Americká společnost EverBlock představila svůj koncept stavebních bloků podobající se stavebnici LEGO. Z jejich barevných kostek lze sestavit téměř cokoli – od příček, přes nábytek, po nejrůznější dekorace nebo celý přístřešek. Majitelé doufají, že stavební prvek pomůže i v rozvojových zemích. Sortiment kostek je k dispozici v internetovém obchodě a cena jedné velké kostky se pohybuje od cca 95 do 170 korun.

Křečci polní (Cricetus cricetus) bývali obyvateli pestré venkovské krajiny, kde se živili rozmanitými semeny, kořínky, rostlinami, hmyzem i ptačími mláďaty. Krajina se ale proměnila a křečci jsou teď velmi vzácní. Často žijí v nudných monokulturách, kde není příliš pestrá strava. A v severovýchodní Francii to křečky podle nového výzkumu dohání ke kanibalismu.

Křečkům obývajícím široké lány kukuřice, schází kvůli monotónní stravě vitamíny, zejména vitamín B3 neboli niacin. V důsledku se jim mění nervová soustava a křečci se pak chovají tak, že to připomíná projevy demence.

TIP: Smrtící posedlost: Proč mají mořští ptáci tak rádi plasty?

Některé samice křečků v takovém stavu požírají vlastní mláďata. Zaživa si je nacpou do lícních toreb a pak je sežerou. Když vědci takovým samicím podali vitamín B3, jejich chování zásadním způsobem změnilo a projevy kanibalismu téměř zcela zmizely.

Touha stát se někým významným ji pronásledovala od mládí po celý život. „Kdybych tak byla muž,“ napsala mladičká Leni jedné své přítelkyni, „bylo by o tolik snazší pokračovat v tom, o co usiluji.“ Alfréd Riefenstahl však měl o jejím životě zcela jiné představy a s vidinou Leni jako poslušné německé manželky a matky ji v jejích šestnácti letech chtěl zapsat na rodinnou školu.

Helene Amalie Bertha Riefenstahlová se narodila 22. srpna 1902 na předměstí Berlína. Okouzlena tancem se v šestnácti letech za otcovými zády zapsala na soukromé hodiny v Grimm-Reiterově škole tance. Otec však toto tajemství záhy odhalil, zuřil a ve snaze předejít její další rebelii ji poslal do internátní školy Thale. 

Posedlost tancem ale Leni nepřešla, a tak Alfréd nakonec podlehl její neústupnosti a rezignoval. Leni mohla navštěvovat hodiny ruského baletu a v říjnu roku 1923 debutovala jako samostatná profesionální tanečnice. Brzy tak vystupovala nejen v Berlíně, ale i dalších německých i zahraničních městech. Její zářivá taneční kariéra však měla skončit stejně rychle, jako začala. V červnu 1924 si při vystoupení v Praze poranila koleno. Verdikt lékařů byl jasný: Leni už nemůže dál tancovat. Po osmi měsících na výsluní se Riefenstahlová musela se svým tanečním snem nadobro rozloučit. Za nedlouho poté už ale nachází novou posedlost – film.

Filmové začátky

Jak popisuje ve svých memoárech, čekala zrovna na stanici metra Nollendorfplatz, když její pozornost upoutal jeden z reklamních plakátů. „Hora osudu,“ hlásal nápis, „film z Dolomitů od dr. Arnolda Francka.“ Riefenstahlová se cítila být plakátem hypnotizována a navzdory svým původním záměrům se vydala do blízkého kina, aby propagovaný snímek osobně zhlédla. Nádherné horské scenérie ji uchvátily. Rozhodla se tedy režiséra vyhledat a přesvědčit ho, aby ji obsadil jako herečku ve svém dalším filmu – Svaté hoře. Díky své odvaze a nadšení se bravurně vypořádala s natáčením v drsném horském prostředí a záhy slavila úspěch jako hvězda mnoha horských filmů. Kariéra herečky jí ale nestačila, Arnold Franck ji postupně zasvěcoval do filmařské práce, aby se pak sama mohla stát vůbec první ženou-režisérkou v jinak výhradně mužské režisérské branži. 

V roce 1932 režisérsky debutovala pohádkovým příběhem Modré světlo – Horská legenda z Dolomit, k němuž rovněž napsala námět a ztvárnila v něm hlavní roli. Snímek byl oceněn na Bie-nále v Benátkách stříbrnou medailí. Ve stejném roce pak Leni potkala ještě jedna významná událost, která výrazně ovlivnila její život. I když se o politiku nikdy nezajímala, jak ostatně později sama nesčetněkrát zdůrazňovala, zúčastnila se v únoru shromáždění pětadvacetitisícového davu v berlínském Sportpalastu, k němuž promlouval budoucí říšský kancléř Adolf Hitler.

Natáčení pro Hitlera

„Bylo to jako zásah bleskem,“ líčila dramaticky zážitek z Hitlerova projevu Leni, „zůstala jsem úplně paralyzována.“ V květnu mu pak zaslala dopis. „Přála bych si vás poznat osobně,“ napsala. Její přání bylo jen o několik málo dní později vyslyšeno. Hitler byl dobře obeznámen s její filmařskou prací. „Jakmile se dostaneme k moci, musíte pro mě točit,“ řekl jí při jejich společné procházce.

Rok 1933 přinesl nacistům vítězství, Hitler byl jmenován kancléřem a Riefenstahlová, která se stává prominentní osobností režimu, od něho dostává první filmovou zakázku – dokument o stranickém sjezdu NSDAP v Norimberku. „Je z toho úplně vedle,“ poznamenal si ministr propagandy Joseph Goebbels její reakci na tuto nabídku do deníku. „Ona je jediná hvězda, která nám rozumí,“ připsal Goebbels.

První pronacistický film Riefenstahlové – Vítězství víry – musel brzy po uvedení z distribuce zmizet. Po boku Hitlera v něm totiž vystupoval šéf SA Ernst Röhm, který byl na příkaz vůdce za Noci dlouhých nožů zavražděn. Hned další rok však pod taktovkou Leni vznikl nový dokument o stranickém sjezdu, který ten předchozí co do kvality provedení a proslulosti dalece předčil. Film Triumf vůle přinesl Leni Riefenstahlové mezinárodní slávu, zároveň se však měl stát příčinnou jejího pozdějšího zatracení. Po Triumfu vůle natočila Riefenstahlová na objednávku ještě snímek o armádě Den svobody a dvoudílný dokument o letních olympijských hrách v Berlíně Olympia, který byl v roce 1956 zařazen mezi deset nejlepších filmů světa.

Za války

Jen co vypukla válka, zažádala Leni Riefenstahlová ministerstvo propagandy o akreditaci pro svou zvláštní filmovou jednotku. Vybavena pistolí se společně se svými letitými filmovými spolupracovníky vydala do nacisty napadeného Polska. První setkání s nacistickou brutalitou na sebe nenechalo dlouho čekat. Když přihlížela pohřbu několika členů německé armády na náměstí městečka Konskie, jejichž hroby měli pod dozorem vojáků vykopat místní židé, strhla se nečekaně střelba. Vojáci povraždili kolem třiceti zdejších civilistů. Lenino zděšení nad tímto incidentem zachytil na amatérské fotografii jeden z vojáků. Leni sice hned po této události zažádala o okamžité ukončení své reportážní mise a podala na chování vojáků stížnost, Polsko však ještě neopustila. Za několik dní nedaleko Gdaňska poobědvala s Hitlerem a později se do Polska vrátila, aby natočila vítěznou přehlídku po polské kapitulaci.

V roce 1940 se Leni pustila do režie nového filmu – Nížiny. Natáčení trvalo několik let a spolklo neuvěřitelné sumy peněz. Premiéry se však snímek dočkal až v roce 1954, kdy už nedosáhl očekávaného ohlasu. Za to ale nechvalně proslul díky svému komparzu: do rolí španělských vesničanů byli obsazeni Romové z rakouského koncentračního tábora Maxglan, které podle očitých svědectví Riefenstahlová osobně v táboře vybírala. Mnozí s nich se konce války nedožili.

Odmítání odpovědnosti

V dubnu roku 1945 spojenci Leni Riefenstahlovou společně s dalšími vysoce postavenými představiteli Třetí říše zatkli a odvezli do sběrného tábora. Po pár měsících ji Američané propustili, záhy se však dostala do rukou Francouzů. Následovaly výslechy, nařčení z propagace nacismu, negativní publicita. „Tři roky jsem prožila v lágrech a vězeních, čtyři měsíce v ústavu pro choromyslné. Následovalo zabavování mého majetku, denacifikace, soudní procesy…“ popsala Leni s hořkostí svůj poválečný osud. „Někdo musel být obviněn a pomluven, a já jsem byla vybrána, protože jsem natočila dokonalý film.“

Tato doba se stala počátkem jejího celoživotního popírání viny, přikrášlování pravdy a odmítání odpovědnosti. Přestože ji spolkové státní komisařství nejprve označilo za spolupracovnici nacistů, konečný výrok berlínského soudu zněl: „Žádná politická činnost podporující nacistický režim, která by opravňovala k potrestání.“ Špatná pověst ale filmařku pronásledovala dál, všichni od ní dávali ruce pryč. Leni Riefenstahlová tedy opouští Evropu a vydává se objevovat krásy černého kontinentu.

Milovaná Afrika 

V odlehlé núbijské části Afriky Leni poznávala život jejích domorodých obyvatel. Fascinována jejich životním stylem, rituály a ohromným smyslem pro krásu, strávila s nimi několik let a naučila se dokonce i jejich jazyk. Z filmu, který zde chtěla natočit, nakonec sešlo, za to však vytvořila množství fotografií, díky nimž zažila velkolepý comeback do světa umění. V roce 1975 se její fotografie objevují v předních světových časopisech, vznikají obsáhlé fotografické publikace a Art Directors Club Deutschland jí uděluje zlatou medaili za nejlepší fotografický výkon roku. Riefenstahlová se opět těší zájmu médií. Při fotografování v Africe se navíc seznamuje s Horstem Kettnerem, který se stává jejím asistentem, ale především jejím životním druhem, přestože byl o celých 42 let mladší než ona!

Riefenstahlová si Afriku zamilovala a v roce 2000 se tam rozhodla vrátit, aby navštívila své staré přátele. Súdán byl však zmítán politickými a válečnými konflikty. Vrtulník, na jehož palubě filmařka cestovala, havaroval. Leni se ze svých zranění rychle zotavila, do Afriky se ale už nikdy nevrátila. 

Podvodní imprese

Leni Riefenstahlová byla bezpochyby posedlá krásou a posledním objektem její posedlosti se staly korálové útesy a mořští živočichové všech možných barev a tvarů. 

Počátky jejího potápění sahají do roku 1973. Aby se tehdy jednasedmdesátiletá Riefenstahlová mohla vůbec zúčastnit potápěčských kurzů, zfalšovala své datum narození a tvrdila, že je o dvacet let mladší. „Instruktor, jako by moje omlazení nebral v úvahu, podíval se na mě skepticky a jistě si myslel: Ta to nikdy nedokáže,“ komentovala to Leni. Potápěčské zkoušky však úspěšně složila a o necelých třicet let později se stala nejstarší aktivní potápěčkou na světě. 

Snímek Podvodní imprese vznikl díky téměř dvěma tisícům ponorů pod mořskou hladinu a Riefenstahlová jej uvedla v premiéře 22. srpna 2002, tedy v den svých stých narozenin.

I na nezdolné Leni se však začaly projevovat známky stáří. „Riefenstahlová bere každých osm hodin morfium,“ šokovaly v roce 2001 noviny. 

Když 8. září 2003 Leni zemřela ve spánku ve svém domě v Pöckingu, bylo jí 101 let. Zpráva o jejím úmrtí obletěla celý svět a zaplnila titulní strany novin. Žádné z nich ji neopomněly zmínit jako propagátorku Hitlera… 

„Leni Riefenstahlová symbolizuje osud německého umění ve dvacátém století, a to ve dvou svých aspektech: revoluční umělecké vizi, i politické slepotě a pobláznění…,“ uvedla ve svém projevu tehdejší německá ministryně kultury. 

Na území dnešního Myanmaru, čili Barmy rostly před 100 miliony let v období křídy lesy plné pryskyřice. Z té pryskyřice vznikl jantar a v něm se uchovaly pozoruhodně věci.

Vědci v něm nedávno dokonce objevili dvě fosilie nového druhu mimozemšťana. Je to sice hmyz a z vesmíru nejspíš nepochází, ale jeho nápadně trojúhelníkovitá hlava s velkýma očima si s mimozemšťany nijak nezadá.

Hmyz, který svým objevitelům připomíná E.T. mimozemšťana, dostal jméno Aethiocarenus burmanicus. Zdá se, že žil v kůře tehdejších stromů, kde se živil roztoči, červy a houbami.

TIP: Fosilní sekáč s penisem: Erekce v jantaru, co trvá už 99 milionů let

Objevitelé jsou z fosilií úplně vedle, protože mají celou řadu znaků, které jsme zatím u hmyzu nikdy neviděli. Museli pro ně vymyslet úplně novou taxonomickou skupinu – řád Aethiocarenodea, v tuto chvíli s jediným, dávno vymřelým druhem.

V roce 1973 napsal válečný reportér Lothar-Günther Buchheim knihu na základě bojové plavby ponorky U-96, které se sám zúčastnil. Mise trvala 41 dní od 27. října do 6. prosince 1941. Buchheimovi bylo v průběhu mise 23 let a až dosud kreslil olejomalby a uhlové náčrty zachycující vracející se ponorky. Nyní měl vše zažít na vlastní kůži a zachytit na fotoaparát.

Reportérovi se podařilo vytvořit velmi kvalitní fotografie a později své zážitky shrnul také do několika románů. Ohledně některých Buchheimových knih se později rozvířila živá diskuse, přičemž k nejhlasitějším odpůrcům patřili bývalí ponorkoví kapitáni Karl-Friedrich Merten a Kurt Baberg. Das Boot se však kritika netýkala, takže román mohl v roce 1981 posloužit jako předloha ke stejnojmennému celovečernímu filmu. Na natáčení se přijel podívat dokonce i bývalý velitel U-96 Heinrich Lehmann-Willenbrock, který prý byl s výslednou podobou snímku spokojen.

Přípravy v Chicagu

Realisticky vypadající interiéry napovídají, že se film natáčel na skutečné ponorce. To by ale bylo z praktického hlediska téměř nereálné. Ve skutečnosti se jedná o kulisy vyrobené na základě důkladné prohlídky člunu U-505 v chicagském Muzeu vědy a průmyslu. Filmaři odvedli natolik dobrou práci, že okopírovali i nakřivo zašroubované šrouby. Tím se však částečně rozešli s realitou, protože U-505 patřila k ponorkám třídy IXC, opravdová U-96 byla menšího typu VIIC.

Pravda, mohli jako vzor použít U-995, která od roku 1972 funguje jako muzeum u Kielu, ale ta do roku 1965 sloužila v norském námořnictvu a kvůli úpravám neodpovídala záměru filmařů tolik jak chicagská U-505. Co se týče použitého modelu ponorky v reálné velikosti (v podstatě lodi s kapotou ponorky), je zajímavé, že si ho ještě téhož roku vypůjčil Steven Spielberg pro natáčení Indiana Jonese a dobyvatelů ztracené archy.

Plně reálné naopak byly ponorkové bunkry. Filmovalo se na bývalé základně Kriegsmarine La Pallice u La Rochelle. Při natáčení scény vyplutí ponorky na moře štáb s údivem zjistil, že do komparsu ztvárňujícího mávající dav na břehu se přihlásili i lidé, kteří za války vyplouvajícím ponorkám skutečně mávali. Skutečnosti pak odpovídá i stísněné prostředí na ponorce včetně klobás visících z potrubí, nebo plísně na chlebu. Život na U-Bootech nebyl žádný med.

Vousy a šílenství

Při sledování filmu Das Boot s českým dabingem unikne jeden zajímavý detail. Na ponorkách totiž sloužili námořníci z různých končin Německa a s různým přízvukem. Filmaři tento problém vyřešili náborem studentů na různých univerzitách v Německu a Rakousku. Plně realistické jsou naopak vousy námořníků, které nejsou jen nalepené. Petersen totiž netočil scény na přeskáčku, ale chronologicky. Hercům proto vousy rostly v reálném čase.

Jedinou výjimku tvoří úvodní scéna filmu, která se odehrává v baru a která vznikla jako poslední. Zajímavostí je, že Otto Sanders, který zde hraje kapitánporučíka Thomsena oslavujícího udělení Rytířského kříže, prý byl skutečně v silně podnapilém stavu. Za zmínku stojí i scéna, kdy strojník Johann utrpí nervový kolaps a kapitán ho chce zastřelit. Fakt je, že ponorkový stres občas některý člen posádky nevydržel a dočasně zešílel. Pokud ohrožoval okolí, kamarádi ho fyzicky zpacifikovali, přivázali ho k posteli a po návratu z hlídky takový námořník z ponorky odešel. Nikdo mu nic nevyčítal, stát se to ostatně mohlo každému.

Záznamy z britských nebo amerických ponorek několik takových případů znají, na německých U-Bootech se však nic podobného oficiálně nestalo. Zato se dá najít několik případů záhadných sebevražd pistolí, což je zvláštní, protože námořníci běžně k pistolím přístup neměli. Například na U-134 se „z neznámých příčin“ zastřelil námořník Gerhard Rataj a na U-505 (té, jejíž interiér filmaři detailně zkoumali) se zastřelil dokonce sám kapitán Peter Zschech. Každopádně režisér Petersen tvrdil, že scénu s šíleným Johannem mu ponorkoví veteráni schválili, byť jiní se proti ní po zhlédnutí filmu silně ohradili.

Stoupenci nacismu

Rozdělení veteránů na dvě skupiny měl ostatně na svědomí film jako celek, a ne jen jedna scéna. Zvláštní je, že nejvíc snímek odmítali zarputilí příznivci nacismu, kterým Buchheim zbořil dlouhá léta pracně budované mýty o odvážných mužích, kteří málem vyhráli válku. Za průkopníka v oblasti boření mýtů však můžeme považovat bývalého velitele U-415 a U-953 Herberta Wernera, který koncem 50. letech 20. století sepsal své paměti pod titulem Železné rakve, nebo Wolfganga Otta, jehož kniha Žraloci a malé ryby byla zfilmována již v roce 1957. Žádný z předchůdců však kvalit a autenticity Das Boot ani zdaleka nedosahoval.

TIP: TOP 10 válečných filmů na Netflixu: Vybrali jsme pro vás ty nejlepší bijáky

Potenciálně reálná je i postava hloupého důstojníka, který neustále cituje nesmysly z příručky. Text, kterým se ohání, se jmenuje Problematika ponorkového velení. Sepsal jej zasloužilý kapitán Wolfgang Lüth a Karl Dönitz nařídil, aby byl jeden výtisk na každém člunu. Stalo se tak až roku 1944, ovšem z hlediska filmu to není podstatné. Jediná věc, kterým se Das Boot od reality výrazněji liší, je, že posádka je ve filmu de facto antifašistická. V praxi je to ale jen zbožné přání autorů, zbytek je dobře zachycená prakticky realita, byť občas trochu umělecky přibarvená nebo zveličená.

Střídání dne a noci patří k naší planetě již miliardy let, stejně jako fakt, že ve dne Zemi zalévá záře Slunce, zatímco v noci panuje tma, kterou přebíjí jen o mnoho méně jasný Měsíc provázený slabými svítícími tečkami zvanými hvězdy. Pro naše předky se stala tato skutečnost samozřejmou. 

Neexistují žádné písemné záznamy, proto můžeme jen hádat, jak dávní lidé svět kolem sebe vnímali. Víme však zcela jistě, že jejich znalosti byly velmi kusé: přírodní jevy – dnes téměř dokonale popsané – nechápali, a proto je jistě připisovali prvotním božstvům. Základní problém tehdy představovala absence abstraktního myšlení. Naši předchůdci ještě nezvládali složitější úvahy o věcech, které navíc nemohli vidět, uchopit či sledovat v plné kráse a rozsahu. A jak uvidíme dál, vesmír je právě takový.

Jen na vlastní oči

První astronomické krůčky učinily starověké civilizace, jež byly často dost bohaté a mohly si dovolit financovat činnost prvních pozorovatelů. Velmi důležitou roli sehrál v rozvoji vědy také objev písma – bez písemných záznamů se věda dělat nedá. Pokud se podíváte na hvězdnou oblohu, bude se vám možná zdát neměnná. Dnes ovšem víme, že ve skutečnosti žádný nebeský objekt nesetrvává v klidu, ale že se vše naopak pohybuje rychlostmi vysoce převyšujícími cokoliv, na co jsme zvyklí zde na Zemi.

K prvním vyspělým starověkým civilizacím, které se věnovaly astronomii, patřili staří Babyloňané. V oblasti tzv. Úrodného půlměsíce – v okolí řek Eufrat a Tigris – vybudovali na svou dobu neuvěřitelně pokročilou kulturu. Za další významné společnosti, jež přispěly k astronomickému poznání, považujeme Egypťany a Číňany. Astronomie tehdy představovala především nástroj. Starověcí lidé na základě svých nevelkých znalostí věřili, že dění na nebeské klenbě ovlivňuje jejich osudy a životy. Svá pozorování tak zasvětili hledání souvislostí, které by mohly sloužit k předpovídání budoucích událostí. Méně už je zajímal charakter sledovaných objektů. 

Nedisponovali ani těmi nejjednoduššími přístroji, které k pozorování oblohy používáme my. Museli se spoléhat výhradně na své oči, tedy na nepříliš kvalitní nástroj – alespoň v tomto ohledu. A tak zatímco dnes je předpokladem pro působení v oboru astronomie především kvalitní vzdělání, tehdy šlo zejména o velmi dobrý zrak. Nový zájemce o astronomii musel místo „přijímací zkoušky“ prokázat schopnost rozlišit prostým okem jednotlivé složky dvojhvězdy Alkor a Mizar (ζ Ursae Majoris – jedna z hvězd souhvězdí Velké medvědice; jedná se o prostřední hvězdu oje Velkého vozu). 

První pozorování

Starověcí astronomové vynikali v dlouhodobém pozorování a vedení systematických záznamů: v Babylonu používali hliněné tabulky, v Egyptě svitky papyru. Zaznamenávali zejména polohy hvězd, planet a další údaje, potřebné pro astrologické účely. Přesto však dokázali shromážděná data využít i k ryze vědeckým objevům. Jednalo se například o odhalení periody, která uplyne mezi dvěma zatměními Měsíce na témže místě na zemském povrchu (zmíněná perioda činí 18 let a 11 dní a dnes ji označujeme babylonským termínem saros). Rovněž se tehdy podařilo objevit některé zákonitosti pohybu planet. 

Babyloňané využili získané poznatky k vytvoření vlastní teorie, jak funguje okolní vesmír. Pochopitelně vycházeli z představy, že naše domovská planeta představuje střed vesmíru, přičemž se se ostatní vesmírná tělesa pohybují kolem ní. V té době se jednalo o vcelku logické vysvětlení: na Zemi opravdu nepociťujeme její pohyb, navíc tehdy lidé neznali rozměry nebeských těles ani jejich vzdálenosti. 

Podle uvedené teorie tedy kolem naší nehybné planety kroužilo Slunce, Měsíc a také v té době známé planety – Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. Následovala sféra hvězd, o kterých naši předci nevěděli vůbec nic a považovali je za prosté světelné body na nebeské klenbě. Ke složitějším úvahám o přesném fungování světa však neměli dostatečně vyvinutou matematiku a další přírodní vědy. Babyloňané také identifikovali první souhvězdí – některá z nich jsme „zdědili“ i my, jiná dostala jen jiný název. K dalším zajímavým počinům patřil první katalog hvězd: vznikl ve 4. století př. n. l. v Číně, tehdejším centru vzdělanosti, a obsahoval poměrně přesné polohy 809 stálic.

Proč svítí Slunce?

Za jednu z nejvýznamnějších kolébek nejen evropské, ale také celosvětové vzdělanosti považujeme antické Řecko. Právě tam se zrodily myšlenky a teorie, které na mnoho století, či dokonce tisíciletí ovlivnily vývoj lidské civilizace. K nejstarším řeckým filozofům patřil Thales z Milétu (624–547 př. n. l.), jenž vyslovil zajímavý (a pravdivý) názor: některá nebeská tělesa, jako například Slunce, svítí svým vlastním světlem, zatímco jiná pouze světlem odraženým – například Měsíc. Šlo o revoluční myšlenku, protože nikdo neměl ani ponětí, jaký je skutečný zdroj světla nebeských těles. 

Dokazují to například úvahy jiného filozofa, Anaxagora z Klazomén (500–428 př. n. l.), který si Slunce představoval jako žhnoucí skálu o velikosti poloostrova Peloponés. Dnes víme, že více se mýlit nemohl, jenže kdo tenkrát tušil cokoliv o skutečném mechanismu sluneční energie? Anaxagorovi musíme přiznat odvahu, s jakou tvrdil, že Slunce není žádným božstvem, ale běžnou součástí přírodního řádu

Je kulatá!

Patrně nejvýznamnějším a nejznámějším starověkým filozofem byl Aristoteles (384–322 př. n. l.), jenž se věnoval všem oblastem lidské činnosti tehdejší doby a vědu výrazně ovlivnil. Zejména způsob logického uvažování se stal základem moderní matematické logiky – přestože se i část Aristotelových myšlenek ukázala jako nesprávná. Proslulý filozof se domníval, že Země představuje kouli uprostřed vesmíru, přičemž i sám kosmos má kulový tvar a skládá se z mnoha kulových sfér, v nichž se pohybují nebeská tělesa.

Aristoteles rozděloval vesmír na dvě základní části – sublunární a supralunární: v první měl panovat chaos, který dnes nazýváme počasí; ve druhé naopak platil přísný řád a tělesa se pohybovala po striktně kruhových drahách přesně rovnoměrným pohybem. Nejvýše se pak v jeho představách nacházela sféra nebeských stálic, jež se otáčela jako celek. 

Aristoteles odhadl tvar Země na základě skutečnosti, že stín naší planety má při zatmění Měsíce vždy kruhový tvar – a to je možné jen v případě, že je těleso vrhající stín (tedy Země) kulového tvaru. Také se pokusil určit její rozměry a dospěl přibližně k dvojnásobku reálné hodnoty. Aristoteles se stal bezesporu významnou osobností dějin vědy – jeho objevy a úvahy (navzdory mnoha nepřesnostem) stály v počátcích vědeckého myšlení a metod, jež známe a využíváme dnes. 

Pokračování příště

Krátkometrážní animovaný film Pokusy s opičí láskou (Monkey Love Experiments) od režisérů Willa Andersona a Ainslie Hendersona byl oceněn mimo jiné na filmových festivalech v Edinburghu a v Londýně. Film vypráví příběh opice, která sní o cestě do vesmíru. Obsahem i vizuální stránkou film evokuje dobu 60. let minulého století, kdy se experimentovalo s láskou opic k náhradním, umělým matkám. Kontroverzní výzkum tehdy probíhal pod vedením amerického psychologa Harryho Harlowa a měl vysvětlit podstatu mateřské lásky. Experimenty Harlowa mimo jiné prokázaly, že dítě k matce připoutává něco víc než jen potřeba výživy.

Monkey Love Experiments from ainslie henderson on Vimeo.

Slunce pomalu vychází nad Kolwezi, jedním z nejchudších míst světa, v jehož okolí ovšem zároveň leží jedno z nejbohatších minerálních nalezišť na Zemi. Sidiki Mayamba, který se živí jako horník, se chystá do práce. Rezavě špinavá savana, jež se rozkládá za dveřmi jeho domu, je doslova plná kobaltu a vzácných minerálů – jistý přírodovědec ji dokonce popsal jako „scandale geologique“, tedy geologický skandál.

Zapadlá krajina se nachází v samotném srdci současné kobaltové honby za levnými zdroji a prvkem, který je nepostradatelný pro výrobu lithium-iontových baterií. Ty pohánějí smartphony a laptopy z produkce firem, jako je Apple či Samsung, nebo elektromobily, s nimiž se snaží na trhu prorazit světové automobilky. 

Jenomže 35letý Mayamba neví nic o své roli v rozvíjejícím se zásobovacím řetězci. Bere lopatu a kladivo odložené v rohu místnosti, kde žije s manželkou a dítětem. Natáhne si zaprášenou bundu. Pod ní nosí klasickou košili, které se coby hrdý muž nechce vzdát ani v hlubinách dolu. Plánuje kopat celý den a celou noc. Zdřímne si přímo v tunelech. Riziko, že se stěny náhle sesunou, je neustále vysoké. 

„Máš dost peněz, abys mohla dneska koupit mouku?“ ptá se ženy. Naštěstí má. Bohužel, ve dveřích se právě objevuje lichvář, od kterého si rodina musela půjčit, aby koupila sůl. Takže nakonec ne, dneska bude muset mouka počkat. Mayamba zkouší ženu uklidnit. Rozloučí se se synem a přehodí si nástroje přes rameno. Je čas. 

Armáda horníků

Poptávka po kobaltu celosvětově vzrůstá a globální potřebu naplňují dělníci – včetně dětí –, kteří pracují v tvrdých a nebezpečných podmínkách. Podle odhadů se do podzemí pro kobalt vydává na sto tisíc horníků, kteří dolují pouze pomocí primitivních nástrojů do hloubky stovek metrů, aniž by kdokoliv dbal o jejich bezpečnost. K úmrtím a zraněním dochází zcela běžně. A těžba vystavuje místní populaci vysokým dávkám toxinů, které způsobují dýchací problémy a deformace u novorozenců.

The Washington Post přímo na místě sledoval dodávky kobaltu až ke zdroji a vůbec poprvé zmapoval cestu materiálu ze špinavých dolů až do oblíbených světových výrobků. Černá surovina plyne od malých konžských horníků k jediné čínské společnosti, Congo DongFang International Mining, dceřiné firmě největšího producenta kobaltu na světě – Zhejiang Huayou Cobalt, který dodává materiál předním výrobcům elektroniky. Vrhá tak nepříliš dobré světlo na tvrzení společností jako Apple, že dokážou zamezit tomu, aby se na vzniku jejich produktů podílely děti nebo aby se při něm porušovala lidská práva.  

Apple na dotazy The Washington Post zareagoval a přiznal, že zhruba u pětiny své produkce používá kobalt od společnosti Huayou Cobalt. Paula Pyersová, která má v americké firmě na starost sociální odpovědnost v zásobovacím řetězci, proto naše noviny ujistila, že se pokusí společně s čínskou společností vyřešit kritické problémy – jako například extrémní chudobu horníků a dětskou práci.

Co nejnižší cena

Šedesát procent veškerého světového kobaltu pochází z Demokratické republiky Kongo (nezaměňovat s Republikou Kongo), ze země chaosu a bující korupce, jež zápasí s dlouhou historií drancování svého bohatství. Před sto lety se začal z tehdejší kolonie Belgické Kongo vyvážet kaučuk a slonovina. Dnes, padesát let po získání nezávislosti, přitahují pozornost obchodníků vzácné nerosty. 

Prezident firmy Huayou Cobalt Čchen Chung-liang pro The Washington Post potvrdil, že se jeho společnost nikdy nestarala o to, jakým způsobem se dodané suroviny získávají, ačkoliv operuje v konžských městech jako Kolwezi už deset let. „Naše chyba,“ přiznal Čchen v interview, „neuvědomili jsme si to“. Jak je však možné, že tyto vážné problémy narůstaly tak dlouho? Dokonale přitom ilustrují, co se stane, když firma bere materiál z neregulované těžby v nestabilním koutě světa, zatímco ji zajímá jediné – co nejnižší cena. 

Lithium-iontové baterie by podle všeho měly být „zelené“ – lehčí a schopné uskladnit víc energie než toxické olověné baterie minulosti. Smartphony by se bez nich nevešly do kapsy. Laptopy by se nevešly na klín a elektromobily by byly velmi nepraktické. V mnoha ohledech závisí současná revoluce ze Silicon Valley na lithium-iontových bateriích a na kobaltu, který obsahují. Má to však svou cenu.

„Ano, je pravda, že v těch dolech pracují děti,“ přikyvuje Richard Muyej, předseda regionální vlády a nejvyšší představitel státu v Kolwezi. A přiznává i potíže se znečištěním a chudobou. „Jenže vláda je příliš chudá, než aby mohla problém vyřešit sama,“ uzavírá. Není pravděpodobné, že by těžební společnosti z Konga někdy odešly, a to z prostého důvodu: Svět potřebuje to, co africká země má. 

Ti úplně dole

Úplně nejhůř však celý byznys odnášejí „živnostníci“ – což je až příliš nadnesené označení pro chudé dělníky, kteří těží bez pomoci sbíječek nebo dieselových dopravníků. Jejich „armáda“ vyprodukuje něco mezi 17 % a 40 % veškerého konžského kobaltu, a i kdybychom započítali pouze práci těchto lidí, stále by vytěžili víc suroviny než všechny ostatní státy světa. Zmíněný průmysl by měl být doslova zlatým dolem pro zemi, která podle srovnávacích rozvojových statistik OSN uvízla na samém dně. 

Kolwezi je zapadlé město, oplývá však kobaltem a mědí, jež se často nacházejí na stejných místech. Kvůli významné ekonomické roli se oblasti říká „plíce Konga“, neboť bez ní by stát nepřežil. Kolwezi se rozkládá podél dvouproudové rychlostní silnice, po které duní náklaďáky po okraj naložené nerosty směrem k 250 kilometrů vzdálené hranici se Zambií. Materiál pak míří do přístavů Tanzanie nebo jižní Afriky a dál do Asie, kde se vyrábí drtivá většina lithium-iontových baterií. Devadesát procent kobaltu v čínských továrnách pochází právě odtud, z místa, kde čínské firmy dominují celému těžebnímu průmyslu.

V dolech Tilwezembe na okraji Kolwezi se lopotí stovky mužů. Dřou se v tuctech děr, které provrtávají tamní měsíční krajinu. Pracují pouze s ručními nástroji a svítí si slabými čelovkami, jež vypadají spíš jako hračky. Během naší červnové návštěvy to v místě vypadalo jako v dobách před průmyslovou revolucí. Okolím se nesl jediný zvuk – občasné zazvonění kovu o kámen. 

Intuice místo mapy

Kopáči nedisponují mapami ani průzkumnými vrty. Místo toho mají intuici. „Přicházíte sem s nadějí, že jednoho dne najdete dobrou žílu,“ svěřil se 49letý Andre Kabwita. Říká se, že příroda je dobrý rádce. Žluté květiny se považují za znamení, že se pod zemí nachází měď. Podobně pomáhá v hledání rostlina s drobnými zelenými kvítky, které se zde říká „la fleur du cobalt“ („kobaltová květina“). 

Protože legálně mohou horníci pracovat jen na pár místech, pouštějí se do kopání, kdekoliv to jen jde: třeba pod železničními kolejemi nebo na cizích dvorech. Když se podařilo před pár lety najít velké kobaltové ložisko uprostřed hustě osídlené čtvrti Kasulo, začali kopáči hloubit přímo v udusaných podlahách svých domů, a vytvořili tak rozlehlý podzemní labyrint. Jiní čekají na soumrak, aby mohli vyrazit na pozemky velkých těžebních společností, což ovšem vede ke smrtícím střetům se soukromou ochrankou a policií. 

Podle Papyho Nsengy, horníka a prezidenta právě vznikajících odborů, jsou kopáči zoufalí. Jejich plat se odvíjí od toho, co se jim podaří najít. Pokud nenarazí na nerost, nedostanou zaplaceno. A i když ano, mají jen mizerné mzdy – za dobrý den dva až tři dolary, tedy 50 až 75 korun. „Takhle by prostě neměl žít nikdo,“ říká Nsenga.

A co je ještě horší, dochází k nehodám. Horníci jsou sami za sebe, bez pomoci. Třináct kopáčů bylo zavaleno loni v září. O rok dřív zemřelo po sesuvu tunelu šestnáct dalších. A jiné neštěstí se odehrálo jen pár měsíců poté, kdy patnáct mužů zahynulo při podzemním požáru. O zraněných a zmrzačených nemluvě – pokud mají postižení štěstí, podaří se mezi kolegy vybrat pár set dolarů na léčbu. 

Pracující děti

Nikdo neví přesně, kolik dětí v konžském kobaltovém průmyslu pracuje. Fond UNICEF v roce 2012 odhadl zmíněný počet na 40 tisíc a studie Agentury pro mezinárodní rozvoj z roku 2007 zjistila, že jen v samotném Kolwezi jde o čtyři tisíce dětí. Chtěli jsme se na vlastní oči přesvědčit, kde pracují, ale stráže nám ve vstupu do dané oblasti zabránily. Přesto jsme zahlédli chlapce v červeném tričku, jak zápasí s napůl plným pytlem kamení. Jiný kluk v černém dresu mu za chvíli přiběhl na pomoc. Kabwita, místní kopáč stojící opodál, k nám poznamenal: „Je jim jen deset nebo dvanáct.“

The Washington Post se nakonec s jedním z těchto dětí spojil. Delphin Mutela má třináct let a jeho matka ho začala brát s sebou k dolům, když mu bylo osm. Promývání minerálů v řece je pro místní ženy častá práce. Delphin nejdřív jen hlídal mladší sourozence, ale postupně začal matce pomáhat s promýváním rudy a naučil se jednotlivé minerály rozeznat. Měď má odstín zelené, kobalt vypadá jako tmavá čokoláda. Pokud se chlapci podaří najít dost kousků, může si za den vydělat až dolar. „Ty peníze mám na sešity a na školné,“ svěřil se Delphin. Jeho matka Omba Kabwiza to považuje za normální: „Je tu spousta dětí. Takhle tady všichni žijeme.“

Více kobaltu, méně peněz

Kobalt je stále tou nejdražší součástí lithium-iontových baterií. Inženýři se už roky pokoušejí vyrobit nový typ baterie, který by se bez něj obešel, ale průmysl na něm zatím zůstává závislý. Loni se cena za tunu vyčištěného materiálu pohybovala mezi 20 a 26 tisíci dolarů, tedy 500 až 650 tisíci korun. Celosvětová poptávka se za posledních pět let ztrojnásobila a předpokládá se, že do roku 2020 se uvedené číslo zvýší ještě dvakrát. Zatímco baterie do telefonu obsahuje pět až deset gramů kobaltu, u baterie pro elektromobil může jít až o patnáct kilogramů.

Raketový nárůst těžby vyvolala právě rostoucí produkce elektrických automobilů, které se na trh pokoušejí co nejdřív dostat všichni velcí producenti. Výrobu roztáčí na plné obrátky také nová nevadská továrna firmy Tesla Motors za pět miliard dolarů, přiléhavě nazývaná „Gigafabrika“. Daimler zanedlouho plánuje otevřít v Německu svoji druhou továrnu na výrobu baterií, LG Chem je dělá pro General Motors v Nizozemsku a čínská společnost BYD právě pracuje na obrovských výrobních halách v Brazílii a Číně.

TIP: Obří továrna Elona Muska již začala s masovou výrobou baterií pro elektromobily

Zatímco cena lithia, dalšího klíčového prvku baterií, vyletěla až do oblak, ceny kobaltu i přes zvýšenou poptávku padají. Vliv na to mají také soukromí horníci, protože jejich kobalt vychází levněji než ten, který těží velké společnosti. Firmy, jež od soukromých kopáčů materiál odebírají, jim totiž nemusejí vyplácet pravidelnou mzdu ani financovat velké těžební projekty.

Cesta na trh

Pro většinu horníků v Kolwezi začíná cesta k zásobování světa na tržišti Musompo. Na sedm desítek baráků – známých jako „comptoirs“ neboli „filiálky“ – se tísní podél silnice vedoucí k hranicím. Jejich názvy jsou nastříkány na betonových zdech: Maison Saha, Depot Grand Tony, Depot Sarah. Každý má ručně psanou vývěsku, která určuje výkupní ceny mědi a kobaltu. Například v obchodě označeném jako Louis 14 nabízejí za tunu kamení s 16% obsahem kobaltu 881 dolarů (asi 22 tisíc korun), zatímco za 3% rudu je to jen 55 dolarů (1 300 korun).

Nedaleko čekají minibusy s čerstvě natěženým materiálem. Horníci se objevují s bicykly, na nichž se vrší pytle, jako by to byly muly. Každý náklad se před prodejem testuje Meteroxem, zařízením ve tvaru pistole, které určuje obsah rudy. Někteří horníci si stěžují, že je přístroj „cinknutý“, a rádi by si koupili vlastní. Přestože se v Musompu nachází sedmdesát výkupen, všechny prodávají pouze jediné společnosti: Congo DongFang International Mining.

Konfliktní minerál

Sidiki Mayamba si láme hlavu, jak zajistit mouku pro rodinu. Pro horníky, jako je on, nepředstavuje největší problém bezpečnost nebo zdraví – ale peníze. Potřebuje práci. Rozhodně však nechce, aby ho jeho dvouletý syn následoval do dolů. „Být kopáč je těžká práce se spoustou rizik,“ vysvětluje. „Nechci, aby moje děti musely tohle dělat.“ 

„Vyčistit“ celý řetězec produkce nebude pro firmu Huayou Cobalt snadné, a to ani s podporou společnosti Apple. Nicméně její prezident Čchen Chung-liang věří, že právě teď je čas zakročit. „Některé firmy se chtějí vyhnout zodpovědnosti. Ale problém nadále existuje. Chudoba v Kongu stále je.“ Otázkou zůstává, zda budou zákazníci Huayou Cobalt po všech těch letech, kdy kupovali levný kobalt, nápravný proces podporovat. Paula Pyersová z Apple tvrdí, že jejich společnost chce víc než jen proměnit těžbu v „krásnou na pohled“. Podle ní je důležité na místě zůstat a zlepšovat tamní podmínky: „Pokud se nyní všichni z Konga stáhneme, zůstanou místní lidé v příšerné pozici. A na tom se nechceme podílet.“

Od příštího roku bude Apple ke kobaltové produkci přistupovat tak, jako by šlo o „konfliktní minerál“ – tedy o surovinu, kterou musejí americké firmy podle zákonů USA přísně sledovat a zajistit, aby nepocházela z rukou rebelů, teroristů nebo se netěžila s využitím dětské práce. Tato omezení se už dnes týkají komodit jako zlato, ropa či diamanty, kobalt však na zmíněném seznamu ještě není. Apple chce všechny dodavatelské společnosti ve svém řetězci zavázat k tomu, aby se podrobily dohledu kontrolorů a absolvovaly pravidelný audit. Tato iniciativa by mohla změnit celý průmysl výroby baterií. Jenže proměna bude pomalá. Samotné firmě Apple trvalo pět let, než zajistila, aby se její zásobování s „konfliktními minerály“ vypořádalo. 

Jíš, co vyděláš

Nic z toho však zatím neovlivní osudy lidí, jako je Kandolo Mboma. Sedí na kameni, zdánlivě zcela netečný, modré džíny černé od špíny, bosýma nohama houpe těsně nad načervenalou zemí. Jeho oči vůbec neregistrují další horníky, kteří procházejí okolo. „Pracoval celou noc a vůbec nic nejedl,“ prohodí jeden z jeho kolegů. Mbona, 35letý otec tří dětí, čeká, až jeho dávku kobaltu převáží – a pokud bude mít štěstí, dostane nějaké peníze. 

Sedí nedaleko malých stánků, kde se připravuje jídlo. Může si tam koupit obyčejnou bagetu za sto konžských franků, tedy necelé tři koruny. Nakonec ji dostane i s hrnkem vody – ta je zadarmo. „Jíš, co si vyděláš,“ povzdechne si. Na pořádné jídlo si bude muset počkat. 

O postarší modelky při těle obvykle nebývá velký zájem. U testovacích nárazových figurín, jejichž tvůrci jdou s dobou, to ale rozhodně neplatí.

Lidé ve světě stárnou a přibírají na váze. A vypadá to, že se tenhle trend v blízké budoucnosti jen tak nezmění. Na Michiganské univerzitě se proto spojil úrazový chirurg s výrobcem testovacích figurín, a rozhodli se zapracovat na vzhledu figurín, které se používají v testech bezpečnosti při nárazech. Výsledkem jejich snažení je série nových figurín.

TIP: Jízda bez řidiče: V roce 2020 bude na silnicích 10 milionů autonomních aut

Testovací figuríny by měly odpovídat průměrnému člověku. Když jsou dnes lidé v průměru postarší a obézní, tak by takové měly být i figuríny. V okamžiku nárazu totiž hraje tvar postavy s fyzickou kondicí významnou roli.