Svatební furianti: Proč se na svatbě Jana Lucemburského pohádali preláti?
Zaujmout na hostině místo po boku panovníka bylo snem mnoha pozvaných. Jednalo se o obrovskou poctu a ceněnou prestiž. Nejednou se tak bujaré hostiny změnily ve spory a hádky o zasedací pořádek, jako tomu hrozilo u svatební tabule Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny
Podle dobových pramenů byla osmnáctiletá Eliška Přemyslovna krásnou a urostlou dívkou. Po svých předcích zdědila hrdost a vznešenost, ale také panovačnost, přehnanou ctižádostivost a neústupnost. K teprve dospívajícímu, čtrnáctiletému Janovi Lucemburskému se tak příliš nehodila. Koneckonců i Janův otec, římský král Jindřich VII. (vládl 1308–1313) dlouho váhal, než dal k sňatku souhlas. Podle kronikáře Petra Žitavského se panovník Svaté říše římské snažil oženit s Eliškou spíš svého bratra Walrama. Odpor českých elit byl prý ale natolik silný, že Lucemburk nakonec ustoupil.
Římský král žení syna
Svatba se konala ve Špýru. Zde král Jindřich 31. srpna 1310 nejdříve předal Janovi české země v léno, načež proběhla velká oslava. Navečer se všichni přítomní odebrali do královského paláce, kde kolínský arcibiskup spojil ruce obou snoubenců. Samotný svatební obřad následoval druhý den. Princezna musela tentokrát odložit svůj drahocenný šat a k velkému údivu kronikáře Petra Žitavského: „(…) podivili jsme se nad věcí námi v českých krajinách předtím nevídanou. Neboť vycházela tehdy nevěsta ze své ložnice s vlasy rozpuštěnými a sem tam po svých ramenou rozvolněnými, zcela bez vínku a koruny, ozdob hlavy, celá oděná, nezdobeným velmi dlouhým rouchem francouzským.“ Následovala slavnostní mše ve špýrském chrámu, kde ženich a nevěsta přijali od mohučského arcibiskupa požehnání.
Brzy po bohoslužbách byla vystrojena bohatá hostina. Když už byl předložen chléb a oba králové, římský a český, si podle obyčeje omývali ruce, došlo ke při mezi mohučským a kolínským arcibiskupem. Arcibiskup z Mohuče, Petr z Aspeltu, totiž chtěl usednout po pravici římského panovníka, aby kolínský arcibiskup Jindřich musel sedět po levici. Kolínský prelát však pravil: „Mně právem odedávna patří seděti po pravici.“
Kdo usedne po pravici?
Došlo tak k prudké hádce, která málem přerostla v ozbrojenou potyčku, neboť jak popisuje Žitavský: „(…) četní z jejich přátel a služebníků začali běžeti do zbraně, takže náhle vzniklo v onom městě prudké pobouření.“ Naštěstí se do celé situace vložil sám Jindřich VII., který vzal oba arcibiskupy za ruku a dovedl je do svého příbytku, kde jim vystrojil soukromou hostinu a celý spor tak byl rázem urovnán.
TIP: Lvice a Rytíř: Proč zkrachoval vztah Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského?
Kronikář dále uvádí, že neshody obou prelátů nebyly ničím novým: „Když jsou tito dva arcibiskupové, mohučský a kolínský, na místech nějaké soukromé hostiny, navzájem se předstihují a nijak se nepřou, kde by kdo seděl nebo jak by šel, neboť na místě a hostině soukromé, neslavnostní, dává každý z nich před sebou přednost druhému; když však slaví římský král sjezd nebo nějakou slavnost, tehdy dychtivě pospíchá předstihnout jeden druhého.“
