V japonském Nikkó se mezi lesy a chrámy otevírá svět starých legend, šógunů a duchovní tradice

Zatímco Tokio coby hlavní město země vycházejícího slunce překypuje životem, Nikkó – ležící asi 130 kilometrů na sever – si zachovává jakousi starobylou mystiku. Tamní zalesněné kopce jsou poseté chrámy i tradičními bránami a bez nadsázky se dá říct, že Nikkó ztělesňuje přesně to Japonsko, jaké si našinec obvykle představuje. Prvotní dojem však může mást: Z Tokia vás tam pohodlný vlak doveze zhruba za dvě hodiny a vystoupíte uprostřed klasické moderní zástavby. Za slibovanými krásami pak musíte vyrazit ještě kousek dál za město.

Most do minulosti

Kořeny Nikkó sahají zhruba do 8. století, kdy v místě vyrostl důležitý chrámový komplex Rinnódži a později i menší Čúzendži. Do roku 1617 se pak datuje šintoistická svatyně Tóšógú, jež se následně stala hrobkou Iejasu Tokugawy, jedné ze tří nejvýznamnějších osobností tzv. éry válčících států. „Přítomností“ šóguna se místo dál proslavilo, takže se rychleji rozrůstaly cesty, po nichž se lidé snáz dostali k hrobce i k dalším svatostánkům.

Právě kvůli úzkému spojení lokality s přírodou se doporučuje přijet v listopadu, kdy listí stromů hraje všemi odstíny podzimu. Jako první památku většina návštěvníků spatří kamenný most Šinkjó, opředený legendami (viz Přes těla hadů). Klene se nad řekou Daija, patří k chrámovému komplexu Futarasan a mnozí jej označují za vstupní bránu do Nikkó. Každopádně jakmile na něj vejdete, za zády necháte moderní tvář města, zatímco před sebou už uvidíte chrámovou oblast uprostřed zeleně, prodchnutou tajemstvím.

Dědictví tří opic

K tamním nejvzácnějším svatostánkům patří již zmíněný Rinnódži: Jeho příběh se začal psát s příchodem mnicha Šódó v 8. století, který do oblasti přinesl buddhismus. Chrám se hrouží do ticha a v průběhu staletí přilákal řadu asketů, hledajících samotu a klid. Dnes září červenou fasádou, vyčnívá nad okolní stromy špičatými stříškami a zaujme nejen zlatým zdobením a zelenými okenicemi, ale především interiérem s tajemnou atmosférou.

Uvnitř spatříte mimo jiné trojici soch, konkrétně bohyni Sendžu Kannon – jež má tisíc rukou a očí, aby mohla pomáhat všem živým bytostem – dále buddhu Amitábhu a bohyni milosrdenství Bató Kannon. Za chrámem se pak rozprostírá unikátní zahrada Šójóen zahrnující i chrámovou pokladnici Rinnódži Hómocuden, kde vás uvítá malé muzeum.

Rinnódži sousedí s ohromným komplexem Tóšógú, za jehož krásami vás dovede příjemná procházka pod korunami letitých stromů. Už z dálky spatříte ikonickou pětipatrovou pagodu, kterou navzdory její výšce obklopují stromy a dotýkají se jí větvemi, jako by ji chtěly zahalit. Zdobí ji řada nádherných dřevořezeb, mezi nimiž nechybějí tři slavné moudré opice: Mizaru si zakrývá oči, aby dala najevo, že nevidí zlo. Kikazaru si zacpává uši, protože zlo neslyší. A konečně Iwazaru má ruce před ústy, aby nic zlého neříkala. 

Ve světě legend

Na nádvoří vstoupíte jednou z nejkrásnějších bran v zemi: Nese název Jómeimon, doslova hýří detaily a na její pozlacení padlo 240 tisíc drobných plátků žlutého kovu. Lakované dřevo zdobí dokonalá řezba a ze stěn shlíží několik draků. Před schodištěm k bráně si pak jistě všimnete dřevěných tabulek ema – kývají se ve větru a zdobí je obrázky koní i různé nápisy. Jde totiž o pokračování dávného zvyku, kdy bylo třeba pro vyslyšení modliteb darovat svatyni oře. Tradice přitom sahá až k Iejasu Tokugawovi, neboť první posvátný kůň, který se do chrámu dostal, patřil právě jemu.

Na nádvoří Tóšógú byste rozhodně neměli minout ani bránu Sakašitamon, s maličkou řezbou spící kočky: Návštěvníci si ji zamilovali dokonce natolik, že se stala pomyslným symbolem komplexu. Když se potom po schodech opět lemovaných stromy vydáte vzhůru, dojdete až k mauzoleu samotného Iejasu Tokugawy. Šógun sice zemřel roku 1616 na hradě Sunpu, ale podle legendy se jeho tělo o rok později přesunulo do zdejší hrobky. A přestože jde o pouhou pověst, jež tedy nemusí mít pravdivý základ, dokázala místo proměnit v turistický magnet.

Sochy, nebo duchové?

Při toulkách po Nikkó byste neměli vynechat ani rokli Kanmangafuči, skrz kterou protéká řeka Daija. Cesta k ní ovšem pro změnu vede městskou zástavbou: Pokračujte z Nikkó směrem na západ, dokud výškové budovy nevystřídají malé domy s ještě menšími zahradami. Poté se ulice promění v pouhou cestu, ta po chvíli skončí – a před vámi se objeví rokle Kanmangafuči, kterou do krajiny údajně vykrojila láva z blízkého vulkánu Nantai.

Na břehu se nachází malá svatyně a za ní řada malých soch džizó, jež vaši pozornost okamžitě upoutají jasně červenými pletenými čepicemi. Počet kamenných postav se pohybuje kolem sedmdesáti, není však konečný. Podle legendy se totiž mohou ztrácet a zase objevovat, a když se je pokusíte spočítat, pokaždé dojdete k jinému číslu. Jde o ztvárnění bódhisattvů, kteří dosáhli stavu předcházejícího stavu Buddhy a dál usilují o probuzení. V Japonsku mají pověst ochránců dětí či pocestných a pojí se také s dušemi zemřelých, jimž se z nějakého důvodu nedaří přejít na onen svět. Na břehu řeky Daija však budete v jejich přítomnosti téměř jistě sami: Společnost vám bude dělat jen zurčení vody a šumění v korunách stromů…