Duel Supermarine Spitfire a Messerschmitt Bf 109: Proč o vítězi vzdušných soubojů nerozhodoval jen výkon letounu
Stíhačky Supermarine Spitfire a Messerschmitt Bf 109 se poprvé utkaly nad Dunkerkem v květnu 1940. Opravdovou zkouškou ohněm ale prošly o několik měsíců později během leteckého střetnutí, které vstoupilo do historie jako bitva o Británii.
Spitfire vs. Messerschmitt Bf 109: Souboje legendárních stíhaček rozhodovaly o osudu bitvy o Británii. (foto: Wikimedia Commons, Tim Felce, CC BY-SA 2.0)
K poslednímu srpnovému dni Luftwaffe u La Manche disponovala 740 bojeschopnými Messerschmitt Bf 109. Poměrně málo známý je fakt, že k tomuto datu u nich sloužilo ještě 375 starších Bf 109 E-1, vyzbrojených jen čtveřicí kulometů ráže 7,92 mm. Jejich dodávky k útvarům pokračovaly ještě v září, kdy jich dorazilo dalších 100. Většinou ale šlo o stíhací bombardéry Bf 109 E-1/B, u kterých slabá hlavňová výzbroj tolik nevadila.
Královské letectvo mělo 19 perutí se spitfiry (každá jich měla kolem 20). Muži, kteří usedali do jejich kabin, prošli kvalitním předválečným výcvikem a mohli spoléhat na pozemní radary, které je částečně chránily před nečekaným úderem z výšky, na které piloti messerschmittů tolik sázeli.
Den orla
Třináctého srpna 1940 Němci zahájili svůj Den orla – Adlertag. Mohutné svazy bombardérů pod ochranným deštníkem Bf 109 zaútočily na mnoho letišť a propukly dosud nejprudší letecké boje. O dva dny později málem zahynul zkušený pilot spitfiru Alan Deere od 54. perutě. Jednotka dostala za úkol zaměstnat doprovodné stíhače, aby se jiné perutě mohly dostat k bombardérům. To se také dokonale podařilo a spitfiry na messerschmitty zaútočily ukázkovým přepadem zezadu a s převahou výšky.
Deere si po první úspěšné zteči vybral jeden Bf 109, který se odpoutával z boje a mířil na východ. Začal ho pronásledovat nad moře a zanedlouho přelétli francouzské pobřeží. Ocitli se přímo nad letištěm. Za pár chvil se kolem vyrojilo plno messerschmittů, a tak se Brit pokusil na plný plyn zmizet. Dva nepřátelští stíhači byli ale stále za ním. Deere se snažil ze svého spitfiru vymáčknout, co šlo, Němci se ale pořád přibližovali. Pak spustili palbu.
Do pancíře za Deereho zády zabubnovaly střely a motor začal hořet. Naštěstí už přelétl Doverské útesy a Němci se konečně odpoutali. Deere už dál nečekal, otočil letoun na záda a vyskočil. Stejně jako mnoho jiných pilotů spitfirů přežil i díky kvalitnímu pancéřování kabiny. Tím ovšem disponovaly také Bf 109 E.
Nové a lepší Emily
Od léta 1940 z výrobních pásů společnosti Messerschmitt začala sjíždět verze Bf 109 E-4 s přepracovanou kabinou. Lety nad Británii ukázaly nedostatečný dolet, což řešila verze Bf 109 E-7, která nesla pod trupem závěsník na přídavnou nádrž. Na první pohled šla také rozeznat podle ostré špičky vrtulového kuželu. Nejdříve je začala dostávat I.(J)/LG 2 v září. Britové zase zavedli Spitfiry Mk.II, které se od předchozí verze odlišovaly především výkonnějším motorem Rolls-Royce Merlin XII.
Piloti spitfirů se vždy snažili dostat včas do potřebné výšky. Pokud je messerschmitty nachytaly, jak se do ní teprve škrábou s jen minimální rychlostí, většinou to pro ně končilo špatně. Němci pak bleskově sjeli z oblohy, střemhlav se prohnali britskou formací a stříleli. Museli ale stále častěji létat blízko bombardérů, což snižovalo jejich šance zahájit boj za výhodných podmínek. Navíc u nich stále rostl respekt před spitfiry.
Johannes Steinhoff z eskadry JG 52 ještě mnoho let po válce vzpomínal na historku z té doby: „Svaz našich unavených stíhačů se vracel z denního doprovodu nad Británii zpět do Francie. Všichni piloti zachovávali rádiové ticho, za žádnou cenu se nechtěli znovu utkat s RAF. Ve sluchátkách náhle zazněl naříkavý hlas osamělého německého kamaráda: Jsem sám, jsem úplně sám! sténal. Pak jsem zaslechl, jak někdo ze svazu zapnul rádio: ‚Buď zticha, ty blbče!‘ volal někdo z mé letky, ‚nejsi sám, spitfire ti visí za prdelí.‘ Nářek okamžitě ustal a v rádiu byl zase klid.“
Od 7. září Luftwaffe ukončila útoky na letiště a zahájila masivní denní bombardování Londýna. Němcům se i po takřka měsíci nepřetržitých leteckých úderů nedařilo vybojovat vzdušnou nadvládu a denně docházelo k desítkám duelů spitfirů s Bf 109. V pondělí 9. září se vyznamenal velitel III./JG 26 Gerhard Schöpfel, který sestřelil hned tři spitfiry od 92. perutě.
Dejte mi eskadru spitfirů
K vůbec nejtěžšímu úderu na Londýn došlo 15. září. Město hořelo, ale britské radary stále naváděly na německé svazy stíhačky. V ten den mělo RAF k dispozici 581 spitfirů a hurricanů. Šlo o vyšší číslo než na začátku bitvy! Jednotky vyzbrojené hurricany měly napadat nepřátelské bombardéry a o jejich stíhací doprovod se měly postarat mnohem výkonnější stroje firmy Supermarine. To byla však pouze teorie a při odrážení hromadných náletů vrcholící bitvy o Británii šla jen málokdy uplatnit.
Piloti Bf 109 se vždy o hurricanech vyjadřovali s velkým despektem a sestřel spitfiru cenili mnohem více. Za vše hovoří slavný výrok Adolfa Gallanda, který na otázku, co by potřeboval k ovládnutí oblohy nad Londýnem, odpověděl, že eskadru vyzbrojenou spitfiry.
Němečtí piloti se snažili ze svých „stodevítek“ vymačkat maximum. To vedlo někdy i k tomu, že někteří si nechali na svém stroji od mužů pozemního personálu zatmelit spáry mezi plechy a nýtované spoje. Pak je brousili a opět přetírali, aby se tak snížil aerodynamický odpor a zvedly se výkony strojů. I piloti spitfirů se snažili o různá vylepšení a nejlepší střelci si nechávali seřídit své kulomety tak, aby se proud kulek sbíhal už ve vzdálenosti 200 nebo 150 m místo standardních 300. Koncentrovali tak maximum střel na malou plochu, jakou představoval jejich hlavní protivník.
Jen pár minut boje
Zkušení britští stíhači se snažili využívat dobrých vlastností v horizontálních manévrech a schopnosti točit ostré zatáčky i ve velkých rychlostech. Adolph Malan popisoval souboj z 11. září: „Zaútočil jsem na Ju 88, když se na mne svrchu vrhl messerschmitt. Uhnul jsem, ale on se mne držel. Prudce jsem přitáhl do tak ostré zatáčky, že by se ve mně krve nedořezal. Zatmělo se mi před očima a ztratil jsem na vteřinu vědomí, ale Němce jsem setřásl.“ Malan patřil mezi specialisty na boj se „stodevítkami“ a během bitvy o Británii jich sestřelil osm.
Dolet Bf 109 stačil jen k Londýnu a po pár minutách boje musely otočit k návratu. Němci také včas nerozpoznali důležitost přídavných nádrží a první se začaly dodávat až v říjnu, kdy bylo o výsledku bitvy již rozhodnuto. Velitelé bombardérů se stále víc domáhali přímého stíhacího doprovodu a chtěli, aby se u nich stíhačky držely co nejblíž. To však messerschmitty připravovalo o výhodu volného manévru.
Až do posledního dne války
Němci na konci podzimu 1940 začali do výzbroje zařazovat vynikající Messerschmitty Bf 109 F s přepracovanou přídí a zaoblenými konci křídel. Další výraznou změnu pak představovalo zabudování výkonnějšího motoru Daimler-Benz DB 601 N o výkonu 864 kW a s kanonem pálícím dutou hřídelí vrtule. Na vyzkoušení ho jako první dostal Werner Mölders, jedno z největších es této bitvy, kterému se 20. září povedlo sestřelit dva spitfiry z 92. perutě, a celkový počet jeho vzdušných vítězství se vyšplhal na 54.
Britové kontrovali až v dubnu 1941, kdy k útvarům přišly první Spitfiry Mk.V. Výkonnější verze merlinu o vzletovém výkonu 884 kW zajišťovala nárůst maximální rychlosti až na 602 km/h. Vývoj obou typů pak pokračoval až do samého konce světového konfliktu a spitfiry a Bf 109 se spolu utkávaly dál. Jednou měl navrch spitfire, podruhé zase nová verze messerschmittu. Rozhodnout, který letoun byl celkově lepší, je spíš otázkou osobního názoru každého fanouška letectví než prostého porovnání strohých technických dat.
Messerschmitt Bf 109 vs. Spitfire Mk.I
Porovnání obou strojů je poměrně obtížné a zahrnuje mnoho aspektů. Souboje z léta a podzimu 1940 ukázaly, že Bf 109 E měl nad Spitfirem Mk.I výhodu při přechodu do střemhlavého letu díky přímému vstřikování paliva do motoru, neboť karburátorový Rolls-Royce Merlin při tomto manévru na okamžik přestal pracovat. Obecně Bf 109 E akceleroval ve střemhlavém letu mnohem rychleji než Spitfire Mk.I.
Britští piloti se pokusili čelit tomuto problému tím, že převrátili své letadlo na záda, když museli následovat Bf 109 do střemhlavého letu. Síla na plovák karburátoru tak působila v opačném směru a motor Merlin pokračoval v plném výkonu. Rychlost obou letounů se mírně lišila s výškou letu, spitfire měl ale přece jen o trochu navrch. Ve stoupavosti se téměř nelišily.
Velmi rozporuplné jsou názory veteránů na to, který stroj byl obratnější. Oba dokázaly točit utažené zatáčky s minimálním poloměrem, kdy se letadlo ocitne na samé hraně pádu. Limitem nebyly většinou schopnosti stroje jako spíše odkrvení mozku při maximálním přetížení pilota. Němci v messerschmittech rádi využívali většího zrychlení ve střemhlavém letu. Britové na spitfirech zase těžili z výhody lepších výkonů v horizontální rovině.
Ta byla ještě výraznější, pokud k souboji došlo ve vysoké rychlosti. Oba letouny měly neprůstřelné čelní sklo, pancéřování kabiny a samosvorné obaly nádrží, zacelující se při průstřelu. Granáty ráže 20 mm měly v cíli větší účinnost, typ MG FF užívaný v křídlech emilu měl ale poměrně nízkou úsťovou rychlost a jeho dostřel nebyl tak velký jako u novějších MG 151. Britové sázeli na záplavu munice ráže 7,7 mm, která na zničení messerschmittu postačovala.
Nespornou výhodu spitfiru představoval lepší výhled z jeho vypouklé kabiny. Obecně tedy lze říct, že oba stroje, přes některé své výhody a nevýhody, byly maximálně rovnocenní soupeři. O výsledku střetnutí tedy málokdy rozhodly technické parametry, ale spíše okamžitá taktická situace na začátku boje. Ještě větší roli pak hrála odvaha, štěstí a hlavně pilotní dovednosti mužů sedících za řídicí pákou.
