Od Himálaje po Saigon: Fascinující příběhy vzdušných mostů, které měnily dějiny válek
Zásobování obležených jednotek, izolovaných armád či celých států ze vzduchu patřilo k nejnáročnějším, ale také nejodvážnějším logistickým operacím 20. století. Od Himálaje přes sibiřské pláně až po džungle jihovýchodní Asie se piloti pokoušeli navzdory počasí, terénu i nepřátelskému odporu udržet životně důležité letecké mosty – často za cenu vlastních životů.
Nad vrcholky velehor
- 1942–1945
Když na jaře 1942 vojska císařského Japonska obsadila Barmu, znamenalo to mimo jiné i přerušení takzvané barmské cesty – strategické dopravní tepny, skrze kterou proudil do Číny materiál udržující bojeschopnost sil generalissima Čankajška i spojeneckých jednotek. V této situaci nařídil prezident spojených států Franklin D. Roosevelt zahájení zásobování vzduchem. Tehdy nemělo americké letectvo v oblasti žádné transportní jednotky, jen hrstku strojů a prakticky nulové zázemí. Vzdušný most tak musel vzniknout téměř z ničeho.
Nakonec se Američanům a Číňanům podařilo zorganizovat leteckou trasu vedoucí z několika polních letišť v indickém Ásámu na přistávací dráhy
u Kchun-mingu. Trasa získala přezdívku „The Hump“ (Hrb), neboť protínala východní cíp Himálaje a piloti museli překonávat horské hřebeny o výšce až 4 900 m n. m. To představovalo výzvu zejména pro starší letouny C-47, které musely kvůli absenci kompresorů na motorech létat v menších výškách, a nezbylo jim tak než doslova kličkovat horskými údolími.
Velice zrádné počasí letcům stavělo do cesty bouře, silnou mlhu, smrtící turbulence a námrazu. Nad Barmou zase spojeneckým strojům hrozilo napadení japonskými stíhačkami. Ztráty byly krvavé – havarovalo 594 letounů, z toho 81 zmizelo beze stopy i s osádkami. Zemřelo 1 314 letců a pasažérů, dalších 345 se pohřešovalo. Zhruba 1 200 lidí se dočkalo záchrany, případně zvládli strastiplnou cestu domů horským terénem či hustou džunglí.
Čankajškovy síly vyžadovaly nejméně 7 500 tun materiálu měsíčně – tohoto množství se podařilo dosáhnout v srpnu 1943. Vzdušný most se poté začal rychle rozrůstat a do roku 1944 již letouny operovaly z šesti asámských letišť. Do konce války se letecký koridor rozrostl na 13 výchozích základen v Indii, šest v okolí Kchun-mingu a 640 letadel (od dvoumotorových C-47 až po čtyřmotorové C-87 Liberator Express). Celkem na palubách letadel do Číny dorazilo přes 650 000 tun zásob, materiálu a munice během 42 měsíců, čímž se „The Hump“ stal největším vzdušným mostem celé války. Do roku 1949 (kdy jej překonal berlínský vzdušný most) šlo i o největší letecký most vůbec.
Zmrzlá past u Děmjansku
- 1942
Psal se 25. únor 1942, když se u ruské vesnice Salučje setkaly čelní jednotky sovětské 3. úderné armády a 1. gardového střeleckého sboru. V okolí Děmjansku tak vznikl kotel, v němž zůstalo uvězněno na 96 000 německých vojáků a 20 000 koní z řad II. a X. armádního sboru. Aby se formace udržely bojeschopné, potřebovaly denně přinejmenším 300 tun munice, paliva a proviantu; bez možnosti využít pozemní trasy ale zbývalo jen zásobování vzduchem. Hermann Göring přesvědčil Hitlera o tom, že jeho letectvo dokáže do kapsy dopravit dost materiálu, a Luftflotte 1 zahájila do té doby největší vzdušný most v dějinách.
Velitel operace plukovník Fritz Morzik měl zpočátku k dispozici sotva 30 strojů, jeho štáb proto musel shánět letadla po všech koutech Říše i obsazených území. Do konce měsíce se podařilo počet letounů navýšit na více než 200 a na počátku března již u Děmjansku operovala takřka polovina celého německého inventáře Junkersů Ju 52.
Letouny operovaly ze Pskova a Ostrova, odkud ve dvojicích či trojicích vyrážely na zhruba 90 minut trvající cestu na polní letiště u Děmjansku. Sovětské letectvo zpočátku mostu nevěnovalo pozornost a osádky tak čelily „jen“ kruté ruské zimě a primitivnímu zázemí děmjanského letiště. Postupně však začaly nákladní stroje napadat rudé stíhačky a nad kapsou často probíhaly zuřivé vzdušné souboje mezi sovětskými letci a německou stíhací eskortou. Piloti Luftwaffe si jen během března nárokovali 162 sestřelených ruských strojů, ztráty v řadách dopravních junkersů činily 52 strojů. I přes tyto obtíže se ale osádkám dařilo plnit stanovený limit 300 tun zásob denně a udržovat tak obklíčené jednotky bojeschopné.
Drama u Děmjansku skončilo 22. dubna, kdy se německým silám podařilo obklíčení prolomit a obnovit pozemní zásobovací koridor. Do té chvíle Luftflotte 1 podnikla 14 455 vzletů, během nichž letouny do děmjanského kotle přepravily 24 303 tun a 15 446 mužů. Dalších 22 093 vojáků bylo evakuováno. Za tento úspěch ale Němci zaplatili krvavou cenu: odepsat museli 265 letadel a 387 padlých letců. Ze strategického hlediska operace u Děmjansku utvrdila Hitlera v názoru, že obklíčené jednotky lze účinně zásobovat ze vzduchu. Právě tento názor o několik měsíců později rozhodl o osudu 6. armády u Stalingradu.
Pokus o záchranu Afrikakorpsu
- 1943
Na počátku roku 1943 se situace vojsk Osy v severní Africe stala kritickou. Spojenecký postup je zatlačil do Tuniska a přeprava zásob přes Středozemní moře vázla kvůli krvavým ztrátám na nákladním loďstvu. Němcům proto nezbylo než se spolehnout na dopravní letectvo a v lednu 1943 vznikly dva transportní útvary dislokované v Trapani a Neapoli.
Do jejich čela se postavil generálmajor Ulrich Buchholz, který měl zpočátku k dispozici jen 172 dopravních letadel, během jara 1943 ale jeho inventář narostl na 423. Z Neapole a Trapani tak od ledna 1943 denně vzlétaly tři formace, každá čítající 80 až 120 strojů. Ty se následně ve výšce sotva 45 m nad hladinou moře „plížily“ k africkým břehům. Ochranu jim zajišťovaly stíhačky Luftwaffe v poměru jednoho stíhacího letounu na pět transportních.
Spojenci o vzdušném mostu věděli díky prolomeným německým šifrám, během jara 1943 ale došlo jen k několika napadením. Důvodem byla v té době plánovaná operace Flax, jež měla jediným vzdušným a námořním úderem zcela odříznout Afrikakorps od zásobování.
Pátého dubna přišel první útok, když formace stíhaček P-38 z 1. stíhací skupiny sestřelila 13 junkersů a dvě stíhačky. Ve zbytku dubna americké a britské stíhačky pravidelné hlídkovaly a šestkrát se jim podařilo transportní formace zachytit.
Černým dnem se pro Luftwaffe stal 18. duben, kdy Spojenci sestřelili 24 nepřátelských letounů a 35 vážně poškodili. Do 27. dubna šlo k zemi celkem 141 strojů, dalších několik desítek zničilo spojenecké bombardování tuniských letišť. Vyčerpané transportní útvary ve zbytku dubna přešly na noční lety; ty se Spojencům podařilo zachytit jen vzácně, kvůli ztrátám při nich ale nelétalo více než 70 strojů denně. Poslední transportní mise proběhla 4. května 1943, do té doby se podařilo do Tuniska dopravit celkem 22 184 tun materiálu a 57 565 mužů. O devět dní později síly osy v Africe kapitulovaly.
Javorové listy nad Japonskem
- 1950–1954
Pětadvacátého června 1950 překročily severokorejské jednotky 38. rovnoběžku a zahájily tak korejskou válku. Jihokorejská armáda utrpěla vážné ztráty a rychle ustupovala. Do Koreje začaly záhy proudit jednotky OSN a také potřebné zásoby zbraní a munice ve snaze komunistický postup zastavit. Hlavní roli přitom hrálo americké transportní letectvo, které však bylo značně vytížené a požádalo o asistenci Kanadu, která zmobilizovala 426. peruť – svou jedinou vzdušnou dopravní jednotku.
Peruť tvořilo všehovšudy šest dopravních letadel Canadair Northstar, 12 osádek a 185 členů pozemního personálu. První tři stroje dorazily do Tokia 29. června a zahájily tak operaci Hawk – kanadský vzdušný most, kdy stroje vzlétaly z americké základny Mcchord nedaleko Seattlu a s dvěma mezipřistáními směřovaly do Tokia. Trasa byla rozdělena do tří etap – z Mcchordu letouny směřovaly na aljašskou základnu Elmendorf a odtud na letiště Shemya na Aleutách. Odtud pokračovaly na tokijské letiště Haneda, nejméně čtyři lety ale odsud směřovaly dále až do Koreje.
Celkem trasa měřila více než 8 200 km a osádky během ní vzdorovaly nepříznivému počasí i nízkým teplotám. Na úseku Shemya–Tokio se navíc přidávalo riziko sovětských stíhaček, neboť trasa vedla nebezpečně blízko hranici vzdušného prostoru SSSR. Sověti navíc často rušili navigační majáky, což práci pilotů ještě více ztěžovalo. Plány počítající s jedním letem denně ovšem narazily na limity šestice strojů a nakonec tak 426. peruť létala pět misí týdně.
Formace zvládla celou svou službu bez jediné ztráty a do ukončení operace 9. června 1954 provedla celkem 584 letů o celkové délce více než 34 000 letových hodin. Během nich kanadští piloti do koreje dopravili přes 3 500 tun materiálu a 13 000 osob. I přes nízký počet letounů tak 426. peruť významně přispěla k úsilí spojeneckých jednotek.
Bitva u Dien Bien Phu
- 1954
Finální střetnutí války v Indočíně začalo 20. listopadu 1953, kdy francouzské letouny vysadily tři prapory parašutistů u města Dien Bien Phu na severozápadě Vietnamu. Do března následujícího roku tam již působilo přes 10 000 vojáků, jejichž cílem bylo odříznout zásobovací trasy Viet Minhu, vyprovokovat komunistické revolucionáře k přímé bitvě a následně je zničit. Základna se nacházela hluboko v týlu nepřítele, což si vyžádalo zásobování ze vzduchu. Jelikož se počítalo s tím, že operace potrvá nanejvýš pár týdnů, velení pro ni vyčlenilo pouze 72 nákladních letounů C-47 a C-119, které měly denně dodávat minimálně 100 tun potravin a munice.
Tyto plány však vzaly rychle zasvé, neboť intenzita bojů v oblasti zvýšila zásobovací minimum na 150 tun denně – příliš vysoké číslo pro tak malý počet letadel. Viet Minh navíc Francouze dokonale překvapil, když dokázal těžkým terénem dopravit dělostřelectvo na kopce okolo Dien Bien Phu a zahájit ničivé ostřelování. Granáty začaly záhy dopadat i v blízkosti obou přistávacích drah a vážně tak narušovaly logistické operace. Dne 14. března 1954 pak Viet Minh dobyl strategickou kótu, odkud mohl na letiště vést přímou palbu. V obavách před ztrátou letounů i osádek tak muselo francouzské velení další zásobovací lety zrušit.
Po ztrátě letiště nyní musela letadla zásoby a posily shazovat na padácích. Během 56 dní trvajícího obléhání Dien Bien Phu uskutečnili piloti přes 6 700 vzletů. Při nich shodili až 6 900 tun zásob a posily v podobě 4 300 výsadkářů. Jak se ale francouzský perimetr pod tlakem Viet Minhu zmenšoval, bylo shazování stále obtížnější. V posledních dnech bojů se cílová zóna smrskla na tak malý prostor, že posádky měly na shoz sotva dvě vteřiny. Až 40 % zásob tak skončilo v rukou nepřítele. Protiletecká palba navíc poškodila nejméně 110 letadel, z toho čtyři byla sestřelena. Další tři zničily dělostřelecké granáty na zemi. sedmého května 1954 kapitulovali i poslední obránci a obléhání Dien Bien Phu skončilo ponižující francouzskou porážkou.
Útěk z obleženého Saigonu
- 1975
Na počátku roku 1975 vstoupila válka ve Vietnamu do své poslední fáze. Severovietnamské síly nezadržitelně postupovaly k Saigonu, hlavnímu městu Vietnamské republiky, a americká vláda proto zahájila evakuaci svých občanů. Plán nazvaný Frequent Wind počítal se záchranou zhruba 8 000 Američanů a občanů třetích zemí, k nimž se mělo přidat i několik tisíc místních obyvatel. Zatímco dopravní a nákladní letadla operovala ze základny Tan son Nhut, vytipovali Američané 13 přistávacích zón pro evakuaci vrtulníky.
Ze základny Tan son Nhut během března a dubna vzlétaly desítky letadel denně; jen 22. dubna základnu opustilo nejméně 40 strojů. Operace pokračovala až do 28. dubna, kdy na letištní plochu začaly dopadat dělostřelecké granáty. Následující den v 10.51 byla zahájena vrtulníková část operace. Na přistávacích zónách se shromažďovaly stovky civilistů, svážených autobusy z různých částí města. Během ranních hodin následně přistávaly helikoptéry námořnictva, doplněné o stroje civilních aerolinek Air America.
Nejrušnější provoz probíhal na střeše amerického velvyslanectví a v areálu úřadu atašé amerického ministerstva obrany. Odtud se podařilo poslední uprchlíky odvézt v 19.00, v areálu ambasády ale evakuace pokračovala i během noci z 29. na 30. dubna. Časně ráno již u velvyslanectví přistával vrtulník každých 10 minut; v tuto chvíli Američané omezili evakuaci jen na vlastní občany. Poslední helikoptéra ambasádu opustila v 7.53, o necelé tři hodiny později Saigon padl.
Během zhruba 24 hodin se podařilo ze Saigonu zachránit 6 968 lidí; z toho 1 373 tvořili Američané, zbytek připadal na Vietnamce a občany třetích zemí. Akce se zúčastnilo celkem 81 vrtulníků. Dalších více než 50 000 lidí bylo evakuováno v předchozích týdnech ze základny Tan son Nhut. Ačkoliv akce skončila úspěchem, staly se fotografie helikoptér opouštějících Saigon výmluvným symbolem pádu Jižního Vietnamu.
