Umírání ve vesmíru: Jak NASA připravuje astronauty na nejtemnější scénář?
Co se stane, když astronaut zemře mimo Zemi? NASA už dnes řeší, co dělat, když astronaut zemře na palubě vesmírné stanice, na Měsíci nebo na Marsu.
V roce 2012 poslala NASA na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) spolu s balíčky sušeného jídla a výzkumným vybavením i jeden nenápadný, ale symbolicky zásadní objekt – měkký vak na tělesné pozůstatky, známý jako Human Remains Containment Unit (HRCU). Šlo o první „vesmírnou márnici“ – nikoliv z rozmaru, ale jako reakci na otázku, která přestává být hypotetická: Co se stane, když někdo ve vesmíru zemře?
Smrt ve vesmíru už není jen hypotéza
Až doposud nikdo nezemřel ve vesmíru přirozenou smrtí. Nejsmutnější vesmírný incident – smrt posádky Sojuzu 11 v roce 1971 – byl odhalen až po přistání. Všechny ostatní tragédie se odehrály v atmosféře Země, v rámci známého právního prostředí a zdravotnického zázemí. Jenže situace se mění. Mise trvají déle, astronauti stárnou (průměrný věk amerických astronautů je přes 50 let) a destinace se přesouvají dál od Země. V důsledku toho je smrt v kosmu dnes spíš otázkou statistiky.
NASA na novou situaci reaguje: prodlužuje výběrová řízení na astronauty, aby přilákala mladší uchazeče, a zavádí výcvik týkající se smrti a smutku ve vesmíru. Smrt se tak stává součástí plánování.
Jak vypadá vesmírný pohřební servis?
Kdyby dnes někdo zemřel na palubě ISS, jeho tělo by bylo uloženo do HRCU – vak určený k minimalizaci rozkladu, úniku zápachu a vlhkosti, a k zajištění důstojného zacházení s pozůstatky. Vak je kompatibilní s chladicími systémy stanice a testy ukázaly, že některé verze udrží tělo v neporušeném stavu až 40 dní.
NASA má také připravený plán pro případ smrti během výstupu do volného prostoru, nebo na Měsíci. V takovém případě by tělo bylo zabaleno do speciálního „vesmírného rubáše“. Důstojnost zde není jen otázkou etiky – je to i psychologická obrana pro zbytek posádky.
Existují i scénáře pro případ, pokud by nebylo možné tělo dopravit zpět. Pohřební varianty zahrnují uložení do lunární půdy nebo vyslání těla na cestu vesmírem – přičemž veškeré takové ostatky by byly katalogizovány a považovány za historické artefakty.
Neznámá právní a etická území
Z vědeckého hlediska je smrt ve vesmíru cenným zdrojem informací. Mohlo jít o selhání techniky, biologický kolaps, nebo náhodný jev? Odpovědi na tyto otázky mohou být klíčem k záchraně dalších životů. NASA proto vyškolila astronauty ve forenzním protokolu – In-Mission Forensic Sample Collection. Astronauti vědí, jak odebrat krev, oční mok, tkáň i vlasy, jak dokumentovat tělo a jak postupovat při sběru důkazů – často pod dohledem lékařů ze Země.
Až doposud bylo jasné, že právní odpovědnost za astronauta má jeho domovský stát. Ale co když někdo zemře na Marsu? Co když k úmrtí dojde během komerční mise nebo na palubě soukromé stanici? Co když bude existovat podezření na násilnou smrt? Současné mezinárodní smlouvy, jako je Úmluva o vesmíru z roku 1967, na tyto otázky neodpovídají.
Ani Artemis Accords, dohoda o pravidlech chování na Měsíci, která byla ratifikována více než 50 státy světa, tyto detaily neřeší. Jak se bude řešit vražda v meziplanetárním prostoru? Kdo bude vyšetřovat? A kdo soudit?
Zatímco se lidstvo vydává dál než kdy dřív – za oběžnou dráhu, k Měsíci, k Marsu – smrt přestává být ve vesmíru nemyslitelným scénářem a stává se nevyhnutelnou součástí vesmírného průzkumu. To, jak se na ni připravíme a jak na ni budeme reagovat, nebude jen otázkou techniky a procedur, ale i hluboce lidské reflexe. Smrt ve vesmíru bude první zkouškou toho, jak umíme přenést své hodnoty, úctu a důstojnost až za hranice Země. A právě to může být rozhodující moment – ne v tom, jak dobýváme kosmos, ale v tom, jak v něm zůstáváme lidmi.
