Anglická Temže v minulosti mohla sloužit jako místo rituálních pohřbů
Radiokarbonové datování koster nalezených v řece Temži prozradilo, že většina mrtvol překvapivě pochází z doby bronzové a železné.
Řeka Temže protéká jižní Anglií a spojuje Londýn se Severním mořem. Dlouhou dobu šlo o významnou dopravní tepnu a v 19. století i jednu z nejrušnějších řek světa. Bouřlivou minulost Temže dokládají i nejrůznější archeologické nálezy. Závěry jednoho takového nedávno zveřejnil odborný časopis Antiquity.
Temže plná kostí
Podle Nicholy Arthurové z Přírodopisného muzea v Londýně skončily v průběhu časů v Temži mimo jiné i stovky nebo spíše tisíce mrtvol. „Většina lidí, včetně Londýňanů, je docela zaskočená, když slyší, že z řeky Temže pocházejí stovky lidských kostí,“ líčí Arthurová pro portál Live Science. „Ve skutečnosti se ve vodách zemí severozápadní a severní Evropy nacházejí lidské kosti běžně. Temže je ale v tomto ohledu výjimečná.“
Jak ukázalo radiokarbonové datování více než šesti desítek koster objevených v Temži, pocházejí zhruba z let 4000 před naším letopočtem až 1800 našeho letopočtu. Velká většina z nich pochází z horních částí toku řeky z doby bronzové (cca 2300 až 800 př. n. l.) a doby železné ( 800 př. n. l. až 43 našeho letopočtu).
Zdá se, že proti dřívějším předpokladům kosti většinou nepocházejí z bojů mezi Římany a Kelty, z erodovaných hřbitovů nebo od utopenců. Vědci nemají jasno v tom, proč se mrtvoly v době bronzové a železné dostávaly do Temže, ale přiklánějí se k názoru, že se mohlo jednat o rituální pohřby do vody. Podle Chrise Knüsela, bioarcheologa z univerzity ve francouzském Bordeaux, ale nelze vyloučit ani to, že se jednalo o oběti bojů o tuto důležitou řeku. Naznačují to podle něj známky zranění na nalezených kostech.
Další články v sekci
Ocelová páteř lidové armády: Taktika tankového vojska ČSLA
Tankové pluky tvořily hlavní úderný hrot Československé lidové armády. Bojové řády detailně rozebíraly jejich roli v útoku i obraně. Co se od tankistů čekalo, pokud by studená válka přerostla v horkou?
Nasazení tankových útvarů detailně rozpracovával bojový řád ČSLA. Co se týče defenzivy, dovoloval přenést akce i zpět na území nepřítele – avšak teprve poté, co tuzemská vojska jeho agresi vyčerpala správně vedenou obranou. Tankové jednotky (jednotlivé obrněnce, tankové čety i roty) měly v defenzivě působit zpravidla v rámci svého praporu. Když to situace vyžadovala, mohli je nadřízení rozdělit a připojit k jednotlivým motostřeleckým jednotkám coby posilové prvky. A někdy se obrněnce používaly i v roli protitankových záloh.
Pokud měli tankisté vytvořit obrannou pozici, museli splnit několik úkolů. Jednotlivé stroje konkrétní jednotky zaujaly určená postavení podle charakteru terénu – a to tak, aby velitelům zůstala možnost pozorovat okolí. Ti dále měli určit palebný systém před předním okrajem postavení a na jeho bocích – k odražení zteče protivníkových jednotek. Počítalo se s tím, že všechny tanky budou moci vést palbu čelní, boční i křížovou, stejně jako s rychlým manévrem palebnými prostředky podél předního kraje postavení i z jeho hloubky. Poslední úkol spočíval v ženijním budování obrany pod ochranou palby samotných tanků i dalších přidělených sil.
Velitelé jednotlivých strojů měli poměrně velkou odpovědnost a na základě rozkazu velitele čety vydávali bojový rozkaz své osádce. Obsahoval informace o orientačních bodech, zhodnocení situace a úkolu celé čety včetně preferovaného způsobu vedení palby při odrážení útoku nepřátelských tanků či pěchoty. Dále určil zásoby, povely, signály i dobu pohotovosti. Samotnou palbu zahajovala „téčka“ zásadně až na rozkaz velitele čety – dříve nesměly osádky žádnou aktivitou prozradit své postavení.
Základní úkol jednotlivých strojů spočíval v ničení tanků, jiných obrněných prostředků i živé síly a v pevném držení palebného postavení. Velitel každého stroje byl povinen zabezpečit neustálou bojovou pohotovost a určit muže, který zajistí pozorování nepřítele, sousedních tanků a v případě výpadku rádiového spojení též vizuální signály velitele čety.
Obrana ve dne i v noci
Měla-li do obrany přejít celá tanková četa, v jejím opěrném bodě se nejprve pomocí zahlubovacích zařízení vytvořily okopy pro jednotlivé obrněnce. Terénní úpravy se primárně prováděly v hlavních palebných stanovištích, a to tak, aby vylepšily podmínky pro pozorování i vedení palby. Až poté přišly na řadu okopy v záložních palebných stanovištích a výklenky pro munici. Nejzákladnější úprava spočívala v tom, že se v prostoru před předním okrajem postavení odstranila část porostu, jež by omezovala výhled a palebné pole.
Následoval rozkaz velitele čety, který stanovoval zejména způsob činnosti jednotky i jednotlivých tanků vedoucí k ničení nepřítele před předním okrajem obrany a způsob společné činnosti čety se sousedy. Dále zahrnoval systém paleb na bocích pro případ vlomu nepřítele do obrany, způsob odrážení nenadálých ztečí nebo způsob zajištění jednotek bránících předsunuté postavení. V rozkazu nesměly chybět ani součinnostní signály a signály k udávání cílů nebo k rozpoznání vlastního letectva.
Během organizování ženijních prací určil velitel tankové čety místo, čas i typ zřizovaných zátarasů, pořadí a lhůty provádění těchto prací i způsob maskování. Než nastala tma, měl také povinnost zabezpečit palebné postavení a zajistit bojovou pohotovost pro noční střet. Odpočinek příslušníků čety organizoval buď přímo on, nebo velitel roty. Bojový řád vyžadoval, aby velitel jednotky přezkušoval pohotovost tanků, znalost úkolů jednotlivými osádkami i bdělost při pozorování.
„Téčka“ v útoku
Ohledně ofenzivy bojový řád stanovoval taktické normy totožně pro všechny vševojskové jednotky včetně tankových, což ostatně platilo i pro obranu. V praxi to například znamenalo, že jakýkoliv prapor – bez ohledu na své složení – měl při úderu na připravenou obranu dodržovat šířku bojové sestavy do 2 000 metrů a v průlomovém pásmu do 1 000 metrů. Nejčastěji manuály hovořily o útoku z přímého dotyku, který se prováděl na dobře připravenou linii a v nepřehledném terénu. Existovala celá řada dalších druhů ofenzivy, z nichž je pro naše téma nejzajímavější útok z chodu. Prováděl se na slabší obranu a v lehčím terénu, jestliže průzkum naznačoval, že by mohl být optimálním řešením. Počítalo se s kooperací motostřeleckých i tankových jednotek, přičemž sestavu volil velitel dle terénu a tvaru obrany protivníka.
Podle příruček mohla být linie útočících sil rovná, klínová nebo stupňovitá vpravo či vlevo. Pěšáci během ofenzivy zůstali ve vozidlech nebo sesedali. Pokud si okolnosti sesednutí vyžádaly, měli velitelé nasadit pěchotu jedním ze dvou základních způsobů. Zaprvé by vojáci postupovali před tanky, bojovými vozidly pěchoty a obrněnými transportéry, které by infanterii podporovaly palbou za jízdy. Od obrněnců se vyžadoval postup vpřed „po skocích“, aby v rozhodujícím okamžiku pronikly spolu s pěchotou do postavení nepřítele. Infanterie měla za úkol bránit zbytečnému ničení vlastní obrněné techniky ukrytými tankoborníky nepřítele.
Popsaná varianta přicházela v úvahu zejména v nepřehledném terénu, přičemž druhou možnost představoval postup sesednuté pěchoty za tanky. Obyčejně k němu docházelo při útoku z chodu proti slabšímu protivníkovi a v dobře průchodném terénu vhodném pro pohyb obrněnců. Díky tomu by rychle postupovaly vpřed, pěchota by využívala jejich ochranu a snáze by obsazovala cíle i ničila zbylý odpor. Hlavní riziko této metody spočívalo v nebezpečí ztráty kontaktu mezi oběma složkami a v nedostatečné ochraně „téček“ před protitankovými zbraněmi.
Na západ nevyrazily
Až do rozpadu Varšavské smlouvy naštěstí nedošlo ke scénáři, který by naše tankové pluky vehnal do boje. Plány totiž měly k realitě velmi daleko a očekávaly od ČSLA, že vyrazí na Západ, aby pátého dne doburácela k Augsburgu a osmého až devátého dne operace „ke státním hranicím Francie na úseku Endingen, mimo Basel, a k severní hranici Švýcarska“. Tyto směrnice zůstaly beze změny dokonce i po nepovzbudivých výsledcích simulací, při nichž celá Varšavská smlouva dokázala za čtyři dny postoupit do hloubi protivníkova území sotva o 100–150 km.
Po pádu komunismu a rozdělení Československa ofenzivní choutky z dokumentů generálních štábů naštěstí zmizely, ovšem ruku v ruce s tím šla též redukce tankového vojska AČR na několik desítek obrněnců. To už je však jiná kapitola…
Další články v sekci
Vzpoura bezmocných: Spartakovo povstání ohrožovalo samotný Řím
Uprchlý gladiátor Spartakus se postavil do čela mohutného povstání otroků, které v jednu chvíli ohrožovalo samotné Věčné město. Potlačit se jej podařilo až po několika bolestivých porážkách s velkým vypětím sil. A odveta Římanů byla nemilosrdná…
Instituci otroctví znala většina starověkých civilizací. Římané ji však povýšili na novou úroveň. Jejich expanzivní vojenská politika vedla jednak k ziskům obrovských území, která šlo využít především pro zemědělské účely, jednak k přívalu nevídaného množství zajatců, kteří tvořili vítanou pracovní sílu, jež je mohla obdělávat. A trh s otroky byl nebývale hladový. Po dobytí řeckého Epiru v roce 168 př. n. l. například Lucius Aemilius Paullus prodal do otroctví 150 000 osob najednou. Caesar zase při svém tažení v Galii neváhal zotročit celý národ Venetů.
Ekonomika a rozkvět Říma brzy stály na těchto nedobrovolných pracovnících a v posledních letech římské republiky již otroky vlastnili i chudší občané. S takto postaveným společenským systémem ale souvisel očividný problém – otroci sice pracovali zadarmo, ale neradi, a bylo je třeba hlídat a trestat. Kromě pravidelných útěků se objevovaly také jejich vzpoury, které často vyžadovaly nasazení obrovských vojenských sil. Vůbec největší povstání však vypuklo v 1. století př. n. l. a v jeho čele stál slavný Spartakus.
Útěk z otroctví
Tento dnes již slavný muž pocházel z Thrákie (převážně z území dnešního jihozápadního Bulharska) a původně se živil jako voják. Z ne zcela jasných důvodů se však rozhodl z armády dezertovat a krátce si vydělával na živobytí loupením. Záhy byl však dopaden a v souladu s římským právem prodán do otroctví.
Pro jeho fyzickou zdatnost a bojové zkušenosti se kolem roku 75 př. n. l. dostal do gladiátorské školy v Capui v Kampánii, odkud však již po třech letech spolu se skupinou druhů uprchl. A zběhlým gladiátorům přálo štěstí. Brzy narazili na vůz se zbraněmi a podařilo se jim porazil malý vojenský oddíl, který po nich pátral. Několik desítek nyní dobře vyzbrojených mužů s bohatými bojovými zkušenostmi začalo plenit Kampánii a rychle se k nim přidávali další a další uprchlí otroci a s vidinou útěku z nesnadné sociální situace nezřídka i příslušníci chudiny či drobní rolníci.
Historik Florus uvádí, že během několika týdnů dokázal Spartakus shromáždit na 10 000 lidí. S takovouto masou již bylo potřeba systematičtěji pracovat. Pod horou Vesuv si uprchlí otroci vybudovali základnu a podnikali odtud loupeživé výpravy do okolní krajiny. Spartakus a ostatní gladiátoři začali také zbytek mužů organizovat a cvičit, aby dokázali odolat i očekávanému útoku římské armády. Ta už se ostatně rychle blížila. Z Říma mířil otrokům vstříc praetor Gaius Claudius Glaber se 3 000 vojáky, aby jejich revoltu utnul jednou pro vždy.
První vítězství
Římané vážnost situace naprosto podcenili. Necelá jedna legie, kterou proti Spartakovi vyslali, se navíc skládala spíše z narychlo sebrané domobrany a sám Glaber očekával, že bude rychle doma. Jeho vojsko se rozložilo pod Vesuvem s plánem uprchlé otroky vyhladovět, ti jej ovšem zcela převezli. Pomocí provazových žebříků slezli zdánlivě neschůdné skály a objevili se vojákům v týle. Následoval masakr, který většina legionářů nepřežila. Vítězství získalo Spartakovi nejen bohatou kořist a především tolik potřebnou výzbroj, ale také zvýšilo jeho reputaci, a počty lidí přidávajících se k povstání se ještě zvýšily.
Římané mezitím vyslali do boje druhé vojsko vedené praetorem Publiem Variniem. Ani tomu se však dobře nevedlo. Spartakus jeho síly rozmetal a samotného velitele otroci málem zajali, když se koupal. Ačkoliv jemu samotnému se nakonec podařilo uprchnout, ukořistil Spartakus alespoň jeho insignie, a uštědřil tak Římu vedle vojenské porážky i značné ponížení.
Dvě vítězství nad římskými vojsky udělala ze Spartaka prakticky vládce Kampánie a jeho vojsko vítězně plenilo okolí. Armáda povstalců se také rozrostla na neuvěřitelných 70 000 lidí. Uprchlí otroci si však rychle osvojili praktiky svých někdejších pánů a uspořádali hry, během kterých spolu museli na smrt bojovat jejich zajatí nepřátelé.
Kam dál?
Vítězství nad Římany sice získala otrokům čas i bohatou kořist, nyní se před nimi ale otevřela otázka, jak dál postupovat. A objevila se první vážná trhlina v dosavadní jednotě. Zatímco Spartakus plánoval vytáhnout na sever, překročit Alpy a uniknout tak vojenské moci Říma, jeho spolubojovník Crixus nesouhlasil. Chtěl zůstat nadále v Itálii a živit se pleněním římského bohatství. Došlo k rozkolu a rozdělení skupiny – ke Crixovi se dle dobových pramenů připojilo až 30 000 otroků. A rozdělení přineslo první vážnou porážku. Z Říma na jaře roku 72. př. n. l. vytáhly dvě silné armády vedené konzuly Luciem Gelliem Publicolou a Gnaeam Corneliem Lentulem. A právě první zmíněná zamířila proti Crixově skupině, zaskočila ji u hory Garganus a uprchlé otroky zmasakrovala. Lentulovo vojsko mezitím táhlo na sever s plánem odříznout Spartaka.
Bývalý gladiátor si uvědomoval vážnost situace a neztrácel čas. Překvapivým úderem zaskočil v Apeninách Lentula a jeho armádu rozehnal. Poté se otočil zpět na jih a vytáhl proti Gelliovi Publiculovi. Také toho se mu podařilo porazit a Spartakus stanul na vrcholu slávy. Úspěchy mu stouply do hlavy natolik, že dokonce uvažoval o tažení na Řím. Z tohoto nápadu nakonec sešlo, ale plán se přece jen změnil. Z ne úplně jasných důvodů se otroci vzdali úmyslu překročit Alpy, ale táhli Itálií na jih až k Tarentskému zálivu. Řady jeho následovníků se opět rozrostly a nyní dosahovaly až 120 000 mužů. Přes tuto úctyhodnou sílu však stále šlo o psance, kteří se nemohli opřít o žádné větší město ani ekonomickou základnu.
Crassus na scéně
V Římě se mezitím po porážce obou konzulů vážně zabývali otázkou, jak otrocké povstání konečně potlačit. Nakonec padlo rozhodnutí jmenovat velitelem boje proti vzbouřencům Marka Licinia Crassa, který jakožto nejbohatší muž republiky vášnivě toužil ověnčit svou hlavu vavříny vítězství. Z vlastních zdrojů postavil silnou armádu čítající neuvěřitelných 50 000 mužů, což odpovídalo deseti legiím. S tou vytáhl proti nepříteli, ale ani jemu se zprvu nedařilo, jak si představoval.
Jeho přední voj vedený legátem Mumminiem byl Spartakovými muži na hlavu poražen a rozprášen. Spousty vojáků do boje vůbec nezasáhly a daly se raději na útěk. Crassus v této situaci přistoupil ke starodávnému trestu decimace – vylosoval ze zbabělých jednotek každého desátého muže a nechal jej exemplárně popravit.
Spartakovy síly mezitím ustoupily dále na jih a neúspěšně se pokusily překročit Messinskou úžinu na Sicílii. To se nezdařilo pro nedostatek vhodných plavidel a uprchlí otroci se znovu stočili na druhou stranu. Překročili mohutný příkop (který mezitím vykopali legionáři, aby je zastavili) a zamířili k přístavu Brindisi. Zde se ovšem vylodila jiná římská armáda vedená Marcem Terentiem Varrem Lucullem, která se právě vracela z války na východě. Spartakus proto nařídil zamířit do hor u Petelie v Kalábrii.
Rozhodující střetnutí
Ani jedna z válčících stran neměla mnoho důvodů k radosti. Prodlužující se střetnutí s otroky dráždilo římský senát a Crassus se stále více obával, že jej o kýžený triumf obere Gnaeus Pompeius, jenž se měl co nevidět vrátit z války v Hispánii. Uprchlíci si zase uvědomovali, že římská moc pomalu roste a jim chybí smysluplný plán dalšího postupu. Množily se proto hádky a rozbroje. Dva z gladiátorů, Gannicus a Castus, se s několika tisíci příznivci dokonce oddělili jádra skupiny a utábořili se u Lukánského jezera. To se jim stalo osudným, neboť Crassovy legie je zde překvapily a pobily.
Poté římské vojsko vytáhlo proti Spartakovi, kterému se podařilo dosáhnout posledního vojenského vítězství proti Crassovu legátu Quintovi, jádro římských sil však začalo budovat opevnění a chystalo se otroky vyhladovět. V této situaci Spartakovi nezbylo než vytáhnout do rozhodující bitvy.
„Spartakus nakonec viděl, že se nedá nic dělat, a dal své vojsko nastoupit v bitevní šik. Když mu byl přiveden kůň, vytasil meč a koně probodl se slovy, že zvítězí-li, bude mít množství krásných koní od nepřátel, bude-li poražen, nebude už žádného potřebovat.Pak se pustil středem ozbrojenců v pršce ran přímo na Crassa, k němu se sice nedostal, zabil však dva centuriony, kteří na něho společně zaútočili. Nakonec, když všechno kolem něho uteklo, zůstal tam stát sám, byl obklopen mnoha vojáky, bránil se, až byl ubit,“ vylíčil poslední odpor uprchlého gladiátora historik Plútarchos.
Proti hrozivé síle dobře organizovaných legionářů neměla otrocká armáda šanci a v kruté bitvě byla zmasakrována. Na 6 000 přeživších zajatců pak čekal ještě krutější osud – byli ukřižováni podél dvousetkilometrové cesty z Capuy až do Říma. Různé skupiny otroků, které uprchly z velké bitvy, byly poté v následujících týdnech pobíjeny mimo jiné Pompeiovým vojskem, jež se konečně vrátilo z Hispánie. Na jaře roku 71 př. n. l. tak neslavně skončila největší římská válka s otroky vedenými gladiátorem Spartakem.
Další články v sekci
Vědci poprvé zaznamenali „ledotřesení“ v největším ledovcovém proudu Grónska
Vrstva vulkanických částic z dávné erupce přispívá ke vzniku otřesů v Grónském ledovci a souvisí s pohybem ledovcových proudů.
Ledové příkrovy nemusejí být homogenní masou ledu. Občas se v nich vyskytují ledovcové proudy, tedy rychle se pohybující oblasti ledu, které mohou mít šířku až 50 km a bývají dlouhé i stovky kilometrů. Představují většinu ledu, který při tání opouští ledový příkrov. Většina ledovcových proudů klouže po vrstvě vody, což zrychluje jejich pohyb.
Geofyzik Andreas Fichtner ze Spolkové vysoké technické školy v Curychu a jeho kolegové nedávno zkoumali Grónský ledový příkrov. V rámci výzkumu pomocí optického kabelu, který umístili do vrtu o hloubce 2,7 kilometrů v Severovýchodním grónském ledovcovém proudu, jako první detekovali „ledotřesení“ – otřesy k nimž dochází při pohybu ledu.
Grónská řeka ledu
Jde o nejmohutnější „zmrzlou řeku“ v Grónsku, která představuje hlavním tok, jímž se ubírá led z vnitřní části ledového příkrovu do vod severního Atlantiku. Detekce ledotřesení podle badatelů potvrzuje, že se tento ledovcový proud i další takové proudy přepínají mezi trhavými pohyby a prouděním, které připomíná pohyb medu. Pdrobnosti výzkum ledového proudu zveřejnil vědecký časopis Science.
Jak upozorňují vědci, otřesy ledu v Grónsku doposud unikaly pozornosti, hlavně kvůli tomu, že je tlumí nápadná vrstva vulkanických částic, která se nachází v hloubce asi 900 metrů pod povrchem ledu. Částice pocházejí z masivní erupce, k níž došlo asi před 7 700 lety na sopce Mount Mazama v dnešním Oregonu.
Fichter k tomu dodává, že zmíněné vulkanické částice ledotřesení nejen tlumí, ale vlastně ho také vyvolávají. Otřesy totiž zřejmě vznikají díky nečistotám v ledu, jako jsou právě tyto částice. Destabilizují strukturu ledu a vedou ke vzniku malých prasklin, jimiž to začíná. Podle Fichtera jde o pozoruhodný vztah mezi dynamikou ledovcových proudů a vulkanickými erupcemi.
Další články v sekci
Jak se sloni dostali na ostrov Borneo? Suchou nohou před několika tisíci lety
O poddruhu slona indického, který je v českém názvosloví znám jako slon indický bornejský, vedou vědci spory. Jak se tento nejmenší sloní poddruh na ostrov Borneo dostal?
Migroval na Borneo slon indický bornejský (Elephas maximus borneensis) po pozemním „mostě“ mezi Sundskými ostrovy a pevninskou jihovýchodní Asií? Nebo jde o o zdivočelou formu slona indického, která byla na Borneo zavlečena lidmi?
Na jednu stranu historické prameny dokládají, že v 17. století bylo větší množství slonů darovánu bornejskému sultánovi. Ti se pak mohli dostat do volné přírody a zdomácnět. Proti této verzi ale stojí 20 let stará genetická studie, která ukázala, že DNA bornejský slonů se od jejich asijských protějšků velmi liší a dokládá rozdělení před zhruba 300 tisíci let. Jenže na ostrově nebyla nalezena, na rozdíl od jiných velkých zvířecích druhů, žádná sloní fosilie.
Do problému se rozhodl před časem vnést světlo výzkumný tým vedený francouzským genetikem Lounèsem Chikhim, který působí na portugalském Instituto Gulbenkian de Ciência. Vědci použili genetické záznamy a počítačové modelování, aby studovali demografickou historii bornejských slonů a hledali scénář, který by nejlépe vysvětloval současnou genetickou rozmanitost dnešní nepočetné populace.
„Naše výsledky naznačují, že nejpravděpodobnějším scénářem je přirozená kolonizace Bornea slony před 11 400 až 18 300 lety. Tohle rozmezí odpovídá době, kdy byla úroveň mořské hladiny nízká a sloni mohli mezi pevninou a dnešními ostrovy přecházet. Nedají se vyloučit složitější scénáře, ale můžeme z nich vyřadit historickou introdukci lidmi. Stejně nepravděpodobný se zdá být i příchod slonů v mnohem dřívějších dobách,“ komentuje výsledky Reeta Sharma, spoluautorka studie.
Další články v sekci
Má trpasličí planeta Pluto nějakou atmosféru?
Úvahy o charakteru možné atmosféry Pluta zaměstnávají vědce již nejméně půl století. Jasno v této otázce ale přinesl až průzkum sondy New Horizons.
Když byla v lednu 2006 vypuštěna sonda New Horizons, málokdo si dovedl představit, že se ještě v tomtéž roce stane z cíle její devítileté cesty „pouhá“ trpasličí planeta. I přes pomyslnou degradaci ovšem Pluto neztratilo na atraktivitě: Na průletových snímcích se totiž objevil fascinující ledový svět.
Seriózní úvahy o charakteru možného vzdušného obalu někdejší deváté planety se však datují už do 70. let minulého století. Tehdy infračervená pozorování prokázala, že se na jejím povrchu musí vyskytovat metanový led při teplotách podporujících jeho sublimaci. Zmíněnou myšlenku posléze potvrdily analýzy světelných křivek zákrytů hvězd Plutem. Přímá pozorování a měření nicméně pocházejí až z New Horizons.
Dnes tedy víme, že má Pluto skutečně slabounkou a velmi proměnnou atmosféru, zahrnující převážně dusík, dále metan i další uhlovodíky a oxid uhelnatý. Povrchový tlak tělesa odpovídá asi stotisícině tlaku zemské atmosféry při hladině moře, zatímco povrchová teplota dosahuje pouhých −230 °C. Metan však způsobuje poměrně překvapivý skleníkový efekt, takže maxima v atmosféře atakují zhruba −160 °C asi 30 km nad povrchem. Ve výškách 100–200 km se pak nachází opar neznámého složení, který významně rozptyluje světlo a zřejmě zkresloval výsledky některých dřívějších pozorování ze Země. Odhaduje se, že atmosféra Pluta prochází výraznými sezonními změnami, jelikož trpasličí planeta krouží po poměrně výstředné oběžné dráze.
Další články v sekci
Neřestné mince: Nad žetony s erotickými výjevy visí dodnes otazníky
Drobné žetony s erotickými náměty, označované jako spintria, vznikaly především za časů císaře Tiberia v prvních desetiletích našeho letopočtu. Dlouhá léta se věřilo, že jde o zvláštní platidla využívaná v nevěstincích, nad jejich skutečným účelem ale stále visí otazníky…
Mince o průměru mezi 20 a 22 milimetry (tedy velké asi jako dvoukoruna) se razily z bronzu či mosazi a na jejich averzu se nacházela vyobrazení různých pozic pohlavního aktu, případně felace. V současnosti jsou známy dvě ražby, jedna z let 22–37 n. l., druhá potom 30–79 n. l. Zdá se, že všechny vznikly na jednom místě a počet takovýchto vyrobených žetonů byl relativně malý. Samotný název spintria potom vycházel z latinského označení mužských prostitutů a byl mincím přisouzen až italskými vzdělanci v 16. století. K čemu ovšem mohly takovéto věci sloužit?
Nevěstince nebo hra?
Původní teorie navržená již v období raného novověku předpokládala, že spintria mohly fungovat jako vstupné do nevěstinců, případně pro platby jednotlivým prostitutkám. Z římských dob známe období, kdy se přísně trestalo přinášení podobizen císaře do bordelů – hlava panovníka se však objevovala i na oficiálních platidlech. Směnitelné žetony by tak představovaly jednoduchý způsob, jak se potřebě nosit peníze na zapovězená místa vyhnout. Kromě symbolických však pro nevěstincovou teorii hovoří i praktické důvody. Římská říše zahrnovala lidi rozličných kultur a jazyků a dohodnout se s prostitukou na konkrétní službě tedy nemuselo být nijak snadné. Vyobrazení na mincích tak měla pomoci případnou jazykovou bariéru překlenout.
Proti teorii o zvláštním platidle pro nevěstince však hovoří fakt, že pro tuto praxi neexistuje jediný přímý důkaz. Zachované spintria navíc nevykazují klasické znaky opotřebení známé v případě běžných peněz a ke všemu se zdá, že jich bylo vyrobeno jen relativně malé množství. Alternativní hypotéza tak uvádí, že mohlo jít o žetony do dnes již nezachované stolní hry. Tomu by nasvědčovala i čísla na jejich reverzu, jejichž význam zůstává neznámý.
Poslední významná teorie spojuje spintria s šatnami předměstských lázní. Jedny takové se zachovaly v Pompejích a na jejich stěnách se nacházejí výjevy podobné těm z mincí. Nechybí ani příslušná čísla. Někteří badatelé se tak domnívají, že mohlo jít o žetony, které příchozí obdrželi od šatnáře poté, co mu svěřili své věci, podobně jako například v dnešním divadle. Obrázek a číslo na spintria pak označovaly místo, kde se majetek návštěvníka nacházel. I v tomto případě jde jen o hypotézu, kterou však není možno zcela potvrdit či vyvrátit.
Další články v sekci
Tučňáci pomáhají mapovat koncentrace rtuti v Antarktidě
Tučňáci si vyvinuli efektivní způsob, jak se zbavovat toxické rtuti. Mohli by díky tomu fungovat jako živé bioindikátory koncentrace rtuti v přírodě.
Philip Sontag, polární výzkumník z Rutgersovy univerzity, nasbíral během své návštěvy Antarktidy velké množství vypadaných tučňáčích per. Po desetileté analýze zjistil, že tato pera mohou sloužit jako živá mapa kontaminace rtutí, která ohrožuje faunu jižní polokoule.
Rtuť a její vliv na ekosystém
Rtuť je toxický vedlejší produkt těžby zlata a ročně se jí do atmosféry uvolní asi 9 000 tun. Tento kov se hromadí v potravním řetězci tím, že se váže na aminokyseliny ve zvířatech a následně proniká do jejich centrálního nervového systému, kde může narušovat růst nervů, ovlivňovat jejich reprodukční schopnosti a měnit jejich chování. Sledování expozice rtuti je zásadní pro monitorování ekosystémů, ale pouhé odebírání vzorků z hornin, ledu nebo půdy neposkytuje informace o tom, kolik rtuti se skutečně dostává do potravního řetězce.
Tučňáci si vyvinuli způsob, jak se rtuti zbavovat. Toxická rtuť se hromadí v jejich perech, kterých se ptáci pravidelně zbavují. Sontag a jeho tým objevili, že hladina rtuti v perech koreluje s hladinou izotopu uhlíku-13, jehož množství se mění v závislosti na zeměpisné poloze. To umožňuje zjistit, kde se tučňáci krmí nebo kde mají hnízdiště.
Výzkum, publikovaný v časopise Science of the Total Environment, potvrdil tento vzorec u sedmi druhů tučňáků napříč Jižním ledovým oceánem. Ukázalo se, že na severu, kde jsou teplejší podmínky a vyšší hladiny uhlíku-13, jsou tučňáci vystaveni vyšším koncentracím rtuti.
Tučňáci jako bioindikátory znečištění
Studie Philipa Sontaga naznačuje, že tučňáci by mohli fungovat jako „bioindikátory“ – živé sledovače znečištění životního prostředí. Místo měření rtuti na konkrétním místě a čase lze měřením hladiny rtuti v tučňáčích perech sledovat její pohyb potravním řetězcem v oceánu.
Tučňáci žijící blízko sebe měli různé hladiny rtuti a uhlíku-13, což je důsledkem jejich odlišných migračních a potravních návyků. Tato data by mohla být zpracována do mapové databáze, která by usnadnila budoucí projekty zaměřené na ochranu přírody a výzkum polárních oblastí.
Tučňáci jsou ideální kandidáti pro roli bioindikátorů, protože se nacházejí uprostřed potravního řetězce a hnízdí v koloniích, což usnadňuje sběr per od různých jedinců. Navíc každou hnízdní sezónu výrazně pelichají a jejich pera obsahují rtuť nahromaděnou během mimohnízdního období.
Další články v sekci
Lepší řešení? Nanočástice zlata porážejí Ozempic při zdravém hubnutí
Pokusy s obézními potkany ukazují, že nanočástice zlata jsou účinné jako prostředek pro zdravé hubnutí.
V posledních letech se staly velmi populárními přípravky jako peptid semaglutid, známý pod obchodními názvy Ozempic, Rybelsus nebo třeba Wegovy, které jsou podobné hormonu glukagonovému peptidu-1 (GLP-1) a fungují jako lék proti obezitě a celé řadě chorob, které souvisí s tělesnou hmotností. Stinnou stránkou těchto přípravků je, že kromě řady nežádoucích účinků vedou k ubývání svalové hmoty.
Odborníci egyptské Alexandrijské univerzity našli alternativní léčbu, která by podle nich mohla rovněž příznivě regulovat tělesnou hmotnost, snad ještě výrazněji než semaglutid. Jde o nanočástice zlata podávané v týdenních dávkách. Výzkum vlivu nanočástic zlata publikoval vědecký časopis Scientific Reports.
Nanočástice zlata
Výsledky experimentů jsou povzbudivé. Podávání nanočástic zlata během 9 týdnů vedlo ke ztrátě 36 procent tuku, zatímco při užívání semaglutidu to bývá mezi 10 až 20 procenty a dochází k ztrátě až 20 procent svalové hmoty, což se u nanočástic zlata nestalo. Jsou tedy nanočástice zlata efektivnější? To se teprve uvidí. Egyptská studie totiž nezkoumala vliv nanočástic na lidský organismus, nýbrž na organismus potkanů a u lidí mohou být výsledky úplně jiné.
Badatelé sledovali změny tuku u potkanů pomocí řady metod. Mimo jiné potvrdili, že účinek nanočástic zlata cílí na „správný“ tuk, takže hubnutí doopravdy prospívá zdraví. Jako nejprospěšnější se ukázaly týdenní dávky nanočástic zlata, jejichž účinek předčil denní dávky těchto nanočástic i přípravek na hubnutí orlistat (obchodní název Xenical).
Histologické rozbory orgánů potkanů také ukázaly, že podávání nanočástic zlata vede ke zlepšení kondice ztučnělých jater a ledvin, zatímco orlistat jejich stav zhoršuje. Vědci to vysvětlují tím, že nanočástice zlata jsou účinnější v léčbě obezity, protože mají protizánětlivé a antioxidační účinky. Pro jejich využití v medicíně ale bude nutné ověřit jejich působení v klinických testech s lidmi.
Další články v sekci
Osmdesát milionů pixelů: Úžasný snímek hvězdokupy RCW 38
Evropská jižní observatoř zveřejnila úžasný snímek hvězdokupy RCW 38, který pořídil dalekohled VISTA, nacházející se v chilské poušti Atacama.
V porovnání s naším Sluncem, které je se svým stářím přibližně 4,6 miliardy let ve stabilní fázi svého života, jsou hvězdy v hvězdokupě RCW 38 ještě velmi mladé. RCW 38 je stará méně než milion let a obsahuje asi 2 000 hvězd. Nachází se v souhvězdí Plachet a dělí ji od nás zhruba 5 500 světelných let. Tato mladá hvězdokupa je plná aktivity, což z ní činí zajímavý cíl pro pozorování astronomů.
Hvězdokupy jsou jako obří papiňáky, které obsahují všechny ingredience pro vznik hvězd: hustá plynná mračna a neprůhledné shluky kosmického prachu. Když se tato směs plynu a prachu zhroutí pod vlastní gravitací, zrodí se hvězda.
Silné záření těchto nově vzniklých hvězd způsobuje, že plyn, který hvězdokupu obklopuje, jasně září a vytváří růžové odstíny, které vidíme v RCW 38. Je to skutečně úchvatná podívaná! Přesto nám ve viditelném světle zůstává mnoho hvězd v hvězdokupě RCW 38 skryto, protože nám v pohledu na ně brání všudypřítomný kosmický prach.
Právě zde přichází na řadu dalekohled VISTA na observatoři ESO v Paranalu: jeho kamera VIRCAM pozoruje infračervené světlo, které na rozdíl od viditelného světla může téměř nerušeně procházet prachem, a odhaluje tak skutečné bohatství hvězdokupy RCW 38.
