Detailní malba je vůbec prvním zmapováním české země. V časech, kdy se pomalu přibližoval magický zlom Svatého roku 1500, začaly evropské tiskárny chrlit poutnické mapy, které by ulehčily cestu velkým skupinám poutníků mířících do města měst, Říma. V Čechách se první podrobnější mapa země opozdila o celých osmnáct let za Svatým rokem, přesto však v první třetině 16. století spatřila světlo světa a dostala jméno podle svého původce Klaudiána.

Barevné české kraje

Vlastní mapová část podávala přehled o českém území v měřítku mezi 1:637 000 až 1:685 000 a obsahovala i symbolický výškopis. Nejpatrněji vyznačená pohoří se vinula po obvodu Čech a spolu s kolorovanými modrozelenými řekami a zelenými lesy se zlatými špičkami vytvářela nádhernou barevnou mozaiku českého kraje. Nejvýznamnější obchodní stezky byly zaznamenány pomocí na sebe navazujících teček milníků. Tento způsob označení byl s velkou pravděpodobností převzat ze starších německých map knihtiskaře Erharda Etzlauba. Milníky byly navíc doplněny hnědými tahy štětcem, které se paprskovitě rozbíhaly zejména od středu země, Prahy.

Zvláštnost Klaudiánovy mapy spočívala rovněž v označení měst a městeček. Ty Mikuláš Klaudián rozdělil nejen podle statusu, ale zejména podle náboženského vyznání. Třicet sedm královských měst bylo označeno znakem koruny, padesát dva panských sídel neslo erb, zatímco ostatní vesnice a vísky byly určeny pouhým kruhovým obloučkem. Nadto Klaudián doplnil sídliště buď dvěma zkříženými klíči, které odkazovaly ke katolické víře, nebo kalichem, symbolem utrakvistického vyznání. Vedle měst zachytila Klaudiánova mapa i hrady a tvrze, které byly zakresleny pomocí znaku věže. 

Data shromážděná Hubbleovým vesmírným teleskopem ukazují, že se vesmír rozpíná o 5 až 9 procent rychleji, než se čekalo. Nejnovější studie vědců z Vědeckého institutu Vesmírného dalekohledu (STScI) a Univerzity Johnse Hopkinse je přitom označována za doposud nejpřesnější měření rychlosti rozpínání vesmíru. Přesnost je dána třístupňovým systémem měření, kombinujícím vlastnosti standardních svíček (Cefeid a supernov typu Ia). Jedním z autorů studie je americký astrofyzik Adam Riess, který společně s Brianem P. Schmidtem a Saulem Perlmutterem získal v roce 2011 Nobelovu cenu za fyziku právě za objev zrychlujícího se rozpínání vesmíru pozorováním vzdálených supernov.

TIP: Proč se rozpínání vesmíru zrychluje?

Závěry vědců vycházejí z pozorování více než 2400 Cefeid a 300 supernov typu Ia a stanovují rychlost rozpínání vesmíru na 73,2 (km/s)/Mpc. Předchozí údaj z roku 2013 pracoval s rychlostí 67.15 ± 1.2 (km/s)/Mpc. Rychlost rozpínání vesmíru je dána tzv. Hubbleovou konstantou (nebo též konstantou úměrnosti). Ta určuje, o kolik se zvětší rychlost vzdalování (v km/s) vzdáleného vesmírného objektu, když jeho vzdálenost vzroste o milion parseků (1 megaparsek).

Výraz „cosplay“ představuje zkrácené anglické spojení „costume play“ neboli „kostýmová hra“. Její vyznavači přitom vytvářejí takřka dokonalé repliky filmových, seriálových či komiksových hrdinů nebo postav z videoher a svá dílka pak prezentují na přehlídkách a soutěžích, často mezinárodního charakteru.

Roman Pivec, cosplayer a reprezentant ČR na londýnském EuroCosplay 2015, je známý spíš pod přezdívkou „TanakhT“. Svou cestu k netypickému koníčku popisuje následovně: „Ke cosplayingu jsem se dostal v roce 2012 skrz sledování japonských seriálů. Navštívil jsem jednu takovou akci a zaujali mě tam dva návštěvníci oblečení do kostýmů z Pokémonů. Přišlo mi to vtipné a bavilo mě, jak si to užívali. Tak jsem si řekl, že bych to taky rád zkusil.“

Sváření, pájení, mechanika

Podobně jako se fanoušci hokeje oblékají do dresů oblíbených hráčů, berou na sebe cosplayeři vizuální podobu svých hrdinů. Rozdíl spočívá v tom, že druzí jmenovaní si kostým nekoupí v obchodě – vyrobí si ho vlastnoručně. Stávají se tak zároveň návrháři i krejčími, kteří kostýmy vytvářejí pouze na základě předlohy z fotky či plakátu. Zdaleka přitom nejde jen o šití či stříhání: Často je třeba umět i vyřezávat, brousit a lepit nebo zvládat základy elektroniky kvůli světelným efektům.

Postavu „Skřeta v autíčku“ ze hry Dota, jež sklidila mezinárodní úspěch, dal Roman Pivec dohromady ve svém pokoji. „Svářel jsem, pájel, vrtal, využil jsem dřevotvorbu, elektroniku, pěnovou hmotu i šití. V kostýmu mám ale také různé mechanické části. Uvnitř vlastně ‚loutkařím‘: Jsou tam řídítka s provázky, za které tahám, a pohybuju tak ramenem či loktem.“ Kostým vyšel Romana zhruba na dvanáct tisíc korun, což je průměrná cena za komplikovaný profesionální úbor. Pracoval na něm intenzivně čtyři měsíce a vyplatilo se – vyhrál s ním prestižní soutěž ve Frankfurtu.

Od Hvězdných válek k anime

Historie cosplayingu se začala psát již před mnoha desítkami let. V roce 1939 se v New Yorku konal první World Science Fiction Convention a jeden z párů tam přišel v kostýmu vesmírného pilota a kosmické stevardky. Jako jediní se objevili v něčem podobném a sklidili velký úspěch. Vytváření kostýmů se pak rychle rozšířilo: Lidé se orientovali hlavně na vesmírnou sci-fi a komiksy – k nejoblíbenějším patřily Hvězdné války, Superman, Barbar Conan a Star Trek.

Velký nárůst popularity zaznamenal fenomén od roku 1990, kdy se stal významnou součástí japonské populární kultury. Tamní seriály a komiksy – anime a manga – zásadně ovlivnily současnou podobu cosplayingu. Jeho fanoušci se dnes hojně sdružují po celém světě, a to nejen na setkáních a na soutěžích, ale i na sociálních sítích či specializovaných webech.

Zvukové vlny skutečně za určitých okolností zvládnou manipulovat s předměty. Zvuk totiž představuje vlnění šířící se prostředím – v tomto případě vzduchem – a jeho soustředěným vysíláním určitým směrem lze za zvláštních podmínek vytvořit tlak vzduchu, který pak může i pohybovat objekty.

TIP: Jak vysoký musí být tón k rozbití skleničky na víno?

Ukázal to mimo jiné výzkum vědců z University of Tokyo provedený v roce 2014. Odborníci využili čtyři panely reproduktorů postavených proti sobě, načež uvnitř vzniklo jakési „ultrazvukové ohnisko“. Zvuk pak udržel ve vzduchu polyesterové kuličky, kousky plastu, části sirkových hlaviček či kapky vody. Podobné experimenty však nejsou žádnou novinkou a sami japonští badatelé se odkazují k pokusu z roku 1975.

Ve Švýcarsku byl otevřen železniční tunel jehož výstavba započala již v roce 1999. Tunel měří 57,1 kilometru a v některých místech je umístěn až 2,3 kilometru pod povrchem. Jde tak o nejdelší železniční tunel na světě.

Gotthardský úpatní tunel vede z Curychu do Milána a vlaky v něm budou jezdit rychlostí až 270 kilometrů za hodinu. Jeho plné zprovoznění je plánováno na prosinec. Po uvedení do provozu jím bude jezdit až 250 vlakových souprav denně. Železniční spojení mezi švýcarským Curychem a italským Milánem se tak zrychlí ze 4  hodin na pouhé 2 hodiny a 50 minut. Výstvba samotného tunelu vyšla na 12,2 miliard švýcarských franků (necelých 300 miliard korun).

V průběhu června je nejvíce patrný posun západu Slunce na severozápad. Délka bílého dne až do rovnodennosti narůstá na úkor noci. Navíc se kotouč Slunce nedostane dostatečně hluboko pod obzor, a proto i noční obloha zůstává poměrně světlá a pro případná astronomická pozorování méně kontrastní než v zimním období.

Zvečera lze nad jižním až jihozápadním obzorem pozorovat nepříliš výrazná jarní souhvězdí. Nejsou rušena Mléčnou dráhou, neboť ta se tomuto výseku oblohy vyhýbá. Orientaci zajišťují tři jasné hvězdy: Regulus v souhvězdí Lva, Arkturus v Pastýři a Spika v Panně.

Vydejte se na průzkum galaxií

Na málo výrazné jarní obloze lze přesto pomocí dalekohledu vyhledat celou řadu zajímavých vzdálených objektů. Budou převažovat hlavně různé typy galaxií. U těch, které se promítají půdorysně, jako například galaxie M 65 a M 66 ve Lvu, lze spatřit strukturu ramen. Jiné jsou zase viditelné z boku jako například galaxie Sombrero v Panně.

Ve větších přístrojích bychom spatřili i některou z kup galaxií. Asi nejzajímavější je kupa galaxií v Panně. Kupa má asi 3 000 jednotlivých galaxií, ale v menších dalekohledech lze pozorovat pouze několik nejjasnějších členů. Jedná se například o eliptické galaxie M 84 a M 86, které patří mezi výraznější členy této kupy.

Nejlepší podmínky pro pozorování Marsu a Saturnu

Z výrazných planet, pozorovatelných pouhým okem, zůstanou na obloze během června viditelné celkem tři: Jupiter, Mars a Saturn. Jupiter je viditelný po celý červen během první poloviny noci nad jihozápadem až západem. Podmínky pro jeho pozorování se však pozvolna zhoršují. Pro pozorování Marsu zůstávají během června stále nejlepší podmínky v tomto roce, a to přesto, že se nachází poměrně nízko nad obzorem. Nejlepší podmínky pro pozorování planety nastávají kolem půlnoci, kdy planeta kulminuje. Východně od Marsu putuje jižními partiemi souhvězdí Hadonoše planeta Saturn. Ta se objevuje nedlouho po Marsu a zůstává rovněž nízko nad obzorem. Saturn má podobné podmínky na pozorování jako Mars a právě na začátku června jsou z celého letošního roku nejlepší.

Východy a západy Slunce

V první polovině června je Slunce do znamení Blíženců.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur je nepozorovatelný.
• Venuše je nepozorovatelná.
• Mars je viditelný po většinu noci kromě rána.
• Jupiter je viditelný v první polovině noci.
• Saturn je viditelný po celou noc.
• Uran je viditelný ve druhé polovině června ráno, nízko nad východem.
• Neptun viditelný ve druhé polovině noci nad jihovýchodem.

Úkazy na nebi

• 3. června – Saturn v opozici se Sluncem.
• 11. června – setkání dorůstajícího Měsíce a Jupitera na večerní obloze nízko nad západem.
• 14. června – setkání Měsíce a hvězdy Spica ze souhvězdí Panny na noční obloze nad jihozápadem.

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Kronikáři ji líčili jako atraktivní, štíhlou krasavici s bělostnou pletí a velkým osobním kouzlem. Zároveň ale byla rozmařilá, panovačná a nevěrná. Brzy si o jejích milostných avantýrách povídala celá Evropa a přezdívka Messalina se na ni víc než hodila. Ale ani Zikmund, kterého rovněž považovali za pohledného muže, nebyl žádný asketa. Měl bezpočet milenek a na výpravách ho prý doprovázelo víc nevěstek než duchovních.

S krvavou minulostí svých nacistických rodičů se jejich potomci vyrovnávají různě. Například Martin Bormann, syn stejnojmenného Hitlerova osobního tajemníka, se po válce stal katolickým knězem a pomáhal lidem v Africe. Navštívil Izrael i bývalé vězně z koncentračních táborů a o zločinech třetí říše přednášel na školách.

Až do extrému dohnal svou nenávist Niklas Frank, syn generálního guvernéra polských území Hanse Franka. Jeho kniha Můj otec – Účtování (Der Vater: Eine Abrechnung) je natolik naplněna zlobou, že u veřejnosti vyvolala až odpor. Niklas Frank s sebou prý dokonce nosí fotku svého oběšeného otce, aby se, jak sám tvrdí, vždy ujistil, že je mrtvý.

Gudrun Burwitzová, dcera Heinricha Himmlera a hlava organizace Stille Hilfe, jež pomáhá bývalým nacistům, je pravým opakem dětí většiny nacistických prominentů. Už krátce po válce vzpomínala na to, jak otec „vypadal úžasně ve skvěle padnoucí uniformě s čepicí, kterou zdobila lebka a říšská orlice“. Fascinovalo ji například také to, že měl boty vyleštěné tak, že se v nich sama viděla. Ve velkém stříbrném rámu uchovávala jeho portrét. „Dnes je můj otec nenáviděný jako největší masový vrah všech dob. Já to ale vidím jinak a je mým posláním, abych ukázala svého otce v jiném světle,“ nechala se slyšet v 50. letech. Často tvrdila, že Himmler byl „velký muž, který jen nebyl pochopen, jelikož jeho dobré jméno zničili Židé“. 

Gemini 4 byl pilotovaný kosmický let uskutečněný ve dnech 3. až 7. června 1965 v rámci amerického kosmického programu Gemini. Šlo o v pořadí 14. kosmickou loď s posádkou vyslanou do vesmíru. Během letu se uskutečnil první výstup Američana do vesmíru.

Start letu Gemini 4 s velícím pilotem Jamesem McDivittem a pilotem Edwardem Whitem proběhl 3. června 1965 z mysu Canaveral. Prvním úkolem astronautů na oběžné dráze bylo přiblížení k vyhořelému 2. stupni nosné rakety. Místo plánovaných 8 metrů se jim podařilo přiblížit se jen na 90 m, při manévrech spotřebovali 50% paliva a řídící středisko další pokusy zamítlo. Astronauti se tedy začali připravovat na splnění hlavního cíle letu, jímž byl první americký výstup do vesmíru.

První Američan ve volném vesmíru

Po dekompresi kabiny astronaut Edward White opustil kabinu lodi. Pohyboval se na konci 7,5 m dlouhého lana a pohyb si usnadňoval pomocí kyslíkové pistole. Doba pohybu ve volném prostoru byla naplánovaná na 14 minut, White se však vrátil na palubu po 22 minutách výstupu.

Whiteův výstup dokládá mnoho barevných „pohodových“ snímků, které posádka lodi Gemini 4 pořídila. Ve skutečnosti se však pobyt ve volném prostoru ukázal jako nesmírně fyzicky náročný a White přiznal, že jej relativně krátký výstup totálně vyčerpal.

TIP: Generálka na dobytí Měsíce: Program Gemini a počátky Apolla

Po absolvování 62 oběhů Země se astronauti připravovali na přistání. 7. června 1965 v 16:56 UTC po oddělení přístrojové části byly zažehnuty brzdící motory a Gemini 4 vstoupila do atmosféry. Astronauti přistáli na padáku 936 km jihozápadně od Bermud.

2. června 2003 odstartovala z kosmodromu Bajkonur planetární sonda Mars Express (zkráceně MEX) - určená ke studiu planety Mars z oběžné dráhy. Po Mars Global Surveyor a Mars Odyssey se stala třetí orbitální sondou činnou u Marsu a první planetární sondou ESA vůbec.

Její jméno naznačuje, že byla připravena ve velmi krátkém čase – podařilo se to díky využití designu a experimentů předchozích misí ESA, zejména Rosetta a Mars 96 (původně ruská mise, kterou ale ESA mohutně zainvestovala a vybavila přístroji). Úspěšnost projektu této sondy vedla k vytvoření sesterského projektu Venus Express, který má za úkol průzkum planety Venuše z oběžné dráhy.

TIP: Průzkum Sluneční soustavy: Družice a roboti míří na Mars

25. prosince 2003 byla MEX navedena na oběžnou dráhu kolem planety, kde po sérii testů, určených k otestování funkčnosti přístrojů, začala s vlastním výzkumem. Z bezpečnostních důvodů (nebyla jisté, že proces proběhne bez poškození sondy) bylo 2 dva roky odloženo uvolnění antény MARSIS. Na konci listopadu 2005 sonda ukončila nominální misi a vstoupila do fáze tzv. prodloužené mise.

Sonda Mars Express působí na oběžné dráze dodnes.