Skuteční králové Šumavy: Jak se za minulého režimu prchalo na Západ?
Ti, kteří se za minulého režimu chtěli dostat na Západ, měli pouze několik možností. Jednou z nich bylo dostat se k lidem, kteří Šumavu dobře znali a mohli je klikatými pěšinkami převést přes hranici. Tehdy vznikl pojem „král Šumavy“…
Tajemná Šumava proslulá svými hvozdy odděluje Česko a sousední Německo. Otevřené hranice, které v současnosti považujeme za samozřejmost, za sebou mají desetiletí zcela jiná. Po vzniku komunistického Československa právě tady stát vybudoval „železnou oponu“, která měla totalitní stát neprodyšně oddělit od svobodného demokratického světa. Příběhy, které se na ní odehrály, končily v příliš mnoha případech tragicky.
Film
Téměř kultovní film Král Šumavy natočil v roce 1959 režisér Karel Kachyňa. Předvedl v něm své režisérské umění v celém rozsahu. Brilantní řemeslo a herecké obsazení zaručovaly zájem diváků a popularitu nejen tehdy, ale dodnes se tento film vrací na obrazovky. Paradoxně tak komunistická propaganda slaví úspěch i v současnosti. Jednoznačně se snímek svým uměleckým zpracováním vymyká dalším filmovým či literárním počinům s podobnou tematikou. Tehdejší zadání bylo zcela jasné: oslavit heroické pohraničníky, kteří s nasazením života chrání obyvatele socialistického státu. A jako padouchy pak zobrazit ty, kteří nechtěli ve státě „světlých zítřků“ pod taktovkou komunistů žít.
Bývalý příslušník Pohraniční stráže Rudolf Kalčík znal prostředí okolo hranic velmi dobře. Toto téma začal zpracovávat nejprve v povídkách, poté ve scénáři pro film a posléze i v románu Král Šumavy. Oficiální ideologický výklad spolu s propagandou vždy dodržel a stal se tak jedním z autorů tzv. bezpečnostní problematiky. Coby spisovatel měl nesporný talent, propaganda se v jeho dílech neobjevovala prvoplánově. O to ovšem byla nebezpečnější, protože dané události předváděl čtenářům či divákům v sympatickém hávu – jenže oproti skutečnostem zcela naruby, než jak se udály ve skutečnosti.
Králové Šumavy
Konec 2. světové války pro šumavské pohraničí znamenal zásadní změny ve složení obyvatel. Do té doby tam většinou žili Němci a po jejich vysídlení se pohraničí vyprázdnilo. Z vnitrozemí sem pak přišli noví obyvatelé, a ještě než stačili „zapustit kořeny“ a sžít se s daným územím i sami mezi sebou, přišel únorový převrat v roce 1948 a na Západ se snažily utéci tisíce emigrantů. Aby byly tyto útěky znemožněny, budoval se postupně systém zátarasů nazývaný „železná opona“ a posléze došlo i ke zřízení speciálních vojenských jednotek Pohraniční stráže. Právě oblast Šumavy patřila k těm nejstřeženějším hranicím.
Dostat se do Bavorska bylo tehdy nejen dobrodružné, ale častokráte i životně nebezpečné. Člověk neznalý tamního terénu neměl šanci. Neznal úskalí lesních pěšin ani riziková místa. Navíc neměl ponění ani o systému fungování ostrahy a o metodách práce strážců hranic. Klíčovými prostředníky se tak pro ně stali převaděči – lidé, kteří aktivně pomáhali jiným dostat se přes hranici.
Převaděč musel dobře znát terén i organizaci strážní služby, musel tedy být tzv. domácím. Nejčastěji šlo o místní usedlíky, a to z obou částí hranic. K tomu ještě bylo nutné, aby jejich povolání nevzbuzovalo nežádoucí pozornost a otázky, proč se tam či onde pohybují. Rekrutovali se tedy z hajných, porybných, lesních dělníků, místních hoteliérů, a dokonce i ze zaměstnanců bezpečnostních struktur: bývalých pracovníků předúnorové finanční stráže nebo příslušníků Sboru národní bezpečnosti.
Někdy pracovali jako solitéři na vlastní pěst, jindy vznikaly celé dobře organizované převaděčské skupiny. Ti, kterým se nejvíce dařilo, se stali legendami – lidé je obdivovali a přezdívali jim „králové Šumavy“. Nevíme sice přesně, kdy se tento termín objevil, jeho výskyt je spolehlivě doložen až v 50. letech minulého století.
Josef Hasil
Za nejslavnějšího „krále Šumavy“ bývá považován Josef Hasil, rodák z malé vesničky Zábrdlí nedaleko Husince na Prachaticku. Narodil se roku 1924 a pocházel z chudé a početné rodiny. Vyučil se bednářem a už za protektorátu se zapojil do protinacistického odboje. Zřejmě i tato zkušenost ho přivedla k rozhodnutí, aby po skončení války vstoupil do Sboru národní bezpečnosti. Přidělili ho k pohraničnímu útvaru Zvonková v okrese Český Krumlov. Hodnotili ho jako ukázněného a nemluvného samotáře, který se příliš politicky neangažuje.
Když ho v říjnu 1948 jeho kamarád požádal, aby pomohl převést přes hranice trojici lidí, nezaváhal. Podařilo se to ale jenom zčásti: dotyčné do Bavorska převedli, ale při zpáteční cestě je chtěl zatknout příslušník německé stráže. Hasil se s ním popral a poté, co se dostal zpět na československé území, byl zadržen a v únoru 1949 dokonce odsouzen do vězení.
Kurýr převaděč
Po pár měsících se Josefu Hasilovi podařilo z vězení v Horním Jiřetíně u Mostu utéct. Po strastiplné a riskantní cestě přes Čechy se dostal až na Strakonicko a poté do západního Německa. Začala tak jeho dráha kurýra-převaděče, která trvala až do roku 1952. Během této doby se mu podařilo dvanáctkrát až patnáctkrát přejít přes hranice a převést na Západ zhruba dvacítku lidí. Jen jedno – pro něj tak zásadní převedení se mu nepodařilo: přesvědčit k odchodu na Západ svou snoubenku, se kterou měl malého syna.
Velmi rychle se Hasil stal legendou. Jeho odvaha přiváděla k úžasu. Třikrát se dostal do přestřelky, dvakrát to dokonce vypadalo, že zemře. Poprvé v prosinci 1949, kdy převáděl do Německa dva uprchlíky z tábora nucených prací a cestou narazili na pohraničníky. Podařilo se mu uprchnout, ale na místě zůstala jeho aktovka s tajnými dokumenty. Následovalo rozsáhlé zatýkání všech, kteří s ním měli co do činění. Patřila mezi ně jeho matka, sourozenci i snoubenka. Část z nich komunistický režim uvěznil, někteří se po propuštění stali objekty sledování a perzekuce ze strany Státní bezpečnosti. Při druhé přestřelce v září 1950 Josefovi opět přálo štěstí. Uniknl, ale postřelili jeho bratra, který vzápětí zemřel.
Pomyslnou trojici završil v květnu 1951. Tehdy se Josef Hasil spolu se dvěma kolegy vracel ze své mise v Československu. Unikl, ale jednoho z kolegů estébáci zatkli. Zřejmě tehdy se Hasil rozhodl skončit svou kariéru profesionálního kurýra. Z Evropy odjel do USA. David Žák v životopisném románu Návrat Krále Šumavy píše: „Hasil byl jedním z nejlepších agentů, protože přinášel cenné informace o uranu, a dokonce i informaci o tom, že StB zatkla Rudolfa Slánského. O tom v Československu nikdo nevěděl, takže to západní rádia hned odvysílala.“
Šumavští pašeráci
Hranice mezi státy vždy patřily k místům, kde kvetlo pašeráctví – tedy nepovolené dodávky zboží. Na Šumavě se od nepaměti čile praktikovalo a živilo velkou část místních obyvatel. Pašovalo se sladidlo cukerín, tabák i dobytek. Pašeráci skvěle znali zdejší náročný terén, stejně jako schůdné stezky. A nechyběla jim odvaha. Častokráte se museli postavit strážcům hranic tváří v tvář a navíc se – pokud bylo třeba, i ubránit. Mezi místními byli za tyto schopnosti obdivováni a pašeráctví přežilo až do let poválečných.
Z pašerácké rodiny pocházel také Franz Nowotny, který při křtu dostal jméno Kilian. Pocházel z Nových Hutí a se vyučil ve Vimperku řezníkem. Jenže jeho otec byl jedním z nejslavnějších šumavských pašeráků a synka s sebou začal brát na cesty už v jeho devíti letech. Nowotný jeho řemeslo takříkajíc „zdědil“. V období prvorepublikového Československa si několikrát vysloužil trest, nejčastěji právě za pašeráctví.
Válku coby sudetský Němec prožil v armádě, jistý čas strávil také v zajetí a pak v internaci ve spojeneckém zajateckém táboře ve Francii. Zda se po válce vrátil domů, kde žila jeho manželka a děti, nevíme. Od roku 1946 už ale žil v Bavorsku, necelých třicet kilometrů od hranic s Československem.
Smrtelné zranění
Tehdy začal Nowotny spolupracovat s americkou zpravodajskou službou. Převáděl kurýry do Československa a uprchlíky před komunisty do Bavorska. Přesný počet lidí, které Franz Kilian Nowotny převedl přes hranice, neznáme. Historikové odhadují, že celkem se po únoru 1948 uskutečnilo 150 až 200 přechodů. Na poslední cestu vyšel Nowotny v květnu 1950, kdy měl převést dvojici kurýrů. Narazili však na pohraniční hlídku a Nowotného postřelili. Silně krvácel a jen s vypětím sil se doplazil na německé území. Tady ho našla americká hlídka a jen zázrakem se mu podařilo na poslední chvíli v nemocnici zachránit život. Tehdy se rozhodl svou dráhu kurýra-převaděče ukončit a dál se věnoval již jen dřevařské firmě, kterou v Bavorsku provozoval.
Film Král Šumavy v dané době bezpochyby plnil své ideologické a propagandistické zadání. Poslední dekády ale přinesly možnost otevřít řadu témat, včetně příběhů železné opony. Z údajných padouchů se tak stali nejen lidé se všemi klady a zápory, ale připomínaly se také jejich odvážné činy. I díky tomu se veřejnost mohla dozvědět, zda opravdu existovali „králové Šumavy“ a jak skutečně žili. Vedle Josefa Hasila a Franze Nowotnyho se tak objevily další osudy těch, kteří do dané skupiny zcela po právu náleží.
