Učitel Ján Nálepka (1912–1943) byl po vzniku samostatného slovenského státu mobilizován do armády a jako velitel roty se zapojil do bojů proti maďarské armádě na východním Slovensku i do tažení proti Polsku.

Seriál Nerealizovaný titul Hrdina SNP

Zasloužilí bojovníci (vyšlo 13. září)

Poslanec mezi povstalci Jan Šverma (vyšlo 20. září)

Kontroverzní bojovník Daniel Gonda (vyšlo 27. září)

Ľudovít Kukorelli v čele skupiny Čapajev (vyšlo 4. října)

Československý tankista Štefan Tuček (vyšlo 11. října)

Hrdina Sovětského svazu Ján Nálepka (vyšlo 18. října)

Výsadkář a styčný důstojník Michal Pavlovič (vyšlo 25. října)

V roce 1942 jako stotník pěchoty zastával velitelské funkce u Zajišťovací divize na území Běloruska. Přestože divize byla nasazena do protipartyzánské činnosti, on sám se aktivně snažil partyzánům pomáhat. Nakonec k nim spolu s několika dalšími příslušníky slovenské armády v polovině května 1943 i dezertoval, za což mu byl polním soudem vyměřen trest smrti.

Přestože dostal nabídku připojit se ke vznikající čs. vojenské jednotce v Sovětském svazu, rozhodl se setrvat u partyzánů. Stal se velitelem 1. čs. partyzánského oddílu v SSSR, se kterým okamžitě zahájil bojovou činnost. Vrcholem činnosti oddílu byla jeho účast na kyjevské operaci Rudé armády v listopadu 1943. Během bojů o městečko Ovruč padl dne 16. listopadu 1943 i Ján Nálepka. Za svou partyzánskou činnost získal nejvyšší sovětské vyznamenání a titul Hrdina SSSR.

Příště: Michal Pavlovič  - výsadkář a styčný důstojník

Atmosféra Marsu je přibližně 100× tenčí, než ta pozemská. Jak ale ukazují nové snímky pořízené planetární sondou MAVEN i slabá atmosféra rudé planety umí vyprodukovat kouzelnou podívanou. MAVEN použila pro mapování marsovské atmosféry svůj ultrafialový spektrograf IUVS. Pořízené snímky ukazují doposud neviditelné detaily marsovských atmosférických září, změny v množství ozónu během různých ročních období nebo stahující se mračna nad obřími marsovskými sopkami.

18. října 2013 americká sonda LADEE poprvé úspěšně komunikovala se Zemí z lunární orbity pomocí laserových paprsků. Podobné pokusy se uskutečňují také na ISS.

Vědci Northeastern University v americkém Bostonu vyvinuli robomušle, které velikostí, tvarem i barvou věrně napodobují slávky. Na rozdíl od slávek ale neobsahují chutné maso, nýbrž senzory, které sledují teplotu na stanovištích se živými mušlemi po celém světě.

Robotické mušle úspěšně infiltrovaly příbřežní oblasti oceán a sledují ho už po dlouhou dobu. Badatelé mají díky nim k dispozici rozsáhlou databázi údajů, díky nimž mohou pozorovat dlouhodobý vývoj teploty v oceánu.

TIP: Robotické labutě pro kontrolu kvality vody v přírodních nádržích

Proč mušle? Pro vědce jsou právě slávky citlivým barometrem pro globální oteplování. Závisejí totiž na vnějších zdrojích tepla. Díky špionáži robomušlí teď vědci mohou předpovídat změny v růstu, množení a přežívání slávek v jejich prostředí.

Sopka na tomto snímku se nachází na východní straně ostrova Réunion, který je francouzským teritoriem v Indickém oceánu. Jde o jeden z nejaktivnějších světových vulkánů a od 17. století zde bylo zaznamenáno více než 150 erupcí. Není se tedy čemu divit, že Piton de la Fournaise (což znamená „Vrchol kotle“) je hlavní turistickou atrakcí ostrova.

Klidná síla

Na atraktivitě sopky má jistě zásluhu i fakt, že většina erupcí má v zásadě poklidný průběh a vyvržená láva jen velmi výjimečně vytéká mimo osm kilometrů širokou neobydlenou kalderu, v níž může napáchat jen velmi málo škod.

TIP: Jezero Kawah Ijen na Jávě aneb Smrtící blankyt klidné hladiny

Jedním z případů vymykajících se běžné aktivitě sopky byla erupce v roce 1977, kvůli níž musela být evakuována vesnice Piton Sainte Rose, stojící v cestě tekoucímu lávovému poli. Láva tehdy zničila několik budov, ale zázračně se zastavila před dveřmi místního kostela, který věřící na základě této události přejmenovali na Notre-Dame des Laves („Naše paní lávy“).

Vulkán je kolem 530 000 let starý a za dobu jeho existence třikrát došlo ke zhroucení kaldery – před 250 000, 65 000 a 5 000 let. Za jeho sopky je odpovědná réunionská „horká skvrna“, o níž se předpokládá, že je aktivní po dobu posledních 65 milionů let.

Ve stínu elektrárny

Místo: Pripjať na Ukrajině
Důvod vylidnění: výbuch jaderné elektrárny

Ukrajinské město Pripjať, které bylo založeno v roce 1970, si užilo pouze šestnáct let existence. Po výbuchu čtvrtého reaktoru jaderné elektrárny Černobyl vzdálené tři kilometry z něj zbyly jen opuštěné budovy tonoucí uprostřed smrtící radioaktivity. Už den po katastrofě, 27. dubna 1986, odvezly většinu z padesáti tisíc obyvatel evakuační autobusy a někteří již tehdy tušili, že se domů nikdy nevrátí. A měli pravdu.

Pripjať a hlavně její okolí obklopuje radiace ještě dnes. Město také pomalu zarůstá a budovy se bortí. Jelikož museli lidé opustit svoje domovy narychlo, většina jejich věcí na místě zůstala. Mnoho z nich už rozkradly nenechavé ruce, přesto je však Pripjať stále děsivou připomínkou rychlé evakuace. Ve škole jsou dosud popsané tabule, na zemi se válí učebnice a v městském parku stojí ruské kolo. Mělo dělat radost místním dětem, místo toho je ale nyní kulisou na fotkách senzacechtivých turistů.

Horor z druhé světové války

Místo: Oradour-sur-Glane ve Francii
Důvod vylidnění: německá razie za druhé světové války

Na počátku katastrofy středofrancouzské vesnice Oradour-sur-Glane byl omyl. Němci se spletli a místo do městečka Oradour-sur-Vayres, kde měl být držen německý důstojník, za něhož se chtěli pomstít, dorazili do nešťastného Oradour-sur-Glane. Tam 10. června 1944 podle příkazu svého velitele Adolfa Diekmanna shromáždili na náměstí všechny obyvatele a navíc šest lidí, kteří vesnicí zrovna projížděli na kolech. Muži byli nahnáni do stodol, ženy s dětmi do kostela.

Výsledek německého řádění byl děsivý – 642 lidí se udusilo, uhořelo nebo je nacisté postříleli. Jako zázrakem deset obyvatel přežilo. Po válce bylo postaveno nové Oradour-sur-Glane, ale trosky někdejší vesnice byly ponechány v původním stavu po masakru jako upomínka na německé zločiny za druhé světové války.

Pohřbeno v písku

Místo: Kolmanskop v Namibii
Důvod vylidnění: konec těžby diamantů

Písek v obýváku a dům, ze kterého vykukuje pouze střecha. To není záběr z katastrofického filmu, ale realita v bývalém těžebním městečku Kolmanskop v Namibii. Jeho počátek spadá do roku 1908, kdy našel zaměstnanec německé železnice Zacharias Lewala uprostřed pouště diamant.

Zpráva o drahém nerostu se brzy rozkřikla a během dvou let vyrostlo na písečných dunách městečko. Jelikož byla tehdy dnešní Namibie Německou jihozápadní Afrikou, vznikla osada podle německého vzoru: kromě domků měl Kolmanskop školu, nemocnici, tančírnu, divadlo, kasino, elektrárnu, továrnu na výrobu ledu a dokonce první rentgenovou stanici na jižní polokouli. Centrem se proháněla i tramvaj a do přístavního města Lüderitz vzdáleného dvanáct kilometrů vedla železniční trať. Původně se tam usadilo přes sedm set rodin, ale jejich bezstarostný život netrval dlouho.

Po první světové válce se nerostné zásoby začaly vyčerpávat, a lidé proto z Kolmanskopu odcházeli. Definitivně bylo město opuštěno v roce 1956 a od té doby chátrá: řadu budov už zavál písek a ty, které ještě poušti odolávají, představují vyhledávanou turistickou atrakci.

Hořící peklo v podzemí

Místo: Centralia v americké Pensylvánii
Důvod vylidnění: vznícení odpadků

Americká Centralia ležící v Pensylvánii byla prosperujícím důlním městečkem s ložisky velmi kvalitního uhlí. Na konci 19. století zde žilo více než dva a půl tisíce obyvatel a nacházelo se tu sedm kostelů, pět hotelů, dvacet sedm salonů a dvě divadla. Postupně se ale těžařským firmám přestávalo dařit, takže obyvatel ubývalo, a nakonec se v roce 1960 těžba téměř zastavila.

Důvod, proč je dnes Centralia městem duchů, je však mnohem závažnější. Místní totiž házeli odpadky do opuštěného povrchového dolu, kde začalo v květnu 1962 hořet. Hasiči sice na povrchu požár uhasili, ale v uhelném podzemí se šířil dál. Oheň navíc stále hoří – už přes půl století. Jeho ničivou sílu dokládají například velké pukliny na silnicích někdejšího prosperujícího města. Kromě toho může podle odborníků trvat až dvě stě padesát let, než zásoby uhlí vyhoří úplně. Podle posledního sčítání žije ve městě pouze deset lidí, a je tak jedním z nejméně obydlených v celých Spojených státech amerických. 

Ve válečné zóně

Místo: Agdam v Ázerbájdžánu
Důvod vylidnění: okupace arménskou armádou

Ázerbájdžánské město Agdam bylo domovem více než sto padesáti tisíc lidí. Vše se ale změnilo během léta roku 1993. Tehdy do města vtrhli vojáci sousední Arménie, která s Ázerbájdžánem vede dlouholeté spory o území Náhorního Karabachu. Agdamští utekli na východ a Arméni město zničili. Původní obyvatelé se už nikdy nevrátili a budovy, z nichž jsou dnes vidět jen ruiny, mnohým posloužily jako „zlatý důl“ stavebního materiálu. Město je nyní pod vojenskou kontrolou Arménie.

Rozdělený turistický ráj

Místo: Varosia, čtvrť kyperského města Famagusta
Důvod vylidnění: invaze turecké armády

Před čtyřiceti lety se na zdejších plážích procházela Elizabeth Taylorová, Brigitte Bardotová nebo Richard Burton. Čtvrť Varosia severokyperského města Famagusta patřila tehdy mezi nejpopulárnější prázdninové destinace ve Středomoří. Místo, kam každoročně mířily desetitisíce Evropanů, se pyšnilo nejlepšími hotely v oblasti, více než dvacítkou kin a divadel a nespočtem restaurací i nočních barů. Nebyl to ale jen ráj turistů – žila zde dobrá polovina všech obyvatel Famagusty. Dnes je celá čtvrť obehnána ostnatým drátem a prohlášena za uzavřenou vojenskou oblast: kromě hlídkující turecké armády, zvláštního civilního personálu a členů mírových jednotek OSN do ní nesmí nikdo vstoupit. 

Opuštěné město duchů se z pulzujícího ráje stálo 14. srpna 1974. Sever ostrova tehdy po dlouhodobých neshodách s kyperskou vládou obsadilo na čtyřicet tisíc tureckých vojáků, přičemž oficiálním důvodem se stala ochrana turecké menšiny na ostrově. Ze strachu před vojáky uprchlo více než třicet tisíc lidí. Většina jejich věcí zůstala ve městě, i když ne na dlouho – hned v prvních letech okupace začala turecká armáda s masovým rabováním. Zástupci řeckokyperské strany ve filmovém dokumentu Případ Famagusta tvrdí: „Vojenské jednotky s třiceti až čtyřiceti nákladními vozy plenily doma takřka denně. Většina ukradených věcí skončila v Turecku, kde je prodali v dražbách. Část byla věnována tureckým Kypřanům a přestěhovalcům z Turecka. V březnu až dubnu 1976 se turecká armáda vloupala do bankovních poboček ve Varosii a vyprázdnila jejich sejfy.“

Část lidí se do Famagusty postupně vrátila. Avšak čtvrť Varosia je dál mrtvým místem, přestože by měla být podle rezoluce Rady bezpečnosti OSN z roku 1984 předána původním obyvatelům. Už několik let sice probíhají politická jednání, ale opuštěnému letovisku zatím příliš naděje nesvítá. Jeho obnova by byla navíc velmi náročná: odborníci odhadují, že by trvala deset let a stála by zhruba 230 miliard korun. 

Úřady varovali místní obyvatele a zároveň je vyzvali ke klidu. Uprchlé kobry jsou poměrně mladé a jejich jed tak není tak silný. Z 200 uprchlých hadů se již podařilo odchytit nebo usmrtit přibližně 150 kusů. Padesátka mladých kober je ale stále na útěku.

TIP: Nejnebezpečnější hadi světa: Brejlovec

Hadí farmy jsou v Číně výnosným podnikáním. Jedovatí hadi se používají v tradiční čínské medicíně a také při přípravě hadího vína. To se připravuje buď fermentací hada v rýžové pálence, nebo smícháním pálenky s hadí žlučí, krví a jedem. Hadímu vínu jsou v Číně a ve Vietnamu připisovány takřka zázračné účinky zejména v oblasti mužské impotence. Dovoz tohoto nápoje je ale do mnoha zemí zakázán, protože používaní hadi jsou chránění.

Hadí farma, z níž jedovatí plazi uprchli, neměla podle čínských úřadů k chovu licenci. Policie zde při následné prohlídce nalezla téměř 2 tisíce hadích vajec.

Originál malovaného plakátu k filmu E.T., který v roce 1982 vytvořil umělec John Alvin, se na dražbě v Dallasu prodal za 394 000 dolarů, což je v přepočtu zhruba 9 850 000 Kč. Jméno nového majitele plakátu aukční síň Heritage Auctions nesdělila s tím, že si kupující přál zůstat anonymní. Plakát posledních 13 let vlastnil hollywoodský scénárista Bob Bendetson, který má na svědomí televizní seriálové pecky jako jsou Simpsonovi nebo sérii Alf o mimozemšťanovi z planety Melmek.

Skákavky jsou malí pavouci, kteří se spoléhají hlavně na svůj zrak. S jeho pomocí se vyhýbají dravcům a loví svou kořist. Odborníci si až doposud mysleli, že pokud jde o sluch, tak skákavky mohou zachytit jen zvuky z nejbližšího okolí.

Podle nového výzkumu jsou na tom ale skákavky ve skutečnosti mnohem lépe. Mají důmyslný detektor zvuků, s nimž mohou zachytit zvukové signály ze vzdálenosti více než 3 metrů.

TIP: Pavouci běžníci jsou mistři maskování. Změní barvu za tři dny

Na rozdíl od nás ale skákavky nemají uši. K zachycování zvuků využívají výjimečně citlivé chloupky na předních nohou, jimiž detekují zvukové vlny. Vědci na to vlastně přišli náhodou, když zjišťovali, jak skákavky zpracovávají zrakové podněty.