Poslední srpnový den roku 2024 řekla norská princezna Märtha Louise své „ano“ Američanovi Dureku Verrettovi. Jejich svatba vyvolala pořádný poprask. Nešlo ani tak o to, že Verrett nemá modrou krev. U Američanů se to ani nečeká, a navíc tzv. morganatický sňatek – tedy svazek člena královské rodiny s běžným občanem – už dnes ani ve vyšších kruzích nepředstavuje nic neobvyklého. Jen v 21. století se takto oženilo či provdalo sedm desítek králů, královen, princů a princezen, přičemž jejich partneři obdrželi šlechtický titul až po svatbě. 

Zdá se, že proti „ředění krve“ již nijak zvlášť nebojují ani hlavy urozených rodin, protože spojení s obyčejnými lidmi, s nimiž se může veřejnost identifikovat, přináší monarchiím to nejdůležitější k přežití – masivní popularitu. Svatbu britského prince Williama s Kate Middletonovou sledovalo v roce 2011 po celém světě přes sto sedmdesát milionů lidí. Pro srovnání: Pohřeb královny Alžběty II. nebo korunovace krále Karla III. přilákaly asi o třetinu méně diváků. 

Šaman u dvora

Monarchie táhnou a svatby dvojnásob. Ne vždycky však veřejnost přijímá danou událost s nadšením, jak dokládá právě i sňatek Märthy Louise. Princezna totiž není obyčejnou pasivní figurou, jež by zkrášlovala výkladní skříň království, ale představuje velmi svérázný charakter. Ačkoliv je dcerou krále Haralda V. a čtvrtou v pořadí nástupnictví na norský trůn, rozhodně se nenechává svazovat nudnými pravidly života u dvora. Věří, že dokáže vidět budoucnost, praktikuje ezoterická cvičení a jedenáct let vedla v Oslu vlastní terapeutickou kliniku „Škola andělů“, zatímco se k nelibosti královské rodiny zaštiťovala při komerčních aktivitách svým titulem.

Její volba manžela tak byla vlastně přirozená. Vybrala si muže, který sám sebe popisuje jako šamana, šíří konspirační teorie a během pandemie covidu prodával přívěšky, jež měly lidi od nebezpečí infekce ochránit. Větší problém než záliba v ezoterice však spočívá v jeho minulosti, konkrétně v pobytu ve vězení za žhářství a v několika dalších zatčeních za jízdu na černo, neplacení nájmu a fyzické napadení milence, s nímž se předtím zasnoubil. Ačkoliv se na svatbu sjela celá královská rodina a panovník se pro média vyjádřil, že „byl obřad fantastický“, na společných fotografiích jsou vidět dosti křečovité úsměvy. Märtha Louise je nepopulární a její výběr partnera, kterého veřejnost vnímá jako „hochštaplera“, patří k důvodům, proč byla uvolněna z oficiálních povinností a nemůže rodinu veřejně reprezentovat.

Bez možnosti volby

V Evropě dnes přežívá celkem dvanáct monarchií, nicméně žádná z nich – s výjimkou Vatikánu, kde se následnictví nedědí – nevykonává reálnou moc. V uvedených konstitučních monarchiích představují korunovaní panovníci symbolické hlavy státu, avšak skutečná politická síla jim byla odebrána buď ústavou, či prostou zvyklostí (například v Británii). Ne snad, že by se dědiční vládci chtěli své moci vzdát dobrovolně, ale hnutí dějin jim nedalo na výběr. 

Osekání královských pravomocí proniklo do evropského práva poprvé roku 1215 s podepsáním listiny Magna charta libertatum, v níž si vlivní baroni vymínili, že i anglický král musí dodržovat zákony své země. Každé další století pak z panovnické moci uštíplo malý kousek, kdy otázka daní i schvalování zákonů přešly do rukou parlamentu. A přestože se ostatní evropské dvory držely svých výsad zuby nehty, série revolucí v 18. a 19. století i na počátku toho minulého je postavily před tvrdou volbu: Buď přijmou roli pasivního národního symbolu, nebo skončí v propadlišti dějin – jak se to stalo Romanovcům během bolševické revoluce v Rusku.

Náležitá odměna

Ještě v roce 1914 existovalo v Evropě dvaadvacet monarchií, v historických otřesech však zanikla ta habsburská, řecká, italská, portugalská i bulharská. Za svou ochotu ustoupit z mocenských pozic a přenechat otěže vlády „lůze“ se ovšem evropské královské rody dočkaly bohaté kompenzace. Před čtyřmi lety nahlédla americká CNN do účtů všech monarchií starého kontinentu a seřadila je podle podílu na vybraných daních, který se přesouvá do jejich kapes. 

Nijak překvapivě se na samém vrcholu umístila britská královská rodina, na jejíž provoz stát ročně přispívá 107 milionů dolarů, v přepočtu asi 2,4 miliardy korun. Zhruba poloviční sumu pak přijímají dvory v Monaku, Nizozemsku či Norsku, zatímco s „drobnými“ v rozmezí 8–15 milionů si vystačí v Belgii, Dánsku, Lucembursku, Švédsku či Španělsku. V poměru na počet obyvatel vyjde nejdráž fungování rodiny monackého knížete: Každý občan jí přispěje 1 386 dolarů, zatímco ve skromném Španělsku jde o pouhých 20 centů. Jako jediní si ze státní kasy neberou ani halíř panovníci v Lichtenštejnsku – protože nemusejí. Vlastní totiž rozsáhlé pozemky i banku. 

Co přinášejí králové

Royalisté však tvrdí, že je role monarchů nezastupitelná. Jelikož se vzdali přímého angažování v politice, mohou ve společnosti hluboce rozdělené otázkami migrace, daní či kultury vytvářet atmosféru klidu: Působí dojmem moudrého a shovívavého rodiče, který usměrňuje potomka jménem „národ“ k lepším zítřkům. Důležitost nestranného arbitra opakovaně dokazovala i královna Alžběta II. během brexitového chaosu v Británii. Přesto se od otázky vystoupení z EU nedokázala oprostit: Ačkoliv ani v jednom veřejném vystoupení nezazněl její soukromý názor, v den hlasování si na sebe vzala modrý kostýmek s modrým kloboukem osázeným žlutými kvítky, což mnozí interpretovali jako poklonu evropské vlajce.

Podobně klíčovou roli zastává král v Belgii, která se kvůli hlubokým příkopům mezi valonskou a vlámskou částí země opakovaně ocitá ve stavu mozkové smrti. Například po volbách v roce 2010 se nedařilo sestavit vládu neuvěřitelných 541 dnů, a započítáme-li čas od chvíle, kdy se stará vláda vzdala pravomocí, dojdeme k 589 dnům, což znamená světový rekord. Krize byla natolik vážná, že se v médiích otevřeně spekulovalo o vyhlášení referenda a rozdělení Belgie na dva samostatné státní útvary. A právě tehdejší král Albert II. Belgický nakonec dokázal pomoct s vyjednáním kompromisu. Panovník je vnímán jako nadstranický hráč, který má na mysli především dobro země jako celku, nikoliv zájem jednoho politického uskupení.

Jako jediný vládce v Evropě si alespoň nějakou reálnou moc podržel kníže Albert II. Monacký. Díky zanedbatelnému území státu, kde na dvou kilometrech čtverečních žije 39 tisíc obyvatel, dokáže řadu věcí obstarat sám. Zajišťuje styk s jinými zeměmi, má slovo při formování ústavy a může vetovat zákony schválené národní radou, takže v podstatě plní roli prezidenta v republikánském uspořádání. 

Monarchie stále oblíbené?

Ačkoliv evropské monarchie stále přežívají coby ceremoniální symboly, jsou velmi závislé na přízni veřejnosti. Stačí totiž dostatečně velký veřejný tlak, a jejich privilegia jim může odejmout jediné ústavní referendum. Obzvlášť markantně se popsaná situace projevuje u britské královské rodiny, jež se těší ohromné podpoře starších lidí: Celých 82 % občanů nad 65 let si myslí, že má monarchie pokračovat. Jenže ve věkové skupině 18–25 let zastává tentýž názor jen 35 % lidí. Může za to nejspíš řada skandálů, která „royals“ v posledních desetiletích provází, ať už šlo o rozpad manželství prince Charlese s Dianou, o kontakty jeho bratra Andrewa s americkým finančníkem Jeffreym Epsteinem, jenž pořádal orgie s nezletilými dívkami, či o trucovitý odchod prince Harryho s manželkou Meghan do Ameriky.

Na severu Evropy se však podmínky diametrálně odlišují. Když královna Markéta II. nastupovala na trůn, měla monarchie podporu pouhých 42 % Dánů, zatímco dnes se jedná o 77 %. Ještě vyšší popularitu si vysloužila norská královská rodina s 81 %. Ve Švédsku s 60 % panuje mírně vlažnější situace a podobně si vede Španělsko, což je vlastně překvapivé: Předešlý král Juan Carlos I. totiž dokázal obraz tamní monarchie takřka dokonale zničit. Coby čestná hlava španělské pobočky Světového fondu na ochranu přírody se nechal fotit při lovu slonů. Později se dokonce ukázalo, že mu saúdský panovník poslal sto milionů dolarů jako poděkování za pomoc s výstavbou vysokorychlostní železnice do Mekky – a Juan Carlos I. je ukryl na účtech svých známých a milenek, to vše navíc v době, když se jeho země zmítala ve finanční krizi a tamní nezaměstnanost dosahovala 23 %. 

Naštěstí Juan Carlos I. v roce 2014 abdikoval a na trůn nastoupil jeho syn Felipe VI., jenž se snaží navrátit monarchii její lesk. Jeho snahy však podkopává sestra Cristina, která si vzala reprezentačního házenkáře a ekonoma Iñakiho Urdangarina. Manželé čelili obvinění ze zpronevěry fondů charitativní organizace Nóos, jíž předsedali, a podle obžaloby utratili na večírky, drahé safari a rekonstrukci vlastní vily zhruba šest milionů eur. Ačkoliv Cristinu soud obvinění zprostil, jejího muže zbavil na šest let svobody. A oba obratem přišli o pozici v královské rodině.

Vyhrňte si rukávy

Jak moc „modrá krev“ vlastně pracuje? Minimálně v Británii musí být monarcha a jeho nejbližší vidět. Deník Guardian spočítal, že „oficiální denní záznamy o královských událostech, jako jsou zahradní slavnosti, květinové výstavy, státní večeře, účast na sportovních akcích, královské oslavy a slavnostní přestřižení pásky“ zabírají Karlovi III. veškerý čas. V jeho případě se jedná v průměru o 521 podobných akcí ročně a stejně aktivní je i jeho sestra princezna Anna s 528 akcemi. Zdaleka nejpopulárnější členové rodiny, princ William a jeho žena Catherine, navštíví za rok „jen“ 120 akcí. Markantní rozdíl oproti králi však způsobují rodičovské povinnosti.

Aktivně nyní pracuje jedenáct členů britské královské rodiny. Současný trend ovšem velí daný okruh spíš omezovat, protože veřejnost příliš dobře nenese vyplácení apanáže vzdáleným rodinným příslušníkům, kteří se na oficiálních příležitostech nijak nepodílejí. Před dvěma lety například odňala dánská královna Markéta II. tituly princů hned čtyřem svým vnukům a vnučkám, kteří se tak museli spokojit s neplacenou identitou vévodů a vévodkyň. Ačkoliv se cítili „zmatení a zničení“, tehdy 82letá panovnice trvala na svém, protože sypání peněz do méně důležitých členů rodiny ze státní kasy poškozovalo obraz monarchie. Podobně v roce 2019 švédský král vyřadil z oficiálního „týmu“ pět vnuků. Karel III. se přitom nechal slyšet, že stejné zeštíhlování čeká i Británii; zatím se však nic konkrétního nestalo.  

Rodák z yorkshirského Wetherby James Lacey (1917–1989) vstoupil do řad Dobrovolné zálohy Královského letectva (RAFVR) v lednu 1937. Absolvoval pilotní výcvik u 11. elementární a záložní letecké školy (11. E&RFTS) v Perthu a poté pokračoval ve výcviku během víkendového létání u 4. E&RFTS v Broughu. Po ukončení patřičného kursu začal v roce 1938 působit jako letecký instruktor v Yorkshirském aeroklubu (Yorkshire Aeroplane Club). Na sklonku ledna 1939 nastoupil na šestitýdenní stáž u 1. perutě RAF, která působila z Tangmere s Hurricany Mk.I. Po vypuknutí války byl četař Lacey povolán do aktivní služby a stal se příslušníkem hurricany vyzbrojené 501. squadrony.

Četař James Lacey, přezdívaný u perutě pro výraznou barvu vlasů Ginger (Zrzek), se posléze stal s 28 jistými a pěti pravděpodobnými sestřely a devíti poškozeními jednou z hvězd RAF. Jeho začátky u perutě patřící mezi předválečné útvary pomocného letectva (Auxiliary Air Force – AAF) nebyly snadné, a to přes skutečnost, že měl na kontě v čase vypuknutí války už 1 000 letových hodin. Podle mínění mnoha spolubojovníků Lacey nepatřil mezi skutečné gentlemany – byl totiž poddůstojník. A muži těchto hodností nebyli u snobských perutí bývalého pomocného letectva příliš vysoko ceněni. Před válkou totiž u nich létali pouze piloti důstojníci, provozující v civilu různá výnosnější zaměstnání či žijící z dividend. Piloti poddůstojníci se u jednotek objevili až po vypuknutí války v rámci doplňování útvarů AAF na plné stavy. 

Skóre se otevírá

Desátého května 1940, prvního dne německé západoevropské ofenzivy, Lacey společně s perutí přelétl do Francie. Tam rychle vyrostl ve skutečně mimořádného bojovníka. Už po třech dnech otevřel během dvou bojových letů své skóre sestřelením jednoho Bf 109, jednoho He 111 a jednoho Bf 110. Sedmadvacátého května poslal k zemi během jediné akce další dva heinkely. Společně s 501. squadronou se vrátil do Británie 19. června 1940 a za svou účast v bojích na kontinentě obdržel francouzský Válečný kříž.

V řadách 501. perutě pokračoval v bojové činnosti také během bitvy o Británii, přičemž poprvé skóroval 20. července, kdy sestřelil „stodevítku“. Dvanáctého srpna zničil jeden střemhlavý bombardér Ju 87 jistě a jeden pravděpodobně a při dalším vzletu pokořil ještě Bf 110. Následujícího dne jej ovšem zasáhla obranná palba He 111, takže musel vyskočit na padáku, ale měl štěstí a okamžitě se vrátil k bojovému létání. Patnáctého srpna poškodil Do 17 a následujícího dne pravděpodobně sestřelil Bf 109. O devět dnů později poslal k zemi Ju 88 a poškodil Do 17, načež obdržel Záslužnou leteckou medaili (DFM). 

Spásné hedvábí

Jeho skóre dál utěšeně narůstalo i za kritické fáze bitvy a třináctého září na sebe upozornil sestřelením He 111, který bombardoval Buckinghamský palác. V boji byl obrannou palbou z heinkelu zasažen do chladiče. Kvůli nedostatečné viditelnosti nedokázal nalézt letiště a stíhačku musel opustit ve vzduchu. Lehce popálen se zachránil pod vrchlíkem padáku. Hned o dva dny později zničil během dvou akcí další He 111, dva Bf 109 a poškodil třetí „stodevítku“, ale již 17. září musel život opět svěřit padákovému hedvábí, když byl Messerschmittem Bf 109 sestřelen nad Ashfordem. Měl však znovu štěstí, takže vyvázl nezraněn a v následujících dnech dále navyšoval skóre.

Za vynikající službu obdržel ke svému DFM 26. listopadu 1940 Sponu (Bar). V bojové činnosti pokračoval i během roku 1941. V červnu mu byla dočasně propůjčena hodnost kapitána, načež se stal u 501. squadrony velitelem A letky. V té době již létal na Spitfiru Mk.II a také v jeho kabině si připisoval další vzdušná vítězství.

Po odpočinku u No 57 OTU se k operačnímu létání vrátil v březnu 1942. Na Spitfiru Mk.V bojoval v řadách 602. perutě a získal další dva „zářezy“ v podobě nebezpečných Focke-Wulfů Fw 190. Následující operační turnus absolvoval v zámoří a coby velitel 155. a 17. squadrony vyzbrojené spitfiry bojoval s japonským letectvem nad Indií a Barmou. Devatenáctého února 1945 uzavřel své skóre, když v kabině Spitfiru Mk.VIII sestřelil stíhačku Nakadžima Ki-43.

Podle nedávné zprávy Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) trpí 40,3 % Američanů starších 20 let obezitou a více než sedm z deseti dospělých Američanů má nadváhu. V Evropě a ani v Česku na tom nejsme o mnoho lépe – obézních nebo s nadváhou je šest z deseti dospělých. Příčin nárůstu obezity je celá řada. Souvisí se změnami životního stylu, které zahrnují mnoho konkrétních zdravotních a environmentálních faktorů. Australští odborníci nedávno zjistili, že v poslední době, přinejmenším v Austrálii, hraje významnou roli ve vzestupu obezity připojení k vysokorychlostnímu internetu.

Online svět tlumí fyzickou aktivitu

„Přístup k rychlému internetu snižuje pravděpodobnost, že člověk dostojí požadavkům na minimální fyzickou aktivitu, jakou doporučuje Světová zdravotnická organizace (WHO),“ varuje vedoucí výzkumného týmu Klaus Ackermann z Monashovy univerzity. „Jde o to, že se lidé v online světě méně reálně hýbou.“

Badatelé dospěli k těmto závěrům analýzou dat velkého australského sociálního průzkumu Household, Income and Labor Dynamics in Australia (HILDA) a dat sítě National Broadband Network (NBN), z nichž je možné vyčíst rychlost připojení. Výsledky výzkumu vztahu mezi obezitou a vysokorychlostním internetem publikoval odborný časopis Economics & Human Biology.

Zjištění australských vědců vlastně není úplně překvapivé. V online světě je možné hrát hry, sledovat filmy a seriály, nakupovat i poznávat lidi, aniž by bylo nutné jít ven. Vysokorychlostní internet poskytuje více důvodů zůstat sedět a téměř se nehýbat. Dochází k nepříznivému zpomalení metabolismu, a také k tomu, že uživatelé ve větší míře konzumují různé nepříliš hodnotné potraviny, které zvyšují příjem kalorií a přispívají k obezitě.

Vyšší prevalence obezity má i významné ekonomické dopady. Ekonomické náklady spojené s obezitou dosáhly v roce 2018 v Austrálii 11,8 miliardy australských dolarů, přičemž do roku 2032 se očekává nárůst těchto výdajů až k 87,7 miliardám dolarů (v přepočtu zhruba 1,3 bilionu korun).

Dobříš, dnes známá především rokokovým zámkem v rukou potomků rodu Colloredo-Mannsfeldů, byla od středověku až do roku 1630 zeměpanským majetkem. Často se však jako zástava dostávala do rukou příslušníků různých šlechtických rodů. Po roce 1569, kdy došlo na vyplacení dosavadních zástavních držitelů, bylo dobříšské panství spravováno českou komorou. Ta sem dosazovala hejtmany, kteří jako vrchní výkonní úředníci dohlíželi na zdejší hospodaření. K výrazným osobnostem zastávajícím tuto funkci patřil v letech 1587–1603 příslušník původem jihočeského rytířského rodu Oldřich Doudlebský z Doudleb († 1616/1617). Právě jeho působení na Dobříši ozvláštnily trable s císařovými zvířaty.

Nevítaní hosté 

Roku 1593 se na Hradčanech objevilo třináct velbloudů, které získal Rudolf II. Habsburský (v Čechách 1576 až 1611) z Orientu. S péčí o stádo exotických zvířat si v Praze dost dobře nevěděli rady, a tak je nejprve přesunuli do zbraslavského kláštera. Protesty tamního opata, podložené poukazy na akutní nedostatek píce a steliva, vedly k tomu, že byli velbloudi 8. srpna 1593 přivedeni na Dobříš. Zaskočený hejtman přiměl místního hospodáře Kunše, aby je provizorně ustájil ve své rozlehlé usedlosti. Vzápětí začal Doudlebský přesvědčovat českou komoru, že dobříšské panství není pro umístění velbloudů vhodné. Také on argumentoval problémy s pící a stelivem, které po škodách způsobených povodněmi podle něj sotva stačily pro dobytek chovaný na dvorech.

Česká komora se sice obrátila na jednoho z předchozích dobříšských hejtmanů Pavla Korku z Korkyně se žádostí, aby jí na zimu zapůjčil svůj vlastní blízký dvorec neobsazený dobytkem, avšak tato jednání vyzněla do ztracena. Doudlebskému tak nezbývalo, než aby nechal vybudovat velbloudí stáje. Jejich stavění se však vleklo, neboť nebyli k mání tesaři. Mezitím se prohlubovaly hejtmanovy spory s hlídačem velbloudů. 

Sebevědomý velbloudník, který měl kolem sebe několik pomocníků, si totiž nárokoval nejenom velmi vysoké finanční odměny, ale také nadstandardní zaopatření potravinami. To bylo šetrnému Oldřichovi z Doudleb trnem v oku. Na pozadí hejtmanova a velbloudníkova vzájemného osočování pak koncem října 1593 došlo k incidentu se splašenými koni.

Vyústění nejisté 

V listu české komoře z 8. listopadu 1593 rozčilený Doudlebský apeloval na přemístění velbloudů, přičemž jako jejich nové útočiště doporučoval Křivoklát. Po velmi nepříjemném dohadování nakonec exotická zvířata na zimu z Dobříše skutečně zmizela. Leč 30. července dalšího roku se tam vrátila, a to dokonce ve větším počtu. Mezitím se totiž namnožila, takže se nyní měl hejtman postarat o sedmnáctihlavé stádo, které se posléze dále rozrůstalo. Znovu se rozhořely konflikty mezi Oldřichem z Doudleb a sebejistým hlídačem velbloudů, kteří na sebe při komunikaci s komorou vzájemně házeli špínu.

Když na podzim 1594 devět zvířat pošlo, nejspíš v důsledku podchlazení v nedostatečně zateplené stáji, obviňoval z toho hlídač Doudlebského, který mu prý dával jen shnilé seno a odpíral dřevěný olej potřebný pro léčení nemocných kusů. 

Velbloudí problémy na Dobříši neustávaly ani v následujících letech. Průběžně docházelo k úhynům i přírůstkům ve stádě. V letních měsících bývaly některé kusy dočasně přemisťovány do blízkosti Pražského hradu, aby se jimi mohl kochat sám císař. Na pozadí kolísajícího počtu velbloudů nacházejících se na dobříšském panství se obměňovala skupina osob, které tu o ně měly bezprostředně pečovat. Záhy byli (kromě pomocného personálu) současně angažováni dva velbloudníci, z nichž jeden, jistý Stanislav, se podle Oldřicha z Doudleb věnoval spíše popíjení v krčmách než svým pracovním povinnostem. Znechucený hejtman nejprve české komoře doporučoval propuštění obou hlídačů, jejichž práci prý beztak povětšině zastával místní pasák skotu. Později Doudlebský přišel s jiným návrhem, podle kterého měl být vyhozen pouze Stanislav, zatímco jeho spolehlivější kolega Jakub Francl by zůstal ve službě a dostal nového pomocníka s nižším platem. 

Jak byla záležitost vyřízena, zůstává nejasné. Přítomnost velbloudů na Dobříši je doložena do listopadu 1597, poté již o nich prameny mlčí. Z dochovaných dokumentů je každopádně zřejmé, že otázka péče o cizokrajné tvory vyvolávala na komorním panství až do poslední chvíle značné kontroverze.

Dnešní Měsíc sice vypadá poněkud mrtvě, ale vědci už nějakou dobu vědí, že náš souputník byl po dlouhou dobu vulkanicky aktivní. Zároveň ale není snadné zjistit, jak konkrétně dlouho tam sopečná aktivita trvala. Díky vzorkům hornin, které přivezla čínská mise Čchang-e 6, můžeme odvodit, že na odvrácené straně Měsíce sopky běsnily nejméně 1,4 miliard let.

Návratový modul mise Čchang-e 6 je prozatím jediný, který přivezl na Zemi materiál z odvrácené strany Luny. Jde o zhruba dva kilogramy hmoty, pro vědce ale mají nesmírnou cenu. Teď díky nim víme, co se kdysi dávno dělo na té části Měsíce, kterou ze zemského povrchu nikdy nevidíme.

Sopky odvrácené strany

Materiál sesbíraný na odvrácené straně obsahoval i úlomek, jehož stáří je asi 4,2 miliard let. Jde o nejstarší vzorek bazaltu z Měsíce, jehož stáří bylo přesně určeno. Odborníci identifikovali také 107 dalších kousků bazaltu, jehož stáří je naopak „pouhých“ cca 2,8 miliardy let. Výsledky výzkumu vzorků z odvrácené strany Luny v těchto dnech publikovaly vědecké časopisy Science a Nature.

Jde o bazalt, který se vší pravděpodobností pochází z dávné erupce, ke které došlo v oblasti, kterou zkoumala mise Čchang-e 6. Z přivrácené strany Měsíce přitom neznáme žádné stopy vulkanické erupce, která by byla tak „mladá“. Teď je možné očekávat, že se vědci na problematiku vulkanismu Měsíce zaměří podrobněji.

Právě lunární vulkanismus a jeho průběh během historie totiž může poskytnout odpověď na letitou záhadu extrémní odlišnosti mezi přivrácenou a odvrácenou stranou Měsíce. Jak je vidět na první pohled, přivrácenou stranu zdobí rozsáhlé temné bazaltové pláně, zatímco odvrácená strana je pokrytá mnoha krátery. Strany Měsíce se liší i tloušťkou lunární kůry a koncentrací některých prvků, jako je thorium. Detailní vysvětlení stále schází.

Dlouho byl vitamin D spojován především s metabolismem vápníku a růstem kostí. Však se mu také přezdívalo „antirachitický vitamin“, protože působí jako prevence těžkého postižení kostí známého jako křivice neboli rachitis. Počátkem 21. století se objevila v lékařských časopisech řada studií, z nichž vyplývalo, že vitamin D má na lidský organismus podstatně širší spektrum účinků. Jeho nízké hladiny v krvi se ukazovaly u lidí trpících kardiovaskulárními chorobami, zhoubnými nádory, ale i cukrovkou, autoimunitními onemocněními, depresemi, demencí nebo Parkinsonovou chorobou.

A od toho už byl jen krůček k představě, že vitamin D nás před těmito chorobami ochrání. Stačí si jen zajistit jeho dostatečnou úroveň v těle. Nejjednodušší způsob „užívání“ spočívá ve vystavení holé kůže slunečnímu záření, nebo v polykání tablet s vitaminem, které nahradily „rybí tuk“ – tedy olej z tresčích jater. Mnozí odborníci zvedali varovně prst a upozorňovali na starou pravdu – všeléky neexistují, a proto jím není ani vitamin D. Lékařské studie, jež měly prokázat léčebné či preventivní účinky vitaminu, daly skeptikům za pravdu.

Velká studie – velké zklamání

Skutečnou sílu vitaminu D jasně ukázala rozsáhlá studie VITAL týmu vedeného epidemioložkou JoAnn Mansonovou z Harvard Medical School v americkém Bostonu. Vědci pro ni získali 26 000 dobrovolníků, kterým podávali buď 2 000 mezinárodních jednotek (IU) vitaminu D, nebo neúčinné placebo. Ani dobrovolníci, ani lékaři hodnotící zdravotní stav účastníků studie nevěděli, kdo co užívá. V průměru byli lidé do studie zapojeni přes pět let. Lékaři očekávali razantní zlepšení zdravotního stavu u skupiny užívající vitamin, ale k jejich velkému překvapení si tito lidé vedli stejně jako dobrovolníci s placebem.

Vitamin D nezabíral ani proti kardiovaskulárním chorobám, ani proti nádorovým onemocněním. Vědci pátrali po dalších možných přínosech vitaminu, ale ty nebyly patrné v případech demence, obezity, migrén, degenerace oční sítnice či bolesti kloubů. Užívání vitaminu D nesnížilo dokonce ani četnost zlomenin. Další podobné, i když ne tak rozsáhlé studie nepotvrdily preventivní účinky vitaminu D proti cukrovce. Novozélandští lékaři dokonce provedli studii, v níž dostávali dobrovolníci „koňskou dávku“ 200 000 IU vitaminu D, ale ani oni nepozorovali žádný přínos.

Výsledky studií vědcům nedávaly smysl. Mnozí byli totiž přesvědčeni, že valná část populace trpí nedostatkem vitaminu D. Ale i v tom se mýlili. Normy pro vitamin D v lidském organismu, ale i jejich interpretace poznamenala četná nedorozumění. V roce 2011 vznikla ve Spojených státech skupina expertů, která pečlivě prostudovala všechny relevantní vědecké studie o účinku vitaminu D na lidské zdraví. Došla k závěru, že organismus reaguje na podávání vitaminu D posilováním stavby kostí, dokud jeho koncentrace nevystoupá na 12 až 16 nanogramů na mililitr. Při koncentracích nad 20 nanogramů na litr už není efekt užívání vitaminu patrný. Experti proto stanovili hodnotu 20 jako horní mez „zdravých hodnot“ s tím, že koncentrace 16 nanogramů na mililitr je v pořádku. Při následném měření mezi obyvatelstvem se ukázalo, že většina lidí má více než 20 nanogramů vitaminu D na mililitr krve.

Vitaminové náboženství

Skupina odborníků stanovila doporučený denní příjem vitaminu D na 400 IU a mohlo se zdát, že komise expertů udělala v otázce vitaminu D jasno. Jenže někteří lékaři si její závěry chybně vyložili a brali hodnotu 20 nanogramů na mililitr jako minimální hodnotu. Za žádoucí prohlašovali zbytečně vysoké hodnoty nad 20 nanogramů na mililitr. Ani tím však nebyl nedorozuměním konec. Doporučené hladiny vitaminu D v krvi stanovila také americká Endocrine Society a ta prohlásila jakékoli hladiny pod 20 nanogramů na mililitr za nedostatečné a hladiny od 21 do 29 nanogramů na mililitr za snížené. Tím se zmatek v představě o normálních hodnotách vitaminu D v krvi ještě zvýšil. Řada lékařů považovala za správné hodnoty nad 30 nanogramů na mililitr, i když velmi solidní studie dokazovaly, že ukládání vápníku do kostí je dostatečné už při hladině 8 nanogramů vitaminu D na mililitr krve. 

V souladu s přemrštěnými nároky na zdravé hladiny vitaminu D v těle eskalovala i doporučená množství pro denní příjem tohoto vitaminu. Americký endokrinolog Michael Holick užíval denně 6 000 IU vitaminu D a svým pacientům ho doporučoval v denních dávkách 2 000 až 3 000 IU. Většina lidí ale doplňovat vitamin D potravinovými doplňky nepotřebuje. Jasně to ukázala studie, v níž vědci pod vedením Michelle Rockwellové z Virginia State University zkoumali lékařské záznamy pacientů z amerického státu Virginia.

Zjistili, že zhruba každému desátému pacientovi lékaři předepsali test na vitamin D, i když k tomu vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocných nebyl žádný důvod. Zbytečnost testů dokládá fakt, že 75 % vyšetření na vitamin D skončilo s verdiktem: v normě. A to byly výsledky testů hodnoceny podle chybné stupnice, která bere za normální hodnoty mezi 30 až 99,9 nanogramu na mililitr. „Doufali jsme, že studie VITAL tuhle pochybnou praxi změní,“ říká endokrinolog Clifford Rosen z Maine Medicine Center's Research. „Jenže kolem vitaminu D se vytvořilo náboženství. Studie VITAL sice přináší důkazy, ale lidé jim nevěnují pozornost.“

Aura „Déčka“ nemizí

I když většina lidí doplňky nepotřebuje, nelze zapomínat na menšinu, pro kterou může být tento vitamin nedostatkový. Patří k ní například kojenci. Mateřské mléko neobsahuje dostatek vitaminu D, a dětští lékaři proto doporučují podávat kojeným dětem vitamin D v dávce 400 IU denně. Vitamin D by měli užívat i lidé s onemocněními, jako je Crohnova choroba, cystická fibróza, celiakie a některá onemocnění jater a ledvin. Na druhé straně se mohou někteří lidé domnívat, že mají nedostatek vitaminu D, i když to není pravda, protože v jejich případě dávají testy na vitamin D podhodnocené výsledky.

V testech na vitamin D se v krvi měří hladiny 25-hydroxyvitaminu D, z něhož vitamin vzniká. 25-hydroxyvitamin je vázán na nosný protein a někteří lidé mají genetické dispozice, které posouvají poměr mezi vázaným a nevázaným 25-hydroxyvitaminem ve prospěch jeho volné formy. Stanovení zacílené na vázanou formu tak dává zkreslený obraz o dostupnosti vitaminu v organismu. Tato genetická dispozice je častá u lidí afrického původu. Mylná je i představa, že vitaminem se nelze předávkovat. 

„Vitamin D je nezbytný pro naše zdraví, ale potřebujeme ho jen v malém až středním množství,“ říká JoAnn Mansonová, která neodrazuje od užívání vitaminu D v doplňcích až do 2 000 IU denně. Před vyššími dávkami však varuje s odvoláním na studie, v nichž se nadbytek vitaminu D projevoval zvýšeným rizikem nebezpečných pádů. Vysoké dávky vitaminu mají zřejmě negativní vliv na centrální nervový systém, což vede k narušení rovnováhy. Mansonová také upozorňuje na fakt, že některé potraviny, např. oleje, tuky a mléko, jsou cíleně obohacené vitaminem D. Jejich konzumací si tak hladiny vitaminu D v těle průběžně zvyšujeme. Koncentrace vitaminu D v krvi jsou proto u dnešní populace vyšší, než tomu bylo před pár desetiletími.

Doplněk pro štíhlé?

Byla by chyba sklouznout od nekritického obdivu k vitaminu D k jeho zavržení. Ve studii VITAL se ukázalo, že u štíhlých lidí nebo lidí s normální tělesnou hmotností doplňky s vitaminem D o něco málo snižují výskyt rakoviny a autoimunitních onemocnění. Tento ochranný účinek se neprojevil u lidí s nadváhou či obezitou. Jde o předběžné výsledky, které je nutné potvrdit dalšími studiemi, ale vědci se domnívají, že nadbytečný tělní tuk může nějakým způsobem účinky vitaminu D blokovat.

Prokázat tento pozitivní účinek vitaminu D bude obtížné vzhledem ke skutečnosti, že obezita je sama o sobě významným rizikovým faktorem pro rozvoj rakoviny i autoimunitních onemocnění. Vitamin D by mohl také chránit před rozvojem cukrovky druhého typu.

Aura vitaminu D jako nedostatkové a zdraví prospěšné látky ještě nějakou dobu přetrvá. Podobně jako jiné vitaminy má pro lidi své kouzlo. Je levný, relativně bezpečný a reklamy mohou těžit z faktu, že jde o látku přírodního původu. Spotřebitel pak vnímá vitamin D jako „přirozený “ a staví si ho jako protipól léků.

V lidském povědomí už se hluboce zakořenila představa, že všechny vitaminy zlepšují zdraví. Při jejich užívání se lidem nejednou opravdu uleví od potíží, což je ale z významné části důsledek placebo efektu. Pokud bychom si měli z vývoje poznatků o vitaminu D odnést nějaké ponaučení, pak bychom si ho mohli formulovat následně: Vztah mezi vitaminem a onemocněními je mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdálo.

V roce 2020 se vědcům ve věčné zmrzlém arktickém permafrostu ruské republiky Sacha (Jakutsko) podařilo objevit asi tři týdny staré „šavlozubé kotě“. Díky příhodným podmínkám a sibiřskému mrazu se jeho mumifikovaná fosilie zachovala v téměř perfektním stavu. Pozoruhodný objev uveřejnil vědecký časopis Scientific Reports.

Šavlozubí predátoři

Podle výzkumného týmu, který vedl paleontolog Alexej Lopatin z Ruské akademie věd, jde o mládě druhu Homotherium latidens, z podskupiny „šavlozubých tygrů“. Mládě z neznámých důvodů zahynulo, ale jeho pozůstatky jsou až překvapivě dobře zachovalé, včetně například hmatových vousků. 

Vědci věří, že tento významný objev jim pomůže lépe porozumět homotheriím, která patřila k nejběžnějším „šavlozubým“ predátorům minulých tisíciletí. Žila na všech kontinentech vyjma Austrálie a poslední z nich vymřela asi před 10 tisíci lety, tedy zhruba v době, kdy si lidé začínali osvojovat zemědělství. Druh Homotherium latidens byl jediným druhem, který v té době žil v Eurasii.

Badatelé pozůstatky prozkoumali a porovnali je s dnešními lvíčaty. Srovnání ukázalo, že mládě  homotherie mělo výrazně velkou tlamu, malá ouška, robustní krk a prodloužené přední končetiny. V době, kdy se narodilo, panoval mráz nejmladší doby ledové. Zachovalé tlapy ukazují, že zvíře bylo na takové podmínky dobře adaptované – mělo široké tlapy přizpůsobené chůzi ve sněhu a chyběly mu karpální polštářky.

Objev nabízí první detailní pohled na vzhled vyhynulého savce bez přímých moderních analogií. Přináší také nové poznatky o ekologii a adaptacích tohoto druhu, který lovil velkou kořist, jako byli pratuři nebo jeleni.

Mezinárodní tým astronomů, který vedl John Livingston z Astronomického centra v Tokiu, objevil pozoruhodnou dvojici exoplanet, které obíhají hvězdu podobnou Slunci. Vědci tyto světy objevili v datech mise K2 vesmírného teleskopu Kepler.

Nově objevený systém se jmenuje K2-360 a je od nás vzdálený asi 750 světelných let. Na vnější orbitě se v něm pohybuje větší z této dvojice – exoplaneta K2-360 c, jejíž hmotnost odpovídá přinejmenším 15 Zemím a svou mateřskou hvězdu oběhne jednou za 9,8 dne. Z uvedených parametrů je více než zřejmé, že půjde o velmi horký svět.

Exoplaneta hustá jako olovo

Ještě mnohem extrémnější je ale vnitřní exoplaneta K2-360 b, která svou hvězdu obkrouží za 21 hodin. Podle astronomů jde o superzemi, jejíž hmotnost odpovídá téměř osminásobku Země a její velikost 1,6násobku. Jde tak o jednu z nejhustších známých planet. 

„Exoplaneta K2-360 b je vážně pozoruhodná. Její hustota zhruba odpovídá olovu. Jako by někdo vzal zhruba pět Zemí a stlačil je do jediné,“ popisuje Livingston. „To z ní dělá rekordně hustou exoplanetu mezi těmi, které jsme objevili na ultrakrátkých oběžných dráhách, tedy takových, jejichž oběh je kratší než jeden den.“ Výsledky pozorování tohoto zajímavého planetárního systému vědci zveřejnili v odborném časopisu Scientific Reports.

Jak mohla taková exoplaneta vůbec vzniknout? Extrémní hustota K2-360 b podle vědců naznačuje, že by mohlo jít o „oholené“ jádro původně podstatně větší planety. Drsná radiace hvězdy mohla postupně zničit její vnější vrstvy. Zajímavá je také její velmi těsná oběžná dráha. Na tu se podle vědců zřejmě dostala prostřednictvím procesu zvaného vysoká excentricita, kdy gravitační interakce s vnější planetou způsobily nejprve eliptickou dráhu, která byla později kruhově upravena slapovými silami.

Kočky používají svůj ocas jako důležitý nástroj neverbální komunikace, který vyjadřuje jejich emoce, záměry a náladu. Ocas je součástí jejich řeči těla, která jim pomáhá komunikovat s ostatními kočkami, jinými zvířaty i lidmi. 

Vztyčený kočičí ocas symbolizuje přátelství, pohodu nebo sebevědomí. Pokud je špička ocasu lehce zakřivená, značí to přátelské naladění. Zježený ocas signalizuje strach nebo obranný postoj. Kočka se snaží vypadat větší a zastrašit potenciální hrozbu. Když kočka sedí nebo leží, často má ocas zkroucený kolem těla. Tato poloha vyjadřuje klid, pohodlí nebo sebeobranu. Třepotání špičkou ocasu může značit vzrušení, napětí nebo soustředění. Při hře může jít o přípravu k útoku. Ocas stažený mezi nohama vyjadřuje podřízenost, strach nebo stres.

Ocasy s přízvukem

Ocas je tedy jedním z nejdůležitějších komunikačních nástrojů koček a jeho pohyby jsou velmi komplexní. Podobně jako lidská řeč i kočičí komunikace pomocí ocasu má své „akcenty“, které se nejčastěji odvíjejí od genetické výbavy kočky nebo jejího zdravotního stavu.

Typickým příkladem je mladé kočičí plemeno American Ringtail, které se vyznačuje prstencovitě zatočeným ocasem směrem k hřbetu. Ocas těchto koček je dán genetickou mutací a cíleným šlechtěním. 

Podle nové studie, publikované v časopisu Veterinary Journal, může specifický tvar ocasu ovlivňovat schopnost komunikovat s jinými kočkami. Kočky toto omezení podle badatelů musí kompenzovat pomocí jiných signálů – uší, držení těla nebo pachem. Podobné komunikační problémy se podle vědců mohou týkat i psích plemen se stočenými ocasy, jako jsou trpasličí špicové nebo shiba-inu. Výzkumníci proto upozorňují, že módní trendy v chovech psů a koček mohou mít dopady nejen na fyzické, ale i sociální zdraví zvířat.