Slovo „diamant“ se odvozuje od řeckého „adamas“, což znamená „nepřemožitelný“ či „nezničitelný“. A svému jménu zůstává tento nerost věrný. Jako součást řezných, brusných či vrtných nástrojů je skutečně nepřekonatelný. A vybroušený do podoby briliantu představuje jeden z nejoblíbenějších a nejdražších kamenů ve šperkařství.

Cesta z hlubin planety

Vývoj až k lesknoucí se ozdobě prstenů či náhrdelníků však rozhodně nebyl krátký – diamanty se zrodily v dávné minulosti, v některých případech před více než třemi miliardami let. Budoucí drahokamy vznikaly v hloubce 100 až 200 km pod povrchem Země, za teplot dosahujících až 1 300 ˚C a při tlaku více než 70 000 kg/cm². Usazovaly se v horninách, které působením hlubokých vulkanických erupcí postupně vystoupaly až k zemskému povrchu v podobě tzv. kimberlitu a lamproitu. Vytvořily se tak mohutné sopouchy – komínovité geologické útvary, jež se směrem dolů zužují. A právě v nich dnes diamanty nalézáme.

Drahokamy lze ze sopouchů dobývat hlubinnou těžbou, jde ovšem o velmi náročný a drahý postup: Na jeden karát (0,2 g) diamantu je potřeba vytěžit asi 250 tun horniny. Existuje však jednodušší způsob. Část diamantů se totiž vlivem erozí dostala i do moří a řek, odkud je můžeme získat odstraňováním písku a půdy, případně výkopy z mořského dna.

Z Indie do Benátek

Příběh lidské fascinace diamanty se začal psát v Indii ve 4. století př. n. l. Jak uvádí dobová daňová kniha, vzácné kameny se tehdy vyskytovaly v náplavech v jihoindické oblasti Golconda a byly velmi ceněné. Z Indie je pak přivážely do Evropy karavany s exotickým zbožím a jedním z prvních šťastných majitelů se stal i Alexandr Veliký.

Opravdový diamantový „boom“ však starý kontinent zasáhl až ve 13. století, kdy byly tyto drahokamy oblíbeným módním doplňkem v tehdejším centru obchodu – v Benátkách. Právě odtam později putovaly do dnešních belgických Brugg, jež se staly střediskem jejich opracovávání. Velkou zásluhu na tom měl tamní rodák Lodewyk van Bercken, který vynalezl diamantové broušení – způsob řezání diamantu jiným diamantem.

Impérium De Beers

Popularita vzácných kamenů si ovšem vybrala svou daň a do konce 18. století se indické zásoby zcela vytěžily. Na řadu přišla Brazílie. Ale ani jihoamerické zdroje nebyly bezedné a od poloviny 19. století se šperkaři i průmyslníci museli začít poohlížet po nových nalezištích – tentokrát v Africe.

Éra moderního obchodu s diamanty se pak začala psát roku 1866, kdy vznikly první doly v Kimberley v dnešní Jihoafrické republice. V roce 1888 tam britský obchodník Cecil Rhodes založil společnost De Beers Consolidated Mines Limited, která už roku 1900 obsáhla neuvěřitelných 90 % světové produkce diamantů. I dnes má De Beers na diamantovém trhu významné slovo a ovládá většinu velkých afrických dolů. Od poloviny minulého století však zamíchali kartami také noví hráči – především Rusko, později i Kanada a Austrálie.

Vykoupeno chudobou

V roce 2015 dosahovala globální produkce diamantů přibližně 135 milionů karátů. Karát měl cenu 103 dolarů, takže v hrubých číslech se v diamantovém průmyslu vydělalo 13,9 miliardy dolarů, v přepočtu 345 miliard korun. Řadoví dělníci především v afrických dolech však toto bohatství nijak nepocítí, právě naopak. Odhaduje se, že jen na černém kontinentu dnes pracuje až milion dělníků za méně než dolar na den, a žijí tudíž hluboko pod hranicí chudoby.

Jak by mohla moč předčasně narozených dětí pomoct? Je to jednoduché. Ukázalo se totiž, že moč dětí, které se narodí předčasně, obsahuje užitečné kmenové buňky.

Vědci zjistili, že moč dětí, které se narodily před termínem, je vlastně bohatým zdrojem kmenových buněk. S pomocí těchto buněk je možné spravit poškozené nebo dokonce odepsané ledviny.

Že kmenové buňky získané z lidských embryí mohou vytvořit prakticky jakýkoliv orgán se ví už dlouho. Jenže embryo bývá během takového zákroku obvykle zničeno. I když jde o nadbytečná embrya, která jsou stejně odsouzena k zániku, tento postup vzbuzuje protesty.

S močí novorozenců je to ale jiné. Proti jejímu využití k léčbě nikdo protestovat nebude. Badatelé už potvrdili, že z buněk získaných z moči dětí narozených v 31 až 36 týdnu těhotenství lze například vytvořit funkční buňky ledvin.

Zhruba před 66 miliony let zasáhl Zemi meteorit o průměru asi 10 kilometrů a ukončil geologické období druhohor. Těleso dopadlo v prostoru dnešního poloostrova Yucatán v Karibiku.

Při dopadu vznikl kráter o průměru více než 180 kilometrů a hloubce kolem 20 kilometrů. Střed tohoto ohromného kráteru leží u pobřeží Yucatánu, poblíž mexického městečka Chicxulub.

Masové vymírání spojené s dopadem meteoritu v Chicxulubu nás nepřestává udivovat, stále mu ale příliš nerozumíme. Vědci teď chtějí vrtat v prostoru chicxulubského kráteru do hloubky až 1500 metrů, aby pochopili, jak mohl pozemský život přežít a poté se opět rozšířit do totálně zničené krajiny v místě dopadu meteoritu.

I mezi laickými astronomy je obecně známo, že hvězdné černé díry představují konečný produkt gravitačního kolapsu velmi hmotných stálic v závěru jejich vývoje. V klasické představě je černá díra objektem s tak silnou gravitací, že úniková rychlost formálně překračuje nepřekročitelnou rychlost světla, a proto z jejího nitra nemůže nic uniknout. Navenek se pak taková černá díra projevuje pouze gravitačním působením, jež závisí na její hmotnosti. 

Podobu nitra černé díry neznáme, neboť tam neplatí známé fyzikální zákony. Taková představa se příliš nelíbí kvantovým fyzikům, neboť původní hvězda byla před kolapsem plná informací uložených v kvantových stavech jednotlivých atomů. Zmíněné informace se po nástupu singularity ztratí, což narušuje zákony zachování – vědci mluví o informačním paradoxu černých děr. 

V roce 1974 přišel známý teoretický fyzik Stephen Hawking s myšlenkou procesu, který dnes označujeme jako Hawkingovo záření: vychází z představy kvantového vakua, jež není prázdné, nýbrž se v něm neustále vytvářejí páry částic a příslušných antičástic, které okamžitě anihilují. Tvorba odčerpá určité množství energie vakua, ovšem anihilace stejné množství energie opět uvolní, takže celková energetická bilance zůstává nulová. 

Pokud však dojde k tvorbě páru částice–antičástice na hranici horizontu událostí černé díry, může se uvedená symetrie narušit: Zatímco jedna částice z páru spadne pod horizont událostí, druhá jej může opustit do okolního vesmíru. Černá díra by se pak pomalu vypařovala, a to tím rychleji, čím menší hmotnost by měla. Oprostíme-li se od představy singularity a připustíme-li, že kvůli kvantové mechanice má černá díra konečný rozměr (a tedy obří hustotu; kvantový limit tzv. Planckovy hustoty činí asi 5 × 10⁹⁶ kg/m³), poklesne jednou horizont událostí pod tento konečný rozměr. Obsah černé díry by se pak opět objevil v pozorovatelném vesmíru a projevil by se velmi specifickým zářením v tvrdém oboru záření gama. 

Takový objekt dostal označení Planckova hvězda, byť se o hvězdu v pravém slova smyslu nejedná. Jak zmíněné objekty, tak jejich teoretické vysvětlení zůstávají v současnosti přísně v hypotetické rovině. Nabízejí však zajímavé řešení informačního paradoxu černých děr. 

V roce 1867 zavítal na Světovou výstavu do Paříže také ruský car Alexandr II. Poklidná návštěva se ale změnila v horor. Na cara byl spáchán atentát.

Přestože Alexandr vyvázl bez zranění, musel čelit nepříjemným zprávám. Jistá cikánka mu totiž předpověděla, že zatímco šest atentátů přežije, sedmý se mu stane osudným. Její proroctví se naplnilo 13. března 1881.

Osudná sedmička

Zatímco prostý lid vzhlížel k baťuškovi carovi s obdivem a láskou, radikální skupiny intelektuálů v něm spatřovaly pouze tyrana, se nímž bylo potřeba skoncovat. Plánů na atentát se ujal polský student Ignacy Hryniewiecki, který si vzal za vzor Dmitrije Karakozova, vůbec prvního atentátníka, jenž carovi usiloval o život.

Do věci zasvětil své kumpány z organizace Svoboda lidu (Narodnaja volja) a společně zvolili datum: 13. března (dle ruského kalendáře 1. března). Příležitost se sama nabízela, car se měl přece zúčastnit v Petrohradu vojenské přehlídky. Jako první zaútočil Nikolaj Rysakov, který hodil na carův kočár bombu. Alexandr ale opět o vlásek unikl smrti, ne však na dlouho. Jako druhý se vydal do akce Hryniewiecki, který již neminul. Car byl velmi těžce zraněn, a po několika hodinách zemřel. Při atentátu však zahynul i sám Hryniewiecki.

TIP: Šťastné úniky velkých státníků: Těmto mužům dýchala smrt za krk!

Rysakov později udal své spoluspiklence. Soudu také podal cenné informace o organizaci Svoboda lidu. Od nového cara Alexandra III. sice dostal slib, že nebude popraven. I přesto však byl i s ostatními čtyřmi spiklenci odsouzen k trestu smrti a 15. dubna 1881 byl popraven.

Kalendář ukazoval 12. března 1938, když německé jednotky vpochodovaly do Rakouska a násilně je připojily k Německu. Z Hitlerovy strany se jednalo o zdolání první příčky k naplnění myšlenky na obnovu Německé říše a podmanění si Evropy.

TIP: Selhání evropské diplomacie: Rozpoutaly versailleské smlouvy další válku?

Kdo by ale čekal zděšení či strach obyvatel, spletl by se. Nacisté se nesetkali s odporem a naopak byli vřele vítáni. S připojením Rakouska v geografickém měřítku mělo jít ruku v ruce personální zastoupení na nejvyšších místech. Hitler si do Berchtesgadenu pozval rakouského kancléře Kurta Schuschnigga a předložil mu všechny své požadavky. Schuschnigg se zdráhal seč mohl, ale nebylo mu to nic platné. Pod nátlakem ultimátum přijal a rezignoval. Ve funkci ho nahradil Hitlerův favorit, rakouský nacista Arthur Seyß-Inquart. Bylo tak nad slunce jasné, kdo bude v budoucích letech udávat rakouské politice směr.

Základní výcvik amerických výsadkářů je třítýdenní – v prvním týdnu se cvičí výhradně na zemi a paradoxně právě během této části výcviku odpadá největší část rekrutů. Druhý týden se budoucí výsadkáři přesouvají na desetimetrovou věž, teprve po úspěšném zvládnutí pozemní části a výcviku na věži se rekruti vypraví do vzduchu. Jen ti úspěšní se pak účastní skutečných bojových a civilních výsadkářských misí.

„Je nutno pohlédnout myšlence na smrt beze strachu do očí.“ Tato slova pronesl korunní princ Rudolf, syn císaře Františka Josefa I. a jeho manželky císařovny Alžběty Bavorské, v rozhovoru s anatomem Zuckerkandlem. A právě na loveckém zámečku Mayerling, který zachycuje dobová fotografie, jí rakouský následník trůnu vykročil vstříc.

O tom, co se v Mayerlingu přihodilo 30. ledna 1889, existuje jen málo svědectví. Ráno, někdy po šesté hodině, vyšel z pokoje oblečený Rudolf, jakoby celou noc nespal. Sluhovi Loschkovi řekl, aby připravil snídani a kočímu Bratfischovi dal pokyn, ať zapřáhne. Komorník vyšel ven, když se ozvaly dva výstřely. Vyděšen přiběhl zpátky. Dveře ložnice byly zavřené. Kladivem rozbili výplň dveří, a co spatřili, bylo hrozné. Rudolf a Mary leželi oblečení vedle sebe na posteli – mrtví.

Jaké tajemství skrývají zdi Mayerlingu?

První úřední zpráva světu sdělovala, že korunní princ zemřel na infarkt. Císařská rodina však ještě nějakou dobu žila v domnění, že Mary otrávila Rudolfa a pak i sebe. Oboje bylo neudržitelné, a tak byla příčina smrti upravena na „sebevraždu v náhlém pominutí smyslů“. Díky tomu mohl mít Rudolf církevní pohřeb. Mary Vetserová byla potají odvezena do Heiligenkreuzu, kde byla beze svědků zahrabána v koutu sebevrahů. V Mayeringu měla být jenom jedna mrtvola. Nadále se předstíralo, že žádná Mary Vetserová v souvislosti s následníkem trůnu neexistovala. Teprve dvorní lékař Widerhofer podal císaři zprávu o skutečném stavu věcí. Mary byla střelena do levého spánku, přičemž by se takto jako pravačka sotva dokázala střelit sama. Korunního prince doprovázelo na jeho poslední cestě 120 000 Vídeňanů.

Jméno maršála Pavla Alexejeviče Rotmistrova je navždy nerozlučně spjato s tankovou bitvou u Prochorovky (v rámci bitvy v Kurském oblouku se zde střetla v červenci 1943 doposud největší masa tanků). I když zde získal největší věhlas, výsledek střetnutí jej téměř dostal k vojenskému tribunálu.

Značné ztráty jeho 5. gardové tankové armády, znemožňující útočný boj, natolik rozčílily Stalina, že chtěl Rotmistrova degradovat a postavit před soud. I přes úspěšné přímluvy maršála Vasilevského vznikla zvláštní komise prošetřující ztráty 5. gardové tankové armády. Tato komise došla k závěru, že boj u Prochorovky z 12. července byl příkladem neúspěšně vedené operace. Paradoxně byl Rotmistrov navržen k vyznamenání Řádem Kutuzova 1. stupně.

Na fotografii ze zimy 1942–1943 je Pavel Rotmistrov zachycen ještě jako velitel 7. tankového sboru s hodností generálmajora (hodnost generálporučíka získal v únoru 1943 a titul hlavního maršála tankových vojsk obdržel v dubnu 1962).

Pioneer 5 byla bezpilotní sonda určená pro výzkum meziplanetárního prostoru mezi drahami Země a Venuše s cílem získat údaje o záření, magnetických polích, hustotě mikrometeoritů. S pomocí rakety Thor Able 4 odstartovala sonda z rampy na kosmodromu Eastern Test Range na Floridě dne 11. března 1960. Po čtyřech dnech se dostala na požadovanou oběžnou dráhu ve vzdálenosti 120 – 149 milionů km od Slunce, tedy mezi drahami Země a Venuše. Perioda jejího oběhu byla 311 dní.

TIP: Meziplanetární sondy Pioneer 10 a 11: cesta až na konec světa

Poslední data ze sondy Pioneer 5 vědci přijali 26. června 1960 z tehdy rekordní vzdálenosti přes 36 milionů kilometrů od Země.