Lvice a Rytíř: Proč zkrachoval vztah Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského?

30.04.2019 - Robert Vlk

„V mysli bystrá a zkušená, skvějící se září dívčí cudnosti a ctnosti,“ tak líčí Elišku Přemyslovnu Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice. Jenže ambiciozní královna o ten mladistvý pel v manželství s Janem Lucemburským rychle přišla


Reklama

Když Konrád, opat zbraslavského kláštera, jednoho horkého červencového dne roku 1309 oslovil v bazilice sv. Víta Elišku Přemyslovnu, řekla mu prý „Bylo by mi lépe zemřít, nežli tak bídně žít a vidět opuštění své i království“.

Seděla zamyšlená v příšeří chrámu, k uším jí doléhala latinská slova bohoslužby, která jí však nedodávala útěchu do zkroušené duše. Propukla v pláč, neboť ona, sirota zbavená obou rodičů, se již nemohla déle dívat na mizernou vládu jejího švagra Jindřicha Korutanského. Opat Konrád, jemuž nebyl osud království i princezny lhostejný, se rozhodl jednat.  

Konečně královnou

Cisterciáčtí opati, tito „bystří mužové českého království“, tajně rozehráli partii, jejímž cílem bylo vypuzení neoblíbeného Jindřicha Korutanského ze země a nastolení nového krále. Nejdůležitější kartou v této odvážné a riskantní hře byla mladá, dosud nezadaná Přemyslovna. Jejich naděje se upnuly k Janovi, synu římského krále Jindřicha VII. Lucemburského. Král se ale zprvu zdráhal vydat svého sotva čtrnáctiletého potomka do země proslulé nedávnou vraždou panovníka. Namísto něj nabízel svého zkušeného bratra Walrama. Díky diplomatické aktivitě mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu a skvělému rétorickému umění opatů se přece jen podařilo krále přesvědčit. Svolil, ale až poté, co sličnou tmavovlásku spatřil a potupná zkouška panenství, kterou Eliška musela absolvovat, rozptýlila pomluvy o jejím nestoudném životě.

Na přelomu srpna a září roku 1310 vystrojil Jindřich VII. novomanželům ve Špýru velkolepou svatební hostinu. V Čechách sice stále vládl Jindřich Korutanský, ztrácel však podporu domácí šlechty, která s nadějí vyhlížela nového krále. Když Jan Lucemburský vstoupil do země a dobyl Prahu, pochopil Jindřich Korutanský, že jeho šance na udržení vlády je mizivá. A České království raději s manželkou Annou Přemyslovnou 9. prosince 1310 opustil. A tak mohl Petr z Aspeltu 7. února 1311 korunovat Jana a Elišku v bazilice sv. Víta na českého krále a královnu.     

Cizinec, diplomat a rytíř 

Za mrazivého únorového dne, kdy se Praha radovala z královské korunovace, měla však Eliška o čem přemýšlet. Stála vedle čtrnáctiletého novomanžela zhýčkaného francouzskou výchovou. Sice vzdělaného, neboť prý ovládal čtyři jazyky, ale v podstatě ještě pubertálního výrostka. Možná na ni tehdy padl splín, nepříjemná předtucha nelehké budoucnosti, která ji jako ženu, jako matku, i jako královnu čekala. Ve všeobecném svatebním i korunovačním veselí to však postřehl málokdo.

Eliščin muž Jan Lucemburský se s českým prostředím nikdy nesžil. Proto byl nazván historiky králem Cizincem. Byl však také králem Diplomatem, neboť svým šarmem a uměním přesvědčovat dokázal získat pro české království nejedno území. Už za jeho života kolovalo přísloví, že „bez českého krále nikdo nemůže vyřídit svou věc.“ Jan Lucemburský se však cítil především králem Rytířem. Navštěvoval turnaje po celé Evropě, rozdával bohaté dary a šířil tak svou pověst nejudatnějšího reka. A této pověsti zůstal věrný do konce života bez ohledu na zdravotní handicapy. 

Složité manželství  

Možná i Eliška nesla část viny na tom, že se Jan cítil v Čechách poněkud cize. Zaujala k němu spíš postoj kárající matky než milující, natož pak zamilované královny. Měla to těžké. Jan Lucemburský občas vyváděl věci, které se konat nesluší a už vůbec by je neměl dělat český král. Vyřvával při bohoslužbách vulgární slůvka, snaže se zřejmě cosi dokázat. Spolu se svými oblíbenými kumpány z řad zámožných šlechticů se potuloval za nocí po pražských ulicích a házel váženým měšťanům kameny do oken. Jednou ho dokonce při činu chytila městská stráž a už chtěla výtržníka ztrestat, když s úžasem zjistila, že se pod kapucí skrývá králova tvář.  

Eliščiny představy o tom, že Jan se bude podobat jejímu otci, byly prostě naivní. Zidealizovaný obraz vlády Václava II. kladla Janovi stále za vzor. Politická situace v zemi nebyla jednoduchá. V čele stály mocné panské rody, které nedávaly králi Cizinci příliš prostoru k manevrování. Jan se proto brzy spolčil s Jindřichem z Lipé a jeho přívrženci. Jeden z nejvlivnějších šlechticů země byl navíc milencem královny vdovy Alžběty Rejčky, Eliščiny nenáviděné macechy.

TIP: Království za oko: Jak přišel Jan Lucemburský o svůj zrak?

„Které Bůh spojil, ty rozloučila ničemná rada,“ píše zbraslavský kronikář Petr Žitavský. A skutečně, v roce 1319 došlo mezi manželi k vážné roztržce. Eliška se odstěhovala i s třemi dětmi, mezi nimiž nechyběl Václav, budoucí Karel IV., na Loket. Král Jan, jemuž někteří namluvili, že jeho žena chce s pomocí tříletého syna uzurpovat vládu v Čechách pro sebe, na Loket dorazil. Odebral Elišce děti a donutil ji odejít do Mělníka.

  • Zdroj textu:

    100+1 historie

  • Zdroj fotografií:

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Přes porážku u Bzury dokázala část polské armády ustoupit za Vislu a směřovala na jihovýchod země. Do průběhu bojů ale osudově zasáhla sovětská invaze do Polska ze 17. září 1939.

Zajímavosti

Oblíbené i obávané buráky

Věda

Devět metrů dlouhý bazén pojme až deset plavců.

Revue

Rentgenový záblesk supermasivní černé díry galaxie GSN 069

Vesmír

 Torpédovka 79T táhne vrak vzducholodě do přístavu v zálivu Veruda

 

Válka

Císař Karel VI. jako český král v korunovačním rouchu.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907