Pokrok si žádá oběti: Kteří vynálezci a objevitelé zaplatili za své vynálezy životem?
Co mají společného šéfkonstruktér Titaniku, propagátor krevních transfúzí a vynálezce ponorek? Jejich objevy jim přinesly slávu i smrt.
Mezi první padlé na oltáři vědy můžeme často počítat samotné vynálezce. Objevitelé, kteří se nebáli měnit kurz dějin a posouvat lidstvo kupředu, často zaplatili za svou odvahu nejvyšší cenou. (ilustrace: ChatGPT, PDM 1.0)
Thomas Andrews
Thomas Andrews (1873–1912) se měl ve svých třiceti devíti letech za čím ohlédnout. Byl šéfkonstruktérem a výkonným ředitelem společnosti Harland & Wolff a kvalitu jeho práce bychom mohli vážit v tisících tun. To podle jeho projektů byly na vodu spuštěny lodě Olympic a Britannic, které patřily k mistrovským dílům své doby. Toto technicky dokonalé ocelové duo chtěl ještě jednou překonat, a světlo světa tak spatřil Titanic.
Ten se mu úplně nepovedl, jenže chyba nestála na jeho straně. Představenstvo společnosti, pospíchající na novou zámořskou loď plnou vymožeností a luxusu, ho totiž v radě přehlasovalo.
Vůbec se mu nepozdávaly jejich „úsporné“ návrhy, například demontáž sekundární ochranné přepážky v trupu, nebo snížení počtu záchranných člunů ze 64 na 24. A výsledné selhání, kterému jako čestný host přihlížel přímo z paluby potápějící se lodi, ho evidentně tížilo. Tragického 15. května roku 1912 prý zachránil spoustu životů, ten svůj už ale nikoliv.
Horace Lawson Hunley
Pacifisté by s námi nejspíš nesouhlasili, ale je to válka a vojenství, které žene lidské poznání kupředu mílovými kroky. Důkazem je i vynález první ponorky, kterou v praxi otestoval sám její autor Horace Lawson Hunley (1823-1863).
Konfederační důstojník si byl dobře vědom nebezpečí, jaké skýtají říční opancéřované dělové čluny nepřítele. Vše měla vyřešit jeho ponorná veslice.
Teoreticky vše fungovalo výtečně: jeho podvodní zbraň se dokázala bez obtíží potopit. Jen opětovné vynoření se ukázalo být nad Hunleyho síly.
Po třech víceméně neúspěšných pokusech v Charlestonu, New Orleans a alabamské zátoce Mobile se proto rozhodne napočtvrté velet sedmičlenné posádce dobrovolníků osobně. Muži, uzavření v ocelové pasti, zahynuli dne 15. října roku 1863 všichni do jednoho.
Ponorka byla na náklady armády vyzvednuta a Hunleymu dopřáli pohřeb s poctami válečného veterána. Už o rok později pak jeho rekonstruované a vylepšené dílo potopí svou první loď a předznamená tím hrůzy budoucích ponorkových válek.
Alexandr Alexandrovič Bogdanov
Alexandr Alexandrovič Bogdanov (1873–1928) byl snílek, byť sám by asi preferoval titul „filozof“. Normálně se na takové věci neumírá, ovšem když do vašeho života zasáhne Velká říjnová revoluce, mohou vaše neformální názory působit životní komplikace.
Bogdanov se cítil být zapáleným bolševikem, ale ostatní členové rodící se komunistické strany to tak neviděli. Proto trávil čas u výslechů, ve vězení a v emigraci.
Při nucené dovolené na ostrově Capri začal pod vlivem místních legend o věčném životě pomýšlet na vědeckou realizaci nesmrtelnosti. Klíčem „průběžného oživování“ byly podle něj transfúze čerstvé krve. Čím mladší je dárce, tím lépe pro příjemce. Sám to také ozkoušel...
Krev načerpaná od vlastních adolescentních studentů mu údajně zlepšovala zrak, prodlužovala dech a zbavovala ho plešatosti. Experimentů provedl celou řadu, jedním z jeho pokusných králíků se stala i Marie Uljanovová, Leninova sestra. Rozhodně ale tento nevšední průkopník a hlasitý propagátor transfúzí podcenil přípravu: netušil, že jeden mladíků byl nakažen tuberkulózou a malárií. Po této kúře Bogdanov roku 1928 umírá.
