Velký hladomor | 1315

Možná největší středověký hladomor zasáhl většinu Evropy. Dlouhá zima a nekonečné deště vedly k neúrodě. A zbytky plodin, které se podařilo vypěstovat, zdecimovaly hordy hlodavců. Mezi lidmi se ještě prohloubila sociální nerovnost, trpěli především ti nejchudší. Zemřely miliony obyvatel. Hladomor odstartoval krize a katastrofy, které zasáhly evropské státy i církev ve 14. století.

Neúroda v Českých zemích | 1770

Jeden z nejtragičtějších hladomorů nastal za vlády Marie Terezie. Způsobila jej neúroda a špatná hospodářská situace po sedmileté válce. Nedostatek jídla a nemoci, které pronásledovaly podvyživenou populaci, zapříčinily smrt až 500 tisíc lidí (asi 15 % obyvatelstva), především na venkově.

Holodomor | 1932

Neboli sovětský hladomor zasáhl hlavní oblasti produkce obilí, nejdrtivěji dopadl na území Ukrajiny, Kavkazu a západní Sibiře. Zapříčinila ho nucená kolektivizace, konfiskace úrody a pronásledování kulaků. Spolu se suchem a neúrodou to zcela rozvrátilo zemědělskou produkci a hlady zemřelo odhadem devět milionů lidí, z toho téměř čtyři miliony Ukrajinců.

Bengálský hladomor | 1943

Válka odčerpávala zdroje i pozornost britské vlády, která neprovedla dostatečná opatření, aby v Bengálsku zabránila katastrofě. Stále se zvyšující počet obyvatel nedokázalo stagnující zemědělství uživit. Během války pak došlo k inflaci, která zapříčinila prudký růst cen a ti nejchudší neměli dostatek prostředků na obživu. Hovoří se až o třech milionech obětí.

Chaos v Súdánu | 1984

Sucho a politická nestabilita hrály hlavní roli v mnohých afrických hladomorech. Súdánská vláda bojovala proti masivním protestům a neúrodu a nedostatek potravin už příliš neřešila. Navíc vzbouřenecká Súdánská lidová osvobozenecká armáda praktikovala taktiku partyzánské války, a tím bránila distribuci potravin. Ti, kteří emigrovali, zase zatěžovali ekonomiku sousedních zemí a záviseli na humanitární pomoci.

Gonio, ve starověku známé jako Asparos, je velká římská pevnost nebo spíše opevněné město, které Římané vybudovali na samotném jihu Gruzie v Adžárii, asi čtyři kilometry od hranic dnešního Turecka. Ve 2. století našeho letopočtu tvořilo posádku pevnosti až 1 500 římských legionářů a šlo o jedno z významných center Římské říše v oblasti Kolchidy.

Archeologové polsko-gruzínského týmu zde během vykopávek narazili na pozoruhodný artefakt – starověkou zlatou obětinu božstvu války. Jde o tenký zlatý plíšek, na němž je řecky napsáno věnování božstvu, kterým byl Jupiter Dolichenus – bůh obzvláště oblíbený mezi římskými legionáři. Jde o velmi zajímavou postavu tehdejšího náboženství – původně cizího božstva, kolem kterého vznikl v římských dobách pozoruhodný kult.

Kult Jupitera Dolichena

Jupiter Dolichenus byl božstvem války a vítězství. Jeho jméno kombinuje „tradičního“ boha nebes, bouří a blesků (Jupiter) a „vypůjčeného“ boha bouří (Baal-Hadad/Dolichen) pocházejícího ze starověkého města Doliche, dnešního Dülüku na jihu Turecka u hranic se Sýrií. 

Podle archeoložky Natalie Lockleyové z Varšavské univerzity se kult Jupitera Dolichena šířil v Římské říši jako jedno z významných mystérií a největší popularity dosahoval mezi 1. a 3. stoletím našeho letopočtu. Lidé tehdy věřili, že obětování darů tomuto božstvu jim zajistí štěstí v bitvě a přinese vítězství. Archeologové se domnívají, že by se v Goniu mohla nacházet i zatím neobjevená svatyně Jupitera Dolichena.

Kromě zlatého plíšku archeologové objevili i pec k vypalování amfor, což potvrzuje, že kolchidské amfory, běžně používané v oblasti Černého moře, byly vyráběny přímo zde. Dalším z nálezů je lis na víno a zbytky mozaiky, která se zřejmě původně nacházela v budově velitele římské posádky. 

Neptun se nachází 4,5 miliardy kilometrů od Slunce a v jeho atmosféře panuje teplota −218 °C. Rozhodně se však nejedná o neměnnou „zmrzlou“ planetu, neboť i v tak velké vzdálenosti má sluneční energie svůj vliv. Kromě toho disponuje planeta rovněž vlastními zdroji a vyzařuje přibližně 2,6× více energie, než dostává od naší hvězdy. V její atmosféře navíc můžeme pozorovat velmi bouřlivé počasí. 

Když v roce 1989 prolétala kolem Neptunu kosmická sonda Voyager 2, změřila tamní maximální rychlost větrů na 2 400 km/h (což představuje zhruba dvojnásobek rychlosti zvuku). V té době přitom panovalo na jižní polokouli léto. Vznikající víry dělají z Neptunu bouřlivou planetu a v porovnání s tamním prouděním jsou pozemské hurikány jen slabým vánkem. 

Sonda vyslala na Zemi také snímky zachycující Velkou temnou skvrnu – anticyklonu o rozměrech 13 000 × 6 000 km, za jejímž vznikem stojí právě vysoká rychlost proudění. Podobala se Velké rudé skvrně na Jupiteru. Tuto nejsilnější bouři na jižní polokouli poslední planety solárního systému pak doprovázela Malá temná skvrna, nacházející se ještě jižněji. 

Když se o pět let později zaměřil na Neptun Hubbleův vesmírný dalekohled, tmavá skvrna již neexistovala. Místo ní se objevila obdobná skvrna na polokouli severní a jižní hemisféru naopak opanovala světlá skvrna o průměru 4 000 km.

V polovině 30. let začali němečtí experti zvažovat realizaci staré myšlenky instalace polního kanónu na odolný pásový podvozek. Samohybné dělo (užívá se i název útočné dělo) by dokázalo doprovázet tankové nebo pěchotní jednotky a podle potřeby jim poskytovat palebnou podporu. Roku 1936 se prosadil projekt bezvěžového vozidla na podvozku středního tanku Panzer III, zcela nově navržená korba byla uzavřená ze všech stran. Na vývoji se podílely koncerny Krupp, připravující pancéřové části, a Daimler Benz, pracující na podvozku a pohonném systému.

V roce 1937 vznikla nultá série čítající pouhých pět vozidel. Vozy využívaly podvozek ještě ze staré verze tanku Panzer III Ausf. B, tedy s osmi pojezdovými koly. Nástavba byla u nulté série svařena z obyčejného plechu, což snižovalo náklady, neboť vozidla sloužila výhradně ke zkušebním účelům.

V čelní stěně byla lafetována jediná zbraň vozidla, krátkohlavňový kanón StuK 37 L/24, odvozený z tankového kanónu, použitého v původních verzích středního tanku Panzer IV. Používala se protipancéřová munice K.Gr.rot Pz. o hmotnosti 6,8 kg a úsťové rychlosti 380 m/s, tříštivotrhavý Sprenggranate 34 o 5,72 kg a úsťové rychlosti 420 m/s, dále kumulativní Gr 38 HL/C o hmotnosti 4,4 kg a úsťové rychlosti 450 m/s. Náměr se pohyboval v rozmezí –10° až +20°.

Dlouhý kanón, silnější pancíř

Prvním sériovým modelem se stal Sturmgeschütz III Ausf. A, postavený ve 30 exemplářích. Továrna je dodala mezi prosincem 1939 a dubnem 1940. Vozidlo již mělo standardní podvozek z tanku Panzer III Ausf.F, tvořený na každé straně šesti pojezdovými koly, hnacím a napínacím kolem a třemi kladkami. Beze změny zůstal i motor, převodovka a řada dalších komponentů. Osádku tvořili čtyři muži, vpředu vlevo seděl řidič, za ním střelec, vzadu velitel a vedle něj nabíječ. Čelní stěna byla silná 50 mm, boky 30 mm.

Následovala produkce verze Sturmgeschütz III Ausf.B na podvozku z Panzer III Ausf.H s širšími pásy. Těchto vozidel Němci postavili již 320 exemplářů. Sturmgeschütz III Ausf.C měl upravené díly korby, zejména v oblasti uložení kanónu. Na jaře 1941 jich bylo smontováno 100 kusů. Téměř identický Sturmgeschütz III Ausf. D vyráběli v létě téhož roku, vzniklo jich 150. Následující Sturmgeschütz III Ausf. E měl upravený kryt radiostanice a počet kusů munice se zvýšil ze 44 na 50. Do března 1942 jich továrnu opustilo 284 exemplářů.

Stávající kanón ale již přestával vyhovovat nárokům bojiště, útočná děla totiž stále častěji plnila roli mobilních protitankových prostředků a kanón s krátkou hlavní neměl dostatečný balistický výkon k proražení silného pancéřování sovětských středních tanků T-34. Ke změně došlo u stroje Sturmgeschütz III Ausf.F. Ten dostal nový kanón StuK 40 shodné ráže 75 mm, ovšem s hlavní dlouhou 43 ráží (oproti 24 rážím u dosavadního typu). Na stropu bojového prostoru se nově objevil elektrický ventilátor, inovováno bylo také radiovybavení. Významné zdokonalení představovalo zesílení čelního pancíře na 80 mm. Jako doplňková zbraň se objevil kulomet MG 34 ráže 7,92 mm ovládaný nabíječem. Do července 1942 bylo zkompletováno 364 exemplářů. Odvozeným modelem se stal Sturmgeschütz III Ausf.F/8, nesoucí dlouhohlavňový kanón StuK 40 L/48 s hlavní dlouhou 48 ráží. Podvozková část pocházela z tanku Panzer III Ausf.J, kde byla zadní stěna korby zesílena na 50 mm. Od září do prosince 1942 bylo těchto strojů vyrobeno 250 kusů.

Nejpočetnější varianta – „Géčko“

Následovala varianta vozidla Sturmgeschütz III Ausf. G. Boky nástavby byly zešikmeny, čímž se zvýšila odolnost proti ostřelování. Kulomet na stropě nástavby dostal ochranný štít z pancéřového plechu. Na řadu strojů byly instalovány plechy přídavného pancéřování, zvaného Schürzen. Krylo podstatnou část boků a chránilo samohybné dělo především před zásahy kumulativních granátů. V pozdějších fázích války plechy nahradily rámy s ocelovým pletivem.

U posledních vozidel se použilo dálkové ovládání kulometu z bojového prostoru, takže nabíječ nemusel riskovat otevření poklopu a vysunutí horní části trupu z pancéřové ochrany korby, aby mohl kulomet ovládat přímo manuálně. Část vozidel dostala druhý kulomet, spřažený s kanónem. Zásoba dělostřelecké munice u této modifikace stoupla na 54 kusů, některé stroje dostaly na boky také baterii zadýmovacích granátometů ráže 90 mm. U pozdějších vozidel byla na strop bojového prostoru montována výmetnice protipěchotních šrapnelových projektilů.

V průběhu výroby se zkoušelo nahrazení pojezdových kol s pryžovou obručí koly celoocelovými. Od roku 1943 se používal nový odlévaný štít kanónu, přezdívaný Saukopfblende, který výrazně pozměnil dosavadní vzhled vozidla. Produkce tohoto stroje probíhala až do samotného konce války a vzniklo jej celkem 7 834 exemplářů. To bylo přibližně stejně jako všech variant středního tanku Panzer IV.

Stíhač tanků i plamenomet

Vývoj na frontách způsobil, že se samohybné dělo vzdálilo od původně plánované role spočívající v palebné podpoře pozemních sil. Vzhledem k početní přesile tankových jednotek protivníků je Němci stále častěji využívali jako stíhač tanků či bezvěžový tank. Potřeba podpůrného děla však zůstávala, a proto roku 1941 vznikla varianta nazvaná Sturmhaubitze 42.

Největší změna oproti výše zmiňovaným modifikacím spočívala v nové výzbroji. Tou se stala lehká polní houfnice FH 18 ráže 105 mm. Měla hlaveň dlouhou 28 ráží, zásoba munice činila 36 granátů. Zpravidla se používaly tříštivotrhavé náboje a maximální dostřel se pohyboval na hranici 12 km. Produkce se rozeběhla roku 1942 a pokračovala rovněž do konce války. Samohybných houfnic bylo postaveno celkem 1 299 kusů.

Zajímavou variantou se stal samohybný plamenomet Sturmgeschütz Flammenwerfer, přestavěný Sturmgeschütz III Ausf.G, vyzbrojený namísto kanónu plamenometem ráže 14 mm. Zášleh hořlaviny zasahoval cíl vzdálený až 55 metrů. Těchto strojů postavili Němci pouze 10 a zřejmě sloužily zejména k výcviku. V roce 1944 je přestavěli na běžná samohybná děla.

Kromě toho vznikla během služby celá řada různých úprav provedených v polních dílnách nebo samotnými osádkami. Samohybná děla Sturmgeschütz byla zařazována k samostatným jednotkám, přiřazovaným k různým druhům útvarů. Nejnižší jednotkou byla četa (Zug) složená ze dvou strojů, z nich se stavěly baterie (celkem šest strojů ve třech četách) a ty tvořily samostatný oddíl Sturmgeschütz Abteilung složený ze tří baterií. Od června 1944 byly organizovány nové jednotky – Sturmgeschütz Brigade s 45 samohybnými děly (33 StuG III nebo StuG IV a 12 Sturmhaubitze 42).

Křest ohněm

Jediným bojištěm, kde se typ neobjevil, bylo Polsko roku 1939. Již při tažení do Francie v květnu 1940 byly nasazeny baterie 640, 659, 660 a 665. Každá bojovala na jiném úseku fronty, například baterie 640 doprovázela pluk Grossdeutschland a účastnila se s ním bitvy u Sedanu. Plánovalo se také jejich použítí při operaci Seelöwe, tedy v plánovaném, ale nerealizovaném vylodění v Británii. Stroje StuG III se zapojily do tažení na Balkáně v dubnu 1941, kde bojovaly 184. a 190. Sturmgeschütz Abteilung. Ve velmi omezeném množství se dostaly i do horkých pouští severní Afriky, byly zde však nasazovány pouze v síle čety nebo baterie. Poslední osádky kapitulovaly v květnu 1943 společně s ostatními silami Osy.

Nejvýznamnějším bojištěm se však pro útočná děla stala východní fronta, kde se účastnila již operace Barbarossa, tedy útoku proti Sovětskému svazu roku 1941. Sturmgeschütz III předsazovaly nedílnou součást tažení. Postupovaly k Moskvě i Ukrajinou, u Stalingradu zanikly 244. a 245. Sturmgeschütz Abteilung, další bojovaly v největší tankové bitvě historie u Kurska a později se pokoušely oslabit nezadržitelně postupující tankové svazky Rudé armády.

Poslední funkční stroje bránily hořící Berlín a jeden je úzce spojen i s českou metropolí. Při bojích v centru Prahy se snažil udržet prostor Staroměstského náměstí a palbou vytlačit povstalce. Během krvavého boje byla zasažena Staroměstská radnice a její křídlo z devatenáctého století zcela vyhořelo.

Samohybná děla samozřejmě nechyběla ani na západní frontě. Po spojeneckém vylodění v Normandii se účastnila ústupových bojů i poslední velké útočné operace v Ardenách. Kromě toho se vyskytovala i na italském bojišti a válčila s americkými vojsky, vytlačujícími německé jednotky z tvrdě hájených pozic.

Vedle útvarů Wehrmachtu byl typ rozšířen také v obrněných jednotkách Waffen SS. S tímto vozidlem je spojena také kariéra nejednoho německého tankového esa, vždyť na něm zahájil svou bojovou kariéru i nejproslulejší tankista hitlerovských vojsk SS Hauptsturmführer Michael Wittman. Svou slávu si vydobyl především vysokým počtem zničených protivníkových tanků na východní i západní frontě, kde působil jako velitel těžkého tanku Tiger.

Nebyl však jediný, Hauptmann Bodo Spranz z 237. Sturmgeschütz Brigade dosáhl 76 vítězství právě na Sturmgeschützu, byl dokonce dekorován Rytířským křížem s dubovými ratolestmi. Heinz Deutsch dosáhl se svou osádkou 46 vítězství nad spojeneckými tanky v západní Evropě, Leutnant Georg Bose zase zničil 44 tanků Rudé armády. Během těžkého boje 28. července 1944 dokázal se svými muži zničit za jediný den jedenáct středních tanků T-34/85.

Zahraniční uživatelé

Vedle Německa používalo popsaný typ ještě několik států. Itálie dostala pět kusů a Španělsko deset, k větším odběratelům patřili ostatní němečtí spojenci, v jejichž armádách sloužil typ vesměs do poloviny 50. let. Malé množství používala i čs. armáda, ale po několika letech je prodala do zemí třetího světa. Bulharsko postupně odebralo 55 exemplářů verze StuG III Ausf. G, které tvořily výzbroj 1. praporu samohybných děl v Sofii a 2. praporu samohybných děl v Plovdivu. Finsko v letech 1943–1944 získalo 59 vozidel stejného provedení jako bulharská armáda. Útočná děla nasadilo do bojů s Rudou armádou, po uzavření příměří pak proti Wehrmachtu, jehož jednotky odmítaly opustit finské území. V létě 1944 odebralo celkem 40 StuG III Ausf. G Maďarsko. Řada z nich se účastnila bitvy o Budapešť a závěrečných bojů před maďarskou kapitulací.

Největším uživatelem mimo třetí říši se stala rumunská armáda, která v období 1943–1944 převzala 120 „Géček“. Zařadila je do stavu 1. tankové divize „Romania mare“, 2. tankové divize a oddílu samohybných děl v rámci 4. armády. Děla se účastnila bojů na východní frontě, po podpisu příměří v roce 1944 zůstala ve stavu rumunské armády. Používala je do počátku 50. let, kdy došly náhradní díly. Poslední zemí, která zařadila Sturmgeschütz III do výzbroje, byla Sýrie. Na počátku padesátých let získala menší množství děl z evropských států, které se jich jako přebytečných zbavovaly. Vozidla byla nasazena ještě za šestidenní války roku 1967, ale pak i poslední z nich Syřané vyškrtli ze stavu ozbrojených sil.

Lidé snili o solární energii z vesmíru již celá desetiletí. Na Zemi není místo, kde by Slunce svítilo nepřetržitě. Solární panely umístěné ve vesmíru, by ale mohly mít trvalý přístup ke slunečnímu záření, který by navíc nebyl komplikovaný pozemským počasím. Teď se zdá, že se solární orbitální energetika do pár let stane komerčně dostupnou záležitostí.

Britská společnost Space Solar se domluvila s islandskou energetickou společností Reykjavik Energy a iniciativou pro udržitelný rozvoj Islandu Transition Labs na vývoji vesmírné solární elektrárny, která bude počínaje rokem dodávat asi 30 MW elektřiny, což by postačilo pro 1 500 až 3 000 domácností.

Gigawatty z orbity

Tento solární systém bude těžit energii Slunce díky solárním panelům a následně ji bude vysílat na Zemi v podobě specifických rádiových vln na pozemní stanici, kde bude tato energie přeměněna na elektřinu pro rozvodnou síť. Technologie má být dostupná v různých variantách, přičemž ta nejrozsáhlejší má přijít ke slovu v roce 2036.

„Spolupráce s Reykjavik Energy je pro nás zásadním milníkem na cestě k rozjezdu orbitální solární energetiky,“ uvádí Kjartan Örn Ólafsson, výkonný ředitel Transition Labs. „Jejich zkušenosti z nich dělají perfektního partnera.“

Podle komentátorů je to nepochybně velmi ambiciózní plán a bude velmi zajímavé sledovat, jak uspěje. Doposud se zdálo, že orbitální energetika je v podstatě v plenkách. Teprve letos jsme byli svědky první demonstrace této technologie v kosmickém prostoru. Zařízení Caltechu přeneslo na Zemi pouhé miliwatty energie. Projekt pro Island má mít zhruba miliardkrát vyšší výkon.

O Michelangelově životě víme poměrně hodně. Zasloužil se o to do značné míry sám. Pečoval o to, čemu bychom dnes řekli mediální obraz, i když v jeho době šlo možná hlavně o to, jak na něj budou nahlížet příští generace. Snažil se získat si náš obdiv. Mnohé o sobě schválně zamlčoval nebo překroutil. Chtěl zkrátka svůj profil co nejvíce vylepšit. Realita ale nebyla tak růžová, jak se pokoušel předstírat. Životopisci mnohdy přebírali nesprávné a zkreslené údaje a Michelangelovi opravdu málem vyšlo vylíčit sám sebe bez poskvrny. 

Andílkem ale rozhodně nebyl. Odborníci, kteří si dali práci s podrobným průzkumem dobových materiálů, se nestačili divit. Ne snad, že by byl Michelangelo úplný vyvrhel. Ale ten velký rozpor mezi idealizovanou představou, kterou o sobě chtěl vytvořit, a skutečnostmi doloženými z archivních zdrojů, přímo bil do očí. Za mnohé Michelangelovy špatné vlastnosti přitom zřejmě mohlo poměrně komplikované rodinné zázemí. 

Zlá sudba

Kdybychom byli v pohádce, asi bychom řekli, že nad Michelangelovou kolébkou se sešly sudičky dobré i zlé. Obdařily ho nevídaným talentem, odvahou být svůj i ambicí prosadit se. Drzost mu rozhodně nechyběla. Na druhé straně musel od dětství zakoušet dost příkoří a možná by se dalo pochybovat, zda byl během svého dlouhého života někdy opravdu šťastný. Všechno to přitom nezačalo tak špatně. Byl urozeného původu, což by mu mělo zaručovat poměrně bezstarostnou budoucnost. Ale chyba lávky! 

Otec si nevedl finančně dobře. A urozenost bez peněz je k ničemu. Rodinu čekal společenský pád, což mělo přímé důsledky pro samého Michelangela, kterého v útlém věku poslali do učení. Nejen, že se musel prací živit. Manuální práce, byť uměleckého směru, představovala totiž pád na společenském žebříčku. Umělec, který se staral o výzdobu domů, byl vnímaný jako nepříliš ceněný řemeslník. Společnost na ně nepohlížela s úctou a většina vyznavačů této profese se nedočkala žádného bohatství. To všechno ale nebylo to nejhorší. 

Největší újma, s níž se musel malý Michelangelo popasovat, byla citového rázu. Vzdálen od svých blízkých, strádal. Chyběla mu láska. Matka mu brzy zemřela, ale ani předtím na něj neměla čas kvůli dalším porodům a starostem o sourozence. Michelangelo zkrátka nikdy úplně nepoznal, co je to šťastná rodina. Nenaučil se milovat své nejbližší, ale paradoxně přitom právě po takovém citu nikdy nepřestal prahnout. V jeho srdci zela prázdnota, kterou nešlo zacelit. 

Mimořádný! 

To, co Michelangelo postrádal v citovém životě, si nahrazoval prací, která se stala v pravém slova smyslu jeho vášní. Sebevědomí měl dost a troufal si i na zkušenější, kteří se pasovali do role jeho rádců či dokonce učitelů. Michelangelo ale zřejmě cítil, že jeho talent je mimořádný a převyšuje i mnohé tehdejší mistry svého oboru. Své mínění o sobě zřejmě uměl dávat najevo a dělal si tak kolem sebe zlou krev. Na druhou stranu se brzy prosadil a dokázal jít svou vlastní cestou. Uživil se. A svému dílu podřizoval prakticky vše. Dokázal být neuvěřitelně disciplinovaný až asketický. Nejdřív práce, potom všechno ostatní. Sám to dokonce vnímal tak, že člověk si musí umět odepřít štěstí, protože to nejde dohromady s pravou uměleckou tvorbou. Za všechno se zkrátka platí. 

A že na sebe uměl být Michelangelo opravdu tvrdý! Proslul například tím, že byl ochoten vzdát se pohodlí a trávit dlouhý čas v kamenolomech, a to i za nepříznivého počasí. Vybrat si správný kámen a dohlédnout na to, aby měl blok odpovídající rozměry a vlastnosti, to byl základ úspěchu. To dobře věděl a nehodlal nic podceňovat. Chyba na začátku často pro sochaře znamenala fatální omezení, které už nešlo nijak napravit. Tenhle sochař ale na nikoho nespoléhal a věřil jen sám sobě. Na lamače kamene si pěkně dohlédl. I to bylo Michelangelovou devizou. Byl na sebe zkrátka přísný a pro zdar díla byl schopen skoro čehokoliv. Právě tyto vlastnosti vedly k tomu, že byl mnohdy obdivován jako člověk plně oddaný vznešeným ideálům umění. Prozradí nám však bližší pohled na jeho kariéru ještě něco jiného o jeho skutečném charakteru? 

Rod Medici 

Michelangelo se nejprve prosadil ve Florencii. Zde v té době vládli Medicejští. Mladý sochař jim snaživě sloužil svým uměním, a dokonce se s nimi přátelil. Aspoň to tak vypadalo. Když se ale nad pány města začala stahovat mračna a bylo jasné, že se blíží jejich politický pád, Michelangelo se lekl. Rozhodně nehodlal být spojován s mecenáši bez příznivé budoucnosti. Aby se nechal stáhnout dolů i on? Ani náhodou. Řídil se heslem, kdo uteče, vyhraje. Jako by s Medicejskými neměl nic společného. Začal novou kapitolu svého života. 

Přihlásil se k ideálům republiky, tedy zřízení, které vládu Medicejských nahradilo. Dříve mu však práce a příjmy od nich nevadily. Později dělal, že se svými někdejšími chlebodárci nemá nic společného, aby si od nich nakonec dal zase platit za svou práci.

Spory o peníze 

Michelangelo však toužil nejen po tom zanechat po sobě překrásná díla. Hnaly ho také pohnutky nižšího rázu. Chtěl prostě hodně vydělávat. Na jeho obranu ale nutno dodat, že nemyslel ani tak na sebe, jako na své příbuzné. Sám žil velmi skromně a trávil dny prací. Stíhal toho víc než jiní. A vydělával víc než ostatní. Peníze z vyplacených honorářů ale posílal domů. Otci a sourozencům. Těm zajistil opět návrat mezi movitější část společnosti. 

Vytouženou rodinnou lásku a pohodu to však Michelangelovi nepřineslo. Spíš naopak. Rodina se o finance hádala. Michelangelo zuřil, když někdo peníze použil na něco jiného, než co by on sám schválil. Zbytek rodiny tento dohled nesl pochopitelně dost neblaze a Michelangelo jim připadal spíš jako despota než jako dobrodinec, který je tahá z nouze. Oheň byl na střeše raz dva. K tomu se přidávala také Michelangelova podezíravost. Když se například roznemohl a příbuzný se přijel podívat, jak je na tom, nemocný umělec to vnímal jako krkavčí snahu dohlédnout, aby dotyčnému neuniklo tučné dědictví. Že by někdo přijel z čistého zájmu o jeho zdraví? Tomu nevěřil. Za vším viděl vypočítavost a své blízké tím pochopitelně urážel. Usmiřování pak trvalo dlouho. Peníze zkrátka nepřinesly do rodiny štěstí. 

Malá domů 

Michelangelo si nakonec dost dovoloval i ke svým zaměstnavatelům, bez ohledu na to, že za umělecká díla vynakládali značné prostředky. Michelangelo se nestyděl říkat si o vysoké honoráře a ani to mu nestačilo. Neustále měl další a další požadavky na nutné výdaje. Přitom se neostýchal si značnou sumu i přivlastnit. Peníze od papeže Julia II., určené na výrobu náhrobku si neváhal prostě ulít. Neodolal touze koupit si lukrativní statek. Není divu, že to vznešenému investorovi hnulo žlučí a vypadalo to, že Michelangelo skončil. 

Ale jak už to bývá, milovníci a mecenáši umění mívají pro tvůrce slabost a kvůli jejich genialitě jim nakonec odpustí různé poklesky. Další papežská zakázka tedy připadla zase Michelangelovi a svět díky tomu nebyl ochuzen o výzdobu Sixtinské kaple. Pokud jde o Michelangelovy výstřelky, tak koupě statku za cizí peníze nebyla zdaleka jedinou vykutáleností, jíž se mistr dopustil. Pokoušel se například vydělat tím, že prosazoval, aby kámen na připravovanou zakázku pocházel ze vzdáleného lomu, kde měl zároveň majetkový podíl. Tím by vlastně na zakázce profitoval hned několikrát. To mu ale dohlížející kardinál zatrhl. 

Život bez lásky 

Houževnatý Michelangelo se dožil na svou dobu mimořádného věku téměř 90 let. Do poslední chvíle se snažil pracovat. Když zemřel, čekalo na návštěvníky jeho skromného příbytku překvapivé zjištění, kterému mnozí současníci nemohli věřit. Takový slavný umělec a žil bídněji než většina lidí? Tato skutečnost je asi nejjasnějším dokladem Michelangelovy rozporuplné povahy. Myslel na peníze, ale ne kvůli vlastnímu požitkářství. Chtěl zajistit své blízké. Jako by si toužil koupit něco, co se za peníze koupit nedá, a co mu celý život tak chybělo. Lásku a teplo rodinného krbu. 

Nikdy se neoženil. O ženách smýšlel dost špatně asi i proto, že v jeho hledáčku byli spíše muži. O jejich kráse napsal spoustu obdivných slov. Někteří badatelé mají zato, že jeho texty jsou jasným svědectvím o homosexuální orientaci pisatele. Mohla by snad tolik obdivovaná socha Davida, jehož nahé tělo opěvují znalci umění dodnes, vzniknout bez láskyplného citu? 

Smutnou ironií je, že Michelangelo, který zřejmě nikdy nepoznal opravdu naplněný vztah ke svým nejbližším, je vyzdvihován za to, kolik bolesti dokázal vložit do výrazu Madony, truchlící nad mrtvým synem. Slavný Ital dokázal vdechnout cit do chladného kamene možná právě proto, že mu pozitivní emoce v osobním životě tak zoufale chyběly.

Galaxie UGC 2885, známá také jako Galaxie Rubinové nebo též Galaxie Godzilla, je velká spirální galaxie v souhvězdí Persea. Nachází se 232 milionů světelných let od nás a v průměru měří 463 000 světelných let, což z ní činí jednu z největších známých spirálních galaxií. POdle odhadů vědců by se její celková hmotnost mohl blížit dvěma bilionům sluncí. Vzhledem k její velikosti je zvláštní, že se nachází ve velmi pusté oblasti vesmíru, poměrně daleko od jiných velkých galaxií.

Osamocený gigant

Badatelé se domnívají, že hlavní zdrojem hmoty pro tuto galaxii nebyl galaktický kanibalismus, jak ho známe například z historie Mléčné dráhy, která rostla díky srážkám a slučování s jinými galaxiemi, ale pohlcování obrovských množství mezigalaktického vodíku. Absence srážek s galaktickými sousedy se u galaxie UGC 2885 projevuje i tím, že má téměř perfektní strukturu galaktického disku se spirálními rameny, a také tam probíhá jen mírná tvorba nových hvězd.

Potvrzují to i nová pozorování týmu astronomů, který vedl kanadský astronom Matheus Carvalho ze Západoontarijské univerzity. Astronomové využili teleskop CFHT (Canada-France-Hawaii Telescope), který pracuje na havajském vulkánu Mauna Kea. 

Carvalho s kolegy předpokládají, že galaxie UGC 2885 prochází periodami zvýšené tvorby hvězd, podílející se na nárůstu hmotnosti i obsahu těžších prvků, které v této galaxii pozorujeme. Současně ale nenarazili na žádné stopy nedávné masivní hvězdotvorby ani srážky a splynutí galaxií. Výsledky jejich pozorování jsou dostupné na preprintovém serveru arXiv.

Matematik a astronom Theon si dost možná přál syna. Věděl, že coby muž by měl jeho potomek otevřené dveře nejen ke vzdělání, ale i k politické kariéře. Ve starověku nebývalo zvykem, aby dívky navštěvovaly školu, a on chtěl svému dítěti dopřát co nejkvalitnější výuku. Když se mu však narodila dcera Hypatia, nezřekl se jí ani nezanevřel na její výchovu, nýbrž udělal přesný opak: Rozhodl se z ní učinit svou následovnici, vzdělanou ve všech oborech a připravenou stát se legendou na poli věd – bez ohledu na pohlaví. A její jméno skutečně vstoupilo do dějin, ačkoliv spíš v kontextu tragické smrti. Došlo k ní v roce 415, tedy v době vrcholících sporů mezi křesťany a pohany, do nichž sice Hypatia osobně nijak nezasahovala, ale přesto skončila jako jedna z jejich mnoha obětí..

Život plný otazníků

Tehdy uplynulo již sto let od vydání milánského ediktu, jímž císař Konstantin v roce 313 ukončil pronásledování křesťanů a uzákonil svobodu vyznání. Uvedené platilo i pro severní část Egypta včetně přístavu Alexandrie, spadajícího pod rozsáhlé římské impérium. Po staletích útisku se křesťané proměnili v novou vůdčí sílu, jež k polyteismu – donedávna hlavnímu oficiálnímu náboženství říše – nechovala žádnou úctu. Střety mezi pohany a křesťany se tak ocitaly na denním pořádku a „kulturní válka“ se přelila rovněž do učených kruhů.

V té době platila Hypatia za známou a úspěšnou novoplatonskou filozofku i matematičku a o její vystoupení panoval nemalý zájem. Přesné datum jejího narození neznáme: Víme pouze, že v době vraždy jí bylo mezi 55 a 75 lety. Historikové se dnes nicméně přiklánějí k názoru, že přišla na svět kolem roku 355. Otazníků kolem jejího života ovšem přetrvává víc, například včetně totožnosti její matky.

Královna věd

Jisté je, že už odmalička měla blízko k proslulé instituci Musaion, kde se soustředilo veškeré známé vědění (viz Výkladní skříň Egypta). Její otec tam totiž působil jako správce a Hypatia ho ve funkci možná nahradila. Dostala se tak k cenným spisům svých předchůdců na poli „královny věd“ a získala příležitost vytvářet k matematickým traktátům komentáře. Zatímco Theon se věnoval především výkladu díla Ptolemaia a Euklida, jenž dodnes platí za nejvýznamnějšího matematika antiky, jeho dceři se připisují komentáře ke spisu Kónika neboli pojednání o kuželosečkách z pera geometra Apollonia z Pergy a k Aritmetice od Diofanta z Alexandrie, přezdívaného „otec algebry“.

Cílem jejich společného úsilí se každopádně stalo zachovat řecké matematické a astronomické dědictví v mimořádně těžkých dobách, kdy se nad Římskou říší stahovala mračna. Veškerá Hypatiina díla se však postupem času ztratila, a dnes tudíž můžeme jen spekulovat, co všechno vytvořila. V každém případě posunula práci započatou svým otcem do novějších a obtížnějších oblastí.

Trnem v oku

Hypatia se navíc nevěnovala pouze matematice, ale měla daleko širší záběr. Theon jí už v dětství zajistil všestrannou výuku rovněž v oblasti astronomie, astrologie, literatury a logiky, jakož i plavání, jízdy na koni a lezení. Ve zbývajícím čase pak studovala umění argumentace, rétoriku a herectví. Její doménou se ovšem později stala filozofie, kterou veřejně přednášela, přičemž si získala stovky oddaných žáků nejen z bohatších vrstev.

Coby stoupenkyně novoplatonismu nicméně představovala pověstný trn v oku vyznavačů jiných filozofických a náboženských směrů. V době přetrvávajících konfliktů mezi pohany, židy a křesťany se zabývala přiblížením se k Jednomu – tedy k jakési svrchované entitě, již ovšem nelze chápat coby aktivně konající božstvo, ale spíš jako vyšší bytost, skrze kterou samovolně vznikl svět. Ačkoliv sama nevystupovala proti jiným vírám, už jen hlásání odlišných názorů jí nadělalo spoustu nepřátel.

Krásná a počestná

Jako by nestačilo, že Hypatia provokovala svým způsobem života: Šla proti proudu a chovala se zcela jinak, než se očekávalo od ženy. Oblékala se raději do mužského roucha a volně se pohybovala po městě, což se ženám nedoporučovalo – natož, aby se podílely na veřejném životě! Ona se ovšem beze všeho účastnila aktivit městské rady a jako vážená poradkyně v běžných záležitostech sloužila nejen městským, ale i hostujícím císařským úředníkům.

Vybočovala navíc ještě v jednom významném ohledu: Nikdy se neprovdala. Nouzí o nápadníky přitom nepochybně netrpěla, neboť podle dostupných zdrojů byla mimořádně krásná. Přesto odolala veškerým pokušením svůdců a zůstávala vzorem mravní počestnosti. Jediní příslušníci opačného pohlaví, jimiž se obklopovala, pocházeli z řad jejích studentů, především z bohatých rodin – ačkoliv přednášela pro kohokoliv, kdo měl zájem. Její obdivovatelé prý za přednáškami putovali až ze vzdálených končin impéria. Představitelé města ovšem nakonec usoudili, že má Hypatia příliš velký vliv a mohla by ohrozit postupnou christianizaci obyvatel Alexandrie.

Děsivě krutý konec

V roce 412, tři roky před její smrtí, nechal alexandrijský biskup Theofilos zbořit chrám Serapeum zasvěcený řeckému bohu Serapidovi. Šlo o jednu z posledních kapek před rozpoutáním bouře – zatím však měla Hypatia štěstí, neboť se za ni u Theofila přimluvil její nejhorlivější a nejznámější žák Synesios. Nicméně po jeho smrti se tolerantní ovzduší rozplynulo. Na biskupský stolec usedl patriarcha Kyrill, známý jako Cyril Alexandrijský a později prohlášený za svatého, a ten již s „kacířskou“ filozofkou neměl trpělivost.

O jeho přímé vině na Hypatiině vraždě se dodnes vedou spory, nicméně zmíněná událost z ní učinila silný symbol ženského intelektuálního boje proti předsudkům. Její smrt byla totiž obzvlášť brutální: Dav několika stovek Kyrillových stoupenců ji vytáhl z vozu, v němž projížděla městem, strhli z ní šaty a odvlekli ji do chrámu Caesareum přeměněného na křesťanský kostel. Tam se pak nerozpakovali rozdrásat jí kůži ostrými hranami rozbitých střešních tašek (podle jiné verze šlo o lastury ústřic) a doslova ji roztrhat na kusy. Hypatiino dílo bylo následně v Alexandrii zakázáno a v dalších staletích se již neobjevil nikdo, kdo by stejným způsobem navázal na někdejší práci starořeckých matematiků.

Léčba řady typů rakoviny je stále obtížná a každá možná pomoc je velmi vítaná. Moderní technologie nabízejí možnosti, které by dříve nebyly ani představitelné. Britská onkoložka Uzma Asgharová, která je spoluzakladatelkou a vedoucí vědeckou pracovnicí biotechnologické společnosti Concr, se svými kolegy vyvinula technologii digitálního dvojčete, která představuje průlom v personalizované léčbě nádorů.

Digitální dvojče je vlastně virtuální „pokusné morče,“ vytvořené podle konkrétního člověka, na kterém je možné vyzkoušet různé typy léčby pacienta s nádorem. Digitální dvojče by v takovém případě pomohlo lékařům i pacientovi s rozhodnutím, jakou léčbu by bylo nejlepší zvolit. S využitím simulací dokáže určit, který postup je pro pacienta nejpřínosnější nebo i to, jaké budou vedlejší účinky jednotlivých typů léčby.

Digitální dvojče z vesmíru

Myšlenka digitálního dvojčete není úplně nová. Pokud je známo, pochází původně od NASA, z doby, kdy byli inženýři vesmírné agentury donuceni improvizovat ve věci života a smrti. První jednoduché digitální dvojče totiž vzniklo krátce po nehodě mise Apollo 13, kdy bylo nutné simulovat situaci na palubě kosmické lodi a zkoušet různé zákroky astronautů předtím, než je posádka Apollo 13 opravdu udělá.

Asgharová s kolegy nazvala tuto medicínskou technologii FarrSight-Twin. Metoda využívá umělou inteligenci a je založená na pokročilých algoritmech, které pocházejí z astrofyziky. Tyto algoritmy zpracovávají velké objemy molekulárních dat i dalších dostupných údajů. FarrSight-Twin dokáže propojit rozmanité soubory dat do jednoho celku, který představuje reakci pacienta na testovanou léčbu.

Digitální dvojče navazuje na zkušenosti onkologických odborníků a je založeno na datech, která původně pocházejí od tisíců pacientů s daným typem nádoru, kteří absolvovali různé typy léčby. Badatelé onkologická digitální dvojčata otestovali s velkým úspěchem ve virtuálních klinických testech, ve kterých velmi přesně předpověděla výsledky II. nebo III. fáze klinických testů u pacientů s nádory prsu, slinivky nebo vaječníků, v nichž byly použity a porovnávány dva různé léky.