Pomalý pád království: Jak se Václav II. dokázal tak nehorázně zadlužit?
Když na počátku 90. let 13. století kutnohorští havíři objevili nová ložiska stříbrných rud, otevřeli tak novou kapitolu českých zemí a na chvíli pozastavili blížící se konec Přemyslovců…
Oslňující stříbrná zář skutečně Přemyslovcům vytáhla trn z paty, neboť slovy kronikáře „král český je nepřemožitelný, má v Kutné Hoře přes šedesát tisíc havířů, kteří mu ve dne v noci z dolů stříbro vynášejí“. Tato zpráva se může zdát nadnesená, přesto patří mezi ty střídmější. Neboť jiné prameny udávají, že v Kutné Hoře kutalo na sto tisíc havířů z různých částí Evropy!
Z daleké Itálie byli pozváni právníci a finančníci, kteří pomáhali českému králi s vydáním nového horního zákoníku. Ražbou pražských grošů, nové a silné měny, stvrdil král své výsadní postavení ve střední Evropě. Stal se jedním z nejbohatších panovníků! Podle dnešních odhadů produkovaly Čechy až 41 % veškerého evropského stříbra a na konci 13. století se tak staly skutečnou stříbrnou velmocí.
Úměrně tomu se rozmáhala panovníkova politická síla. V roce 1300 se Václav II. stal králem polským, o rok později nechal korunovat svého syna Václava na krále uherského. Evropa žasla. A záviděla mu jeho moc i bohatství.
Historie se neopakuje
Římský král Albrecht I. Habsburský už dlouho nervózně pozoroval úspěchy českého krále. V roce 1304 žádal, aby mu Václav II. na šest let podstoupil Kutnou Horu a k tomu se vzdal vlády v Polsku a v dalších knížectvích. Rozumí se samo sebou, že český král na tyto drzé žádosti nepřistoupil. Sebevědomý Albrecht se tedy chystal na válečnou výpravu a na podzim roku 1304 vtrhl s velkým vojskem do Čech. Zastavil se až před Kutnou Horou. Německý král čekal rozhodující bitvu, která se měla stát připomínkou slavného klání na Moravském poli, kde se střetli otcové obou znesvářených králů: Přemysl Otakar II. a Rudolf Habsburský. Tehdy Habsburkové uspěli a Albrecht si kladl jediný možný cíl: zopakovat otcovo vítězství.
K žádné bitvě ale nedošlo. Silná královská posádka ve městě a odhodlaní obránci z řad havířů znemožnili Albrechtovi hornické město dobýt. Blížící se zima, nespokojenost uherských bojovníků v Albrechtově táboře, řádění úplavice a také zvěsti o šikujícím se Václavovu vojsku v nedalekém Kolíně se rozhodným způsobem podepsaly na morálce říšského vojska.
Navíc do potoka, který tekl k nepřátelskému vojsku a z něhož žízniví Albrechtovi vojáci pili, prý kutnohorští havíři vylévali nečistotu z hutí, mour, strusku a bahno. „Po stříbře žíznili – stříbrnou strusku pili,“ lakonicky poznamenal kronikář Petr Žitavský. Za těchto podmínek nezbylo říšskému králi nic jiného, než dát rozkaz k odchodu. Za neustálého dotírání českých rytířů se nepřátelské vojsko vracelo potupně domů.
Král boháč dlužníkem
Ano, záchrana hornického města byla pro Václava II. víc než důležitá. Důvod? Obrovské dluhy! Jak k nim ale pravděpodobně nejbohatší král Evropy přišel? Jeho dluhy spláceli i Lucemburkové! A celková výše dluhu ještě v roce 1316 činila přes 28 tisíc hřiven!
Dnes každý finančně gramotný člověk ví, že výdaje nesmějí převyšovat příjmy. Ve středověku si s tím však mnoho panovníků nelámalo hlavu. Typický ostrý kontrast prostupující celou středověkou společností se projevil i zde. Když měl panovník pokladnici prázdnou, zavedl mimořádné berně či si jednoduše vypůjčil. U bohatého patriciátu, u klášterů, u šlechticů, kterým za půjčky dával hrady do zástavy. A také u židů, jimž jako jediným byla povolena lichva.
Nejinak to bylo u Václava II. Jeho expanzivní politika zahrnující plány v Polsku, v Uhrách či v Míšni zatížila pokladnu natolik, že příjmy z Kutné Hory zkrátka nestačily. A tak mu nezbývalo nic jiného, než si půjčovat. Díky Kutné Hoře dostával úvěry mnohem snadněji než jiní panovníci, bez složitých úpisů a drahých zástav. A on bezstarostně žádal o další a další peníze.
Za co Václav II. utrácel? Za žoldnéře pro výpravy do zahraničí. Vykupoval také rozličná území. Například roku 1297 si za pět tisíc hřiven stříbra pořídil od svého rivala Vladislava Lokýtka Krakovsko a Sandoměřsko. Později si za čtyři tisíce hřiven přikoupil i vládu ve Velkopolsku. Velikou finanční zátěž představovalo ovládnutí neklidných Uher, kde roku 1301 nastoupil jako král jeho syn Václav. Byť přijal jméno Ladislav V., zdaleka ne všichni uherští magnáti Přemyslovcům přáli. A jejich věrnost bylo třeba neustále zajišťovat dary.
Král umělec mecenášem
Vedle nákladné expanzivní politiky představovalo další zátěž financování panovnického dvora. Za Václava II. zakotvila v českém království nová móda, kterou dnes nazýváme rytířskou kulturou. Ihned si získala velkou oblibu. Melancholickému Václavu II., který se děsil i kočičího mňoukání, nedovolovalo chatrné zdraví a citlivá povaha napodobovat rytířské činy jeho otce Přemysla II. Otakara. O to častěji pořádal nejrůznější slavnosti, rytířské turnaje a jako štědrý mecenáš obdarovával čerstvě pasované rytíře.
Nezapomínal ani na žertéře a pištce, kteří se starali o pobavení dvora, či pěvce lásky minnesängry a autory oslavných hrdinských eposů. Není bez zajímavosti, že sám Václav II. stvořil tři milostné básně! Pražský dvůr si zkrátka získal pověst jednoho z nejvyhlášenějších a také nejvyhledávanějších panovnických dvorů středověké Evropy. Na současníky však nejvíce zapůsobila korunovace Václava II. a jeho ženy Guty Habsburské na českého krále a královnu v roce 1297. Musela stát ohromné výdaje. Říšská a slezská knížata, německý král, spousta rytířů, arcibiskupové, biskupové a další církevní hodnostáři, ti všichni měli užasnout nad okázalou nádherou. Protože Pražský hrad nestačil náporu vznešených hostů, vystavěli na místě dnešního Smíchova sroubený palác. Noční ulice osvětlovaly hořící pochodně a lidé si mohli nabírat víno, které bylo na dnešní Havelské náměstí přiváděno podzemními trubkami. Kdo zrovna nehodoval, mohl se bavit rytířským kláním, závody v běhu nebo pěstními souboji.
Na závěr uveďme, že na korunovaci oblékl král plášť zdobený tenkými plátky ze zlatého plechu, z nichž každý byl zakončen jedním velkým a čtyřmi malými drahokamy nejrůznějších druhů. Tyto zlaté plíšky připomínaly šupiny, takže král vypadal jako zlatá rybka. Cena pláště se prý přehoupla přes čtyři tisíce hřiven...
Když byl zlomen meč, kradl i biskup
Ve Zbraslavském klášteře nad hrobkou Václava II. stojí jakýsi rytíř z družiny Viléma Zajíce z Valdeka. Avšak místo pietních slov či tiché modlitby za mrtvého pronáší tato slova: „Za tvého života, králi, jsme se neodvážili spáchati žádnou loupež, nikomu neubližovati, netroufali jsme si učiniti někomu křivdu, nyní ty spíš v prachu, nyní hniješ a my žijeme a děláme, co si volí chuť kohokoliv.“ A tu začne rytíř královu sochu na náhrobku fackovat. To alespoň rozhořčeně tvrdí Petr Žitavský, autor Zbraslavské kroniky a pozdější opat téhož kláštera. A dodává, že výtržník byl z boží vůle potrestán slepotou.
Ať už je tato historka pravdivá, nebo ne, dokonale vystihuje společenskou situaci. Poté, co byl 4. srpna roku 1306 nad dynastií zlomen pomyslný meč, dopadla na české království nejistota a obava o budoucnost. Prakticky ze dne na den začala dávat sebevědomá šlechta svému okolí najevo, co si představuje pod pojmem šlechtická svoboda. Plundrování země, rabování cizího majetku, okrádaní poddaných… Dokonce i rytíři biskupa Jana IV. z Dražic nezůstávali pozadu. Kdo mohl, kradl – kde mohl.
Hledání (staro)nové dynastie
Vesnice i menší města se třásla před zvukem kopyt koní přijíždějících šlechticů. O něco lépe na tom byla hrazená města, ale ani ona si nemohla být ničím jistá. I když Rudolf Habsburský, syn německého krále Albrechta, usedl na český trůn poměrně záhy, měl příliš málo času na to, aby uvedl zemi do pořádku. Byť se snažil.
Po jeho předčasné smrti se budoucnost země řešila znovu a ještě palčivěji. I když už žádní legitimní mužští potomci z rodu Přemyslovců nezbyli, zůstávaly ještě dcery Václava II. Anna se provdala za Jindřicha Korutanského. Ten byl šlechtě mnohem milejší. Nerozhodný a zahálčivý panovník neměl sílu ani vůli nastolit v zemi pořádek. A tak ji šlechtici s chutí dál rozkrádali. Především bohaté kláštery s přilehlými statky se stávaly vítaným cílem nezvaných návštěv. Šlechtice nezajímalo, co je boží, ale kde je zboží. Proto se v hlavách opatů cisterciáckých klášterů zrodil plán na dosazení nové dynastie na český trůn. Svého favorita našli u Lucemburků a pomoci jim měla dosud svobodná Eliška Přemyslovna. Právě ji zaslíbili Janu Lucemburskému a nadepsali novou kapitolu našich dějin…
