Na konstantinopolských hradbách si vylámali zuby Avaři, Arabové, Rusové i Bulhaři. Prošly bezpočtem obléhání a vždy městu posloužily jako spolehlivá jistota. Za téměř tisíc let existence tohoto opevnění ani jednou neselhaly. Ještě v dubnu roku 1453 by nejspíš nikdo nevsadili na to, že jejich obránci prohrají. Jenže časy se změnily. Před vnější opevnění Konstantinopole, tzv. Theodosiánských hradeb, těch asi nejsilnějších a nejimpozantnějších hradeb světa, totiž pod velením Mehmeda II. Dobyvatele nedorazilo 80 tisíc osmanských obléhatelů s holýma rukama, ale s pořádnými kanóny. A to byla velká novinka, proti nimž už reputace zdí nefungovala.

Poslední loď

Už počet obránců se kriticky podceňoval. Obyvatelé města ani vládci svým ozbrojencům příliš nedůvěřovali. A taky nechtěli zbytečně vydávat peníze na žold. Proč taky, když mají nezničitelné hradby, ne? To se ovšem 29. května 1453 ukázalo jako fatální chyba. Sedm tisícovek obránců zkrátka nedokázalo ustát nápor přesily. Po šesti týdnech kanonády nepřátelé pronikli za hradby.

Co se dalo dělat, aby si Konstantinopolští spasili holý život? Šlo jim o čas. V prvních desítkách minut se totiž dobyvatelé pustili do rabování a plenění. Než do jejich zástupů vnesli velitelé pořádek – a přesměrovali jejich chamtivost k zabíjení obyvatel – mohli se ti prozíravějí pokusit uprchnout. Kudy? Určité šance nabízel městský přístav. Bdělost osmanské flotily, která hlídala zátoku, totiž po prolomení hradeb na chvilku ochabla. Několika lodím se podařilo z Konstantinopole proklouznout. To okénko příležitostí se ale otevřelo na dost úzkou škvíru a paluba nabízela jen omezenou kapacitu. A za chvíli již „tekla ulicemi krev jako dešťová voda ve žlabech po náhlé bouři“.

Kdo nestíhal utéct, mohl se také uchýlit do pevnostního celku věží v tzv. Zlatém rohu. Tady se zabarikádovaly jednotky obránců z Kréty. A bili se jako lvi. Za osm hodin – to už se městem nesl jen nářek dobíjených a vítězný ryk Osmanů – dokázali způsobit dobyvatelům citelné ztráty. Vítězný Mehmed tedy zbývajícím obráncům učinil nabídku, která se neodmítá: volný průchod a svobodu. Na několik stovek vyvolených se tak usmálo štěstí. Na 30 tisíc přeživších, kteří ze zhruba milionu původních obyvatel zbyli, čekal neradostný osud: putovali totiž do otroctví.

Magdalene Thoresenová, nevlastní matka norského dramatika a básníka Henrika Ibsena o této oblasti v 19. století napsala: „Fjord je obklopen nejstrmějšími a člověk má skoro pokušení říct nejgrotesknějšími horami na celém západním pobřeží. Je nesmírně úzký a nejsou tu žádné prostory, kde by mohli žít lidé, protože skály se ve strmých rozervaných vrstvách šplhají prakticky rovnou z vody. Z rozeklaných vrcholů padají do fjordu pěnivé vodopády.“

Paní Thoresenová měla pravdu, že oblast fjordu je prakticky neobyvatelná, o čemž svědčí mnohé opuštěné farmy. Dvě se však přece jen zachovaly, i když k nim vedou tak strmé a neschůdné cesty, jakoby se tady jejich obyvatelé chtěli v prvé řadě ukrýt před světem.

Mezi četnými vodopády, které jsou stále ozdobou Geirangeru, vynikají dva, pojmenované Sedm sester a Nápadník. Leží naproti sobě na jednom místě fjordu a říká se, že Nápadník se neustále snaží namluvit si jednu ze sester. Budoucí existenci Geirangeru ohrožuje hora Åkerneset, která do fjordu zvolna eroduje. Masivní sesuv by způsobil tsunami, která by během deseti minut zasáhla několik měst včetně Hellesyltu a stejnojmenného Geirangeru.

V neděli 23. listopadu 1924 se čtenáři tehdejších New York Times mohli na šesté straně setkat s pozoruhodným článkem, doplněným reklamou na kožichy. Nadpis dotyčného článku čtenářům oznamoval: Zjistil, že spirální mlhoviny jsou hvězdné systémy: „Dr. Hubbell potvrzuje, že jde o ostrovní vesmíry; podobné našemu.“

Dotyčným odborníkem nebyl nikdo jiný než americký astronom Edwin Powell Hubble, který nejspíš neměl radost z toho, že redakce trestuhodně zkomolila jeho jméno. Článek ale přinášel zásadní sdělení, které dramaticky a navždy změnilo naše vnímání vesmíru. Hubble totiž zjistil, že dva nápadné objekty, tehdy označované jako „mlhoviny spirálního tvaru,“ jsou něčím jiným, než si všichni do té doby mysleli.

Ostrovy plné hvězd

Ukázalo se, že tyto „mlhoviny“ tvořené kosmickým plynem, prachem a hvězdami, se vlastně nacházejí mimo hranice Mléčné dráhy. Šlo o dvě spirální galaxie, které jsou největšími v našem galaktickém sousedství – Galaxii v Andromedě a Galaxii v Trojúhelníku. Podle dnešních odhadů existuje ve vesmíru několik bilionů galaxií.

Čtyři roky před oznámením existence jiných galaxií se ve Washingtonu odehrál vášnivý vědecký spor. Střetli se v něm dva američtí astronomové – Harlow Shapley a Heber Curtis. Podle Shepleyho výpočtů byla Mléčná dráha větší než se v té době odhadovalo a předpokládal proto, že se „spirální mlhoviny“ nacházejí uvnitř Mléčné dráhy. Naopak Curtis zastával názor, že se „spirální mlhoviny“ nacházejí až daleko za hranicemi Mléčné dráhy.

Dnes již víme, že pravdu měl Heber Curtis, Shapleyho metoda měření vzdáleností se nakonec ukázala jako zcela zásadní pro Hubbleův objev skutečné povahy „spirálních mlhovin.“ Dnes známe Hubbleovo jméno především díky Hubbleovu vesmírnému dalekohledu, který, podobně jako tenkrát astronom Hubble, zásadně změnil a stále mění náš pohled na vesmír.

Nárazové pití alkoholu je takové užívání alkoholu, při kterém člověk přijme 60 a více gramů čistého alkoholu při jedné příležitosti. Jde tedy o situaci, kdy během jednoho večera vypijete více alkoholických nápojů – například tři skleničky vína nebo tři dvanáctistupňová piva za sebou. Podle nového výzkumu amerických odborníků mají ale takové akce své následky, které se mohou projevit i po desítkách let.

Ředitelka Institutu neurověd Pensylvánské státní univerzity Nikki Crowleyová a její spolupracovníci díky experimentům na myších zjistili, že nárazové pití v mládí může vyvolat trvalé neurální změny, které připomínají situaci u lidí s demencí. Týká se to jak ženských, tak i mužských mozků.

„Díky dřívějšímu výzkumu jsme věděli, že nárazové pití bezprostředně ovlivňuje mozek,“ líčí Crowleyová. „Doposud jsme ale netušili, zda jde o trvalé změny v nervové tkáni, nebo jen o změny dočasné, které se časem zlepšují.“ S kolegy se proto rozhodli prozkoumat možné důsledky nárazového pití, které by se projevily v pozdějším životě, i když dotyčný člověk třeba úplně přestal na dlouhou dobu pít. Podrobnosti výzkumu zveřejnil odborný časopis Neurobiology of Aging.

Alkoholové večírky laboratorních myší

Pro svou studii vědci využili osmitýdenní laboratorní myši, kterým podávali etanol zředěný vodou v takovém režimu, který simuloval nárazové pití. Takto staré myši simulovaly lidské dvacátníky. Pak jim vědci etanol odepřeli na 9 až 12 měsíců, přičemž myši poté dosáhly věku, který odpovídá lidským čtyřicátníkům. Jak vysvětluje Crowleyová, myši jsou sice mnohem menší než my a žijí mnohem kratší dobu, ale jinak s námi sdílejí řadu podobností ve fyziologii, takže je na nich možné zrychleným způsobem modelovat lidské chování a vývoj v čase.  

Účinky etanolu vědci akcelerovali podáváním ve tmě, kdy se snižuje vizuální stimulace a naopak se zvyšují jiné smyslové podněty, například chuť nebo efekt alkoholu. Podobně jako u lidí se i u myší ve tmě snižují zábrany a může se zvyšovat chuť k riskantnějšímu chování, včetně nadměrného pití.

Výsledky naznačují, že nárazové pití má i po dlouhé abstinenci dopady na neuronální rovnováhu. Pyramidální neurony, které fungují jako „plyn“ v mozku, a GABAergní neurony, které působí jako „brzda“, ztrácejí v důsledku nárazového pití rovnováhu. Tato dysregulace se podobá změnám pozorovaným u lidí s kognitivním úpadkem – demencí nebo Alzheimerovou chorobou. Změny navíc zůstávají v mozkových buňkách patrné i po dlouhé době. Například „plynové“ neurony vyžadují více stimulace, aby se aktivovaly.

„Zatímco některé změny na neuronech se během abstinence vrací k normálu, existuje několik dlouhodobých účinků nárazového pití, které v nějaké míře přetrvávají,“ shrnuje Nikki Crowleyová.

Navzdory negativním účinkům nárazového pití otevírá studie podle vědců cestu k léčbě poškozených neuronů. Jednou z možností je například využití proteinu somatostatinu k opravě dysregulace způsobené alkoholem.

Planety se obvykle rodí z plochého disku prachu a plynu a jsou tak pro nás prakticky neviditelné. Prachoplynový disk totiž nově vznikající planety zakrývá. Za normálních okolností trvá nejméně pět milionů let, než se disk vyčistí natolik, aby bylo možné nově vzniklé planety našimi přístroji detekovat. V případě exoplanety TIDYE-1b ale měli vědci štěstí – její disk je nakloněný a exoplaneta svou mateřskou hvězdu obíhá pod jiným úhlem než prachoplynový disk.

Exoplaneta TIDYE-1b obkrouží svou mateřskou hvězdu jednou za devět dnů a podle vědců se v budoucnu stane superzemí nebo minineptunem, zástupcem početné rodiny exoplanet, které v naší Sluneční soustavě nemáme.

Exoplanetární novorozenec

Stáří objevené exoplanety vědci odhadují na pouhé tři miliony let a jde tak o jednu z vůbec nejmladších objevených exoplanet. Pro srovnání – Země je stará 4,5 miliardy let, a pokud by byla lidským padesátníkem, bylo by exoplanetě TIDYE-1b pouhých 12 dnů.

Exoplanetárního novorozence vědci objevili v molekulárním mračnu v Býku, což je rozsáhlá soustava temných mlhovin, vzdálená od nás zhruba 520 světelných let. Mateřskou hvězdou exoplanety je červená hvězda třídy M, která je přibližně o polovinu větší a než Slunce a o polovinu chladnější.

Samotná exoplaneta má hmotnost odpovídající 0,3 hmotnostem Jupiteru (95 hmotností Země) a poloměr téměř stejný jako Jupiter. Stále je ale zahalená vodíkovým obalem a po dokončení svého vývoje se podle vědců smrskne na dva až čtyři poloměry Země. Právě její velký poloměr a nízká hmotnost z ní činí zajímavého kandidáta pro budoucí pozorování pomocí vesmírného dalekohledu Jamese Webba.

Bylo slunečné letní ráno a většina lidí z vesnice odcházela na pole pokosit úrodu obilí, kterou se jim země v tomto roce rozhodla vydat. Mezi nimi se nacházeli i farní čeledíni, kteří dostali od svého otce představeného přesné instrukce, co mají zrovna dnes dělat. Co naplat, jen z modlitby a poplatků za služby svým ovečkám není farář živ. Jeho život rozhodně nebyl jen o křtech, svatbách a pohřbech, ale že se musel kromě svých církevních povinností vlastně i docela dost ohánět na hospodářství, aby si zajistil slušnější živobytí. 

Kněz hledá faru 

Být farářem v 17. nebo 18. století neznamenalo jít přesně tam, kam jej matička církev poslala, a mít vždy zajištěné přístřeší a práci. Lidé, kteří se stali duchovním v této době, si většinou museli místo sami aktivně hledat, a pokud se nedokázali uchytit v některé z farností, museli si živobytí hledat jinde. Právě možnosti obživy byly tím hlavním, i když ne jediným kritériem, které rozhodovalo při výběru nového místa. Pochopitelně jen málokdo by šel zcela dobrovolně na místo, kde by třel bídu s nouzí a sotva si mohl zaplatit jídlo. 

Za jakýsi ideál si můžeme představit faru, ke které přináleželo větší množství polností, pár krav s koňmi a dobrou čeládkou, která zvládala svoji práci zodpovědně. Samozřejmě, čeleď se vždy dala vyměnit, nicméně bylo nepochybně příjemnější přijít někam, kde všechno fungovalo tak, jak má. 

Většina dalších kritérií souvisela už spíše se samotnými schopnostmi hledajícího kněze. Ačkoliv se vždy a všude vyskytují jedinci, kteří značně přeceňují svoje síly, většina žadatelů o farnost měla celkem rozumnou představu o tom, na co stačí a na co ne. Starší faráři kupříkladu hledali nějaké menší, avšak dostatečně výnosné oblasti, kde by mohli spokojeně dožít. Začínající plebáni zase většinou chtěli jen dělat pomocníka, aby si svůj životopis dostatečně vylepšili před svou pozdější žádostí o samostatné umístění. 

Jako svého druhu pěkný příklad o tom, kterak si duchovní místo setrvání na bohatší lokalitě zvolil návrat do starého a jednoduššího působiště, může sloužit příklad suchdolského faráře Nasbergera. Ten se roku 1681 po 22 letech rozhodl usilovat o přechod na farnost ve Veselí, kam se nakonec skutečně dostal. Už po dvou letech ale z této veskrze lukrativnější, ale lidnatější adresy mířil opět do svého starého působiště, kde strávil zbytek svého života. 

Patron vs. farář 

Přijít, vybrat si působiště a pak se nastěhovat by bylo až příliš jednoduché a samozřejmě to tak nefungovalo. Osazování farností měli totiž na starosti buďto biskupové, anebo, ve většině případů, patroni. Těmi byla v drtivé většině vrchnost, na jejímž panství se knězovo nové beneficium mělo nacházet. Šlechta toto právo získala ve většině případů ve středověku, v době, kdy se na jejich náklady stavěly první kostely. Jak nám dokládají různé historické práce, jednalo se o velmi důležité právo, které si majitelé panství žárlivě střežili a v případě, že o něj z nějakého důvodu přišla, její zájem starat se o sakrální stavby výrazně poklesl. Příkladem nám může být situace na Valašsku po třicetileté válce, kde si přesně na tyto problémy stěžoval jistý probošt Hay. 

Důvody, proč tomu tak bylo, jsou nasnadě. Šlechta totiž měla velmi silný zájem na tom, aby farnost fungovala podle jejích představ. Ať už chtěla využívat některé farní majetky, snažila se vynutit si platby od farářů do vlastní kasy, nebo měla zájem dbát o to, aby nový duchovní nepřetěžoval své farníky. Důvodů tedy bylo víc než dost. 

Posouvat kritéria výběru do čistě ekonomické a protekční roviny by však bylo chybné. Nejen patroni, ale zejména církev měla velký zájem na tom, aby kněží, kteří v konečném důsledku nepečovali o nic menšího než o duše svých svěřenců, byli dostatečně způsobilí. Uchazeči tak museli projevit znalosti a zkušenosti, aby mohli být později takzvaně investováni. Hledělo se kupříkladu k jazykové vybavenosti, délce předešlé služby a také morální způsobilosti. Pečlivý výběr představoval nutnost, jelikož ve chvíli, kdy se nový prelát usadil, ho bylo velmi těžké odvolat. Dělo se tak jedině tehdy, pokud se nějak těžce provinil proti církevnímu řádu, nebo třeba ve chvíli, kdy se těžce zadlužil. 

Není pastýř jako pastýř 

Když se řekne, že farář pečuje o své ovečky, většina lidí si toto sousloví přebere metaforicky a do role oveček dosadí jeho farníky. Nicméně dříve to rozhodně neplatilo jen takto. Farář byl totiž, při ohledu na faru, kde působil, také hospodářem, který se musel starat o chov zvířat, polnosti a aktivně rozdělovat práci čeledi, která bydlela přímo na faře. Na tom, jak dobrý ve svém počínaní byl, posléze do velké míry závisela výše jeho příjmů. Pokud chtěl mít tedy nový duchovní ve svém působišti úspěch, musel se vzdělávat i v těchto oblastech, a to v mnoha ohledech dost aktivně. Většina nových plebánů totiž v těchto obdobích pocházela z měst, nicméně destinace, do kterých mířili, byly spíše venkovského charakteru. A tak se stávalo, že byl farář na venkově daleko více sedlákem než duchovním vůdcem a spíše než o církevních nařízeních bylo možné si s ním promluvit o tom, kde a jak zrovna seje, nebo jestli má dost hnoje na rozházení po poli. 

Oproti většině sedláků měla část kleriků tu výhodu, že kromě několika desítek strychů nebo měřic polí mohli užívat i kus lesa, část řeky, nebo měli dokonce malý rybník. Avšak nic není zcela zalité sluncem. Pomineme-li podhorské oblasti nebo farnosti s malou výměrou pozemků, faráři si často stěžovali i na kvalitu půdy, jež jim byla dána do užívání. Jedním z takových stěžovatelů byl kupříkladu i jistý Velovec, který užíval faru v Ledenicích mezi roky 1684–1688. V této době si mimo jiné stěžoval na to, že jeho louky nestačí na uživení veškerého dobytka, a byl proto nucen vyhánět na obecní pastvu. Aby takovéto užívání obecního majetku kompenzoval, musel sedlákům odpustit některé desátky. Tím však částečně opustil svoje výlučné sociální postavení a v jistém slova smyslu se stal skutečným sedlákem. 

Někdo k ruce 

Práce faráře byla náročná, a to bez ohledu na to, jestli šlo o starosti s farníky, nebo s vedením hospodářství. Velké farnosti, které vznikaly v pobělohorském období, mnohdy tolik lákavé z hlediska finančního výnosu, byly nicméně příliš velké na to, aby je jeden klerik zvládl efektivně spravovat. Na scénu tedy přicházejí pomocníci v podobě kaplanů a kooperátorů, pomocných kněží, kteří pomáhali se správou farnosti a prováděli běžné církevní úkony. Tito kněží však byli obzvlášť v 18. století v dosti ošemetné situaci. O jejich osudu totiž rozhodoval takřka výhradně farář. To on jim platil, přijímal je a propouštěl a vzhledem k tomu, že šance na vlastní faru byla v této době podstatně menší než dřív, spokojili se i s horšími podmínkami, než jim ve skutečnosti přináležely. Pomineme-li čeleď, která se starala o polnosti a zvířata, chybí ve výčtu ještě domácí služebnictvo, kostelníci nebo farní učitelé. 

Na rozdíl od pomocných kněží byli kostelníci do značné míry nezávislí na faráři, jelikož spravovali zádušní majetek a volili se buďto z řad sedláků, nebo jejich pozici zastávali vrchnostenští úředníci. Ani učitelé nebyli často placeni pouze z farních peněz, ale na provoz školy se skládala celá obec. Farní služebnictvo, mezi které patřila nejčastěji kuchařka, služka a poslíček, bylo často nezbytnější než takový kaplan, protože zatímco okolní vsi mohl zvládat daný duchovní objíždět rychleji, jen těžko by si stihl doma ještě vařit a uklízet. Poslíček zase, věrný své profesi, stačil vyřídit spoustu prostých vzkazů, a všem tak zůstávalo více času na jejich vlastní práci, aniž by se museli dlouho tak, a především takové kuchařky se vybíraly především ze zámožnějších selských rodin. Kromě toho měly ženy, které na faře pracovaly, mít minimálně 50 let, aby se předcházelo různým pokušením. V praxi se na to však příliš nedbalo. 

Rozpory s venkovany 

Vztahy mezi lidmi jen málokdy bývají idylické, a to především ve chvíli, kdy se do těch vztahů připletou majetky. Právě peníze stály za většinou sporů, které na vesnici mezi venkovany a knězem vznikly. Lidem se často nelíbilo, že měli platit za udělení svátostí, v čemž nacházeli oporu i na nejvyšších místech, jelikož církevní právo zakazovalo požadovat tyto poplatky. Nicméně vzhledem k dlouhodobým zvyklostem mohli faráři žádat o příspěvek na svoji obživu s ohledem na stav farníka. Řečeno jinak, příspěvek měli platit zejména zámožnější lidé. Někteří faráři však neznali míru, a to především na chudých farnostech, kde jim příjmy z hospodářství nestačily k jejich dostatečné obživě. 

V praxi se tak nakonec celý proces systematizoval a docházelo k vytváření ceníků, jak například ukázal pro schwarzenberská panství ve svém výzkumu historik Pavel Pumpr. Štolové poplatky, jak se platby za svátosti nazývaly, však nebyly jedinými třecími plochami. Případy, kde bylo právo daleko více na straně církevních představitelů, souvisely zejména s pozemky. Především po bitvě na Bílé hoře totiž docházelo k tomu, že polnosti, které dříve patřily církvi, nezřídka začala uzurpovat vrchnost a poddaní. Dělo se tak ve chvíli, kdy byla fara neobsazená a později, když se dostavil nový duchovní, se všichni tvářili, že mu dané polnosti vlastně nikdy nepatřily. 

Velkou porci „zábavy“ si kněží užili i při vybírání desátků. Tyto platby, které měly svůj původ už dlouho ve středověku, byly často kráceny a poddaní se je snažili odvádět v co nejmenší míře. Kupříkladu farář jménem Voves na Nové Hůrce si roku 1681 stěžoval, že desátky z obce Sviny odmítají předávat jemu, ale pouze jeho kantorovi, a to ještě při užití „neslušných slov“. Co naplat, jednoduché to rozhodně neměl, ačkoliv mohl být ještě rád, že mu do svázaného obilí nenacpali drny a kamení, jako se tomu dělo v 19. století na Uherskohradišťsku. 

Morální poklesky 

Nepřístojného chování se však duchovní dopouštěli častěji a z valné většiny nijak nesouviselo s existenční nouzí. Mezi časté prohřešky, které se vyskytovaly takřka neustále, patřilo opilství. Ačkoliv mohli kněží na svých cestách zasednout do hospody a pití ředěného vína nebylo v tomto období nic neobvyklého (ze zdravotního hlediska to mělo spíše benefity, jelikož alkohol hubil parazity), mnozí plebáni sedávali v hospodách i nedaleko svého obydlí, mastili karty a nezřídka se i hádali. Problémy tohoto typu se však minimálně na Moravě snažila církev spíš zametat pod koberec. To však neznamenalo, že by byly zcela ignorovány, a ti nejtěžší alkoholici byli posíláni na léčení k Milosrdným bratřím do Prostějova. 

Ještě větším problémem bylo z hlediska mravní čistoty nedodržování celibátu. Po většinovém vykořenění představy protestantských duchovních, kterým bylo dovoleno uzavírat sňatky, začali sami lidé vyžadovat, aby se jejich plebán zdržel takovéto zábavy. Jako důkaz může sloužit velké množství různých udání, která se nám dochovala dodnes. Valná většina z nich se týkala především již zmíněného farního služebnictva, a sice kuchařky nebo jiné posluhovačky. 

K těmto obviněním se stavěli duchovní různě. Zatímco farář Jan Ristelhuber poté, co přiznal svůj poměr s hospodyní a v roce 1720 ji vzal po přeložení z Předmostí u Přerova do Dubicka s sebou, Tomáš Vlachynský, který obtěžkal svoji služku v Mysločovicích, házel vinu na svého kaplana. Aby mohli jejich případ řádně rozřešit, zavřeli je oba do církevního vězení a zmíněnou posluhovačku se jali hledat. Jak to s nimi dopadlo, už však nikdo neví. 

Život faráře na venkově zkrátka nebyl vůbec jednotvárný. Ať už se hádal s farníky, proháněl sukně, nebo byl příkladným duchovním, který se zodpovědně staral o všechny svoje ovečky, zcela určitě si nemohl nikdy stěžovat na nedostatek aktivity.

Za dva týdny, které uplynou od vyklubání mláďat běžného druhu pěvců z vajec, nanosí každý rodič do hnízda kolem dvou tisíc kusů hmyzu. Z bezbranných písklat se díky tomu stanou mladí opeřenci, kteří dvacetkrát zvětší své tělesné rozměry. Na každý přílet rodiče mláďata reagují intenzivním „žebráním“ – natahují krčky, doširoka rozevírají zobáčky a loudí o sousto. 

Kdo dostane, kdo ne?

Čtvrt století vnímali biologové „žebrání“ mláďat jako „čestný signál“, kterým vyjadřují naléhavost svých potřeb. A stejně tak vědci předpokládali, že se ptačí rodiče na poctivost svých potomků spoléhají a nakrmí vždy toho nejpotřebnějšího, nejhladovějšího a nejslabšího. Když se však přírodovědci pozorněji zadívali do ptačích hnízd, zjistili, že se realita od teoretických předpokladů často zásadně liší. 

Mnozí ptačí rodiče ignorují právě nejslabší a nejpotřebnější mládě. Při krmení naopak dávají přednost ptáčatům, která jsou na tom nejlépe. Je tedy celkem pravděpodobné, že tito ptačí rodiče nevnímají „žebrání“ mláďat jako signál SOS těch nejslabších, ale naopak jako reklamu na přednosti, jimiž příroda obdařila jejich nejzdatnější potomky. Znamená to, že zatímco některá mláďata na hnízdě skutečně žebrají, jiná se naopak vychloubají. Proč různí ptáci volí různé strategie? Čím se při jejich výběru řídí? 

Žebrání na „půl plynu“

Teorie o tom, že „žebrání“ představuje „poctivou zprávu“ o míře naléhavosti, s jakou mládě potřebuje další porci potravy, se nechaly inspirovat teorií pohlavního výběru. Podle ní avizují živočichové potenciálním partnerům své kvality nápadným utvářením těla nebo náročným chováním. Notoricky známým příkladem takového nápadného pohlavního znaku jsou prodloužená pera páva korunkatého zbarvená nádhernými duhovými oky. Taková ozdoba je nápadná a navíc představuje pro samce významnou zátěž. Ti tak dávají své budoucí vyvolené najevo: „Podívej, jak jsem zdatný! Tohle všechno si můžu dovolit a pořád mi ještě zbývá dost sil na to, abych odolal všem nástrahám a přežil.“ 

Podobně náročným signálem demonstrujícím zdatnost je zpěv jinak nenápadného samečka rákosníka velkého. Pták na sebe upozorňuje a zpívání ho stojí nemalé úsilí. Intenzivně zpívající rákosník vydává až dvakrát tolik energie než pták, který tiše sedí na stéble rákosu. 

Tyto signály se dají jen obtížně „falšovat“. Sameček nemůže předstírat vyšší zdatnost, protože by ho to stálo příliš mnoho sil a on jich nemá nazbyt. Podobně by neměla ptačí mláďata předstírat, že mají větší hlad, než jaký opravdu pociťují, protože by tím zbytečně plýtvala energií. Na druhé straně však je v možnostech nejsilnějších mláďat investovat do žebrání více energie, než kolik jí mohou postrádat slabá ptáčata. Vědci proto předpokládají, že nejsilnější mláďata nežebrají „na plný plyn“ a dobrovolně ubírají na intenzitě, aby se dostalo i na jejich slabší sourozence. Může je k tomu ponoukat fakt, že se sourozenci sdílejí polovinu genů. Pokud se tedy vzdají části potravy, kterou by mohli díky vyšší zdatnosti vyžebrat navíc, dělají to nejen pro sourozence, ale také tak trochu pro sebe – tedy pro tu část genů, kterou mají se slabšími sourozenci společnou. 

Různé rodičovské strategie

Na první pohled to může vypadat, že spravedlivé dělení potravy mezi všechna mláďata na hnízdě je to nejlepší řešení. V přírodě jsme ale často svědky toho, že ptačí rodiče mají své oblíbence, kterým dopřávají na úkor méně oblíbených potomků. Ptáci k tomu někdy sami vytvářejí podmínky. Zdaleka ne u všech druhů ptáků se mláďata líhnou najednou a jsou věkově vyrovnaná. U některých druhů, např. u čápů nebo volavek, se mláďata líhnou z vajíček postupně a starší sourozenci mají nad těmi mladšími jednoznačně navrch.

Tým biologů pod vedením Stuarta Westa z University of Oxford se snažil najít v roztodivných strategiích ptačích rodičů nějakou logiku. Pro studii publikovanou ve vědeckém časopise Nature Communications posbírali data o péči o mláďata u více než 140 druhů ptáků. Potvrdili si, že například americká vlaštovka stromová (Tachycineta bicolor) patří k ptákům, kde se rodiče skutečně řídí tím, jak moc jednotlivá mláďata na hnízdě žebrají. Vlaštovky krmí přednostně toho největšího křiklouna, protože se spoléhají na to, že také nejhladovější.

Jiní ptáci, např. tereji modří (Sula nebouxii), mají občas tendenci nejintenzivněji žebrající mláďata ignorovat. Dudek chocholatý (Upupa epops) na žebrání potomků nedá a krmí přednostně největší mláďata. A rodiče australských pěvců amad Gouldové (Tachycineta bicolor) krmí své potomky podle toho, jak dobře mají mláďata vybarvené zvláštní ornamenty kolem zobáku. 

Tvrdost vůči slabým 

O tom, zda se rodiče budou řídit intenzitou žebrání mláďat, nebo pro ně nebude prvořadým vodítkem, rozhoduje prostředí, v němž ptáci žijí. Pokud skýtá dobře předvídatelné množství potravy, mohou ptáci „nastavit“ velikost snůšky vajec na odpovídající úroveň. Mívají mláďat „tak akorát“ a snaží se, aby všechna přežila. Za těchto podmínek dostává potravu vždy ten nejhladovější, nejpotřebnější. Rodiče se ze všech sil snaží, aby se žádné mládě nedostalo do kritické situace, která by ho těžce postihla nebo dokonce zabila. 

Pokud ale ptáci žijí v prostředí, kde je někdy potravy dostatek a jindy je jí zoufale málo, nevědí na začátku snůšky, do čeho jdou. Obvykle se početnou snůškou vajec připraví na nejlepší možnou variantu. Když pak zavládne bída, je zřejmé, že některá mláďata nepřežijí. Rodiče se proto soustředí přednostně na krmení těch nejsilnějších, která mají nejlepší vyhlídky na přežití. Slabé jedince prostě obětují. 

Pozoruhodnou strategii péče o mláďata si vyvinuly lysky americké (Fulica americana), které kombinují oba přístupy. Zpočátku preferují mezi svými mláďaty ta nejsilnější a na žebrání nedají. Když pak slabá mláďata uhynou a počet potomků se tak zredukuje na únosnou míru, přepnou rodiče do druhého režimu. Snaží se, aby všechna zbývající mláďata přežila a krmí přednostně ta, která to momentálně potřebují nejvíc a nejsilněji žadoní o potravu.

Dnešní syrská vesnice Umm el-Marra, která se nachází východně od Aleppa, bývala významným městským centrem Předního východu v rané době bronzové. Šlo o jedno z prvních městských sídel v této části světa. Zřejmě jde o město Tuba, které s mnoha dalšími dobyl během své výpravy do Sýrie mocný faraon Thutmose III. z 18. dynastie starověkého Egypta.

Na této lokalitě prováděl v letech 1994 až 2010 vykopávky tým archeologů americké Univerzity Johnse Hopkinse a dalších institucí, který vedl Glenn Schwartz. Vědci zde objevili prastaré hrobky s mnoha cennými předměty. V roce 2004 učinili archeologové významný objev, když v jedné hrobce z doby asi 2400 let před naším letopočtem objevili čtyři keramické válečky velikosti lidského prstu, s vyrytými symboly.

Abeceda rané doby bronzové

Válečky se symboly jsou od té doby v centru pozornosti vědců. Schwartz a jeho spolupracovníci se domnívají, že jde o nejstarší známý záznam s využitím abecedy, tedy sady znaků, písmen, které odpovídají hláskám, případně slabikám daného jazyka. V tomto případě by šlo o semitský jazyk. Stáří nálezů potvrdilo radiokarbonové datování. Kromě keramických válečků vědci v hrobce objevili šest koster, šperky ze zlata a stříbra, keramiku, kuchyňské náčiní a také kopí.

Keramické válce byly podle vědců pravděpodobně provrtané a mohly sloužit jako štítky popisující obsah nádob, jejich původ nebo majitele. Bez možnosti rozluštění písma jde ale jen o spekulace.

Pokud mají badatelé pravdu, jde o posun data nejstaršího známého záznamu abecedy zhruba o 500 let do minulosti. „Odborníci si doposud mysleli, že abecedu vynalezli někde v oblasti Egypta po roce 1900 před naším letopočtem,“ líčí Schwartz. „Naše nálezy jsou ale starší a z jiné části světa. Ukazuje se, že by historie abecedy mohla být jiná, než se původně zdálo.“

Zavedení abecedy ve společnosti podle profesora Schwartze ve svém důsledku změnilo způsob života lidí, jejich myšlení a komunikaci neboť zpřístupnilo psaní nejen společenským elitám, ale i široké veřejnosti. 

Jméno člena nacistické strany Horsta Wessela nesla za druhé světové války cvičná plachetnice německého námořnictva, divize pancéřových granátníků SS i těžká stíhací eskadra Luftwaffe ZG 26. Němci z něj ve své době udělali modlu. O žádného svatouška však rozhodně nešlo. Narodil se v Bielefeldu 9. října 1907 do silně věřící, ale také velmi nacionalisticky smýšlející rodiny. Mladému Horstovi se dostalo dobrého vzdělání a po absolvování gymnázia začal studovat práva na berlínské univerzitě. Velmi těžce nesl německou porážku v první světové válce a nehodlal se s ní smířit.

Z právníka pouličním rváčem

Už od 15 let byl členem několika národně a nacionalisticky orientovaných organizací. Některé se také projevovaly silně militaristicky. Sám Wessel tvrdil, že jeho cílem je nastolení národní diktatury v Německu. I když pocházel z dobrých poměrů, často se pohyboval v prostředí dělnických kolonií a navštěvoval hostince s tou nejhorší pověstí. Tam se často setkával s levicově orientovanými vrstevníky, zvláště pak s komunisty, které prý nesnášel.

Koncem roku 1926 se stal příslušníkem Hitlerovy NSDAP. Brzy se seznámil s Goebbelsem a ve straně si přes své mládí začal pomalu získávat vliv. Stále studoval práva, zanechal toho až roku 1929 a stal se vedoucím jedné z pouličních buněk v berlínském předměstí Friedrichsham. Někdy v té době také napsal slova k bojové písni Die Fahne hoch! (Zvedněte vlajku!), která se později nazývala podle něj Horst Wessel Lied. Melodii převzal ze starší lidové tvorby, která bývá mylně také připisovaná jemu.

Nacistická strana tehdy sváděla se svými oponenty boj, který probíhal nezřídka v barech a hospodách, vedl se hlavně pěstmi a jeden z jeho tehdejších přátel uvedl: „Horst si vzal za svou zásadu Adolfa Hitlera, že teror lze zničit pouze protiterorem.“ Na konci 20. let v Německu opravdu na ulicích zuřily nepokoje blížící se občanské válce, které Hitler ještě dál rozdmýchával.

V hledáčku komunistů

V dětství Wessel při jízdě na koni utrpěl úraz, při němž si na několikrát zlomil ruku, což mu ji nenávratně zmrzačilo, kvůli tomu byl i na několik let osvobozen z tělocviku. Později ale začal cvičit. Zajímaly ho hlavně bojové sporty, konkrétně jiu-jitsu, u kterého nepotřeboval tolik hrubé fyzické síly. Názory na to, jak moc se osobně zapojoval do pouličních rvaček se různí a někteří autoři tvrdí, že o nich spíše psal, než že by v nich osobně vynikal. Násilí se ale Wesselovi stalo osudným.

Bydlel se svou přítelkyní v pronajatém bytě na berlínském předměstí  Friedrichsham. S majitelkou měl ale nějaké neshody ohledné nájemného a patrně ani nevěděl, že její zesnulý manžel byl komunista. Vdova se obrátila na manželovy známé o pomoc, a když jim řekla, že oním neplatičem je tehdy už známý nacista Horst Wessel, okamžitě souhlasili. Údajně jim i tvrdila, že existují seznamy berlínských komunistů, které má mít u sebe v bytě.

Pozdě večer 14. ledna 1930 opustila skupinka ozbrojených komunistů místní hostinec a vydala se na udanou adresu. Do domu vstoupili ale jen tři  čekal návštěvu, a tak jim otevřel. Jeden z nich, Albrecht Höhler, na něj zařval: „Ruce vzhůru!“ Podle některých verzí události se měl Wessel pokusit dostat ke své zbrani, Höhler ho ale vzápětí střelil do obličeje. Útočníci prohledali místnost, vyndali ze skříně pistoli a gumový obušek a odešli z místa činu zpět do nedalekého hostince, zásahu policie se tedy patrně nijak zvlášť neobávali.

Pasák, či hrdina?

Wessel nebyl na místě mrtev, i když kulka z pistole mu zasáhla krční obratel. Sanitka ho odvezla do místní nemocnice, kde ho ještě téže noci operovali. Vypadalo to, že dokonce přežije. Policie začala případ vyšetřovat, ale majitelka domu, která komunisty na svého podnájemníka zavolala, tvrdila, že se jednalo jen o roztržku mezi pasáky. Albrecht Höhle jím skutečně byl a Wessela za něj údajně považovala. Jeho přítelkyně, která v bytě bydlela s ním, se totiž dřív prostitucí opravdu živila. I několik dalších útočníků mělo kriminální minulost, což odpůrci politického výkladu události vždy zdůrazňovali. Podle všeho však hlavním důvodem střelby byla vzájemná nenávist berlínských nacistů a komunistů. 

Mezitím se léčba vyvíjela poměrně dobře, pak se ale dostavila otrava krve a 23. února Wessel zemřel. Nacistická strana se incidentu okamžitě chopila a na pohřeb, který se konal v Berlíně 1. března 1930, se sešlo snad až 30 000 jejích příznivců. Hlavní projev pronesl Joseph Goebbels a už v tu chvíli začal jeho pokus udělat z mrtvého mučedníka a vykreslit ho jako dokonalého nacionálního socialistu.

Ve své řeči přímo na pohřbu uvedl: „Když v budoucnu v našem Německu budou dělníci a studenti společně pochodovat, pak budou všichni zpívat jeho píseň a on bude pochodovat s nimi. Hnědí vojáci ji zpívají v každém koutě naší země. Děti ve školách, dělníci v továrnách a vojáci na cestách si ji budou popěvovat. Jeho píseň ho udělala nesmrtelným vojákem německé revoluce! Tak jako vždy, ruka na opasku, pyšný a vzpřímený, s jeho mladistvým úsměvem, v čele svých kamarádů, vždy připravený obětovat svůj život na této cestě.“ Pohřbu se chtěl původně zúčastnit i Adolf Hitler, jeho spolustraníci mu to však rozmluvili, protože silně levicový Berlín pokládali za velmi nebezpečné místo a báli se atentátu.

Zrození mučedníka

Policie všechny účastníky vraždy poměrně rychle pochytala. Albrecht Höhler uprchl do Československa, nebezpečí odhalení však zjevně podcenil a za nějakou dobu se vrátil do Berlína, kde se ho policii podařilo zatknout. Během procesu se přetřásalo, zda k vraždě došlo kvůli politice, sporům o nájemné, či kvůli Wesselově přítelkyni, bývalé prostitutce. Höhler nakonec dostal trest ve výši šesti a půl let. O tři roky později se ale nacisté chopili moci a případ znovu otevřeli. Při přelíčení, které již měli pevně v rukou, padly dva tresty smrti a několik dalších mnohaletých trestů odnětí svobody. Samotný vrah Albrecht Höhler byl na příkaz šéfa gestapa 20. září 1933 vyzvednut z vězení a u silnice zastřelen. 

Joseph Goebbels si právě Wessela vybral za příklad mučednické smrti za myšlenku národního socialismu. Zašel tak daleko, že ho několikrát přirovnal k Ježíši Kristu. Ve smrti mladého nacisty hledal paralely k jeho životu, což z dnešního pohledu vypadá zvláště morbidně: „Klidný a bez hnutí opustil matku a domov, postavil se do středu mezi ty, kteří ho neposlouchali a plivali  na něj. Jsem jeden z vás. Tak volá jeho mysl a skutky. Venku v proletářské čtvrti, vysoko nahoře v podkroví velkého činžáku, se staví mladý chlapec. Měl krátký život! Křesťanský socialista!“

Nacistický Ježíš Kristus?

Zajímavý obrat ohledně křesťanství proběhl už za několik let. Na jednom ze shromáždění NSDAP v Norimberku zazpívali mladí příslušníci Hitlerjugend píseň o tom, že: „Nepotřebujeme žádnou křesťanskou pravdu. Nenásledujeme Krista, ale Horsta Wessela.“ Křesťanství už pro Hitlera představovalo spíše konkurenční učení a svůj vztah k němu tedy NSDAP výrazně přehodnotila. Když vypukla druhá světová válka, o vojácích padlých v boji se pak často psalo, že se připojili k nebeskému praporu Horsta Wessela, čímž nacisté chtěli evokovat, že za ním vstoupili na nebesa, nebo spíše do starogermánské Valhaly. 

Nacisté měli i další podobné modly, jako například Lea Schlagetera. Tento bývalý císařský důstojník provedl v roce 1923 několik sabotáží na železnici ve Francouzi okupovaném Porúří. Ti ho dopadli, odsoudili a také popravili. Podobně také oslavovali i padlé ze svého nevydařeného puče. Nikdo ale kult Horsta Wessela nepřekonal. Jeho jméno ve 30. a 40. letech neslo mnoho ulic, náměstí a celých městských čtvrtí, po německé porážce ve druhé světové válce se ale opět přejmenovaly. Dnes se k jeho odkazu hlásí už jen příslušníci těch nejextrémnějších neonacistických skupin.

Stephanův kvintet je fascinující skupina pěti galaxií v souhvězdí Pegase, která tvoří kompaktní a gravitačně pevně vázanou skupinu. Kvintet je od nás vzdálený asi 300 milionů let a pro astronomy představuje velmi vděčný vesmírný útvar pro nejrůznější pozorování a výzkumy.

Oblast Stephanova kvintetu je vlastně vesmírnou křižovatkou, kde se protínají dráhy jednotlivých galaxií. V minulosti zde došlo ke galaktickým srážkám, o čemž svědčí „galaktické trosky“ v podobě ohromného množství uniklého kosmického plynu, tedy především vodíku.

Omračující srážka galaxií

Tento kosmický plyn by za normálních okolností nebyl příliš patrný. Shodou okolností ale ve Stephanově kvintetu právě probíhá další ohromující galaktická srážka, při níž se galaxie NGC 7318b sráží s galaxií NGC 7318a. Z našeho pohledu jsou galaxie prakticky nehybné, podle výpočtů vědců jde ale o srážku s rychlostí okolo 3,2 milionů kilometrů za hodinu.

Srážka vyvolala gigantickou rázovou vlnu, podobnou jako u nadzvukového letounu, ale mnohonásobně větší, která prolétá kosmickým plynem a díky obrovské energii zviditelňuje kosmický plyn, s nímž se setká. Právě na tuto srážku se s prvními pozorováními zaměřil pokročilý multiobjektový spektrograf WEAVE (William Herschel Telescope Enhanced Area Velocity Explorer), který byl nedávno uveden do provozu na Kanárských ostrovech, jako součást teleskopu Williama Herschela.

Marina Arnaudová z University of Hertfordshiru a její kolegové využili toho, že se rázová vlna galaktické srážky ve Stephanově kvintetu pohybuje hypersonickou rychlostí a zanechává po sobě stopu v podobě ionizovaného plynu. Jak uvádějí ve své studii, zveřejněné odborným časopisem Monthly Notices of the Royal Astronomical Society, díky detailním pozorováním odhalili dvojitý charakter rázové vlny. Vědci věří, že jejich výzkum přispěje k lepšímu pochopení evoluce galaxií.