Ticho před bouří: Co předcházelo německému vpádu do Sovětského svazu?
Zahájení operace Barbarossa předcházely náročné přípravy, které se sice Němcům nepodařilo před nepřítelem zcela utajit, přesto byl moment překvapení téměř dokonalý. Co předcházelo osudovému dni?
Jednatřicátého dubna 1941 rozhodl Adolf Hitler o tom, že operace Barbarossa, tedy přepadení Sovětského svazu – začne 22. června. Následují týdny proto přinesly zintenzivnění už tak horečnatých německých příprav: generalita dokončovala plány útoku, útvary, jež se zúčastnily balkánského tažení, doplňovaly zásoby a opravovaly techniku, zatímco se na východ útvary, jež se zúčastnily balkánského přesouvaly další a další divize. Nelenili ani zpravodajci, kteří se snažili o nepříteli získat maximum informací.
V tomto ohledu se zvláště činili plukovníci Eberhard Kinzel, náčelník Fremde Heere Ost, a Hans Krebs, zastávající funkci zástupce vojenského atašé v Moskvě. Oba ve svých hlášeních potvrzovali předpoklady velení Wehrmachtu, že Rudá armáda je sice obrovská, zato však na válečný konflikt špatně připravená: zejména kvůli nedostatečnému výcviku mužstva a také čistkami značně oslabenému důstojnickému sboru.
Právě pokud šlo o zpravodajství ale Němci během svých příprav významně chybovali. Na začátku kampaně totiž odhadovali, že Rudá armáda čítá kolem 200 divizí, jenže během následujících šesti týdnů zjistili, že jich má nejméně 360. Zcela zásadně se mýlili také v odhadech počtu tanků či letadel, které mohli Sověti nasadit. Navíc němečtí zpravodajci vůbec neodhalili existenci některých rozdílových zbraní včetně středního tanku T-34 nebo série těžkých obrněnců KV.
Přehnaná sebedůvěra
Celkově měli Němci 22. června 1941 na východě připraveno v rámci Vrchního velení pozemních sil (OKH) 148 divizí, z toho 17 tankových a 13 motorizovaných. Další útvary čekaly v záloze. Do boje se chystalo vyrazit 3 050 000 mužů, 3 350 tanků, 7 184 děl, 600 000 motorových vozidel a 625 000 koní. Ze vzduchu mělo tyto síly v rámci tří skupin armád podporovat 2 840 letadel, z toho asi 1 900 bojových. Navíc je třeba ještě připočítat finské divize (zhruba půl milionů mužů) a útvary určené k obsazení sovětského severského přístavu Murmansk.
Zajímavé je v tomto ohledu srovnání s německým úderem na západ: OKH hodlalo proti Sovětskému svazu nasadit celkem asi 160 divizí, tedy jen o 18 více než proti Francii a zemím Beneluxu. Stejně tak počet tanků se zvýšil z 2 574 jen na 3 332, i když operační prostor Barbarossy byl přibližně pětkrát větší, než kolik činí rozloha Francie.
V předvečer útoku byla klíčová také morálka. Ta se držela na vysoké úrovni a většina důstojníků chystaný úder na dosavadního spojence schvalovala. Velmi rozšířený byl názor, že je jen otázka času, než se Moskva pokusí „bodnout Německo do zad“. Navíc Wehrmacht žil ze svých dosavadních vítězství v Polsku, na západě i Balkáně, takže porážka Rudé armády neměla představovat větší problém. Ozbrojenými silami třetí říše prorůstalo přesvědčení, že v Evropě neexistuje vojenská síla, která by dokázala Hitlerovy divize zastavit. Tato arogance a přehnaná sebedůvěra otupily tolik potřebnou opatrnost a staly se jednou z příčin selhání celé operace Barbarossa.
Nedůvěřivý diktátor
Vraťme se však ještě před 22. červen 1941. Rudá armáda v té době skutečně vypadala jako pověstný obr na hliněných nohách. Disponovala sice velkým množstvím zbraní, z nichž některé představovaly skutečnou světovou špičku, na druhé straně se ale spoléhala na nevhodné taktické postupy, značná část mužstva i důstojníků měla špatný výcvik a chybělo i nejrůznější vybavení a výstroj.
Když pak Němci zaútočili, kopali například mnozí rudoarmějci střelecké úkryty pomocí přileb, protože neměli polní lopatky či jiné nářadí. Sám Stalin, přestože svou zemi již od 30. let připravoval na konflikt velkého rozsahu, odmítal uvěřit, že by Hitler na SSSR mohl zaútočit, a to i přes fakt, že měl k dispozici řadu vysoce přesvědčivých a důvěryhodných zpravodajských informací. Třeba samotné hromadění německých divizí u společných hranic dosáhlo té míry, že se ani nedalo smysluplně zamaskovat.
Sověti tak v předvečer útoku udělali jen některá preventivní opatření, navíc nijak rozsáhlá. Z gulagů byli propuštěni důstojníci, kteří přežili čistky z minulých let, a do služby armáda na jaře povolala přibližně 800 000 rezervistů. Zhruba 28 divizí se přesunulo z vnitrozemí blíže k západní hranici a 13. dubna došlo k podpisu sovětsko-japonského paktu o neútočení, takže na východě SSSR nemělo hrozit výraznější nebezpečí. To však bylo ze Stalinovy strany vše.
