Mlhovina, které se příznačně přezdívá mlhovina Temného vlka, byla zachycena pomocí dalekohledu VLT Survey Telescope (VST) na observatoři Paranal v Chile. Nachází se v souhvězdí Štíra, zdánlivě poblíž středu Mléčné dráhy, a je od Země vzdálena přibližně 5 300 světelných let. Tento snímek zabírá na obloze plochu odpovídající zhruba čtyřem měsíčním úplňkům, ve skutečnosti je ale součástí ještě větší mlhoviny nazývané Gum 55.

Vystopovat tohoto vlka na obloze je samozřejmě možné jen díky kontrastu s jasným pozadím. Snímek ukazuje v působivých detailech, jak Temný vlk vyniká před zářivými oblaky, ve kterých vznikají hvězdy. Barevná oblaka jsou tvořena převážně plynným vodíkem a září načervenalými tóny, které excituje intenzivní UV záření nově se rodících hvězd v jejich nitru.

Bombardér B-17 Flying Fortress budil již od svého prvního startu respekt a později se začlenil mezi nejslavnější letouny druhé světové války. Vedla k tomu však poměrně dlouhá cesta, na níž došlo především k výraznému zesílení jeho obranné výzbroje. Ačkoliv nakonec disponoval celkem 13 kulomety, ani takový arzenál nestačil na spolehlivé zneškodnění německých přepadových stíhaček v čele s Focke-Wulfem Fw 190. Sice se ukázalo, že „bombardéry vždycky proletí“, zpravidla se s tím ale pojily také obrovské ztráty, zejména pokud svazu chyběl stíhací doprovod.

Počátky létajících pevností

Zadání na stroj později známý jako B-17 se zrodilo v srpnu 1934, kdy americké letectvo, tehdy ještě nesoucí označení USAAC (United States Army Air Corps), vydalo specifikace vícemotorového stroje, který měl nahradit typ B-10 společnosti Martin. Ta se do výběrového řízení také přihlásila, ale vítězství nakonec slavila značka Boeing. Generálové původně žádali letadlo, jež přepraví tunu pum rychlostí 250 mil za hodinu (400 km/h) na vzdálenost 2 000 mil (3 219 km), avšak letoun od společnosti Boeing, která jej interně označovala jako Model 299, sliboval dokonce překonání těchto parametrů.

První prototyp celokovového letadla s výbornou aerodynamikou odstartoval 28. července 1935 a působil opravdu slibně, takže USAAC objednal 65 předsériových kusů pod názvem YB-17. Dvě havárie při zkouškách ovšem celý program ohrozily a zdálo se, že se letectvo přikloní spíše k jednoduššímu stroji Douglas B-18 Bolo. Další testy ale naštěstí proběhly bez obtíží. 

Osádky nešetřily chválou a skutečně impozantní „sedmnáctky“ získaly rovněž podporu tisku, jenž přišel s přezdívkou „Flying Fortress“ neboli létající pevnost. Z té se posléze stalo oficiální jméno, když se letectvo roku 1939 rozhodlo pokračovat v zadávání kontraktů na sériovou výrobu. První verze B-17B a B-17C nesly obrannou výzbroj ve čtyřech palebných stanovištích bublinového typu a u podoby B-17D přibyly dvě spodní věže a střeliště za kokpitem, což znamenalo celkem sedm kulometů.

Tyto verze promluvily do střetů nad asijským válčištěm a v barvách RAF se zapojily také do bojů v Evropě, avšak zkušenosti s nimi byly trochu rozpačité, což se týkalo mimo jiné právě obranné výzbroje. Společnost Boeing tudíž přišla s prodlouženou variantou B-17E, která nesla zadní věž s dvojicí 12,7mm kulometů M2 a také zesílenou výzbroj v dalších pozicích, protože věže se stejnou výbavou se objevily též na hřbetě a na břiše. Varianta B-17F pak disponovala dalšími dvěma kulomety stejné ráže ve střelištích na bocích přídě.

Ještě více hlavní

Přidání těchto dvou zbraní pramenilo ze zkušeností z tichomořského bojiště, neboť se ukázala přílišná zranitelnost „sedmnáctek“ při čelním útoku – starší varianty totiž nesly v přídi pouze jeden 7,62mm kulomet. U posledních exemplářů verze B-17F se však objevil i prvek, který se stal standardem finální podoby B-17G, a to střelecká věž Bendix pod přídí, nesoucí dvojici kulometů kalibru 12,7 mm. Shodný arzenál měly také tři další věže, a sice jedna značky Bendix na hřbetě, jedna typu Sperry na břiše a konečně ocasní věž Cheyenne. Kromě toho byl stroj opatřen dvěma bočními střelišti, z nichž každé disponovalo jedním kulometem, takže společně s dvojicí zbraní na bocích přídě a jednou v prostoru radisty za kokpitem šlo celkově o 13 „padesátek“, jak se kulometům Browning M2 ráže 12,7 mm (čili .50) často přezdívalo.

Bez ochrany?

Tento impozantní arzenál pokrýval celé okolí stroje, z čehož pak pramenilo velké sebevědomí konstruktérů a plánovačů (a zpočátku vlastně i osádek), že se impozantní bombardéry obejdou bez stíhacího doprovodu. Tomu měla pomáhat též promyšlená taktika, protože B-17 (podobně jako další těžké bombardéry USAAC, později USAAF) měly operovat v sevřených formacích zvaných „boxy“. Typický bojový „box“ představovalo 18 letounů, tedy tři letky po šesti exemplářích, což z hlediska obrany znamenalo ohromujících 234 kulometů. Mohlo se zdát, že takový arzenál nemohou nepřátelské stíhačky překonat, avšak již první denní operace B-17 bez stíhacího doprovodu přinášely nepřijatelně velké ztráty.

Obranná palba se ukázala jako daleko méně účinná, než se očekávalo, mimo jiné kvůli faktu, že německé stíhačky používaly 20mm kanony s dostřelem a ničivým účinkem logicky větším, než jakým disponovaly americké „padesátky“. Stíhací doprovod se tedy projevil jako zcela nezbytný a velení také do vzduchu posílalo větší „boxy“ čítající až 36 strojů, ale od léta 1944 se USAAF začalo vracet k menším sestavám, protože hrozba ze strany vyčerpané Luftwaffe postupně slábla.

Zpočátku nechtěná stíhačka

V době testů předsériových YB-17 se na druhé straně Atlantiku začal rodit stíhací letoun, jenž se měl později stát hlavním soupeřem amerických bombardérů. Luftwaffe v roce 1937 vydala požadavky na stroj s parametry, jež by překonávaly tehdy nový Bf 109. Úkolu se chopil mimo jiné Kurt Tank, hlavní konstruktér firmy Focke-Wulf. Jeho návrh však činitele Říšského ministerstva letectví příliš nepotěšil, neboť se jednalo o stroj řešený primárně jako přepadový, tedy obrannou stíhačku. Německé plány ale počítaly s krátkými válkami, při kterých nebude třeba chránit oblohu nad nacistickou říší, takže Tankův design nejprve budil spíše pohrdání a odpor.

Někteří prozíravější funkcionáři jej ale podpořili na základě teze, že Fw 190, jak se měl letoun nazývat, může posloužit jako záloha pro případ neočekávaných potíží s evolucí Bf 109. Úlohu zřejmě sehrál i fakt, že Tank počítal s hvězdicovým motorem BMW, zatímco „stodevítka“ používala řadové motory značky Daimler-Benz, takže nehrozily kolize požadavků na agregáty.

Prototyp Fw 190 odstartoval 1. června 1939, a ačkoliv jej nejdříve provázely některé problémy týkající se zvláště motoru BMW 801, projekt nakonec získal potřebné schválení. Luftwaffe roku 1940 objednala první sériová letadla, která vstoupila do služby v únoru 1941, ačkoliv zmíněné potíže se ještě nepodařilo zcela zažehnat. Samotná konstrukce letounu se nesporně osvědčila, avšak agregáty BMW 801 dlouho trápilo přehřívání a poruchy kompresorů. 

Vedle snahy vyřešit tyto potíže se měnila i výzbroj nové stíhačky, která nejprve nesla čtyři 7,92mm kulomety MG 17 a dva 20mm kanony MG FF, ale na místo druhého zmíněného typu pak přišly kanony MG 151/20. Dále byl zaveden systém úprav sérií U (Umbau) a R (Rustsätze), které se většinou také týkaly výzbroje a umožňovaly přizpůsobení pro různé úkoly. Focke-Wulf totiž sice původně vznikl jako stíhačka, ale uplatnil se i jako výborný stíhací bombardér. Letadla Fw 190 A opatřená pumovými závěsníky řady U se posléze dočkala i nového názvu Fw 190 F.

Arzenál k ničení bombardérů

Problémy s přehříváním motorů se podařilo vyřešit počínaje verzí Fw 190 A-2, která dostala modernizovaný agregát BMW 801 C-2. Od jara 1942 se dodávala varianta Fw 190 A-3, u níž se přešlo na výkonnější motor BMW 801 D-2, a ve větší míře se začaly užívat i konverzní sady řad U a R. V tom se pokračovalo také u verze Fw 190 A-4, která zvládala širší spektrum těchto úprav, takže se dala dle potřeby uzpůsobovat pro stíhací či bitevní úkoly. Praxe navíc ukázala, že Tankův letoun (jenž mimochodem dostal i dnes téměř zapomenuté firemní jméno Würger, tedy ťuhýk) zvládne výrazně větší náklad zbraní, což se projevilo u verze Fw 190 A-5, která se uplatňovala především jako bombardovací. Naopak letoun Fw 190 A-6 vznikl s ohledem na roli přepadové stíhačky a dostal silnější výzbroj, a sice dva trupové kulomety MG 17 a čtyři křídelní kanony MG 151/20 E.

Další zesílení přinesla verze Fw 190 A-7, protože v trupu se nově objevily 13mm kulomety MG 131. Stejná sestava zbraní zůstala i u Fw 190 A-8, avšak soupravy řady R umožňovaly další změny arzenálu. Na pozici vnějších 20mm kanonů se tudíž mohly objevit 30mm kanony MK 108 (sada R2) či MK 103 (sada R3), jež se proti americkým bombardérům ukázaly jako velmi účinné. 

Tím ale rozsah možností nekončil, jelikož sada R6 obsahovala trubice pro neřízené rakety WGr 21 ráže 210 mm, ve skutečnosti původně minometné granáty vybavené raketovými motory, jež se projevily jako vysoce účinné nástroje pro rozbíjení „boxů“ amerických čtyřmotoráků. Odolnost zvyšovala souprava R8, která zahrnovala zesílené pancéřování a silnější skla kokpitu. Fw 190 A upravené k ničení bombardérů nesly přezdívku Sturmbock (beranidlo) a sloužily i u experimentální jednotky Sturmstaffel 1, která vznikla v říjnu 1943 a plnila pouze toto poslání. O její povaze a o situaci Německa hodně vypovídá fakt, že piloti přísahali, že protivníka zničí třeba i nárazem vlastního letounu.

V centrální části Saúdské Arábie, asi 153 kilometrů severně od města Medina, se nachází slavná oáza Chajbar, kde se v roce 628 odehrála bitva mezi ranými muslimy a židovskou komunitou. Samotná oáza přitom byla osídlena již celé tisíce let před touto bitvou.

Archeologové nedávno na tamní lokalitě al-Natah objevili pozůstatky malého města z doby bronzové. Město nebo spíše městečko, v němž žilo asi 500 obyvatel, bylo vybudováno kolem roku 2400 před naším letopočtem. Podrobnosti tohoto významného objevu v těchto dnech zveřejnil vědecký časopis PLOS One.

Město v oáze

Badatelé objevili rezidenční oblast s množstvím keramických střepů a brusných kamenů, kde se nacházejí zbytky nejméně 50 obytných budov. Vedle se nachází centrální část města, kde zřejmě byly administrativní budovy, a také nekropole s velkými věžovitými hrobkami. Ačkoliv bylo nalezeno jen málo stop po obilninách, vědci se domnívají, že lidé v al-Natah pěstovali pro svou obživu obilí.

Město a přilehlé plochy byly původně obehnané 14,5 kilometru dlouhou zdí, která měla především obrannou funkci. Chránila obyvatele před nájezdy nomádů. Zhruba mezi lety 1500 a 1300 před naším letopočtem bylo město opuštěno. Důvody opuštění města archeologové neznají, ze závěrečné fáze osídlení al-Natah nemají k dispozici téměř žádné nálezy, které by pomohly zánik města objasnit.

Objev města v oáze Chajbar je pro odborníky velmi cenný. Potvrzuje totiž představy, že v této části světa probíhala v době bronzové urbanizace, tedy přechod z pasteveckého životního stylu na osídlení v podobě městských komplexů, podstatně pomaleji, než například v Mezopotámii, Egyptě nebo východním Středomoří.

Široká veřejnost už dlouhá léta vnímá depresi velmi zjednodušeně jako onemocnění způsobené nedostatkem „hormonu štěstí“ – serotoninu – v našem nervovém systému. Vědci pod vedením psychiatričky Joanny Moncrieffové z britské University College London zjistili, že pro teorii o chemické nerovnováze v mozku neexistují žádné přesvědčivé důkazy a nedostatek serotoninu s depresemi ve skutečnosti nesouvisí.

Publikace této informace v odborném periodiku Molecular Psychiatry proto vyvolala velký mediální zájem – především proto, že se soustředí na stále rozšířenou představu o depresi jako nedostatečné hladině serotoninu. Některá (i česká) média ze studie vyvozovala úplně jiné závěry a své texty opepřila tvrzeními, že na depresi nefungují antidepresiva, protože to, co o ní víme, je úplně jinak.

Neudělejte chybu!

Původní metastudie ve skutečnosti vůbec užívání antidepresiv nezkoumala, ale zaměřila se na analýzu jedné z teorií o vzniku deprese. Výzvy k bojkotu medikace by proto byly velmi zkratkovitou chybou a je třeba zdůraznit, že pacienti, kteří užívají tyto léky, by je neměli vysazovat bez předchozí konzultace s lékařem. Zveřejněná analýza ani neotevírá zcela nové téma, jen připomíná další perspektivu k celkovému porozumění onemocnění. Závěrem tohoto výzkumu je, že neexistují důkazy o tom, že by za vznikem deprese stál nedostatek serotoninu. 

Ke své studii autoři dále uvádějí: „Náš komplexní přehled hlavních směrů výzkumu serotoninu ukazuje, že neexistují žádné přesvědčivé důkazy o tom, že by deprese byla spojena s nižší koncentrací nebo aktivitou serotoninu nebo že by byla způsobena nižší koncentrací nebo aktivitou serotoninu. Domníváme se, že je načase uznat, že serotoninová teorie deprese není empiricky podložená.“

Deprese je komplexní syndrom, který ovlivňuje velké množství různých příčin. Na vzniku se může podílet mnoho faktorů – od genetických predispozic přes aktuální zdravotní stav či cirkadiánní rytmus až po poruchy neuronálních sítí a neurotransmiterů, kde najdeme právě i tolik populární serotonin, ale i dopamin, noradrenalin či glutamát. Laicky nazvaný „hormon štěstí“ je proto jen jednou malou částí odpovědi. I když rozhodně ne nevýznamnou – to, že hladina serotoninu je u pacientů s depresí často na normální úrovni, vůbec neznamená, že by jeho ovlivňování nemělo antidepresivní účinky.

Nemocná společnost?

Do jisté míry je až zarážející, že jsme se naučili depresi a další duševní onemocnění léčit, a dokonce jim i předcházet, když toho o samotném mechanismu jejich vzniku víme tak málo. Svým způsobem to však je společenská nutnost – počet lidí, kteří vyhledali odbornou pomoc, se za poslední dva roky ztrojnásobil. Úzkosti a deprese má přibližně každý třetí až čtvrtý Čech. Situaci ovlivnil v první řadě covid, ale čísla po pandemii už neklesla. Může za to válka na Ukrajině, existenční potíže i další krize.

Problémy se ale podle nedávného průzkumu Národního ústavu pro duševní zdraví netýkají jen dospělých – střední až těžké deprese prožívají čtyři z deseti deváťáků. Zdaleka se ale nejedná jen o průvodní jev náročných životních podmínek nebo snad menší psychické odolnosti společnosti – svůj díl na tomto alarmujícím fenoménu má i to, že péče o duševní zdraví je méně (ale bohužel stále) stigmatizovaná a diagnostika je lepší a dostupnější. Samotný původ deprese je ale navzdory nejmodernějším výzkumům stále zahalen tajemstvím.

Od Řeků k Freudovi

Teorie o původu poruch nálad se v průběhu historie pohybovaly od těch ryze biologických až k psychosociálním a zpět. První úvahy o této problematice se datují až do pátého století před naším letopočtem a jsou přisuzovány Hippokratovi. Ten spojoval poruchy nálad s mozkem a jako bezprostřední příčinu uváděl nadbytek černé žluči. Hippokratovi je rovněž připisováno autorství při popisu melancholie.

Ve středověku dominovaly představy o náboženských příčinách chorobných nálad. Rozšířil se zejména názor, že deprese jsou božím trestem za morální a etické přečiny nebo prostě za nedostatečnou snahu v náboženském úsilí.

V první polovině 20. století pátrání po příčinách deprese navázalo na moderní a přelomovou psychoanalýzu, kterou vyvinul vídeňský psychiatr Sigmund Freud. Ten kladl poruchy nálad do souvislosti se vztahem s matkou či dětskými traumatickými zážitky. Z dnešního hlediska je tento přístup překonaný, ale nelze pochybovat o tom, že prožívání v raném dětství má velký vliv na formování důležitých osobnostních rysů a základních emočních vzorců, jež později mohou hrát v duševním zdraví zásadní roli.

Rozpad osobnosti i vztahů

Na psychoanalýzu navázala kognitivní psychoterapie, která kromě minulosti člověka bere v potaz i jeho aktuální způsoby myšlení a styl života, svou váhu má i sebehodnocení. Ostatně odborníci naznačují, že u pacientů, kteří se potýkají s depresí, trpí jak kognitivní, tak meziosobní fungování. Člověk s depresí klade důraz na pesimistické pojetí světa a pamatuje si především vše špatné a negativní.

Kvůli nemoci často dochází k narušení vztahů s nejbližšími. Kontakt se zdravými osobami depresivní pacienty ještě více deprimuje a k životním obtížím bývají citlivější než ti, kteří depresemi nikdy netrpěli. Tak se vytváří bludný kruh myšlení a chování, který má tendenci depresivní prožitky zesilovat a udržovat. 
Procesy v našem mozku jsou složité a komplexní. Nelze je vysvětlit deficitem jedné látky jako u serotoninu, ani z depresivních stavů nemůžeme vinit osobnostní nastavení. Podobně jako u psychofarmak však můžeme přidat do skládačky další dílek, kterým je psychoterapie.

Dostupná pomoc

V rámci psychoterapie se využívají konkrétní psychologické metody s cílem zmírnit příznaky deprese a ideálně jí předcházet. Psychoterapie spočívá v budování vztahu, interakcí a dialogu mezi psychoterapeutem a pacientem. Psychoterapeut nemůže jednoduše „vyřešit“ pacientovy problémy nebo mu radit, co má udělat; spíše ho provází na jeho osobní cestě k nalezení řešení nebo potřebné změny. Lidé s duševními potížemi tak mají možnost naučit se lépe porozumět sami sobě.

Psychoterapeutické metody (například interpersonální či kognitivní) patří mezi osvědčené postupy při léčbě deprese. V praxi se často uplatňuje kombinace – léčba léky, která umožní prolomit onen zmíněný bludný kruh a začít pracovat právě na psychoterapii.

Psychedelika jako lék

Principu propojení psychofarmak a terapie využívá i v současné době moderní metoda KAP – ketaminem asistovaná terapie. Psychedelika jsou vhodná i pro pacienty, kteří se dlouhodobě potýkají s depresemi a vůči běžné léčbě jsou rezistentní. Hlavní rozdíl oproti antidepresivům je v rychlosti. Působí sice krátkodobě, ale prakticky okamžitě. Účinek nastupuje už v den podání a trvá zhruba tři až deset dnů.

Ketamin navozuje stav rozšířeného vědomí, tedy stav změněného vnímání, myšlení i prožívání. Umožňuje zpracovat při běžné terapii hůře přístupná témata, například nevědomé procesy, dávné vzpomínky či nenaplněné potřeby. V případě léčby duševních potíží se navíc používá nízká dávka ketaminu, která nevede k navození umělého spánku a nenavozuje bezvědomí.

Samotná léčba ketaminem asistovanou terapií probíhá v několika krocích, při nichž je pacient stále pod odborným dohledem. Nejprve se dotyčný zúčastní přípravných setkání, následuje samotná zkušenost s ketaminem a poté ji doplní takzvaná integrační setkání, která slouží ke zpracování zážitku.

Droga, nebo medicína?

Někteří pacienti cítí okamžitou úlevu hned během podání ketaminu, čehož se psychoterapeuti snaží využít při následných sezeních. Pro další to však může být náročné období, protože během zkušenosti s ketaminem objevili materiál pro zpracování a prostor pro další práci, například potlačené vzpomínky. Celkový proces léčby metodou KAP trvá zhruba dva týdny až měsíc.

Kromě ketaminu zkoumají vědci další substance, které by při léčbě psychických potíží mohly ve spojení s asistovanou terapií pomáhat. Například psilocybin (látka obsažená v houbách lysohlávkách) vyvolává změny vnímání a způsobuje, že je mozek pružnější, proměnlivější a méně se utvrzuje v negativních vzorcích, které jsou součástí deprese. Ve Spojených státech se zase úspěšně testuje MDMA (taneční droga) asistovaná psychoterapie při léčbě posttraumatické stresové poruchy. Potenciál těchto látek je neoddiskutovatelně vysoký, zůstává však otázkou, zda se ho podaří využít v souladu s medicínskými a legislativními standardy a jak dlouho na systémově dostupnou léčbu budou pacienti čekat. 

Vesmírný dalekohled Jamese Webba ukazuje své kvality i v průzkumu exoplanet v relativně blízkém vesmíru. Díky svým úžasným pozorovacím schopnostem dokáže prozkoumat okolní světy v doposud nevídaném detailu a odhaluje o nich věci, které bychom se dříve neměli šanci dozvědět.

Kanadská astronomka Caroline Piaulet-Ghorayebová s početným výzkumným týmem využila schopností Webbova dalekohledu k pozorování exoplanety GJ 9827 d, která se nachází přibližně 100 světelných let od nás.

Planeta plná páry

Existence této planety není pro astronomy neznámou. V roce 2017 ji u oranžového trpaslíka GJ 9827 společně se dvěma dalšími objevil vesmírný lovec exoplanet Kepler. Následná pozorování z roku 2023 prostřednictvím Hubbleova dalekohledu ukázala, že se s velkou pravděpodobností jedná o vodní svět, v jehož atmosféře se nachází velké množství vodní páry.

Nový výzkum Piaulet-Ghorayebové a jejího týmu, jehož závěry publikoval odborný časopis Astrophysical Journal Letters, ukazuje, že exoplaneta GJ 9827 d, která je přibližně dvakrát větší a třikrát hmotnější než Země, hvězdu oběhne zhruba jednou za šest dnů. Podle astronomů jde o tzv. mini-neptun a je prakticky celá obalená horkou vodní párou. Jde tak o první známý parní svět.

O možné existenci parních světů astronomové teoretizovali již delší dobu, až doposud se ale žádný nepodařilo objevit. „Je to poprvé, kdy jsme nalezli něco podobného,“ potvrzuje Eshan Raul z Michiganské univerzity. „Určitě to ale není planeta vhodná pro život, alespoň pokud máme na mysli život pozemského typu.“

K analýze atmosféry exoplanety GJ 9827 d vědci využili transmisní spektroskopii, při níž exoplaneta prochází před svou hvězdou a její atmosféra absorbuje určité vlnové délky světla hvězdy. Přístroje Webbova dalekohledu NIRISS (Near-Infrared Imager and Slitless Spectrograph) a SOSS (Single Object Slitless Spectroscopy) odhalily, že atmosféra GJ 9827 d je z 31 % procent tvořená vodní párou a ve velkém množství jsou v ní zastoupené také kovy. 

Zbývající dvě exoplanety systému GJ 9827 tvoří pravděpodobně dvě superzemě GJ 9827 b (přibližně 5× hmotnější než Země) a GJ 9827 c (téměř dvakrát hmotnější než Země). Obě se nacházejí v těsné blízkosti své mateřské hvězdy – 20× a 10× blíž než je vzdálenost mezi Sluncem a Merkurem.

Bylo, nebylo. V jednom klášteře žil mnich, který zhřešil. Oddával se prý temné magii a uctíval Satana. Aby unikl zazdění zaživa, slíbil opatovi, že za jedinou noc napíše knihu, která obsáhne všechny vědomosti světa. Protože však úkol nemohl zvládnout, uvítal pomoc ďábla, který za něj veledílo sepsal. Tak podle legendy vznikl Codex Gigas, největší dochovaný středověký rukopis na světě původem z Čech.

Legenda také praví, že mnich z vděčnosti přidal ďáblův portrét, podle nějž se knize říká Ďáblova bible. Portrét na celou stranu o výšce skoro půl metru! Zavřený kodex měří 92 × 50,5 × 22 centimetrů a obsahuje 312 pergamenových listů, tedy 624 stran, o velikosti 89 × 49 centimetrů. Osm listů bylo z knihy vyříznuto neznámo kdy a kým a má se za to, že obsahovaly řeholní pravidla benediktinského řádu. Velekniha váží 75 kilogramů.

Není divu, že byl dílu přisouzen nadpřirozený původ, karolinskou minuskulí jej totiž sepsal a půvabně iluminoval jediný člověk a mohlo mu to zabrat dvacet i více let. Šlo tedy zřejmě o jeho celoživotní dílo.

Všechno vědění světa

Kodex vznikl v Čechách během první třetiny 13. století (jeho záznamy končí rokem 1229). Často se jako místo původu udává benediktinský klášter v Podlažicích u Chrudimi, odkud  jej získali mniši v Sedlci, kteří událost zaznamenali roku 1295. Jestli však kodex, jehož zhotovení muselo být náročné finančně, řemeslně i umělecky, skutečně vznikl na tomto poměrně nevýznamném místě, není vůbec jisté.

Pro jeho další osud je podstatné, že se na konci 16. století ocitl v kunstkomoře Rudolfa II. v Praze, protože ta se stala kořistí švédské armády, která za třicetileté války (1648) vpadla do města. Poklad tak do své knihovny získala královna Kristina a z královských sbírek byl kodex v roce 1877 převeden do Švédské národní knihovny ve Stockholmu, která jej vlastní dodnes. Kodex opustil hranice Švédska všeho všudy čtyřikrát: v roce 1970 putoval do USA, roku 1999 do Berlína a v minulém desetiletí jsme ho mohli dvakrát vidět i v Česku. Podrobně se můžete s tímto dílem seznámit na stránkách Švédské národní knihovny.

Záměrem autora bylo shrnout tehdy dostupné vědění do jediného díla. Kodex tedy obsahuje nejen bibli včetně deuterokanonických textů, jako je starozákonní kniha Báruch, ale i historické spisy Josepha Flavia, Etymologii Isidora ze Sevilly, spisy s lékařskou tematikou či pro nás velmi cenný opis Kosmovy kroniky, který patří k nejstarším. Prostor tu dostala i obranná zaklínadla k zahánění nemocí, vymítání démonů nebo formule k vypátrání zloděje.

Štítník karolinský (Prionotus carolinus) je zvláštní ryba s šesti „nohama“, které používá k „ochutnávání“ mořského dna. Žije v mělkých vodách západního Atlantiku od Nového Skotska až po Floridu a živí se krevetami, kraby, chobotnicemi, červy a malými rybkami. 

Štítník je nápadný hlavně díky svému vzhledu – má velkou ostnatou hlavu, velké oči, dvě obrovské ploutve podobné křídlům a šest nohou připomínajících nohy krabů. Tyto „nohy“ jsou ve skutečnosti smyslovými orgány, které rybě umožňují najít potravu. V nedávné studii vědci zjistili, že nohy štítníků karolinských fungují podobně jako jazyk – nacházejí se na nich chuťové receptory a buňky citlivé na dotek. 

„Jedná se o rybu, u níž se její zvláštní ‚nohy’ vyvinuly prostřednictvím stejných genů, které přispívají k vývoji našich končetin, aby je poté využila k vyhledávání kořisti pomocí stejných genů, které využívá náš jazyk k ochutnávání potravy. Je to docela divoké,“ uvádí autor nedávné studie Nicholas Bellono, profesor molekulární a buněčné biologie na Harvardově univerzitě.

Vědci v laboratoři sledovali vývoj „nohu“ štítníků od embryí až do dospělosti. Ukázalo se, že tyto lopatkovité orgány vznikají z prsních ploutví. Mají díky tomu svaly umožňující „chůzi“ a usnadňují štítníkům hrabání v mořském dně. Přestože všechny druhy štítníků (biologové jich rozeznávají více než dvě desítky) mají podobné nohy, jen některé druhy jsou přizpůsobeny pro hrabání a ochutnávání.

Druhá světová válka zpochybnila dosavadní společenské i politické poměry. Dochované osobní prameny v Československu dokládají morální šok lidí, vyrovnávajících se se ztrátou vlastních domovů, svých blízkých nebo s na povrch postupně vystupujícími zprávami o zvěrstvech konaných v koncentračních táborech. První republika, demokratický ostrov uprostřed autoritativní střední Evropy, se otřásla ve svých základech. 

Jeden příklad za všechny poskytují vzpomínky pamětníků z Brna. V kronice náboženské obce Církve československé husitské v Žabovřeskách pisatel přemítá: „jaké to bylo rozvrácení myslí a jaké to obavy z budoucnosti rvaly naše duše! Ideový a mravní chaos, vášnivé zkoumání minulosti, bolestné pochybování o správnosti našich bývalých cest, pochybování o lidech a vůdcích, o stranách, o ideách a zásadách.“ 

Stejně tak vnesla Mnichovská dohoda u československého obyvatelstva hlubokou nedůvěru v západní spojence. Přetrvávající pocit zrady naopak obracel vděčnost a obdiv veřejnosti na východ; k Moskvě. Lidé proto po útrapách konfliktu upřímně doufali v možnost vybudování nové, lepší společnosti. Výjimku přitom nepředstavovali ani komunisté. Rozpoutání druhé světové války totiž vykládali jako přímý důsledek selhání kapitalistického hospodářsko-společenského uspořádání. 

„Kapitalistický systém nemůže a také se o to nikdy nesnažil vytvářet mezi státy vztahy mírové spolupráce a vzájemné pomoci. Kapitalismus vytváří mezinárodní vztahy odpovídající svým charakterem vztahům vykořisťovatele k vykořisťovaným, potlačovatele k potlačovaným a lupiče k okrádaným,“ uvedl pozdější prezident Československa, Antonín Novotný. Logickým krokem následujícím světovou válku se proto mělo stát budování socialismu. Zvlášť, když mezi vítěznými mocnostmi zastával výraznou pozici nositel komunistické ideologie, Sovětský svaz v čele s až nábožensky obdivovaným Josifem Stalinem. 

Ideologický veletoč KSČ 

Komunistická strana se těšila nezanedbatelné voličské podpoře již v meziválečném období. Zásluhou vlivu svého zakladatele, někdejšího sociálního demokrata Bohumíra Šmerala, se ve straně kloubil středoevropský radikální socialismus s demokratickými požadavky. Tím její ideologie navazovala na československá politická, kulturní a sociální specifika. 

Trvalejší změnu přinesl rok 1929, kdy uvnitř strany získala na síle frakce toužící po precizním a plném napodobování Sovětského svazu. Právě na přelomu 20. a 30. let tak můžeme pozorovat důkladnou bolševizaci KSČ, mimo jiné vedoucí k odchodu nemalého počtu odlišně smýšlejících spolustraníků. Komunistická politika se pak sice k vlasteneckým hodnotám alespoň na čas vrátila poměrně záhy okolo roku 1935, ale o definitivním příklonu KSČ k nacionalismu lze hovořit teprve v průběhu druhé světové války. 

Klement Gottwald ve svých veřejných vystoupeních hovořil o potřebě vybudovat „národní“ výbory, „národní“ frontu, šlechtu označoval pojmem „cizácká“ a namísto socialistické revoluce zdůrazňoval po konci války nutnost provést revoluci „národní a demokratickou“. Na vlasteneckou notu ostatně hrála i ve společnosti významně rezonující kauza týkající se údajného atentátu připravovaného v létě 1945 Němci, jehož oběťmi se měli stát Zdeněk Nejedlý a právě Gottwald, pozdější prezidentský nástupce Edvarda Beneše. 

Propojení komunismu s národními hodnotami se zdánlivě stalo jedním z ústředních poválečných témat politiky KSČ. Klement Gottwald proto na VIII. stranickém sjezdu roku 1946 hřímal: „Konečným smyslem našeho snažení, celého života nás komunistů jako jednotlivců, je uskutečnění velkých a svatých ideálů socialismu (…). My, spjati s národem jako jedno tělo a jedna duše a spolu s národem, všechny překážky překonáme a zdoláme.“ Nutno říci, že československé volby z roku 1946 správnost komunistické strategie potvrdily. Dokonce i sovětští analytici ve zprávách zasílaných do Moskvy psali o překvapivě vysoké podpoře, které se KSČ ze strany voličů dostalo.

Tradiční součást českých dějin? 

Komunistická strana, nositelka internacionální komunistické ideologie, se svým příklonem k vlasteneckým hodnotám postavila do role národní strany. Komunisté totiž navázali na politickou tradici, jejíž kořeny zasahují v české společnosti až do 19. století – na demokratický národní socialismus. Strana tím po druhé světové válce převzala politický program, slovník, hesla a v konečném důsledku též značnou část voličů především Československé strany národně socialistické. 

Zdeněk Nejedlý, historik a pozdější přední ideolog KSČ, interpretoval české národní tradice jako lidové, pokrokové, demokratické a sociální. Komunisté se tím mohli stavět do pozice přímých dědiců odkazu Karla Hynka Máchy, Josefa Kajetána Tyla, Bedřicha Smetany nebo Boženy Němcové. Nejedlý proto vnímal plánovaný přechod k socialismu jako přirozené vyvrcholení českých dějin, čímž KSČ pomyslně prodloužila své ideologické propojení s českým národem až do středověku. Poválečné pozemkové reformy proto byly ospravedlňovány odčiněním pobělohorských útrap, v kontextu školských reforem se zase připomínalo učení Jana Amose Komenského. 

Nejvýznamnější úlohu ale při komunistickém výkladu vlastní národní legitimity sehrávalo husitství. V 50. letech ovládl veřejný prostor narativ vykládající kališnictví jako nedokončenou revoluci vysledovatelnou od 15. až do 20. století a kulminující únorem 1948. Podobné myšlenky lze ostatně nalézt ve starší době i v zahraničí: rakousko-český teoretik marxismu Karel Kautský tvrdil, že v předhusitských středověkých zemích Koruny české se národní cítění projevilo formou třídní nenávisti, na čemž vyrostlo protipapežské a protiněmecké husitské hnutí. Friedrich von Bezold, německý medievista, vnímal Jana Husa jakožto předchůdce socialismu, zatímco francouzský politik a historik Louis Blanc kazatele z Betlémské kaple označoval coby prvopočátek všech revolucí. 

Husitství na piedestalu 

Značně idealizovaný obraz husitství jako vrcholu národních dějin představil již v 19. století František Palacký. A zásluhou populárních románů Aloise Jiráska se romantizující pojetí českého středověkého náboženského odporu proti „cizáckému“ německému živlu stalo součástí národní sebeidentifikace. Komunisté tak asimilací husitství navázali vlastní identitu na společensky populární téma. „I v nás ještě žije to, co v našem národě rozdmýchalo husitství,“ rozjímal Zdeněk Nejedlý. 

Jan Hus proto ve výkladu KSČ vystupoval jako symbol třídního boje a ničitel feudálního uspořádání. Husovo kněžství a tudíž jakýkoliv náboženský rozměr kazatelových myšlenek byly cíleně potlačovány; komunisté takový výklad označovali za ideové očištění Husova kultu. I sám Zdeněk Nejedlý vysvětloval, že Jan Hus využíval kněžství pouze jako záminku pro možnost veřejného vystupování. Pokud by žil ve 20. století, namísto duchovního by se stal politikem a kazatelnu by vyměnil za Václavské náměstí. „A jeho strana byla by velmi blízko – o tom můžeme být přesvědčeni – nám komunistům,“ konstatoval Nejedlý. Není bez zajímavosti, že ani důraz KSČ na sociální rozměr Husova učení nebyl novým konceptem. Ještě před první světovou válkou se totiž objevil v knize Jan Hus, hlasatel pravdy z pera přední osobnosti italského fašismu, Benita Mussoliniho. 

Politická aktualizace tradice 

Provázání komunistické ideologie s národními tradicemi posléze sloužilo, především po únoru 1948, k naplňování aktuálních politických potřeb KSČ. Při slavnostech spojených s výročím mučednické smrti Jana Husa tak byla za účasti předních členů strany vyzdvihována zodpovědnost pracujícího lidu mobilizovat se k naplnění nejrůznějších budovatelských usnesení stranických sjezdů nebo vlastenecká povinnost dobrovolně se účastnit zemědělných brigád při žních. Husovské slavnosti přitom nesetrvávaly výhradně na úrovni státního svátku, ale i díky popularitě kališnického odkazu mezi lidmi získávaly vítaný lokální rozměr. 

S postupem studené války a rostoucím významem mírového hnutí zosobňovaného ve Východním bloku především takzvaným komunistickým internacionalismem jistě nepřekvapí propojení Husova odkazu s mírovým poselstvím. Stejně tak ale mohlo husitství reflektovat přesný opak, a to sice bojovou připravenost socialistických zemí vůči západnímu nepříteli. U hranic se Spolkovou republikou Německo se proto tváří v tvář propagované hrozbě reinstalace fašismu v západním Německu hrdě připomínala husitská vítězství v bitvách u Tachova nebo Domažlic. 

I téma „nepřítele“ tedy v podání KSČ nacházelo své kořeny v národní minulosti. Zdeněk Nejedlý vysvětloval, že se český lid již ve středověku „dělí na skutečně českou, národní složku, reprezentující české snažení té doby, a druhou, panskou složku, jež vládla národu, ale s národními tradicemi nemá nic společného, leč že je kazila a mařila.“ A stejně tak hned po druhé světové válce usilovala ve jménu vlastního prospěchu o sabotáž odvěkého národního socialistického díla „domácí reakce“, což je pojem skrývající zobecňující personifikované označení pro politické a intelektuální odpůrce KSČ. Nejedlého vize dvou národů existujících v rámci jednoho lidu navíc příhodně souzněla s Leninovým protichůdným pojetím „pokrokové“ a „reakční“ kultury. 

V rouše národním 

Ačkoliv se tedy českoslovenští komunisté po druhé světové válce nacházeli v poslušném područí Sovětského svazu a především po ustanovení Informbyra a sovětsko-jugoslávské roztržce mezi Josifem Stalinem a Josipem Brozem Titem zcela přijali strategii bezvýhradného napodobování sovětských vzorů, rezonovala v Československu vlastenecká rétorika KSČ coby významná část poúnorového veřejného prostoru skrze celé nadcházející čtyři dekády. Především husitství přetrvávalo jako základní stavební kámen ideologické konstrukce národně-komunistické identity. Vždyť kupříkladu v roce 1968 v průzkumu tázajícím se, kterou epochu národních dějin považují lidé za nejslavnější, odpovědělo téměř 40 % respondentů bez váhání: husitství. 

Francouzský politolog a historik Jacques Rupnik proto mohl konstatovat, že KSČ ovládla „také systém hodnot, symbolickou strukturu smyslu v očích jedinců i celé společnosti.“ Úspěšné propojení komunismu s českou národní tradicí tomu významně napomohlo.