Lidské představy o vesmíru se v minulosti velmi výrazně měnily, a to zejména s dostupností moderních pozorovacích dat pocházejících z nových astronomických přístrojů. Ve starověku kladli lidé rovnítko mezi rozměry vesmíru a Sluneční soustavy a ještě na počátku 20. století se vědci domnívali, že je kosmos identický s tím, co dnes nazýváme Galaxií. Vesmír se prudce „zvětšil“ až na konci 30. let, kdy Edwin Hubble systematicky určoval vzdálenosti tzv. spirálních mlhovin (tedy – jak dnes víme – dalších galaxií) a zjistil, že se nacházejí mnohem dále než jednotlivé pozorovatelné hvězdy. Až do vypuštění Hubbleova vesmírného dalekohledu (HST) v roce 1990 kosmos zmíněným způsobem neustále rostl. 

Zároveň se však měnil i pohled na jeho složení. Na počátku se zdálo, že nejdůležitějšími složkami vesmíru jsou zářící hvězdy – studium ostatních objektů totiž zůstávalo mimo možnosti tehdejší pozorovací techniky. S vynálezem dalekohledu ovšem astronomové zjistili, že kosmos tvoří nejen stálice, ale i zajímavé mlhavé objekty. Dnes víme, že z hlediska celkové hmotnosti je ve hvězdách uloženo zhruba pouhých 10 % viditelné neboli svítící látky atomární (tj. běžné) povahy, zatímco zbytek zůstal rozptýlen v mezihvězdném a mezigalaktickém plynu. Tělesa planetární velikosti pak představují jen „naprosté smetí“. 

Temné substance

Pečlivá sledování pohybů hvězd i galaxií v galaktických kupách ovšem ukázala, že množství hmoty ve studovaných oblastech k vysvětlení pozorovaných hodnot nestačí. Druhá možnost zněla, že v daných místech neplatí gravitační zákon tak, jak jej známe na Zemi či v blízké Sluneční soustavě. Vědci se však i v současnosti přiklánějí k první alternativě a přišli s hypotézou o temné hmotě (v češtině známé též jako skrytá látka), které se ve vesmíru nachází celkově pětapůlkrát více než atomární látky. Její skutečná podstata nám nicméně zatím zůstává skryta. Někteří odborníci pak její existenci zpochybňují a navrhují alternativní vysvětlení pozorovaných skutečností. 

V nedávné době se ovšem ukázalo, že ani temnou hmotou nelze složení vesmíru uzavřít. A tak došlo – opět na základě výsledků pozorování – k zavedení další podivné substance, tzv. temné energie, která v současném kosmu hmotnostně dominuje (tvoří 68,3 % jeho celkové hmoty a energie). Navíc její vliv v budoucnosti dost možná ještě poroste. Nicméně ani pokud jde o koncept temné energie, nejsou fyzikové jednotní a mnozí proti němu velmi intenzivně brojí. Pravdou však zůstává, že model vesmíru obsahující jak temnou energii, tak temnou hmotu nejlépe odpovídá moderním pozorováním. 

Kosmická houba

Náš kosmos je ostrovního typu, jinými slovy není vyplněn homogenně. Převážná část atomární látky a zřejmě i temné hmoty se koncentruje v galaxiích, tedy v obrovských hvězdných ostrovech obsahujících gravitačně vázané stálice a plyn. Galaxie se málokdy vyskytují osamoceně – spíše se shlukují do (opět gravitačně vázaných) kup a nadkup. Ani nadkupy s desítkami až stovkami tisíc jednotlivých galaxií ovšem neplují kosmem nahodile: koncentrují se ve velkorozměrových strukturách zvaných filamenty nebo zdi, mezi nimiž zejí téměř prázdné obří bubliny. Velkorozměrová struktura vesmíru tak připomíná mycí houbu nebo pěnu a často se mluví také o kosmické pavučině. 

Zmíněná gigantická houba je podle současných představ nekonečná a neustále se rozpíná, a to dokonce zrychleně, působením temné energie. Vesmír nemá střed, ale expanduje stejně v každém bodě, neboť rozpínání představuje vlastnost volného prostoročasu. Kosmos jako celek, jeho zrod a vývoj studuje rigorózní fyzikální věda – kosmologie. 

Na počátku bylo…

Podle novodobých modelů vycházejících z moderních pozorovacích dat činí stáří vesmíru 13,798±0,037 miliardy let. K jeho vzniku přitom došlo při tzv. Velkém třesku, přestože se zřejmě jednalo o docela tichý proces. Počáteční singularita, ve které měření délek i času postrádá smysl a v níž tlak a teplota látky dosahovaly nekonečných hodnot, začala prudce expandovat. Zmíněné období ovšem představuje nevyřešený fyzikální problém, neboť k jeho popisu nelze použít žádnou obecnou fyzikální teorii. 

Vesmír se podle nejpřijímanější kosmologické teorie velmi rychle vyvíjel. Na samotném počátku byl tak horký, že se v něm nenalézaly ani žádné elementární částice; všechny čtyři v současnosti známé fyzikální interakce (gravitační, elektromagnetická a jaderná silná i slabá) se pak chovaly jako jedna jediná. Uvedený stav trval až do 10−43 sekund po Velkém třesku. Mezi 10⁻⁴³ a 10−36 sekundami se začaly oddělovat jednotlivé fyzikální interakce, nejprve gravitační; elektromagnetická a jaderná slabá i silná tvořily stále jediný celek, dnes nazývaný interakce velkého sjednocení. Od něj se na konci zmíněné éry oddělila silná jaderná interakce a zbývající dvě zůstaly spojeny v tzv. elektroslabé interakci. Slabá jaderná interakce se od elektromagnetické oddělila až později, přibližně 10⁻¹² sekund po Velkém třesku. 

Mezi 10⁻³⁵ a 10⁻³² sekundami po začátku měření času se vesmír hodně nafoukl. Zrychlená expanze pak vyhladila případné nehomogenity (tento stav se zachoval dodnes: na velkých vzdálenostech se kosmos jeví jako homogenní, tedy všude stejný, což si fyzikové vysvětlují právě existencí zmíněné inflační fáze). V té chvíli vyplňovalo horký vesmír kvark-gluonové plazma, v němž se jednotlivé částice proháněly relativistickými rychlostmi. 

Létající elektrony

V čase od 10⁻⁶ do jedné sekundy mluvíme o éře hadronů, tedy elementárních částic složených z kvarků, mezi něž patří i baryony, částice „obyčejné“ hmoty. Hadrony se zformovaly poté, co teplota klesla pod kritickou hodnotu a umožnila spojování kvarků (volné kvarky dnes v kosmu nenajdeme). Fyzikové předpokládají, že se na konci zmíněné éry uvolnilo velké množství neutrin, která od té doby volně cestují vesmírem. Toto neutrinové pozadí tvoří analogii mikrovlnného pozadí (o němž se ještě zmíníme) a zřejmě se jej nikdy nepodaří detekovat; o jeho existenci však svědčí nepřímé indicie, například zastoupení helia v kosmu. 

Dokončení: Jak vznik vesmír a jak někdy (možná) skončí? (2)

Časové rozmezí 1^–10 s po Velkém třesku označujeme jako éru leptonů (lehké elementární částice, mezi něž patří například elektrony), neboť hmotnosti vesmíru tehdy dominovala právě jejich hmotnost – v horkém prostředí uvedené částice neustále vznikaly působením kvantových fluktuací. Deset sekund po Velkém třesku dosahovala teplota kosmu tak nízkých hodnot, že se nové leptony již prakticky neobjevovaly, a přestaly tak tvořit hlavní součást vesmírné hmoty. 

Právě nadchází éra autonomních automobilů. Ještě jsme si na to ani nestačili zvyknout a inženýři ze Stanfordu už pracují na něčem ještě náročnějším. Hodlají vypustit autonomní roboty mezi chodce.

Jejich Jackrabbot zatím není zrovna krasavec. Připomíná křížence droida BB-8 z Hvězdných válek s neúnavným robotickým popelářem VALL-I. Je v něm ale víc, než by se zdálo.

Navrhli ho tak, aby se od ostatních chodců učil, jak se pohybovat po ulici a přitom nevrážet do lidí ani jim nelézt do cesty.

TIP: Budoucnost se blíží: Evropou projely kolony autonomních kamionů

Na první pohled to vypadá jednoduše, vývojářům ze Stanfordu ale autonomní chodci dávají pořádně zabrat. Automobily prý jezdí víceméně rovně a spořádaně, kdežto chodci dělají na chodníku hrozné věci. Zatím ale vše nasvědčuje tomu, že za čas budeme potkávat nejen autonomní vozidla, ale i chodce.

Jako v Jurském parku si musel připadat golfista Charles Helms. Během návštěvy greenu floridského golfového klubu Buffalo Creek v Palmettu natočil obřího aligátora. Plaz, jehož délku Charles i odborníci odhadují na 4,5 metru, se nenuceně procházel po zdejším travnatém hřišti. Aligátoři američtí mohou dorůstat délky přes 5 metrů, přičemž největším doloženým kusem byl aligátor měřící 5,5 metru. Podle pracovníků klubu je natočený obr v podstatě neškodný a je neoficiálním maskotem zdejšího golfového klubu.

Roku 1767 vypukla ve Vídni epidemie neštovic. Na tom by nebylo nic zvláštního, ale tato epidemie vyvolala hromadný úprk z císařského města a zanechala za sebou stovky mrtvých. Jednou z nich byla i Marie Josefa, dcera Marie Terezie, která si měla vzít neapolského krále. A právě na tuto slavnou událost měla namířena i Mozartova rodina.

Moravská záchrana

Z vystoupení ve Vídni bohužel sešlo. Rodina však využila svých kontaktů a jednoho pátečního odpoledne na konci října 1767 se vydala na Moravu. „V sobotu 24. října dorazil Leopold Mozart se synem Wolfgangem a dcerou Marií Annou do Brna a ubytovali se v hostinci.“ Jejich první kroky mířili do Schrattenbachova paláce na Kobližné ulici, kde „složili poklonu zemskému hejtmanovi, hraběti Františku Antonínu Schrattenbachovi, který byl bratrem salcburského arcibiskupa, u něhož byl Leopold Mozart dvorním skladatelem a kapelníkem a Wolfgang Amadeus neplaceným koncertním mistrem“. Když potom palác navštívili i následující den, Leopold Mozart se zmínil, že by chtěl navštívit Olomouc a s hrabětem se domluvil, že na zpáteční cestě uspořádá pro místní šlechtu v Brně koncert.

Prostonaná Olomouc

Sám potom svým přátelům v Salcburku napsal: „Dnes 23. října jsme odjeli a v neděli jsme byli v Brně. Navštívil jsem s Wolfíčkem Jeho Excelenci hraběte Schrattenbacha. Mluvili jsme o koncertě, aby si mohl poslechnout děti, a už jsme všechno smluvili. Měl jsem však nějaké vnitřní puzení, kterého jsem se nemohl zbavit a které mne pojednou nutilo, abych hned odejel do Olomouce a uspořádal koncert v Brně až na zpáteční cestě, a ještě v tu hodinu večer jsem svůj úmysl vyložil Jeho Excelenci, která jej schválila. Proto jsme zase rychle sbalili a v pondělí 26. jsme opustili Brno.“

Leopold Mozart vybral Olomouc záměrně. Znal vyspělé hudební prostředí kolem olomouckých biskupů a hodlal toho náležitě využít. Jak sám říkal: „…kde se daří dobré muzice, se přece vždycky najdou i dobrá srdce“. Bohužel na jeho honbu za úspěchem doplácely hlavně jeho děti. Dcera Nannerl napsala: „Už před polednem si bratr naříkal na oči, měl horké čelo a ruce jako led. Maminka ho zabalila do kožichů. K večeru začal blouznit. Dostal černý prášek a čaj z chrastavce. Ráno Wolfimu vyrazily pupínky. Seděl u něho mladý kaplan, bavil ho karetními triky, ale Wolfi hrozně otekl, i v očích – devět dní neviděl. Pak jsem dostala neštovice i já.“ Leopold Mozart se ale o své děti dovedl i dobře postarat.

Nemusíte být zrovna skalním příznivcem Pána prstenů, aby vás novozélandská místa spojená s příběhy ze Středozemě okouzlila. Do národního parku Tongariro v centrální části Severního ostrova mířili turisté dávno předtím, než majestátní vyhaslá sopka Ngauruhoe dostala přezdívku Hora osudu a fanoušci známé fantasy se začali hrnout na její vrchol. 

Již z města Taupo, ráje adrenalinových sportů, spatříte tři mohutné hory, které přitahují návštěvníky jako magnet. Jedná se o Ruapehu tyčící se do výšky 2 797 metrů nad mořem, Ngauruhoe čnící do 2 291 metrů nad mořem a Tongariro s nadmořskou výškou 1 967 metrů. Stezka, jež se klikatí mezi poslední zmíněnou dvojicí sopek, se chlubí titulem nejkrásnější jednodenní túry na Novém Zélandu – přestože právě její okolí děsilo na filmovém plátně diváky jako nehostinný Mordor, kde hlídkují ozbrojené skřetí patroly. Zdolání trasy Tongariro Alpine Crossing v délce 20 km zabere obvykle 6–7 hodin, přičemž pochod po stopách filmových hrdinů absolvuje většina lidí v létě, což na Novém Zélandu znamená od prosince do března. 

Perly v měsíční krajině

Prvních několik kilometrů budete procházet černošedou krajinou, kterou pokrývá jen suchá tráva. Začátek cesty sice lemují malé vodopády Mangawhero, ale dál už vás pohltí pouze „měsíční“ prostor, z nějž veškeré rostliny vymizely a nahradily je černé lávové balvany na štěrkovém a prašném povrchu. A za nimi jako by přímo číhali fantaskní krvelační skřeti.

Pokud neodbočíte na vedlejší okruh k hoře Ngauruhoe, postupně se vyškrábete až na nejvyšší bod výšlapu – stále činný vulkán Červený kráter. Při sestupu po jeho severní straně se vám otevře nádherný výhled na trojici Smaragdových jezer, jež v temné pustině září jako perly v havraních vlasech. Až se vynadíváte i na blankytnou hladinu Modrého jezera o kousek dál, můžete začít klesat do údolí. Naskytne se vám při tom pohled na krátery dosud činné sopky Te Maari, na sloupy páry stoupající z horkých pramenů Ketetahi nebo na geologicky relativně čerstvé lávové strouhy na sopečných pláních pod Červeným kráterem.

Odtajněná filmová kouzla

Kdo by si chtěl po „skřetí“ procházce spravit chuť trochu lépe naladěným zlobrem, může zamířit do filmových studií Weta Caves. Nacházejí se v Miramaru – předměstí metropole Wellington na samém jihu Severního ostrova.

Před vchodem do obchůdku se suvenýry a zároveň pokladny trůní tři zlobři: právě ti, kteří zkřížili cestu Bilbu Pytlíkovi a trpasličí výpravě vedené Thorinem Pavézou. Příslušníci lidské rasy si mohou pořídit „selfie“ nejen s nimi, ale i s figurínou bojovníka skřetí elity zvané „skurut-hai“ – a to v životní velikosti. Hlavním lákadlem Weta Caves však zůstávají prohlídky filmových studií, kde už je pořizování snímků přísně zakázáno.

Během 45 minut vám zasvěcený průvodce odhalí některé filmové triky a ukáže vám rekvizity či kostýmy použité v mnoha slavných trhácích, přičemž nechybí ani černý kostým Saurona z Pána prstenů. Dozvíte se také, jakým ovocem či zeleninou se ve filmech simulují zvuky válečné vřavy nebo že zlomení kosti na bojišti „dabuje“ přelomená mrkev.  

V hobitím skanzenu

Nahlížet skrz klíčovou dírku do hobití nory můžete nedaleko Aucklandu, v malém městečku Matamata. Natáčení Bilbových 111. narozenin a dalších scén z Hobitína toto někdejší venkovské sídlo ohromně pozvedlo: Dřív jeho hlavní příjmy plynuly převážně ze zemědělství a chovu skotu, ovcí či koní, zatímco dnes tam stávají zástupy nadšených fanoušků.

Z Matamaty vás autobus zaveze k pozemkům ovčí farmy rodiny Alexanderových. Z tamních homolovitých zelených kopečků se díky Hobitovi a Pánovi prstenů stala turistická atrakce masového charakteru – v létě se ve zmíněném hobitím „skanzenu“ vystřídá kolem dvou tisíc návštěvníků denně. Prohlídka sestává z přebíhání od jedné hobití nory k druhé během hodiny a půl, zatímco se na vás tlačí následující skupina a zároveň čekáte, až se u domečku s kulatými dveřmi vyfotí skupina předchozí. 

Chuť piva ze Středozemě

Přesto má procházka mezi zelenými kopci a hobitími příbytky neopakovatelné kouzlo. Každá nora je totiž pečlivě naaranžována tak, aby to vypadalo, že si její obyvatelé jen někam odskočili a za chvíli se zase vrátí. V zahrádce stojí dřevěný vozík s čerstvě sklizenou zeleninou, na stolku leží bábovka a zavařeniny, na šňůře se suší miniaturní prádlo a u vody visí právě chycené ryby. 

Kromě nor „řadových“ hobitů se dostanete i ke Dnu Pytle čili rezidenci Bilba Pytlíka, do prostor oslav Bilbových narozenin či do hostince U Zeleného draka. Opravdoví „hobitofilové“ mohou zvolit dražší, rozšířenou prohlídku (zhruba za tři tisíce korun), která zahrnuje prošmejdění Hobitína při stmívání i večerní hostinu U Zeleného draka.

První úvahy o existenci objektů tak hmotných, že z nich neunikne ani světlo, a tudíž se vnějšímu pozorovateli budou jevit jako zcela černé (neviditelné), se objevily už na konci 18. století. Tehdy John Mitchell spočítal, že těleso, jehož hmotnost překoná určitou mez, bude mít tak silnou gravitaci, že jeho úniková rychlost převýší rychlost světla. 

Další díly seriálu:

• Co bylo před velkým třeskem
• Jak se zformovala struktura vesmíru
• Z čeho se skládá vesmír
• Je možné cestovat časem?
• Jaká je podstata sil kosmu?

Dnešní úvahy o černých dírách však mají svůj počátek v Einsteinových rovnicích obecné relativity. Z nich vyplynulo, že hvězda, která bude mít v okamžiku zániku určitou hmotnost, nedokáže žádnými myslitelnými prostředky vzdorovat snahám gravitace o zhroucení hmoty. Gravitace ji nakonec rozdrtí a veškerá její hmota se zhroutí do nekonečně malého objemu s nekonečně vysokou hustotou a nesmírně silnou gravitací. Takto alespoň černé díry popisovaly rovnice obecné relativity.

Černé díry se však dlouho považovaly za pouhá hypotetická řešení, kterým příroda v praxi vždy nějakým způsobem zabrání. Zmíněná nekonečna totiž vůbec nepůsobila věrohodně. Dnes již víme, že černé díry existují, nicméně jsme rovněž zjistili, že původní řešení určitě nejsou zcela správná. Na škálách tak miniaturních rozměrů už nelze opomíjet kvantové jevy a přes veškeré snahy dosud bohužel nemáme kvantovou teorii gravitace. Víme tedy, že černé díry existují, poměrně dobře chápeme jejich vnější projevy, ale velmi málo rozumíme reálným dějům v jejich nitru. Černá díra je totiž ukryta pod tzv. horizontem událostí, tedy pod hranicí uzavírající oblast, odkud nemůže uniknout ani jediný foton světla. 

Kdy najdeme řešení?

Je černá díra opravdu díra? Nebo jde o cestu do jiného vesmíru? Na tyto otázky asi nikdy nebudeme schopni odpovědět tak, že bychom se do černé díry podívali. Všechny současné znalosti nasvědčují, že neexistují holé černé díry, tedy takové, které by se neskrývaly pod horizontem událostí. A vstup dovnitř nelze doporučit – jedná se totiž o jednosměrnou cestu. Navíc, i kdyby se cestovatel smířil s vlastní smrtí, nedokáže z nitra černé díry poslat jedinou informaci. Posílení našich znalostí v této oblasti tak musí vést přes hlubší pochopení teoretických zákonů, zejména pak kvantové gravitace. Jisté náznaky výzkumů na dané téma existují, ovšem teorie dosud nelze ověřit experimentálně. 

Vznik první generace britských proudových stíhacích letadel je spjat s firmou de Havilland, která výrazně pomohla přechodu z pístové techniky na reaktivní.Práce na proudovým motorem poháněném stroji tu začaly již roku 1941 v podobě experimentů s turbínovou jednotkou H1. Od roku 1942 probíhal vývoj letounu, který měl být tímto motorem poháněn. 

de Havilland Vampire 

Konstruktéři zvolili neobvyklou koncepci s trupovou gondolou s lichoběžníkovými křídly a ocasními plochami na trupových nosnících. V gondole byla umístěna kabina pilota, pohonná jednotka i výzbroj. První prototyp se dostal do vzduchu 20. srpna 1943 a na sklonku války se rozjela sériová výroba. Přestože se D.H. 100 s bojovým jménem Vampire dostaly do výzbroje první jednotky ještě těsně před koncem druhé světové války, do boje již nezasáhly. Čekala je však dlouhá kariéra a významné místo v dějinách světového letectví.

D.H. 100 Vampire FB Mk.6

V poválečných letech probíhala výroba tohoto typu masově, vzniklo 3 268 exemplářů v celkem 15 verzích včetně cvičné nebo noční stíhací či námořní pro službu na palubách letadlových lodí. V RAF plnily stíhací roli do poloviny 50. let, kdy je nahradily stroje nové generace, do konce téhož desetiletí dosloužily při výcviku. Do výzbroje je však zařadilo dalších 31 států, vampiry sloužily na všech kontinentech a účastnily se několika lokálních konfliktů. Jako poslední je z výzbroje vyřadila Rhodésie (dnes Zimbabwe), kde je nasazovali při útocích proti partyzánům až do roku 1979.

de Havilland Venom

Přímým vývojem z předchozího vampiru vznikl zdokonalený DH 112 Venom. V roce 1948 začaly konstrukční práce, jejichž výsledkem byl letoun s šípovou náběžnou hranou a přepracovaným tvarem trupové gondoly. V ní byl zamontován výkonnější motor De Havilland Ghost. První let proběhl 2. září 1949, stroj byl přijat do výzbroje a v následujících letech vzniklo 1 431 kusů všech verzí. K nim patřila mezi jinými Sea Venom, určená k provozu z palub letadlových lodí.

D.H. 112 Venom

• Rozpětí: 12,70 m
• Délka: 9,70 m
• Vzletová hmotnost: 6,94 t
• Max. rychlost: 1 030 km/h (0,84 Ma)
• Dostup: 12 000 m
• Dolet: 1 750 km
• Pohonná jednotka: 1× De Havilland Ghost
• Výzbroj:  4× 20mm kanón, až 227 kg různých zbraní
• Osádka: 1 muž

Britové typ nasadili bojově mimo jiné v průběhu suezské krize roku 1956. RAF vyřadila venomy od prvoliniových jednotek roku 1962. Kromě Velké Británie sloužily v šesti dalších státech, jako poslední je roku 1983 vyřadilo Švýcarsko.

Titan, největší měsíc Saturnu a druhý největší měsíc Sluneční soustavy, má hustou atmosféru. Díky tomu se v mnohém podobá naší planetě. Na detailních fotografiích Titanu lze dobře rozeznat světlé oblasti protkané tmavými klikatými čarami, jež připomínají krátké rozvětvené „odvodňovací“ kanály směřující k pobřežní linii. Jedná se o pevný povrch pokrytý ledem, po kterém tečou proudy kapalného metanu, jež končí v tmavé oblasti představující moře. „Vidíme zde říční systém vytvářející typickou deltu před ústím do moře. Vznikají tak pobřežní ostrůvky a mělčiny, podobně jako na Zemi,“ prohlásil Martin Tomasko z University of Arizona.

O přítomnosti kapalných uhlovodíků na Titanu spekulovali vědci již dávno. Hlavní složky tamní atmosféry totiž tvoří dusík, metan a etan. Plynný metan přechází do kapalné fáze při teplotách nižších než −170 °C, na povrchu měsíce se pak vypařuje, načež se formuje oblačnost, z níž vypadávají srážky v podobě kapek zkondenzovaného metanu. Po dopadu na povrch stéká metan po svažujícím se terénu a vytváří říční koryta, jimiž se dostává do níže položených míst. Tam pak vznikají jezera a moře a dochází k erozi okolního povrchu. Obdobnou činnost probíhající na Zemi označujeme jako „koloběh vody v přírodě“ – jen na Titanu cirkuluje místo vody právě metan.

V hrobce slavného Tutanchamona, 12. faraona 18. dynastie starověkého Egypta, před lety objevili železnou dýku. Odborníci se již dlouho dohadují, z čeho je vlastně vyrobena.

Nedávno ale použili technologii pokročilého zobrazování rentgenovou fluorescenční spektrometrií a s její pomocí se jim povedlo zjistit, jak to doopravdy bylo.

Dýka je vyrobena ze železného meteoritu, jehož složení odpovídalo meteoritu, objevenému u oázy Charga uprostřed dnešního Egypta.

TIP: Egypt se těší na objev skrytých komnat v Tutanchamonově hrobce

Objev potvrzuje dosavadní náznaky, podle nichž si starověcí Egypťané velice cenili meteoritického železa. Ještě dnes některá etnika považují meteority za vzkazy z nebes a je docela dobře možné, že Egypťané uvažovali podobně.

Papoušci nestor kaka původně obývali lesy Nového Zélandu. S lidmi se příliš nesnesou a dneska už nejsou nikde početní nebo běžní. Není divu že jsou na Novém Zélandu ohrožení. Když ale usoudí, že jim nic nehrozí, tak se nechají lidmi krmit.

Snědí téměř vše. Nepohrdnou semeny, plody, listy, květy, listy, nektarem, ale ani různým hmyzem. Když jedí, tak je na nich vidět, jak jsou šikovní. Samotní nestoři kaka jsou zase potravou různých dravců, kteří se po objevení Nového Zélandu dostali do této oblasti planety.

Vědci nedávno zjistili, že mladí nestoři kaka jsou doopravdy excelentní v řešení nejrůznějších problémů. Starší papoušci sice také leccos zvládnou, je ale znát, že mladší papoušci mají v tomto směru pořádný náskok.

TIP: Papoušci vazové milují vápník a používají nástroje, aby ho získali

Badatelé uspořádali sérii experimentů s celkem 104 papoušky, aby prozkoumali jejich potenciál přizpůsobit se podmínkám prostředí. Mezi schopnostmi řešit problémy byl u jednotlivých papoušků velký rozdíl podle jejich věku. Když byli starší než 3 roky, jejich úsudek se nápadně zhoršil.