Plukovník (ve výslužbě) Pavel Vranský, vlastním jménem Wechsberg, je jedním z těch vlastenců, kteří se nesmířili s rozbitím Československa. S cílem bojovat proti nacismu odešel krátce po okupaci do zahraničí. Jeho cesta vedla do Polska, kde sice byl odveden, ale do bojů již nezasáhl. Spolu s tzv. Polským legionem se dostal do SSSR, odkud po roce a půl internace odešel na Střední východ, kde vstoupil do Československého pěšího praporu 11 – Východního, v jehož řadách se mimo jiné účastnil obrany Tobruku. Po skončení bojů v Africe vstoupil do 311. čs. bombardovací perutě, kde sloužil jako radiotelegrafista. Jako „zápaďákovi“ se ani jemu nevyhnula poválečná perzekuce.

Pane plukovníku, jaké bylo Vaše mládí v meziválečném Československu?

Narodil jsem se v Lipníku nad Bečvou v roce 1921 do obchodnické rodiny. Krátce před okupací žila naše rodina v Ostravě, v bytě, ve kterém jsme nechávali přespat utečence-antifašisty z Německa. Pocházím z židovské rodiny a už od svých 16 let jsem se na základě informací od německých emigrantů s rodinou připravoval na odchod do zahraničí. Chtěli jsme totiž odejít do Palestiny. Proto jsem odešel ze střední školy a šel jsem se učit řemeslo, abych se mohl lépe uplatnit. Učil jsem se na mlékaře.

Vaše mateřština byla němčina, nebo čeština?

U nás se mluvilo oběma jazyky. Mluvím jak česky, tak německy. K mojí schopnosti hovořit plynule německy se také váže jedna úsměvná příhoda. Po válce jsem se na konferenci o řízení leteckého provozu v Evropě setkal s jedním Němcem. Hned jak jsem ho poprvé uviděl, tak jsem si pomyslel: „Vypadáš jako esesák.“ Začal na mě mluvit lámanou angličtinou a já jsem mu řekl, že na mě může mluvit německy. Zaradoval se a vyptával se mě, zda jsem byl někdy v Německu. Řekl jsem, že ano. Vyptával se tedy dál, která města jsem navštívil. Odpovídal jsem nadsázkou, že to byl například Essen, Hamburk, Vratislav. Němec se otázal, co jsem tam dělal. A já mu na to odpověděl: „Bombardoval!“ Tvář mu potemněla a už se mnou do konce konference nepromluvil.

Kromě toho mluvíte výborně anglicky...

Dlouho jsem ale uměl jen trochu. Pořádně jsem se naučil až v Anglii. Na Středním východě v čs. jednotce se mluvilo česky. Přeci jen jsem ale něco uměl a jednou mě kamarádi v Tobruku pověřili, abych zašel k sousedním Australanům pro čaj. Prý umím aspoň trochu a dorozumím se s nimi. Když jsem se vrátil, ptali se mě, jak to šlo. Odpověděl jsem, že vlastně už znám polovinu slovní zásoby anglického jazyka, protože půlka slovního projevu je tvořena slovem „fuck“. Doložil jsem to výrokem jednoho Australana, který jsem náhodou zaslechl: „I got a fuckin´ letter from my fuckin´ city from my fuckin´ mother!“

Jaká byla nálada za mobilizace?

Otec byl záložní důstojník, a proto jsme mobilizaci hodně prožívali. Obecně ve společnosti panovala ohromná nálada a lidé pomáhali, jak to jen šlo. Já sám jsem s kamarády pomáhal vojákům nosit kufry. 

Jak jste se rozhodl k odchodu do zahraničí a jak to celé probíhalo?

Okupace mě zastihla v Kroměříži, kam jsem chodil na mlékařskou školu. Vytvoření protektorátu jsem těžce nesl a spolu s dalšími kamarády jsme v Kroměříži strhávali německé vlajky s hákovým křížem. Jenže pak jsme se dozvěděli, že se to začalo vyšetřovat, a hrozilo nám zatčení. Proto jsem narychlo odjel do Ostravy, kde mě maminka vypravila, a pak jsem se vydal překročit hranice s Polskem v Beskydech, které jsem znal. Přechod byl velmi dramatický. Té noci, kdy jsem chtěl přejít, Němci zrovna dělali velké prohlídky okolí. Přečkal jsem to v jednom kurníku. Pak mi pomohla přejít jedna dívka, které jsem dal tisíc korun. V Polsku jste se poté brzy dostal do vznikající čs. jednotky. 

Hned na nádraží v Krakově jsem uviděl plakát s adresou imigračního centra. Vydal jsem se tam a potkal se se svým otcem, který taktéž utekl. U odvodové prohlídky jsem byl přijat, ale otec ne. Já osobně si myslím, že v tom svou úlohu sehrál antisemitismus a skutečnost, že tvořící se jednotka měla hodně důstojníků a málo vojínů. Víte, v té tzv. polské skupině byli hodně mladí, právě vyřazení důstojníci z hranické Vojenské akademie, kteří končili studia za druhé republiky a byli nasáknuti antisemitismem. Proto také celou řadu Židů do jednotky nepřijali.

Výcvik byl hodně provizorní. Cvičili jsme s holemi a klacky, zbraně jsme neměli. Dva dny před vypuknutím války nás přesunuli do tábora v Leszné, který se nacházel až u běloruských hranic. Když začala válka a vývoj byl nepříznivý, začal podplukovník Svoboda organizovat evakuační vlak, kterým jsme měli odjet na východ. Cestou trať bombardovali, ale naštěstí vlak netrefili.

Vlakem jsme ale jeli jen kousek, dále jsme museli po svých. Do bojů v Polsku jsme proto nakonec nezasáhli, tedy kromě kulometného družstva v Tarnopolu, kde při útoku německého letadla padl velitel družstva. Pak jste se dostali do SSSR. 

V Sovětském svazu jste ale nezůstal a odešel jste na Střední východ.

Sověti nás začali pouštět na západ ještě před napadením své země. Je zvláštní, že přestože byl v platnosti pakt Molotov-Ribbentrop, pouštěli nás bojovat proti Hitlerovi. Proč jsem chtěl odjet? Protože život tam byl hrozná nuda a jediné, o čem jsme se mohli bavit, bylo jídlo a holky. Ale hlavně jsem chtěl bojovat proti Němcům a v SSSR se to v dohledné době nezdálo být možné.

Jednou jsem se však zase bavil s jedním důstojníkem NKVD, který se mě ptal, jestli chci také odjet na západ. Odvětil jsem, že chci bojovat proti Němcům. „Tak zůstaň tady a budeš to mít blíž domů. My také budeme jednou bojovat proti Němcům. Nevím kdy, ale budeme.“ Byl jsem však zařazen do transportu a v dubnu 1941 jsem odjel přes Moskvu a Oděsu do Istanbulu. Po delší jízdě vlakem do přístavu Mersina jsme se lodí dostali do Haify. Tam jsem také byl podruhé odveden. Po pouhých třech týdnech jsme už mířili na frontu.

Kde jste byli nasazeni?

Nejprve na pozice u Mersah Matruh, přibližně 200 km východně od dnešních egyptsko-libijských hranic, kam se Němci dostali při svém tažení k Suezskému průplavu. Hlídali jsme tam letiště. Později nás přesunuli do Sýrie. Ta původně byla francouzská a ovládaná vládou ve Vichy, takže odtam pronikali němečtí záškodníci. Proto ji Britové okupovali. V říjnu 1941 jsme přes Alexandrii odjeli do obklíčeného Tobruku.

Jak vzpomínáte na Váš příjezd do Tobruku?

V okolí Tobruku byla kamenitá poušť, písečné duny jen místy. Fronta se neustále posouvala sem a tam a v poušti vznikla možnost nepřátelských obchvatů. Tobruk se zázemím se však podařilo udržet. Nebyl dobyt, ale v létě 1941 jej Němci obklíčili. Na torpédoborcích nás převáželi do Tobruku, kde jsme měli vystřídat Australany. Vzpomínám si, že moře bylo velmi rozbouřené a ke všemu Němci podnikali nálety. Spousta vojáků trpěla mořskou nemocí.

Snídani ještě snědli všichni, na oběd nás přišla asi polovina a k večeři už jen asi deset z celého praporu. Ostatní dostali mořskou nemoc. Když jsme dorazili do přístavu, byla už noc, ale měsíc svítil tak silně, že jsme kolem viděli potopené lodě. Na můstku jsme se míjeli s Australany, které jsme měli vystřídat. Klepali nám na ramena a říkali „Good luck“. První noc jsme zůstali ještě v záchytném pásmu a pak jsme pochodovali na naše pozice. 

Jaká byla Vaše funkce v Tobruku?

Já jsem byl jako jeden z nejmladších určen za spojku mezi velitelstvím štábního kapitána Borského-Bernáta. Podél těch vádí jsme měli bunkry a velitelství se nacházelo v jednom z nich. Já jsem dělal spojku mezi velitelstvím a dalšími bunkry. Protože byly všude miny, měli jsme mezi bunkry jen úzké stezky. Když nefungoval telefon a bylo třeba doručit nějakou důležitou zprávu, poslali mě jako spojku. Jednou jsem při návratu z hlídky zakopl o zakotvenou závlačku k mině, ale naštěstí nevybuchla. Později byl 11. pěší prapor přeškolen na protiletadlový dělostřelecký pluk a mým novým stanovištěm se stal Bejrút.

V poušti jste jistě trpěli nedostatkem vody...

V Tobruku byly sice studny, ale prosakovala do nich mořská voda, takže voda, kterou jsme pili a vařili z ní, byla slaná. Po všech těch letech, co jsem pil slaný čaj, jsem si na tu chuť tak zvykl, že jsem si ještě nějakou dobu po odjezdu z Afriky čaj solil. 

Po skončení bojů v Africe se čs. jednotka přesunula do Anglie, jaké byly Vaše další osudy?

Ano, ale já jsem se ještě předtím dobrovolně přihlásil do československého letectva. Nebylo to vůbec jednoduché, musel jsem mimo jiné projít i psychotesty. Přijali mě a absolvoval jsem kurz palubního střelce a radiotelegrafický kurz. Základní výcvik probíhal ve Velké Británii a operační výcvik v USA, v Kanadě a na Bahamských ostrovech, kde už se dávala dohromady posádka. Tam nás dokonce navštívil bývalý anglický král Eduard VIII., který byl v té době guvernérem na Bahamách. Později jsem byl přidělen k 311. čs. bombardovací peruti.

Jaká tam byla služba?

Zastával jsem funkci palubního telegrafisty. Můj první operační let se uskutečnil 6. června 1944, v den operace Overlord. 311. bombardovací peruť tehdy působila při Coastal Command. Létali jsme také nad Biskajským zálivem a potom nad Severním mořem. Měli jsme za úkol doprovázet konvoje a pokud možno ničit ponorky. Ponorka pod vodou jede na baterie, vydrží šest hodin a pak se musí vynořit, protože agregát potřebuje vzduch. Pátrali jsme po těch nad vodou.

Později ale byly ponorky vybaveny tzv. šnorchly, skrze které nasávaly vzduch i pod hladinou, takže se začaly používat radary, které šnorchl dokázaly odhalit. A Němci je pak zase obalovali pryží, aby je ty radary nezachytily. Vývoj boje proti ponorkám šel rychle kupředu a ke konci války jsme už disponovali pumami, které si ponorku našly víceméně samy. Po bezpodmínečné kapitulaci Německa jsme měli za úkol ponorky eskortovat. Zajatá ponorka se nesměla potopit, a pokud tak učinila, ihned jsme měli zahájit útok. Naše operační lety trvaly někdy i 14 a více hodin. Naše úkoly se měnily; kromě u pobřeží Francie jsme působili také na Baltu.

Co pro Vás bylo za války nejhorší? 

Nejméně rád vzpomínám na Olchovce a Jarmolince v SSSR. Byla tam hrozná špína, fekálie a vši. Období internace bylo opravdu velmi nepříjemné kvůli životním podmínkám. Na válku jako takovou nemám až tak negativní vzpomínky. Byl jsem mladý, byl v tom adrenalin a nijak zvlášť těžce jsem to nenesl. Výcvik ve Velké Británii byl opravdu fešácký, jezdili jsme po světě, podívali jsme se do USA, Kanady, na Bahamy. Vojna na západě byla určitě mnohem příjemnější a méně nebezpečná než na východě. Před odletem na operační let měl samozřejmě každý voják na svých věcech položenou závěť. Vždy vám to probleskne hlavou, že se nemusíte vrátit, ale když už je pak člověk v tom letadle, tak už vám to ani nepřijde. Avšak nejhorší byla ztráta kamarádů, vždyť jen u 311. perutě byly ztráty až 50 procent. 

Postihla Vás coby „zápaďáka“ perzekuce?

Nejtvrdší perzekuci, která postihla řadu mých kamarádů, jsem se vyhnul tím, že jsem z letiště ještě před vypuknutím čistek odešel sám a nastoupil jsem jako horník v Ostravě. V 60. letech jsem pracoval na Ministerstvu dopravy, odkud mě v roce 1968 vyhodili. Řekl jsem totiž, že tanky v ulicích jsem viděl už v roce 1939 a že mezi těmi německými a ruskými nevidím rozdíl. Pak jsem pracoval jako uklízeč na rekreačních zařízeních ROH.

Redakčně zkráceno. Celý rozhovor byl otištěn v časopise II. světová (extra VÁLKA)

1. května 1958 informovali američtí vědci veřejnost o existenci Van Allenových radiačních pásů v okolí Země. Data jim poskytl Explorer, první umělá družice USA, vypuštěná o tři měsíce dříve.

Žijeme v uspěchané době. Většina z nás prosedí celý den a přitom nemáme čas najít si chvilku na pořádnou rozcvičku. Vědci teď ale mají dobré zprávy.

Experiment se 27 muži potvrdil, že klasické cvičení, které trvá kolem 50 minut, lze do značné míry nahradit intenzivním bleskovým cvičením. Toto cvičení zahrnuje 1 minutu velice intenzivního tréninku, po němž pak následuje 9 minut lehčího cvičení.

TIP: Vědci objevili hormon, jehož účinek napodobuje tělesné cvičení

Vědci tvrdí, že takové cvičení je prospěšné zdraví velmi podobně, jako stávající 50 minutové tréninky. Je prý až neuvěřitelné, jak je účinné. Dobrovolníci cvičili třikrát týdně po dobu 3 měsíců a už to bylo znát na jejich kondici.

Výjimečně zručný a motivovaný youtuber Colin Furze si minulý měsíc vyrobil termitový granátomet. Nyní přichází s jedním ze svých nejnáročnějších projektů – osobním vznášedlem. Jak je u Furzeho zvykem, funkční vznášedlo si postavil úplně sám.

Furze sice s oblibou prohlašuje, že oficiálně nemá žádnou kvalifikaci k výrobě takových věcí, je ale očividně velmi technicky nadaný. Ačkoliv prý nemá ani žádnou zkušenost s létáním, dokázal si svépomocí sestavit originální osobního vznášedlo se dvěma vrtulemi, na němž se proletuje jako ve Hvězdných válkách.

Základ jí nevědomky položil Maxmilián I. a jeho silně katolicky založená manželka Marie Španělská, když společně vdechli život svému prvorozenému synovi. Právě Rudolf zdědil po svém otci nárok na habsburskou doménu. Pětice jeho bratrů se musela smířit s druhořadými státnickými rolemi. Nutno však dodat, že se jim rozhodně nevedlo špatně. Stačilo to mladšímu bratru Arnoštovi, Václavovi i Maxmiliánovi. Ctižádostivého Matyáše to však nakonec přece jen plně neuspokojilo.

Přehlížený bratr

Na rozdíl od druhorozeného Arnošta, kterému se reálně rýsovala příležitost uchopit polskou královskou korunu, a dvou mladších bratrů prodlévajících na Pyrenejském poloostrově s nadějí, že po Filipovi II. zdědí španělskou říši, měl v pořadí třetí nejstarší Matyáš vyhlídky mnohem skromnější. V lepším případě mohl počítat se ziskem některého význačného biskupství. A takovéto důstojenství bylo nadmíru ctižádostivému Matyáši spíše k zlosti.

Astronomové nedávno objevili unikátní objekt složený nejspíš z hmoty, která se vyskytovala ve vnitřní části Sluneční soustavy v době formování naší Země. Hmota objektu byla až dodnes uchována miliardy let v chladu Oortova oblaku. Pozorování provedená pomocí dalekohledů na Havaji ukázala, že těleso s kometárním označením C/2014 S3 (PANSTARRS) je prvním objektem na dlouhoperiodické dráze, které svými vlastnostmi spíše připomíná původní planetku z nitra Sluneční soustavy. Objekt by mohl přinést důležité informace o vzniku Sluneční soustavy.

Bezocasá kometa z Oortova oblaku

Pozorování ukazují, že se spíše jedná o prastaré kamenné těleso, než o zbloudilou dnešní planetku. Tento objekt by mohl být vzorkem stavebního materiálu kamenných planet (jako je Země), který však byl vypuzen daleko do mrazivých končin Sluneční soustavy a v Oortově oblaku se uchoval v původním stavu po miliardy let.   

Karen Meech vysvětluje neobvyklé chování objeveného tělesa: „Známe spoustu planetek, ale všechny byly po miliardy let vystaveny žáru v blízkosti Slunce. Tato je první, jakou jsme mohli pozorovat, která tomuto „opékání“ unikla, byla uchována v tom nejlepším „mrazáku“, jaký máme.“ 

Těleso C/2014 S3 (PANSTARRS) bylo objeveno pomocí dalekohledu Pan-STARRS1 jako slabě aktivní kometa ve dvojnásobné vzdálenosti od Slunce, než obíhá Země. Její dlouhá perioda oběhu (asi 860 let) naznačovala, že těleso by mohlo přicházet z Oortova oblaku.

Záhy se však ukázalo, že kometa C/2014 S3 (PANSTARRS) je neobvyklá. Neměla charakteristický ohon, který je typický pro většinu dlouhoperiodických komet přibližujících se ke Slunci. Necelý týden po objevu se členům týmu podařilo pořídit spektrum tohoto velmi slabého objektu.  

Posel z dávné minulosti

Pečlivé studium odraženého světla ukázalo, že se podle spektra jedná o typickou kamennou planetku typu S (S-type), jaké obvykle nacházíme v hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. C/2014 S3 vůbec nevypadala jako typická kometa, u kterých se předpokládá, že vznikly na okraji Sluneční soustavy a jsou tvořeny spíše ledem. Zdá se, že hmota tohoto tělesa byla během vývoje Sluneční soustavy jen slabě přetvořena, což naznačuje, že byla hluboce zmražena po dlouhou dobu. Za velmi slabou kometární aktivitu, jakou C/2014 S3 (PANSTARRS) projevovala, je zodpovědná sublimace vodního ledu. Aktivita tělesa je však asi milionkrát nižší než v případě srovnatelných dlouhoperiodických komet v podobné vzdálenosti od Slunce.    

Spoluautor práce Olivier Hainaut dodává: „Našli jsme první kamennou kometu a pátráme po dalších. Podle toho, kolik se nám jich podaří najít, budeme schopni říct, jestli obří plynné planety v mládí skutečně migrovaly Sluneční soustavou nebo jestli se utvořily v poklidu bez větších změn dráhy.“

Mumifikované tělo Němce Manfreda Fritze Bajorata našli rybáři u lodní vysílačky. Poloha trupu nasvědčuje, že kapitán a zároveň jediný člen posádky zemřel na infarkt. Mrtvola sice na první pohled budila dojem, že na palubě jachty brázdila divoký oceán dlouhé měsíce, pitva nicméně prokázala, že nebožtík nebyl v době nálezu po smrti déle než sedm dní. Vyšetřovatelé se nyní snaží zjistit, co vedlo k mumifikaci a zda nedošlo na lodi k trestnému činu.

Bajorat brázdil světová moře už dvacet let. Na první plavbu kolem světa vyrazil v roce 2008 se svou ženou, ta ale zemřela krátce poté, co překonali Atlantik a dopluli na ostrov Martinique v Karibiku. Odtud pak Bajorat vyrazil na další osamělou pouť. Naposledy byl spatřen o rok později.

V polovině dubna pořídila sonda NASA Landsat 8 snímek, který ihned vzbudil pozornost. Zachycuje oblast Kaspického moře, jehož dno je rozdrásané množstvím čar. Vědci z Goddardova kosmického střediska provozovaného americkou NASA ihned zbystřili - snímek umístili na Twitter a ptali se čtenářů na jejich názor, co mohlo způsobit podivné čáry.

TIP: Ledovce vytvářejí estetickou podívanou

Jde o stopy po rybářských lodích? Vytvořily je mořské řasy nebo trávy? Nebo snad jde o vzkaz mimozemských civilizací, které už nebavilo tvořit kruhy v obilí?

Podle Stanislava Ogorodova z moskevské Lomonosovovy univerzity je vysvětlení poměrně prozaické - čáry na dně Kaspického moře jsou prý zcela nepochybně dílem ledových ker. Hloubka vody je zde jen kolem tří metrů a led má tloušťku kolem půl metru. Když vítr nakupí led na hromady, vznikají pozorované rýhy. Jak prosté, milý Watsone...

Originální díla ale nejsou určena pro zkrášlování měst – organizátoři akce je prodali v dražbě a výtěžek putoval na účet charitativní a dobrovolnické organizace Oxfam Italia, která se angažuje především v pomoci zemím třetího světa.

Mezihvězdné zjevení, na snímku pořízeném Hubbleovým teleskopem, nese katalogové označení NGC 7635, nebo jednoduše - Bublinová mlhovina. Přestože vypadá na první pohled velice jemně, její tvar svědčí o probíhajících bouřlivých procesech.

Bublinová mlhovina měří v průměru zhruba 10 světelných let. Její tvar je dílem velmi hmotné a masivní Wolf-Rayetovy hvězdy s označením SAO 20575, která je na snímku vlevo nahoře. Tato hvězda je přibližně 10 až 20× hmotnější než naše Slunce a zářivostí jej předčí dokonce několiksettisíckrát. Obří molekulární mračno, které obklopuje hvězdu, se rozpíná rychlostí okolo 100 tisíc kilometrů v hodině. Spletitá Bublinová mlhovina a s ní spojený oblačný komplex se nacházejí zhruba 7 100 světelných let daleko v souhvězdí Kasijopeji.