Lehký kulomet Chauchat bývá často uváděn jako nejhorší zbraň své kategorie, která se kdy objevila ve výzbroji některé z armád. Přesto jí nelze upřít výjimečnost, neboť představovala jeden z prvních lehkých automatů skutečně použitých na bojišti. Postrádala jak těžkou trojnožku, tak nutnost obsluhy týmem vojáků.

Neustále zaseknutý

Princip fungování lze vystopovat u pistole maďarského konstruktéra Rudolfa Frommera, od něhož plukovník Louis Chauchat převzal princip dlouhého zákluzu hlavně při odběru plynů u jejího ústí. Volba 8mm náboje s okrajem přiměla Francouze vyvinout jedinečný dvacetiranný zásobník půlkruhového tvaru, jenž se stal charakteristickým prvkem celé zbraně. 

Francouzská armáda zavedla zbraň do výzbroje roku 1915. Rozbahněné zákopy západní fronty rychle ukázaly její slabiny, k nimž přispěly i postupné nevhodné zásahy konstruktérů ve snaze zjednodušit sériovou produkci. Výsledkem bylo hrubé dílenské zpracování a nekvalitní provedení většiny kovových dílů. Jako extrémně problematické se ukázaly zásobníky vyráběné z tenkého kovu a na jedné straně otevřené, takže do nich pronikalo bláto i prach. Vzhledem k častým poruchám se vojákům jen zřídka podařilo vystřílet celou kapacitu zásobníku bez pauzy vynucené zaseknutím, jehož oprava vyžadovala kompletní rozborku. 

Přestože kulomet přestával fungovat i při sebemírnějším přehřátí, koncem války si 34 000 kusů pořídila také US Army. Přijala variantu střílející nábojem ráže .30-06 Springfield (7,62 mm) bez okraje, a tak se její zbraně již vyznačovaly rovnými zásobníky. Americké střelivo ale mělo vyšší výkonnost než francouzské, což mechanismus nadměrně opotřebovávalo. Své si s chauchatem užili českoslovenští legionáři, u jízdních jednotek ho v malém množství používala též naše poválečná armáda.

Druhý život

Pod názvem Gladiator (odvozeným od jména jedné z fabrik, která ho vyráběla) se nešťastný kulomet ve 20. letech vyvážel kupříkladu do Polska, Řecka nebo Belgie. Vzhledem k neodstranitelným závadám ale zbraň většinou pobyla ve výzbroji jen krátce a samotná Francie ji začala vyřazovat ještě před koncem roku 1918. Nástupcem chauchatu se stával americký BAR 1918 a domácí Chatellerault M1924/29. Přesto si chauchat zabojoval i ve španělské občanské válce na konci 30. let a přes beznadějnou zastaralost se několik exemplářů údajně objevilo ještě i ve vietnamském konfliktu.

Parní ponorka?

Průmyslová revoluce zažehnutá v 19. sto letí dala inženýrům do rukou revoluční zdroj energie v podobě páry. Pokrok však postupoval mílovými kroky a ještě před vypuknutím první světové války se coby účinnější pohon ukázal spalovací motor. Přesto si někteří britští konstruktéři mysleli, že dieselové jednotky nemohou parní stroj překonat – a učinili z něj srdce královských ponorek známých jako třída K. 

Design těchto podmořských člunů vznikl během roku 1913 a byly zamýšleny jako velká a rychlá plavidla s dostatečnou odolností operující společně s eskadrami bitevních lodí. V případě potřeby měly své hladinové kolegyně i předstihnout, aby se dostaly do týlu německé flotily a napadly ji při ústupu před zjevnou přesilou královských dreadnoughtů.

Experimenty ukázaly, že dieselelektrické čluny takový úkol nedokážou splnit – čluny paralelně vyvíjené třídy J dosáhly na hladině 19 uzlů (35,2 km/h), která jim nedovolovala efektivně doprovázet bitevní loď Dreadnought vykazující o dva uzly více. Proto padla volba na parní turbíny umožňující vynořenému člunu uhánět tempem až 24 uzlů (44,4 km/h). V trupu se nicméně nacházel též vznětový motor s elektrickým generátorem o výkonu 600 kW, jenž sloužil k dobíjení baterií a poskytoval ponorkám omezenou hnací sílu v případě potíží s kotly.

Killer Class

Čluny o délce 103 metry vykazovaly na hladině výtlak 1 980 tun, obsluhovala je posádka o 59 námořnících a nesly osm 460mm torpédometů včetně dvou otočných pro noční použití. K moderním prvkům se řadila plně uzavřená a zčásti prosklená velitelská věž. Další charakteristiky už však příliš optimismu nevzbuzovaly. Dosud nevídané rozměry vedly k potížím s ovládáním i udržováním požadované hloubky. Přepážky se navíc testovaly pouze pro hloubku 21 metrů a jejich zhroucení představovalo jen otázku času.

Z 18 postavených jednotek neklesla žádná ke dnu v důsledku nepřátelské akce, zato se jich plná třetina potopila při nehodách – a to za značných ztrát na životech. Také bojové skóre „káček“ patřilo k podprůměrným – pouze člunu K-7 se podařilo zasáhnout císařský U-boot. Jenže torpédo neexplodovalo a členové posádky skrz zuby procedili, že takové „štěstí“ mohou mít jen ponorky třídy K. 

Na druhou stranu, díky své rychlosti K-7 unikla hlubinným pumám bez škrábance. Někteří historikové s jistou dávkou sarkasmu tvrdí, že čluny třídy K usmrtily více britských námořníků než těch německých – ne náhodou si ještě před porážkou Centrálních mocností vysloužily přízvisko Killer Class (vražedná třída) nebo Kalamity Class.

Kozinovu popularitu má na svědomí slavný spisovatel Alois Jirásek, který ve svém románu Psohlavci postavil rebelům trvalý pomník. Román začal vydávat roku 1884 na pokračování v časopise Květy, přičemž materiál čerpal na Chodsku už o dva roky dříve. Připomeňme však, že díla oslavující rebely vycházela už dlouho před Psohlavci. Jenže na rozdíl od Jiráskova díla šlo většinou o texty dost pochybné kvality. 

Nadšení předchůdci 

V lidové tradici žily události z let 1692–1695 po celá staletí, ale do širšího podvědomí se dostaly až v první polovině 19. století díky sběratelské činnosti Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové. Je logické, že vrcholící období národního obrození se muselo nutně promítnout do celkového vyznění příběhu. V tomto období česká společnost projevila největší zájem o lidovou kulturu, její zvyky a obyčeje. A právě na Chodsku našli sběratelé takřka nevysychající studnici folkloru.

Díky Františku Palackému se o Domažlicko začínají zajímat i erudovaní historici. Zdejší krajina se přece stala svědkem tolika slavných činů. To tady porazili Češi německé „nájezdníky“ roku 1040 a roku 1431 zde triumfovali husité. Nadšenci zde začali hledat i slavný Wogastisburg, kde Sámo v čele Slovanů zvítězil nad Franky. Proč právě zde? Protože tady sahal český živel až k zemským hranicím, zatímco většinu zbylého pohraničí osidlovali Němci. Proto bylo území vyzdvihováno nad jiná místa. Dobře, nezkažený, ryzí a výjimečný kraj už máme, nyní byl zapotřebí nějaký ten hrdina. 

Aragorn po česku 

V této souvislosti se báječně hodili Chodové coby strážci hranic. Český živel se ztotožnil s „protifeudálním“ bojem, náhle začal na svou historii pohlížet jako na staletý odpor proti feudalismu, reprezentovanému Němci a Habsburky. Selské bouře tak měly funkci jakési spojnice mezi husitským hnutím a tehdejším státoprávním bojem. Toto přesvědčení žilo ovšem spíš mezi laiky, nikoliv mezi historiky, proto se také více odráží v umění než v historických dílech. Chodští strážci hranic jsou připomenuti při kladení základních kamenů Národního divadla a také v malířské výzdobě zlaté kapličky. 

Pojetí románu 

Profesor Jirásek si potrpěl na prostudování pramenů. Proto odjel na Chodsko, aby sehnal potřebné zprávy, jenže v případě Kozinovy vzpoury zdrojů příliš mnoho nenašel. Většinu informací tak čerpal ze studie Georga Leopolda Weisela Chodský proces, a pokud něco doplnil, držel se spíše lidové tradice než archivních pramenů. Z toho důvodu je v knize řada nepřesností nebo úplných nesmyslů, ovšem k tomu bychom měli přistupovat s nadhledem. Autor psal román, a ne historickou studii. 

Chodský osud se pro něj stal paralelním k „údělu celého národa“. Veškeré neštěstí prý na udatné strážce hranic dopadlo po bělohorské porážce, která zničila jejich svobody. Vůbec ho nezajímalo, že se bouřili již dávno v 16. století proti českému rodu Švamberků. Ten založil Ratmír ze Skviřína a „češtější“ rod si lze jen těžko představit.

Taková informace však samozřejmě nezapadala do celkového konceptu. Boj Chodů byl totiž bojem českého utlačovaného etnika s cizáckou šlechtou, jak se to podle Jiráska dělo vždy. U autora je ovšem netypické, že zcela pomíjí náboženský aspekt, tedy soupeření katolíků s protestanty. Čtenář měl najít v románu především paralelu k bojům za spravedlivé sociální požadavky, stejně jako boj českého národa za stará práva. A to ještě redaktor Květů Svatopluk Čech přemluvil Jiráska, aby změnil všechno, co by se dalo vztáhnout na tehdejšího panovníka Františka Josefa I. Inu, pro jistotu… 

Jak to nebylo 

Některé nepřesnosti pochází přímo z hlavy spisovatele, ale častěji mají své kořeny v původní ústně předávané tradici. Projděme se dějem románu a podívejme se na problematická místa. Najdeme je už v první kapitole, věnované popisu Kozinovy domácnosti. Jirásek z hrdiny udělal sotva třicátníka, který je pro svou nezralost vlastně zpočátku vyloučen z účasti na chodském odboji, a všechny překvapí, když dá přednost boji za svobodu před svou rodinou. Opuštěná manželka se v románu jmenuje Hana, a ne Dorota. (Možná jméno Dorota neznělo dost česky. Je však lepší hebrejské Hana?) Hrdina má děti jen dvě, zatímco skutečný Kozina měl šest synů. Třicátník s mladou rodinou však budí více emocí. Jirásek udělal ze sedláka typického romantického hrdinu – mladíka postaveného před závažnou životní volbu. (Uvědomme si, že třicátník byl i Ježíš, Mohamed nebo Buddha.) 

Té lípy se nevzdáme! 

Událostí, která vlastně spustí odboj, se stal slavný boj o lípu. Lomikarovi pohůnci se pokusí skácet lípu – prastarý mezník, vyznačující hranice pozemku. (Zde vidíme dokonce jistou recyklaci motivů, což však u takto plodných autorů není žádnou výjimkou.) Ve skutečnosti nemáme z historických pramenů vůbec doloženo, že by k něčemu podobnému došlo. Ovšem lidová tradice dokonce tvrdí, že právě kvůli sporu o pozemek byl Kozina popraven. Jan Sladký v románu také necestuje do Vídně. Zůstává na Chodsku, aby usměrňoval své krajany, což se mu ovšem nedaří, jak dosvědčuje známá scéna, kdy se Chodové během masopustního průvodu masek vysmívají svému pánu a kladný hrdina se jim v tom snaží zabránit. 

Mrtvý a vítězný 

V Jiráskově pojetí hrdina chce dodržovat zákony, ba striktně se jich drží, protože ví, že na jeho straně je pravda. Naopak strana zla reprezentovaná Lomikarem se právu vysmívá. V tomto boji pochopitelně nemůže Kozina zvítězit, proto končí na šibenici, ale stává se vítězem morálním, který svou pravdu předává budoucím generacím. 

Kozina se nemohl v románu účastnit cesty do Vídně, protože by to znamenalo, že šel s prosíkem za představiteli „cizácké“ dynastie. Teprve cestu do Prahy přijal rád, protože cestoval do hlavního města království, za členy komise suplující panovníka. A ještě jazyk tu má důležitou roli, jak je psáno v románu: „Do Vídně nechtěl, do Prahy však rád, tam že netřeba umět německy…“ I tady se jasně projevuje Jiráskův obrozenecký postoj. 

Do roka a do dne… 

Konec díla, přibližně od zatčení chodských vyslanců v Praze, se drží skutečnosti vcelku věrně. Ať už jde o popis pražských výslechů, uvěznění v Novoměstské radnici, Kozinovo odsouzení a vlastně i samotnou popravu. Až na jednu věc, ale bez ní by legenda nebyla legendou. Jde o slavný výrok pod plzeňskou šibenicí, kdy vyzval Lomikara k božímu soudu. Nic takového v chladném listopadovém ránu nezaznělo, ale přiznejme si, že by se Kozina sotva stal tak známým, slavným a oblíbeným, kdyby neudělal ono poslední vzdorné gesto… 

My čtenáři tohle prostě milujeme a rádi necháme umírajícího hrdinu naposledy se rozpovídat. Chudáci dušeni kouřem hranice, taháni za žebro na šibenici či s mečem zabodeným v útrobách se tak pouští do dlouhých a patetických monologů. Závěr korunuje celé dílo a touto větou ho chodský sedlák završil dokonale. A Lomikar pak samozřejmě nemohl zemřít jindy než skutečně rok po Kozinově popravě, ač ve skutečnosti zemřel už 2. listopadu, nikoliv osmadvacátého. (Nabízí se úvaha, zda sedlák neměl na mysli smrt „někdy v průběhu roku“ a nikoli „za rok“. To by však postrádalo onu osudovost.) 

Také bohatá hostina uspořádaná na výsměch oběšenému sedlákovi zcela vychází z lidové tradice. Jenže právě naplnění božího soudu při zpupné demonstraci bohatství a moci pyšného pána udělalo Kozinův příběh přitažlivým a dodnes živým. Byl to závan nadpřirozena a zásah vyšší moci.

Kromě několika jasných stálic, jako je Arcturus, Vega či Capella, se na podvečerní listopadové obloze jako první poslové noci objeví i dvě nápadné planety. První z nich, zářivou Venuši, hledejte nízko nad jihozápadem. Nesmíte však otálet, protože bude zapadat přibližně hodinu a půl po Slunci. Druhou jasnou oběžnicí se stane Saturn, který se na nebi ukáže s nástupem noci, a to v souhvězdí Vodnáře. Prstenci opásaná planeta bude nedlouho po setmění kulminovat nad jihem, načež se vydá vstříc jihozápadnímu obzoru a zmizí za ním až po půlnoci.

Brzy večer se nad severovýchodem v Býkovi zjeví i velmi jasný Jupiter, následovaný o tři hodiny později podstatně méně nápadným Marsem v Rakovi. S pomocí podrobnější hvězdné mapy se můžete pokusit ulovit také Uran v Býkovi, jenž 17. listopadu dospěje do opozice se Sluncem, anebo Neptun v Rybách. Temné podzimní noci, kdy obě planety stoupají vysoko nad obzor, jejich pozorování vyloženě nahrávají.

Dvanáctá nejjasnější

Totéž ovšem platí i pro objekty vzdáleného vesmíru, za nimiž můžete zamířit třeba do souhvězdí Pegasa. Pokud patříte v pozorování hvězdného nebe k nováčkům, zkuste ze všeho nejdřív rozpoznat tělo okřídleného oře, vytyčené tzv. Pegasovým čtvercem. Tvoří jej čtyři nápadné, přibližně stejně jasné hvězdy: Alfa, Beta a Gama Pegasi s Alfou Andromedae. Pegas totiž na obloze plynule přechází právě v Andromedu – princeznu „vezoucí“ se na jeho chvostu. 

Z protilehlé strany Pegasova čtverce pak směrem k obzoru vybíhá Pegasova hlava. Bájný kůň totiž po nebeské klenbě cválá vzhůru nohama. Na samotném konci hlavy, v místech, kde má Pegas nozdry, narazíte na stálici druhé velikosti Epsilon Pegasi neboli Enif. V dalekohledu se pak ukáže, že ji ve značné úhlové vzdálenosti 2,4′ doprovází drobný hvězdný souputník s 8,7 mag. 

Od Epsilon Pegasi potom podnikněte rychlý výpad 4° na severozápad. Budete se tedy pohybovat přibližně ve směru její spojnice s Théta Pegasi, a doputujete tak ke dvanácté nejjasnější kulové hvězdokupě oblohy. Nese označení M15 a tvoří skvělý cíl i pro menší dalekohledy. Díky jasnosti 6,2 mag a úhlovému průměru 12′ ji nemůžete minout: V triedru vypadá jako lehce oválná mlhavá skvrnka s jasným kompaktním jádrem, zatímco ve větších přístrojích získá na zrnitosti a dalekohledy s objektivem o průměru alespoň 15 cm už rozliší i jednotlivé hvězdy v jejích okrajových partiích.

Krásná spirála

Za dalším nebeským objektem, velmi pohlednou galaxií NGC 7331 vzdálenou od nás asi 40 milionů světelných let, zamiřte k Pegasovým předním nohám, tedy ke hranici se souhvězdím Ještěrky. Po cestě se přitom nezapomeňte zastavit u nevýrazné, nicméně veledůležité hvězdičky 51 Pegasi, jež se ukrývá přibližně v polovině vzdálenosti mezi Alfou a Betou Pegasi (viz První exoplaneta).

A jak dostat NGC 7331 do zorného pole dalekohledu? Nejsnazší je začít právě u Bety Pegasi a posunout se od ní k sousedním stálicím Éta a Pí Pegasi s 2,9 mag, respektive 4,3 mag. Pokud si jejich spojnici představíte jako základnu rovnostranného trojúhelníku, najdete NGC 7331 mírně vlevo od jeho vrcholu. Díky jasnosti 9,3 mag se coby mlhavá skvrnka ukáže už ve větším triedru. Úhlové rozměry 9,3′ × 3,8′ potom napovídají, že má výrazně protáhlý tvar – což také potvrdí větší přístroj.

Souvisí to s orientací galaxie v prostoru: Hledíme na ni totiž spíš ze strany, tudíž se v dalekohledu jeví jako elipsa. V přístroji s 20cm objektivem a při dostatečném zvětšení okolo 150× zřetelně rozeznáte i jasné čočkovité jádro. Při západním okraji je mírně „ořezané“ pásy temných prachových mračen, která prostupují galaktickým diskem a poněkud nám brání ve výhledu. Takové detaily se však projeví pouze za mimořádně dobrých pozorovacích podmínek.

Malá velká pětka

Skutečnou výzvu pak představuje Stephanův kvintet, tedy pět drobných a velice slabých galaxií shromážděných na nebi těsně u sebe. Najdete je 30′ jihozápadně od NGC 7331, takže se všechny zmíněné hvězdné ostrovy snadno vměstnají do zorného pole dalekohledu. Jasnost členek kvintetu se však pohybuje v rozmezí 13–14 mag, přičemž okupují maličký kousek oblohy o úhlovém průměru 4′. Šanci na jejich spatření tak mají pouze majitelé přístrojů s objektivem o průměru 25 cm, lépe však 30 cm. V důsledku vzájemné blízkosti navíc uvedená pětice splývá v jednu nepatrnou, mírně členitou mlhavou skrumáž. A pokud už se z ní „vyloupnou“ samostatné galaxie, zpravidla zůstane jen u tří z pěti…

Kvintet objevil francouzský astronom Édouard Stephan v roce 1877, přičemž zahrnuje galaxie NGC 7317, NGC 7318a, NGC 7318b, NGC 7319 a nejnápadnější NGC 7320. První čtyři váže vzájemné gravitační působení a nacházejí se přibližně stejně daleko od Země, konkrétně asi 300 milionů světelných let. Od poslední jmenované nás ovšem dělí „jen“ 39 milionů světelných roků a před své vzdálenější protějšky se z našeho pohledu pouze promítá. Z přesných měření plyne, že pokud má NGC 7320 nějaké gravitační vazby, pak spíš na galaktickou skupinu, jejíž „srdce“ tvoří výše zmíněná a podobně vzdálená NGC 7331. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Štíra, 21. listopadu ve 20:56 SEČ vstupuje Slunce do znamení Střelce

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná večer nízko nad jihozápadem
• Mars –  viditelný téměř celou noc kromě večera
• Jupiter – viditelný po celou noc
• Saturn – viditelný v první polovině noci
• Uran – viditelný po celou noc
• Neptun – viditelný v první polovině noci

Zajímavé úkazy v listopadu 2024

• 5. listopadu – setkání úzkého měsíčního srpku a Venuše (5,5°) na večerní obloze nad jihozápadem
• 10. listopadu – setkání dorůstajícího Měsíce a Saturnu na nočním nebi; nejblíž (2°) si budou po půlnoci v okamžiku západu za západní obzor
• 15. až 17. listopadu – seskupení úplňkového Měsíce, Jupitera, Plejád i Aldebaranu z Býka na noční obloze; 15. a 16. 11. Měsíc v blízkosti Plejád, 17. 11. v blízkosti Jupitera
• 17. listopadu – Uran v opozici se Sluncem
• 16. listopadu – v noci nastává maximum meteorického roje Leonid
• 19. listopadu – Měsíc v blízkosti Polluxe z Blíženců na nočním nebi, směrem na jihovýchod pozorovatelný také Mars
• 20. listopadu – setkání Měsíce a Marsu na noční obloze; nejblíž si (1,8°) budou ve večerních hodinách po východu nad severovýchodní obzor 
• 22. listopadu – Měsíc poblíž Regula ze Lva na nočním nebi
• 27. listopadu – měsíční srpek poblíž Spicy z Panny na ranní obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Podle řady výzkumů nepatří lišky mezi snadno domestikovatelné tvory. Nedávný nález liščí kostry v lidském hrobě starém 1 500 let však napovídá, že zástupci zmíněné psovité šelmy kdysi dělali člověku společnost. 

K uvedenému objevu došlo v argentinské části Patagonie, v oblasti obývané kdysi lovci a sběrači. Na kostech šelmy nenašli vědci stopy po řezných ránách, nejednalo se tedy o kořist. Navíc podle analýzy DNA bylo zvíře členem tábora, neboť se stravovalo společně se svými lidskými druhy. Objev není ojedinělý, tudíž se archeologové domnívají, že ryšavé šelmy skutečně kdysi žily v blízkosti našich předků.

Předně si musíme uvědomit, že celý středověk zahrnoval víc než tisíc let, během nichž se vztah k sexu i vliv a postoje církve výrazně proměňovaly v čase i prostoru. Ponechme stranou Byzantskou říši na jihovýchodě Evropy, která přímo navazovala na tradice antického Říma. Celkově tak působila jako mnohem civilizovanější a kulturnější, ale též změkčilejší a náchylnější ke slabostem a výstřelkům. Tamní církev se navíc od vlivu římského papeže brzy odstřihla.

Od požitků k duchovnu

Na západě a jihu Evropy se pak rozkládalo obrovské území nástupnických kmenových království, utvořených po rozpadu Západořímské říše na konci 5. století. Připomeňme, že lidé v pozdním antickém Římě zaujímali k sexu velmi uvolněný postoj. Homosexualitu více než tolerovali, a v bohatších vrstvách ji někdy dokonce upřednostňovali. Ve velkých městech se nacházela spousta lázní i veřejných domů, kde se erotické hrátky a občas také sexuální orgie považovaly za vítané zpestření všedních dnů římské smetánky. Profesionální společnice se často těšily postavení vážených a ctihodných žen.

Současně se však v pozdním impériu už výrazně rozšířil vliv křesťanské církve, jejíž první Otcové formulovali svá stanoviska k hříchům, pohlavnímu styku, manželství a vztahům obecně. Samotný Nový zákon totiž definuje přikázání ohledně uvedených záležitostí jen velmi povšechně a stručně. Ostatně sám Kristus odpustil Máří Magdaléně coby bývalé prostitutce a prohlásil, že i ona si zaslouží spásu duše. Jenže zmiňovaní představitelé rané církve cítili potřebu vymezit se vůči rozšířenému římskému hédonismu. Viděli v něm mravní úpadek a odvádění od duchovních záležitostí správného křesťana.

Žena, nádoba hříchu

Přísná poučení k chování žen psal ve svých listech Korintským již svatý Pavel. Pozdějším středověkým myslitelům sloužil jako vzor především svatý Augustin, jenž rozvíjel učení o dědičném hříchu a nutné životní askezi. Vycházel z příběhu pramáti Evy, kterou svedl na scestí zrádný had. Skrze ni tak vlastně všechny ženy ztělesňovaly „nádoby hříchu“. I proto se jim v křesťanské společnosti přisuzovala značně druhořadá role, kdy měly být podřízeny svému muži.

Na druhou stranu svatý Augustin velmi oceňoval manželství, jež vede k monogamii, tedy k věrnosti muže k jedné ženě a naopak. Zmíněná praxe se sice většinově uplatňovala už v římských dobách, ale nebyla tak pevně daná. Na téma mnohoženství v pohanských společnostech by potom mohl vzniknout samostatný článek.

Sériová monogamie

Později katolická církev svůj vliv úspěšně přenesla do Franské říše, která se stala kolébkou nejdůležitějších středověkých států západní Evropy. Na přelomu 8. a 9. století tam vládl Karel Veliký, jenž měl postupně pět manželek. Právě jeho příklad ukazuje, že církev sice nebyla schopná panovníkům vnutit úplnou monogamii, ale dokázala prosadit alespoň její „sériovou“ podobu. Vladaři tedy měli v danou chvíli pouze jednu oficiální ženu, mohli ji však zapudit, pokud jim z nějakého důvodu přestala vyhovovat. Nicméně Karel Veliký i jeho nástupci si stále vydržovali konkubíny a totéž praktikovali panovníci v průběhu celého středověku. Žádný papež ani arcibiskup jim v tom nemohl zabránit, přestože se mnozí snažili.

A jaký vlastně měli středověcí lidé názor na nevěru? Tak především žena usvědčená z cizoložství zpochybňovala svým prohřeškem legální otcovství potomků manžela. Naproti tomu pánské zálety tolerovala společnost mnohem víc: Muži sice mohli zplodit bastardy (přičemž se v mnoha prostředích vůbec nejednalo o pejorativní označení), ti však kvůli svému zjevně nelegitimnímu původu nemohli konkurovat zákonným potomkům.

Intimnosti pod kontrolou

Internet dnes nabízí řadu poutavých a čtivých článků, v nichž se píše, že církev měla intimní život svých oveček zcela pod kontrolou a každý prohřešek nemilosrdně stíhala. Minimálně u žen se předmanželský sex řadil mezi nejhorší zločiny proti morálce a panenství nevěsty podléhalo přísnému zkoumání.

I v manželství měly intimnosti sloužit výhradně k plození dětí, přičemž k nim mělo docházet zásadně potmě a v misionářské poloze, jinak šlo o zvrhlost. Zároveň církev zakazovala sex o nedělích a významnějších svátcích, což znamenalo takřka polovinu dnů v roce.

Populární literatura kromě toho často připomíná nerozlučitelnost manželských svazků, absenci lásky, jelikož sňatek obvykle domlouvala rodina, či naprostou podřízenost ženy manželovi. Samozřejmost představuje odsouzení homosexuality jako nepřípustné perverzní praktiky (viz Úchylky pouze v soukromí) a také zákaz incestu, který nám ovšem z hlediska moderní genetiky nijak nesmyslný nepřipadá. Naproti tomu v případě práva první noci a pásu cudnosti už i populární autoři uznávají, že jde o pouhé romantické legendy.

Nebo to bylo jinak?

Každopádně vzdělaní duchovní otcové skutečně často žili jako samotáři, jejichž negativní vztah k ženám ovlivnilo učení raných křesťanských filozofů typu svatého Augustina. Někteří byli navíc přesvědčení, že církev dostala od Boha pověření kontrolovat ložnice věřících, aby zamezila zbytečným tělesným hříchům. Jenže náboženská instituce složitě kontrolovala už samotné manželství a do ložnic určitě neměla přístup.

Všechny zmíněné zákazy ohledně svátků a jediné povolené milostné polohy byly sice formulovány a nejeden farář je kázal svým ovečkám při nedělních bohoslužbách, neměly však formu trestně vymahatelného zákona. Církev hrozila něčím mnohem tíživějším: Božím zatracením, a dokonce tím, že Bůh hříšně zplozené děti potrestá na zdraví. Na spoustu věřících podobná představa pochopitelně zabírala, ale mnozí další „hříšníci“ ji házeli za hlavu – stejně jako se běžně dopouštěli drobných prohřešků, přičemž věřili, že jim Bůh odpustí.

Povinně ochotní

Někteří učenci tvořící v bludné samotě tedy skutečně mohli být frustrovaní misogyni trpící neukojením, z čehož vinili všechny hříšné ženy toužící jen po rozkoši. Nicméně mnozí kněží si přirozenost lidských potřeb dobře uvědomovali, a proto se je pouze snažili usměrnit do správných kolejí. Dokonce i slavný křesťanský filozof Tomáš Akvinský přijal Aristotelovu představu rozkoše coby pozitivní hodnoty. Dominikánský teolog Albert Veliký pak obhajoval potěšení z manželského sexu s ohledem na jeho prospěšnost pro lidské zdraví. A mnozí další kněží se k nim přidávali s tím, že dostatek pohlavního styku v manželství zmenšuje touhu po nevěře a cizoložství.

S uvedeným se pojí sousloví „manželská povinnost“, zakotvené v několika středověkých zákonících. Vyjadřuje povinnou ochotu ženy i muže poskytnout partnerovi své tělo k sexuálním rozkoším. Primárně šlo zajisté o plození dětí, ale na sklonku středověku už zákonodárci pamatovali i na duševní a tělesné zdraví poddaných: Samozřejmě se udává různá frekvence styku, ovšem nejčastější doporučení znělo „zhruba jednou týdně“. Středověk tudíž zdaleka nebyl tak sexuálně zdrženlivý, jak „romanticky“ naznačovalo zejména 19. století, které se k tehdejším hodnotám svou upjatostí často hlásilo.

Ani málo, ani moc

Proč vlastně církev kladla takový důraz na mravní čistotu a zdrženlivost? Do jisté míry se snažila distancovat od pohanského náboženství, jež chtěla nahradit. Vedle již zmíněné římské zhýralosti stála také původní víra barbarských národů, tedy Keltů, Germánů a Slovanů, kteří si v sexuálních rituálech doslova libovali. Jednalo se pochopitelně o oslavu plodnosti, a to nejen ve vztahu k přírodě – plození potomků patřilo k základním zásadám přežití každé společnosti. Konkrétně u Slovanů se tak například letní slunovrat pojil se skákáním přes oheň či společným koupáním.

Naproti tomu křesťané chtěli zdůrazňovat především duchovní hodnoty a pomíjivost těla, proto se všemožně snažili bezuzdnému sexuálnímu hýření zamezit. Racionálně smýšlející část kleriků si ovšem uvědomovala, že úplným zákazem tělesných rozkoší – ať už sexuálních, či spojených s jídlem a alkoholem – si proti sobě popudí mocné vládce a velmože. A ty církev k prosazení svého vlivu nutně potřebovala. Navíc rozumní duchovní tušili, že by absence potěšení vyvolala špatnou náladu a rebelii věřících, čemuž se náboženská instituce logicky chtěla vyhnout. Proto se pokoušela dosáhnout správné míry požitků, tedy „ani málo, ani moc“.

Pochybný celibát

V průběhu celého středověku se objevovala také otázka sexu samotného kléru. Proklamovaný celibát neboli závazek žít bez ženy, který římskokatolické kněze zavazuje dodnes, prosazovala církev až od 11. století. Do té doby bylo manželství duchovních naprosto běžné a pro jejich spokojený život dozajista prospěšné. Dobrovolně žili bez žen pouze mniši v klášterech. Celibát tedy nemá nic společného s původním učením Krista či apoštolů. Jde o čistě účelový konstrukt, aby kněží nemohli mít zákonité potomky. Ti by totiž dědili jejich výnosné úřady, jež si chtěla církev ponechat pod kontrolou.

Je tak nejspíš jasné, že směrem k pozdnímu středověku stále přibývalo duchovních žijících se svou hospodyní jako konkubínou, někdy téměř zcela nezakrytě před očima všech farníků. V 15. století mohlo jít odhadem o 25–40 % z nich. Uvedená praktika se pochopitelně stávala terčem kritiky různých reformních snah, u nás konkrétně husitů, které naopak charakterizovala velmi přísná sexuální morálka.

Manželství až po styku

Podle středověkého zvyku vstoupilo manželství v platnost teprve ve chvíli, kdy bylo tzv. konzumováno, tedy jakmile došlo k pohlavnímu styku. Jednalo se o pozůstatek původního kmenového práva, podle nějž museli snoubenci prokázat schopnost sexuálního soužití, a tudíž i plození potomků. V křesťanských dobách se pak občas kontrolovalo panenství, které směl porušit až novomanžel. Je pravda, že u žen kladla církev na daný požadavek mimořádný důraz, hlavně kvůli možným pochybnostem o otcovství. Naopak u mužů se zdrženlivost v předmanželském styku vyžadovala spíš formálně a nijak zvlášť se po ní nepátralo – nejen proto, že se nedala fyzicky prokázat.

Ovšem na „konzumaci“ hned při svatební noci se zdaleka netrvalo vždy a všude. Scény známé z filmů a seriálů, kdy mají novomanželé první sex za přítomnosti rodiny, kněží a dalších svatebních hostů čekajících za pouhou tenkou látkovou zástěnou, se sice v mimořádně politicky důležitých případech občas odehrály, ale nepředstavovaly příliš rozšířený ani častý jev. Nicméně v důsledku pozdější stížnosti ženy na manželovu impotenci mohl být sňatek zrušen. Šlo o jeden z legálních důvodů, jak uniknout z nepříjemného svazku, což poněkud narušovalo požadavek na jeho nerozlučitelnost.

Svatby ze vzdoru

Církev však rozhodně neměla nad manželstvím takovou kontrolu, jakou by si přála. Na počátku středověku dokonce nebyla přítomnost kněze u obřadu nijak samozřejmá a danou povinnost si církev vymohla až později. Požehnání od Boha, v nějž od dětství bezmezně věřili, bylo pochopitelně obvykle v zájmu samotných novomanželů. Zejména v nižších sociálních vrstvách se ovšem sňatky často uzavíraly čistě soukromě: Zamilovaná dvojice si jednoduše vyměnila patřičné sliby, manželství následně „zkonzumovala“ a teprve poté vše oznámila rodině, případně knězi. Jenže povolený věk pro sňatek tehdy činil čtrnáct let u chlapců, respektive dvanáct roků u dívek, takže unáhlených „svateb“ psychicky nevyzrálé mládeže se zjevně mohla odehrát celá řada.

Církev se sice snažila taková manželství potlačit, ale většinou přece jen zpětně uznala jejich platnost. Podobné svazky obvykle vznikaly ze vzdoru k rodině, které se uvedená praxe zajisté také nelíbila. Z právního hlediska ovšem nemohla dělat nic jiného než nezdárného potomka vydědit – přičemž v některých krajích se zakazovalo i to, takže se zmíněné děti po smrti otců často úspěšně domohly svých práv. Ačkoliv se tedy sňatky nezřídka odehrávaly se svolením rodiny, a v případě šlechty prakticky výhradně, nejednalo se o základní podmínku: Byla to právě svobodná vůle snoubenců, bez níž se svazek nedal uzavřít. 

Konstruktéři v Sovětském svazu začali na přelomu let 1941 a 1942 pracovat na vývoji univerzálního tanku, který by spojoval výhody středních T-34 a těžkých KV-1, a už v dubnu 1942 představil šéfkonstruktér Nikolaj Valentinovič Cejc první prototyp, který získal označení KV-13. Ten byl podroben náročným zkouškám, během kterých se projevila řada nedostatků. Vrchní velení proto rozhodlo o pokračování výroby T-34; vývoj KV-13 se ale nezastavil.

Prostřelit tiger

V září 1942 Němci na východní frontě poprvé nasadili nový těžký tank – PzKpfw VI Tiger. Ten značně překonával veškerou sovětskou obrněnou techniku a vývoji vlastního těžkého tanku tak Moskva opět přiřkla prioritu. Testy ukořistěného tigeru jasně ukázaly, že standardně užívaný 76mm kanon je proti takto silně pancéřovanému protivníkovi nedostačující. Jako vhodná zbraň se ukázalo protiletadlové dělo 52-K M1939 ráže 85 mm. Jeho upravená verze označovaná jako D-5T se proto začala montovat do dvou nových prototypů. Na nich se usilovně pracovalo v Experimentálním závodě č. 100 a později získaly označení KV-85 a IS-1. 

První zmíněný stroj vycházel z modifikované verze KV-1, nesoucí označení KV-1S. Oproti němu základem IS-1 se stal právě zamítnutý KV-13. Oba měly téměř identické korby a nesly stejnou, nově zkonstruovanou trojmístnou věž. Jednalo se tak o prakticky totožné obrněnce.

První dva prototypy IS-1 vznikly začátkem července 1943. Stroj vážil 44 tun a jeho hlavní výzbroj představo val 85mm kanon D-5T o délce 52 ráží. Kromě něj disponoval i trojicí 7,62mm kulometů DT. Pancéřování se pohybovalo mezi 30 mm na stropě korby a 120 mm v jejím čele. Jako pohonnou jednotku zvolili konstruktéři dieselový 12válec V-2IS o výkonu 388 kW. Ten dovoloval dosáhnout za ideálních podmínek rychlosti až 37 km/h. 

Osádka se skládala ze čtyř mužů – velitele, střelce, řidiče a nabíječe. Vnitřní uspořádání tanku neumožňovalo umístění pátého člena – kulometčíka-radisty a jeho úkoly proto byly rozděleny mezi velitele a řidiče. První ze zmíněné dvojice ovládal radiostanici a druhý pálil z kulometu pomocí spouště instalované na jednu z řídicích pák. Pro kulomety se do tanků ukládalo 2 520 nábojů a pro kanon 59 tříštivotrhavých, protipancéřových a podkaliberních granátů.

Do boje

Rudá armáda oficiálně přijala IS-1 do výzbroje 4. září 1943. V následujícím měsíci začala sériová výroba, která ještě během roku 1943 dala vzniknout 67 kusům. Ty vrchní velení zařazovalo primárně k samostatným gardovým těžkým tankovým plukům, jejichž úkolem bylo prorážení nepřátelské obrany. V této roli měly postupně nahrazovat starší KV-1 a KV-1S i jiné stroje, jako například britské tanky Churchill dodávané v rámci dohody Lend-Lease. 

Některé zdroje uvádějí, že k prvnímu nasazení IS-1 došlo již během bitvy u Kurska. Toto tvrzení je ale zcela mylné, jelikož jejich sériová výroba začala v říjnu 1943, tedy dávno po skončení největší tankové bitvy druhé světové války. Ve skutečnosti se tak dostaly do boje až 19. února 1944 při útoku na Lysjanku (v rámci korsuň-ševčenkovské operace) v řadách 13. samostatného gardového těžkého tankového pluku. Ten disponoval 21 kusy IS-1, ale většina z nich nebyla v bojeschopném stavu kvůli technickým problémům. Do střetnutí s nepřítelem se jich proto zapojilo pouze pět. Ty se utkaly s německými PzKpfw V Panther z řad 3. tankového sboru, kterým se podařilo zničit všech pět sovětských těžkých obrněnců. Tři z nich později mechanici opět uvedli do bojeschopného stavu. Pro sovětské konstruktéry se jednalo o naprostý šok. Stroj, který měl odolat zásahu 88mm granátu, dokázaly hravě prostřelit i střední panthery vyzbrojené pouze 75mm kanonem. Město se nakonec Sovětům podařilo dobýt, avšak větší zásluhu než IS-1 na tom měla skutečnost, že obklíčeným Němcům došly pohonné hmoty.

Zamítavý verdikt

Po debaklu u Lysjanky postupovaly zbylé IS-1 k ukrajinskému městu Umaň. Ze vzdálenosti 600–800 metrů se dostaly pod palbu zamaskovaných 88mm děl. Těm se sice těžké tanky nepodařilo prostřelit, ale na pancířích některých se objevily praskliny. 

Poté co 10. března 1944 Sověti město dobyli, pokračovalo pět „íesek“ se svým plukem k moldavskému Balti. Tohoto vzdáleného cíle ale kvůli technickým poruchám žádné z nich nedosáhlo. Celé anabáze se účastnil inženýr major A. I. Šamin, který měl vyhodnotit jejich výsledky. Ten je po svých zkušenostech popsal takto: „IS-1 nemá dostatečné výhody v boji proti nepřátelským těžkým tankům.“ 

V lednu 1944 proto nahradily IS-1 na výrobních linkách jejich modernizované verze IS-2 vyzbrojené kvalitnějším 122mm kanonem. Produkce „jedniček“ tak trvala pouze necelé čtyři měsíce. Za tu dobu jich vzniklo 107. Kromě těch, které nasadil 13. samostatný gardový těžký tankový pluk, byly další stroje použity u různých jednotek jako velitelská vozidla. Nové stroje IS-1 dostal do výzbroje také 1. samostatný gardový těžký tankový pluk. V jeho řadách došlo k jejich prvnímu detailně doloženému střetu s německými PzKpfw VI Tiger. Ten se odehrál 4. března 1944 nedaleko ukrajinské ho města Starokosťantyniv, kde se jednotka utkala s rotou německého 503. samostatného praporu těžkých tanků. Sovětům se sice podařilo dva tigery poškodit, ale za cenu jednoho zničeného a dvou poškozených IS-1.

Labutí píseň

Na jaře 1944 měli Sověti již vypracovanou velmi účinnou taktiku nasazení těžkých tanků. Ty vyrážely do boje vždy na hrotu útoku a po jejich křídlech a v druhé linii postu povaly střední T-34. Organizovaly se do samostatných gardových těžkých tankových pluků po 21 strojích (čtyři roty po pěti tancích a jeden velitelský). Dále pluk disponoval třemi vyprošťovacími tanky a třemi obrněnými transportéry. Když bylo třeba, jela další pěchota jako desant přímo na tancích. 

Po bojích u Starokosťantynivu pokračoval 1. samostatný gardový těžký tankový pluk dále na západ Ukrajiny a v červenci a srpnu 1944 se zúčastnil lvovsko-sandoměřské operace, během níž překročily IS-1 nové sovětsko-polské hranice. Závěrečnou kampaní, do které se významněji zapojily, se stala východokarpatská operace, která probíhala v září a říjnu 1944.

Hrdina SSSR s otazníky

Některé ruské zdroje naznačují, že poslední IS-1 vydržely na východní frontě ještě do roku 1945 a zmiňují hrdinný boj Ivana Fjodoroviče Žužukina z 28. samostatného gardového těžkého tankového pluku. Ten se v lednu 1945, zapojil do boje u polského města Kielce. Během něj se Žužukin se svým strojem oddělil od své jednotky a sám odrazil několik německých protiútoků, přičemž údajně zničil sedm tanků, mezi nimiž bylo i šest tigerů. Za tento úspěch obdržel 10. dubna 1945 titul hrdina Sovětského svazu. Některé zdroje uvádějí, že svého úspěchu dosáhl právě na IS-1, jiné to naopak rozporují a tvrdí, že jeho jednotka tou dobou sloužila na modernějších IS-2. 

K těmto problémům s identifikací vede zejména špatné rozlišování mezi oběma typy v dobových pramenech. Do příchodu novějšího typu se totiž o IS-1 mluvilo i jako o IS-85 (podle ráže kanonu) či pouze IS. Právě druhé zmíněné označení mohlo později vést k chybné úvaze, že se jednalo o IS-2, kterých se vyrobilo 33krát více. Je také nepravděpodobné, že by osamocený tank s kanonem ráže 85 mm dokázal vyřadit šest těžkých tigerů (které si navíc Sověti mnohdy pletli se středními PzKpfw IV). Lze se tedy domnívat, že Žužukin a jeho osádka bojovali pravděpodobně na stroji IS-2. 

I poté, co se IS-1 přestaly vyrábět, pracovalo se v konstrukčních kancelářích na jejich dalších modifikacích. Vznikl tak prototyp zvaný IS-1E s odlišným podvozkem a hybridním, benzino-elektrickým pohonem. Ten pracoval na obdobném principu jako projekty Ferdinanda Porscheho v Německu. Pro příliš náročnou výrobu a velkou poruchovost však k sériové výrobě nedošlo. Úspěch neměly ani snahy o přezbrojení na 100mm kanon S-34. Tou dobou se totiž v SSSR usilovně pracovalo na IS-2 vyzbrojeném 122mm kanonem a vývoj slaběji vyzbrojeného těžkého tanku postrádal smysl. Strojů IS-1 tak nakonec vzniklo pouze 107 kusů a brzy upadly v zapomnění.

Vědci a inženýři dlouhodobě pracují na vývoji nejrůznějších asistenčních technologií, jež by umožnily svobodný pohyb paraplegickým pacientům. Mezi ty nejpokročilejší patří korejský exoskelet WalkON, který byl poprvé představený v roce 2016. Jeho nejnovější, v pořadí již čtvrtá verze, označovaná jako WalkON Suit F1, je v mnoha ohledech unikátní. Exoskelet WalkON Suit F1 si totiž dokáže sám dojít k nepohyblivému člověku, vyzvednout ho z vozíku a odkráčet s ním.

Hlavní předností nového exoskeletu je, že se obejde bez asistence dalších osob. Zatímco jiné exoskelety vyžadují pomoc asistentů, kteří nepohyblivého člověka do exoskeletu upevní, WalkON Suit F1 se dokáže pohybovat jako „humanoidní robot“ a k člověku na vozíku si sám dojde. Je také vybaven systémem předního dokování, což znamená, že paraplegický uživatel může zůstat sedět, zatímco se exoskelet sám instaluje kolem jeho těla a nohou.

Kyborgský šampion

Novinka doznala proti předchozím verzím řadu změn – vývojáři zapracovali na systému řízení těžiště, což umožňuje pohyb bez podpůrných holí a uživatelé tak mohou bez omezení používat i ruce. Zařízení také využívá systém pro vizuální detekci překážek.

Pokročilé schopnosti exoskeletu WalkON Suit F1 představili jeho vývojáři na letošním Cybathlonu – „kyborgské olympiádě“ organizované švýcarským technologickým institutem ETH. Cílem této akce, které se letos zúčastnilo 66 projektů z 25 zemí, je podpora vývoje asistenčních technologií.

Účastníci letošního kyborgského klání museli v časovém limitu zvládnout řadu úkolů – pohybovat se mezi překážkami, přesouvat krabice, zvládnout chůzi bez pomoci berlí, projít úzkými dveřmi a zavřít je za sebou nebo třeba pracovat na přípravě jídla v kuchyni.

Exoskelet WalkON Suit F1 si dokázal poradit se všemi nástrahami a jako jediný zvládl všechny úkoly ve stanovém limitu. Stříbrnou medaili vybojoval tým švýcarských vývojářů a bronz připadl thajskému týmu. Medailové pořadí ale není v tomto případě tím nejdůležitějším. Technologie, které se na akci představily by v budoucnu mohly najít uplatnění v asistenčních projektech a usnadnit tak život nepohyblivým lidem.

Jedním z prvních významných objevů Hubbleova dalekohledu byly snímky prachoplynových disků čerstvě zrozených hvězd Mlhoviny v Orionu, což je jedna z nejbližších hvězdných porodnic. Některé z těchto disků patřily objektům, které se zdály příliš malé na to, aby šlo o klasické hvězdy. Mohlo se ale jednat o hnědé trpaslíky – objekty, které nejsou dost hmotné na to, aby se na nich zažehla fúze vodíku. Vědce tehdy velmi zajímalo, zda hnědí trpaslíci, kteří byli objeveni jen krátce předtím, mohou mít také planety. 

Odpověď na tuto otázku se ukrývala právě v Mlhovině v Orionu – pokud by se podařilo potvrdit, že Hubblem detekované objekty jsou skutečně hnědými trpaslíky, šlo o by o potvrzení možné existence planet u objektů tohoto typu. Hubbleův dalekohled ale nebyl pro definitivní rozřešení této hádanky dostatečně výkonný a k prvnímu oficiálnímu objevu exoplanety u hnědého trpaslíka došlo až o 14 let později.

Potvrzení od Webba

Od zmíněného pozorování Hubbleova dalekohledu letos uplynulo už 34 let, a přestože je tato vesmírná observatoř stále v provozu, máme dnes k podobným úkolům k dispozici mnohem lépe vybavená zařízení. Tím nejvýkonnějším je Webbův dalekohled, který je ideální právě pro pozorování slabě zářících objektů.

Kevin Luhman z Pensylvánské státní univerzity a jeho kolegové provedli u několika objektů objevených Hubblem spektroskopická měření v oblasti infračerveného záření a podařilo se jim potvrdit, že 20 z objektů, které tehdy pozoroval Hubbleův dalekohled, je chladných natolik, že jde s velkou pravděpodobností o hnědé trpaslíky. Nejmenší z těchto trpaslíků má hmotnost pouhých 0,5 procenta Slunce, což odpovídá zhruba pěti Jupiterům. Výsledky kontrolního pozorování vědci zveřejnili v polovině října na preprintovém serveru arXiv.

Mezi dvacítkou potvrzených hnědých trpaslíků vědci identifikovali i dva objekty, u nichž Hubbleův dalekohled nalezl slabě zářící disky. Jde o dva nejméně zářící, a také nejméně hmotné prachoplynové disky, na jaké jsme doposud ve vesmíru narazili. Podle Kevina Luhmana to znamená, že Webbův dalekohled bude mít v Mlhovině v Orionu ještě spoustu práce. Objektů, které by mohly být hnědými trpaslíky, se totiž ve zmíněné oblasti nachází stovky.

Dian Fosseyová studovala chování goril horských od roku 1966 až do její dodnes nevyjasněné vraždy, k níž došlo o dvacet let později. Popsala složité sociální vazby zmíněných ikonických živočichů a připravila půdu pro jejich ochranu. Díky nemalému odkazu americké primatoložky dnes tedy můžeme gorily horské spatřit v jejich přirozeném prostředí, a to pouze na třech místech světa: v národních parcích Virunga a Volcanoes v Demokratické republice Kongo, respektive ve Rwandě, a v ugandském národním parku Bwindi.

Populace obývající prales poslední zmíněné rezervace zahrnuje asi 450 goril rozdělených zhruba do 50 rodin a několik osamělých jedinců. Pouze 21 tlup je ovšem tzv. habituovaných, takže k nim mohou zavítat turisté. Každá rodina jich denně přijme maximálně osm a zbytek zvířat navštěvují buď velmi sporadicky vědci, nebo s nimi neprobíhá žádný kontakt.

Roušky pro jistotu

Brzy ráno se všichni zájemci sejdou v centrále parku ve vesnici Buhoma, jež patří mezi výchozí body ugandských výletů za gorilami a kde jim místní předvedou krátký kulturní program. Poté se cestovatelé rozdělí do skupin odpovídajících jednotlivým gorilím rodinám, přičemž některé z nich čeká v závislosti na poloze zvířat nejprve cesta džípem a teprve poté prodírání se džunglí. Vždy záleží na tom, kde se která tlupa nachází a zda zrovna setrvává na místě, nebo se dala do pohybu. Pozice habituovaných rodin hlásí dvojice stopařů, kteří jsou jim neustále nablízku.

Na dodržování přísných nařízení potom dohlížejí také dva průvodci. Turisté například musejí od goril zachovávat sedmimetrový odstup. Dané pravidlo se však nejčastěji porušuje a strážci to do značné míry tolerují. Další povinnost představuje rouška: Gorily mají totiž velmi podobnou DNA jako člověk, takže je ohrožují lidské nemoci. Rovněž je třeba minimalizovat jejich stres. Návštěvníci tedy nesmějí hlasitě mluvit, měli by se vyvarovat prudkých pohybů a nepoužívat při focení blesk. Slovo průvodce platí bez výjimky a turisté se musejí držet pohromadě.

Peníze, nebo život

Gorily návštěvníky vnímají, zvědavě si je prohlížejí, ale nepovažují je za vetřelce či nepřátele. Pokud začne být rodina trochu nervózní, vydá signál v podobě hrdelního mručivého zvuku a stopaři jí podobným způsobem odpovědí, čímž ji uklidní. Díky své neustálé přítomnosti se totiž stali jakousi vnější součástí tlupy. Většinou však při návštěvě panuje všeobjímající klid a zvířata se obecně soustředí hlavně na jídlo a na sebe. Hodina v blízkosti mohutných primátů s moudrými pohledy donutí skoro každého návštěvníka k zamyšlení nad uspěchaností civilizovaného světa – jenže právě ten zachraňuje majestátním tvorům život.

Díky horentním sumám, které návštěvníci za setkání s gorilami platí (v Bwindi jde zhruba o 800 dolarů), zůstává jejich přirozené prostředí zachováno a získávají také ochranu před pytláky. Ještě v 80. letech docházelo v uvedené oblasti k masivnímu odlesňování. Dospělé gorily lovili pytláci na maso, mláďata kradli jako domácí mazlíčky a ruce, nohy či lebky zvířat patřily k ceněným artiklům na černém trhu. Místní léčitelé a šamani používali části jejich těl k obřadům, neboť gorily se v Ugandě považují za symbol velké síly. Primáti navíc vycházeli z pralesa ven a ničili úrodu na okolních polích, za což si často vysloužili rychlou smrt… 

Ztracený domov

Platby od turistů tvoří nemalou část rozpočtů zemí s populacemi goril, takže dostatečně motivují tamní vlády, aby prales zachovaly a neprodaly jej těžařským společnostem. Kolem džungle se navíc vysazují čajovníky, které prý gorilám příliš nevoní. Když na ně tedy narazí, obvykle je to přiměje hledat potravu jinde, tudíž nepustoší pole. Díky turismu a odkazu Dian Fosseyové dnes počet goril horských ve střední Africe roste, v zajetí však naopak nepřežívají – nejspíš proto, že jim chovatelé nedokážou nahradit pestrou stravu džungle, kde se zmínění tvorové živí asi 140 druhy rostlin.

Popsaná vládní ochrana má ovšem i negativní stránku, a to v podobě ztráty životního prostoru kmenů, které donedávna prales s gorilami sdílely (viz Vyhnání z džungle). Komunity obývající okolní krajinu dnes každopádně nabízejí procházky po vesnicích a možnost nahlédnout do života místních zemědělců. Nejrozšířenější plodinu představuje káva, jež ostatně patří k nejdůležitějším vývozním artiklům Ugandy. Kavárenská kultura však ještě k okraji džungle nedorazila, takže nabízený šálek přijímejte s opatrností – nápoj totiž může být velmi slušný, ale také opravdu hrozný.

Opít se banánem

Ve vlhkém a tmavém prostředí některých místních opuštěných domů se pěstují žampiony. Občas narazíte i na čajovník a všude rostou banánovníky, z jejichž plodů vesničané dělají „pivo“ – vlastně jen čistý kvas – anebo pálenku. Banány se přitom nesbírají zralé či přezrálé, nýbrž zelené a nechávají se „dojít“ ve vyhřáté zemi. Pěstitelé se tak snaží vyhrát boj o úrodu s nejrůznějšími škůdci a zvířecími nenechavci, kterých se v okolí pralesa vyskytuje nespočet.

Zajímavý fenomén ve vesnicích představuje také výtvarné umění. V tamních školách se totiž klade důraz na rozvoj kresby a malby, protože se uvedenými dovednostmi dá docela dobře živit. Krásná a originální díla mají turisté rádi a vzpomínka na gorilí pohled vytvořená lokálním umělcem ozdobí domácí stěnu daleko lépe než jakýkoliv uniformní obrázek z hobby marketu. Navíc tak ugandské gorily zůstanou v životě návštěvníka mnohem déle než jen onu povolenou hodinu. 

V jihovýchodním Uzbekistánu byla nedávno objevena dnes již dlouho zaniklá středověká města, označovaná dnešními názvy lokalit Tashbulak a Tugunbulak. Pro archeology jde o fascinující případ rozsáhlého městského osídlení, které zhruba v 6. až 11. století, tvořilo součást systému Hedvábné stezky.

Donedávna neznámá města se nacházejí ve vysokohorském prostředí, v nadmořské výšce kolem 2 000 až 2 200 metrů, na křižovatkách horských cest Hedvábné stezky. Ve své době šlo o centra obchodu a životně důležité zázemí pro obchodníky.

Horská centra obchodu

Archeolog Michael Frachetti z Washingtonovy univerzity v St. Louis a jeho spolupracovníci narazili na první stopy existence těchto horských měst v roce 2011, během cesty říčním korytem na vrchol jedné z místních hor. Na jednom místě si badatelé všimli nepříliš zřetelných pohřebných mohyl. Obyčejný smrtelník by si jich nejspíš nevšiml, ale trénovaní archeologové je nemohli přehlédnout.

Objeveným osídlením byl tehdy Tashbulak, spíše menší opevněné město. V nové studii, kterou právě zveřejnil vědecký časopis Nature, badatelé popisují také objev dalšího, ještě podstatně většího horského města Tugunbulak, které je od Tashbulaku vzdálené jen zhruba pět kilometrů. Obě města důkladně zmapovali s využitím dronu s laserovým systémem pro dálkový průzkum (LiDAR).

Tugunbulak se rozkládal na ploše asi 120 hektarů. Archeologové na místě objevili pozůstatky impozantního opevnění a mnoha budov. Podle Frachettiho a jeho kolegů představují Tugunbulak s Tashbulakem jednu z největších horských městských zón středověku v celé Asii, která podle všeho měla zásadní význam pro fungování této části Hedvábné stezky.