Hybridní rodinka „K“ z Dálného východu: Nepříliš známá korejská útočná puška Daewoo K2

Od svého faktického založení na samém sklonku druhé světové války dostávala Korejská republika americké ruční zbraně, s nimiž absolvovala i konflikt se svým severním sousedem (1950–1953).

Už tehdy zastaralá technika z druhoválečných přebytků a permanentní ohrožení státu od komunistického „příbuzného“ ale vyžadovaly, aby země zavedla moderní modely nejlépe vlastní výroby a pro náboje kompatibilní se standardy NATO. V 60. letech proto jih experimentoval s několika puškami, které můžeme zařadit do „bitevní“ kategorie. Jejich zavedení však oddalovalo pomalé tempo budovaných průmyslových kapacit.

Zatím M16, a co pak?

To se nakonec ukázalo jako dobrá věc, protože na Západě se mezitím stačil (se zpožděním oproti Sovětům) prosadit praktičtější koncept útočné pušky. Korea si proto na přelomu 60. a 70. let dojednala práva na licenční výrobu amerických M16A1. Zvolila dobře, a to nejen kvůli kvalitám zbraně, ale i z logistického hlediska. Navíc Korejci s nimi (respektive se staršími modely z rodiny AR-15) udělali dobré zkušenosti během svého angažmá ve vietnamské válce.

Průmyslu chvíli trvalo, než „dožene myšlenku“, ale v roce 1974 se s asistencí od Coltu a na základě technologického balíčku podařilo rozjet výrobu u firmy Daewoo Precision Industries (dnes SNT Motiv). Západní literatura zbraň často označuje jako Colt Model 603K, ale samotní Korejci ji opatřovali ražením M16A1.

Problém spočíval v rozsahu a ceně kontraktu, který by dokázal sotva pokrýt potřeby pravidelné armády, zatímco Jihokorejci potřebovali rychleji a hlavně levněji naplnit sklady pro případnou kompletní mobilizaci, pokud by se válka znovu rozhořela v plné síle. Silně se také prosazovala myšlenka, že výroba by se měla odehrávat plně ve vlastní režii a bez licencí, přičemž národní hrdost zde také sehrála svou roli. Domácí vývoj se tedy znovu rozjel, a to s využitím náboje 5,56 × 45 mm NATO.

Západ ... 

Někdy na začátku roku 1977 vznikl prototyp XB-6 (navazující na pět starších prototypů pro náboje 7,62 × 51 mm NATO) následovaný dotaženějším XB-7. Ten v roce 1984 (dle některých zdrojů v roce 1985) po sérii testů a úprav Jižní Korea zavedla jako novou standardní pěchotní pušku pod označením K2.

Pro úplnost se hodí dodat, že ono „K“ nic neznamená, krom pořadového označení linie domácích ručních zbraní, kdy K1 s chronologicky prvním zavedením vyšlo na karabinu, K3 se zase řadí k lehkým kulometům a tak dále.

Konstrukčně představuje K2 hybrid zbraní z rodiny AR a AK. Z té první si vypůjčil dělené pouzdro závěru z duralových výkovků, polymerovou pažbu v ose hlavně, rotační závorník AR stylu, kompatibilní zásobník, ovládací prvky včetně záchytu závěru, clonová mířidla, spoušťové a bicí ústrojí.

Forma ovládacích prvků a mířidel dávala smysl i kvůli jednotnějšímu výcviku a zásobník zase z logistických důvodů. Do roku 1985, kdy skončila licenční výroba M16 ve prospěch K2, totiž vzniklo asi 600 000 pušek, které měly nadále zůstat ve výzbroji, jen se postupem let převážně stáhly k rezervistům. 

... s východní stopou

Armáda si přála sice plnoformátovou, leč do boku sklopnou pažbu, takže vratná pružina se oproti americké inspiraci musela stěhovat nad závěr. Od sovětské konstrukční školy si zase jihokorejští designéři vypůjčili spolehlivý systém s dlouhým zdvihem pístu (long stroke) a klasickou páku závěru, vystupující z výhozného okénka, umožňující případné doražení závěru. Tlumič výšlehu, nikoliv nepodobný tomu z M16A1 nemá žádný otvor ve spodní části a je pootočen mírně doprava, takže unikající spalné plyny v tomto směru do určité míry kompenzují zdvih zbraně.

Pod muškou najdeme regulátor, který umožňuje nejen zvýšit průtok plynů za účelem zvýšení spolehlivosti za náročných podmínek, ale také samonabíjecí systém zcela vypnout pro použití puškových granátů – později se však začalo prosazovat spíše alternativní řešení s podvěsným granátometem Daewoo K201 v ráži 40 × 46 mm, vycházejícím ze známého amerického M203.

Kadence pušky se pohybovala kolem 750 ran/min, ale vznikla i řada sub-modelů pálící místo plné dávky jen omezenou, třírannou. Konstruktéři mysleli i na rozšíření zbraně o optický zaměřovač. Kvůli němu vznikla na hřbetu pouzdra závěru dvojice montážních otvorů.

Spolehlivý tahoun

V praxi se K2 ukázala jako spolehlivá, nezáludná a uspokojivá zbraň, splňující všechny tužby armády a převyšující schopnosti severokorejských útočných pušek Typ 68 v ráži 7,62 × 39 mm i modernější Typ 88 pro náboj 5,45 × 39 mm (v podstatě kopie AKM, respektive AK-74, kdy použitá čísla v označení souvisejí s rokem zavedení u severokorejské armády). Původního provedení se „nasekalo“ přes milion kusů a prakticky bez úprav sloužilo skoro tři dekády, během nichž prošlo ostrým nasazením při válce v Zálivu, Afghánistánu a Iráku. 

Hrdinné historky chybějí, ale dle všeho si typ i v tamním náročném prostředí vedl uspokojivě, ačkoliv už jej začaly dohánět omezené možnosti modularity. Zbraně z rodiny K2 si připsaly i slušné prodejní úspěchy v zahraničí. Neoficiální seznam uživatelů zahrnuje Fidži (jakožto zřejmě prvního odběratele už v 80. letech), Bangladéš, Indonésii, Libanon, Nigérii, Peru, Senegal, Kambodžu, Ekvádor, Malawi, Mexiko, Nigérii, Filipíny, Thajsko, Singapur a Nepál.

Většinou šlo (a jde) o rámcové nákupy pro potřeby menších jednotek armády a policie, nezřídka speciálů. Občas se ale Korejcům poštěstil i větší prodej – třeba v Nigérii si objednali 80 000 pušek a do Nepálu mělo zamířit 30 000 kusů K2C1, ačkoliv právě jeho armáda si při přebíracích testech stěžovala na nespeci kované problémy s prvními dodanými exempláři. Kolují i zvěsti, že kořistní K2 (nebo lokálně produkované kopie) se nacházejí v malém množství u severokorejských speciálních jednotek.

Za zmínku stojí rovněž export na civilní, především americký trh ve výhradně poloautomatické formě, zato v řadě provedení a pod různým značením (DR-100, AR-100, AR-110C, MAX-1…) včetně varianty DR-200. Ta má pevnou pažbu bez separátní pistolové rukojeti kvůli obejití specifických dobových pravidel pro import do USA.

Hledání nástupce

Při afghánském a iráckém angažmá se ukázalo, že K2 už za modernějšími zbraněmi z hlediska modularity zaostává. Ne, že by v Koreji mezitím nic moderního nevzniklo, naopak. V Daewoo v nultých letech vyvinuli pár vysloveně futuristických projektů bullpupu XK-8 (testovaný a odmítnutý někdy kolem roku 2003) a K11 DAW.

Druhý typ kombinoval pušku s opakovacím granátometem a pokročilým zaměřovacím rozhraním, jež umožňovalo programování výbuchu granátu, tak aby zasáhl kryjící se protivníky. Střelec vestavěným dálkoměrem změřil vzdálenost k překážce, za kterou se nacházel protivník, balistický počítač data zkombinoval a nastavil projektil tak, aby explodoval do nekrytého boku nebo shora, likviduje cíl střepinami.

Něco velice podobného se snažili vytvořit Američané v podobě XM29 už od 90. let a Korejci se u nich silně inspirovali, ale jejich K11 byla v mnoha směrech účelnější a dosáhla dokonce formálního zavedení do armády. Kvůli vysoké ceně, hmotnosti a komplexnosti ovšem šlo o menší počty. Myšlenka plošného přezbrojení po úvodním optimismu vzala za své a řada problémů v období 2002–2010 vedla k likvidaci projektu.

Následně se vojsko při své modernizaci vydalo cestou prošlapanou Západem, kdy poptávalo modulární, kratší a v souladu s tehdejšími trendy upravenou pušku, ovšem postavenou na základě zavedeného modelu. Výsledek získal označení K2C a v roce 2012 ho zavedla především „prvoliniová“ pěchota a speciálové všeho druhu.

Šlo o karabinu s 310 mm dlouhou hlavní, duralovým předpažbím se standardním montážním rozhraním Picatinny. Přibyl nový tlumič výšlehu a pažba umožňovala kromě sklopení i délkové nastavení po vzoru amerických karabin M4. Základ ovšem pořád tvořila jen poněkud optimalizovaná K2 z novovýroby.

Varianty pro export

Na základě K2C vznikla řada dalších modelů nejen pro domácí trh, ale i kvůli oslovení zahraničních zájemců. Mají jiné formy pažbení, délky hlavní a provedení mířidel a vyrábějí se dodnes. Jedno z nich pod označením K2C1 si jihokorejská armáda vybrala jako nový standard pro bojové jednotky, ovšem dodnes slouží po boku starších modelů a „kraťasů“.

Jde v podstatě o K2C s plnou délkou hlavně 465 mm a odnímatelným zadním mířidlem. Modularita je vykoupena o nějakých 150 g vyšší hmotností oproti původní K2 a můžeme spekulovat, nakolik dlouhá hlaveň opravdu znamená přínos, ale přesto má potenciál sloužit ještě pár dalších dekád.

V posledních letech jí ale vyrostla silná konkurence, především v podobě pušky K13, opět z produkce SNT Motiv, nápadně vycházející z populárních „pístových AR“ jako třeba německá rodina zbraní HK-416. Pro K11 představenou v roce 2023 hovoří ještě větší možnosti modularity, forma následující současné trendy, oboustranné ovládací prvky a dostupnost ve třech délkách hlavní. Korejská republika novinku zavedla zatím v objemu 1 700 kusů pro potřeby vybraných speciálů z armády i námořnictva a momentálně se spekuluje o jejím přidělení také méně renomovaným jednotkám.

Další typ, který vstoupil do výzbroje (opět tedy zatím jen u vybraných útvarů), je DSAR-15 od konkurenční společnosti Dasan. Vychází v jedné větvi modelů z HK416 a v druhé zase z AR-15. Uvidíme, jak se ambiciózní typy v dalších letech rozšíří oproti prověřeným K2.