K prvnímu použití dálkově řízených letounů došlo už za první světové války. K realizaci bezpilotních vzdušných dopravních prostředků (UAV), které lze ovládat na tisíce kilometrů daleko, však bylo zapotřebí pokroku v elektronice a satelitní technologii. Na počátku 90. let přišla americká firma General Atomics s průzkumným strojem Predator RQ-1, který vstoupil do služeb CIA a amerického letectva v roce 1995. Základní obsluhu predatoru tvoří pilot, který řídí letadlo a velí misi, dále operátor senzorů a zbraní a v případě potřeby také koordinátor. 

S dálkovým ovladačem

Ovládání probíhá z pozemní základny pomocí přímého nebo satelitního datového spojení. Dron se osvědčil v operačním nasazení například nad bývalou Jugoslávií a na přelomu tisíciletí vznikla i ozbrojená verze označovaná jako MQ-1. Ta může nést pod křídly protizemní i protiletadlové řízené střely. Ozbrojená varianta byla zařazena v roce 2002 a sloužila nad Irákem a Afghánistánem. V roce 2018 americké letectvo stroj vyřadilo, nahradil jej vylepšený MQ-9 Reaper též od společnosti General Atomics.

Části stroje

1. Dvoulistá tlačná vrtule
2. Ventilátor chlazení motoru
3. Čtyřválcový přeplňovaný motor Rotaxo914F
4. Závěsník pro řízené střely
5. Víceúčelová komunikační anténa
6. Všesměrová anténa
7. Radiostanice ARC-210
8. Odpovídač identifikačního systému APX-100
9. Primární satelitní spojení
10.  Víceúčelový optoelektronický, termovizní a laserový systém AN/AAS-52 umožňuje pozorování, sledování a rozpoznávání cílů na velké vzdálenosti a jejich označování
11. Přední kamera

Image

Čtěte také

Vzdušní dravci: Turecké bojové drony Bayraktar a TAI Anka

Čeleď hrabalkovití (Pompilidae) spadá pod nadčeleď vos (Vespoidea) a ve světě je známo asi 120 jejích rodů se zhruba 5 000 druhy. V ČR a na Slovensku bylo zaznamenáno 112 druhů hrabalek. Většina druhů je černá, kovově modrá nebo načervenalá a měří od jednoho do pěti centimetrů. Typické jsou pro ně dlouhé kráčivé nohy a štíhlé tělo. Při chůzi třepotají křídly a dotýkají se tykadly země. Neúnavnou chůzi přerušují krátkými přelety.

Zabijáci pavouků

To, co hrabalky výrazně odlišuje od jiných druhů hmyzu, je jejich kořist. Loví totiž výhradně pavouky a troufnou si na druhy výrazně větší než jsou samy. Dobře mířenými ranami bodá hrabalka pavouka do nervových uzlů a paralyzuje jeho pohyb, přičemž jej ovšem neusmrtí. Často je úlovek tak velký, že lovkyně musí pavouka kousek po kousku odtáhnout, případně mu odkousne nohy. Cílem, kam s úlovkem směřuje, je hnízdo hrabalky (často bývá použito vlastní hnízdo pavouka), kde úspěšná lovkyně naklade na nehybného pavouka vajíčko. Vylíhlá larva se živí pavoukovým tělem a brzy jej definitivně usmrtí. Některé hrabalky zabíjejí pavouky přímo v jejich obydlích.

Mezi hrabalkami však existují i druhy, které parazitují na bojové námaze svých příbuzných. Hledají čerstvě uzavřená hnízda svých kolegyň a zlikvidují vajíčko hostitelské hrabalky. Poté naklade své vlastní. Jiné druhy kladou ve chvilce nepozornosti úspěšné lovkyně své velmi malé vajíčko do dýchacího otvoru odloženého pavouka. Nic netušící hrabalka pak dokončí „pohřeb“ ukořistěného pavouka. Drobná larva parazitické kolegyně se pak vylíhne jako první, zničí konkurenční vajíčko a zásoba potravy je jí celá k dispozici.

Image

Čtěte také

Smrtící triky zákeřnic: Když lovci napodobují kořist

Ve spánku mozek „nelenoší“, ale rozehrávají se v něm zcela specifické aktivity. Pozoruhodné je, že zatímco v bdělosti se aktivita mozku lidí a zvířat dramaticky liší, ve spánku mezi nimi ani odborník nevidí mnoho rozdílů. „Když se podívám na záznam aktivity mozku elektroencefalografem u spící myši a u spícího člověka, nedokážu je od sebe odlišit,“ říká přední odborník na problematiku spánku Vlad Vyazovskiy z University of Oxford.

Mozkové vlnění

Pokles a vzestup elektrické aktivity v různých částech mozku bývá interpretován jako „mozkové vlny“. Alfa vlny mají frekvenci 8 až 13 hertzů, což znamená, že vlna dokončí za sekundu 8 až 13 cyklů. Tento typ vln se v mozku nejčastěji objevuje, když je člověk vzhůru, ale cítí se uvolněně a má zavřené oči. Alfa vlny se objevují třeba těsně před usnutím nebo během krátkého probuzení. Nastupují také v některých částech mozku ve fázi spánku s živými sny. U 10 % lidí však alfa vlny chybí.

Ve spánku se nejčastěji objevují beta vlny s frekvencí 13 až 30 hertzů. Jejich výška čili amplituda se zvyšuje při únavě a při usínání. Většina prášků na spaní zvyšuje amplitudu i frekvenci beta vln. Theta vlny jsou pomalejší a mají frekvenci 4 až 8 hertzů. Objevují se, když se člověk propadá do spánku, a nejčastěji je lze zaznamenat v nejlehčích fázích spánku. Delta vlny jsou nejpomalejší. Mají frekvenci od 1 do 4 hertzů a vyskytují se především během hlubokého spánku.

O tom, že se aktivity mozku typické pro spánek mohou objevit i v plně bdělém mozku a naopak, vědí vědci už dlouho. Například při silné ospalosti vykazují některé oblasti mozku aktivity typické pro spánek. To je zřejmě jeden z důvodů, proč v ospalosti chybujeme. Mozkové centrum, jež by mělo situaci zdárně vyřešit, upadne do stavu nápadně podobného spánku a nepracuje tak, jak by mělo. Vázne nám například koordinace pohybů, což se projeví zpomalenými nebo chybnými reakcemi. Někdy lze pozorovat naopak během spánku aktivity charakteristické pro bdění. Příkladem jsou tzv. alfa-intruze, kdy se uprostřed hlubokého spánku s typickými delta vlnami objeví na přechodnou dobu alfa vlny. 

Neklidný spánek myší

Tým vedený Keithem Hengenem z Washington University v americkém St. Louis si vzal aktivity spícího a bdělého mozku „pod drobnohled“. Vědci měřili rozdíly v aktivitě mozku mezi neurony, které jsou od sebe vzdálené jen několik tisícin milimetru, a měření prováděli v intervalech dlouhých pouhou miliontinu sekundy. K vyhodnocení obrovského množství dat využili umělou inteligenci.

Výsledky jejich výzkumu, zveřejněné vědeckým časopisem Nature Neuroscience, odhalují, že aktivity mozku jsou mnohem složitější, než jsme se doposud domnívali, a že se právě na „mikro-úrovni“ spánek s bděním vzájemně proplétají. Maličké oblasti spícího mozku se probouzejí a naopak, stejně nepatrné oblasti v bdělém mozku usínají. Studie je výsledkem spolupráce neurobiologů ze St. Louis s experty na umělou inteligenci z University of California v Santa Cruz vedenými Davidem Hausslerem. 

Vědci využili obrovského množství dat získaných předchozími měřeními aktivity mozku bdělých i spících laboratorních myší. Na nich pak po čtyři roky „trénovali“ umělou inteligenci. Hodlali ji využít k pátrání po změnách aktivity, které nastávají s mnohem vyšší frekvencí, než jaká je typická pro „klasické“ mozkové vlny. Od Hengena a Hausslera to bylo dost kacířské, protože tak rychlé krátkodobé změny v aktivitě mozku zatím nikdo nepozoroval, a pokud platí stávající teorie o tom, jak mozek pracuje, neměly by ani existovat.

S umělou inteligencí na petabyty dat

„S velmi výkonnou měřicí technikou a se zcela novými výpočetními postupy máme šanci zpochybnit a revidovat základní otázky, jež se týkají změn ve stavu mozku,“ říká Keith Hengen. „Spánek a bdělost určují všechny naše životní aktivity. Od nich se vše odvíjí, s nimi všechno stojí a padá. Takže když pořádně nevíme, jaké je bdění a jaký spánek, tak jsme ve všem dalším úplně vedle.“

Vědci vybavili volně se pohybující myši lehoučkou sadou elektrod, které zaznamenávaly aktivity neuronů podobně, jako je tomu při vyšetření lidského mozku pomocí EEG. Nová aparatura ale registrovala změny napětí v deseti oblastech mozku po dobu jednoho měsíce, a to v mikrosekundových intervalech. Objem takto nashromážděných dat se pohyboval v petabytech (tedy v milionech gigabytů). S pomocí umělé inteligence pak vědci v tomto moři informací pátrali po „vzorech“, jež jsou typické pro bdění a spánek, ale pro odhalení lidským mozkem jsou příliš komplikované. A dočkali se velkého překvapení.

Milisekundové projevy spánku a bdění

Pro spánek jsou typické pomalé vlny s nízkou frekvencí. Vědci proto předpokládali, že aktivity mozku prozrazující spánek budou patrné při hodnocení dat reprezentujících práci spícího mozku aspoň po dobu několika vteřin. Přesto „předhazovali“ umělé inteligenci stále kratší a kratší záznamy a chtěli po ní, aby rozhodla, jestli jde o záznam mozku spící, anebo bdělé myši. Nakonec umělé inteligenci stačil k odlišení bdění a spánku záznam aktivity mozku trvající pouhou tisícinu sekundy. „To byl šok,“ přiznává člen výzkumného týmu David Parks z University of California v Santa Cruz. „Je to stejné, jako kdybyste si poslechli z hudební nahrávky pouhou tisícinu sekundy a měli jste rozhodnout, jestli má skladba rychlé, nebo pomalé tempo.“ 

Umělá inteligence nemohla odhalit pomalé spánkové vlny z tak krátkého záznamu. Znamenalo to, že nehodnotí bdění a spánek podle typických pomalých vln, jako jsou třeba delta vlny s frekvencí od 1 do 4 hertzů, ale využívá úplně jiné a podstatně kratší změny v aktivitě mozku. „Nacházíme informaci na tak detailní úrovni, že to nemá obdoby,“ vysvětluje Hengen. „Byli jsme přesvědčeni, že na této úrovni nenajdeme vůbec nic a že vše důležité se odehrává na úrovni pomalých vln. Teď ale víme, že se stačí podívat na výsledky detailního měření trvajícího tisícinu sekundy a můžete s jistotou říct, jestli mozek spí, nebo je vzhůru.“

Ve vědě platí zásada, že čím revolučnější se zdá výsledek výzkumu, tím důkladnější musí být důkazy, o něž se objev opírá. Vědci proto opakovaně prověřovali všechny postupy, ale nenašli nic, co by vzbuzovalo pochybnosti. Fenomén extrémně rychlých změn v aktivitách mozku typických pro spánek a bdění je tedy reálný. Úloha pomalých vln spočívá podle Hengena a jeho spolupracovníků v synchronizaci velmi rychlých změn probíhajících v různých částech mozku. 

Záhadná „zablikání“

Nebylo to poslední překvapení, jež z petabytů dat umělá inteligence vydolovala. Další objev vyvolal mezi vědci zpočátku poplach, protože se zdálo, že umělá inteligence v některých případech chybuje. Uprostřed spících neuronů mozku se tu a tam objevily malé okrsky, na krátkou chvilku vykazující aktivitu typickou pro bdění. A naopak, v bdělém mozku jako kdyby na chvilku některé malé oblasti usínaly. Vědci začali těmto anomáliím říkat „zablikání“. A stáli před zásadní otázkou: Je to chyba, nebo reálný jev?

Hengen a spol. se rozhodli zjistit, zda se „zablikání“ odráží v chování zvířat. A zjistili, že když bdící myši „zabliká“ část mozku spánkovou aktivitou, zvíře skutečně na okamžik „vypadne z role“ a na moment přeruší to, co právě podniká. A naopak, když myš spala a část jejího mozku „blikla“ aktivitou typickou pro bdění, zvíře ožilo a třeba se ze spaní poškrábalo.

To dokazuje, že „blikání“ není důsledkem chyby měřicích aparatur a nevzniká ani selháním umělé inteligence vyhodnocující data. Také tento objev nabourává zažité představy o tom, jak mozek reguluje spánek a bdělost. Vědci byli přesvědčeni, že jednotlivé fáze aktivity se během spánku v mozku střídají. Nové experimenty ale dokazují, že dochází k jejich vzájemnému prolínání. 

Vědce zajímá, jestli lze rychlé změny aktivity a místní „zablikání“ pozorovat také na mozkových organoidech, což jsou kousky mozkové tkáně pěstované v laboratorních podmínkách. Pokud se to podaří, otevřou se neurobiologům zcela nové možnosti pro výzkum vývojových poruch mozku, jako je autismus, nebo neurodegenerativních onemocnění, jako je Alzheimerova choroba. Tyto poruchy a onemocnění jsou často spojeny s narušením spánku. Záznam velmi rychlých změn v aktivitě mozku a „zablikání“ v různých částech mozku by mohl najít uplatnění také při diagnostice a následně při léčbě.

„Čím lépe porozumíme podstatě toho, co je spánek a co bdění, tím snáze můžeme řešit příslušné klinické problémy a problémy související s nemocemi,“ říká Hengen. „Tyto znalosti by mohly způsobit revoluci v našem přístupu k léčbě široké škály poruch spojených se spánkem, od nespavosti a spánkové apnoe až po složitější neurologické stavy, jako je Alzheimerova choroba a autismus.“ 

Image

Čtěte také

Chlupáči v říši snů: Opravdu mají psi podobné sny jako lidé?

Největším proudem v pozemských oceánech je Západní příhon, který obtéká celou Antarktidu ve směru hodinových ručiček, zhruba mezi 40. a 60. stupněm jižní zeměpisné šířky. Šířka Západního příhonu činí 900 až 2 000 kilometrů, je hluboký až 3 000 metrů a jeho průtok v Drakeově průlivu je neuvěřitelných 135 milionů metrů krychlových vody za sekundu.

Podle studie odborníků australské Univerzity Nového Jižního Walesu, Melbournské univerzity a Norského výzkumného centra NORCE tání ledovců v Antarktidě, které je v poslední době stále intenzivnější, proudění Západního příhonu zpomaluje. Tento mechanismus má vliv na parametry globálního klimatu, jako je vzestup hladiny oceánu, oteplování oceánu nebo na životaschopnost mořských ekosystémů.

Zpomalování největšího proudu

Taimoor Sohail z Univerzity Nového Jižního Walesu a jeho spolupracovníci odhadují, že při aktuálním vývoji emisí uhlíku se do roku 2050 Západní příhon zpomalí asi o 20 procent. Také by podle vědců mělo dojít k poklesu hustoty a salinity vody Západního příhonu, což změní jeho chování. Výzkum analyzující vztah mezi táním ledovců a mořským prouděním zveřejnil odborný časopis Environmental Research Letters.

Vědci analyzovali simulace chování mořských proudů v oceánu a mořském ledu ve vysokém rozlišení, a také další faktory, které souvisejí s dopady změn teplot, salinity a větrů. V rámci výzkumu využili nejvýkonnější australský superpočítač Gadi s klimatickým modelem ACCESS-OM2-01.

Zpomalování Západního příhonu by mohlo mít závažné následky. Je asi čtyřikrát mohutnější než Golfský proud a představuje klíčovou součást systému proudění v pozemských oceánech, který zajišťuje výměnu tepla, chemických látek a organismů mezi různými částmi planety. Zpomalení takového proudění se proto může projevit na mnoha místech planety.

Image

Čtěte také

Geoinženýři chtějí zpomalovat tání obřího antarktického ledovce podmořskou bariérou

Realita bitev druhé světové války prokázala, že účinnost a schopnost přežití upravených středních tanků záleží na kvalitě výcviku osádek, počasí, podmínkách na pobřeží a momentu překvapení. Po vylodění Spojenců v Normandii se na pláži Utah osvědčily obojživelné shermany DD ve službách 70. tankového praporu. O čtyři z nich Američané přišli ještě před vysazením, neboť jejich LCT dostal přímý zásah, nicméně 27 z 28 zbývajících v pořádku doplulo ke břehu a poskytlo pěšákům účinnou podporu. Oproti tomu u Omahy nasazení obojživelných tanků selhalo a drtivá většina se potopila, aniž čehokoliv dosáhly. V této oblasti totiž panovaly mnohem drsnější podmínky, než pro které byly stroje určeny a testovány – vlny místo optimálních 0,3 m dosahovaly výšky až 1,8 m. 

Nedostatek pancířů

Z dnešního pohledu se nasazení DD tanků v takřka sebevražedném prostředí může zdát jako plýtvání silami. Autoři studie ovšem upozorňují, že Spojenci trpěli kritickým nedostatkem vyloďovacích plavidel. A riziko jejich ztráty při pokusu o vysazení standardních tanků na břeh bylo považováno za mnohem větší problém než zničení obojživelných obrněnců. Dlužno dodat, že ani na pláži Utah neměli Američané přes přítomnost třicítky shermanů DD tolik tanků, aby jich každý oddíl pěchoty dostal k dispozici potřebné množství. Ze statistik plyne, že o obrněnou podporu obvykle žádali ti důstojníci, kteří se nejvíce obávali protiútoku panzerů. 

Posluchači Tankové školy proto došli k závěru, že i přes oficiální doktrínu byla protitanková role shermanů jejich jedinou úlohou, kterou průměrný nižší velitel pěchoty chápal. Obzvlášť mizivé povědomí o možnosti využití obrněnců coby palebné podpory měli výsadkáři. Z jejich výpovědí vyplývá, že při zřizování předmostí na pláži Utah je zpravidla ani nenapadlo o pomoc tankistů žádat. Nadřízení k nim dočasně připojili jednu četu 70. tankového praporu, jejíž příslušníci však zasáhli jen do malé části střetů. Přesto se na základě existujících hlášení zdá, že v případě svého nasazení znamenala obrněná technika vždy výraznou vzpruhu pro morálku pěších útvarů.

Překážky a zátarasy

Hodnota pancířů se v takových situacích projevovala dvěma způsoby. Zaprvé: nasazení obrněnců dramaticky snižovalo ztráty „blátošlapů“. Nejvíce jich padlo v místech, kde se pěchota od shermanů oddělila – ať už pro svou pomalost, nebo kvůli zbrklému útoku a neochotě čekat na povolané tanky. 

Zadruhé, jakmile se obrněnce zapojily do dobývání určených cílů, v drtivé většině případů se pěšákům podařilo je bez výraznějšího krvácení získat. Významnou, ale často opomíjenou roli sehrály tanky i při propojování izolovaných prvků výsadkových pluků. Parašutisté byli rozeseti po velké ploše a právě shermany pomáhaly roztroušené skupinky nalézt a znovu spojit. Obzvlášť se v této úloze vyznamenal 746. tankový prapor. 

Pisatelé reportu se shodli, že pokud by se ženistům podařilo efektivněji a rychleji odstranit protitankové překážky na plážích, mohly shermany i přes své nedostatečné počty sehrát při vylodění mnohem větší roli. Pokud byly na místě k dispozici obrněnce osazené radlicemi, jejich osádky zpravidla dokázaly překážky odsouvat účinněji z cesty, což se dělo zejména na Utahu. Tyto stroje se osvědčily i v případech, kdy Němci překážky zaminovali a nebylo je možné prostě odstrčit. Tehdy se ženisté za pancíři kryli před palbou obránců během přípravy trhavin i při následném odpalování zátarasů. 

Na Omaze se jim podařilo vytvořit pouze několik úzkých vyčištěných cest, což přispělo k přetížení východů z pláží. Popsané selhání mělo podle autorů zprávy několik důvodů. Charakter terénu Omahy poskytoval Němcům ideální podmínky k obraně a 352. pěší divize zasypala útočníky palbou. Ta donutila mnoho Američanů hledat úkryt právě za překážkami, které tak ženisté nemohli vyhodit do vzduchu. Přesto se snažili úkoly splnit, jenže je neměl kdo krýt – zmíněné vysoké vlny znemožnily většině shermanů DD dosáhnout břehu a tanky, jež se na pláže dostaly, se okamžitě staly primárními cíli dělostřelby. 

Závěry autorů studie

• Výcvik tankistů a pěchoty musí být důkladný a přiměřený na všech úrovních
• Vzdušná izolace prostoru bojiště je velmi účinná
• Letecké a námořní bombardování na podporu obojživelných výsadků musí být těsné a nepřetržité
• Tanková a dělostřelecká palba z vyloďovacích plavidel je neúčinná vzhledem k proměnlivému náklonu plavidel
• Velitelé musejí rozhodnout podle situace, zda riskovat ztrátu vyloďovacích plavidel, nebo rychle dostat na břeh důležité útočné prvky
• Konstrukce tanků Sherman DD nezaručovala schopnost plavby na rozbouřeném moři
• Ženisté nemohou účinně odstraňovat překážky a minová pole, nacházejí-li se pod palbou
• Zpravodajci musejí poskytnout co nejdůkladnější odhad prostupnosti terénu pro tank

Poučení do budoucna

Za těchto podmínek bylo podle autorů studie klíčové, aby chybějící tanky nahradily pumy a kulomety spojeneckých letadel. Kdyby jim mlha a déšť znemožnily startovat, mohlo dojít ke katastrofě. Nikým neobtěžované panzery by totiž přispěchaly obráncům na pomoc a pár desítek  tanků s bílými hvězdami vyloděných v první fázi invaze by nemělo šanci odrazit koordinovaný protiútok. Spojencům tak nezbylo než důvěřovat předpovědi meteorologů ohledně letového počasí a pracovat s ní coby s kalkulovaným rizikem. 

Zatímco tento prvek hodnotí podplukovník Maynard Pederson, který v letech 1948–1949 vedl skupinu odborníků, která měla vyhodnotit nasazení tanků při vylodění v Normandii, pozitivně, kritikou nešetří ohledně skladby vykládaného vojenského materiálu: „V následných vlnách se vyložilo na břeh obrovské množství zásob, které nebyly okamžitě potřeba. Část tohoto objemu mohla být nahrazena obrněnci, přičemž se ukazuje, že by šlo v době vytváření předmostí vysadit až čtyři další tankové prapory.“

A jak tedy podplukovník a jeho kolegové zhodnotili nasazení obrněnců na normandském pobřeží? Konstatovali „evidentní a škodlivý“ nedostatek společného výcviku tankistů a pěšáků, kdy ani jedni „nebyli naučeni zásadě, že si musejí poskytovat vzájemnou podporu“. To se v plné nahotě ukázalo během bojů u Bérigny, Écausseville nebo Neuville-au-Plain. Ve všech těchto střetech shermany i bez doprovodné pěchoty dobyly stanovené cíle, jenže je pod tlakem německých granátníků nedokázaly udržet a musely se stáhnout. 

Čím víc, tím líp

Autoři podrobili kritice též práci zpravodajců, kteří předem neupozornili velitele obrněných sil, že na ně čekají oblasti plné bažin nebo živých plotů bocage. Technici později začali shermany v polních dílnách vybavovat radlicemi a dalšími užitečnými prvky, nicméně kdyby byly příslušné informace o charakteristice terénu dostupné předem, mohly se osádky připravovat v podobných lokalitách v Anglii. Stejně tak by i výrobci tanků zvládli v předstihu vyvinout a otestovat příslušné úpravy a dodat je jednotkám v masovějším měřítku.

Přes tyto nedostatky Pederson konstatoval, že jakoukoliv negativní kritiku tak úspěšné operace, jakou se stalo vylodění v Normandii, je nutné brát s rezervou: „Tato zpráva se pouze pokusila poukázat, že před každou obojživelnou operací musejí velitelé pečlivě zvážit úlohu obrněné techniky v nepříznivém terénu a její roli při podpoře pěchoty i boji s obrněnci nepřítele. (…) Z naší studie plyne, že větší počet dostupných tanků by byl rozhodující výhodou při zajišťování předmostí. Současná doktrína US Army uvádí tyto faktory do praxe tak, že využívá nejen samostatné tankové prapory na úrovni sboru, ale také organické tankové oddíly začleněné do pěších divizí.“ 

Image

Čtěte také

Tanky na vlnách: Jak se američtí obrněnci připravovali na Den D

Její přijaté akkadské jméno Zakita, které v překladu znamená čistá, svědčí o tom, že pravděpodobně nebyla Asyřankou. Podle některých teorií byla židovkou a jednou z žen, které byly do Ninive králi Sinacheribovi poslány judským králem Ezechjášem v roce 701 př. n. l. Přestože o ní máme pouze útržkovité informace, je Naqi'a dodnes považována za slavnější ze dvou předpokládaných manželek tohoto asyrského krále. Ta první se pyšnila titulem královny, zatímco Naqi'a zůstávala tak trochu v pozadí. 

Narodila se pravděpodobně v Babylónu. Její rodina pocházela z města Harran v Mezopotámii. Navzdory novým archeologickým objevům a dalším zkoumáním za pomoci moderní technologie její život zůstává opředen množstvím legend. Někdy se o ní mluví i jako o aramejské princezně nebo královně Semiramis – s ní Naqi'a v ústně předávaných pověstech často splývá.

Královna cizinka 

Mladá žena v bohatě zdobených šatech z nepoddajné těžké látky se prochází chodbami paláce. Z dálky k ní doléhá hluk města – křik lidí na ulici, šumění vody v kanálech a zpěv ptáků ve voňavých zahradách, kam nemá přístup nikdo kromě žen z harému. Zakita přistoupí k oknu a zadívá se tam, kde se za korunami zelených stromů blyští hladina řeky… a ještě dál – za vzdálenými vrcholky hor tuší svůj domov. Cesta zpátky jí byla zapovězena ve chvíli, kdy se za ní zaklapla těžká dřevěná vrata. Pokud chce opustit harémové zdi, musí se stát královnou. Naqi'a zavře oči a náhle před sebou spatří celou svou budoucnost: nekonečný vyčerpávající boj o moc a bohatství vykoupené pádem na morální dno. V drsném světě, kde vládli muži, však byla odhodlaná uspět i za cenu ztráty sebe sama. 

Naqi'a žila v Asýrii mezi roky 730 a 668 př. n. l. a ze společnice v harému nakonec opravdu povýšila na vladařovu manželku. Provdala se za korunního prince Sinacheriba. Jak rostla jeho moc, zvyšoval se i její společenský status. Z cizinky závislé na králově vůli pomalu šplhala po hierarchickém žebříčku vzhůru, až na samý vrchol, odkud mohla ovlivňovat společenské dění. V roce 713 př. n. l. vládci porodila syna Asarhaddona. Konečně se zbavila titulu pouhé královské choti. Stala se matkou prince! 

Občanská válka – cesta na vrchol 

Poté, co byl králův první syn zavražděn, vládce čekal celých jedenáct let, než jmenoval svého nového nástupce. K velké radosti Naqi'i se jím stal právě její syn, nejmladší z vládcových dětí Asarhaddon čili Aššur-achché-iddina. Jméno v akadštině znamená „Bůh Aššur daroval bratra“. Za vládcovým rozhodnutím s největší pravděpodobností stála sama schopná diplomatka Naqi'a, která svého manžela přesvědčila, že právě jejich syn je vhodnou volbou. Že je skutečným králem Asýrie! 

To samozřejmě neschvalovala ani Sinacheribova první žena, ani její děti. Na královském dvoře se neustále bojovalo o moc. Intriky a vraždy byly na denním pořádku. Následník rozsáhlé a bohaté říše byl tedy nucen utéct a schovávat se až do doby, než usedne na trůn. Aby unikl nenávisti svých bratrů, skrýval se mladý Asarhaddon až za řekou Eufrat, pravděpodobně v dnešním jihovýchodním Turecku. 

V roce 681 před naším letopočtem byl král Sinacherib na cestě z Jeruzaléma do Asýrie zavražděn. Vinu na jeho smrti pravděpodobně nesli jeho dva synové, kteří se nehodlali smířit s tím, že je otec přeskočil v následnickém pořadí. Podle oficiální verze mu však nemohli odpustit, že vyplenil Babylon a odnesl odtud sochu boha Marduka. O jejich skutečných motivech se dnes můžeme jen dohadovat, faktem zůstává, že vládcova náhlá smrt pořádně zamíchala kartami, které sám král rozdal. 

Otcova smrt, která otevřela cestu k trůnu i jeho vrahům, přinutila Asarhaddona okamžitě jednat. Na popud své matky Naqi'i, která už začala spřádat plány na ovládnutí říše, se vrátil do Ninive a vytáhl na sever proti království Urartu, kde se skrývali oba otcovrazi. Šest týdnů trvající občanská válka, kterou Sinacheribovi synové po jeho smrti rozpoutali, přinesla krvavý výsledek: Asarhaddonovi bratři byli popraveni a trestu neunikly ani jejich rodiny. 

Konečně královnou 

Titul korunního prince a prázdný trůn teď následníkově rodičce přinesly bohatství a výsady, o kterých se jí dříve ani nesnilo. Jako královna-matka nyní disponovala nejen rozsáhlými pozemky a početným služebnictvem, ale i ohromnou mocí, kterou neváhala využít k upevnění svých pozic. Naqi´a se stala hlavní správkyní harému a pro svého syna nechala vybudovat nádherný chrámový komplex v Ninive. Právě tady přečkala divoké období válek a nikdy nekončícího koloběhu rodinných mest. 

Právě z období vlády jejího syna, o jehož korunovaci se tolik zasadila, pochází největší množství dokumentů, které nám o tajemné královně prozrazují trochu více. Zdá se, že v politice, administrativě, ale i ve vojenství sehrála poměrně významnou roli. 

Královninou úlohou bylo podporovat chrámy a zapojovat se do rituálů, být prostředníkem božského orákula a tlumočit lidu jeho věštby. Její pravomoci zasahovaly celou říši – spadaly pod ni blízké a vzdálené pozemky i úřady. Královnina kancelář, jak bychom aparát nazvali dnes, zaměstnávala stovky lidí. Mezi její podřízené patřily dokonce i vojenské jednotky. Asýrie byla zemí dosti byrokratickou. Aristokracie žila převážně z daní – úředníci bedlivě kontrolovali a zaznamenávali jejich výběr. 

Královna v období tří králů 

O královskou domácnost se Naqi´a starala jak v době vlády svého manžela Sinacheriba, i syna Asarhaddona, stejně tak vnuka Aššurbanipala. Z oficiálních státních dokumentů, které se dochovaly, se o ní však zmiňují jen dva zápisy. Označují ji jako tu, z jejíhož rozkazu byl postaven palác pro následníka trůnu Asarhaddona. Že by o výstavbě budov rozhodovala žena, byť urozená? To bylo velmi neobvyklé! Je tedy jasné, že se Naqi´a pyšnila mimořádným postavením.

Dalšími zdroji, z nichž se o mocné královně i po více než 2 500 letech dozvídáme, jsou osobní a oficiální dopisy. Její jméno se objevuje také v souvislosti s věštbami týkajícími se občanské války, která předznamenala nástup jejího syna na trůn. Nemalý podíl na růstu jejího vlivu měl právě Asarhaddon, který se tak prostřednictvím královny matky snažil dostat na trůn svého syn Aššurbanipala. 

Smlouva Zakita, kterou královna napsala pod svým akkadským jménem, zavazuje Aššurbanipalovy bratry, dvůr a celý národ k nekonečné věrnosti králi. Jedná se o jediný dokument, jehož autorství není připisováno vládci. Z historického hlediska je to unikát svědčící o ohromném vlivu, který Naqi'a na královském dvoře měla. Nikdy nestála stranou!

Image

Čtěte také

Bojovná královna Amina: Milence si vybírala v poražených armádách

Planetární mlhovina Helix je okouzlujícím pozůstatkem existence hvězdy, která bývala podobná Slunci. Svůj život zakončila jako červený obr, jehož vnější vrstvy se rozplynuly do podoby planetární mlhoviny. Z jádra hvězdy se stal bílý trpaslík WD 2226-210, kterého pozorujeme v centru mlhoviny, ve vzdálenosti asi 650 světelných let od nás.

Dnes už bývalé rentgenové observatoře Einstein a ROSAT od osmdesátých let pozorovaly v centru mlhoviny Helix zvláštní rentgenový signál. Detekovaly vysokoenergetické záření, které přilétá z oblasti bílého trpaslíka. Problém je v tom, že bílí trpaslíci jako WD 2226-210 obvykle takové záření nevytvářejí.

Rozbitá exoplaneta

Mezinárodní tým astronomů nyní použil data z aktivních rentgenových observatoří Chandra a XMM-Newton a s jejich pomocí zřejmě tuto záhadu konečně rozluštil. „Myslíme si, že zmíněný rentgenový signál pochází od trosek zničené exoplanety, které padají na bílého trpaslíka,“ vysvětluje vedoucí výzkumu Sandino Estrada-Dorado z Mexické národní autonomní univerzity.

„Podle nás je to smrtelný chrapot planety, kterou trpaslík zničil svou gravitací. Jak se zdá, nalezli jsme odpověď na záhadu, která trvá už přes 40 let.“ Pokud se tato hypotéza potvrdí, půjde o první známý případ, kdy planetu zničil bílý trpaslík v centru planetární mlhoviny. Pozoruhodný objev zveřejnil odborný časopis Monthly Notices of the Royal Astronomical Society.

Podle vědců šlo zřejmě o plynného obra, který se původně nacházel v podstatně větší vzdálenosti od bílého trpaslíka. V důsledku působení gravitačních sil ostatních exoplanet planetárního systému původní hvězdy se plynný obr mohl dostat do blízkosti bílého trpaslíka WD 2226-210 a pak byl zčásti nebo úplně roztrhán zničující gravitací.

Image

Čtěte také

Kovová jizva na bílém trpaslíkovi prozrazuje jeho kanibalskou minulost

Sýrie je země, která po desetiletí balancovala mezi autoritářskou stabilitou a krvavým chaosem. Dlouholetý vládce Bašár Háfiz al-Asad se v ní stal symbolem brutálního režimu, který přežil jen díky systematickému teroru, ekonomickému klientelismu a zahraniční vojenské pomoci. Ačkoliv se zdálo, že jeho vláda je neotřesitelná, dějiny ukázaly, že diktatury nemají nekonečnou životnost – zvlášť pokud ztratí schopnost nakrmit vlastní armádu.

Bašár Asad vládl s podporou jen malé části země a ve zbytku Sýrie využíval výhradně teror. Danou situaci však zdědil po svém otci Háfizi Asadovi. Ten se coby velitel syrského letectva podílel v roce 1963 na puči, jenž smetl chaotický mix klanové oligarchie a demokracie, který se pravidelně střídal s vojenskými převraty. V Sýrii se střetávaly ideje socialismu, radikálního komunismu, panarabského nacionalismu a islamistických hnutí inspirovaných myšlenkami Muslimského bratrstva. Pokusy spojit zemi do jediného státu s Egyptem skončily fiaskem a zanechaly ji v ještě větším chaosu. Háfizův puč měl znovu nastolit stabilitu a pořádek. 

S podporou menšin

Asad a ostatní vrcholní pučisté byli členy socialistického hnutí Baas s velmi silným arabským nacionalistickým tónem, které zanechalo historický zářez v celém regionu – především však v Sýrii, Egyptě a Iráku. Strana preferovala spolupráci se Sovětským svazem, stála proti tradičním strukturám a snažila se odsunout islám na vedlejší kolej. Všechny ostatní strany pučisté zakázali a nastolili totalitní režim, na jehož vrchol se v ostrém vnitropolitickém boji vyšplhal právě Háfiz Asad. Aby si však zajistil loajální vykonavatele své vůle, musel se obrátit ke zdrojům moci, tedy k náboženským komunitám.

Rodina al-Asad patří k islámské sektě Alavitů, kterých žije v Sýrii asi 10 %. Zhruba stejný je pak v zemi počet křesťanů a dalších 10 % tvoří Drúzové, Kurdové a menší islámské sekty. Historicky byly tyto skupiny znevýhodněné a nemohly soupeřit s většinovými Sunnity, ale po kolapsu Osmanské říše a během francouzské koloniální správy započala cesta Alavitů k vysokým postům. Asad popsaný trend jen zesílil a dosazoval je do klíčových vládních pozic a zprostředkovaně do obchodních rolí. Najednou se vše obrátilo: Menšinám se dařilo, zatímco zbylých 70 % sunnitské populace se muselo spokojit s mizerně placenými místy v zemědělství a výrobě. A právě tehdy vzniklo ohromné pnutí, které později Sýrii uvrhlo do krvavého chaosu. Po řadě vojenských dobrodružství – včetně války s Izraelem a okupace Libanonu – a po krizi, v níž se ho pokusil svrhnout vlastní bratr, zemřel Háfiz v roce 2000 na infarkt.

Nepravděpodobný vůdce

Jeho syn Bašar – tichý, neprůbojný, fyzicky slabý a neschopný udržet oční kontakt – se nikdy neměl stát diktátorem. O politiku se nezajímal. Vystudoval medicínu a přestěhoval se do Londýna, kde pokračoval doktorátem z očního lékařství. Měl před sebou kariéru movitého chirurga, který si jednoho dne díky dobrým kontaktům a rodinnému jmění založí oční kliniku pro bohatou klientelu z Blízkého východu. Skutečný nástupce, nejstarší syn Básil Asad, si prošel vojenskými akademiemi v Sýrii i v Sovětském svazu. Byl pohledný, energický, odvážný – a také miloval rychlá auta. Když tedy 21. ledna 1994 ve svém luxusním mercedesu spěchal v husté mlze na letiště, aby zamířil soukromým letadlem lyžovat do Alp, narazil v rychlosti 240 kilometrů v hodině bez zapnutého pásu do betonové zdi a na místě zemřel. 

Zvažovaným nástupcem byl nejmladší syn Máhir, ale projevila se u něj impulzivnost a sklony ke krutosti, takže ho raději „uklidili“ do vhodnější pozice generála republikánské gardy. Všechny povinnosti tak náhle padly na Bašara, kterého bezpečnostní kruhy přijaly s odporem. Nebyl ochotný ke kompromisům a místo delegování raději věci řídil do nejmenších detailů. Měl však otcovo požehnání, a dokonce došlo ke změně ústavy, aby mohl nastoupit na trůn už ve 34 letech, a nikoliv až po čtyřicítce. Po převzetí moci začal rozdělovat lukrativní byznys přátelům a pověst Sýrie jako jedné z nejzkorumpovanějších zemí světa se jen prohloubila. Bohužel, dějiny mají vlastní rytmus a Asad ho nedokázal zachytit. Přišlo tzv. arabské jaro a intelektuálové z řad sunnitské většiny požadovali zmírnění poměrů. Bašar pak na chvilku šrouby skutečně povolil, nicméně velmi brzy zas veškerý pokrok směrem ke svobodě smazal. 

Krvavá občanská válka

Jenže džin už vyletěl z láhve a další represe nepomáhaly. Spouštěč krize přišel v roce 2012, když Bašar nařídil rozehnat demonstrace ostrou střelbou do davů. Šok z dvou tisíců mrtvých následně spustil povstání, které uvrhlo zemi do krvavé občanské války, do níž se zapojily všechny okolní mocnosti. Během bojů nechal Asad bombardovat hustě zalidněná centra měst a desítky tisíc lidí dal umučit. Odhaduje se, že syrská občanská válka stála život asi 550 tisíc lidí, z toho 385 tisíc civilistů. 

Navzdory veškeré brutalitě nedokázal režim povstání potlačit a ocitl se na hraně zhroucení. Z okraje propasti ho v roce 2014 zachránila ruská vojenská intervence, která prostřednictvím masivní letecké kampaně pomohla Asadovi opět získat kontrolu nad většinou země. Rusko dostalo přístav Tartús a vojenské základny, díky nimž mohlo zásobovat operace žoldnéřské Wagnerovy skupiny napříč Afrikou, která výměnou za plenění přírodních zdrojů udržovala moc řady diktátorských režimů. Asad doplatil na kolaps rozkradené ekonomiky, která už nedokázala zaplatit ani dříve loajální armádu, a ta se tedy v kritické chvíli rozhodla raději utéct než riskovat život za nepopulárního lídra.

Image

Čtěte také

Tři generace diktátorů: Neotřesitelná moc rodiny Kimů nad Severní Koreou

Málokterý měsíc bude letos tak bohatý na nevšední nebeské úkazy jako březen – aby také ne, když přinese po jednom měsíčním a jednom slunečním zatmění. Než na ně však dojde, upřete ještě pozornost na soumrakovou oblohu u západního horizontu.

V první polovině března tam najdete výraznou večernici Venuši, jíž bude dělat společnost spíš nenápadný Merkur. Nejmenší planeta míří do maximální východní elongace, což přináší období příznivých pozorovacích podmínek. Lépe než v březnu už ji letos na večerním nebi nezahlédneme. Obě planety pak 1. a 2. března doprovodí i uzoučký srpek dorůstajícího Měsíce. 

K Merkuru se však zkuste vracet i nadále, večer co večer: Uvidíte, jak se rychle vzdaluje od horizontu a směřuje k Venuši. Okolo největší východní elongace, která nastane 8. března, pak dosáhne jasnosti −0,2 mag a bude zapadat hodinu a 45 minut po Slunci. Snadno jej tudíž zahlédnete i pouhýma očima. Nejblíž k večernici, konkrétně v úhlové vzdálenosti 5,6°, se Merkur ocitne o tři dny později. Tehdy už se však bude výhled na něj rychle zhoršovat. Bude totiž opět na cestě ke Slunci, tedy i k západnímu obzoru, a zhruba v půlce března se při jasnosti pouze 1,6 mag z podvečerní oblohy vytratí.

Vykousnutý Měsíc

V té době bude nebi kralovat silně zakulacený oslnivý kotouč Měsíce. Na sklonku úplňkové noci z 13. na 14. března však na chvíli potemní, neboť ráno nastane jeho částečné zatmění. Většině pozorovatelů v Česku nicméně Měsíc zapadne za obzor, ještě než na zmíněnou částečnou fázi dojde. Úkaz započne ve 4:58 SEČ vstupem našeho průvodce do zemského polostínu, který bude po jeho povrchu postupovat zleva doprava. Chvíli ovšem potrvá, než nevelký úbytek jasu kotouče postřehneme. Rovněž bude velmi záležet na průzračnosti atmosféry nad západním obzorem. Pod jejím vlivem se Měsíc postupně zbarví do oranžova a jeho celkový jas klesne, tudíž lze jen stěží odhadnout, jak dobře bude polostínová fáze čitelná – a také jaký výsledný odstín náš souputník nakonec získá. 

Naopak zcela přesně známe okamžik skončení polostínové fáze. Stane se tak v 6:10, kdy se při levém okraji měsíčního kotouče objeví plný zemský stín. Jenže to už se bude Měsíc pro většinu pozorovatelů v naší republice nacházet v těsné blízkosti horizontu, či dokonce pod ním. Největší šanci spatřit alespoň zlomek začínajícího částečného zatmění dostanou obyvatelé nejzápadněji položených oblastí Česka, jimž Měsíc zapadne teprve okolo 6:30. Celou situaci navíc zkomplikuje velmi světlá ranní obloha, neboť Slunce vyjde několik minut před tím, než se měsíční kotouč skryje za obzor.

Zatmění vysoko nad jihem

Při částečném slunečním zatmění 29. března se naštěstí naskytnou o poznání příznivější pozorovací podmínky – už jen proto, že se úkaz odehraje okolo poledne vysoko nad jižním obzorem, a navíc v sobotu. Abyste však něco spatřili, musíte si jas naší denní hvězdy dostatečně zeslabit, jinak riskujete vážné poškození zraku! Nejsnazší je sledovat sluneční disk pouhýma očima, ovšem chráněnýma speciálními „papírovými“ brýlemi, které seženete na hvězdárnách či na internetu za několik desítek korun. 

Pokud se k pozorování rozhodnete použít dalekohled, pak platí dvojnásob, že musíte jeho jas dostatečně a bezpečně utlumit. Nejjednodušší i nejlevnější možnost nabízí certifikovaný sluneční filtr, kterým zcela zakryjete objektiv přístroje. Jedná se o pokovenou plastovou fólii a můžete ji koupit již upnutou do objímky požadovaného průměru, dle tubusu vašeho dalekohledu. Případně si můžete vhodnou objímku, do níž fólii vlepíte, vyrobit sami třeba z tvrdšího kartonu. Na pozoru se mějte před tzv. projekcí, kdy se obraz Slunce promítá na bílé stínítko za okulárem. Danou metodu lze doporučit jen pro malé průměry objektivů, neboť u velkých přístrojů – obzvlášť těch zrcadlových – se při ní okulárová část extrémně zahřívá a hrozí její trvalé poškození například v důsledku natavení plastových částí.

Na naši hvězdu se zaměřte nejpozději v 11:37 SEČ, kdy se při jejím pravém okraji objeví temná silueta Měsíce. Bude ovšem postupovat směrem k hornímu okraji slunečního disku, takže se o něj víceméně jen otře. Maximální fáze nastane nedlouho po začátku úkazu, již ve 12:19, kdy Měsíc zakryje zhruba pětinu průměru slunečního kotouče – což naštěstí stačí, aby bylo zatmění bez problémů viditelné i pouhýma očima. Následovat bude ústup Měsíce ze Slunce a ve 13:01 částečné zatmění skončí při horním okraji jeho disku.

Zvláštní hvězdokupa v Rysovi

Na březnové obloze jsme se zatím pohybovali v denních a večerních hodinách. Kam se však vydat, až nastane úplná tma? Za jednou zvláštní kulovou hvězdokupou. Zmíněných objektů se na jarním hvězdném nebi vyskytuje pomálu, nicméně náš cíl v podobě NGC 2419 ze souhvězdí Rysa je výjimečný i z jiných důvodů. Ale postupně: Kvůli jasnosti pouhých 10,4 mag a úhlovému průměru 1,5′ se uvedená hvězdokupa hodí jen pro větší dalekohledy. V přístroji s objektivem o průměru alespoň 10 cm čekejte mdlou rozostřenou hvězdičku, v těch výkonnějších pak okrouhlou difuzní skvrnku s drobným světlým jádrem. Na samostatné hvězdy se však NGC 2419 jen tak rozlišit nedá, na to je příliš malá a kompaktní. Dokonce jí chybí i „zrnitost“ typická pro její nápadnější kulové protějšky.

Kromě toho ve svém okolí postrádá jasnější stálice, které by její nalezení na nebi usnadnily. Nejjednodušší je vyhledat hvězdy páté velikosti 71 Geminorum a 65 Aurigae, jež dělí úhlová vzdálenost asi 4°. Jejich spojnice tvoří základnu rovnostranného trojúhelníka a NGC 2419 spočívá přibližně v jeho vrcholu, směrem na severovýchod do souhvězdí Rysa. Že jste u cíle, vám potvrdí i dvojice nenápadných stálic, které leží s hvězdokupou v jedné linii: První z nich dosahuje jasnosti 7,2 mag a narazíte na ni asi 4′ jihozápadně, zatímco druhá s 8 mag se nachází v totožném směru, pouze ve dvojnásobné vzdálenosti. Navíc jde o dvojhvězdu, se slaboučkým průvodcem o jasnosti 9,4 mag.

Odkud pochází?

V čem tedy tkví mimořádnost této jinak poměrně fádní kulové hvězdokupy? Odpověď zní: v její vzdálenosti od středu Mléčné dráhy, dosahující asi 300 tisíc světelných let. Daná hodnota výrazně překonává průměr samotné Galaxie, a proto si astronomové dosud nejsou jistí, zda je s ní NGC 2941 vůbec trvale gravitačně spjatá. V opačném případě by totiž představovala vzácného mezigalaktického poutníka, který k nám přilétl z jiných částí vesmíru. Dnes převládá názor, že hvězdokupa soustavně obíhá okolo hmotného galaktického středu s periodou přesahující tři miliardy roků. Řadí se přitom nejen mezi nejvzdálenější, ale také mezi nejjasnější a nejhmotnější objekty svého druhu v našem hvězdném ostrově, s odhadovanou hmotností 900 tisíc sluncí a s průměrem 400 světelných let.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Ryb, 20. března v 10:01 SEČ vstupuje Slunce do znamení Berana; nastává jarní rovnodennost a začíná astronomické jaro.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný v první polovině března večer nízko nad západem
• Venuše – viditelná v první polovině března večer nízko nad západem
• Mars –  viditelný téměř po celou noc kromě večera
• Jupiter – viditelný v první polovině noci
• Saturn – nepozorovatelný
• Uran – viditelný večer vysoko nad západem
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v březnu 2025

• 1. a 2. března – seskupení velmi úzkého měsíčního srpku, Merkuru a Venuše na světlé soumrakové obloze nízko nad západem; 1. 3. se tělesa shromáždí na ploše o průměru okolo 15° (pouze den starý Měsíc mezi Merkurem a Venuší), 2. 3. na ploše o průměru asi 20° (Měsíc již nad planetami)
• 5. března – seskupení Měsíce v první čtvrti, Jupitera, Aldebaranu a Plejád z Býka v první polovině noci, tělesa se shromáždí na ploše o průměru zhruba 13°
• 8. března – Merkur v největší východní elongaci, asi 18° od Slunce
• 8. března – setkání Měsíce a Marsu na nočním nebi; nejblíž (0,9°) si budou 9. 3. okolo 3:00 SEČ nízko nad severozápadem; poblíž pozorovatelné i hvězdy Castor a Pollux z Blíženců
• 11. března – setkání Merkuru a Venuše (5,6°) na světlé soumrakové obloze nízko nad západem 
• 11. března – Měsíc poblíž Regula ze Lva na nočním nebi
• 14. března – částečné zatmění Měsíce; z většiny území ČR viditelná pouze počáteční polostínová fáze, při níž bude polostín postupovat po měsíčním kotouči zleva doprava; vstup Měsíce do polostínu ve 4:58 SEČ, začátek částečného zatmění v 6:10 při levém okraji disku, za západním obzorem se Měsíc skryje již okolo 6:20 
• 16. března – Měsíc poblíž Spicy z Panny na nočním nebi
• 20. a 21. března – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na ranní obloze
• 29. března – částečné zatmění Slunce; začátek úkazu v 11:37 SEČ při pravém horním okraji Slunce, střed ve 12:19, kdy bude zakrytá zhruba pětina průměru slunečního kotouče, konec ve 13:01 u horního okraje disku
• 31. března – setkání Marsu a Polluxe z Blíženců (4°) na nočním nebi

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Problém s mikro a nanoplasty nabývá stále větších rozměrů. Nejnovější špatnou zprávu přinesl výzkum plic ptáků, který uskutečnili odborníci Texaské univerzity v Arlingtonu a čínských institucí. Zjistili, že plíce ptáků obsahují mnoho částic plastů, které se tam dostaly z ovzduší. Je jasné, že je to problém nejen pro ptáky, ale i pro nás, protože dýcháme stejný vzduch jako oni.

Shane DuBay a jeho kolegové si ke svému výzkumu vybrali ptáky, protože se vyskytují v mnoha prostředích a velkou část z jich sdílejí s lidmi. „Ptáci jsou významnými indikátory stavu prostředí,“ vysvětluje DuBay. „Pomáhají nám pochopit, jak na tom prostředí je, abychom mohli dělat informovaná rozhodnutí o ochraně prostředí a opatřeních vůči znečištění.“

Plíce plné plastu

Badatelé studovali 56 různých volně žijících ptáků z celkem 51 druhů. Všichni ptáci pocházeli z letiště Tianfu ve městě Čcheng-tu v jihozápadní Číně. Vědci zpracovali vzorky jejich plic, které důkladně analyzovali. 

DuBay s kolegy využili přímé zobrazování infračerveným laserem (LDIR), které zviditelnilo částice mikroplastů v plicích ptáků, a také pyrolýzu s plynovou chromatografií a hmotnostní spektrometrií (Py-GC-MS) pro zjištění nanoplastů, které mohou pronikat do krevního oběhu. Díky těmto testům mohli odhadnout, jaké množství miniaturních plastů mají ptáci v těle. Varující výsledky tohoto výzkumu přinesl odborný časopis Journal of Hazardous Materials.

Analýzy ukázaly, že ptáci mají v plicích v průměru 221 částic plastů na zkoumaný vzorek a přibližně 416 částic plastů na gram plicní tkáně. Nejběžnější byly částice chlorovaného polyethylenu (CPE), běžně používaného jako přísada do PVC nebo jako izolace potrubí či drátů, a také butadienové gumy, což je polymer v pneumatikách. Jde o vysoké hodnoty, které by mohly být spojené s vážnými zdravotními potížemi.

Image

Čtěte také

Odborníci poprvé detekovali mikroplasty přímo v mozkové tkáni