31. srpna 1993 vypustilo Rusko družici Meteor 2-21, poslední ze série Meteor 2, jež monitorovala počasí na Zemi (od teploty po rozsah sněhové pokrývky) a také hodnoty vesmírné radiace.

Když se chce, všechno jde! Podívejte se, jak na sobě zapracovala pětadvacetiletá studentka Katie Wright z Jižní Karolíny, která se styděla za svou váhu a tak na sobě začala tvrdě makat. Ze svého jídelníčku vyřadila mastná a nezdravá jídla a nahradila je především zeleninou. Začala cvičit a z původních 114 kg má nyní 70 kg.

Katie, která v současnosti studuje v Londýně, o sobě říká: „S nadváhou bojuji celý svůj život. Vždy jsem byla baculkou, přestože v rodině obezitu nemáme. Moje matka i bratr jsou oddanými sportovci.“

Změna sebou přinesla i nové zážitky – „Absolvovala jsem už tři půlmaratony a během návštěvy Peru jsem zvládla náročný padesátikilometrový výšlap okolo Machu Picchu. Co je ale nejdůležitější – znovu si užíván života.“ 

Je babí léto a na varšavském Stadiónu desetiletí se konají dožínky. A právě tuto příležitost si 7. září 1968 zvolí Ryszard Siwiec, aby dal přítomným najevo svůj nesouhlas se sovětskou okupací Československa. Devětapadesátiletý muž se polil rozpouštědlem a následně zapálil. Na místě se také našla aktovka s letáky. Po uhašení byl Siwiec odvezen do nemocnice, kde byl hlídán příslušníky tajné policie. Zemřel po 4 dnech v důsledku popálenin (více než 85 % povrchu těla). Byl pochován na hřbitově v Přemyšli.

TIP: Dost bylo pasivity: Jan Palach se zapálil na protest proti sovětské okupaci Československa

Ryszard Siwiec se tak stal jednou z živých pochodní, které chtěly svým zoufalým činem upozornit na politickou nespravedlnost. Siwiecova činu si ale všimla jen hrstka přítomných, proto se policii podařilo celou věc před veřejností utajit. Smutná událost se dostala na světlo až následujícího roku prostřednictvím polské redakce Rádia Svobodná Evropa.

Fosilie AL 288-1 z Etiopie představuje několik set kusů kostí, dohromady celkem 40 procent kostry mladé samice druhu Australopithecus afarensis. Jde o významný nález z lidské linie, který si získal světovou proslulost svou přezdívkou Lucy, inspirovanou písní Beatles „Lucy in the Sky with Diamonds“.

Lucy žila přibližně před 3,2 miliony let. Podle všeho chodila vzpřímeně a také lezla po stromech. A to se jí podle vědců také stalo osudným. Detailní analýza kostry Lucy naznačuje, že měla zlomené kosti v pravé paži, levém rameni, pravém kotníku a levém koleni. To jsou zranění, která odpovídají pádu z vyvýšeného místa, což s největší pravděpodobností byl nějaký strom. Prý ale netrpěla dlouho a brzy po zranění zemřela.

TIP: Lucy měla společnost. Před miliony let žil na stejném místě ještě další hominid

Jak to v podobných případech bývá, ne každý odborník s takovým závěrem souhlasí. Několik lidí, mezi nimiž je i objevitel Lucy Donald Johanson, upozorňuje na to, že většina prasklin v kostech Lucy vznikla až po její smrti. Podepsal se na nich proces fosilizace a také eroze v okolí místa vzniku fosilie.

O Parkinsonově chorobě, obávané neurodegenerativní nemoci toho stále ještě mnoho nevíme. Za současného stavu poznání jde o neléčitelný stav, který se postupně zhoršuje a stále více postihuje ovládání pohybu a dalších mozkových funkcí.

Vědci sice intenzivně pracují na léčebných postupech, který by mohly zasáhnout proti Parkinsonově nemoci, v dnešní době je ale stále nejlepším východiskem brzká diagnóza této zákeřné choroby.

Badatelský tým Univerzity v Edinburghu nedávno vyvinul detekční test Parkinsonovy choroby, který pracuje se vzorky mozkomíšního moku, v nichž hledá specifickou formu proteinu zvaného alfa-synuklein. Dotyčný protein tvoří v nervových buňkách pacientů s Parkinsonem takzvaná Lewyho tělíska, která jsou zodpovědná za škody v nervové soustavě.

TIP: Geneticky upravené opičky pomáhají s výzkumem Parkinsonovy choroby

Zatím se ukazuje, že tento test je velice přesný a umožňuje spolehlivou detekci Parkinsona a některých forem demence. Pokud se osvědčí, mohl by pomoci mnoha lidem ohroženým tímto typem onemocnění.

Dne 28. srpna 2016 na svazích havajské hory Mauna Loa odstartovala simulace mise na Marsu HI-SEAS IV. Lokalita, kde se tato simulace odehrála, byla vybrána tak, aby se co nejvíce podobala povrchu rudé planety. Jde o pusté místo, jehož půda se skutečně blíží tomu, co známe z Marsu.

Šest astronautů v kupoli

Simulované mise organizované NASA se zúčastnili francouzský astrobiolog, německý fyzik a celkem čtyři Američané: pilot, architekt, odborník na půdu a lékař, který zároveň zastával pozici novináře. Tito dobrovolníci spolu strávili pozemský rok v těsné blízkosti, prakticky bez soukromí a s omezenými zdroji.

Celou dobu obývali základnu ve tvaru kupole o průměru 11 metrů a výšce 6 metrů. Kdykoliv ji chtěli opustit, tak si museli vzít skafandr. Nemohli se dostat k čerstvému vzduchu ani potravinám.

TIP: Cvičiště pro kolonisty: V Mohavské poušti se objeví 3D tištěné kolonie pro Mars

Nejhorší ze všeho prý byla nuda. Celkově ale byla simulace HI-SEAS IV extrémně úspěšná a poskytla NASA velice cenné poznatky pro přípravu budoucích pilotovaných misí na Mars.

Celkem 323 sobů včetně 70 mláďat nalezli už v pátek myslivci v národním parku Hardangervidda. „V pátek byly v oblasti velmi silné bouřky. Zvířata ve špatném počasí setrvají u sebe – tato byla bohužel zasažena bleskem,“ uvedl Kjartan Knutsen z Norské agentury pro životní prostředí.

Sobi patří mezi sociálně založená zvířata a pohybují se ve stádech. Norské úřady nyní rozhodují, co s uhynulou zvěří udělají. „Ještě uvidíme, zda necháme přírodu volně působit, nebo něco aktivního vykonáme,“ řekl Knutsen.

Podobný počet zvířat zabitých bleskem je podle expertů bezprecedentní. Nejde však o škodu, která by byla pro tento druh přímo existenční hrozbou. Na pláních jižního Norska žije podle odhadů na 25 tisíc kusů divoce žijících sobů a v samotném národním parku Hardangervidda 10 až 11 tisíc volně žijících sobů.

Neštěstí v Hardangervidda není prvním svého druhu – v roce 1990 usmrtil úder blesku 30 kusů dobytka na farmě Orange County ve Virginii, v roce 2005 blesk zabil 68 krav nedaleko městečka Dorrigo v australském Novém Jižním Walesu a v roce 2008 zasáhl blesk ohradník u uruguayského Montevidea. Proud následně usmrtil 52 kusů dobytka uvnitř ohrady.

Za Donninu fobii mohl nešťastný incident z tobogánu. Od té doby ji prý při styku vody s hlavou zachvacovala nezvládnutelná panika. Pouhé mytí vlasů jí tak trvalo hodiny a mýt se mohla pouze v nízké vaničce. Strach Donně nedovoloval ani návštěvu koupaliště nebo pláže. Pomohla ji až léčba hypnózou.

TIP: Dvanáct let se nesprchuje: Před zápachem ho chrání hodné bakterie

Kuriózní na celém příběhu je skutečnost, že 30 let trvající úzkosti se Donna zbavila během pouhé hodiny hypnoterapie. „Nikdy bych nevěřila, že má letitá noční můra může zmizet tak snadno,“ prohlásila Donna po zvládnutí své fobie. Nyní se chce věnovat pomoci podobně postiženým lidem.

Baron Franz Nopcsa představuje natolik zajímavou osobnost, že kdyby nikdy nežil, museli bychom si jeho životní příběh nejspíš vymyslet. Nopcsa by klidně mohl posloužit jako vzor pro filmovou postavu vědce a dobrodruha Indiany Jonese (jehož předlohou se ovšem zřejmě stal americký paleontolog Roy Chapman Andrews).

Seriál Podivíni, šílenci a géniové paleontologie

• William Buckland: Pojídač pštrosů, štěňat a netopýrů (vyšlo 24. srpna)
• Ernst Stromer: Svéhlavý odpůrce nacistického režimu (vychází 27. srpna)
• Franz Nopcsa: Excentrický baron jako z románu (vyšlo 30. srpna)
• Robert Bakker: Kacíř paleontologie a otec dinosauří renesance (vychází 2. září)

Nopcsa žil v době velkých změn a dokázal se jim aktivně přizpůsobit. Pocházel z rodiny maďarských aristokratů žijících v Transylvánii, jež byla tou dobou součástí Rakouska-Uherska. První světovou válku strávil baron jako důstojník v armádě a zároveň i jako špion na balkánských hranicích. Měl k tomu předpoklady, neboť plynně hovořil několika jazyky a dokonale znal prostředí. Nopcsa nebyl žádný přehlídkový důstojník: Válečná léta prožil z větší části jako odraný rumunský bezzemek, potulující se na maďarsko-rumunské hranici a provádějící špionáž pro Vídeň. Šlo nepochybně o velmi nebezpečnou činnost, která se mu mohla stát osudnou. 

Bádání v zákopech

I v nervozitě mezi jednotlivými bojovými akcemi však dokázal psát hodnotné vědecké práce o dinosaurech a jiných pravěkých tvorech. Výsledek války mu ovšem štěstí nepřinesl: V rámci poválečného uspořádání přišel baron o velkou část majetku na území rodné Transylvánie, jež nově spadala pod svrchovanost Rumunska, a Nopcsovy statky byly tedy bez náhrady zkonfiskovány. 

Jistého zadostiučinění se mu dostalo, když jej v roce 1925 zvolili do čela Maďarské geologické společnosti. Zchudlý baron potřeboval zlepšit svou finanční situaci, proto nabízenou funkci s povděkem přijal. Brzy se však ukázalo, že ani tam štěstí nenalezne. Nedokázal totiž mírnit svou horlivost a prosazoval příliš rozsáhlé reformy, které ostatní odmítali. S jistou dávkou znechucení a snad i pod částečným nátlakem se nakonec v roce 1929 postu sám vzdal.

Na motocyklu po Itálii 

Spolu se svým důvěrným albánským přítelem a sekretářem Bajezidem se vydal na dobrodružnou cestu po Itálii a jako dopravní prostředek zvolil tehdy ještě nepříliš rozšířené silniční vozidlo – motocykl. Se svým druhem pak brázdil Apeninský poloostrov až do chvíle, než jim jednoduše došly peníze na benzin. I v té době se ovšem maďarský šlechtic věnoval výzkumu. Patřil k velmi produktivním vědcům a neustále potřeboval zaměstnávat mozek novými myšlenkami a nápady. 

Nesnáze v soukromém i veřejném životě se však vracely. Další finanční nedostatek musel Nopcsa vyřešit prodejem svých vzácných zkamenělin britskému Přírodovědeckému muzeu v Londýně. Brzy nato upadl do hluboké deprese, která zřejmě sehrála jistou roli i v nešťastném závěru jeho života. Na podlomeném psychickém zdraví měly možná podíl také společenské komplikace s jeho – v tehdejší době neakceptovatelnou – sexuální orientací: Baron nejspíš udržoval intimní vztah právě s Bajezidem. 

Konec byl symbolický pro celou převratnou kariéru tohoto impulzivního muže. Baron Nopcsa měl dlouhodobé psychické problémy a jeho výbušná povaha jej nakonec přivedla do záhuby. Za ne zcela jasných okolností se 25. dubna 1933 rozhodl spáchat sebevraždu. Nechtěl však odejít sám, a tak se odhodlal k hroznému činu: Omámil svého přítele Bajezida čajem s rozpuštěným uspávacím prostředkem a pak mu pistolí prostřelil hlavu. Jen o chvíli později ukončil stejným způsobem i svůj život. 

Navzdory jistým kontroverzním okolnostem patří dnes baron Nopcsa k uznávaným a obdivovaným postavám zejména maďarských, rumunských a albánských dějin.