmu: kde a jak vznikají těžké prvky jako zlato, platina nebo uran. Nová studie publikovaná v časopise The Astrophysical Journal Letters přichází s překvapivým zjištěním – zdrojem těžkých prvků je extrémně vzácný a nebezpečný typ hvězdy – magnetar.

Život ze supernov

Bez těžkých prvků by na Zemi nebyl život, jak ho známe. Nejenže tvoří jádro planety a naše technologie (např. mobilní telefony), ale hrají také klíčovou roli v lidském metabolismu (podílejí na přenosu kyslíku, tvorbě enzymů a správné funkci buněk). Přesto vědci dlouho tápali v tom, jak tyto prvky vznikly a jak se dostaly do okolí mladé Země.

Magnetary jsou neutronové hvězdy – objekty vznikající po kolapsu masivních hvězd – s extrémně silným magnetickým polem. Jsou to jedny z nejhustších a energeticky nejaktivnějších objektů ve vesmíru. Jsou poměrně vzácné, v časech raného vesmíru ale mohly být běžnější a mohly tak sehrát klíčovou roli při formování těžkých kovů.

Když magnetar exploduje v takzvaném „obřím výtrysku“, uvolní se obrovské množství energie. A právě tento výbuch může „vysypat“ do vesmíru základní suroviny pro výrobu zlata – neutrony a protony – které při ochlazení reagují a tvoří těžší prvky skrze tzv. rychlý záchyt neutronů.

Když se hroutí hvězda

Tým vedený doktorandem Anirudhem Patelem z Kolumbijské univerzity analyzoval data z nejsilnějšího známého magnetarového výtrysku z roku 2004. Tento výbuch, vzdálený 30 000 světelných let, ovlivnil dokonce zemskou ionosféru. Zároveň se při něm do vesmíru vychrlilo velké množství těžkých prvků, jejichž rozpad produkoval gama záření.

Pozorované gama záření přesně odpovídalo teoretickým modelům, včetně množství vzniklého zlata a dalších kovů. Podle vědců mohl tento jediný výtrysk vyprodukovat materiál o hmotnosti přesahující Mars.

Až doposud měli vědci za to, že těžké prvky vznikají hlavně při slučování dvou neutronových hvězd – událost, kterou se poprvé podařilo pozorovat v roce 2017. Tyto srážky sice produkují značné množství kovů (např. několikanásobek hmotnosti Země ve zlatě), jsou ale extrémně vzácné a příliš pozdní, aby vysvětlily existenci kovů ve velmi starých hvězdách.

Magnetarové výtrysky se naopak podle vědců vyskytovaly častěji a dříve v historii vesmíru, což z nich dělá silného kandidáta na hlavní „zlatotvorný“ proces v raném kosmu. Podle odhadů by mohly být zodpovědné za 1–10 % všech prvků těžších než železo v naší galaxii.

Pro definitivní potvrzení této teorie bude potřeba více dat. V roce 2027 by měl NASA vypustit nový gama teleskop COSI (Compton Spectrometer and Imager), který bude schopen přímo identifikovat jednotlivé prvky vzniklé při těchto explozích.

Image

Čtěte také

Jak vznikají zlaté nugety? Podle nové studie hrají klíčovou roli procesy při zemětřeseních

V dějinách Číny, dlouhých několik tisíc let, se u moci vystřídalo mnoho dynastií. Éry kulturního rozkvětu přitom střídala údobí, kdy byla země roztříštěná na několik částí. Hlavními nositeli civilizačního odkazu však byli a jsou takzvaní chanští Číňané, odvozující své jméno od proslulé dynastie Chan (vládla 221 př. n. l. až 206 n. l.). 

Obyvateli Číny jsou dnes také třeba Ujguři, Tibeťané, Mongolové nebo Korejci, ale chanští Číňané tvoří naprostou většinu – asi 92 % obyvatelstva. A také nejvýznamnější dynastie (kromě samotné Chan především Suej, Tchang, Sung a Ming) byly dynastie chanských Číňanů. První nečínskou dynastií, která ovládla celou zemi, byla dynastie Jüan Velkého chána Kublaje (1271–1368), podruhé šlo o mandžuskou dynastii Čching (1644–1911). 

Největší euroasijská říše v dějinách 

Mongolskou říši v dobách jejího rozkvětu na Západě charakterizují hlavně dvě jména: Čingischán a chán Kublaj (někdy přepisován Chubilaj). Éry, které reprezentují, jsou zcela odlišné. Čingischán je symbolem obrovské (a krvavé) expanze, která vyvrcholila někdy v letech 1250 až 1260 vytvořením nejrozsáhlejší euroasijské říše v dějinách lidstva zahrnující území ve střední Asii, v Persii, v Rusku a nakonec i celou Čínu. V roce 1241 Mongolové (nazývaní u nás Tataři) vybojovali bitvu dokonce až u polské Lehnice. 

Signálem k zahájení této expanze byl Velký mongolský sněm v roce 1206, kde byly sjednoceny dosud rozdrobené středoasijské kočovné kmeny a bylo dohodnuto, že všechny budou nadále užívat jména Mongolové. Vojevůdce Temüdžin byl tehdy zvolen Čingischánem – Velkým chánem všech Mongolů. Čingis tedy (na rozdíl od Kublaje) není osobní jméno. Původní význam tohoto slova je oceán, ale přeneseně znamená neomezený, tedy Čingischán = neomezený, nejvyšší chán. Před smrtí v roce 1227 Čingischán rozdělil ovládané území mezi čtyři syny, kteří pak (a později i jeho vnuci) pokračovali ve výbojích. Svá území ale spravovali samostatně, což oslabilo jednotu říše.

Pax Mongolica a chán Kublaj 

Kolem roku 1245 se intenzita bojů zmírnila a začalo asi stoleté období, o němž se dnes v analogii ke starověkému Pax Romana často mluví jako o Pax Mongolica – éře relativního míru, prosazeného politickou mocí, která neměla přiměřeného soupeře. Nejen podél známé Hedvábné cesty, ale v celé mongolské říši tehdy vznikla „zóna volného obchodu“ pod ústřední správou mongolských chánů. Byl vybudován systém rychlých a poměrně bezpečných cest a zároveň padly dosavadní bariéry, například blokace tras muslimskými panovníky, kteří neumožňovali průchod nemuslimům. Nastal rozkvět obchodních a kulturních styků mezi Východem a Západem a díky cestovatelům jako Marco Polo se lidé v Evropě poprvé dověděli o životě v zemích, o nichž dosud neměli tušení. 

Otevření hranic ale mělo i stinné stránky. Po roce 1346 byla především z Číny do Evropy zavlečena nákaza morem. Mimořádně důležitou postavou této éry byl Čingischánův vnuk Kublaj, který prošel vítězně obdobím bojů o následnictví a roku 1260 se prohlásil Velkým chánem všech Mongolů. Jeho hlavním cílem se stalo ovládnutí Číny, a proto v roce 1264 přestěhoval hlavní město mongolské říše z Karakorumu na jih do Chánbalyku (dnešního Pekingu) a v roce 1271 zde vyhlásil založení nové dynastie Jüan. 

Na jihu Číny ale v té době Mongolům ještě urputně vzdorovala silná armáda chanské dynastie Jižní Sung. Teprve v roce 1276 bylo dobyto její hlavní město Chang-čou, které s milionem obyvatel bylo zřejmě vůbec největším městem tehdejšího světa. Zbytky čínské armády se po jeho obsazení stáhly ještě dál na jih a definitivně ovládl Kublaj celou Čínu až po jejich porážce v březnu 1279. Chanští Číňané se tak poprvé ve své historii dostali plně do područí národa, který pro ně nepředstavoval nic víc než barbary. 

Mongolské století 

Při založení nové dynastie si Kublaj v souladu s čínskými zvyklostmi vybral své čínské jméno Š’-cu (Velký předek) a pro dynastii zvolil název Jüan (Počátek). Předpokládal, že s ním přichází na čínský trůn trvalá změna. Ve skutečnosti se ale Mongolové (celkem deset císařů) udrželi u moci jen 97 let a v roce 1368 je vystřídala opět chanská dynastie Ming. 

„Mongolské století“ tak bylo v dlouhých čínských dějinách jen krátkou epizodou, ale přesto je to období mimořádně zajímavé. Mimo jiné i proto, že právě za dynastie Jüan navštívili čínský císařský dvůr první Evropané, mezi nimiž je dnes nejznámější Marco Polo. Přesný počet Mongolů, kteří se podíleli na dobytí Číny, neznáme, ale zřejmě to nebyl ani milion lidí. Oproti tomu počet Číňanů obývajících říši Jüan v době jejího založení přesahoval sto milionů. Je proto zřejmé, že mongolští vládci stáli před obtížným úkolem: nalézt systém vládní legislativy vhodný pro státní útvar s vládou slabé menšiny.

A zdá se, že se Kublaj a jeho pobočníci dokázali tohoto úkolu zhostit velmi dobře. Základem pro upevnění mongolské nadvlády se stalo rozdělení obyvatelstva do čtyř skupin, které tvořili Mongolové, příslušníci středoasijských národů, které Mongolům pomáhaly v bojích (Ujguři a různé turkické kmeny, převážně muslimové), severní Číňané a jižní Číňané. 

Jak ovládnout stát 

Klíčové pozice v celé zemi ovládli Mongolové, kteří měli vojenské posádky ve všech větších čínských městech a obsadili nejen všechny vyšší vládní funkce, ale i většinu důležitých úřednických míst po celé zemi. Příslušníci spřízněných středoasijských národů obsadili méně důležitá správní místa, ale mnozí z nich dali přednost obchodu. Ve třetí skupině byli chanští Číňané ze severu, ale také Džürčeni, Kitani a Korejci. I oni mohli být využiti v některých státních funkcích a vytvářet vojenské jednotky pod mongolským vedením. 

V poslední, čtvrté skupině skončili obyvatelé jižní části země, kteří zažili pád císařství dynastie Sung, jehož území dobyli Mongolové jako poslední. Tito lidé neměli přístup k žádným úřadům, nesměli vlastnit zbraň a byly jim přísně zakázány sňatky s Mongoly. Nesměli se dokonce ani učit mongolsky. Mimo tyto skupiny byli v zemi ještě zcela bezprávní otroci, jejichž počet byl za dynastie Jüan poměrně vysoký. 

Na samém počátku své vlády zrušil Kublaj i tradiční systém úřednických zkoušek, které byly do té doby podmínkou k zařazení do státní správy. V roce 1315 sice byly zkoušky obnoveny, ale ve značně deformované podobě. Počet chanských uchazečů (výhradně ze severní Číny) byl silně omezen a nároky na ně kladené byly mnohem vyšší než u nečínských kandidátů. Do státní správy tak přicházely tisíce nevzdělaných lidí, kteří o tradicích konfuciánské byrokracie nevěděli téměř nic. Jedním ze závažných důsledků byl obrovský růst korupce mezi úředníky na všech stupních. 

Podmanění Korjo 

Od začátku Čingischánovy expanze se Mongolové snažili ovládnout co největší území a podřídit si co nejvíc národů. Byly však i národy, jež Mongolové využívali pro své cíle, aniž by usilovali o jejich úplné začlenění do říše. To se ve východní Asii týká především Koreje a Tibetu. 

Korea byla pro Mongoly zajímavá hlavně jako země obklopená mořem, která měla zkušenosti se stavbou námořních lodí a s vedením námořních válek. Mongolové bojovali naopak výhradně na souši a vody se v podstatě báli. Pro realizaci svých dalších plánů však tento handicap museli překonat, a vhodným řešením proto pro ně bylo přimět ke spolupráci panovníky království Korjo (936–1392) na Korejském poloostrově. V letech 1231–1258 tam Mongolové vpadli celkem šestkrát a celou zemi totálně vyplenili. 

Nakonec svého cíle dosáhli. Roku 1258 s Korejci uzavřeli mírovou smlouvu, podle níž si sice jejich panovníci ponechali jistou formální nezávislost, ale jinak se museli podrobit mongolským vládcům. Králové i dvořané museli nosit mongolský oděv, většinu času trávit v Chánbalyku a panovníci se nadále mohli ženit jen s mongolskými princeznami. Poprvé se takto s Kublajovou dcerou oženil v roce 1259 korejský král Wondžong a tato tradice pokračovala i poté, co se Kublaj stal čínským císařem. Pomoc Korejců pro něj byla opravdu klíčová nejen v závěrečných fázích námořních bojů především v pokusech o invazi do Japonska v letech 1274 a 1281. 

Chánové a lamové 

První vztahy s Tibeťany navázal Čingischán hned v roce 1207. V obavách před napadením k němu vládcové centrálního Tibetu vyslali delegaci, která mu nabídla formální podrobení. Čingischán nabídku přijal a ustanovil placení pravidelného tributu. Po jeho smrti Tibeťané platit přestali, a proto v roce 1240 Mongolové velkou část země obsadili vojensky, i když faktická správa země zůstala v rukou domácích. Odvedli však s sebou několik lamaistických mnichů, kteří pak byli mezi Mongoly velmi úspěšní v šíření tibetské verze buddhismu. Nejznámějším se stal lama Phagpa, který Kublajovi poskytl duchovní zasvěcení do buddhismu již v jeho mládí a později vedl jeho intronizační obřad na chána. 

Postupně mezi mongolskými chány a tibetskými lamy vznikl zvláštní vztah, spočívající v podpoře jako odměně za duchovní pomoc. Na stejném principu byly později založeny i vztahy mezi mandžuskými císaři z dynastie Čching (1644–1911) a tibetskými dalajlamy. Velkou úctu k tibetským dalajlamům si ale Mongolové udrželi i za komunistického režimu a zachovávají ji dodnes. 

Invaze do Japonska 

V roce 1266–1270 vyslal Kublaj několik poselstev k japonskému císaři do Kjóta s výzvou, aby se mu dobrovolně podrobil. Císařský dvůr začal opravdu uvažovat o kapitulaci, ale naštěstí pro Japonce faktickým vládcem země nebyl císař, ale 19letý šikken (regent šóguna) Tokimune Hódžó a ten se rozhodl bojovat. Kublaj proto s pomocí Korejců začal chystat invazi. Korejci mu během několika měsíců postavili více než sedm set válečných lodí a z celkového počtu asi 23 000 vojáků, kteří se účastnili první výpravy v roce 1274, byly asi dvě třetiny Korejců. Útočníkům se ale vylodění na ostrov Kjúšú nezdařilo a při zpáteční cestě celou výpravu zničil tajfun. Když pak v roce 1279 Kublaj definitivně porazil zbytek vojska dynastie Sung na jihu Číny, ovládl i loďstvo Sungů a tím se jeho výchozí pozice výrazně zlepšila. 

Druhá výprava v roce 1281 proto byla mnohem větší než první a zejména počtem lodí (4 400) snese srovnání i se spojeneckou invazí v Normandii. Také počet nasazených vojáků byl na středověké poměry impozantní: 140 000 osob. Ani tentokrát ale čínsko-korejsko-mongolské vojsko neuspělo. Tradičně se mluví o pomoci „kamikaze“ (božského větru), který na pomoc obráncům seslala japonská božstva. Nové výzkumy však ukázaly, že hlavní roli sehrály mohutné obranné valy, které po dobu několika let nechal na ohrožených místech pobřeží budovat šikken Hódžó. Útočníci je ani po několikatýdenním úsilí nedokázali překročit a při pokusu o návrat domů dílo zkázy dokonal tajfun. 

Kublaj se ale nevzdal. Štáb, který připravoval třetí invazi, se pod jeho vedením sešel naposledy v roce 1293, ale o rok později vládce zemřel. Teprve tehdy si mohli Japonci oddechnout. Kromě Japonska se chán zajímal o celou oblast jihovýchodní Asie, ale ani tam nezaznamenal žádný velký úspěch. Hned v roce 1282 sice obsadil dnešní Barmu a v roce 1284 i dnešní Vietnam a Kambodžu, ale trvalou součástí Číny se tato území nestala. V roce 1292 organizoval Kublaj poslední velké, ale zcela neúspěšné tažení až na vzdálenou Jávu.

Image

Čtěte také

Od Číny po východ Evropy: Proč zanikla mocná Mongolská říše

Ačkoliv svět kolem sebe vnímáme z velké části vizuálně, náš sluch je ve skutečnosti „rychlejší“ než náš zrak. Možná se ptáte, jak je to možné, když se světlo šíří rychlostí téměř 300 000 000 m/s, zatímco zvuk pouze asi 340 m/s. Odpověď zní jednoduše: Nezáleží totiž na tom, jak rychle se zvuk nebo světlo dostanou ke konkrétnímu orgánu sluchu či zraku, ale na tom, za jak dlouho z něj pak signál doputuje do mozku.

A v tomto směru vítězí právě sluch: Jakmile zvuková vlna dosáhne ucha, mozek ji rozezná za pouhých 0,05 sekundy (tedy asi desetkrát rychleji, než trvá jedno mrknutí). Na druhou stranu z oka do mozku dorazí signál „až“ za 0,2 sekundy. Většinu událostí samozřejmě vnímáme více smysly, což věda označuje pojmem „vícevjemová integrace“: Například při rozhovoru s jiným člověkem zpracovává náš mozek signály z oka a ucha odděleně, ale my je vnímáme jako „spojené“.

Image

Čtěte také

Technologie přírody: Jaké je vlastně rozlišení lidského oka?

S prudkým rozvojem pancéřové techniky za druhé světové války šel ruku v ruce také vývoj pěchotních protitankových (PT) zbraní. Zpočátku se používaly protitankové pušky, granáty s kumulativním či trhavým efektem či zápalné láhve. Sílící pancíř si však postupně vynutil vznik nové kategorie bezzákluzových vrhačů kumulativních hlavic – bazook, panzerfaustů a panzerschrecků. Šlo o revoluční předěl a zbraně na tomto základním principu slouží stále, pouze se pracuje na jejich vylepšování.

Made in Bojkovice

Na rozdíl od většiny členů Varšavské smlouvy, kteří přejímali nebo s drobnými úpravami vyráběli licenčně sovětské typy vojenské techniky, Československo s dlouhou tradicí vlastního zbrojařského průmyslu vyrábělo a zavádělo některé vlastní vzory. Týkalo se to ručních zbraní, pancéřovek a tarasnic přes kanony a houfnice, protiletadlová děla, obrněné transportéry až po cvičné a bitevní letouny. 

V druhé polovině 60. let se naši konstruktéři rozhodli přispět do nové kategorie pancéřovek,  jež se tehdy objevovaly na scéně – lehkých, dobře skladných, jednorázově použitelných střel (ovšem s kratším dosahem), s jejichž pouzdrem se už po odpalu pěšák či výsadkář nemusel „tahat“. Prvním typem toho druhu na scéně se stala americká M72 LAW z roku 1963. V Československu tak v roce 1966 začal vývoj Ručního protitankového granátu (nikoliv tedy „granátometu“). Oficiálního zavedení se dočkal roku 1975, vyráběla ho pak firma Zeveta Bojkovice. U našich jednotek slouží dosud a provázel je i na řadě jejich zahraničních misí.

Pohled do útrob

Kumulativní střela RPG-75 se nachází uvnitř výmetného pouzdra s hladkou hlavní. Na hlavici navazuje teleskopická výsuvná spalovací komora s tryskou. „Pětasedmdesátka“ vykazuje při odpalu v celém rozsahu pracovních teplot nepatrný zpětný ráz, obsluha jej vnímá jen jako nepatrný záchvěv odpalovacího pouzdra. Projektil probíjí pancíř do tloušťky 300 mm, na pohybující se cíle se dá vést efektivní palba do 200 m, na stojící objekty pak na vzdálenost 300 m. „Pětasedmdesátku“ tvoří tyto základní konstrukční celky: výmetné pouzdro s mechanickými mířidly, plášť spalovací komory s prachovou náplní, mechanický zápalkový šroub, tryska s vodicí lištou a kumulativní střela s nárazovým zapalovačem.

Spušťadlo sestává z táhla se záchytem, přičemž do odpalu zůstává táhlo blokováno. Po stisku „spouště“ se táhlo přemístí dopředu a uvolní úderník. Jako pojistka slouží pružná destička blokující pohyb táhla. To lze uvolnit pouze překonáním síly pružné destičky. Spalovací komoru zhotovenou z oceli zakončuje tryska. Mechanický zápalkový šroub se nachází v pouzdře na stěně spalovací komory. Na trysku je navlečen gumový amortizátor, úlohu předního tlumiče nárazu plní navlečená kukla.

Mířidla tvoří muška a hledí, upevněné kloubově na výmetném pouzdře. Dioptrické hledí umožňuje korigovat míření při různých teplotách prostředí, v pochodové poloze přiléhá k pouzdru. Otočná muška ve tvaru destičky má osnovu pro míření a otvory k určení vzdálenosti cíle. Mířidla umožňují nastavení vzdálenosti 100, 200, 250 a 300 m. Hlavice, umístěná do výmetného pouzdra už ve výrobním závodě, má tělo z hliníkové slitiny, balistickou kuklu, kumulativní náplň z flegmatizovaného hexogenu a dnový zapalovač.

Když se zablýskne

Před použitím musí střelec převést „pětasedmdesátku“ do bojové polohy těmito úkony: otevře ústí odpalovacího pouzdra, utrhne plombu, vztyčí mířidla, vysune dozadu spalovací komoru a odjistí spušťadlo. Poté si do uší vloží plastické chrániče sluchu. Pak nastaví na mířidlech  korekce podle teploty vzduchu, která mírně ovlivňuje hoření výmetné náplně a tím pádem i přesnost, a zvolí polohu buď vleže, v kleku či vstoje. 

Střelec nesmí zapomenout, že ze zadní části RPG-75 vyšlehnou spaliny, proto se do vzdálenosti 15 metrů nesmí nacházet snadno zápalné látky a do délky 30 metrů žádné osoby. Obsluha za sebou rovněž nesmí mít stěnu, a pokud už se nelze takové situaci vyhnout, bariéra by měla být vzdálená minimálně dva metry. V žádném případě však nelze střílet z místností.

Po odpálení a dosažení tlaku ve spalovací komoře střela vyrazí vpřed. Veškeré zplodiny hoření expandují dozadu, při opuštění trubice není nijak ohrožen zrak střelce. Na rozdíl od RPG-7 a řady dalších pancéřovek směřuje projektil k cíli jen díky té energii, již získal v „hlavni“. Za letu se už nezažehuje žádný raketový motor, který by ho udržel déle na dráze. V případě, že mine cíl, dochází po krátké chvíli k autodestrukci – tu zajišťuje dnový nárazový zapalovač. 

K výcviku slouží 68mm Reaktivní protitankový granát školní, vzor 75 (RPG Šk-75) nebo Reaktivní protitankový granát náhradní, vzor 75 (RPG Nh-75) té samé ráže. Pokud jde o instruktáž přímo ve střelbě, slouží k ní z úsporných důvodů modifikace nazvaná RPG-75 Cv, do níž se vkládá hlaveň pro pistolový 7,62mm zaměřovací náboj vz. 75.

Termobarická aktualizace

Kromě hlavní bojové a již zmíněných cvičných variant stojí za zmínku ještě poslední RPG-75TB z roku 2009. Vyznačuje se destruktivnějším působením, přesněji řečeno kombinací kumulativního a termobarického i zápalného účinku. Explozivní paprsek tedy propaluje pancíř, vedle toho exploze ničí živou sílu a spaluje hořlavé materiály v okolí. Od roku 2010 se „pětasedmdesátka“ verze TB nachází ve výzbroji polských speciálních jednotek GROM. Roku 2012 vznikla další varianta s kombinovaným kumulativnětermobarickým efektem RPG-75MP, u níž se však průbojnost hlavice snížila z 300mm na polovinu.

V současnosti RPG-75 provozuje česká, slovenská, polská, slovinská, v menších počtech pak ukrajinská, alžírská, gruzínská a mexická armáda, dříve i syrská. Z povstaleckých sil ji dostávala například namibijská SWAPO a pravděpodobně řada dalších skupin.

Image

Čtěte také

Srovnání protitankových zbraní: Americká bazooka a britský PIAT

Průměrná teplota světových oceánů roste. Zatímco průměrná teplota na počátku května v letech 1982 až 2010 činila 20,3 °C, v roce 2022 to bylo již 20,7, o rok později 20,92 °C a v loňském roce dokonce 21,09 °C. Poslední letošní hodnoty jsou sice o něco nižší (20,91 °C), i tak jsou ale nad dlouhodobým průměrem. 

Rostoucí teplota mořské vody se mimo jiné negativně projevuje na stavu korálových útesů v tropických a subtropických mořích. Koráli s rostoucí teplotou vypuzují symbiotické obrněnky zooxanthely a tím přicházejí o většinu svého obvyklého zbarvení (viz Proč koráli blednou?).

Odborníci z Mezinárodní iniciativy korálových útesů (ICRI) nedávno zveřejnili varování, podle kterého svět zasáhlo bělení korálů v doposud nevídaném rozsahu. Postihlo zhruba 84 procent korálových útesů, především v Pacifiku, Indickém oceánu a Atlantickém oceánu.

Největší bělení korálů v historii

Současná vlna bělení korálů v oceánech začala počátkem roku 2023 a vše nasvědčuje tomu, že jde o nejrozsáhlejší a nejvíce intenzivní událost svého druhu v historii. Koráli se mohou z tohoto stavu postupně vzpamatovat. Čím vyšší jsou ale teploty mořské vody a čím déle působí na útesy, tím je návrat do lepší kondice útesů problematičtější.

Jak uvedl americký Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA), podmínky na některých útesech jsou tentokrát natolik závažné, že to vedlo k rozsáhlému vymizení celé řady druhů. Podle odborníků jsou teď bělením postižené i druhy ty korálů, které jsou považovány za odolné a obvykle vysoké teploty přečkávají.

Jak uvádějí představitelé iniciativy ICRI, plocha živých korálových útesů se od padesátých let 20. století snížila zhruba na polovinu, především kvůli nárůstu teploty a znečištění prostředí v oceánech. Vědci předpovídají, že při trvalém oteplení planety o 1,5 °C může zmizet 70 až 90 procent korálových útesů. Nejde přitom jen o hrozbu pro velmi bohaté mořské ekosystémy. Korálové útesy poskytují stovkám milionů lidí na pobřeží potravu, ochranu před bouřemi, a také živobytí v podobě rybolovu a turismu.

Image

Čtěte také

Austrálie přiznala další rozsáhlé bělení Velkého bariérového útesu

Zhruba v letech 2400 až 1600 před naším letopočtem, což odpovídá vládě egyptských faraonů zhruba 5. až 15 dynastie, žili na horním toku Žluté řeky, v oblasti dnešní čínské provincie Kan-su, lidé kultury Čchi-ťia (Qijia). Byla to jedna z nejranějších kultur doby bronzové na území dnešní Číny. V té době panovalo teplé a vlhké klima, což vedlo k rozvoji zemědělství a rychlému populačnímu růstu.

Součástí kultury Čchi-ťia byl i hřbitov v Mogou, který je starý asi 3 700 let. Pohřbívalo se tam zhruba v letech 1750 až 1100 před naším letopočtem. Je to velký hřbitov, na němž se nachází více než 1 600 hrobů, v nichž je pohřbeno přes pět tisíc lidí. Tito lidé žili zemědělským stylem života a vyměňovali si kovové a keramické předměty s jinými kulturami v této části světa.

Příliš extrémní boje

Bioarcheoložka Elizabeth Bergerová z Kalifornské univerzity v Riverside a její spolupracovníci tvrdí, že desítky pohřbených koster vykazují stopy extrémního násilí. Často jde o vícečetná jednoznačně smrtelná zranění. Desetina analyzovaných lebek nesla stopy čerstvých poranění – bodné rány, údery tupými předměty nebo poškození způsobené střelami. Mnohé z nich navíc vykazovaly vícečetná zranění – více než polovina poraněných jedinců utrpěla tři a více ran na hlavě. Na jedné z lebek badatelé odhalili celkem 18 ran nožem. Podle Bergerové je míra násilí objeveného na Mougou unikátní. Na jiných lokalitách ze stejné doby v Číně nemá obdobu. Extrémní míra násilí podle vědců evokuje snahu o vymazání samotné identity protivníků.

Badatelé odhalili také zjevnou asymetrii mezi muži a ženami – muži byli častěji než ženy terčem opakovaného násilí a mnozí z nich měli i obranná zranění na pažích nebo rukou. Některé lebky měly rány jak zepředu, tak zezadu, což naznačuje útok více útočníků.

Nálezy v Mogou představují další doklad brutality doby bronzové, o níž je teď často slyšet. Vědci přitom stále nemají jasno v tom, proč vlastně tehdy docházelo k dramatickým střetům mezi lidmi. Mohlo jít o obvyklé války o území nebo krvavé nájezdy útočníků. Každopádně šlo o brutální boje, které po sobě zanechávaly spoustu mrtvých.

Image

Čtěte také

Nejkrvavější bitvy starověku: Před Peršany a Germány se třásl antický svět

Život Geralda Durrella, jehož knihy možná nechybějí ani ve vaší knihovně, se neodmyslitelně pojí s Korfu. Slavný amatérský zoolog strávil na řeckém ostrově čtyři roky, od svých deseti do třinácti let, a definitivně se tam stvrdila jeho budoucí životní dráha. Jako malý chlapec ovšem do tří let vyrůstal střídavě v Indii a v Anglii. Četné přesuny z místa na místo jako by pak rovněž symbolicky předurčily jeho cestovatelskou vášeň spojenou s poznáváním, studiem a ochranou lokální fauny. 

Překvapení ve vaně

Durrellovým vzorem a mentorem se stal o třicet let starší britsko-řecký lékař a biolog Theodoros Stefanidis, který se s desetiletým hochem po Korfu každý den procházel a přibližoval mu místní přírodu. Gerald, řečený Gerry, si na ostrově zvykl trávit celé dny průzkumem okolí. Do krabiček od sirek sbíral všelijakou „havěť“ a své nálezy nosil domů, kde pak rodina nejednou zažila nepříjemné překvapení: Bratr Lawrence například ve vaně narazil na hada a na sestru Margot zas z hrnku od kávy vykoukl štír. Zážitky z Korfu shrnul Durrell v jednom ze svých bestselerů nazvaných O mé rodině a jiné zvířeně, kterého se prodalo přes pět milionů výtisků. „Kdybych uměl čarovat, nadělil bych každému dítěti dva dary: kouzelné dětství, které jsem prožil na Korfu, a průvodce i přítele, jakým byl Theodoros Stefanidis,“ vzpomínal později.

Zatímco jeho domácí výuka přírodopisu tedy probíhala hladce, snaha o jakékoliv další vzdělávání ztroskotala na chlapcově nezájmu. Ze všech knížek, jež měl přečíst, ho zaujal pouze Život hmyzu a jeho oblíbenými autory se stali Charles Darwin či Alfred Russel Wallace. Zvláštní stopu v něm zanechal především článek v časopise Wide World, kde se dočetl o výpravě biologa Percyho Sladena do Kamerunu v 19. století. Zatoužil jeho cestu zopakovat – aniž přitom tušil, že se mu sen jednou splní, a že se do zmíněné africké země podívá dokonce několikrát. 

Pod ochranou zoo

Když se rodina kvůli druhé světové válce musela vrátit do Anglie, našel si mladík svou první práci jako asistent v prodejně se zvířaty. Matka se mu sice pokoušela zajistit další domácí výuku, ale na úrodnou půdu padlo pouze studium angličtiny a literatury. Nevlídné ostrovní počasí se Gerald naučil přečkávat v knihovně a tehdy se v něm probudila vášeň pro jazyk i spisovatelský talent.

Záhy požádal o místo ošetřovatele v zoo ve Whipsnade. Stanul tak na počátku vysněné kariéry a do svého pomyslného deníku si mohl zapisovat jednu kuriózní historku za druhou. Mnohdy zažil nebezpečné situace, třeba když si zlomil hned několik prstů při zacházení s agresivními pakoni. Především si ovšem uvědomil, že většina zoologických zahrad chápe svou roli chybně – nikoliv jako ochranářskou, nýbrž pouze zábavní. „Tvrdil, že zoologické zahrady představují spíš konzumenty zvířat než jejich producenty,“ vzpomíná Carl Jones, hlavní vědecký pracovník dnešní Durrellovy nadace pro ochranu přírody. Gerald zastával názor, že v zajetí by se měly chovat pouze druhy, jimž hrozí vyhynutí. A sám toužil takovou ochranářskou instituci založit.

Dvě stě zvířat na palubě

Když se stal v jednadvaceti letech podle britského zákona plnoletým, zdědil po otci tři tisíce liber a okamžitě věděl, na co je použije – na financování expedice do Kamerunu. Plánování cesty, kterou s ním následně absolvoval ornitolog John Yealland, trvalo víc než rok. Loď směřující z anglického Liverpoolu k pobřeží západní Afriky nakonec vyplula v prosinci 1947 a v cíli zakotvila po třech týdnech. Během následujících měsíců shromáždili dobrodruhové bezpočet exemplářů místních živočichů, od bezobratlých až po savce, včetně poloopice pota bezocasého.

Po osmi měsících se vrátili domů se dvěma stovkami zvířat na palubě, načež je rozprodali do různých zoo po celé Anglii. Na první pohled by se mohlo zdát, že cesta slavila úspěch, ale ve skutečnosti nebyla zisková a spolkla polovinu dědictví po otci. Durrell každopádně věděl, že za velké savce jako hrochy, gorily či slony by zoo zaplatily i tisíce liber. Záhy proto naplánoval druhou výpravu, s cílem zaměřit se právě na uvedené tvory. 

Hrocha sežral krokodýl

Tentokrát jej doprovázel Ken Smith, jeho kolega ze zoo ve Whipsnade. Ubytovali se u kamerunského vládce neboli fona, s nímž se spřátelili. Celkem vzato však druhá výprava uspěla jen částečně. Nepodařilo se například získat mládě hrocha, které chránili jeho rodiče. Durrell musel oba dospělé jedince zastřelit, načež ovšem sirotka sežral krokodýl. Stejně tak selhal pokus o odchyt mladé gorily. A k dovršení všeho došly Angličanům peníze, takže museli prodat část vybavení a požádat o půjčku. Návrat do Liverpoolu koncem srpna 1949 se ovšem nesl ve velkolepém duchu: V přístavu se shromáždil dav reportérů a Durrell mohl domácím zoo nabídnout druhy, které v Británii ještě nikdo nespatřil – třeba žábu vlasatici třásnitou. 

O rok později zamířili se Smithem do Britské Guyany a přivezli odtud mimo jiné rosničku podivnou, ocelota dlouhoocasého, pásovce, aru či hlodavce kuandu. V následujících letech se Durrell do Jižní Ameriky ještě několikrát vrátil, po roce 1951 i s manželkou Jacquie. Vzali se navzdory tomu, že příbuzní nevěsty její výběr partnera neschvalovali a po svatbě se s ní přestali stýkat. 

Otcovo varování, že Durrell neudrží peníze, se navíc takřka naplnilo: Gerald neměl finance na další výpravy, ale víceméně ani na běžný život. Po dlouhém přemlouvání tedy začal své zážitky sepisovat a vydávat knižně. První titul s názvem Přetížená archa vyšel v roce 1953 a následovala publikace takřka z každé výpravy. Jeho dílo dosáhlo mimořádného úspěchu nejev v Británii, takže záhy mohl opět pomýšlet na splnění svého dětského snu o založení zoo. 

Ředitel bez peněz

Svou instituci chtěl původně otevřít v anglickém Bournemouthu, tamní úřady však návrh nakonec zamítly, proto zvolil jinou lokalitu – britský ostrov Jersey u pobřeží Francie. Slavnostní otevření se konalo 23. června 1959, nicméně zoo od samého počátku provázely finanční potíže. Ředitel a zakladatel v jedné osobě nejen nepobíral žádný plat, ale dokonce si musel vzít na provoz půjčku. Jediný jeho příjem totiž stále tvořily zisky z knížek a honoráře za vystoupení v rozhlase. 

Starosti se podepsaly i na Geraldově zdravotním a duševním stavu. Víc pil, takže zanedlouho začalo trpět rovněž jeho manželství a v roce 1979 se rozpadlo. Durrell se vzápětí oženil znovu, ale problémů se zdravím se nezbavil. V 90. letech mu lékaři diagnostikovali rakovinu a cirhózu jater. Podstoupil sice transplantaci, nicméně v roce 1995 nemoci podlehl. V jeho práci od té doby neúnavně pokračuje vdova Lee Wilsonová. 

Image

Čtěte také

Z Opavy do Keni: „Máma“ lvice Elsy byla Češka!

Dějiny germánského osídlení našeho území se začaly psát přibližně kolem přelomu letopočtu, kdy vládu nad původně keltskou domovinou převzali Markomani a dále na východ Kvádové. Blízko našemu území byli na západě Hermunduři, snad předkové Durynků, na severu Suébové a na severovýchodě, tedy ve Slezsku, Vandalové, patrně totožní s Lugii. V souvislosti s dramatickými změnami v období stěhování národů ve 4. a 5. století přišli do našich končin také Langobardi, kteří se po několika generacích přesunuli do severní Itálie. 

Zprávy od Římanů

Podobně jako v případě Keltů v Galii, jsou to Římané, komu vděčíme za několik málo informací o náboženství pohanských kmenů ve svobodné Germanii, k níž v dobách římského impéria patřila i česká kotlina. O světě germánských bohů na našem území bohužel nevíme prakticky téměř nic. Tak totiž současné poznání vyznívá vedle obrovského množství dokladů zejména ze severní Evropy, kde se v podobě středověkých islandských, norských a dánských pramenů dochovaly severské pohanské mýty, ságy a hrdinské eposy, které nám o středu Evropy prakticky nic neřeknou. Jsou však skvělým srovnávacím materiálem, kde lze hledat analogie k tomu málu, co víme od antických dějepisců o našem prostoru. Stejně tak můžeme vycházet z kusých informací o zmíněných Langobardech a Vandalech.

Pomineme-li pár zmínek u Caesara, který říká, že Germáni uctívali pouze Slunce, Měsíc a Oheň, že jiné bohy neznali, a také to, že neměli chrámy ani druidy jako Galové, pak je fakticky jediným obšírnějším zdrojem Cornelius Tacitus. Ten ve svém pojednání Germania uvádí zajímavé informace o náboženských představách a duchovním světě „našich“ Germánů. 

Uctívání starých bohů 

Podle Tacita Germáni svými písněmi oslavují boha Tuistona, který se zrodil ze země. Jeho synem byl Mannus, praotec Germánů, který měl tři syny, jejichž jména nesou kmeny Ingaevonů, Hermionů a Istaevonů. Tacitus však rovněž uvádí, že bůh měl synů víc, a tedy rovněž kmenů pojmenovaných podle nich – Marsové, Gambriviové, Suébové a Vandiliové. Největší úctě Germánů se podle Tacita těšil bůh Mercurius, jemuž přinášeli lidské oběti. Další významné bohy, Hercula a Marta, uctívali Germáni oběťmi zvířat. Suébové prý také uctívali bohyni Isis. Ta však byla podle Tacita importovaná, což dokládal tím, že byla reprezentována symbolem lodi. 

Představy Germánů o božstvech jim nedovolovaly, aby bohy zobrazovali jakkoliv, co by jen trochu připomínalo člověka. Odmítali také bohy zavírat do chrámů. „Zasvěcují jim háje a hvozdy a jmény bohů označují onu tajemnou bytost, kterou jim umožňuje vnímat jen jejich nábožná úcta,“ říká Tacitus, čímž jasně vymezuje hranici mezi vnímáním bohů v antickém světě a světě severských národů.

Tuisto: božský prapředek Germánů 

„Starobylými písněmi, které jsou jejich jediným prostředkem, jak si připomenout minulost, oslavují Germáni boha Tuistona, zrozeného ze země. Přisuzují mu syna Manna, praotce a zakladatele jejich národa.“ Toť jediná zmínka o bohu Tuistonovi, pocházející z pera dějepisce Tacita. Tuisto byl uctíván jako mýtický prapředek všech Germánů, což byl jeden z běžných rysů indoevropských mytologií, a to patrně jen ve střední Evropě. Ve Skandinávii se neobjevuje, jeho úlohu zde přebírá obr Ymir.

Frigg: mateřská bohyně 

Manželka boha Wotana byla nejvyšší bohyní germánského pantheonu. Uctívání Frigg je doloženo u většiny kontinentálních Germánů, její jméno se však neobjevuje ve Skandinávii, kde je naopak známa bohyně Freya. Někdy se proto uvažuje o tom, že jde o stejná božstva, ale pravděpodobnější je, že se obě vyvinuly z jedné starší pragermánské mateřské bohyně. Frigg nosila kouzelný plášť ze sokolího peří, uměla předpovídat budoucnost, léčit nemoci a zranění. V týdnu jí byl zasvěcen pátek, německy Freitag a anglicky Friday. 

S českými zeměmi ji spojuje legenda o původu Langobardů, kterou v 8. století zachytil v díle Historia Langobardorum langobardský učenec Pavel Diaconus. Podle něj bohyně Freya (Frigg) dopomohla Langobardům k vítězství nad Vandaly. Je rovněž možné, že Frigg, mateřská bohyně plodnosti spojená se zemí, je tou bohyní, již Tacitus označuje jako Isis. Jinou možnou interpretací Isis je bohyně Nehalennia, patronka lásky a plodnosti, velmi často zobrazovaná s mořskými symboly, což odpovídá jejímu kultu v oblasti ústí Rýna v dnešním Nizozemí.

Frey: bůh plodnosti

Kult boha Freye (též Freyra) byl podobně jako kult Donara jedním z nejrozšířenějších zejména mezi venkovským obyvatelstvem. Byl slunečním bohem plodnosti, úrody a tělesné touhy, což mimo jiné dokládají jeho atributy – kanec a mužský pohlavní úd. Právě v plodnosti tkvěl jeho význam pro lidové vrstvy, které žily zemědělstvím a pro něž byla úroda obilí středobodem světa. V souvislosti s Freyem se také píše o kouzelném meči. V posvátných hájích se k jeho poctě chovali posvátní koně, s jejichž pomocí probíhaly i věštby. Mnohem více informací o něm máme ze skandinávského prostředí, je však pravděpodobné, že patřil k pangermánským božstvům.

Dvojčata Raptos a Raos

Božský bratr a sestra východogermánského vandalského kmene Hasdingů, kteří sídlili v oblasti dnešního jižního Polska, Slovenska a západní Ukrajiny. O tomto párovém božstvu není známo nic bližšího, tušíme jen tolik, že jejich jméno patrně pochází ze starogermánského raus – rákos, případně rassts – trám, kláda. Pouštět se do spekulací o významu nemá valný smysl.

Image

Čtěte také

Mocná božstva země Bójů: Kdo byli nejuctívanější bohové starých Keltů?