Roky bez léta: Jak malá doba ledová měnila dějiny Evropy a život jejích obyvatel
Zatímco v současnosti nás tíží oteplování planety, v minulosti lidé řešili opačný problém, pro který se vžil pojem malá doba ledová. Tato změna klimatu, kterou lze pozorovat přibližně mezi 13. a 19. stoletím, ovlivnila především život na evropském kontinentu.
Lidé ve středověku a raném novověku neměli takové možnosti jako dnes, aby mohli mimořádně mrazivá období vědecky zkoumat. Orientovali se podle vlastních znalostí a zkušeností předků. Že vládnou jiné klimatické podmínky, nicméně poznali jednoduše podle většího množství sněhu, nižších teplot, a především neúrody, ze které pramenil nedostatek jídla a hlad. Před moderními výzkumy 20. a 21. století se lidé o existenci historického ochlazení dozvídali prostřednictvím obrazových a písemných záznamů.
Výpovědi o době chladu
Jak vnímali malou dobu ledovou současníci, se zrcadlí v dobovém umění. Bílé vánoční období a zasněženou krajinu zachycují například obrazy Pietera Brueghela staršího Lovci ve sněhu (1565) a Klanění tří králů ve sněhu (1567). Odkaz na velké množství sněhu a nízké teploty najdeme i v knize Vánoční koleda (1843) od anglického autora Charlese Dickense. Také slavný spisovatel Daniel Defoe popisoval v díle Robinson Crusoe (1719) mimořádně mrazivé počasí během října při cestě Pátka s Robinsonem přes Španělsko do Anglie: „Nebohý Pátek se opravdu bál, když viděl hory celé pokryté sněhem a cítil zimu, jakou dosud nikdy ve svém životě necítil. Byla to ta nejkrutější zima v celé Evropě, jakou kdo pamatoval.“
Malá doba ledová zanechala svou stopu rovněž ve slavných houslích zvaných stradivárky. Jejich tvůrce Antonius Stradivarius je vyrobil na přelomu 17. a 18. století, kdy bylo podnebí obzvlášť chladné, proto došlo ke zpomalení růstu stromů, což vedlo k větší hustotě dřeva. Právě ta přispěla k nezaměnitelnému zvuku nástroje.
Další zdroj informací o malé době ledové představují písemné prameny, jako jsou kroniky či soupisy půdy. Z těch je patrné, že se nestabilní počasí podepsalo na kvalitě obilí, které v důsledku zimy nedozrálo. Také se snížila produkce fazolí či hrachu. Vinaři napříč Evropou si stěžovali nejen na špatnou úrodu, ale i na kyselejší chuť hroznů, a vegetační období se mnohdy zkrátilo o jeden až dva měsíce. Nejhorší známý dopad zimy byl zaznamenán v 19. století v Irsku, kde vedla špatná úroda brambor k hladomoru, během nějž zemřely až 2 miliony obyvatel. Z dobových záznamů je ovšem znatelný i hospodářsky pozitivní dopad malé doby ledové, která z dlouhodobějšího pohledu napomohla rozvoji exportu a importu plodin včetně dálkového obchodování, donutila modernizovat používané vybavení a stroje v zemědělství.
Přínos vědeckého pokroku
Teprve možnosti 20. století dovolily propojit popisy dobového klimatu s moderními vědeckými poznatky, a vysledovat tak historické změny ve stavu podnebí. Termín malá doba ledová byl poprvé použit v roce 1939 americkým geologem nizozemského původu Françoisem Émilem Matthesem, který se badatelsky věnoval severoamerickým ledovcům. Podle něj se malá doba ledová vztahovala na časově delší období posledních 4 000 let, které dnes známe pod názvem neoglaciál. V důsledku dalšího výzkumu se pojem ustálil ve významu mnohem kratšího období, během něhož došlo k nejvýraznějšímu ochlazení klimatu.
Tato perioda měla začít přechodem z teplého a klimaticky optimálního podnebí k zesílenému zalednění a skončit ústupem ledovců. Vědci se dodnes přou, kdy tyto dva okamžiky nastaly, což jim výrazně ztěžuje skutečnost, že největší zimu zaznamenal každý kontinent v jiném století: pro Evropu a Asii bylo nejmrazivější 17. století, Severní Amerika zažila nejstudenější období v 19. století, subtropický pás Atlantiku byl zas velmi chladný na přelomu 17. a 18. století. Vzhledem k těmto rozdílům nelze s jistotou určit, zda malá doba ledová dosahovala globálních rozměrů.
Ucelené vědecké zachycování teplot sahá teprve do doby před dvěma sty lety. Právě kvůli absenci přístrojových měření ze starších období měli klimatologové ztíženou práci a badatelé si museli pomoci jinými metodami. Zde jim přišly vhod dobové záznamy dávných kolegů i laické veřejnosti nebo klášterní anály, uvádějící informace o velikosti sklizně v daném roce. Dále se měřily výkyvy na základě změn cen komodit, zejména již zmiňovaného obilí.
Momentálně nejpřesnější analýza vychází ze zkoumání struktury a složení ledovců. Jimi se zabýval především Ústav arktického a alpského výzkumu v Coloradu (INSTAAR) nebo Norské výzkumné středisko zaměřené na výzkum klimatu v Bergenu (NORCE). Zajímavým alternativním ukazatelem mohou být i pohyby zvířat. Například treska žije pouze v mořích o teplotě mezi 2–13 °C. Rybáři v Grónsku nebo na Faerských ostrovech ji proto nemohli do přelomu 19. a 20. století ulovit, tamější vody byly do té doby studenější.
Teploty klesají
Začátek malé doby ledové předznamenalo období od konce 13. do počátku 15. století. Tehdy se stabilní klima začalo měnit v nepředvídatelné počasí s teplými a suchými léty, silnými bouřkami a poryvy větru. Výsledky nejnovějších výzkumů sedimentů ukázaly, že prudká proměna nastala náhle na přelomu 13. a 14. století. Její příčinou zřejmě nebyl pouze jeden faktor, nicméně ji s nejvyšší pravděpodobností z velké části způsobila vulkanická činnost a sopečné výbuchy. Těmi se do vzduchu dostávají aerosoly, které způsobují ochlazení zamezením průniku slunečních paprsků na povrch Země. Současně se na popelu poletujícím vzduchem srážejí kapky vody a dochází k častějším srážkám, jež také přispívají k ochlazení ovzduší.
Mezi další klíčové faktory patřily změny v oceánském proudění či sluneční činnosti. U té je od 13. do 19. století možné pozorovat celkem čtyři etapy takzvaného minima sluneční aktivity, které vždy doprovázelo studenější období, růst ledovců a neúroda půdy.
Co se týče konkrétního teplotního ochlazení, podle vědců se malou dobou ledovou rozumí mírné snížení teplot především severní polokoule, kde během 15. až 19. století poklesly přibližně o 0,6 °C oproti dřívějšímu průměru. Jakkoliv se tato hodnota nezdá být vysoká, došlo k výraznému vychýlení do té doby zažitých procesů a návaznosti přírodních cyklů.
Možní viníci
Vědci dokázali na základě datování zuhelnatělých stromů a analýzy geochemických údajů identifikovat domnělého původce začátku malé doby ledové. Tím měl být vulkán Samalas na indonéském ostrově Lombok, který vybuchl koncem 13. století. Jeho erupce byla dostatečně silná, aby dokázala způsobit změny klimatu, zároveň se vyvržený materiál geochemicky shoduje se vzorky sopečného skla objeveného v ledových jádrech Arktidy a Antarktidy. Mohutný výbuch údajně zapříčinil takzvaný rok bez léta, kdy nastaly bezprostřední problémy s úrodou vlivem podprůměrných teplot v letních měsících.
Sopečná činnost se nevyhnula ani americkému kontinentu. V roce 1600 vybuchl vulkán na území dnešního Peru. Erupce zavinila zastínění slunečního záření v nejbližším okolí po dobu deseti dní a sopečné částečky znečistily zemědělskou půdu. Událost zachycují písemná svědectví, a není tak pochyb, že k explozi došlo, ale dodnes není jasné, která sopka v Jižní Americe ji měla na svědomí.
V roce 1783 způsobila desetileté ochlazení o 4,8 °C erupce sopky Laki na Islandu. Měla negativní důsledky nejenom pro Islanďany, kteří přišli o 80 % ovcí a 50 % skotu, ale i pro obyvatele Velké Británie, kde zemřelo zhruba 23 000 lidí na otravu ze zplodin jedovatého mraku, jenž byl viditelný i v Berlíně a v českých zemích. S výbuchem sopky se pojilo studené léto. V červnu 1783 se tak Angličané probudili do zasněžené krajiny, jak v dopise zaznamenal sir John Callum.
Chladné počasí se opět podepsalo na poklesu úrody a z něj vyplývající celkové nespokojenosti obyvatel, která vyvolala sociální napětí. V té době se na horách hromadil sníh, Dunaj, Labe či Vltava zamrzly a na jaře 1784 vše vyústilo v největší záplavy, jaké Evropa do té chvíle zažila. V Praze dosáhla voda až na Staroměstské náměstí a Karlův most přišel o několik pilířů i soch. Jeho oprava trvala čtyři roky.
Nejstudenější roky
Mezi další výbuchy, které ovlivnily klimatické podmínky na Zemi, se řadila erupce sopky Tambora na indonéském ostrově Sumbawa v roce 1815, jejíž exploze byla doposud největší zaznamenanou erupcí v dějinách. Tento výbuch zabil v bezprostředním okolí více než 10 000 osob, zničil celou úrodu a zahubil téměř všechna domácí zvířata na ostrově. Ačkoliv byl jeho dopad nejprve znát pouze na lokální úrovni, zanedlouho negativně ovlivnil i jiné části světa. V Severní Americe a Evropě se postupně znatelně ochladilo a nastal jeden z nejstudenějších roků. V roce 1816 často pršelo a teplota klesla. Léto tehdy bylo průměrně o 2–4 °C chladnější, takže opět nastal rok bez léta.
Pro Evropu znamenalo období mezi lety 1805–1820 nejstudenější časy v rámci staletí dlouhé malé doby ledové. Kromě mrazivého počasí obyvatele i v tomto případě trápila neúroda brambor a obilí, s čímž souvisely rostoucí ceny surovin. Dochované záznamy z území Velké Británie, Francie, Německa i dalších zemí shodně popisují, že se tyto roky pojily s nárůstem chudoby a obecného neklidu, zaviněnými rovněž napoleonskými válkami. Rok 1817 dokonce ve Švýcarsku vstoupil do dějin jako „rok žebráků“, neboť se ulice hemžily žebrajícími dětmi. Zároveň jsou z této doby zdokumentovány případy chudých lidí, kteří se museli živit šťovíkem, mechem a masem z koček.
Poslední zásadní erupce vulkánu, jež souvisela s malou dobou ledovou, proběhla v roce 1883 v Indonésii. Výbuch sopky Krakatoa dosahoval takové velikosti, že její objem vědcům dodnes slouží jako index pro měření rozsahu vulkanického oblaku. Exploze tehdy omezila přístup slunečního světla na většině míst světa o 15 až 20 %. Pro české prostředí má Krakatoa i kulturní význam, jelikož se jejím názvem nechal inspirovat spisovatel Karel Čapek při pojmenovávání svého díla Krakatit (1924).
Negativní i pozitivní dopady
Kromě nedostatku jídla a chudoby přinášela malá doba ledová i řadu společenských nepokojů, které mohly stát vládce či celé dynastie místo na trůnu. Mráz vedl k migračním proudům, které postupovaly jak v rámci jednotlivých států z venkova do rozvíjejících se měst, tak do domnělých teplejších krajin v cizině. Chladné období neovlivňovalo jen lidskou populaci, ale i zvířata a stromy. Vědci kupříkladu zjistili, že teplomilné buky, kterým se v chladnějších podmínkách moc nedařilo, postupně nahradily borovice a duby.
Kvůli nižší úrodnosti půdy si státy nevystačily s vlastní produkcí potravin. I vlivem malé doby ledové se tak do Evropy dostaly třeba brambory, které se zde coby nenáročné plodiny začaly pěstovat ve velkém. Dovážela se také rajčata nebo kukuřice, směrem do světa se naopak vyvážela pšenice, víno či živočišné produkty. Období chladu mělo kromě obchodu dopad i na změnu zažitých způsobů hospodaření. V českých zemích například došlo k přechodu na takzvané úhorové zemědělství, kdy část půdy ležela nějakou dobu ladem a měla čas na obnovu živin či omezení množství škůdců.
Úbytek obyvatel způsobený hladomory či kolísající hospodářská situace států vedly v první polovině 19. století k vytvoření zárodku sociální politiky a státní pomoci. Dalším výdobytkem malé doby ledové bylo také rozšíření bruslí, usnadňujících pohyb na ledu za účelem pohybu, obchodu, a později trávení volného času. V důsledku ochlazení se vyvinuly i různé další prostředky určené k dopravě na ledu. Kromě saní to byly speciální lodě připomínající plachetnice, které měly vespodu kovové části ke klouzání.
Malá doba ledová zanechala svou stopu také v pranostikách, navázaných na meteorologické předpovědi, jež se předávaly ústně především mezi 16. a 19. stoletím. V polovině května tak přichází ledoví muži Pankrác, Servác a Bonifác, se 26. červencem se pojí rčení „svatá Anna, chladna z rána“ a 11. listopadu přijíždí sv. Martin na bílém koni.
