Temné rituály, nebo jen dobře sehrané divadlo? V mexickém Catemacu se realita mísí s temnou okultistickou show

Z vesnice La Victoria jsme do městečka Catemaco dorazili po dlouhé cestě džunglí, už padla tma. Najednou jsem pod lampou spatřil lidi: Stáli tam všichni v černém, drželi se za ruce a tvořili pentagram. „Okultisti,“ hlesl taxikář a ukázal hlavou směrem k nim. „A vy na to věříte?“ zeptal jsem se. „Já? Ne,“ odpověděl a mně se ulevilo. Ne že bych mu chtěl upírat nárok na nějakou tu bizarní víru, jimž se v Mexiku a v Latinské Americe tolik daří. Šlo zkrátka o prostý pocit bezpečí.

Řidič pohladil figurku, která se mu houpala pod zpětným zrcátkem. „Já věřím v Ježíše. Zjevil se mi, když jsem umíral. Měl jsem bouračku. Bylo to hodně zlý. A když už jsem myslel, že to nepřežiju, najednou tam byl. Obrovský, na bílém koni, uprostřed záře. Promluvil ke mně. A já jsem teď tady. V něho věřím. Víte, tady se děje spousta věcí,“ pokračoval taxikář, „některým se tu na jezeře zjevuje žena v bílých šatech. I v La Victorii byli lidé, kteří se upsali ďáblovi.“

Celý tento region je úzce spjatý s mysticismem, jenž má kořeny až u původních obyvatel – Olméků. Poté je vystřídali Mexikové, známí spíš jako Aztéci, kteří přinesli své hluboké znalosti o léčivých rostlinách a jejich síle. A do toho se vylodili Španělé s afrokubánskými a afrohaitskými otroky, což znamenalo příliv santeríe, v níž se pojí tradice afrických Jorubů s katolictvím. Není tedy divu, že dnes v oblasti narazíte na pestrou směsici náboženství a kultů. Ve 20. století pak zájem o Catemaco ohromně vzrostl.

Obyčejné město?

Městečko na mě nepůsobilo kdovíjak přívětivě ani zajímavě – jevilo se coby pouhá spleť podobně vypadajících uliček. Teprve v centru kolem hlavního tržiště jsem objevil pár ezoterických obchodů, odkud na mě shlížely sochy personifikované smrti Santa Muerte i luciferů v mnoha barvách a velikostech. Nebylo to nic, co bych neznal ze zbytku Mexika. Procházel jsem dál ulicemi a díval se, jestli někde nenarazím na dům skutečného mága, kde bych se mohl blíž zeptat na všechny ty pověry a historky.

Na pobřežní promenádě u jezera jsem se dal do řeči s prodavačem výletů po okolí. Nabízel mi vyjížďku loďkou k místu, kde se jistému rybáři zjevila Panna Marie, do džungle k hlavám Olméků a pak ještě dál, kde šamani provádějí rituální očisty v potní chýši. A nakonec uhodil hřebíček na hlavičku: „Taky tě můžu seznámit s vrchním čarodějem.“

Během rozhovoru jsem pochopil, že Brujo Mayor neboli „vrchní čaroděj“ není nějaký šéf místních okultistů, ale spíš titul, kterým se tady pyšní víc lidí. Souhlasil jsem a po chvíli jsme dorazili k nízkému domku s letitou verandou. Jako by na nás už čekal, vyšel nám naproti zhruba dvacetiletý mladík a představil se jako Hijo de Nahual.

Jako z hororu

„Jen pojď dál,“ řekl a nechal mě vejít do skromného obývacího pokoje hned za vstupními dveřmi. Od prvního kroku na mě padla tíseň. Ze stěn cenily zuby vycpané zakrslé šelmy jako z hororu, dál v místnosti jsem zahlédl amulety a náboženské předměty všeho druhu. Zbytek přitom vypadal jako v kterékoliv jiné domácnosti. Na gauči seděla malá holčička a dívala se na pohádky, zatímco zpovzdálí na ni dohlížela stará paní a nedůvěřivě si mě prohlížela.

Nahual mi pokynul, abych pokračoval do dveří vedoucích z obýváku. V další místnosti pak zapálil svíčku a prostor s rudě vymalovanými stěnami se zbarvil do krvava. V rohu jsem rozeznal snad padesát figurín Santa Muerte, luciferů a démonů, to vše doplněné bezpočtem pentagramů, amuletů a zvířecích i lidských lebek. V rohu stál masivní dřevěný stůl, Hijo de Nahual za něj usedl a vyzval mě, abych se posadil naproti. Působilo to tísnivě, i když jsem se snažil zachovat si svou evropskou racionalitu a nepoddávat se nějaké „duchařině“.

„Věříš v některou z těch figur?“ zeptal se mě. Rozhodl jsem se odpovědět popravdě, ale tak, abych nikoho neurazil. „Znám je, ale nemůžu říct, že bych byl zrovna věřící.“ Nakonec jsem dodal, že jsem novinář, ale mladík jen mávl rukou. „To je v pořádku,“ uklidnil mě. „Tak co tě trápí?“

Pětistovka pro satana

Vykoktal jsem tedy to, co mě doopravdy nejvíc tížilo – že se chystám po letech zpátky do Česka a možná už napořád. Třeba by se mi hodila nějaká očista nebo rituál, který by mi v nové životní etapě přinesl štěstí. Pokýval hlavou. „Chceš zařídit, abys byl ve své zemi šťastný a úspěšný? To můžeme,“ pohlédl na mě s vážným výrazem, „tady umíme všechno. Umíme léčit nemoci, zařídit lásku, odehnat ty, kteří ti škodí. Už je nikdy neuvidíš. Chceš to? Taky můžu přivolat peníze,“ pokračoval. „Stačí říct, uděláme pakt s ďáblem a druhý den budeš bohatý.“

„A co taková magie vyžaduje na oplátku?“ neubránil jsem se zvědavosti. „Ďábel má rád různé věci. Má rád šakaly,“ ukázal na vycpané zvíře, které nás celou dobu pozorovalo ze stěny, „má rád zlato, talismany – šakalí tesáky!“ A vysypal na stůl zuby šakalů zdobené stříbrem.

„Děkuju, ale já asi vážně nic z toho nepotřebuju,“ obrátil jsem. Po slovech o paktu s ďáblem jsem si přál jediné – zmizet. To místo mi nedělalo dobře a můj protějšek taky ne. „Opravdu jsem se přišel spíš zeptat na pár věcí ohledně těch tradic,“ couval jsem.

„A co takhle očista na míru?“ ptal se dál, načež mi pokynul a vzal mě do jiné místnosti, která doslova zářila. Byla vymalovaná na bílo a osvětlovaly ji plamínky svíček. Odevšad na nás shlíželi andělé, jezdci na koních a svatí. „Tady provádíme bílou magii. Můžu ti udělat očistu bílou magií, jestli chceš,“ lákal mě. Opravdu jsem toho měl dost, takže jsem odmítl, včetně nabídky na slevu. „Dobře,“ řekl nakonec. „Stejně tě ale budu muset požádat o pět set pesos za konzultaci. Jako oběť ďáblovi.“ Podal jsem mu požadovaný obnos, v přepočtu asi šest set korun, a rychle jsem dodal: „V pořádku. To je pro ďábla.“

Za vším hledej závist

Vracel jsem se nazdařbůh zpátky do města a cestou jsem se zastavil na jídlo. Haciano Cruz, jednonohý prodavač, nabízel místní vyhlášenou pochoutku – šneky tegogolos, žijící výhradně na kamenech v laguně Catemaco. Naložil mi jich plný kelímek, i s krevetami a salsou, načež řekl: „Bílou magii používají šamani, černou čarodějové. A pak jsou tu nahualové. To je úplně jiná věc – nahual se proměňuje v prase, ptáka, koně, psa, ve spoustu věcí…“

„A pak škodí,“ doplnil jsem. Vzpomněl jsem si totiž na příběh, který mi vyprávěla jistá dívka. Údajně jednoho nahuala osobně znala. Žil u nich na ulici a proměňoval se v supa, pohyboval se po okolí a různě škodil. Pak se prý sousedi jednoho dne domluvili a zabili ho.

Prodavač mě poučoval: „Když si třeba budeš přát, aby někomu jinému nešly obchody, nahual to zařídí. Vezme hlínu z hrobu a nasype ji tomu člověku ke krámku.“ Zeptal jsem se: „Tohle všechno kvůli závisti?“ A Haciano skoro vykřikl: „Přesně! Ale když budeš naopak chtít, aby se tobě dařilo, musíš mít aloe a k ní dáš sedm česneků, podkovu a sedm barevných stuh.“

Den se přehoupl přes poledne a bylo načase začít pracovat na tom, kvůli čemu jsem skutečně přijel – na černé mši. O pár dní dřív se ke mně dostala videopozvánka, která ovšem působila, jako by lákala na divadelní představení nebo do cirkusu. Hlavními protagonisty byli tři muži a jedna žena, všichni v pestrých hábitech a s čarodějnickými proprietami, takže připomínali spíš postavy z fantasy filmu než někoho, kdo bude v noci vzývat satana. Video nabízelo rychlé střihy, dramatické scény, a dokonce záběry z dronů. A na konci také informaci, kdy a kde se bude mše konat.

Kam se vydat?

Byl jsem z toho zase v rozpacích. Neměla by být černá mše neveřejná a odehrávat se na neznámém místě? Neměla by být pozvánka zabalená v pergamenu a napsána krví? Neměly by mě očekávat tajemné postavy, a ne pár kašparů v barevných hábitech? Bylo mi jasné, že jde o turistickou past a určitě budou chtít jenom peníze.

Do začátku mše zbývaly necelé dvě hodiny, ale soumrak už padal. Pořád jsem ještě nevyřešil, jak se na místo dostat, protože – kam přesně? Koupil jsem si plechovku piva a zadíval se na jezero tonoucí v šeru. V dálce na břehu jsem zahlédl mihotavé tečky žlutého světla, snad ohně. Byl jsem si skoro jistý, že označují místo, kde se noční akce uskuteční. Co jiného by se tam taky v tenhle den dělo?

Vyrazil jsem do noci, po prašné cestě okolo jezera, aniž bych věděl, jestli tam vůbec dokážu dojít. Měl jsem ale štěstí: Potkal jsem partu stejně zmatených kluků, kteří se vydali za mší z hlavního města a teď zoufale sháněli někoho místního, kdo by jim ukázal cestu. Nebyl jsem v tom sám! Po chvilce vyptávání se ukázalo, že jsme dorazili na nesprávnou akci, ale místní nás nasměrovali ke mši dál u jezera. Kluci měli auto a nevadilo jim, že naskočím na prázdné sedadlo. Konečně jsme jeli správným směrem.

Tak trochu párty

Na konci cesty, která připomínala tankodrom, jsme konečně spatřili dům ozářený neony, před ním zaparkovaná auta i hemžící se hlouček lidí. Vlastně to byla rozlehlá vila se zahradou, jakou v Mexiku nevlastní jen tak někdo. Snadno by se dalo uvěřit, že jsme se dostali na nějakou soukromou rave párty, kde se brzo začne šňupat a hromadně souložit…

Záhy jsem v hloučku rozeznal ženu z pozvánky, s milou tváří a ve vyšívaných šatech. I moji společníci se zdáli v rozpacích a nevěděli, co dělat. Sličná čarodějka nás ovšem pozdravila – nikoliv záhrobním hlasem a v jinotajích, ale jako bychom skutečně dorazili jen na obyčejnou párty. „Vítejte, hezký večer. Zatím si udělejte pohodlí,“ vybídla nás a dodala: „Jsme rádi, že jste přišli.“

Na dvoře vily, uprostřed rozlehlého travnatého prostranství, zářil na zemi pentagram ze zelených LED světel a v každém cípu stála obří socha Santa Muerte. Dvůr pak uzavírala nízká budova s terasou, na níž byly rozmístěné menší sošky „svaté smrti“ a luciferů, svíčky i lidské lebky.

Influenceři na scéně

Šlo o ideální místo pro záběry. Jedna influencerka tam lezla po kolenou a natáčel ji u toho chlápek s telefonem na ručním stativu. Čas od času se k divadlu přidali i lidé se světly, stabilizátory a v mikinách s logy rozličných kanálů z YouTube. Byly tam minimálně dva nebo tři profesionální štáby a k tomu spousta jednotlivců s profi vybavením. Čarodějové ochotně spolupracovali: S vážnými tvářemi hleděli do kamer, vztahovali k nim ruce v mohutných gestech, různě se natáčeli a pózovali. Přesně věděli, o jaké výrazy mají kameramani zájem, a taky jim je dopřávali.

Div jsem nevyprsknul smíchy. Byla to prostě jedna velká maškaráda! Vyšel jsem z toho cirkusu ven a přímo před nosem mi zaparkoval minibus: Postupně z něj vystoupila celá skupina důchodců o holích a s průvodcem, kteří se na tu šarádu taky přijeli podívat. To už na mě bylo moc. Catemaco si u mě vysloužilo nálepku bizarního podniku vyšinutých individuí, jež chtějí hlavně upoutat pozornost a těžit z lidské naivity.

Velkolepá podívaná

Z reproduktorů se nesla podmanivá tajemná hudba, čarodějové se přesunuli k molu na břehu, a dokonce nastoupili na připravenou zdobenou bárku, aby byl dojem z jejich příjezdu ještě velkolepější. Na divadle by tu scénu nezpracovali lépe. Přihlížejících teď bylo asi padesát a shlukli se na vyvýšenině před domem, odkud se scházelo k jezeru. Zazněla ohlušující rána a kvarteto čarodějů vystoupilo v záři reflektorů na molo, kde už plály pochodně. 

„Vítejte na černé mši,“ zvolal do mikrofonu patrně ten nejdůležitější z nich, který měl na rozdíl od ostatních na sobě zlatý hábit. „Sešli jsme se mezi čtyřmi elementy – vodou, zemí, ohněm a větrem. Společně provedeme rituální očistu od zlých vlivů a pomodlíme se za dobrou energii pro rok, který přichází.“

Člověk by čekal, že se to na černé mši bude hemžit zlou energií, kletbami, zaříkáváním… K nám však proudily veskrze samé pozitivní vzkazy: o tom, že je potřeba ctít matku přírodu a starat se o ni, vyhýbat se negativním vlivům a jít vstříc těm kladným, že si lidé zaslouží zdraví, spokojenost a dobro. Nebylo tam nic, s čím bych mohl nesouhlasit – snad s výjimkou oné prazvláštní garderoby.

Všechno zlé pryč!

Po úvodních slovech hlavní mág oznámil, že začnou s rituální očistou: „Je to dobrovolné, zúčastnit se může, kdo bude chtít. Napřed ale ať přistoupí sedm lidí – sedm těch, kteří si myslí, že potřebují pomoc nejvíc. Dejte prosím přednost starším nebo vážně nemocným.“ 

V ten okamžik se ve mně něco pohnulo. Viděl jsem, jak se lidé ženou, aby dostali tu možnost. Důchodci z autobusu klopýtali o holích a za nimi následovaly další postavy, často shrbené. Tři čarodějové a jedna čarodějka si brali příchozí postupně do péče a nechali je spálit list papíru, na který předtím dotyční napsali svá přání. Promlouvali k nim a prováděli očistu vajíčkem, což v těchhle končinách představuje poměrně známou praktiku. Věří se totiž, že na sebe vajíčko dokáže navázat negativní emoce, a tak s ním čaroděj přejíždí kolem těla a odříkává modlitbu.

„Odteď zůstane všechno negativní tady,“ sliboval čaroděj jednomu z dobrovolníků, když vhodil papír s jeho přáním do ohně. „Ať to pocítíš ve svém srdci. Osvoboď se! Protože jediný, kdo o tobě bude od této chvíle rozhodovat, jsi ty sám. Nikdo jiný. Jsi volný. Ať se tak stane, amen.“ 

Po prvních sedmi zájemcích o očistu pak mohli přistoupit další. Lidé různého věku, muži i ženy, scházeli dolů, aby našli spásu u místních zaříkávačů. Každý se svými těžkostmi, bolestmi, každý prožívající svá osobní dramata, na něž sám nestačí.

Krvavé finále

U mola na jezeře se mezitím rozhořela vatra. A najednou jsem uviděl přicházet hlavní hvězdu noci: Vstříc osudu se neochotně sunul rohatý kozel. Ze všech sil se snažil vzdorovat a zarážel kopyta do prachu cesty, ale neměl šanci – na oprátce ho dovlekli až k vodě. Jeden z čarodějů nesl v ruce černou dýku s ozdobnou střenkou. Blížilo se velké finále. 

„Ještě jednou opakujeme,“ zvolal mág k davu, „tohle je zcela soukromá aktivita a záleží jen na vás, jestli se jí chcete zúčastnit. To, co se tady bude dít, může být pro někoho drastické. Takže pokud se na to necítíte, raději ustupte dál.“

Kdosi zapálil pentagramy obalené vatou napuštěnou lihem a žár byl tak silný, že mě zatlačil skoro do vody. Skupina okultistů vpředu se chopila kozla: Dva ho chytili za zadní nohy, další za rohy a jeden z čarodějů mu přeťal krční tepnu. Pokoušel se oddělit hlavu od těla, zvíře se cukalo, ale hlava ne a ne povolit. Bylo vidět, že oběť i muž s dýkou jsou na pokraji sil. Nakonec se mu přece jen podařilo rohatou hlavu uříznout a vítězoslavně ji zvedl do výšky. Jiný čaroděj mezitím nechal temnou krev stékat do rituální misky a teď ji rovněž zdvihl nad hlavu – načež se z ní dlouze napil a nabídl ji lidem v předních řadách.

Je libo srdce?

Jeden z katů rozpáral hruď mrtvého zvířete dýkou a vyřízl z ní srdce. Poté předstoupil před dav, sám se do krvavého kusu masa zakousl a opět jej nabídl ostatním. Ženy i muži přistupovali, aby si do srdce kousli, a někteří ve snaze utrhnout kus syrového masa ze všech sil napínali čelisti. Přiblížil jsem se s fotoaparátem k pohozené zvířecí mrtvole, abych zvěčnil její rozervaný hrudník. „Chceš ho ještě víc otevřít?“ nabízel mi jeden z přihlížejících čarodějů. „To je dobrý, díky,“ odpověděl jsem.

Došlo na závěrečné loučení. Pohnutí účastníci černé mše obestoupili čaroděje, tiskli jim ruce a děkovali. Oni jim opláceli úsměvem a přáním všeho dobrého. Nešlo mi to do hlavy: Ti lidé se k nám po celou dobu chovali nesmírně pohostinně. Uspořádali mši, při níž léčili – nebo alespoň dělali, že léčí – nemocné a utrápené. Modlili se, abychom měli v životě štěstí, obětovali zvíře. Proč to všechno? Snad aby přilákali víc budoucích klientů pro svou praxi? Anebo tomu skutečně věří?

Po oné noci v Catemacu jsem si uvědomil, že za celou tou show s grandiózními efekty se přece jen skrývá pevný a léty ověřený základ – víra každého z nás. Ať už jde o víru v sebe sama, ve vyšší síly, v kletbu, v uzdravení, či koneckonců v opravdovost tehdejšího nočního představení. Záleží na každém z nás, čemu se rozhodne věřit a co k sobě přivolá…