V minulosti se v evropských zemích popravovalo zejména stětím hlavy položené na špalku. Úspěšnost takové metody pochopitelně závisí na schopnostech kata, který se ne vždy trefí na to správné místo. Uvádí se, že na nervozitu popravčího doplatila například skotská královna Marie Stuartovna, jež byla v roce 1587 odsouzena za údajnou podporu katolické opozice. Její stětí ale bylo úspěšné až na třetí pokus – při tom prvním ji kat pouze bolestivě zranil tupým koncem nástroje. Aby toho nebylo málo, když pak chtěl královninu krvácející hlavu triumfálně zvednout do vzduchu, zapomněl, že má na sobě paruku, a hlava se nedůstojně vykutálela ven.

Přesnější než kat

Právě k omezení podobných nedopatření měly sloužit speciální vynálezy v podobě dřevěné konstrukce opatřené zabudovaným ostřím se zkosenou hranou, jejichž prototypy se používaly již ve středověku. Nejznámějším z nich se nicméně stala gilotina, kterou během Velké francouzské revoluce propagoval lékař Joseph Ignace Guillotine.

Přístroj na rozdíl od živého kata skýtal spolehlivější a méně bolestný výsledek, takže se považoval za humánnější metodu než „tradiční“ poprava sekerou. Sám Guillotine proslul coby odpůrce trestů smrti a věřil, že rychlý a spolehlivý nástroj by mohl představovat první krok k jeho zrušení. Pro úplnost dodejme, že na to si musel počkat až do roku 1981, kdy popravu ve Francii postavil mimo zákon tehdejší prezident Francois Mitterrand.

Z šibenice na svobodu

Ještě méně spolehlivý způsob usmrcení než stětí představuje oběšení. Při něm se uzavře přívod okysličené krve do mozku a právě mozková ischemie představuje častější příčinu úmrtí než udušení. Konkrétní průběh popravy oběšením závisí na umístění uzlu – pokud se nachází přímo pod bradou, v ojedinělých případech může dojít ke zlomenině druhého a třetího krčního obratle (de facto zlomení vazu), jejichž hrot se pak doslova vrazí do míchy a přeruší ji.

Odsouzenec má v takovém případě štěstí v neštěstí, neboť zemře hned – v případě poškození mozkového oběhu nastává smrt v průběhu čtyř a více minut, ačkoli srdce může ještě nějakou dobu bít poté, co již nelze mozek resuscitovat. Čas smrti je v těchto případech otázkou dohody – u soudních poprav oběšením se smrt konstatuje při zástavě srdce, která může nastat až po více než patnácti minutách.

V některých případech se však odsouzený probral k vědomí ještě poté, co jej soudní zřízenci přišli ze smrtícího lana odvázat. Takové štěstí v neštěstí měla například jistá Anna Greenová, britská služka, obviněná v roce 1650 z vraždy dítěte. Nikdo si nevšiml, že při ukládání do rakve slabě dýchá, a teprve následujícího dne jí nahmatali pulz. Dvaadvacetiletá žena následně získala svobodu.

Nechvalnou proslulost si vysloužil také londýnský zlodějíček John Smith přezdívaný „polooběšený Smith“. Po patnácti minutách na šibenici začal shromážděný dav prosit o milost a Smith byl skutečně ještě živý sňat z provazu. Není bez zajímavosti, že prožitá zkušenost se mu patrně nevryla do paměti příliš hluboko, neboť záhy se navrátil k trestné činnosti a stanul před soudem ještě dvakrát, až nakonec v roce 1727 nuceně putoval do vyhnanství. Mimochodem, metoda „polooběšení“, kdy je odsouzený pověšen na provaz tak, aby téměř přestal dýchat a upadl do bezvědomí, se používala jako jeden ze způsobů mučení. Ovšem daná osoba z celkem pochopitelných důvodů ne vždy přežila.

Zubařské křeslo smrti

Moderní metodu popravy přineslo koncem devatenáctého století zavedení elektrického křesla, jež se používá výhradně ve Spojených státech (a v průběhu dvacátého století bylo několikrát použito také na Filipínách). Inspirací k jeho vynálezu se pravděpodobně staly četné nehody zaviněné elektrickým proudem, který tehdy teprve začínal nacházet cestu do domácností.

V srpnu 1881 ve městě Buffalo ve státě New York zahynul přístavní dělník George Lemuel Smith poté, co se dotkl velkého elektrického dynama. O případu se doslechl zubař Alfred P. Southwick a napadlo ho, že by se pro tento zvláštní jev dalo najít nějaké uplatnění. Na základě pokusů se psy postupně dospěl k výpočtům množství proudu potřebného k humánnější alternativě k oběšení a vyvinul upravenou verzi zubařského křesla. 

Krev a zápach

Hned první poprava za použití Southwickova vynálezu, konaná za hojné účasti médií, se ale příliš nezdařila. Odsouzený, třicetiletý vrah William Kemmler, v srpnu 1890 dokázal sedmnáct sekund čelit napětí 1 000 voltů. Když zřízenci proud vypnuli, ještě dýchal, lékař proto nařídil neprodleně znovu pustit zdroj, tentokrát o dvojnásobném napětí. Podpovrchové cévy v reakci na to popraskaly, Kemmler začal krvácet, a podle některých svědků dokonce hořet.

Deník New York Times v autentické reportáži přímo z místa napsal, že „komorou smrti začal prostupovat strašlivý zápach, vlasy pod elektrodou na hlavě a kolem ní a maso pod elektrodou na spodní části páteře a kolem ní zpěnily. Zápach byl nesnesitelný.“ Několik přihlížejících údajně kvůli nevolnosti muselo opustit místnost. Celá poprava trvala osm minut a novináři tuto dlouho očekávanou „revoluci v trestu smrti“ okomentovali slovy: „Lépe by udělali, kdyby použili sekeru.“ 

Do roku 2020 se v USA odehrálo více než 4 300 poprav elektrickým proudem, z toho 84, tedy necelá 2 %, se podle amerického Informačního centra pro trest smrti nepovedlo řádně. Například v roce 1953 se na elektrickém křesle ocitli manželé Ethel a Julius Rosenbergovi odsouzení za špionáž pro Sovětský svaz. Zatímco Julius zemřel hned po prvním pokusu, jeho žena byla i po třetím zasažení proudem stále naživu, a než byla prohlášena za mrtvou, bylo třeba ještě dvou dalších výbojů.

Dvě hodiny na kapačce

Přesuneme-li se do současnosti, zjistíme, že praktikování trestu smrti se i nadále potýká s poměrně vysokou mírou chybovosti, a to i přes to, že v posledních desetiletích se podařilo zavést řadu dalších technik s cílem maximalizovat humánnost celého procesu a zajistit co možná nejvyšší spolehlivost. Americká ústava sice garantuje, že vězni při popravě nebudou vystaveni utrpení, ne vždy je ale možné to splnit.

V nedávné době média přinesla hned několik zpráv o zpackaných popravách smrtící injekcí. Například v roce 2014 odsouzený dvojnásobný vrah Joseph Rudolph Wood umíral hodinu a sedmapadesát minut, přičemž po celou dobu údajně zajíkavě dýchal. Za možnou příčinu úřady označily užití nových, nevyzkoušených farmak, k nimž musely přistoupit poté, co se velcí výrobci léčiv zejména z Evropy zavázali neposkytovat americkým věznicím látky určené pro usmrcování odsouzenců. 

Falešná poprava

Předloni v květnu dokonce jeden z odsouzených vězňů aplikaci smrtícího koktejlu přežil: sedmapadesátiletý Kenneth Eugen Smith měl být v prosinci 2022 usmrcen pomocí letální injekce, ale po připoutání k popravčím nosítkům se zřízencům nezdařilo zavést do jeho paže kapačky ani vpíchnout jehlu pod klíční kost. Smithovi právníci tvrdili, že úřady ho „mučily celé hodiny a vystavovaly těžké duševní újmě z falešné popravy“.

Vedení věznice následně výkon trestu smrti odvolalo a guvernérka státu Alabama Kay Iveyová rozhodla o dočasném pozastavení provádění poprav ve státě. Sám Smith podal na stát Alabama žalobu a požádal o to, aby při příštím pokusu věznice zvolila raději jiný postup. Loni v lednu byl úspěšně popraven pomocí dusíku – zcela nové popravčí metody poprvé zavedené právě tohoto roku ve čtyřech státech USA, a to jako druhá volba po smrtící injekci. Jinde na světě se zatím nepoužívá.

Image

Čtěte také

Popravy na domácí způsob: Historie trestu smrti v Česku

Když amatérský archeolog Rob Middleton prohledával pomocí s detektoru kovů pozemek farmáře Davida Andersona na ostrově Man, narazil na zvláštně tvarovanou bronzovou lžíci. Odborníci věří, že nalezená lžíce byla využívána šamanem doby bronzové k věštění budoucnosti. 

Podobných lžic bylo v minulosti především na územích Británie, Irska a Francie nalezeno téměř třicet. Jejich přesný účel lze jen těžko odhadnout, odborníci se ale na základě jejich zvláštního tvaru domnívají, že mohly sloužit k věštění budoucnosti. 

„Tato bronzová lžíce, datovaná do období 400-100 let př. n. l., je jedním z nejzajímavějších předmětů, které kdy byly na ostrově objeveny,“ uvádí Allison Foxová, kurátorka archeologie ve fondu Manx National Heritage. 

Lžíce má na dně vyryté dvě linie tvořící kříž, který rozděluje dno na čtyři kvadranty. Podobné lžíce byly v minulosti často nalezeny v párech, přičemž druhá část obvykle obsahovala malý otvor. Podle vědců je možné, že byla tímto otvorem kapalina – například voda, pivo nebo dokonce krev – odkapávána do lžíce s vyrytým křížem. Výsledek – tedy do které části kapalina stekla – pak mohl sloužit k věštění budoucnosti. 

„Zní to obyčejně, když tomuto nálezu říkáme lžíce, ve skutečnosti ale jde o velmi neobvyklý nález, ilustrující možnou dávnou rituální aktivitu na ostrově Man,“ doplňuje Foxová.

Image

Čtěte také

Žena pohřbená před 12 tisíci lety v dnešním Turecku mohla být šamankou

Oortovo mračno představuje hypotetickou sféru ledových těles, obklopující Sluneční soustavu ve vzdálenosti přibližně 2 000 až 200 000 astronomických jednotek (AU) od centrální hvězdy. Přestože je jeho existence široce přijímána na základě nepřímých důkazů, například drah dlouhoperiodických komet, žádný tamní objekt se zatím bezprostředně pozorovat nepodařilo.

Teoretické odhady však naznačují, že by se tam mohly vyskytovat miliardy až biliony ledových těles. Daný předpoklad staví na modelování dynamiky našeho solárního systému a pozorování dlouhoperio­dických komet, které pravděpodobně pocházejí ze zmíněné oblasti. I když se dosud nepovedlo žádný objekt jako součást Oortova mračna přímo potvrdit, několik těles Sluneční soustavy vykazuje vlastnosti, jež z nich dělají slibné kandidáty. Obvykle se jedná právě o dlouhoperiodické vlasatice a objekty s velmi excentrickými dráhami.

K nejzajímavějším patří Sedna, transneptunické těleso s velice dlouhou a excentrickou dráhou, s periheliem okolo 76 AU a s afeliem kolem 937 AU. Právě druhá zmíněná vzdálenost, navíc nejistá, činí ze Sedny adepta na příslušnost k Oortově oblaku. Podobné vlastnosti má i planetka 2012 VP113, s periheliem kolem 80 AU. 

Z mračna dále zřejmě pocházejí komety s periodou oběhu delší než 200 let, jako například Hale–Bopp. Jejich velmi excentrické dráhy je vedou z vnějších oblastí soustavy blízko ke Slunci, a navíc bývají často značně skloněné vůči ekliptice, což rovněž naznačuje původ v kulovém Oortově oblaku.

Image

Čtěte také

Na předměstí Sluneční soustavy: Tajemný Kuiperův pás a Oortův oblak

Život Viléma z Pernštejna je lemován záhadami. Přestože se jednalo o jednoho z nejvýznamnějších českých pánů své doby, nevíme ani přesně, kdy se narodil. Jisté je, že se už jako mladíček dostal do družiny Ladislava Pohrobka. Vilém byl teprve náctiletým zelenáčem a už pronikl k panovnickým dvorům a procestoval Evropu. Slibný začátek kariéry! Ladislav Pohrobek však brzy zemřel a Vilém musel sázet na jiné panovníky. A i když měl pravděpodobně dost vyvinutý smysl pro věrnost, musel svůj „repertoár“ rozšířit i o umění zrady. Co se stalo? 

Rodinné pouto 

Vilém byl druhorozeným synem svého otce Jana. V pomyslné hierarchii dědiců měl tedy trochu smůlu. Žádná zvláštní žárlivost se ale mezi ním a starším bratrem Zikmundem zřejmě nevyvinula. Vilém měl i tak dobré vyhlídky a otec dával oběma velké příležitosti. Nešlo však tak úplně o politiku jako spíš o hrubé násilí. Vilém, který už v mládí získával slávu na rytířských turnajích, ztělesňoval středověké ideály, ačkoliv nová doba už bušila na dveře a rytířství se už brzy přesunulo spíš do oblasti pohádek než do reálného života.

Vilém se neostýchal počínat si dost nemilosrdně. Ve sporu mezi Vladislavem Jagellonským a Matyášem Korvínem patřili nejprve Pernštejnové na stranu Jagellonce. A úloha obou bratří Viléma a Zikmunda v tomto konfliktu? Škodit, kde se dalo. Nešlo o žádnou vznešenou činnost. Pravděpodobně prachsprostě přepadali vesnice a obírali ubohé vesničany, kteří měli smůlu, že jejich pán patřil k Matyášově straně. Při těchto výpravách se také mnohdy povedlo zajmout nějakého šlechtického synka a požadovat za něj tučné výkupné. Jenže ne vždy stála štěstěna na pernštejnské straně. Zikmund padl do zajetí. Matyášovi přívrženci tolik usilovali o to, aby získali mocné Pernštejny na svou stranu, že se tentokrát nespokojili s výkupným. Zlato? Málo! Za Zikmundovu svobodu požadovali rovnou zradu. Přestoupení Pernštejnů do Matyášova tábora. 

Otec Jan toto neřešitelné dilema vyřešil po svém. On sám Jagellonce nezradí, ale aby Zikmunda dostal z vězení, dohodl se zřejmě se synem Vilémem, že roli zrádce na sebe vezme právě on. Z Viléma se stal přeběhlík a od této chvíle bojoval na straně Matyáše. A musel se zbraní v ruce i do Čech, kde pomáhal rozsévat zkázu. 

Zbohatnutí 

Převratná doba válek a střídání panovníků, to vše kupodivu vyneslo Vilémovi z Pernštejna obrovský majetek. A to je další záhada jeho života. Jak ke svému bohatství vlastně přišel? Jistě, dobře se oženil. A nějaké statky získal za své věrné (i nevěrné) služby od obou rivalů – Vladislava Jagellonského a Matyáše Korvína. Vedl si od mládí jako dobrý hospodář. Patrně ale přispěl také méně vznešenými zdroji. Kořist z různých přepadení, výkupné a nebo, jak bychom dnes řekli, výpalné. To všechno asi dobře vynášelo. A kolovaly o něm dokonce legendy. Vilémův přítel Jan Filipec prý po smrti Matyáše Korvína neodešel ode dvora s prázdnou, ale ukradl i královskou pokladnici, kterou snad schoval právě u Viléma z Pernštejna. Bylo na tomto šprochu pravdy trochu? 

Jisté je, že pan Vilém disponoval takovým majetkem, že mohl založit samotného krále Vladislava Jagellonského. Tím si vlastně koupil odpuštění, jakkoliv byla jeho předešlá zrada vzhledem k nutnosti zachránit bratra poněkud pochopitelná. Jagellonec Pernštejna potřeboval a o jeho služby stál. Dokonce ho obdařil titulem hofmistra – tedy správce královského dvora. To byla jednak téměř snová funkce, ale především, šlo patrně o velmi výnosný úřad. 

Pernštejn mohl být spokojen. Měl peníze, vliv a mohl se věnovat zvelebování svých panství, jejich prosperitě a taky obraně pro případ, že by došlo k neblahým válečným událostem, s jakými měl ostatně zkušeností dost. To mu ani v dobách míru nedávalo spát. 

Životní projekt 

Nejprve Vilém sídlil ve Velkém Meziříčí. Později získal skvěle opevněný Helfštejn. Po tomto hradě se ostatně psal i nadále, i když později sídlil v pohodlnějších objektech. Nejprve v Moravském Krumlově, kde se jeho rodina utěšeně rozrůstala, neboť manželství s Johankou Pernštejnskou z Liblic bylo plodné. 

Vilém se však rozhodl, že si postaví nové sídlo prakticky na zelené louce. Začal s velkorysou přestavbou Pardubic a proměnil je v pozoruhodné město, jehož krásu můžeme obdivovat dodnes, a to v mnoha rysech v podobě, kterou mu vtiskl právě Vilém. Zajímavostí je, že pohodlně vypadající zámek plnil současně i obrannou funkci. V případě obležení mohl směle odolávat nepříteli a vzhledem k velké rozloze areálu by mu i zdroje potravy vydržely dlouhou dobu. Nechyběly ani vodní příkopy. Pernštejn zkrátka myslel na všechno. 

A to i v jiných ohledech. Celé město mělo mít reprezentativní funkci a ohromovat příchozí. Dosvědčovat význam rodu. Proto můžeme obdivovat domy s vysokými štíty, díky nimž se budovy zdají větší, než skutečně jsou. A nejen to. Při stavbě se spěchalo zejména na to, aby průčelí vznikla co nejdříve. Že domy do hloubky nebyly dosud dostavěny? Nevadí. Toho si návštěvník nevšimne. Město zkrátka vypadalo hotové dřív, než tomu tak reálně bylo. Vilém si nejprve postavil jakousi potěmkinovu vesnici či lépe řečeno velkolepé kulisy města. Teprve později se tato iluze stávala skutečností! 

Vilémovi záleželo na tom, aby ho Pardubice dobře reprezentovaly. Vždyť zde roku 1497 přivítal samotného krále Vladislava! Vilém na Pardubicích nešetřil. O to zajímavější je, že sám za sebe nijak zvlášť neutrácel. Žil spíše skromně a účelně. Reprezentaci pokládal za investici, která se vrátí, ale nějakým rozhazovačným radovánkám neholdoval. Naopak si přísně potrpěl na pořádek. Ve městě se muselo uklízet a dodržovala se hygiena, jinak následoval přísný trest. Kdepak nepořádek na náměstí nebo vylévání výkalů z okna! Pardubice se zkrátka měly stát moderním městem, a ne skanzenem středověku. 

Podnikatel a vzor tolerance 

Pan Vilém byl celoživotně skvělým hospodářem. Jakmile převzal otcovy majetky, okamžitě se snažil zbavit dluhů. Naopak některé směnky kupoval s vidinou zisku. Staral se také, aby peníze zůstávaly takříkajíc doma. Proč dovážet to, co se dá vyrobit na vlastním panství? Za nejlepší investici však považoval rybníkářství. Vybudoval soustavu rybníků, která si nezadala s těmi rožmberskými na jihu Čech. Jak to, že dnes obdivujeme spíš Krčínovo dílo? Za to může další vývoj. Jih Čech si zachoval malebnost, zatímco na někdejších pernštejnských statcích se později dařilo i průmyslu. Po mnohých rybnících dnes prakticky nic nenajdeme. Ve své době ale byly chloubou a také velmi rentabilním podnikem. 

Vilémovi předci se hlásili ke kalichu. Časy se ale měnily a bylo potřeba stát se katolíkem. Vilém tento ústupek učinil. Každopádně navenek. To ale nezanamenalo, že by kališníky nebo české bratry jakkoliv pronásledoval. Naopak. V Pardubicích je nechával v poklidu žít vedle sebe. Viléma zkrátka zdobila až nebývalá náboženská tolerance. To se svým způsobem týkalo i Židů. S těmi dokonce podepsal smlouvu o ochraně – nutno ovšem dodat, že jim ji neposkytoval zdarma. Pardubice každopádně oplývaly ovzduším vzájemného respektu. Aby ne, když Vilémova žena Johanka tíhla k českobratrské víře. 

K Vilémovým dobrým vlastnostem musíme také přičíst mecenášství. Při tom všem neměl potřebu vystupovat jako intelektuál nebo zdůrazňovat tíhnutí k módním uměleckým vzorům, jak to tak zbohatlíci dělávají. Zachovával si spíš jistou odměřenost, pragmatičnost a věcnost. Šlo o praktického muže, který ve své době pil mnohým svým konkurentům krev a možná kvůli jejich závisti čelil různým nařčením a nebýval líčen v nejlepším světle. Pozdější historici ho naopak vnímali pozitivněji než řada současníků. Patrně právem, neboť stopa, kterou po sobě nejen v Pardubicích zanechal, je dodnes nepřehlédnutelná.

Image

Čtěte také

Zdeněk Lev z Rožmitálu: Jak se stal nejmocnějším mužem Českého království

Kleptoparazitismus spočívá v tom, že zvíře počká, až jiná šelma uloví nějakou kořist, od níž ji potom odežene a úlovek si ukradne. Nyní byla u mořského plže Cratena peregrina pozorována ještě vyhraněnější obdoba této taktiky, kterou vědci pojmenovali kleptopredace.

Plž Cratena peregrina se s oblibou krmí drobnými polypy, ale v zásadě se dá říct, že ve stejné míře pojídá i potravu polypů, kterou tvoří mikroskopický zooplankton. Autoři studie, která se na tohoto mořského plže zaměřila, totiž v rámci experimentu předkládali drobným plžům kolonie polypů, kteří se právě nakrmili a potom kolonie polypů „prázdných“. Ukázalo se, že C. peregrina spořádal dvojnásobek těch polypů, kteří byli sami nacpaní zooplanktonem.

Ačkoli tedy dříve měli zoologové za to, že polypi jsou jediným typem potravy, který C. peregrina konzumuje, ve skutečnosti tvoří takto zprostředkovaně polovinu jeho jídelníčku mořský plankton. Navíc je pravděpodobné, že nejde o jediného tvora, který loví podle tohoto modelu, což vrhá nové světlo na interakce mezi mořskými predátory a úlohu „středních článků“ potravinového řetězce.

Image

Čtěte také

Když krev teče z cizího: Parazité a jejich důmyslné metody

Kapitola z historie San Franciska známá jako války o vejce ukazuje, co všechno může způsobit nekontrolovatelný rozvoj oblasti zapříčiněný masovou migrací a absence snahy vzniklé potíže aktivně řešit. V roce 1848, když bylo v kalifornské pile Sutter's Mill objeveno zlato, mělo San Francisco pouze 800 obyvatel. O dva roky později šlo již o 20 000. Stále se však jednalo jen o malou část příchozích, jelikož většina zlatokopů ve městě nezůstávala a pokračovala dál. Odhaduje se, že mezi lety 1848–1855, kdy byla zlatá horečka nejintenzivnější, do Kalifornie přicestovalo okolo 300 000 lidí. 

Na ostrovy pro bílkoviny 

Na příliv obyvatel nebylo ani zdaleka připraveno zdejší zemědělství, a nastala tak doba akutního nedostatku potravin. Těžce pracující muži a ženy potřebovali pro správné fungování těla zejména bílkoviny, přičemž jeden z nejdostupnějších zdrojů představovala slepičí vejce. Jejich cena po vypuknutí zlatého šílenství vyrostla mnohdy do absurdních výšin, podle některých zdrojů se jedno vejce údajně mělo prodávat až za jeden dolar, což je nesmyslná částka i v dnešním kontextu, natož v polovině 19. století. 

Netrvalo dlouho a několika podnikavcům došlo, že proto, aby zbohatli, se nemusí namáhat kutáním. Sehnat dostatek vajec na prodej jim nakonec pomohl alkoun úzkozobý (Uria aalge), mořský pták podobný rackovi nebo tučňákovi. Jedno z největších hnízdišť tohoto živočicha v Severní Americe se dodnes nachází nedaleko San Franciska na souostroví Farallonských ostrovů, které pro výskyt mořských ptáků i savců (jako jsou tuleni nebo lachtani) už od svého objevení v 16. století lákalo mořeplavce k doplnění zásob masa, tuků, ale i vajec.

V roce 1849 využil nepříznivé situace lékárník Doc Robinson se švagrem. Společně se vypravili na ostrovy a sesbírali tolik vajec, kolik jen unesli. Ačkoliv se nazpět dostali jen s polovinou „úlovku“ z důvodu nehostinnosti tamější krajiny, jejíž zdolání skýtalo přinejmenším nebezpečí těžkého úrazu, vydělali si 3 000 dolarů. Na tehdejší dobu šlo o velmi pěknou sumu. 

Boj o ptačí teritorium 

Zpráva o úspěšné cestě pro vejce se rychle rozkřikla a Farallonské ostrovy byly brzy plné sběračů, toužících po bohatství. Dokonce se začaly pořádat organizované výpravy, které s sebou přinesly značné komplikace. Skupina sběračů založila v roce 1851 společnost Pacific Egg Company a prohlásila se za výhradního majitele souostroví s monopolem na sběr vajec. Tím začalo třicet let, která jsou dnes označována za vajíčkové války. Během tohoto období se opakovaně střetávaly různé skupiny sběračů vajec, jež si navzájem přepadávaly lodě, vybíraly naleziště, a dokonce se i zabíjely. Samotná Pacific Egg Company se proslavila zejména tím, že vedla spory nejen s ostatními sběrači, ale také s federální vládou, která si v roce 1859 nárokovala ostrovy kvůli stavbě majáku. 

Potyčky trvaly až do roku 1881, kdy armáda USA vytlačila vajíčkovou společnost z ostrovů potom, co si kladla čím dál více požadavků, například na odstranění mlhového rohu jako nezbytného akustického opatření pro varování lodí za snížené viditelnosti. Zároveň Pacific Egg Company začala na Farallonských ostrovech zpracovávat ulovené tuleně a lachtany. 

Zásahem amerických vojenských jednotek ale olupování hnízdišť neskončilo, protože ve sběru vajec pokračovali rybáři a strážci majáků. Během let 1849–1896 se na ostrovech sesbíralo přibližně 14 000 000 vajec. Toto nekontrolovatelné plundrování ptačích domovů, které bylo ukončeno až ekonomickou nerentabilitou, způsobilo, že populace alkouna úzkozobého poklesla za více než 40 let ze 400 000 jedinců na pouhých 60 000 a dodnes se nezotavila, přestože se souostroví stalo přírodní rezervací.

Image

Čtěte také

Jídelníček zlatokopů: Jak se zlatá horečka promítla do kulinářské praxe Colorada?

Občanská válka probíhající v letech 1936–1939 přinesla Španělsku obrovské ztráty na životech, nezměrné utrpení a materiální škody. Konflikt mezi levicovými republikány a nacionalisty vedenými generálem Franciscem Francem  si vyžádal přes 400 000 mrtvých a oficiálně skončil v dubnu 1939, tedy nedlouho před vypuknutím druhé světové války. 

Frankisté zvítězili, protože je aktivně podporovalo Německo a Itálie. Obě totalitní mocnosti vyslaly na španělská bojiště mohutné vojenské síly a testovaly nové druhy zbraní včetně letectva. Republikánský tábor byl navíc roztříštěn na různé frakce, jež se jen těžko shodly na společném postupu. Občanskou válku doprovázela velká krutost včetně mučení a hromadných poprav zajatců i civilistů. Také po jejím ukončení probíhaly represe a postiženi byli prakticky všichni lidé, kteří se nějak angažovali ve prospěch republiky.

Kruté represe

Franco sám disponoval tituly vůdce (caudillo) a generalissima všech druhů vojsk. Měl také legislativní pravomoci, takže jeho rozhodnutí získala po projednání ve vládě a na návrh ministra příslušného rezortu váhu zákona. To caudillovi umožňovalo držet rozhodující moc ve vlastních rukou. 

V únoru 1939 nechal vydat zákon o politické odpovědnosti, který fakticky znamenal konec činnosti mnoha politických stran, odborových organizací a různých sdružení. V březnu 1940 následoval zákon namířený proti komunismu a svobodným zednářům a o rok později zákon o bezpečnosti státu, na jehož základě bylo možné udílet trest smrti za velezradu a další politické „zločiny“. Opozice byla prakticky zlikvidována a ve vládě seděla řada generálů či důstojníků, takže můžeme hovořit o vojenské diktatuře. Franco vyžadoval od svých podřízených „věrnost a poslušnost“. 

Pokud jde o budoucí podobu státu, často mluvil o „čištění území, na kterém bude vybudována naše stavba“. Španělský autoritativní režim ale nelze srovnávat s nacistickým Německem či Stalinovým Sovětským svazem, protože v těchto totalitních systémech panovaly nesrovnatelně horší poměry. Oficiálně bylo od roku 1940 až do Francovy smrti v listopadu 1975 provedeno ve Španělsku 165 poprav na základě soudního rozsudku. Ale tato čísla nejsou přesná a údajně jen v Barceloně skončilo do roku 1952 před popravčí četou 1 706 osob. Kromě zastřelení se k popravám v některých případech používal zvláštní nástroj zvaný garota, jímž byl sedící odsouzenec udušen, nebo mu zlomil vaz. Represe ale zdaleka nedosáhly masového vyhlazování praktikovaného nacisty a komunisty.

Nikomu nevěřit

V politice se Franco řídil heslem, že je především třeba „nikomu nevěřit a pořád se mít na pozoru“. Podle toho také jednal. Sám choval velké sympatie k Hitlerovi a Mussolinimu, jimž koneckonců za pomoc během občanské války dlužilo Španělsko velké sumy peněz. Ve Francově vládě se však vyskytovali také anglofilové, mezi něž patřil například ministr zahraničí generál Juan Luis Beigbeder. Ten vykonával funkci do října 1940, ale v té době se Německo nacházelo na vrcholu moci. Pragmaticky uvažující Franco tedy Beigbedera nahradil svým švagrem Ramónem Serranem Suñerem, který Říši obdivoval a měl také dobré vztahy s Mussolinim. Takový postup byl pro španělského diktátora typický.  

Po vypuknutí druhé světové války v září 1939 se Španělsko ke konfliktu stavělo jako neutrální země, ale v červnu následujícího roku se prohlásilo „neválčící stranou“. Franco tehdy vážně uvažoval o zapojení po boku států Osy a tisk i rozhlas rozjely tvrdou protibritskou a protifrancouzskou kampaň. A jaké byly cíle, kterých chtěl caudillo dosáhnout? Jednak připojení Francouzského Maroka ke Španělsku, dále obsazení Gibraltaru ovládaného Brity a také zisk Kamerunu.

Právě poslední požadavek se kryl s Hitlerovými plány, jelikož ten chtěl tuto bývalou vilémovskou kolonii ztracenou po první světové válce získat zpět. Němci by také rádi k vojenským účelům využívali letiště ve Španělském Maroku a na Kanárských ostrovech, ale o něčem takovém nechtěl caudillo ani slyšet. Bylo zřejmé, že se Francovy i Hitlerovy záměry v mnohém rozcházejí, a rozpory mělo vyřešit osobní setkání. Zejména führer si od toho hodně sliboval.

Setkání v Hendaye

Oba diktátoři se sešli 23. října 1940 na železniční stanici Hendaye, nedaleko španělsko-francouzských  hranic, doprovázeni svými ministry zahraničí Serranem Suñerem a Joachimem von Ribbentropem. Bouřlivá diskuse trvala plných sedm hodin. Francovy požadavky se totiž Hitlerovi jevily jako vyděračské, jelikož požadoval předání Gibraltaru pod španělskou správu, dále zisk celého Maroka a části Alžírska (hlavně přístavu Oran, který patřil Španělsku téměř tři staletí), připojení Kamerunu ke španělské kolonii Guinea a k tomu dodávky německých zbraní, pohonných hmot a potravin. Španělská ekonomika se po občanské válce nacházela v kritickém stavu a zahraniční pomoc nutně potřebovala. 

Okupace francouzských kolonií by však přinesla konflikt s vichistickým režimem maršála Phillipa Pétaina, a právě to si Hitler nepřál. Výsledek schůzky v Hendaye byl tedy nakonec dost hubený. Franco poněkud neurčitě slíbil vstoupit do války v den, který si sám zvolí, a Hitler na oplátku poskytl vágní záruku, že Španělsko získá „území v Africe“. Nacistického diktátora caudillův přístup velmi zklamal a o několik dní později řekl naštvaně Mussolinimu: „Raději si nechám vytrhnout tři nebo čtyři zuby, než abych s tím člověkem znovu mluvil!“ 

Franco si dobře uvědomoval, že občanskou válkou zdecimované Španělsko není připraveno na aktivní účast v dalším rozsáhlém konfliktu, a možná právě proto záměrně přeháněl své požadavky. Ministr Serrano poté navštívil Hitlera v jeho sídle v Obersalzbergu 19. listopadu 1940, ale ani jejich rozhovor nepřinesl hmatatelný výsledek.

Série jednání „tváří v tvář“ byla nakonec završena 12. února 1941 Francovým setkáním s Mussolinim v italském městečku Bordighera. Hitler možná doufal, že když Franca nevtáhl do války on sám, tak se to snad podaří výřečnému ducemu. Jenže italská armáda už měla v té době za sebou porážky v severní Africe i v Řecku a jednání opět vyzněla do ztracena.

Image

Čtěte také

Třináctá komnata totalitních vůdců: Vášnivý malíř Francisco Franco

Obávanou součást Ruského impéria tvořila již od konce 18. století tajná policie. Její počátky leží v závěru vlády Kateřiny II. Veliké, jež se sice navenek hlásila k osvícenství, ale zároveň se obávala, jaký dopad může nové myšlení na Rusko mít. Za jejího panování se v zemi například legálně tiskla díla Voltaira, Diderota či Rousseaua, ovšem jejich četba už mohla člověka dostat do problémů, pokud se o ní někdo dozvěděl.

Jedním z rádců Kateřiny Veliké a faktickým šéfem tajné policie s titulem „generální sekretář tajné kanceláře“ byl Stěpan Ivanovič Šeškovskij. Pozornost mladé panovnice upoutal stíháním rostovského biskupa Arsenije Macejeviče, který odmítl zabavení církevního majetku a vyhlásil nad carevnou klatbu. Šeškovskij ho nechal zatknout, a když se církevní synod bál „svatého muže“ soudit, byl duchovní na nátlak Stěpana Ivanoviče předán civilním soudům, zbaven úřadů a skončil jako nevolník v klášteře.

Modlení a bičování

Šeškovskij následně dostal do péče nejen církevní záležitosti, nýbrž všechny ideové zločiny. Coby velmi zbožný člověk měl zejména bránit projevům volnomyšlenkářství v říši. Podezřelého aristokrata, o němž se zjistilo, že čte osvícenské filozofy, si generál pozval k rozhovoru. Posadil ho do křesla a shovívavými slovy jej pokáral za jeho neopatrnost. Když se šlechtic začal za svůj přečin omlouvat, Šeškovskij se místo pokračování v hovoru dal náhle do hlasitého modlení k ikonám, jimiž byla ověšena zadní stěna pracovny. 

Šlo o pokyn, aby pod provinilcem klesla podlaha, a v jámě, kam se propadl, se vynořilo několik rukou s důtkami a biči. Aristokrata zbavili oděvu a mrskali do krve, dokud se Šeškovskij nepřestal modlit. Jakmile pobožnost skončila, trýznitelé šlechtice zas oblékli, upravili a posadili na židli, jež vyjela zpět nahoru. Stěpan Ivanovič následně pokračoval ve vlídném rozhovoru, jako by se nic nestalo. 

Záhy se však skrz policejní důvěrníky o incidentu dozvěděli v daném pluku či úřadu, načež aristokrata poslali do výslužby. Nechat někoho zbičovat znamenalo totiž porušení kodexu šlechtické cti a důvod ztráty práv: Bičovat mohli jen nevolníky.

Šeškovského pracovna se stala pojmem a místem, které ještě v první polovině 19. století pietně uchovával hrabě Alexandr Christoforovič Benkendorf, šéf tajné policie cara Mikuláše I. – ačkoliv panovník už měl údajně trýznit podezřelé osobně.

Image

Čtěte také

Bití, vypalování cejchů, usekávání končetin: Jak se žilo v předrevolučním Rusku?

Podle Darwinovy teorie přírodního výběru organismy vyvíjejí vlastnosti, které zvyšují jejich šance na přežití a rozmnožování. Smrt je proto v tomto kontextu vnímána nikoli jako evolucí formovaný proces, ale spíše jako neúspěch. Nicméně k tomu, aby mohla vznikat nová forma života, je třeba recyklovat molekuly mrtvých organismů.

Výzkum vedený profesorem Martinem Cannem z Durhamské University ukázal, že střevní bakterie z okruhu E. coli produkují enzymy, které po smrti rozkládají buněčný obsah na živiny. Tyto živiny následně využívají buňky, které se nacházely v blízkosti mrtvé bakterie během jejího života. Enzymem, který provozuje pozoruhodnou posmrtnou biologii je Lon proteáza. 

Ten má v těle mnoho důležitých úkolů, mezi něž patří například rozpoznávání a likvidace nesprávně složených nebo poškozených proteinů, čímž pomáhá udržovat proteostázu (rovnováhu proteinů) v buňce. U bakterií pomáhá Lon proteáza v řízení buněčné odpovědi na stres a udržování kvality proteinů, a v neposlední řadě hraje důležitou roli i v různých onemocněních, například v neurodegenerativních poruchách, kde je ztráta proteostatické kontroly spojena s patogenezí (rozvojem chorobných změn).

Pohřební hostina

Výzkum, jehož závěr publikoval odborný časopis Nature Communications, také ukázal, že buňky, které těží z těchto živin, jsou často geneticky příbuzné mrtvé bakterii. To znamená, že bakterie poskytuje výživu svým „příbuzným“, podobně jako zvířata často krmí mladé členy svého společenství.

Zjištění podle vědců otevírá celou doposud neprobádanou oblast biologie a procesů, které probíhají po smrti organismu. Molekuly regulující tyto procesy by v budoucnu mohly být využity například v boji proti bakteriálním onemocněním nebo pro podporu růstu bakterií v biotechnologiích. Vědci také navrhují, že modelování těchto procesů pomocí statistické fyziky může přispět k navrhování systémů pro recyklaci v cirkulární ekonomice.

„Smrt zpravidla považujeme za konec, po níž se organismus stává pouze pasivním zdrojem živin. Naše studie ale ukazuje, že smrt není koncem biologických procesů naprogramovaných v organismu. Tyto procesy pokračují i po smrti a evoluce je mohla formovat tak, aby měly svůj účel. To zásadně mění pohled na smrt organismu,“ vysvětluje Cann.

Image

Čtěte také

Sebeobrana přírody: Bakterie žijící v jezerech dovedou likvidovat plastový odpad

Planeta WASP-121b (známá také jako Tylos) se nachází ve vzdálenosti asi 900 světelných let v souhvězdí Lodní zádě. Jedná se o ultrahorký jupiter – plynného obra, který obíhá kolem své hostitelské hvězdy tak blízko, že rok zde trvá jen asi 30 pozemských hodin. Jedna strana této exoplanety je navíc stále vystavena spalujícímu žáru své mateřské hvězdy, zatímco její druhá strana je mnohem chladnější.

Vědci pomocí dalekohledu VLT (Very Large Telescope) prozkoumali hluboké nitro atmosféry planety Tylos a vytvořili její 3D mapu. Je to poprvé, co se astronomům podařilo studovat atmosféru planety mimo naši Sluneční soustavu do takové hloubky a detailů. Ukázalo se, že se v atmosféře exoplanety WASP-121b vyskytují silné větry, které přenášejí chemické prvky, jako je železo a titan, a vytvářejí složité povětrnostní vzorce.

Klima jako ze sci-fi

„Atmosféra této planety se chová způsobem, který zpochybňuje naše chápání fungování počasí – nejen na Zemi, ale na všech planetách. Připadá mi to jako něco ze sci-fi,“ popisuje Julia Victoria Seidelová, vědecká pracovnice Evropské jižní observatoře (ESO) v Chile a hlavní autorka studie, která byla nedávno zveřejněna v časopise Nature.

„Tryskové proudění otáčí materiál kolem rovníku planety, zatímco samostatné proudění v nižších vrstvách atmosféry přesouvá plyn z horké strany na chladnější. Takové klima nebylo dosud pozorováno na žádné planetě,“ doplňuje vědkyně. „Dokonce i nejsilnější hurikány ve Sluneční soustavě se ve srovnání s klimatem exoplanety WASP-121b zdají být klidné,“ dodává.

K odhalení trojrozměrné struktury atmosféry exoplanety použil tým přístroj ESPRESSO na dalekohledu VLT, který spojuje světlo čtyř velkých teleskopických jednotek do jediného signálu. Tento kombinovaný režim shromažďuje čtyřikrát více světla než samostatné dalekohledy, což odhaluje slabší detaily. Pozorováním planety po dobu jednoho úplného přechodu před její hostitelskou hvězdou byl systém ESPRESSO schopen detekovat signatury několika chemických prvků, čímž prozkoumal různé vrstvy atmosféry.

Tým sledoval pohyb železa, sodíku a vodíku, což mu umožnilo vysledovat větry v hlubokých, středních a mělkých vrstvách atmosféry planety. „Je to druh pozorování, který je velmi náročný i pro vesmírné dalekohledy, což podtrhuje význam pozemních pozorování exoplanet,“ popisuje spoluautor studie Leonardo A. dos Santos, pomocný astronom z STCS (Space Telescope Science Institute) v Baltimoru ve Spojených státech.

Zajímavé je, že pozorování odhalila také přítomnost titanu těsně pod tryskovým proudem, na což upozorňuje doprovodná studie publikovaná v časopise Astronomy and Astrophysics. To bylo další překvapení, protože předchozí pozorování planety ukázala nepřítomnost tohoto prvku, možná proto, že je ukryt hluboko v její atmosféře.

Image

Čtěte také

Planetu WASP-127b bičují extrémní nadzvukové vichry