Svatá říše římská: Jak fungovala středověká „Evropská unie“?
Někdy se říká, že onen podivný státní útvar nebyl ani svatý, ani římský a jen stěží říše. Rozhodně to nebyl typický feudální stát středověké Evropy. Svatá říše římská proto bývá v dnešní době přirovnávána k Evropské unii, tedy relativně volnému svazku zemí spojených pouze vyšší ideou či společným zájmem.
Říšské sjezdy už od dob Karla Velikého svolával čas od času král nebo císař, když potřeboval projednat nějakou důležitou politickou záležitost. Byl to sněm všech říšských knížat, která měla povinnost na sjezd přijet. Neúčast bez řádné omluvy mohla znamenat i porušení feudálního slibu věrnosti. Ať byla totiž moc císaře jakkoliv formální, stále zůstával lenním pánem všech knížat a to ve středověkém vnímání společnosti znamenalo hodně. Knížata měla povinnost na požádání císaře (či římského krále) vypravit ozbrojenou družinu (vojsko) dle svých možností, aby hájily jeho zájmy v případném válečném konfliktu.
Pod pojmem říšský kníže můžeme rozumět všechny vládce jednotlivých státečků v říši, tedy včetně českého krále a moravského markraběte. Proto bylo pro Přemyslovce na počátku 13. století výhodné ustanovit Moravu jako markrabství. To sice zůstalo formálně stále podřízené českému králi, ale Přemyslovci tím vlastně získali na říšském sjezdu dva hlasy.
To ovšem neznamenalo, že by se na sjezdu hlasovalo a zjišťoval se prostý poměr hlasů, jako třeba v dnešním parlamentu. Bylo třeba dojít ke všeobecné shodě. To obvykle znamenalo být buď s králem, nebo proti němu. Kdo nebyl s dohodou spokojen, mohl odjet, vypovědět poslušnost a nést za to patřičné následky. Byla-li strana nespokojenců dost silná, měl císař problém. Přestože od poloviny 13. století volilo římského krále sedm kurfiřtů, říšské sjezdy se v důležitých situacích konaly i nadále.
Symbolická hlava říše
Titul římského krále nebyl na rozdíl od většiny šlechtických titulů dědičný, ale volitelný. Zpočátku volil krále říšský sjezd všech knížat z německé části říše, tedy severně od Alp. Římský král měl pak být korunován mohučským arcibiskupem v cášském paláci, tedy na místě spojeném s prvním císařem Karlem Velikým. Od 13. století se pak volba zúžila na sedm kurfiřtů.
Ani v případě všeobecného sjezdu, ani v případě kurfiřtů však volba nemusela být jednotná a docházelo i k volbě dvou králů, kteří pak mezi sebou bojovali za podpory svých příznivců z řad říšských knížat. Pak se často stávalo, že král byl třeba korunován na jiném místě, nemohl-li se dostat do Cách. Kupříkladu Karel IV. musel svou první korunovaci absolvovat v Bonnu. Navíc ho zvolilo pouze pět kurfiřtů.
Panovníci se často snažili zajistit nástupnictví svého syna tím, že ho nechali zvolit ještě za svého života. Designovat svého syna jako nástupce však obvykle mohl až římský císař, nikoliv pouze král – pak byl v říši jeden král a jeden císař, nikoliv dva králové, což mohlo působit zmatky. Zvolený a korunovaný římský král se navíc ve skutečnosti stal pouze králem Němců (respektive zemí severně od Alp, jenž pak z tohoto titulu měl nárok na italskou korunu Langobardů) a od roku 1033 do 1378 i na korunu burgundskou (či arelatskou). Hlavně však mohl být korunován císařem.
Tuto pravomoc měl od počátku pouze papež a z toho důvodu se musel král snažit vycházet s hlavou církve v dobrém. Případně se nechal korunovat „svým“ protipapežem, nebo od 14. století jiným hodnostářem. Za účelem císařské korunovace musel římský král podniknout dalekou cestu z centra říše v Německu až do Říma, což nebývalo snadné. Teprve císař se stal skutečnou hlavou celé Svaté říše římské.
Železná koruna Langobardů
Severní Itálie se sice formálně počítala za součást Svaté říše římské, ale její pouto k panovníkovi bylo ještě volnější než u německých knížectví. Především neuznávala volbu říšského sjezdu, ale teprve korunovaného císaře, případně italského krále. Severní Itálie byla rovněž soustavou malých státečků, které ovšem nebyly z větší části typickým feudálním státem pod vládou nějakého šlechtice jako v Německu, ale spíše městskými republikami s volenou městskou radou. Typickým příkladem takové obchodní republiky jsou Benátky nebo Janov. Ve Florencii se dostal k moci bohatý rod Medicejských, kteří pak založili dynastii a vládli de facto z postavení knížat.
Naprosto zvláštní postavení měl takzvaný církevní (či papežský) stát pod vládou římské kurie. Při častých sporech mezi papeži a císaři se pak italské státy rozdělily podle svých sympatií a zájmů na příznivce obou stran. Od dob Fridricha Barbarossy si příznivci císařů říkali ghibellini, zatímco příznivci papeže se nazývali guelfové. Italští měšťané měli ovšem v povaze více intrik než bojovné krve, takže sice hodně mluvili, nechali se uplácet, bouřili se při případné nespokojenosti, ale za cizí zájmy bojovali neradi a často měnili strany. Ne nadarmo se ještě dnes v 21. století říká, že italská armáda bojovala naposledy za dob antiky.
Nejen králem Němců
Středověký stát v žádném případě nefungoval na národním principu. Vedle Itálie patřila k říši i další území obývaná jiným etnikem než německým. Už dříve bylo zmíněno Burgundské království (v říši 1033–1378), typickými Němci nebyli ani Frísové či Holanďané, ale pro nás je samozřejmě nejzajímavější postavení českého knížete (později krále), případně dalších Slovanů v říši.
Proč se vlastně tito vládci k „německému“ státu přidávali? Rozhodně to nemůžeme chápat jako nějaké podmanění Čechů Němci. Členství v říši bylo pro českého knížete poměrně výhodné. Neztrácel tím svou faktickou samostatnost a naopak z pozice říšského knížete mohl výhodně zasahovat do říšské politiky. Navíc český král z pozice říšského arcičíšníka získal i výhodný post jednoho z kurfiřtů, volitelů římského krále.
Už Přemysl Otakar II. (vládl 1253–1278) se dokonce snažil, aby byl sám římským králem zvolen, ale to se podařilo až Karlovi IV. Podobná motivace pro připojení k říši byla i u dalších vládců. Pouze polský a uherský král se snažil zachovat svoji plnou nezávislost, ale i Poláci chvíli o připojení k říši uvažovali. Na druhé straně se francouzští králové cítili jako dědicové západofranské říše, tedy postavení německým králům na roveň.
Komu podléhají arcibiskupové
Vzhledem k často problémovému vztahu církve a císaře bylo postavení duchovních knížat zásadní. Nejen zmínění tři duchovní kurfiřti (arcibiskupové mohučský, trevírský a kolínský), ale i další měli skutečně postavení říšského knížete. To znamená, že nepodléhali žádnému jinému světskému pánovi než císaři. Ostatně i kvůli tomu se v 11. století rozhořel spor o investituru. Nebylo totiž jasné, zda má právo uvádět je do úřadu papež, nebo císař. Nakonec konkordát wormský skončil kompromisem, který přiznal právo oběma (papež předával duchovní znaky hodnosti, císař světské).
V tomto ohledu se „nezávislí“ církevní hodnostáři zásadně lišili například od pražského arcibiskupa (či předtím biskupa), který z hlediska lenní příslušnosti podléhal českému králi. Pouze na konci 12. století se biskup Jindřich Břetislav pokusil vymanit z moci českých knížat a ve spolupráci s císařem učinit z pražské diecéze nezávislé říšské knížectví. To se ovšem nezdařilo. Podobně fungovali i duchovní v jiných státech podřízení jednotlivým knížatům.
Obchodní zájmy měst
Svobodná říšská města v německé části říše (například Norimberk nebo Hamburk) nepodléhala žádnému říšskému knížeti, ale pouze římskému králi či císaři. To mělo pro jejich rozvoj zásadní význam, protože volená městská rada mohla bez problémů prosazovat obchodní zájmy svých měšťanů. Obchod je ovšem záležitost směny, proto města brzy přišla na to, že je nejlepší své obchodní zájmy spojit, a sdružila se do obchodních spolků. Nejznámějším z nich se stala severoněmecká hanza v čele s Lübeckem, která kontrolovala obchodní trasy v Baltském moři. Jiným takovým sdružením bylo třeba hornolužické Šestiměstí.
