Nebudu ani první ani poslední, kdo o kanadském národním parku Yoho a zejména oblasti jezera O´Hara a vysokých štítů kolem něj napíše: „Kdo hledá ráj na zemi, má velkou šanci, že jej objeví právě zde.“

Konečně na místě

Až neskutečně nádherná oblast Národního parku Yoho střeží své krásy před možnými zájemci jako žárlivý milenec svoji milou. K nepřístupnosti dané přírodním profilem je nutné připočíst, že pro výjezd co nejvýše do hor si musíte minimálně tři měsíce předem rezervovat jízdenky na jediný dopravní prostředek, který se v místních horách smí pohybovat. Klasický „žlutý školní autobus“ vyveze všechny turisty po dvanáctikilometrové prašné cestě, kde mimo jiné není dovoleno jet ani na kole. Pohybovat se zde můžete pouze pěšky. Počet návštěvníků se tak rozhodně sníží na minimum a příroda si zachová své panenské půvaby.

Pohledy, které se naskytnou návštěvníkům národního parku Yoho v oblasti jezer Lake O´Hara a Lake McArthur lze prostřednictvím stránek časopisu jen přiblížit. Skutečnost předčí jakýkoli popis. Když jsme stavěli stan, musel jsem se pořád dívat přes stromy vzhůru na nebe. Nádherná modrá s bílými nadýchanými mráčky slibovaly skvělé záběry. S bušícím srdcem jsem poprvé prošel kolem Lake O´Hara s průzračně čistou vodou. Měsíce dopředu jsem studoval prostřednictvím internetových map místo nad Mary Lake směrem pod vrcholkem Mount Shäffer. Mým jediným přáním teď bylo, abych konečně vystoupal nad úroveň stromů a dostal se ke skalám.

Krása i ve sněhové bouři

Na mnoha místech Kanadské přírody existuje reálná možnost setkání s medvědem grizzlym. Jak jsme měli brzy poznat, patří mezi tato místa i park Yoho. Ráno před příchodem do kempu nám průvodce sdělil, že místní huňáč si v brzkých ranních hodinách přišel zkontrolovat teritorium u našich stanů. Na bližší seznámení s námi naštěstí neměl náladu a odebral se do hustého porostu vysoko do hor.

Také my jsme se vydali do vyšších nadmořských poloh a při stoupání vzhůru se mi vybavily výstupy v Himálajských velehorách. Kanadské hory si s nimi mnohde prudkostí nezadaly. Konečně jsme na místě. Otáčím se a přede mnou se otevírá nádherná scenérie. Vidím současně jezero Lake O´Hara, těsně pode mnou Lake Mary a v pozadí se hrdě vypíná Wiwaxy Peak, vrchol, jehož část zvaná Grassi Ridge je vyhledávanou lezeckou lokalitou.

Hledám a nalézám luxusní plácek pro stativ, chystám celou výbavu pro panoramatickou fotografii a čekám na světlo při západu slunce. Při pohledu na tu nádheru jsem snad na chvíli přestal dýchat a úplně ztratil pojem o čase. Obrovitý Mount Huber a po pravé straně Lefroy se svými 3 423 metry vytvářejí skutečný přírodní kotel. Už teď si vyhlížím místo, kam vyrazím zítra brzo ráno. Tahle oblast je tak fotogenická, že se tady dá fotit zřejmě i když prší, sněží, fouká čí pálí slunce.

Za soumraku se dávám na sestup a při pomyšlení na možné setkání s medvědem mne nepříjemně mrazí. Do kempu přicházím za tmy s rozsvícenou čelovkou a jdu spát o hladu, protože jsem zapomněl, že na noc se jídlo před grizzlym zamyká do železných skřínek. Nevadí, rozhodně lepší, než sám posloužit jako pozdní chod. Za to, co jsem měl ten den možnost vidět, prázdný žaludek určitě stojí.

Nehybné jezerní zrcadlo

Brzo ráno vstávám a vyrážím lesní cestou. K jezeru na dopředu vyhlédnuté místo to mám asi dva kilometry a hustý porost kanadských smrků a borovic spolu s hučící mohutnou bystřinou dávají zapomenout na spánkový deficit. Dostávám se k jezeru O´Hara a brodím se vodou, abych mohl vyšplhat na odlehlou skalku.

Naproti nad jezerem se začíná do zlatová zabarvovat Mount Shäffer. Hladina se ani nehne a odraz hory je vidět jako ve vyleštěném zrcadle. Musím v sobě tlumit chvíle nepopsatelného štěstí a radosti, abych nenarušil jezerní hladinu. V duchu se ptám, zda má ještě cenu vracet se ke zbylým členům výpravy, když je mi tady tak dobře. Žádní lidé, jen vy, hory a jezera, to je skutečné Yoho. Po „zlaté hodince“ se kolem 6:45 ale stejně vracím zpět do kempu, dávám si teplý čaj a sušenky.

Sluníčko začíná pořádně topit a rozehřívá nás na alpskou túru. Vyrazíme přes Wiwaxy Gap až k Lake Oesa, kde se rozdělíme. Já mám pak ještě namířeno na osmikilometrový okruh kolem Opabin plato, kde chci vylézt na skály Mount Yukness. Ve večerním světle bude jezero O´Hara nejbarevnější. Pravdu mají všichni kdo tvrdí, že tohle jezero je sice obtížně přístupné, ale námaha stojí za to.

Ledovec a ledová voda

Příkré stoupání od břehu jezera směrem na Wiwaxy Peak nám s každým krokem ubírá energii a teplota vzduchu se dostává na neuvěřitelných 26 °C. Po hodině a půl vystupujeme na sedlo Wiwaxy Gap, které nabízí jeden z nejhezčích výhledů na již důvěrně známé jezero O´Hara. Nad námi se vypíná Mount Huber a dál směrem na západ vidíme špici Mount Cathedral.

Odpočíváme a sbíráme další potřebné síly. Stezka „Wiwaxy Gap Alpine Route“ je odtud dobře čitelná, takže se připravujeme na to, co budeme muset překonat. Pohled na Lake Oesa je nádherný a tyrkysově modrá barva láká, aby se člověk alespoň dotknul dlaní křišťálově čisté vody. Obdivujeme i tající ledovec, ze kterého po stranách stékají ohromné proudy vody.

Je odpoledne a já se rozhoduji, zda jít zpět do kempu spolu s ostatními, nebo sám vyrazit pod Yukness Mountain na Opabin plato, které slibuje nabídnout další potravu pro oči a duši. Touha objevovat nakonec vítězí a tak začínám stoupat pod Yukness. Po necelých dvou hodinách se objevuje Opabin plato a já sestupuji ke stejnojmennému jezeru. U břehu ihned sundávám boty, kalhoty, triko … a lezu do vody, abych se osvěžil. Záhy ale mažu zpět na břeh – voda je tak ledová, že i za tu chvíli vůbec necítím nohy. Alespoň tedy nabírám vodu do dlaní a osvěžuji celé tělo ledovou vodou. Později obdivuji téměř kolmo pode mnou viděné jezero Mary Lake, k němuž za soumraku sestupuji. Opět po tmě s čelovkou přicházím do kempu, kde panuje skvělá atmosféra.

Odjezd z ráje

Naším cílem pro další den je Lake McArthur. Po rychlé a snadné snídani jsme zase v pohybu a stoupáme podél tekoucí bystřiny. Konzultace s mapou a pak další divoké stoupání mezi skalami. Netrvá ale dlouho a jsme na obrovské plošině, odkud teprve teď vidíme dvě možné varianty – spodní nebo vrchní cestu. Volíme vrchní, která vypadá dobrodružněji a pořád z ní je co obdivovat. Opět narážíme na skalní útes a lezeme přes něj. Po čtyř stech metrech se zastavujeme a vidíme na vlastní oči modré jezero McArthur. Dole u břehu potkáváme čtyři turisty z Ameriky a společně pějeme chválu na kanadskou přírodu. Vše je umocněno nádherným, řekl bych až netradičně teplým a slunným dnem.

TIP: Kanadský národní park Banff: Barvy javorového listu

Pochod nazpět nám ubíhá dvakrát rychleji. Potkáváme dva velké sviště, kteří mají snad metr. Jsou velmi ostražití a nepřibližují se k nám. Scházíme úplně dolů k jezeru O´Hara a ještě jednou si prohlížíme zdejší krásu. Odjezd připraveného autobusu dole k záchytnému parkovišti je naplánován na 15:30. Poslední minuty před odjezdem na všechny padá jakási nostalgie. Nechce se nám dolů do civilizace.

Roku 1861 se ve Spojených státech amerických rozhořela občanská válka. Hned od jejího počátku se zuávské jednotky objevovaly v řadách Unie (přes 70 pluků) i Konfederace (asi 25 pluků). Vždy šlo o jednotky lehké pěchoty sestavené z dobrovolníků, které se od začátku profilovaly spíše jako zvláštní síly než jako regulérní armáda. Tomu odpovídal i volnější styl boje.

Zuávové jako inspirace

Jejich uniformy se rovněž inspirovaly u francouzských zuávů, ale od roku 1863 však nejrůznější exotické uniformy nahrazoval armádní stejnokroj. Zřejmě nejslavnějším z amerických pluků byli tzv. „Duryeeho zuávové“, oficiálně 5. newyorská dobrovolnická pěchota. Obecně pocházelo nejvíce unijních zuávských jednotek ze států New York a Pensylvánie. V konfederační armádě byli zuávové méně početní, mnohdy netvořili úplné pluky, ale jen větší oddíly. Nejvíce prosluly záuvské jednotky z Louisiany.

Přechozí část: Zuávové ve válkách 19. a 20. století (1): Elitní lehká pěchota

Zuávské síly se zformovaly také v Evropě. Slavnými se stali polští „Zuávové smrti“, které roku 1863, během polského únorového povstání proti ruské nadvládě, zformoval François Rochebrune, bývalý příslušník francouzských zuávů a veterán krymské války. Jméno jednotky bylo odvozeno z přísahy, kterou členové skládali, totiž že buď zvítězí, nebo zemřou. Polští zuávové se zúčastnili několika bitev s Rusy a i přes dílčí úspěchy byli nakonec poraženi, stejně jako celé povstání.

Zuávové se objevili také ve Španělsku. Během třetí karlistické války (1872–1876) postavil Don Carlos, uchazeč o španělský trůn, vlastní zuávskou gardu. Její bojové zkušenosti i divokost útoku působily na nepřátele zdrcujícím účinkem. I díky jejich pomoci byl Don Carlos faktickým vládcem většiny Španělska, ačkoliv králem se nikdy nestal. Základ španělských zuávů tvořily dvě roty zuávů, kteří v Itálii sloužili papeži Piovi IX., v jehož službách sám Carlos dosáhl hodnosti zuávského poručíka.

Sláva zuávů ovlivnila i země mimo Evropu. Turecký sultán měl mezi lety 1880 a 1908 k dispozici dva zuávské pluky, jež byly součástí jeho osobní gardy. Jejich oděv byl inspirován šatem francouzských zuávů, jen turbany byly zelené. Zuávy poznalo i Brazilské císařství, kde byly z černošských dobrovolníků ze státu Bahia utvořeny zuávské sbory, které pak bojovaly v paraguayské válce mezi lety 1864–1870.

Soumrak zuávů

Francouzští zuávové byli nasazováni ve všech velkých i méně významných konfliktech, v nichž se Francie angažovala. Těžkou zkouškou pro ně byla válka s Prusy roku 1870, kdy zuávské pluky utrpěly značné ztráty, avšak přežily. Poté se vrátily do Afriky, odkud byly vysílány do nejrůznějších vojenských akcí v koloniích. Tak se ocitli roku 1881 v Tunisku, v letech 1884–1885 v severním Vietnamu, kde se účastnili tonkinské války, v letech 1900 a 1901 v Číně během povstání boxerů a od roku 1908 v Maroku. Zde bojovali pod francouzskou vlajkou až do roku 1914, kdy vypukla Velká válka.

Zuávské prapory byly nasazeny na západní frontě a nechyběly v žádné z velkých bitev, bily se na řekách Marně a Yseře, u Verdunu i na Sommě. Zuávové opakovaně prokazovali svou odvahu i vojenské zkušenosti, za což získali mnohá vyznamenání. Do roku 1915 ještě ve svém tradičním barevném oděvu, avšak poté již v khaki uniformě, která z nich činila méně snadné cíle moderních zbraní.

V období mezi světovými válkami se zuávové podíleli na konečném podmanění Maroka a v roce 1940 bránili Francii při německé invazi. Ke slovu se dostali znovu od roku 1944, kdy přispěli k osvobození Francie a porážce nacistického Německa. Posledním velkým konfliktem, ve kterém zuávové bojovali, byla alžírská válka v 50. a 60. letech. Konec francouzského koloniálního panství v této zemi znamenal po 130 letech slavné vojenské historie i konec zuávů. Všechny zuávské jednotky byly definitivně rozpuštěny roku 1962. 

Mapa znázorňuje západní část rakouského císařství (tedy bez Uher) těsně po jeho vzniku v roce 1806. Autorem mapy byl Josef Max, Freiherr (svobodný pán) von Liechtenstern, narozený roku 1765 ve Vídni jako syn císařského důstojníka. Spoluautorem této mapy byl Ludwig Grafen von Holgarth. Vydalo ji vídeňské nakladatelství Kunst und Industrie Comptoir, které působilo na přelomu 18. a 19. století.

Zajímavosti mapy

Přestože je mapa datována rokem 1806, nejsou zde ještě zaznamenány všechny výše uvedené změny ve státním  uspořádání. Je to zřejmě dáno časovou náročností na vznik nové mapy. Rytecké a následně tiskařské práce trvaly i několik měsíců a mapy tedy často odrážely již zastaralý stav.

V legendě i mapovém poli je v Čechách a na Moravě znázorněno rozdělení podle tehdejších krajských správních celků. Zvláštností je, že ačkoliv v legendě můžeme nalézt i rozdělení slezských krajů, Těšínského (Teschner Kreis) a Opavského kraje (Tropauer Kreis), v mapě jsou zakreslena také Slezská knížectví: knížectví Krnovské (Fürstenth. Jaegerndorf), knížectví Opavské (Fürstenth. Troppau) a tak dále.

Kolorování

Tisk map byl dlouhou dobu pouze jednobarevný a barva byla ručně doplňována do již vytištěné mapy. Tento proces se nazývá kolorování. Mapy s původním vybarvením jsou hodnotnější, a proto velmi často dochází k dodatečnému vybarvování starých map. Na prezentované mapě můžeme nalézt chyby v koloraci hranice mezi územními celky. Jde například o chybně započatý zákres modrou barvou zemské hranice mezi Čechami a Moravou po krajské hranici mezi Znojemským a Jihlavským krajem. Proto se můžeme domnívat, že mapa byla dobarvena dodatečně, patrně někdy v období po první světové válce, aby byla atraktivnější pro sběratele.

Nizozemská vědkyně Elseline Hoekzemaová se rozhodla prozkoumat, co se děje s mozkem žen před porodem a po něm. Výsledky získané pomocí magnetické rezonance ukazují, že se ženám po porodu zmenšily některé části mozku. Konkrétně šlo o části, které jsou zapojené do řešení sociálních problémů – jako je například odhadování přání a záměrů ostatních podle jejich mimiky a chování. Na objemu ztratila také oblast hipokampu, která je zodpovědná za paměť a vzpomínky.

TIP: Mužský a ženský mozek: Je v nich nějaký rozdíl?

Dobrou zprávou je, že velikost mozku nijak nesouvisí s inteligencí. Ještě důležitější ale je, že úbytek objemu šedé hmoty může ve výsledku znamenat výhodu. Podobný úbytek mozkové hmoty se totiž objevuje také během raného dětství a období adolescence, kdy se mozek specializuje a vyvíjí si přesnější funkce. Méně důležité a méně specializované části mozku se v tomto procesu omezují na úkor těch specifických.

Mozky otců se během studie v žádné ze zkoumaných oblastí nijak nezměnily. To zřejmě vylučuje, že by změny mohly být způsobeny stresem nebo nedostatkem spánku, který se u nových rodičů obvykle projevuje.

Roku 1866 popsal slavný cestovatel a lékař David Livingstone Zanzibar jako „nejkrásnější místo v celé Africe, kde nic není takové, jak se na první pohled zdá“. A měl pravdu: Za povrchovou maskou exotického ráje s kokosovými palmami, pestrobarevnými korálovými útesy a kilometry bílého písku se skrývá historie utkaná z invazí a intrik.  

Ostrov Zanzibar (viz Zanzibar a Tanganika) nejdřív dobyli Portugalci, poté Arabové a nakonec si jej přivlastnil ománský sultanát. V polovině 18. století měl tudíž veškerou infrastrukturu nutnou k tomu, aby se stal centrem obchodu s otroky pro celou východní Afriku. Tamní přístav byl dostatečně hluboký i pro největší lodě té doby, ostrov nabízel hojné zdroje pitné vody a půda obyvatele snadno uživila. K rostoucí prosperitě přispěl i fakt, že ománský panovník Saíd bin Sultán pozval na Zanzibar bohaté indické kupce, tzv. banyány – kolem roku 1860 jich tam už žilo přibližně šest tisíc. 

Kamenné město

K nejzajímavějším místům Zanzibaru patří jeho stejnojmenná metropole, jejíž nejkouzelnější část se jmenuje Stone Town neboli „Kamenné město“: V jeho centru zvaném Mji Mkongwe najdete úžasný labyrint křivolakých uliček, rušných bazarů i přepychových arabských sídel. Coby návštěvníci se tam zcela jistě dřív či později ztratíte, ale v tak kulturně pestrém prostředí je příjemné i bloudit. A jakmile se zatoužíte vrátit do „normálního“ světa, určitě vám někdo ochotně poradí. 

Větší část města vyrostla v 19. století, kdy Zanzibar představoval nejdůležitější obchodní centrum v západní části Indického oceánu. Proudilo tudy všemožné zboží z pevniny, zejména slonovina a otroci. Na minulost tak odkazují nuzné cely, kde se mačkali lidé na prodej, ale rovněž dva někdejší paláce (dnešní muzea), ománská pevnost z počátku 18. století, dvojice katedrál či lázně v perském stylu. 

K nejpozoruhodnějším stavbám Kamenného města se řadí tzv. Palác divů, kde dnes sídlí Národní muzeum historie a kultury. Původně se jednalo o sultánský palác, který byl po dokončení v roce 1883 nejvyšší budovou ve východní Africe a dodnes drží zanzibarský rekord. Prvenství si také vysloužil, pokud jde o zavedenou tekoucí vodu či elektrické osvětlení. 

Hřebíček a temná minulost

První kamenné budovy Zanzibaru vznikly za vlády Saída bin Sultána, který v roce 1832 přesunul své hlavní město z ománského Maskatu právě k východním břehům Afriky. Ostrov posléze proslul hřebíčkovými plantážemi: Okolo roku 1835 již téměř všichni obchodníci vysazovali hřebíček na úkor do té doby dominantní kokosové palmy a k zisku jim pomáhala práce otroků.  

„Otroci – často spoutáni provazy, aby neutekli – plnili současně roli nosičů: Přenášeli do přístavu a na lodě cenný náklad v podobě tun slonoviny, jilmového oleje, kůží divokých zvířat, drahokamů a ebenu,“ napsal o minulosti Zanzibaru známý polský reportér Ryszard Kapuściński. „Ceny byly různé, od jednoho dolaru za dítě až po dvanáct dolarů za hezkou mladou dívku. Nejzdravější a nejsilnější pak hnali z trhu na náměstí Mkunazini do přístavu. Ten leží blízko, jen několik set metrů. Odtud pak pluly lodě speciálně určené pro transport otroků buď do Ameriky, nebo na Blízký východ. Těžce nemocné, za které by nikdo nedal ani pár centů, odnášeli po skončení trhu na kamenitý břeh, kde je pak sežraly smečky zdivočelých psů.“ 

Výpravy za kořením

V dobách „největší slávy“ dokázali obchodníci každoročně přepravit z pevniny na Zanzibar šedesát tisíc otroků, které pak dál vyváželi do Arábie, Indie a francouzských držav v Indickém oceánu. Z každého prodeje se vybírala daň pro sultána, a tak rostlo nejen město, ale i vladařovy paláce.

Za značnou část svého bohatství vděčil Zanzibar kromě hřebíčku rovněž muškátovým oříškům, pepři, vanilce a dalšímu exotickému koření, které se odtud vozilo do celého světa. Dnes jsou v zemi velmi populární tzv. spice tours, tedy výpravy za kořením, jež pořádá nespočet cestovních kanceláří.

Cely vedle katedrály

Na okraji Kamenného města stojí první anglikánská katedrála na Zanzibaru a ve východní Africe vůbec. Nachází se nedaleko bývalého náměstí Mkunazini, kde se v roce 1873 konal poslední africký trh s otroky. Přímo v útrobách svatostánku na připomínky obchodu s lidmi nenarazíte. Pokud však nahlédnete do sklepení vedlejší budovy, která dřív sloužila jako misijní nemocnice, objevíte dvě špinavé cely: V každé z nich přechodně pobývalo až sedmdesát pět otroků najednou. Cely přitom mají tak nízké stropy, že se tam většina lidí nemohla ani narovnat.  

Moderní vzpomínku na neslavnou minulost představuje skulptura od Clary Stornasové na nádvoří katedrály: Jedná se o pět postav, jež poutá řetěz dovezený z pevninského přístavu Bagamoyo, přes který otroci směřovali na zanzibarský trh. 

Krvavá revoluce

Bezesporu nejvýznamnější událostí v novodobé historii města se stala revoluce z roku 1964, kdy během jediné hrůzyplné noci zmasakrovala armáda revolucionářů tisíc Indů a Arabů. Čistka vyvolala obrovský exodus, po němž v metropoli zůstalo sotva procento neafrické populace. 

Je však až neuvěřitelné, jak málo z hořkosti způsobené krveprolitím zůstalo v obyvatelích Zanzibaru dodnes: V současnosti se na ostrově daří nejrůznějším náboženstvím, rasám i kmenům. Můžete tam potkat indického křesťana, slyšet muezziny, jak svolávají věřící do mešit, a město navrch zdobí zmíněná anglikánská katedrála. Tolerance a dobrá vůle jsou všudypřítomné.

Novodobé střety mezi národy – zapříčiněné náboženským fundamentalismem, starou nenávistí nebo politickými neshodami a tak časté všude ve světě – se Zanzibaru zatím vyhýbají. Někdejší centrum otrokářství zkrátka dokázalo zpřetrhat staré okovy a stát se součástí moderní demokracie. 

Evropa už dlouho pracuje na síti satelitů programu Galileo, která je evropskou odpovědí na americký systém GPS. V těchto dnech Evropská kosmická agentura ESA síť Galileo zapojila online.

Minulý měsíc se na oběžnou dráhu dostaly další čtyři satelity Galileo, a jejich celkový počet s tím zvýšil na 18, které ESA vypustila na oběžnou dráhu v průběhu 5 let. V tuto chvíli může Galileo poskytovat omezené lokální služby pro chytré telefony a navigační systémy automobilů. V roce 2020 by měl být systém Galileo v plném provozu, s celkem 24 satelity na oběžné dráze.

TIP: Evropa míří do vesmíru: Kosmická flotila ESA, minulost, současnost a budoucnost

Podle ředitele programu Galileo v ESA Paula Verhoefa jde o významný krok, kdy celý systém Galileo přechází z režimu testování do operačního stavu. Stále prý ještě zbývá hodně práce a dalších testů, vše je ale na dobré cestě.

Také se vám to už stalo? Sedíte v restauraci nad dávno prázdnou sklenicí a marně se snažíte upoutat pozornost číšníka. Bar v obležení desítek těl neskýtá velké šance na rychlou objednávku. Co dělat? Obrnit se trpělivostí a čekat, nebo se zvednout a jít o dům dál?

TIP: Oběd v rouše Adamově: Londýnská „nahá restaurace“ čelí ohromujícímu zájmu

Podle Tami Hargreavese z britské Barclaycard považují návštěvníci barů a restaurací za nejnepříjemnější právě příliš dlouhé čekání na obsluhu. Až 28 % návštěvníků by podle průzkumu, který si firma nechala zpracovat, ocenilo, kdyby nemuseli čekat s objednávkou na číšníka. Řešením by mohla být samoobslužná Pay@Pump pípa. Kromě rychlého natočení piva (jeden pohár pípa připraví během minuty) lze objednávku rovnou uhradit pomocí bezkontaktní platební karty. Chytré, že?

Jak zjistit informace o spotřebě drog v rámci celého města? Stačí se podívat do městské kanalizace. Právě to udělali odborníci z pracovní skupiny Sewage Analysis CORe group Europe (SCORE), kteří analyzovali vzorky z čistíren odpadních vod ve více než 50 městech z 18 evropských zemí. Data o spotřebě nelegálních látek se získávají jen velmi obtížně, ale odpadní vody obvykle nelžou.

Vědci zkoumali vzorky každý den po dobu jednoho týdne v březnu 2016 a hledali v nich stopy amfetaminu, kokainu, extáze a pervitinu. Když něco objevili, tak údaje přepočítali na počet obyvatel a průtok vody, z čehož odvodili celkovou spotřebu daných látek.

TIP: Užíváte kokain? Nový test to odhalí z jediného otisku prstu

Pokud jde například o kokain, v týdnu vítězí Londýn, kdežto o víkendech byla nejvyšší spotřeba v belgických Antverpách. Kokain dlouhodobě frčí hlavně v západní a jižní Evropě, ve střední Evropě jeho spotřeba nestojí za řeč.

V národním parku Carlsbadské jeskyně v Novém Mexiku se nalézají ohromné prostory vápencové jeskyně Lechuguilla, která patří k nejrozlehlejším na světě.

Při průzkumu této jeskyně vědci objevili novou bakterii Paenibacillus, která byla zhruba 4 miliony let izolovaná od okolního prostředí. Pak překvapeně zjistili, že tyto bakterie jsou rezistentní vůči celkem 18 různým antibiotikům, včetně antibiotik poslední záchrany, která používáme proti bakteriím, na něž nefunguje nic jiného.

Bakterie Paenibacillus využívají celou řadu mechanismů obrany proti antibiotikům, včetně pěti, s nimiž se odborníci doposud nesetkali. Objev těchto bakterií tedy přinesl nejen šok, ale i cenné poučení.

TIP: V Číně objevili geny rezistence proti antibiotikům poslední záchrany

Jak je možné, že bakterie v zapomenuté jeskyni jsou tak nesmírně odolné vůči antibiotikům? Vysvětlení zřejmě spočívá v tom, že prakticky všechna antibiotika pocházejí z přírody, obvykle od různých mikroorganismů a dotyčné bakterie se navzdory své izolaci zřejmě s těmito látkami běžně setkávají. Lidské aktivity v tom podle všeho nehrají roli.

Snad každý fotograf přírody má „svá“ témata, ke kterým se rád vrací, a která pro něj představují vrchol snažení. Takový pomyslný žebříček mám samozřejmě i já a na jeho předních místech figuruje keňská rezervace Masai Mara a jeden z jejích nejlépe utajených obyvatel – levhart skvrnitý (Panthera pardus).

Přízrak savany a zlých snů

Levharti mě přitahovali už během prvních cest do Masai Mara, ale počátky mého snažení o vystopování této šelmy byly provázeny neuvěřitelnou smůlou. V žádném případě však nebyl problém v tom, že by levharti byli v této rezervaci nějakou vzácností. Podle dostupných údajů se zde na 1 520 km² pohybuje zhruba stovka těchto zvířat, což rozhodně není málo. Když vezmete v úvahu, že levharti se zpravidla vyhýbají otevřenému prostoru a dávají přednost zalesněným místům, dalo by se dokonce s nadsázkou říct, že nějaký ten levhart se v Masai Mara musí ukrývat prakticky za každým keřem. Tato kočkovitá šelma je však opravdovým mistrem kamufláže a když se rozhodne skrýt, tak prakticky zmizí. Z mého pohledu však levharti nechtějí být spatřeni až příliš často a ve hře na schovávanou jsou až nepříjemně zdatní.

Můžu být naprosto konkrétní – první tři roky, kdy jsem se levharty v Masai Mara pokoušel vypátrat a pořádně zdokumentovat, nestály mé výsledky za nic. Ne, že bych je vůbec neviděl, ale zpravidla byli ukryti ve vysoké trávě nebo za větvemi stromů, zkrátka v pozicích, které měly k pořízení nějakého smysluplného snímku opravdu daleko. V této době se pro mě „lov na levharta“ stal téměř posedlostí a chui (tak zní svahilský výraz pro toto zvíře) v mých očích získal podobu nepolapitelného přízraku, který mě občas trápil i ve snech.

Chybějící střípek mozaiky

Zlom se dostavil minulé léto, kdy jsem v Masai Mara strávil celé dva měsíce při práci na projektu LAGA 09. Na tomto fotografickém a filmový projektu se podílím s kamarádem, slovenským kameramanem Vladimírem Bízikem. Naším hlavním cílem bylo natočit dokumentární film, který by měl završit mou sedmiletou práci v této oblasti. Sbírali jsme materiál pro knihu a film, jež jsou postaveny na jednotlivých příbězích zvířat. Jejich osudy se odehrávají na pozadí jednoho z největších přírodních divadel naší planety – velké migrace pakoňů. A právě levharti byli důležitým článkem, který v mozaice zvířecích příběhů rozhodně nemohl chybět.

První levhart a zase prázdno

Levharti mají pevně daná teritoria a na rozdíl od mnoha jiných zvířat (včetně lvů a dokonce i gepardů) se za zvěří nepřemísťují. Rozhodli jsme se tedy nejprve zmapovat místa, kde jsem je už v minulosti spatřil. K takovým lokalitám patří v Masai Mara zejména okolí řeky Talek, jejíž menadrující břehy porostlé mohutnými fíkovníky nabízejí ostražitým šelmám ideální prostředí. Ještě než jsme se však dostali k tomu, abychom řeku Talek blíž prozkoumali, usmálo se na nás štěstí jinde.

Hned v prvních dnech našeho pobytu jsme v jiné části rezervace, známé jako Keekrock, narazili na překrásného levhartího samce. Levhart, kterému jsem později (podle nedalekého kopce) dal jméno Kisinger, byl právě na stromě a spal. Na větvi vedle něj visela napůl sežraná zebra, a tak nebylo divu, že při našem příjezdu pouze pootevřel oči a dál nehnutě odpočíval. Trvalo dobré tři hodiny, než se levhart konečně protáhl a měl se k nějaké aktivitě.

Tpělivost se nám ale vyplatila. Fotky, které se mi pak podařilo pořídit, byly rozhodně to nejlepší, co jsem do až té doby s levharty nafotil. Brzký úspěch mi pořádně zvednul sebevědomí, ale levharti mi brzy dali najevo, že takhle jednoduché to opravdu nebude. V následujících týdnech se po nich slehla zem a záběry Kisingera zůstaly po dlouho dobu těmi jedinými.

Hon na lvy a pavián jako kořist

Až po několika týdnech marného čekání se nám podařilo prolomit smůlu. Jednoho rána jsme vyrazili směrem k Taleku, kde jsme předchozího dne pozorovali pářící se lvy. Jelikož jejich milostné hry trvají obvykle tři až čtyři dny, doufal jsem, že se nám lvy podaří znovu najít a v ranním světle pořídit nějaké zajímavé záběry. Křižovali jsme zarostlé břehy řeky, ale po páru ani stopa. V tom jsem na jednom ze starých fíkovníků zaznamenal nějaký pohyb. Nejprve jsem si myslel, že jde pouze o paviány, ale raději jsme se vydali místo zkontrolovat. Ve chvíli, kdy jsme se k mohutnému fíkovníku blížili, mě napadlo, že jestli u Taleku existuje ideální místo pro focení levhartů, je to právě tento strom. Fíkovník vyrůstal z písečné pláže v korytě řeky hluboko pod námi a některé jeho větve tak byly přímo v úrovni našich očí. Navíc nám terén dovoloval přiblížit se k nim na pouhých několik metrů.

Po dlouholetém snažení konečně přišlo obrovské štěstí a zbožné přání se vyplnilo – na stromě opravdu byl levhart. Šlo o krásnou samici, která sice seděla trochu výš, než bych si představoval, ale věřil jsem, že když budu trpělivý, určitě sestoupí níž. Ze stavu blízkého blaženosti mě vytrhl nový pohyb, tentokrát v úrovni očí – v místech, kde se mohutné větve fikovníku rozdělovaly. Nemohl jsem tomu uvěřit! Z rozsochy stromu mě pozorovalo téměř odrostlé mládě! Mluvit o tom, jaké pocity a zároveň horečnou aktivitu u mě tato jedinečná situace vyvolala, je asi zbytečné. Sledovali jsme každý pohyb obou zvířat. Po chvíli se samice zvedla a já čekal její sestup směrem k mláděti. K mému překvapení ale zvolila opačný směr a začala šplhat do koruny stromu. Teprve pak jsem si všiml proč. V husté koruně visel ve větvích ulovený pavián!

Tam a zase zpátky

Úlovek pocházel pravděpodobně z noci – z doby, kdy mají levharti největší šanci paviány ulovit. Tyto primáty sice loví poměrně často, ale pavián pro ně rozhodně není snadná kořist. Vždyť dospělý samec paviána může vážit až 45 kilogramů, což je víc, než činí hmotnost levhartí samice. Také obrovské paviání špičáky budí zasloužený respekt a mohou levharta dokonce usmrtit. (více viz Nekrmte paviány! Velmi nebezpečná zvířata!) Přes den proto nemusí být žádnou vzácností vidět paviány, kteří dokáží levharta úspěšně odehnat. V noci se ale poměr sil zásadně mění …

Nafotit levhartici s uloveným paviánem byla tedy opravdová výzva, ale v duchu jsem samici ukrytou za hradbou listí musel přemlouvat, aby svou kořist konečně přesunula na nižší větve. Za nějakou dobu začala skutečně sestupovat, a to právě na větev, která byla přímo přede mnou. Měl jsem tak krátkou příležitost udělat několik snímků levharta s paviánem v tlamě. Po několika krocích si však samice vše rozmyslela a zkusila se i s kořistí dostat opět výš. Při přeskakování z větve na větev jí pak pavián bohužel vypadl z tlamy a jeho tělo dopadlo do hlubokého, vyschlého koryta řeky. Vzápětí matka i s mládětem seskočila ze stromu, popadla na zemi ležícího paviána a zmizela s ním v hustém porostu na druhé straně řeky …

Během naší expedice jsem měl možnost tuto dvojici pozorovat ještě několikrát. Žádné setkání už ale nebylo tak zajímavé, jako to první. Naštěstí jsme zanedlouho po této příhodě pouze pár kilometrů po proudu řeky objevili další levhartici, která měla dvě koťata, jimž nebyly více než tři měsíce. Několikrát se nám stalo, že se nám mláďata přišla „ukázat“ doslova na pár metrů. Tohle byly jednoznačně ty nejhezčí okamžiky, které jsem dosud s levharty prožil. Letos se do Afriky vracím znovu a doufám, že se mi levharty opět podaří najít. Setkání s Kisingerem nebo levhartí samicí od řeky Talek by znovu bylo jedním z nejhezčích dárků, kterými mne Afriak může obdarovat.