Pro životy našich předků pevně spjatými s přírodou a jejím cyklem byl nejdůležitějším obdobím roku okamžik, kdy jejich práce došla naplnění – čas sklizně a žní. Tak tomu bylo neměnně celá tisíciletí – od doby, kdy lidé začali v mladší době kamenné žít usedlým způsobem života, až do průmyslové revoluce, respektive do rozšíření umělých hnojiv ve 20. století. 

V tomto dlouhém období byli lidé zcela závislí na přirozené úrodnosti půdy a rozmarech počasí. Všechny důležité okamžiky vegetačního období (včetně klidu) měly nějaký odraz v lidové kultuře. K momentu sklizně se pojily vůbec největší slavnosti zvané dožínky nebo také obžínky či obid, jejichž kořeny patrně sahají až do předkřesťanských dob. 

Obilí se v oblastech střední Evropy od pradávna sklízelo v červenci a v srpnu, vše záviselo na počasí a také nadmořské výšce. V českých zemích symbolizoval v nižších polohách vstup do období žní svátek sv. Markéty 13. července, v podhorských oblastech zase sv. Vavřince 10. srpna. Vše ovšem mohlo zhatit ono zmiňované počasí, zejména prudké bouřky a krupobití, jež v horkých letních parnech nezřídka přicházely. Těch se samozřejmě každý hospodář hrozil, protože pak mohlo veškeré úsilí, nebo jeho velká část, přijít vniveč. 

Za ideální stav během žní se považovaly teplé slunečné dny bez mráčku. Z toho důvodu se stalo zvykem ještě před započetím sklizně vypravit do polí modlitební procesí s prosbami za to, aby Bůh lidem dopřál dobré počasí a ochránil úrodu. Lidé si mnohem více uvědomovali svou křehkost a vážili si darů země, jež považovali za vzácnosti seslané ze samotných nebes. Právě Boží požehnání tak mnoha způsoby vyhledávali a vzývali.

Poslední zrno a snop 

Samotné dny žní většinou byly navzdory vrcholící těžké práci vnímány jako radostné období. Hospodář i jeho pracovníci totiž cítili, že je na dosah korunování jejich společného díla – okamžik, kdy se všechno pracně vypěstované zrno ocitne doma pod střechou. Zvláštními obyčeji byl opředený poslední den žní. Vůz se symbolickou poslední fůrou obilí na cestě do stodoly doprovodil vyšňořený průvod ženců. Ti ze svého středu vybrali nejhezčí dívku, kterou vyzdobili polními květy a na hlavu jí dali zapletený věnec klasů. Svazky obilných klasů a kvítí ozdobili též sami sebe a stejně tak i polní náčiní. Celý průvod pak za zpěvu, někdy i vyhrávání muzikantů, dospěl spolu s nastrojeným dožínkovým vozem ke stodole. Ona vybraná děvečka pak k hospodáři pronesla řeč. 

Etnograf a sběratel lidových tradic Čeněk Zíbrt zachytil na počátku 20. století na venkově tyto verše: „Hospodáři, my neseme vám dar, který Bůh všemohoucí dal. Z úrody zemské, z rosy nebeské, z tichého deštíčka, z teplého větříčka, aby vás Bůh všemohoucí v tento rok požehnal.“ Z Horácka na Vysočině zase pochází tato vinšovačka: „Pročež vám, pantáto a panmámo, přejeme stálého zdraví a co je v tom věnečku kvítek, aby vám Pán Bůh požehnal tolik dítek. A co je v tom věnečku klasů, abyste navázali tolik mandelů, a co je v těch klasech zrneček, abyste naměřili tolik měřiček.“ 

Dívka pak hospodáři slavnostně předala takzvaný dožínkový věnec uvitý ze sklizených klasů. Ten visel ve stodole až do příštího jara, kdy se z něj vydrtila zrna, jež se pak symbolicky přidala do nové setby. Tím se zajišťovala kontinuita a nepřerušený koloběh úrody. Zrna z dožínkového věnce údajně oplývala mimořádnou silou. Někde se dávala na Štědrý den slepicím, aby příští rok dobře nesly, a kravám, aby měly dostatek mléka. 

Roztodivné symboly úrody 

Právě dožínkové věnce patřily k hlavním atributům slavností vrcholícího léta. Měly různé tvary – věnec mohl být nejen klasicky kruhovitý, ale také plastický, vybíhající do kuriózních forem. V pozoruhodných tvarech se vyžívali zvláště obyvatelé jihovýchodní Moravy, kde se věnec nezřídka objevoval ve tvaru podobném lustru, přičemž byl také určený k zavěšení ze stropu. Na Pardubicku se zas dochoval věnec se vztyčenými klasy kolem celého obvodu, kvůli čemuž dostal název „dožínkové slunce“. 

Různě uvité a zapletené svazky obilí se při slavnostech žní objevovaly po celé Evropě. Také se stalo zvykem přinášet dožínkové věnce do kostela k požehnání jako poděkování Bohu za úrodu. Naopak pozůstatek pohanských zvyků se až do 19. století objevoval v ponechávání části sklizně na poli jako jakési úlitby matce Zemi. 

Zvláštní symbolikou oplýval také poslední svázaný snop obilí. Říkalo se mu různě: baba, nevěsta, barbora, ale také děd. Mnohdy jej oblékali do ženských či mužských šatů. Na Těšínsku či Luhačovicku ho dokonce znázorňovala živá dívka z řad svobodných žneček ozdobená klasy či slámou. Poté, co chasa předala poslední díl úrody hospodáři, následovala lidová veselice a tancovačka s pohoštěním pro všechny polní pracovníky, jež organizoval majitel hospodářství. Na dvoře či ve stodole se pak bavilo a tancovalo až do pozdní noci. Ze středočeského Sedlčanska jsou například zprávy o speciálním tanci pro tuto příležitost, který se odbýval už na sklizeném poli, proto se mu říkalo „strniště“. 

Při dožínkových slavnostech záleželo také na zámožnosti toho kterého hospodáře. Je nabíledni, že v drobných rolnických usedlostech mělo vše skromnější podobu: Pán domu nabídl svým čeledínům a pomocníkům například pivo či kořalku a nezbytnou součástí pak byly chléb a koláče napečené z nové mouky. Zato na šlechtických panstvích se oslavy pořádaly ve velkolepém duchu, a to často pro celou vesnickou komunitu. Jako velká společenská událost souvisely dožínky s dobovým zájmem aristokratických kruhů o venkovský lid a jeho svébytnou kulturu, jenž byl typický pro období od konce 18. století, zvláště pak v osvícenských kruzích. 

Císař pán hospodářem 

Lidová slavnost kupodivu pronikla i do obřadních událostí spojených s nejvyššími představiteli země. Během oslav, které navazovaly na české korunovace habsburských panovníků (Leopolda II. v roce 1791, Františka I. o rok později a Ferdinanda V. roku 1836) se objevil i zvláštní dožínkový průvod. Ten se stal kupříkladu součástí zvláštní lidové veselice, která se konala 12. srpna 1792 po korunovaci císařského páru v bubenečské Stromovce za městskými hradbami. 

Jak tento průvod vypadal, přibližuje dochovaný popis z pera tehdejšího svědka události, jejž uvádí Čeněk Zíbrt: „Pak jel vůz triumfu čtyřmi voly zapřažený, kteří měli pozlacené rohy. Na voze křížem byli položeni snopové všelijakého obilí a z obou stran stály vinné keře. Na témže voze v zeleném loubí byly dvě figury aneb polní bohyně a při nich pozlacené rádlo leželo. Hned jeli s dvěma pluhy a nesli všecko polní nářadí jako hrábě, cepy, kosy. K těm připojeni byli zpěváci a muzikanti, zpívajíce píseň českou, kteráž na obžínky směřovala.“ 

Roli hospodáře, do jehož stodoly se tradičně sváží obilí, si při této příležitosti zahrálo právě Jeho Veličenstvo, František I. ( 1792–1835) a jeho druhá žena Marie Terezie Sicilsko-Neapolská (1772–1807). Ona nejkrásnější a nejvýřečnější selská dívka tak v této verzi stanula před císařským párem, od něhož dostala na hlavu věneček a pamětní peníz na krk. Během následné veselice však došlo k politováníhodné události, kdy předpřipravené pohoštění pro venkovany někdo pokoutně vybrakoval, takže na prostý lid nic nezbylo. 

Trapnou situaci do veršů zvěčnil jeden zhrzený účastník: „Janku, tancuj, trouba hučí! Co jest platno, drška bručí. Ani vody nám nedali, chřtány prahnout nechali. Pěkná rozkoš, pěkné hody! Ani piva, ani vody. Milí páni stavové, naší země vládcové! Toto vaše malování patří jen pro tatrmany. Chcete- -li vy blázny míti, můžete je z Prahy vzíti. Nás příště nechte s pokojem, my víc blázny nebudem. Za tu slávu pěkně děkujem, ale na věky víc nepřijdem.“ 

Na dlouholetou tradici lidé nezapomněli ani v 19. století. Nasvědčuje tomu třeba program dožínkových slavností z panství Thunů na Čáslavsku z roku 1841. Mládež přivezla na voze vrchnosti klasy svázané do velkého jehlanu, kolem něhož bylo zavěšené ovoce. Následovala zábava pro malé i velké: taneční vystoupení, maškary, loutkové divadlo či závody ve skákání v pytlích. 

Od kos a srpů ke kombajnu 

Se vznikem Československé republiky v roce 1918 se pořádání dožínkových slavností ujaly agrární a lidová strana a k nim přidružené spolky. Politická uskupení se s oblibou obracela do minulosti ke starým lidovým tradicím a při oslavách kladla důraz na ctění venkova. S akcemi se často pojily divadelní produkce, které inscenovaly různé historické a mytologické příběhy blízké venkovskému lidu (například povolání Přemysla Oráče za knížete nebo zrušení roboty). 

Staré zvyky jako slavnostní návrat z pole s posledními snopy a předávání věnce hospodáři se sice objevovaly, ale měly také spíše scénický divadelní charakter. Vydávaly se speciální brožurky s návody na uspořádání národních dožínkových slavností z pera dobových sběratelů lidových tradic. Prvorepublikové dožínky byly někdy spojené s politickou propagandou. Agrární strana je například využívala k pořádání takzvaných táborů lidu, během nichž její političtí představitelé přibližovali voličům svůj náhled na dobové hospodářské a politické problémy. 

Základní struktura dožínkových zvyků, kdy se pracovníci obracejí na majitele polností s poukazem na své nasazení při sklizni a dostávají za něj odměnu, přežila i hluboko do 20. století. Velkostatky, které nahradily dřívější šlechtická panství, po komunistickém převratu v roce 1948 zanikly a byly nahrazeny státními podniky a zemědělskými družstvy. Rozdíl spočíval v tom, že dělníci od té doby předávali dožínkový věnec řediteli podniku, který jim dar oplatil naturáliemi ve formě pohoštění, či přímo penězi. 

Postupně nastaly velké změny i po technologické stránce: Původní zemědělské profese uplatňující se při sklizni, jako byli ženci, sekáči či odběračky, nahradily ve velkém stroje. V průběhu druhé poloviny minulého století tak kolektivní rozměr polních prací zmizel, protože obilí oseté na velkých lánech polí už sklízely kombajny. I za této situace se však některé staré zvyklosti zachovaly, jen už se dožínkový věnec nepřevážel do stodoly na voze, ale dostal ho kombajnér na svůj stroj. 

V současnosti se dožínky do měst i vesnic vracejí v podobě společenských slavností, často spojených s folklorními vystoupeními a stánky agrovýrobců z regionu. Akce už ale nabývají zcela jiných rozměrů. Jsou spíše připomínkou starých časů a propagací soukromých zemědělců, kteří dnes tvoří jen malé procento populace. Nemohou už být svátkem celé vesnické komunity jako v dobách, kdy se obděláváním půdy zabývala velká část obyvatelstva.

Příjemci implantátů, například umělého kloubu, jsou navzdory pokroku v medicíně bohužel vystaveni nikoliv úplně zanedbatelnému riziku bakteriální infekce. Takové infekce mohou být velmi závažné a mohou zkomplikovat nebo i zcela znemožnit úspěšné přijetí implantátu tělem pacienta. Podobné situace jsou pro zdraví pacientů pochopitelně velmi nepříjemné a často vyžadují další náročné operační zákroky.

Řada výzkumných týmů pracuje na nejrůznějších technologiích, které by implantáty chránily před bakteriemi, obvykle ve formě povrchu s antibiotiky. V takovém případě se ale antibiotika mohou uvolňovat nepřetržitě, což zase podstatně zvyšuje riziko vzniku rezistentních infekcí.

Nanotyčinky a infračervené záření

Švédský nanoinženýr Martin Andersson z Chalmersovy technické univerzity v Göteborgu a jeho spolupracovníci namísto antibiotik vsázejí na nanotyčinky zlata. Tyto nepatrné kousky zlata (velké jen 70 × 20 nanometrů) lze snadno umístit na povrch implantátů a za normálních okolností bývají netečné. Pokud jsou ale vystavené blízce infračervenému záření, nanotyčinky se prudce zahřejí a vzniklé teplo zničí všechny mikroby. Výhodou je, že zahřátí je velmi lokální a neohřívá okolní tkáň.

„Trik je v tom, správně nastavit velikost nanotyčinek,“ vysvětluje Andersson. „Pokud by byly příliš malé nebo příliš velké, absorbovaly by záření o nevhodné vlnové délce. Při tomto typu léčby je ale nutné používat specifické infračervené záření, které spolehlivě prochází pokožkou a tkáněmi pacienta.“

Pokud jsou nanotyčinky na povrchu implantátu, je možné použít osvětlení z vnějšího zdroje. Infračervené záření projde pokožkou i tkáněmi až k implantátu. Při zahřátí na 120 °C se nanotyčinky změní na nanokuličky a přestanou absorbovat infračervené záření. Technologie má potenciál využití u různých materiálů jako je titan, ocel nebo polyetylen. Podrobnosti popisující novou technologii a její uplatnění zveřejnil odborný časopis Nano Letters.

U zrodu Ahmadábádu stál v roce 1411 sultán Ahmad Šáh, když na východním břehu řeky Sábarmatí položil základy opevnění Bhadra. Město, jež dosud nese jeho jméno, následujících šest století jen vzkvétalo – a dokonce i v roce 2010 mu časopis Forbes přiřkl třetí příčku v seznamu nejrychleji rostoucích měst dekády. Největší metropole indického státu Gudžarát dnes představuje důležité ekonomické i průmyslové centrum a s téměř devíti miliony obyvatel patří mezi nejlidnatější sídla v zemi.

Ahmadábád původně chránily rozsáhlé hradby: Jejich stavbu zahájil v roce 1411 sultán Ahmad Šáh a dokončit se je podařilo o dvanáct let později. Čtvercová pevnost Bhadra tak obklopovala celkem 162 budov, včetně královského paláce s mešitou, a zahrnovala osm bran vedoucích do všech světových stran. S rozvojem města však bylo potřeba rozšířit i jeho hradby, proto se už roku 1486 pustil Ahmadův vnuk do budování nového opevnění. Po obvodu měřilo deset kilometrů a tvořilo ho dalších dvanáct bran, téměř dvě stovky bašt a přes šest tisíc cimbuří. V roce 2014 se pevnost Bhadra dočkala renovace. 

V jiném světě

Řeka Sábarmatí rozděluje Ahmadábád na dvě části, přičemž popsaná expanze do podoby moderní metropole se odehrávala převážně na západním břehu. Na tom východním pak leží původní, zcela odlišná část města. Charakterizují ji přeplněná tržiště, množství chrámů a typické shluky domů v úzkých ulicích. A právě ty se v roce 2017 staly hlavním důvodem zařazení starého Ahmadábádu na seznam kulturního dědictví UNESCO. Jedná se o uskupení budov určených pro velké počty rodin, které spojuje příslušnost k určité kastě, povolání či náboženství. Specifická forma bydlení se zrodila v době rozdělené vlády v 18. století, kvůli napětí mezi hinduisty a muslimy.

Jedinečná architektura starého města odráží snahu podpořit rodinu, komunitu a multikulturalitu. V historické části se nacházejí tradiční stavby a místa určená k uctívání, jež slouží několika náboženstvím – včetně hinduismu, islámu, křesťanství či judaismu. Staré město se vyznačuje bohatou dřevěnou architekturou, a představuje tak cenné dědictví kultury Ahmadábádu. Zároveň se však stalo centrem politických aktivit během indického hnutí za nezávislost pod vedením Mahátmy Gándhího a na předměstí u břehu řeky Sábarmatí stojí ášram, kde duchovní vůdce Indie pobýval.

Výzkum, který koordinovala organizace Botanic Gardens Conservation International (BGCI) ve spolupráci s více než 100 partnery a 1 000 odborníky, ukazuje, že ze 47 282 zkoumaných druhů stromů spadá 38 procent do kategorie ohrožených. To zahrnuje kategorie kriticky ohrožené, ohrožené a zranitelné.

Za nejohroženější druhy považují odborníci stromy na ostrovech, kde hrozby zahrnují odlesňování, invazivní druhy a extrémní počasí. V Jižní Americe, která je považována za místo s nejvyšší biodiverzitou, je především kvůli odlesňování, zemědělství a chovu dobytka ohroženo přes 3 000 druhů stromů.

Nová zpráva IUCN se ale neomezuje jen na popis problémů. Přináší také seznam konkrétních doporučení a plánů na záchranu některých stromů. Kolumbijské úřady například zprávu využily jako podklad pro plnán záchrany sedmi druhů ohrožených magnolií.

Úbytek stromů je podle odborníků také hlavní hrozbou pro tisíce dalších rostlin, hub a živočichů. Stromy jsou určující složkou mnoha ekosystémů a díky své roli v koloběhu uhlíku, vody a živin, tvorbě půdy a regulaci klimatu mají zásadní význam pro život na Zemi. Na stromech jsou závislí také lidé, neboť více než 5 000 druhů stromů uvedených na Červeném seznamu IUCN je využíváno ve stavebnictví a přes 2 000 druhů ve farmaceutickém a potravinářském průmyslu.

Organizace proto vyzývá k mezinárodním akcím na ochranu a obnovu stromů a jejich stanovišť. Důležitou roli v prevenci vyhynutí hrají semenné banky a botanické zahrady.

Většinu dna Středozemního moře pokrývá vrstva soli o mocnosti až tří kilometrů a objemu téměř milionu kilometrů krychlových. Její přítomnost svědčí o geologicky krátkém období zhruba 190 tisíc let, kdy se zmíněné evropské moře ocitlo v izolaci od světového oceánu.

Situaci zapříčinila desková tektonika. Středomořská pánev, uvězněná mezi dvěma kontinenty přibližujícími se o dva centimetry ročně, byla odříznuta od Atlantiku. Její vody se kvůli suchému podnebí rychle vypařovaly a zanechaly po sobě obrovské množství soli. V téměř vysušené pánvi zbylo několik mimořádně slaných jezer, podobných současnému Mrtvému moři, a nastala epizoda známá jako messinská solná krize.

Z vody solná poušť

Jak dokázal mořský život čelit podobně rozsáhlé environmentální katastrofě? Odpověď nedávno přinesla studie publikovaná v časopise Science, kterou vedla geoložka Konstantina Agiadiová z Universität Wien. Tým odborníků prozkoumal veškerá fosilní data ze Středozemního moře z doby před 3,6–12 miliony let. Zjistil tak, že po odříznutí vodní plochy tamní život prakticky vymizel. Teprve díky následnému znovuosídlení atlantickými druhy vznikla středomořská fauna podobná té současné. 

Vědci analyzovali přes 750 odborných prací, přičemž zdokumentovali téměř 23 tisíc vzorků fosilního mořského života. Doložili tak výskyt 4 897 druhů obývajících Středozemní moře ještě před jeho zasolením. Celkem 779 druhů z uvedeného počtu patřilo pravděpodobně k endemitům, jež se vyskytují pouze v dané oblasti, ovšem po katastrofě jich zbylo jen 86. Zmizeli mimo jiné i všichni tropičtí koráli, do té doby zastoupení v hojném počtu.

Migranti z Atlantiku

Podařilo se však přežít některým endemickým druhům sardinek a ze savců pak třeba sirénám, příbuzným dnešních kapustňáků a dugongů. Nepovedlo se sice vysvětlit, jak dokázaly katastrofu přečkat a jaká útočiště jim umožnila vyhnout se radikálnímu zvýšení teplot a hladiny soli. Studie však zjistila, že život neměl dostatek času na adaptaci a že vymřelé druhy později nahradili živočichové z Atlantiku, kteří do Středozemního moře migrovali. Kupříkladu několik v současnosti ikonických druhů, včetně velkých bílých žraloků či delfínů, se v oblasti objevilo až po krizi.

Vědce pak obzvlášť zaujalo zjištění, že dnešní bohatství fauny v západní části Středozemního moře přineslo až opětovné zaplavení pánve. Dřív se přitom vyšším počtem druhů vyznačovalo Jónské a Levantské moře na východě.

Varovná lekce

Izolace Středomoří měla tedy katastrofální dopad na tamní faunu a flóru a zničila většinu mořských ekosystémů. Když se nakonec protrhla gibraltarská pevninská hráz, začaly do středomořské pánve proudit vody Atlantiku. Obnova bohatství tamních ekosystémů pak trvala víc než 1,7 milionu let a její studium představuje první kvantifikaci toho, jak příroda reaguje na podobně masivní vymírání.

Podle odborníků nám geologická minulost Země odhalí víc než jakýkoliv experiment. Studie tak kromě poučení přináší i varování: Zatím netušíme, jak dlouho potrvá, než se mořský život vzpamatuje ze změn globálního rozsahu odehrávajících se v současnosti. 

Dne 10. ledna roku 1430 slavilo město Bruggy velkou událost. Burgundský vévoda Filip Dobrý zde pojal za manželku Isabelu Portugalskou a při té příležitosti založil řád Zlatého rouna ovčího plátna z Burgund, známý také jako řád Belgické vlny.

Proti muslimům

Původní společenství tvořilo třicet rytířů, kteří disponovali celou řadou výsad (například nemuseli smekat před panovníkem). Náhradou za udělené milosti a postavení ve společnosti očekával Filip od svých rytířů bezpodmínečnou loajalitu vůči své osobě i svým politickým záměrům. Protože byl tehdy aktuálním tématem boj proti muslimům na Pyrenejském poloostrově, rozhodli se řádoví bratři vymezit se vůči islámu.

I tentokrát se duchovní otec řádu inspiroval ve světě mýtů. Pro své bratry zvolil legendu o Iásonovi a Argonautech, kteří podnikli strastiplnou pouť za zlatým rounem. Díky pověsti se tak motiv beránčí kůže dostal nejen do označení řádu, ale také na klenot samotný.  

Habsburská výsada

Když ve druhé polovině 15. století burgundští vévodové vymřeli, připadlo udílení řádu do rukou Maxmiliána Habsburského a v kompetenci rodu zůstala správa řádu dodnes. Na samém prahu 18. století však potkala bratrstvo nečekaná komplikace. Když v roce 1700 zemřel poslední Habsburk na španělském trůně Karel II., Pyrenejský poloostrov se od rakouské politiky odcizil a s ním se odrodila i jedna větev řádu. Španělská verze brzy přijala nové stanovy, řád se stal „pouze“ záslužným a rytířem zlatého rouna se tak například mohl stát i nekatolík. Rakouští Habsburkové naopak lpěli na dosavadním uspořádání a řád byl i nadále rytířským. Bez nadsázky tedy můžeme říci, že se vlastně jedná o dva samostatné řády.

Do Čech se povědomí o prestižním vyznamenání dostalo prostřednictvím Ludvíka Jagellonského. Díky tomu se později držiteli vyznamenání stali i třeba Vratislav z Pernštejna nebo Vilém z Rožmberka. V nejnovějších dějinách přijal řádové heslo „Nejprve se udeří, pak vyšlehne plamen“ za vlastní i Karel Schwarzenberg. Heslo souzní nejen s původním posláním a tedy bojem proti islámu, ale i s tím, že řádový řetěz se skládá ze symbolických křesacích kamenů a ocílek.

Supermarine Spitfire Mk. Vc (trop) výrobní číslo JK707, volací znak MX-P, náležel k americké 307. stíhací peruti 31. stíhací skupiny. Ta patřila k 12. letecké armádě. Šlo o osobní stroj poručíka Carrolla A. Prybyla, avšak během akce, při níž došlo ke ztrátě letounu, seděl za kniplem kapitán Virgil C. Fields Jr. Dostupné zdroje uvádějí dvě zcela odlišné příčiny vynuceného nouzového přistání na pláži u Paestum jižně od Salerna, které se odehrálo 9. září 1943. Toho dne proběhla operace Avalanche (Lavina), jejímž hlavním cílem bylo vylodění britských a amerických vojsk u Salerna a Tarentu.

Sestřel, nebo přátelská palba?

První verze o zkáze Spitfiru MX-P hovoří o tom, že letoun zasáhli nervózní američtí protiletadloví dělostřelci a přinutili jej tak k nouzovému přistání. Jiné zdroje pak popisují, jak kapitán Fields toho dne dosáhl pravděpodobného sestřelu německého bombardéru Dornier Do 217, odvetná palba ze střelecké věže dornieru však poškodila motor spitfiru a ten skončil na pláži pod Salernem. Jisté je tak jen to, že Fieldse zachránilo jedno z invazních plavidel a on sám při incidentu utrpěl pouze lehké poranění na rukou.

O necelých pět měsíců později už ale takové štěstí neměl, když jej nad Anziem 6. února 1944 v kokpitu spitfiru zabily střely nepřátelského Messerschmittu Bf 109. Do té doby si Fields stihl připsat šest leteckých vítězství. Pokud jde o „majitele“ letounu na obrázku, poručíka Prybyla, ten válku přežil, přičemž si nárokoval tři sestřely samostatné a jeden ve spolupráci, ve třech případech mělo jít o Focke Wulf Fw 190.

Prybylo do armády vstoupil v roce 1942 a zřejmě v ní zůstal i po válce, neboť ještě v květnu 1949 se jeho jménu objevuje v souvislosti s nehodou stíhačky P-47D Thunderbolt. Jeho další osudy se ale dohledat nepodařilo. Zbývá ještě říci, že v pozadí snímku je zachycena tanková výsadková loď USS LST 359, kterou u Azorských ostrovů 20. prosince 1944 torpédovala a potopila německá ponorka U-870.

Skafandry představují malé katedrály techniky. Mají prakticky stejné schopnosti jako samotné kosmické lodě, nicméně v nepoměrně menším měřítku. A mnohdy dokonce musejí být astronauti schopní odnést si tuto svoji „osobní loď“ na bedrech.

S batohem na kolenou

• Označení: Jastreb
• Použití: Sojuz 4/5, 1969

Jen tři měsíce po letu Voschodu 2 se v Sovětském svazu rozjely práce na novém skafandru Jastreb, který měl umožnit až dvě hodiny práce ve volném prostoru, a především přechod z jedné lodi do druhé, což s sebou neslo dvě technické výzvy. 

Zaprvé bylo potřeba vytvořit uzavřený okruh ventilace. U Berkutu se vydechovaný vzduch vypouštěl mimo skafandr a nahrazoval se čerstvým. Jenže to, co stačilo pro relativně krátký výstup, by u delší vycházky znamenalo nepřijatelný nárůst hmotnosti podpůrného systému v podobě „batohu“. Bylo tedy nezbytné převést vydýchaný vzduch do uzavřeného okruhu, zbavit jej vlhkosti a oxidu uhličitého a ponechat ho „v oběhu“. 

Druhou výzvou se stal plán přechodu z jedné lodi Sojuz do druhé. Problém spočíval v malém průlezu na orbitálních sekcích, kterým se kosmonauti sice mohli protáhnout, ale bez rozměrné zádové jednotky. Batoh se systémem zajištění životních podmínek o hmotnosti 31,5 kg tak nesli na stehnech.

Jastreb měl jednu zvláštnost: Šlo o první skafandr vyvinutý pouze pro práci v otevřeném prostoru. Předchozí sovětský Berkut i americké G3C a G4C chránily posádku rovněž v lodi, zvlášť během startu a přistání, zatímco Jastreb si kosmonauti oblékali až na oběžné dráze. Na jednu stranu to bylo jednodušší z hlediska konstrukce, protože se nemuselo dbát na pohodlí posádky v křeslech, nicméně samotný návrh znamenal složitější úkol. Kosmonauti se totiž museli do skafandru dostat svépomocí, navíc v beztíži a ve stísněné lodi. Každopádně Jastreb použili pouze Alexej Jelisejev a Jevgenij Chrunov při přechodu ze Sojuzu 5 do „čtyřky“ v lednu 1969.

Na lunární vycházky

• Označení: A7L
• První použití: Apollo 7, 1968

Ikonou mezi skafandry se stal americký A7L, který používali astronauti v programu Apollo. Tvořil ho vlastní oblek PSA neboli Pressure Suit Assembly a zádová jednotka s bateriemi, komunikačním vybavením a obecně systémem zajištění životních podmínek PLSS alias Portable Life Support System. První verze s označením A7L se používala při misích Apollo 7–14 a počínaje „patnáctkou“ přišla ke slovu vylepšená A7LB, nabízející například rozšířené možnosti pohybu: V původním obleku se nedalo sedět, takže by astronauti nemohli využívat lunární vozidlo. Skafandry měli všichni tři členové posádky, ovšem pilot velitelského modulu oblékal „odlehčenou“ variantu, protože se neměl procházet po Měsíci.

Základní verze skafandru vážila 34,5 kg, odlehčená 28,1 kg a pozdější A7LB pak 35,4 kg, respektive 29,3 kg. K tomu je třeba připočítat zádovou jednotku PLSS o hmotnosti 38 kg a na ní ještě záložní jednotku OPS čili Oxygen Purge System, vážící 19 kg. PLSS dovolovala pracovat na Měsíci čtyři hodiny, respektive osm hodin ve verzi A7LB, zatímco OPS představovala záložní systém s třicetiminutovým zajištěním životních podmínek. 

Skafandr A7L měl také zajímavý způsob tepelné regulace, a to pomocí sublimátoru. Jeho základ tvoří kovová deska s množstvím mikroskopických otvorů, k nimž se přivádí voda z chladicího systému a zamrzne v nich. Teplo ze skafandru pak led rozpustí a teplá voda se odpaří. Jakmile potom teplota v systému klesne, voda v otvorech opět zamrzne. Elegantní princip dodnes využívají ruské i americké skafandry, a právě zásoba vody pro tepelnou regulaci limitovala délku pobytu na Měsíci.

Zádovou jednotku PLSS astronauti před odletem odhazovali na lunární povrch a po dobu otevření průlezu zůstávali napojeni na systémy modulu. Když pak při Apollu 15–17 uskutečnili Alfred Worden, Thomas Mattingly a Ron Evans na cestě k Zemi výstup z lodi, měli vždy jen záložní jednotku OPS, přičemž kyslík a energii dostávali skrz kabel z mateřského plavidla. Stejně tak si každý z nich půjčil přilbu od svého velitele, jelikož disponovala sluneční clonou. Jejich vlastní helma zmíněnou vymoženost postrádala, protože skafandr je měl primárně chránit během startu a přistání.

Sokol pro lodě Sojuz

• Označení: Sokol-K
• První použití: Sojuz 12, 1973

Představitelé sovětského kosmického programu žili v přesvědčení, že dehermetizace kabiny není pravděpodobná. Proto se rozhodli, že v lodích Sojuz budou kosmonauti startovat a přistávat bez skafandrů. Ušetřila se tím hmotnost i prostor, takže se do těsné kabiny vešli tři muži. O jak bláhový předpoklad se jedná, se ukázalo v červnu 1971, kdy ze Sojuzu 11 unikl vadným ventilem vzduch a celá posádka zahynula. Kdyby na sobě Georgij Dobrovolskij, Vladislav Volkov a Viktor Pacajev měli skafandry, mohli žít…

Pro další pilotované lety tak vznikly nové obleky Sokol, respektive došlo k úpravě stejnojmenných skafandrů, které továrna Zvezda vyvinula o něco dřív pro sovětské letectvo. Některé prvky z nich zmizely, včetně kalhot chránících proti ztrátě vědomí při přetížení, jiné jako pevná přilba naopak přibyly.

Skafandr dostal označení Sokol-K jako „kosmičeskij“, váží asi 10 kg, kosmonaut v něm může zůstat až 30 hodin a v případě dekomprese ho oblek ochrání dvě hodiny. Při nástupu do kabiny nesou členové posádky malé „kufříky“ s ventilátorem bránícím přehřátí a později se připojují na systémy lodi.

V jednom ze Sokolů-K letěl na oběžnou dráhu dokonce i Vladimír Remek. Používají se přitom dodnes, přestože v modernizované podobě. Původní modely se potýkaly s řadou nedostatků, jež se ukázaly při provozu: Patřil mezi ně omezený výhled, neohrabanost při případné dekompresi kabiny a složité oblékání skrz otvor na břiše. Později byly vyrobeny samostatné kalhoty a torzo, ale v nejnovější generaci se konstruktéři opět vrátili k navlékání přes břišní část. Každopádně skafandr se zatím do penze nechystá a probíhá vývoj nových verzí Sokol-M a MP.

V éře raketoplánů

• Označení: EMU
• První použití: STS-6, 1983

V raketoplánech NASA se nejprve využívaly mírně upravené skafandry S1030A neboli Ejection Escape Suit z programu letounů Lockheed SR-71 Blackbird, jež měly astronauty chránit maximálně do podobných výšek, v jakých se pohybovaly zmíněné stroje. A jelikož v raketoplánu mohla být nanejvýš dvě vystřelovací sedadla, pro velitele a pilota, padlo rozhodnutí, že početnější posádky budou létat ve slušivých modrých overalech. Jenže stejně jako v případě zmíněného sovětského nařízení šlo o fatální chybu – jak se ukázalo v lednu 1986 při zkáze Challengeru.

S obnovenými starty raketoplánů oblékali astronauti při vzletu a přistání skafandry S1032, známější jako LES neboli Launch and Entry Suit, jež měly také původ v letectví – konkrétně v programu špionážních letounů U-2. NASA poté financovala vývoj ryze kosmického skafandru ACES alias Advanced Crew Escape Suit, který jinak nesl typové označení S1035 a jeho výhoda spočívala ve vyšší mobilitě a pohodlí, stejně jako v nižší hmotnosti.

Počátkem 80. let se na raketoplánech poprvé objevily skafandry EMU čili Extravehicular Mobility Unit pro práci v otevřeném prostoru, jejichž novější verze dodnes slouží na ISS. 
 

Oblek se dělí na dvě hlavní části: kalhoty LTA neboli Lower Torso Assembly a horní torzo HUT, tedy Hard Upper Torso. Obě jsou k dispozici v různých velikostech, které lze spojovat díky standardizované přírubě v pase, čímž vzniká velká uživatelská variabilita.

Základní verze vážila 115 kg, u té pokročilé, používané od roku 1998, jde o 145 kg. Kromě zhruba padesátikilového skafandru zahrnuje uvedená hodnota i zádovou jednotku. Celkem vzniklo 18 skafandrů a 11 z nich zůstává ve službě dodnes: Nacházejí se střídavě na ISS a v servisu na Zemi, takže takto kolují mezi oběžnou dráhou a údržbou.

V roce 2011 byla při těžbě dehtových písků v dolu Suncor Millennium Mine v kanadské Albertě objevena úžasně zachovalá fosilie nodosaura ze spodní křídy, který byl později pojmenován jako Borealopelta markmitchelli. Fosilie stará asi 110 milionů let je v tak dobrém stavu, že paleontologové mohou s její pomocí odhalovat detaily ze života těchto býložravých dinosaurů.

Odolná zbroj

Michael Habib z Kalifornské univerzity v Los Angeles, který je odborníkem na biomechaniku fosilních živočichů a jeho kolegové detailně prostudovali „brnění“ zmíněné fosilie borealopelty. Tělo tohoto zhruba 5,5metrového a 1,3 tuny vážícího nodosaura bylo chráněno kostěným pancířem a keratinovými pláty. Habibův tým prozkoumal jejich pevnost a poté odhadl, jak kvalitní ochranu poskytoval. Výsledky jsou ohromující. Podle paleontologa se zdá, že by borealopelta vydržela srážku s rychle jedoucím pickupem, jakým je například robustní Ford F-150.

Vědci původně předpokládali, že obrněné dinosaury, jako jsou nodosauři nebo stegosauři, chránil spíše kostěný pancíř, který pokrývala jen tenká vrstva keratinu. Podobně konstruovaný je například krunýř želv. Habib s kolegy ale zjistili, že vrstva keratinu, která pokrývala kostěný pancíř borealopelty, měla místy tloušťku až téměř 16 centimetrů.

Badatelé porovnali údaje zjištěné u borealopelty s dnešními obrněnými živočichy, jakým je například dikobraz. Vyrobili umělý pancíř borealopelty a testovali jeho odolnost. Díky těmto srovnáním a experimentům odvodili, že borealopelta mohla vydržet náraz s energií přes 125 tisíc joulů na metr čtvereční, což zhruba odpovídá nárazu pickupu. Podle Habiba nodosauři neměli jen plátovou zbroj. Měli plátovou zbroj, na které ještě nosili velmi účinnou neprůstřelnou vestu.