Propojení kříže se svastikou: Výstroj německého polního kněze

Tradice duchovní služby v německé armádě sahá až do 19. století. Tak jako téměř ve všech armádách i v německé sloužilo mnoho věřících a nejvyšší velení si uvědomovalo potřebnost církve pro mužstvo. V roce 1935 proto spolu se znovu zavedením branné povinnosti došlo rovněž k reorganizaci této složky a vznikly čtyři nové funkce duchovních: vojenští Kriegsoberpfarrer (hlavní válečný kněz), Kriegspfarrer (válečný kněz) a civilní Standortpfarrer im Hauptamt (místní kněz Hlavního velení) a Standortpfarrer im Nebenamt (pomocný místní kněz). 

Kněží třetí a čtvrté kategorie působili jako civilní zaměstnanci na celý, respektive částečný úvazek, posledně jmenovaní za svými svěřenci docházeli ze svých domácích farností podle rozpisů služeb. Jednalo se především o neděle a křesťanské svátky, o sloužení mší svatých a svatou zpověď, případně o pastorační činnost za účelem povzbuzení věřících vojáků ve službě.

Profesionální duchovní

Od roku 1937 však docházelo k nahrazování civilních duchovních, kteří působili jako externí zaměstnanci, kompletně armádními faráři. Do války tedy vstupovala německá branná moc výhradně s profesionálními vojenskými kněžími. Část z nich dál působila v původních kasárnách a další se spolu se zdravotnickým personálem přesunuli blíže k frontě. 

Jejich služba se přenesla i do samotného pole – blíže k jejich svěřencům. Nejednalo se však o působení přímo v bojových oblastech, i když existují doklady o působení farářů v první linii – jednalo se spíš o výjimky. Ve většině případů se jejich působištěm staly nemocnice, lazarety a posádky v blízkém či vzdálenějším okolí, kde kromě běžných kněžských povinností rovněž pomáhali s vedením matrik, seznamů zraněných a padlých, případně jim připadala povinnost oznámit smrt vojáka jeho rodině.

U esesmanů jen výjimečně

Povinnosti duchovních i za války vypadaly v mnohém podobně jako v míru. Jednalo se především o mše, mnohokrát v improvizovaných polních podmínkách, svaté zpovědi a čím dál víc o poslední pomazání a pohřby padlých. Zvyšoval se také počet důvěrných rozhovorů, kdy se voják prostřednictvím kněze potřeboval zbavit vnitřního strachu či nejistoty pramenící z pobytu na frontě. Polní faráři vycházeli vstříc i místnímu obyvatelstvu a zajišťovali křest, sňatek, poslední pomazání a pohřeb v případě, že se v okolí nenacházel místní civilní kněz. Armádní kněží sloužili dobrovolně. V rámci Wehrmachtu působily samostatně skupiny farářů u dvou jeho složek – Heer (pozemní armády) a Kriegsmarine (válečného námořnictva). U Luftwaffe duchovní služba oficiálně neexistovala, přesto tam malá skupina kněží působila v řadách zdravotnického personálu. Naproti tomu Waffen-SS se samotnou víru snažily vytěsnit – církevní pracovníci tam působili jen výjimečně. 

Armádní duchovní (přibližně na úrovni důstojníků) působili většinou na úrovni divizí, a to rovnoměrně katoličtí i evangeličtí. Zastřešoval je Feldbischof (polní biskup) hodnostně na generálské úrovni, a to opět dva – jeden pro každé vyznání. I přesto, že služba v týlu přinášela méně rizik než na frontě, vybrala si mezi faráři smrt svou daň, ať už šlo o nemoci, nehody či dělostřelecké přepady nepřítele zaměřené na německý týl. Podle statistik prošly během druhé světové války službou v německé armádě stovky kněží, zemřelo pouze několik jednotlivců. 

S biblí i waltherem v ruce

Zobrazený figurant Klubu vojenské historie Tyrnau (Trnava) představuje katolického duchovního, jenž sloužil u Wehrmachtu na východní frontě v roce 1944. U ozbrojených sil třetí říše byl poměr katolických a evangelických (či protestantských/luteránských) kněží přibližně vyrovnaný, což odpovídalo zhruba paritnímu zastoupení těchto dvou hlavních křesťanských vyznání mezi mužstvem. Oficiální označení této profese znělo Kriegspfarrer (válečný farář), též Heeresgeistlicher (armádní duchovní) nebo Feldgeistlicher (polní duchovní).

1. Důstojnická brigadýrka s tmavofialovým lemováním, křížkem označujícím duchovního a důstojnickými insigniemi. Zlatá – generálská varianta – zůstávala vyhrazená pro vyšší církevní hodnostáře – biskupy.
2. Chybějící výložky měly mezi vojáky odbourat odstup a posílit důvěru v kněze, tak aby působil jako přirozený most mezi důstojníky a mužstvem.
3. Duchovním římskokatolického vyznání náležely výložky na fialovém podkladu s fialovou „barvou zbraně“. Evangeličtí faráři nosili podklad výložek zelený.
4. Kříž na řetízku jako hlavní rozlišovací znamení kněze.
5. Pro vojenské využití vznikaly malé zpěvníky obsahující základní modlitby a písně pro potřeby polních mší.
6. Bílá páska s červeným křížem doplněná o fialový pás označuje duchovního.
7. Na standardním důstojnickém opasku se dvěma trny se nachází osobní zbraň, většinou lehká 7,65mm pistole Walther PP nebo PPK. Jako nebojující personál měli vojenští faráři působit neozbrojení, ale především realita východní fronty to neumožňovala. Na dobytém území SSSR dostali duchovní povinnost nosit osobní zbraň rozkazem.
8. Štóla na krku označuje duchovního „ve službě“. Pro různé příležitosti existovaly štóly různých barev.
9. Standardní polní uniforma důstojnického střihu, duchovní v poli však nosili častěji upravené stejnokroje pro mužstvo.
10. Policejní pistole Walther PPK vyrobená ve firmě Zella Mehlis přibližně v roce 1935 pro sedm nábojů 7,65 mm Browning.
11. Zásobník a náboje 7,65×25 mm Browning, určené spíše pro policejní než armádní využití, s nedostatečným zastavovacím účinkem.
12. Štóla měla v závislosti na období církevního roku různé barvy: fialovou (postní čas), bílou (Vánoce, Velká noc, svatby, křty) a červenou (Velký pátek)

---

Čtěte také:

Po stopách války: Na Benešovsku fungoval výcvikový prostor Waffen-SS

Přívětivá krajina dolního Posázaví a Neveklovska-Sedlčanska je vyhledávaným turistickým cílem středních Čech. Do její paměti se však natrvalo vryla krátká válečná existence výcvikového prostoru...