Podrobení božích služebníků: Jak probíhalo komunistické podřízení církví státu
Po převzetí moci v Československu roku 1948 usilovala Komunistická strana o co největší oslabení církví jakožto institucí. Jedním z hlavních nástrojů režimu se stala snaha o hospodářské podřízení, která vyvrcholila v době měnové reformy o pět let později.
Proticírkevní politika KSČ nepředstavovala jasně a konkrétně narýsovaný postup boje, ale podobně jako jiné procesy v poúnorovém Československu byla spíše dílem improvizace a postupného vývoje. A ačkoliv po několik prvních měsíců roku 1948 existovala obezřetná snaha o hledání možností vzájemné koexistence, záhy se ukázalo, že se církve dobrovolně do područí vládnoucí strany nevydají. Strana ostatně již v rámci VIII. sjezdu v roce 1946 jasně deklarovala odmítnutí jakéhokoliv podílu církví na politické moci a žádala jejich bezpodmínečnou podporu lidově-demokratického režimu. Instrukce zasílané ze Sovětského svazu dokonce prohlásily římskokatolickou církev za úhlavního nepřítele a možnou základnu reakce podporovanou z Vatikánu.
Snazší nebyla ani situace reformních církví; vnitřně rozštěpená Církev československá usilovala o možnost realizovat ideje křesťanského socialismu, přičemž nemalá část duchovních i členské základny jakoukoliv možnou spolupráci s KSČ odmítala. A Českobratrská církev evangelická se po vnitřní diskuzi rozhodla pro třetí možný přístup – ani otevřené nepřátelství, ani idealistickou spolupráci, ale soustředění se na vlastní duchovní cestu.
Cesty podřízení
Jak ale bylo možné kontrolovat náboženská společenství, aniž by v situaci ústavou deklarované iluze náboženské svobody museli představitelé vládnoucí strany sáhnout k otevřeným nepřátelským krokům? Jistě, početné perzekuce a veřejné politické procesy duchovních i laických věřících se staly smutným obrazem běžného náboženského života 50. let. Ale prakticky každý z těchto kroků představoval v oficiálním výkladu komunistické propagandy nikoliv boj proti církvím či náboženství, nýbrž odhalování vnitřních nepřátel a škůdců nového socialistického státu. Vždyť sami komunisté zodpovědní za realizaci proticírkevní politiky kritizovali ostré otevřené represivní zásahy.
František Kalina, předseda církevního oddělení KNV v Brně, upozorňoval: „Někteří pracovníci si vykládají zcela falešně nemarxisticky a oportunisticky protináboženský boj. Někdy byly vůči věřícím i duchovenstvu používány různé zákazy a administrativní kroky, jež jsou v rozporu se zákony a směrnicemi vlády a vyvolávají boj o náboženství a roztrpčení mezi věřícími.“
Proces společensko-hospodářské transformace, zahájený po únoru 1948, přitom potřeboval pro naplnění vytyčených cílů obyvatelstvo sjednocené a pracující, nikoliv popuzené příliš ostrou protináboženskou politikou. Jako ideální prostředek se proto začalo jevit ovládnutí církevního hospodářství.
Ve jménu zákona
Komunistická strana považovala za naprosto zásadní výrazně omezit především kapitál římskokatolické církve. Reformní církve rozsáhlými majetky nedisponovaly a dlouhodobě spoléhaly na příspěvky vlastních členů a částečně též na podporu ze strany státu. Komunisté v tomto případě navázali na starší tendence; první diskuze o církevním majetku a charakteru vztahu mezi státem a církvemi totiž zaznívaly hned po roce 1918, a s obnovenou silou se vrátily po druhé světové válce. Římskokatolické církvi měly být na základě Benešových dekretů původně navráceny pozemky zabavené v době nacistické okupace, ale protahovaná jednání nepřinesla žádný výsledek až do února 1948, po kterém přestala být jakákoliv diskuze na dané téma aktuální.
Výraznou roli zároveň sehrávala revize pozemkové reformy z roku 1919 (revize vstoupila v platnost v roce 1947 a římskokatolické církvi zabavovala i dříve ponechané majetky) a nová pozemková reforma přijatá počátkem roku 1948, v jejímž důsledku došlo k masivní konfiskaci lesů a zemědělské půdy. S trochou nadsázky lze říci, že církvím vlivem obou zákonů zůstaly pouze kostely a fary. Zároveň stojí za připomenutí, že se stát zavázal zabavené pozemky finančně kompenzovat, k čemuž ovšem v poúnorovém období nikdy nedošlo.
Klíčovým mocenským nástrojem pro kontrolu církví se stal na podzim roku 1949 přijatý Zákon č. 218 Sb. o hospodářském zabezpečení církví. Pohled do pramenů Státního úřadu pro věci církevní jasně odkrývá očekávané cíle, „aby pomocí materiálního zajištění církví stát získal za velmi napjaté situace (...) proti reakční hierarchii vliv v církvích, zejména mezi duchovenstvem, a kontrolu nad církevním životem“.
Platy duchovních tedy v roce 1949 po vstupu zákona č. 218 Sb. v platnost mírně vzrostly, dalšího navýšení se ale dočkaly až roku 1981, kdy stouply na pouhých 45 % průměrné mzdy. Již tak stigmatizované duchovenské povolání se tím v konečném důsledku stalo zaměstnáním na úplném společenském dně.
„Zákon měl velmi příznivé politické důsledky a stal se jedním z hlavních prostředků k rozbití posic reakční hierarchie a získání silné kontroly státní moci nad činností církví. Od zavedení zákona získali jsme velký vliv mezi faráři, kteří se dostali do značné závislosti na státní moci, i ve vedení církví,“ pochvalují si prameny uchovávané v Národním archivu v Praze.
Když se dva perou…
Není ovšem bez zajímavosti, že především v reformních církvích byl Zákon č. 218 Sb. zpočátku přijat pozitivně. Komunisté zodpovědní za plánování a realizaci církevní politiky si totiž vzájemnou řevnivost mezi věřícími občany odlišného vyznání uvědomovali stejně dobře jako rozdíly mezi charakterem jednotlivých církví, čemuž své konkrétní politické kroky od samotného počátku šikovně přizpůsobovali. „Při řešení otázky se mohla vláda opřít o nekatolické církve (...). U nekatolických církví hrála úlohu jejich hospodářská slabost a antipatie k církvi katolické. Nekatolické církve doufaly, že loyjálním postojem si zajistí značný státní příspěvek a případně že získají věřící na úkor církve katolické,“ odhaluje pohled do komunistických pramenů.
Ekumenismus totiž po druhé světové válce stále představoval spíše rozvíjející se myšlenku, kterou navíc sdílely především reformní církve, zatímco církev římskokatolická zůstávala z vlastního rozhodnutí zcela stranou. To se nejvíce projevilo při zrodu Světové rady církví v srpnu 1948, organizace, se kterou Vatikán nekompromisně odmítl jakoukoliv spolupráci. Na stránkách evangelického časopisu Český bratr se tím dočkal ostrého odsouzení: „Katolicismus potvrzuje, že chce být i nadále ohrazen nepřekročitelnou zdí a nepřipouští svobodné diskuse o věcech víry, – a vlastně ani mravů, což může znamenat i otázky sociální a mezinárodní (...). Cítí se římská církev tak silná, když v době, kdy všichni touží po jednotě, se odtrhuje a jde svou vlastní cestou bez váhání, bez potřeby se nad věcí zamýšlet? Nebo se cítí tak slabou, že se bojí, že styk mezi jejími členy a členy jiných církví by jí samé mohl škodit?“
Ostatně i arcibiskup Josef Beran již v době probíhajícího mocenského zápasu mezi státem a církvemi označoval československé nekatolické denominace pojmem „sekty“, čímž si z druhé strany vysloužil obvinění z touhy po udržení politického vlivu a za staletí nashromážděného majetku. Nelze se tedy divit, že komunisté Zákon č. 218 Sb. předkládali jako napravování starých majetkových křivd a coby následníka v březnu 1948 přijatých zemědělských zákonů, dovršujících pozemkovou politiku KSČ postihující především římskokatolickou církev. A tak kupříkladu pozdější brněnský biskup Církve československé, Karel Pudich, vnímal Zákon č. 218 Sb. jako „zrovnoprávnění všech církví v naší republice, čímž se umožňuje církvím soutěžení na duchovním poli za stejných hmotných předpokladů pro všechny“.
Poslední hřebíček do rakve
Pomyslným posledním krokem v oblasti hospodářské politiky, směřujícím k omezení významu církví v Československu, se stala měnová reforma z roku 1953. Hlubokou ekonomickou krizi následující po druhé světové válce ještě umocnilo téměř naprosté podřízení domácí výroby požadavkům Sovětského svazu. Pro obyvatele Československa představovala měnová reforma šok, kulminující masovými a posléze násilně potlačenými protesty dělníků v Plzni. Z hlediska církevní politiky „vedla ovšem k tomu, že církve ztratily většinu svého účelového jmění a že se staly ještě závislejšími na podpoře ze státních prostředků,“ odkrývají prameny Státního úřadu pro věci církevní.
A skutečně, církve i jednotlivá lokální společenství ztratila vinou měnové reformy naprostou většinu finančních záloh. Jakékoliv nové stavby, ale též výraznější opravy, se stávaly víc a víc závislé na souhlasu a příspěvku státních či krajských úřadů.
Předchozí zajištění církví ze strany státu Zákonem č. 218 Sb. ovšem, jak ukazuje příklad Církve československé, „svedly mnohé naše příslušníky k domněnce, že se už nebude platit církevní daň. Tendence státní správy směřuje však k hospodářské soběstačnosti církví, kterým by stát přispíval na úhradu schodků, ne na krytí všech výloh,“ stěžoval si brněnský farář Jaroslav Vyskočil. Z perspektivy KSČ se však samozřejmě jednalo o pozitivní trend, jelikož se při zavedení zákona předpokládalo, „že nyní, když věřící nebudou nuceni vydržovat církve ze svých prostředků, bude slábnout styk věřících s církvemi a faráři a náboženský život“.
Loajalitou k nedůstojnému přežívání
V důsledku výše popsaných procesů se mnozí duchovní dostávali v průběhu 50. let do existenčních potíží. Zvlášť v případě Církve československé se stávalo čím dál tím více patrnější, že – slovy pramenů – „platy všech jsou malé a nestačí k dostatečné výživě rodiny“.
Nedůstojné a komplikované životní podmínky vedly ke stoupajícímu významu měsíčních výkonnostních odměn, které komunističtí církevní tajemníci rozdělovali nikoliv s ohledem na množství a kvalitu odvedené duchovní práce, ale podle centrálně sestavených tabulek výhradně za míru loajality vůči poúnorovému společensko-politickému zřízení. Mnozí duchovní tak čelili složitému osobnímu morálnímu dilematu, jak v prostředí socialistického státu dostát vnitřnímu přesvědčení, efektivně osvědčovat vlastní víru a zároveň zajistit sobě i svým náboženským společenstvím důstojné podmínky k existenci. Hospodářské podmanění církví vůči státu se tak skutečně stalo nejefektivnějším nástrojem komunistické proticírkevní politiky v Československu.
