Oxfordské kavárny: Proč je chtěl Karel II. Stuart zakázat?
Kavárny se staly v Oxfordu a v Londýně 17. století společenským fenoménem. Byly vyhledávané, hojně navštěvované a seriózně se v nich diskutovalo. To přivedlo krále Karla II. Stuarta k obavám a rozhodl se je proto zakázat.
Tyranie lorda protektora Olivera Cromwella skončila s jeho smrtí v roce 1658. Tehdy se otevřela možnost návratu dynastie Stuartovců na anglický trůn. Parlament se usnesl, že z nastalého chaosu může zemi vyvést opět jenom král, a tak byl z francouzského exilu povolán zpět Karel II. (1660–1685), nejstarší syn popraveného krále Karla I. (1625 až 1649), aby se roku 1660 ujal svého dědictví. Ve stejné době se Londýnem i ostatními městy šířila nová módní vlna – otvírala se jedna kavárna za druhou.
Společenská instituce
První kavárny v Británii vznikly zřejmě v univerzitním Oxfordu kolem roku 1650, i když prvenství je někdy přisuzováno Londýnu. Oxfordským kavárnám se dostalo přezdívky „penny universities“ (pencové univerzity), neboť každý, kdo zaplatil penci vstupného, se mohl účastnit debat, diskusí i živelných přednášek, přečíst si zde noviny a vyslechnout nejnovější zprávy. Kavárny se staly alternativními školami, kde někteří studenti dokonce trávili víc času než na univerzitě.
Nejstarší kavárnu v Londýně si otevřel Turek Pasqua Rosée na St Michael’s Alley v době Cromwellovy vlády. Šlo o skvělý podnikatelský záměr, neboť alkohol byl tehdy považován za nežádoucí a káva představovala dobrou alternativu jako nápoj kultivovaný a zejména povzbuzující, což tradiční víno nebo pivo rozhodně nebyly. Z kávy se tak velmi rychle stalo vyhledávané pití intelektuálů. Kavárny ale nebyly pouze o něm, podávala se tu také čokoláda nebo čaj, který první nabízel ve svém podniku roku 1657 Thomas Garway na Exchange Alley v Londýně. Jeho příkladu velmi brzy následovali další majitelé kaváren.
Obavy ze spiknutí
Kavárny rostly jako houby po dešti, k roku 1708 jich bylo jen v Londýně a Westminsteru na 600 a staly se jak místem pro občerstvení a drby, tak pro debaty o veřejném dění a politice. K tomuto účelu se hodily mnohem více než tradiční pivnice. A v tom spatřoval král Karel II. problém. Strachoval se, že z kavárenského intelektuálního kvasu by se mohlo zrodit další spiknutí, kterých Stuartovci v průběhu 17. století zažili už několik. Ačkoliv byla obnovena monarchie, stále se našlo dost potenciálních nepřátel krále, kteří si vládu představovali jinak, a také přetrvávaly náboženské spory. Ostatně pozdější spiknutí z roku 1683, jež mělo za cíl zavraždit Karla II. i jeho bratra Jakuba, dávalo panovníkovi za pravdu.
Dne 29. prosince 1675 vydal Karel výnos, jímž chtěl škodlivý vliv kaváren eliminovat: „Je nanejvýš zřejmé, že množství kaváren v království v posledních letech zřízených a udržovaných mělo velmi špatné a nebezpečné účinky; stejně tak mnoho obchodníků a dalších tím nevhodně tráví mnoho svého času, jenž by jinak mohli (…) trávit v jejich zákonných činnostech a záležitostech; také v těchto domech a při setkávání takových osob jsou v nich vymýšleny a šířeny různé falešné, zlomyslné a skandální zprávy do zahraničí, k hanobení vlády Jeho Veličenstva a k rušení míru a klidu říše; Jeho Veličenstvo považovalo za vhodné a nutné, aby zmíněné kavárny byly (do budoucna) zrušeny a potlačeny.“
Výnos měl vejít v platnost 10. ledna 1676 a zakazoval nejen provoz kaváren, ale také prodej kávy, čaje, čokolády a šerbetu, což je lehký ovocný mražený dezert s mléčnou příměsí podobný sorbetu. Zneplatněny byly také licence pro prodej kávy a ostatních nápojů. Zákaz vyvolal silný odpor společnosti, kdy reálně hrozilo, že by mohlo dojít na to, čeho se král obával. Pouhé dva dny před uzavřením podniků proto Karel II. svůj výnos odvolal a kavárny si žily dál svým životem.
