Chiméry jsou zvláštní paryby, tedy příbuzní žraloků, z hlubokých míst oceánu. Žijí velmi skrytě a vědci na ně často narazí spíše náhodou, i když nejsou úplně malé.

Nedávno se to povedlo geologům, kteří zkoumali dno Tichého oceánu u Havajských ostrovů. Jejich dálkově ovládaný podmořský robot v hloubce kolem 2 kilometrů úplnou náhodou narazil na chiméru, kterou se mu povedlo nafilmovat.

TIP: Objev z hlubin moře: Vědci našli nový druh světélkujícího žraloka

Odborníci se nejprve domnívali, že jde o úplně nový druh chiméry. Povolaný specialista na chiméry ale zjistil, že je to chiméra Trollova (Hydrolagus trolli), kterou zatím ještě nikdo nezachytil na film. 

Když se rozčilujeme nad červivými houbami, tak za to nejčastěji mohou larvy bedlobytek z příbuzenstva komárů. Některé bedlobytky ale nevyjídají houby, nýbrž loví hmyz pomocí světélkujících sítí v jeskyních.

Tímto způsobem žijí larvy bedlobytky Arachnocampa luminosa, které obývají jeskyně Nového Zélandu. Jejich sítě světélkují pomocí bioluminiscence a díky doposud tajemné přísadě jsou lepivé, takže v nich může uvíznout neopatrný hmyz.

TIP: Města pavouků: V peruánských pralesích žijí pavouci v ohromných koloniích

Vědci nedávno přišli na to, že zmíněnou tajemnou ingrediencí je s největší pravděpodobností vlastně moč larev bedlobytek. Močovina nebo kyselina močová obsažená v moči zajišťuje tvorbu lepivých kapek, které ve vlhkém prostředí jeskyně dovedou polapit hmyz. Sítě larev bedlobytek se proto podle badatelů v mnoha ohledech liší od sítí pavouků.

Motýli jsou asi nejoblíbenější a nejatraktivnější skupinou hmyzu. Za poslední půlstoletí byl bohužel zaznamenán významný úbytek jejich počtů i druhů jak v České republice, tak ve střední a západní Evropě. Konkrétní čísla jsou více než výmluvná – před sto lety u nás žilo 161 druhů, z nichž do dnešních dnů 18 úplně vymizelo a dalších 16 vymírá. Celkem je ohroženo víc než 50 % našich denních motýlů. Velmi alarmující je, že neubývají jen motýli, kteří byli vždy vzácní, ale i druhy středně vzácné a dokonce i ty dříve hojné.

Motýli a různorodost prostředí

Vymírání motýlů jako indikátorů kvalitní přírody ukazuje na úbytek dalších druhů živočichů – nejen hmyzu, ale i obratlovců. Při mnohaletém mapování motýlů jsem se snažil zjišťovat souvislosti nejen s ekologií, ale i historií hospodaření a utváření krajiny.

Motýly nelze chránit jako jednotlivce. Vždy jsou vázáni na nějaký typ stanoviště, a co víc, mají složité nároky na různorodost prostředí. Některá místa jim slouží jako potravní zdroje nektaru, jinde se živí housenky, v jiných částech motýli odpočívají a nocují, jinde se rozmnožují. Na pár příkladech stanovišť vysvětlím, v čem spočívají hlavní problémy vymírání motýlů.

Minulost a současnost lučních porostů

Bohatě kvetoucí louka plná krásných květin a motýlů je nejen přírodovědci vnímána jako jeden ze symbolů krásy a harmonie. Nejvíce druhů denních motýlů žije pochopitelně právě na loukách, a protože kvalita luk je podmíněna způsobem hospodařením člověka, je jasné, že způsob péče o ně je pro výskyt nebo přežití motýlů zásadní. Pro křehký motýlí život je rozdíl mezi loukou sečenou po částech kosou, s ponechanými pásy a ještě někdy spásané malým stádem koz nebo ovcí a mezi stohektarovou loukou, již během jednoho dne zemědělec pokosí strojově, naprosto zásadní. V prvním případě objevíte na louce pestrou škálu mnoha druhů, v případě druhém zahlédnete pravděpodobně jen pár bělásků, kteří přilétli z okolního řepkového pole. Vajíčka, housenky a kukly jsou pohřbené, a dospělí motýli musí někam odletět. Většinou ovšem není kam.

TIP: Nejbojovnější ze všech tvorů aneb Mravenci na válečné stezce

Mnoho druhů je vázáno na vlhké podmáčené louky, kde sehrály negativní úlohu meliorace nebo intenzivní pastva dobytkem. Jiné motýlí druhy se specializují na suché stepní trávníky, které je třeba mozaikovitě sekat nebo pást, protože jinak zarostou travami, keři, stromy a nakonec lesem. Také je důležité narušovat půdní horizont, aby mohly vysemenit a růst jejich živné a nektaronosné rostliny a aby na ně mohly samice motýlů naklást vajíčka. To vše v předválečném období řešilo třeba stádo koz, které se po krátkém přepasení přehnalo zase jinam.

Sklizeň pro dotace

Dalším současným problémem je hnojení luk, dosévání často nepůvodních travních směsí a kumulace nesklizené biomasy. Velmi častý argument zemědělců je, že hnojit je nutné, aby bylo dosaženo větších výnosů sena. To se však často nevyužije.
Před sedmdesáti lety byl takový nedostatek sena, že lidé pro něj neváhali jet i velmi daleko od statku a všude se jemně kosilo pro vlastní užitek. Dnes je sena nadbytek a málokdo má o něj zájem. Hlavní problém byl a asi pořád je v systému dotací. Většina zemědělců totiž neseče, aby získala krmivo a stelivo pro hospodářská zvířata. Často jde jen o sklizeň peněz, seče se pro dotace! Podle pravidel je nutné v předepsaném termínu posekat a kontroluje se posečená plocha. A tak je většina českých luk najednou bezezbytku posečena. Na mnoha místech pak zůstanou ležet nevyužité balíky, které vnáší množství živin zpět do půdy. Tím se mění kvalita a druhové složení luk a samozřejmě hynou i motýli vázaní na květnaté okraje luk, například perleťovci a hnědásci.

Lesy pouze na dřevo

Důležitým biotopem části středoevropských motýlů byly odedávna nížinné lesy. I ty ovšem zaznamenaly za poslední století velkou změnu. Jednak dříve mívaly přirozenou druhovou skladbu a současně byly řídké, věkově strukturované. Šlo o lesy plné slunce, rostlin, keřů a života. Dnes je většina nahrazena monokulturou smrku – v podstatě jde o plantáže dřeva bez druhové rozmanitosti. Málokde dnes najdete pařeziny nebo střední les s několika výstavky vzrostlých dubů (tedy stromy ponechanými pro obnovu plochy po předchozí těžbě). V řídkých listnatých lesích nížin a středních poloh, kde bylo dostatek světla, paloučků s potravním zdrojem a mladých stromků, žily druhy, které jsou dnes na pokraji vyhynutí, nebo už úplně vymřely. Okáč hnědý, hnědásek osikový, jasoň dymnivkový, ostruháček česvinový, okáč jílkový, nebo okáč bělopásný – to jsou druhy, které byly rozšířené a dnes dramaticky ustoupily.

Dnešní lesy slouží především k produkci vysokokmenného dřeva. Podle lesního zákona je v lese zakázána pastva, rychlé výmladkové pařeziny se prakticky nepěstují, do dvou let se musí zalesnit holiny, zakmenění nesmí být nižší než je předepsáno, a tak dále. Jakákoli myslitelná ochrana jmenovaných lesních druhů motýlů bude silně narážet na lesní zákon a bude nejobtížněji prosaditelná.

Rašeliniště a rašelinné louky

V pohraničních horách a v některých pánvích se nacházejí rašeliniště s unikátní faunou seversko-alpských motýlů, jako je např. žluťásek borůvkový, modrásek stříbroskvrnný, perleťovec severní, perleťovec mokřadní nebo okáč stříbrooký. Tyto lokality jsou zdánlivě dobře chráněny. Rašelinné louky a pastviny byly ovšem nejprve zmeliorovány a odvodněny, nebo zúrodněny, vytěženy a zalesněny. Nejcennější části byly naopak vyhlášeny rezervacemi, kde se obvykle vyloučilo jakékoliv hospodaření.

Rašelinné louky ale potřebují kosit nebo lehce pást a hlavně vyřezávat před náletem stromů a přeměnou v zapojený les. Tak se stalo, že v 80. letech vymřel na Třeboňsku žluťásek borůvkový, protože z blat zmizely louky, kde by mohl sát nektar. Naopak mnoho druhů dnes žije v místech, kde se těžila rašelina.

Ještě se dá mnohé zachránit

Přes množství negativních zkušeností z české krajiny stále existují místa, kde se motýlům ještě daří. Mezi nejatraktivnější z nich stále ještě patří Bílé Karpaty, Český kras, Lounská část Českého středohoří, Podyjí nebo Valašsko. Sedmdesát druhů denních motýlů žije na Vyšenských kopcích v CHKO Blanský les, mimořádně bohaté jsou vojenské prostory Boletice nebo Hradiště. Tato místa nelze ponechat zarůstání, je třeba o ně uváženě pečovat.

Největším nepřítelem motýlů a potažmo i množství dalších živočichů je zestejnění krajiny, intenzivní sečení, izolovanost lokalit, zarůstání a zalesňování biotopů. Zrno krajiny se po šedesáti letech změnilo z jemné mozaiky louček, políček, lesíků, úhorů a mezí v ostře ohraničené velké plochy polí, lesů, luk a urbanizovaných betonových ploch. Ekologicko-zemědělské dotace by měly být spíše cíleny k udržení druhů, než k provedení velkoseče v daném termínu. Může pomoci i každý jednotlivec, někdy stačí málo. Například nechat v městském parku tu a tam nepokosený kus trávníku, kolem nově budovaných hypermarketů a průmyslových zón sázet kvetoucí keře. Na zahrádce je možné ponechat neposečený pás louky.    
Bez legislativních a krajinných změn vymírání některých druhů už nezabráníme. Ovšem pořád je šance něco dělat. Vytvářet správné biotopy, kvalitně sekat louky a také mapovat rozšíření motýlů je rozhodně lepší a účinnější, než čekat, že nedostatečná a zastaralá vyhláška se seznamem zvláště chráněných druhů z roku 1992 vše vyřeší.

Příběhy nejohroženějších motýlích druhů

Jasoň červenooký (Parnassius apollo) – symbol ochrany přírody

Tento krásný horský symbol ochrany přírody u nás vymřel ve 30. letech 20. století. Dnes žije jen znovu vysazená populace v okolí Štramberka. Biotopem jasoně červenookého jsou skály, skalní droliny, dokonce i lesostepi, kde roste dostatek živné rostliny housenek – rozchodníku. Na většině míst dřívějšího výskytu by neměl žádnou šanci na přežití, protože zde nejsou květnaté louky a holé skály, ale hustý les nebo pečlivě posečené louky. Zalesněním nebo zarůstáním lokalit křovinami a travinami druh natolik vymizel, že jej pak dorazilo i vychytání sběrateli.

Hnědásek osikový (Euphydryas maturna) – obyvatel světlých nížinných lesů

Tento nádherný motýl žil v Čechách jen v Polabí a dolním Poorličí, ale v nížinách a pahorkatinách Moravy byl v minulosti značně rozšířen v lesích v okolí větších řek. Dnes žije v malých populacích už jen na dvou místech v Polabí. Důvod vymření je zjevný, zásadní změny ve struktuře lesa, absence pastvy v lese a pařezinového hospodaření.

Modrásek černoskvrnný (Maculinea arion) – z hojného kriticky ohrožený

Podle muzejních sbírek žil před šedesáti lety prakticky na většině území ČR. Housenka tohoto druhu se vyvíjí na mateřídouškách a posléze v mraveništích mravenců rodu Myrmica. Druh obýval okraje lesů a remízů, suché loučky, trávníky a pastviny, všude, kde rostl dostatek mateřídoušky. Takových míst dnes významně ubylo, a tak jeden z nejhojnějších modrásků je dnes kriticky ohrožený a žije už jen na Valašsku a řídce v jihočeském pohraničí. Obdobně, ještě drastičtěji vymírá modrásek černočárný (Pseudophilotes baton) a dlouhá řada dalších modrásků a ostruháčků.

Okáč skalní (Chazara briseis) – stepní „stádový“ motýl

Skupina velkých okáčů, kam okáč skalní patří, dokáže existovat jen v početných populacích. Skalní okáči jsou pravými obyvateli stepí, ještě v 90. letech žili v Praze v oblasti Prokopského údolí. Step se ale začala zapojovat, zarůstat, nelesní plochy byly čím dál izolovanější, na mnoha místech expandoval akát, přestalo se pást, zakázal se vstup a tak nebyl narušován půdní povrch a mnoho stanovišť bylo uměle zalesněno. Velké populace se proto roztříštily, a protože mikropopulace nebyly schopny mezi sebou komunikovat a rozmnožovat se, začaly vymírat. Po roce 2000 vymřel na Moravě včetně Pálavy, ve velké Praze a přežívá v posledních zbytcích v oblasti Lounského středohoří, kde mu pomáhá lokálně intenzivní sešlap stepi sportovními rogalisty. Těmto motýlům nesvědčí zákaz vstupu do rezervací, ale jejich jemné narušování!

Okáč bělopásný (Hipparchia hermione) – není pro něj místo

Rozsáhlé, ale řídké dubo-borové lesy na skalách, s dostatkem světlin a malých pasených louček – to byl biotop tohoto dříve poměrně rozšířeného motýla. Dnes se s ním u nás setkáte v malých počtech už jen v kaňonu středního Povltaví. Jde o místní středoevropský druh, který vymírá všude kromě narušovaných lesů ve vojenském prostoru v Záhoří na Slovensku.

Žluťásek barvoměnný (Colias myrmidone) – likvidován dotacemi

Nejohroženější denní motýl České republiky. Ještě nedávno silné a jediné populace v Bílých Karpatech byly zdecimovány nevhodným způsobem seče – stejnotvárným velkoplošným strojovým sečením. Vajíčka, housenky a kukly s pevnou vazbou na čilimníky byly opakovaně sklizeny do balíků. To je zásadní rozdíl od historické seče, která je pro rostliny i motýla nutná, ale probíhala mozaikovitě, extenzivně v různých místech a termínech, ručně kosou. Další důležitá péče je extenzivní až toulavá pastva smíšených stád dobytka, a to bez stálé přítomnosti zvířat na pastvinách. Části luk musí být ponechány bez pastvy a sečení. Při intenzivním průzkumu Bílých Karpat bylo v roce 2004 zaznamenáno už jen 26 jedinců, v roce 2005 jen 5 jedinců, 2 jedinci v roce 2006 a v roce 2007 už žádný.

Obdobně by bylo možné pokračovat dalšími deseti až dvaceti silně ohroženými druhy.

 „Akce Gliwice“ byla jen jednou z řady provokačních kroků proti Polsku. Vedením samotné operace, pojmenované po říšském vedoucím SS Heinrichu Himmlerovi, byl pověřen Alfred Naujocks, mladý důstojník SS a příslušník SD, který se těšil Himmlerově naprosté důvěře. Před akcí se Naujocks skrýval v Opelnu, malém německém městečku nedaleko tehdejších polských hranic. Už v poledne 31. srpna 1939 dostal Naujocks z Berlína pokyn, aby v noci Operaci Himmler spustil.

Předchozí část: Výstřely před mikrofonem (1): Co předcházelo akci „Gliwice“

Z Opelnu tedy přivezl k německému městu Gliwice (německy Gleiwitz) dvě malé skupiny osob. První tvořili esesmani převlečení do polských vojenských uniforem, druhou 12 vězňů, většinou z německého koncentračního tábora Dachau, kteří dostali označení „polotovary“.

Tragédie v předvečer války

Jeden člen skupiny, Franciszek Honiok, byl však Němec – sympatizoval s místními Poláky a kvůli tomu ho zatklo gestapo. I vězňové měli na sobě polské uniformy. Každý z vězňů však dostal od lékaře SS, vázaného mlčením, omamující injekci. V osm hodin večer dorazili esesmani i s omámenými vězni před budovu německé rozhlasové stanice. Nacisté si Gliwice vybrali pro zahájení velké partie jménem válka.

Příslušníci SS roztahali těla vězňů do prostoru kolem sídla rádia a na místě je zastřelili, aby celek působil jako výsledek vojenské přestřelky. Vzápětí vtrhli esesáci v čele s Naujocksem do budovy rádia. Začali tam střílet do stropu a rozbíjet nábytek. Jeden z nich, který mluvil plynně polsky, křičel do rozhlasového mikrofonu předem dohodnuté věty o dni polské odplaty: „Tady je polský odboj, rozhlasová stanice Gliwice je v našich rukou. Hodina svobody udeřila.“

Celkový pohled na objekty gliwické rozhlasové stanice z roku 2009 (foto: Wikimedia Commons, Andrzej Jarczewski, CC BY 3.0)

Záminka? Zločin!

Celá akce trvala jen několik okamžiků. Esesmani se poté stáhli a zmizeli ve tmě. Ještě v noci ovšem „zpráva“ o události putovala německým sdělovacím prostředkům. Už brzo ráno Němci do Gliwic přivezli novináře a fotoreportéry. O pár hodin později už všechny německé deníky přinášely reportáže. Důležitý „důkaz“ představovaly zprávy a fotografie, zdánlivě zachycující vojáky pravidelné polské armády, údajně zabité v boji. Důvod k válce se tedy našel.

Podle gliwické „legendy“ vlastně útočilo Polsko, takže Německo se muselo bránit a „pomstít“ polské bezpráví spáchané na Říši. Šlo o typickou „false flag“ neboli operaci pod falešnou vlajkou. Ohledně mezinárodní důvěryhodnosti ovšem není optimismus na místě: nikdo zkrátka gliwické lži nevěřil. Zní přitom zajímavě, že Hitler s tím v zásadě počítal. V hovoru s generály 22. srpna na Obersalzbergu totiž řekl: „Je mi jedno, jestli ten důvod bude věrohodný nebo ne. Vítěze se posléze nikdo nebude ptát, zda kdysi mluvil pravdu.“

Když 1. září 1939 začala z moře palba na polskou základnu Westerplatte v Gdaňsku, její velitel major Sucharski odeslal do Varšavy radiotelegram: „Německá řadová loď Schleswig-Holstein zahájila ve 4.45 palbu na náš přístav. Palba trvá. Žádám o rozkazy.“ Po šestiminutové dělostřelecké přípravě zaútočila na základnu pěchota a Wehrmacht zahájil polské tažení. Londýn a Paříž své garance Polsku dodržely a vyhlásily Německu válku, aniž by ovšem Polsku vojensky pomohly. Regionální konflikt nabyl světových rozměrů.

TIP: Napadeni ze dvou stran: Před 80 lety vtrhla armáda Sovětského svazu do Polska

Gliwická provokace ve víru událostí zcela ztratila svůj smysl. Celý svět tak jako tak považoval Hitlera za agresora. V jednom měl však Hitler pravdu: „Vítěze se posléze nikdo nebude ptát, zda kdysi mluvil pravdu.“ Zato v Norimberku se přesvědčivě prokázalo, že pravdu ohledně gliwického incidentu neměl poražený. První oběti druhé světové války, němečtí vězňové v polských uniformách, usvědčovaly Hitlera, že nejen rozpoutání války, ale už samotná její záminka byla zločinem. 

Sonda Dawn objevila na Ceres obří ložiska vodního ledu. Dřívější teorie pracovaly s tím, že vodní led se na Ceres vyskytuje jen v určitých lokalitách. Nová data zveřejněná minulý týden na setkání vědců v San Francisku ale naznačují, že vodní led je na této trpasličí planetě takřka všude. Ledová masa se podle vědců nachází těsně pod porézním povrchem Ceres především ve středních a vyšších zeměpisných šířkách. Část vodíku se na Ceres nachází ve formě vodního ledu, část v podobě hydratovaných minerálů.

Jejími modely jsou bezdomovci, lidé, kteří jsou pro obyčejné kolemjdoucí zvláštním způsobem neviditelní.

„Seznámení s bezdomovci mě změnilo, myslím že jsem teď mnohem méně materialistická,“ popisuje Shine svou zkušenost s lidmi bez domova. „Většina z nich vám bude vděčná i za to, když si s nimi jen popovídáte a vyslechnete je.“ 

Poslední meziválečná léta na velvyslanectví byla těžká. Nesla se ve znamení vzestupu nacistického Německa, které představovalo pro Československo smrtelnou hrozbu. A britskou politiku appeasementu nemohlo změnit nic, ani Janův šarm.

TIP: Přečtěte si, jak se stal z revoltujícího mladíka československý diplomat

Do exilu a do vlády

Soukromou ranou pro něj byla otcova smrt v roce 1937 – přesně v den jeho narozenin, čemuž, jak bylo pro jeho osobu typické, přikládal neblahý symbolický význam. Zatímco dosud byl pro něj hlavní autoritou „tata“, nyní se jí stal Edvard Beneš. Janova snadno ovlivnitelná povaha měla od této chvíle až do konce života následovat jeho politické mínění. O jejich vztahu vypovídá fakt, že se Jan před Benešem neodvažoval říkat své oblíbené obhroublé vtipy, zatímco ten ho oslovoval „Jendo“.

Na vnucený Mnichovský diktát reagoval velvyslanec Masaryk opuštěním funkce i druhé republiky, která rychle přestávala být oním státem, který budoval TGM. V americkém exilu se opět shledal s Benešem. Když exprezident po obsazení zbytku Československa zahájil akci za jeho obnovení, stal se jeho spolupracovníkem a v červenci 1940 i ministrem zahraničí v exilové londýnské vládě. Ve skutečnosti zahraniční politiku neexistujícího státu řídil Beneš, Masaryk byl nicméně důležitý jako symbol kontinuity s jeho otcem a jako talentovaný popularizátor. V roli propagátora válečného úsilí ho vysílali do USA i Britové. Ve staré vlasti se pak stal všeobecně známým díky pravidelným rozhlasovým proslovům vysílaným do protektorátu. 

Mírové iluze

Poválečný svět se změnil. V celé Evropě panovala touha po vybudování lepší společnosti a politika se vychylovala směrem doleva. Ani Masaryk nebyl výjimkou. Do této éry vstupoval naplněn mírovými ideály a falešnou představou, že se jeho vlast stane mostem mezi Západem a Východem a že Sovětský svaz a Stalin směřují k větší demokratičnosti. Pro budoucnost příznačné bylo Masarykovo chování týkající se uzavření československo-sovětské smlouvy o přátelství v roce 1943. V soukromí častoval komunisty „voly“, ale jako vždy se nechal zpracovat a v souladu s Benešem akci podpořil.

Jako populární osobnost Masaryk zůstal ministrem zahraničí i v nové košické vládě, sestavené společně s komunisty. Ti postupně zjišťovali, že Masarykova image neústupného západníka je spíše legendou a že ho dokáží snadno zviklat. Zároveň se v Masarykovi ozývaly výčitky a depresivní stavy – poválečné Československo se totiž začínalo měnit jinak, než jak předpokládal. Vrcholem byla studená sprcha během jednání se Stalinem, který Čechoslovákům nedovolil přistoupit k Marshallovu plánu americké hospodářské pomoci. A tak Masaryk raději unikal z domácího dění a angažoval se v nově zakládané OSN, do které vkládal veliké naděje. 

Nejtěžší zkouška

Na začátku roku 1948 měl Masaryk poněkud zvláštní pozici. Byl ministrem, který nechával každodenní řízení svého rezortu na podřízených. Byl nestraníkem (i když jako přesvědčený socialista koketoval se vstupem k sociálním demokratům), ale příliš snadno ovlivnitelným. Byl demokratem, ale komunistům nedokázal vzdorovat takřka v ničem. Cítil svoje selhání, psychicky i fyzicky působil vyčerpaně a propadal trudnomyslnosti. Byl lidsky i politicky osamocený. A do toho přišla únorová krize. Nejistý, unavený a nemocný Masaryk se stal příslovečným jazýčkem na vahách, ale takováto role vyžadovala pevnost a odvahu, kterou postrádal. Váhavě ve vládě zůstal a ponechal si křeslo v bezprecedentně obnoveném Gottwaldově kabinetu.

V úterý 9. března vykonal Masaryk pár politických schůzek, mimo jiné s Benešem, a přijal několik návštěv. Nikomu z těchto lidí se nezdálo, že by se choval nějak neobvykle, natož že by nemyslel na budoucnost. Jeho tajemník Lumír Soukup nicméně zaznamenal, že se mu svěřil s rozhodnutím ukončit svůj život. „Tam už nepudu,“ řekl pak prý ohledně zítřejšího fotografování členů Gottwaldovy vlády. Byla to skutečně pravda? V každém případě byla nazítří pod okny ministrova bytu nalezena jeho mrtvola. 

Firma Sundrop už šest let vyvíjí a ověřuje technologie, které by umožnily pěstovat potraviny i na velmi nehostinných místech planety: Chce přitom nejen dobýt stávající pouště a polopouště, ale zároveň připravuje zemědělství na nepříliš vzdálenou budoucnost, kdy kvůli globálnímu oteplování nebude dostatek sladké vody ani v lokalitách, jež jsou v současnosti „zabezpečené“.

Moře a slunce

Bez vody se samozřejmě zemědělství neobejde, k zavlažování však bohužel až doteď nebylo možné využít její největší zásoby ukryté v oceánech. První pouštní superfarma společnosti Sundrop tento problém řeší: Provoz zahájila v Austrálii letos v říjnu a k chodu využívá slanou mořskou vodu – čerpá ji z nedaleké pobřežní oblasti a vlastními silami ji přetváří na sladkou, či dokonce pitnou. 

Pouštní superfarma sází na soběstačnost, a jejím hlavním energetickým zdrojem je proto sluneční svit. K úpravě vody slouží výměník na vrcholku 115 metrů vysoké věže: Slanou vodu tam ohřívají cílené sluneční paprsky, jež odráží neuvěřitelných 23 tisíc zrcadel rozmístěných v okolí komplexu. Tekutina se následně vypařuje, a zbavuje se tak soli (viz Termální desalinizace). Horká pára navíc pohání generátory, které vyrábějí energii pro další zařízení, jako jsou čerpadla. Provozovatelé dokonce uvádějí, že pomocí slunečních paprsků vyprodukují denně až 39 MWh energie, tedy množství, jež by vystačilo k ročnímu chodu desítky průměrných českých domácností.  

Slaná dezinfekce

Spotřebuje se vlastně vše, co do farmy vstoupí: Sůl a minerály získané z mořské vody využívají zemědělci při hnojení nebo je dál prodávají. Vyčištěná voda slouží nejen k závlaze, ale i pro osobní spotřebu personálu zařízení.  

Uplatnění se navíc našlo také pro slanou vodu: Rozprašuje se ve sklenících, a chrání tak rajčata před plísněmi a dalšími chorobami. Funguje však nejen jako „dezinfekce“, ale rovněž coby chladicí médium pro skleníky.

Když je nouze o zdroje

Ve sklenících australské superfarmy roste momentálně 180 tisíc keříků rajčat a předpokládá se roční produkce o hmotnosti zhruba 15 tisíc tun. Protože v poušti v podstatě neexistuje úrodná půda, vyrůstají rajčata v balících kokosových vláken a veškeré živiny dostávají v zavlažovacím roztoku. Gurmány tedy pouštní výpěstky těžko uspokojí, na druhou stranu jde o jeden z mála způsobů, jak zajistit obživu v takovýchto částech světa. 

Po úspěchu v Austrálii se Sundrop netají plánem na obdobné pěstírny po celém světě – a opět volí místa s „nepříznivým“ klimatem. Ještě letos by se tak měla začít červenat rajčata v Portugalsku a v americkém státě  Tennessee. 

Vědci již delší dobu pracují na vývoji technologie, se kterou by bylo možné ovládat náhradní končetiny myslí. To by umožnilo navrátit ochrnuté lidi zpět do života. Problém je v tom, že většina takových zařízení vyžaduje vložení implantátů přímo do mozku.

Na Univerzitě v Minnesotě proto vyvinuli zařízení pro ovládání přístrojů myslí, k jehož provozu nejsou mozkové implantáty nutné.

Rozhraní tohoto přístroje využívá elektroencefalografii (EEG) v podobě čapky s 64 elektrodami, které zaznamenávají signály mozku. Zařízení pak signály přeloží do pohybů robotické paže, kterou tím pádem lze ovládat myšlenkami. Dosavadní výsledky jsou prý slibné.

TIP: Nový level pro operátory dronů: Ovládat myslí celá hejna

Podobná zařízení by mohla zlepšit kvalitu života mnoha lidí, zejména těch, kteří jsou po mozkové mrtvici anebo po těžkém zranění páteře.

Tuleni (řád Pinnipedia) jsou šelmy, které se vyvinuly z medvědovitého nebo lasicovitého předka na hranici oligocénu a miocénu, tedy zhruba před 23 miliony lety. Brzy se rozdělili na tři hlavní skupiny – mrože (dnes žije jediný druh), lachtany (dnes 17 druhů) a pravé tuleně (dnes kolem 21 druhů). Zřejmě nejzáhadnějším ze všech těchto druhů je bajkalský tuleň Nerpa (Phoca sibirica).

Jediný sladkovodní druh tuleně 

Tuleni si v současných mořích vydobyli dost významnou roli a je sporné, jak přesně toho dosáhli. V porovnání se svými potravními konkurenty mají pár důležitých výhod – na rozdíl od vyder jsou vybaveni silnou vrstvu podkožního tuku, který je nejlepším tepelným izolátorem přírody a díky němu nepotřebují neustálý příjem energie. Nejsou tak hákliví na změny prostředí jako kapustňáci a na rozdíl od delfínů mohou žít i v mořích, která zamrzají. Přitom i v druhohorách bylo více typů vodních obratlovců, pro změnu však plazů. Kromě jiného živorodé analogie delfínů – ichtyosauři a čtyřploutví pleziosauři a notosauři.

Několik z nejprimitivnějších fosilních tuleňů včetně toho vůbec nejlíp zachovalého (Devinophoca claytoni) bylo nalezených na Slovensku. Díky těmto nálezům víme, že pravým tuleňům postupně zakrňovaly končetiny až se zadní přeměnily na dvě dokonalé ploutve. Přední používají tuleni na zrychlení, kormidlování, a na hrabání v ledu. Při pohybu na souši jim přední končetiny slouží k obraně.

Tuleni jsou jedni z nejpočetnějších mořských savců, ale i tak se lidem podařilo některé druhy, jako například tuleně karibského (Monachus tropicalis), již zcela vyhubit. Stejný osud pravděpodobně nemine ani „našeho“ tuleně středomořského. Druhem, který zatím není v ohrožení a současně je jediným z tuleňů, který nežije v mořích, je bajkalská Nerpa.

Relativní bezpečí

Bajkalský tuleň pravděpodobně pochází z předků dvou nejrozšířenějších oceánských tuleňů (P. hispida, P. caspica). Jak přesně se dostal do Bajkalu není známo, ale nejpravděpodobnější je, že proniknul přes Lenu až do systému jezer hraničících s dávným Bajkalem. I dnešní Nerpy totiž vstupují do řek a nezřídka po nich proplavou i víc než tisíc kilometrů. Takto je bajkalský tuleň veden i v Mongolsku kam proniká po řece Selenga.

TIP: Kouzelný podmořský svět Severních Sulawesi

Ani údaj o délce samostatného vývoje v Bajkalu není znám. Bude to však řádově ve sto tisících let. Jen pro zajímavost – Bajkal byl v minulosti rozdělen nejméně na tři samostatná jezera a v každém z nich se tuleni vyvíjeli samostatně. Tak vznikly i samostatné poddruhy dnešní Nerpy a pravděpodobně i dva rozdílné druhy.

Už před 4 500 lety byli tuleni v Bajkalu zdrojem potravy pro zatím nepopsanou kulturu lovců a sběračů a intenzivní lovení tohoto druhu se odehrávalo ještě nedávno. Lov mláďat byl úplně zastaven, komerční i nelegální lov dospělých však nadále pokračuje. I dnes představuje ročně více než 4 000 mrtvých tuleňů, což je však v porovnání s 15 000 v časech, kdy projekt ochrany začal, velmi výrazný rozdíl. Dnes početnost populace bajkalských tuleňů značně kolísá v rozmezí 50–80 tisíc jedinců. Přímé ohrožení druhu tedy nehrozí, ale jsou tady značná narušení. Z tisíců dřívějších kolonií již po dvacet let zůstává jediné útočiště – Uškaní ostrovy.

Život „přítele rybářů“

Život Nerpy začíná koncem jara, kdy je oplodněno vajíčko. Příští jaro se rodí mláďata (velikostí, váhou a chováním velice podobná lidským novorozencům), která spatří světlo světa v době, kdy je Bajkal pokryt i dvoumetrovým ledem. Předtím musí samička vytipovat místa, kde se vytvoří kry, jež pokryje nafoukaný sníh. V těchto závějích vzniknou až deset metrů dlouhé labyrinty doupěte vybaveného i systémem dýchacích otvorů.

Malí tuleni se mají čile k světu a už ve věku dvou dní doupě prolézají. Třídenní mládě se již učí plavat a hrát si s rybami a ledem. Při potápění musí dávat velký pozor, aby otvor, kudy vstupuje pod led, nezamrzl. Prolomit i jenom centimetrovou krustu a dostat se zpět na vzduch totiž může být pro drobného tvora nesmírně obtížné. Po měsíci opouští doupě a jeho bezprostřední okolí a plave v jezeře.

Velmi důležité je další stádium vývoje, kterým je výměna bílé, novorozenecké srsti (lanuga) za šedou anebo hnědou srst. Při slunění se tuleni sdružují v obrovských stádech – urganech. Když se roztápí led, často migrují po celém jezeře, potápějí se do hloubek až 400 metrů a loví 29 různých druhů ryb, a různorodé „mořské“ korýše, tak typické pro Bajkal. Největší podíl potravy tvoří ryba stejně záhadná jako samotný tuleň. Je to hlubokomořská sladkovodní, živorodá golomyanka. Extrémně vysoký podíl tuku z ní dělá ideální tulení potravu, a protože pro lidi je nestravitelná, nepovažují rybáři Nerpu za takového nepřítele, jako je tomu u příbuzných druhů v oceánech.

Falešný poplach

Tuleni pravděpodobně nejsou tak inteligentní jako delfíni, ale rozhodně jde o chytrá zvířata. Jsou dokonalými znalci Bajkalu a rádi sledují jiné živočichy. Z dlouhodobého pozorování mohu usuzovat, že spolu komunikují na velké vzdálenosti, dokáží si hrát a dokonce se nechat okouzlit projevy přírody, jako je třeba bouřka. Dokážou si i vymýšlet a lhát, což platí především o starších jedincích, a to stejně samcích i samicích. Když je totiž kolonie plná a oni nemají šanci dostat se na své oblíbené místo, spustí poplašný signál, kvůli němuž se dá na splašený útěk i 600 tuleňů. Je to pořádná mela a ještě v průběhu toho největšího varu si dotyčný jedinec klidně plave opačným směrem, pohodlně vyleze na svůj oblíbený kámen a čeká na návrat ostatních. Pak spokojeně usne.

Němé děkuji

Při snaze poznat co nejlépe život bajkalských tuleňů jsme prošli několik stovek kilometrů po křišťálově čistém ledu a nejednou jsme pod ním viděli tuleně plavat. Leželi jsme s nimi nehybně na ledu při teplotách pod -40 °C. Měsíce jsme pozorovali jejich chování v hezkém počasí i při dvoutýdenní bouřce, když ptáci tak promokli, že jsme je chytali do holých dlaní. Zažili jsme s tuleni několik tisíc zemětřesení, z kterých jsme my pocítili jen několik, zatímco tuleni reagovali na mnohé.

TIP: Tajemství podvodní migrace rypoušů odhaleno aneb Spánek padajícího listu

Objevili jsme s kamarádem Robem mládě zachycené do sítě-kazajky před nejméně třemi měsíci a navzdory vlastnímu zákazu jakkoliv zasahovat do chodu přírody jsme skočili do vody a vyprostili je. Zachránili jsme je a ono neodplavalo. Koukalo na nás, po druhé v životě svobodné, a zdálo se nám, že pláče. Možná to bylo tohle němé děkuji, které zapůsobilo i na jiné a zapříčinilo úplný zákaz lovu mláďat na Bajkale. Díky tomu bylo zachráněno už tisíce mláďat a později desetitisíce dospělých tuleňů.

Rodný list tuleně bajkalského

Vědecké pojmenování: Phoca sibirica
Pozice: vrchol potravního řetězce v nejhlubším jezeře světa
Březost: 11 měsíců, obvykle 1 mládě, ale nejčastěji ze všech tuleňů rodí dvojčata
Mléko: mimořádně bohaté na tuky a obsah cukru je nízký, některé samičky krmí mladé až 3 měsíce
Novorozenec: délka kolem 50 cm, váha 4 kilogramy (5 % váhy dospělé samice)
Dospělec: průměr 75 kilogramů (do 140 kg) – je jedním z nejmenších tuleňů (kolem 110 cm)
Přesrstění: po prvním měsíci
Sexuální svazky: monogamní
Potrava: ryby (zejména golomyanka) a kryl
Populace: 50–80 tisíc jedinců, není panmiktická (ne všichni se vzájemně kříží)
Věk: 56 let pro obě pohlaví, samičky nejčastěji rodí svoje prvé mládě ve věku 4–9 let, samci dospívají ve věku 7–10 let
Délka ponoru: do hodiny, obvykle 10–25 minut
Nebezpečí: legální lov, pytláctví, znečistění celulózním průmyslem (první případ masového úhynu byl zaznamenán v letech 1987–88, tisíce tuleňů zahynuli v roce 1997 a stovky umřely nepřirozenou smrtí roku 1999)