Nebeští rytíři v boji na život a na smrt: Jak se vyvíjela taktika stíhacích letounů v obou světových válkách?

Již nedlouho po vypuknutí Velké války se začaly odehrávat první vzdušné souboje, z dnešního pohledu částečně komické i romantické, avšak pro budoucnost ohromně důležité. Už za krátkou dobu se zrodily stíhačky jakožto specializovaná kategorie techniky, která má ničit letouny protivníka. Rychlost, stoupavost, obratnost, ochrana či výzbroj, to vše následně prošlo bouřlivým vývojem, který ještě urychlila druhá světová válka i četné konflikty z druhé poloviny 20. století.

Ruku v ruce s technickým pokrokem ale kráčel i další obor, jenž se často podceňuje, a sice taktika vzdušných bojů. Jestliže na začátku šlo nezřídka o „rytířská“ utkání dvou pilotů, posléze vznikala přesná, takřka vědecky propracovaná pravidla, jež se pak posunula také na operační úroveň. 

Od improvizací k pravidlům

Letecká střetnutí, jež se odehrála v roce 1914, někdy představovala bizarní improvizace. Aviatici se snažili poškodit protivníkova letadla pomocí různých „kos“ či „kotev“, které tahali za svými stroji, stříleli po sobě puškami a pistolemi, a dokonce po sobě házeli cihly. Tyto pokusy ale měly relativně krátké trvání a na letounech se záhy objevily kulomety.

Zrod stíhacího letadla coby nové kategorie techniky se většinou datuje do roku 1915, kdy promluvily do akce jednomístné stroje s kulomety pálícími dopředu. Německé jednoplošníky, které nesly synchronizátory střelby, daly císařskému letectvu ohromnou výhodu, státy Dohody však intenzivně pracovaly na odpovědích. Inženýři obou stran soupeřili v technických řešeních, ale o inovace usilovali i sami piloti, kteří vyvíjeli taktiku tohoto nového druhu boje. 

Také v tomto ohledu získali náskok Němci, jelikož první pravidla leteckých soubojů sepsal stíhač Oswald Boelcke, a právě ze strojů s černými kříži se začaly formovat první větší jednotky. Do akce se tedy vydaly stíhací letky a eskadry a objevil se nový pojem „vzdušná nadvláda“, tedy kontrola vzdušného prostoru nad určitým úsekem bojiště.

Každopádně bylo příznačné, že většina zkušených stíhacích letců zdůrazňovala rozhodující význam útoku z pozice s převahou výšky nebo rychlosti. Od počátku tudíž platilo, že se většiny sestřelů (asi 80 %) dosahovalo při překvapivých útocích na nic netušící soupeře. Této účinné metodě se začalo přezdívat „boom and zoom“, kdežto pro boje s převahou manévrů v horizontální rovině se ustálil termín „turn and burn“.

Schopní piloti každopádně preferovali první přístup, zatímco druhý, který se stal známým také jako „dogfight“ (psí souboj), označovali za chaotický a riskantní. Podle jejich mínění šlo o obdobu hospodské rvačky s noži, v němž může i nejlepší bojovník snadno utrpět zranění či smrt, když mu prostě nepřeje štěstí.

Boje nad Španělskem a Čínou

Některé zkušenosti z Velké války byly kupodivu brzy zapomenuty. Zkušení piloti věděli, že potřebují volnost a flexibilitu, aby si dokázali vzájemně poskytovat krytí, avšak ve vzdušných silách většiny zemí se začala prosazovat zcela opačná koncepce, a sice těsně sevřené formace, které údajně podporovaly disciplínu pilotů. Obvykle šlo o trojice, z nichž každou tvořil velitel a dvě jeho „čísla“.

Naopak mezi koncepce, jež se těšily stálé podpoře, patřila mimo jiné preference překvapivých útoků z převýšení, což kladlo největší důraz na rychlost, stoupavost a střemhlavý let. Právě v těchto vlastnostech tak vynikal Messerschmitt Bf 109, jeden z prvních typů nové generace stíhaček z druhé poloviny 30. let. Premiéru prodělal nad Španělskem, kde Luftwaffe zavedla nový systém organizace. Místo nepružných trojic přešla na volnější dvojice (Rotte) tvořené velitelem a „číslem“, dvě dvojice pak vytvářely čtyřčlenný roj (Schwarm). 

Úporné boje se však odehrávaly i takřka na druhém konci světa, a sice nad Čínou, kde sbírali bojové zkušenosti Japonci. Právě tam byl poprvé nasazen typ Micubiši A6M, jenž se zapsal do dějin pod názvem „Zero“ a vyznačoval se skvělou rychlostí, stoupavostí, obratností a doletem.

Bylo ale zajímavé, jak se odlišovaly taktické postupy císařského námořního a armádního letectva. To námořní, provozující i stroje A6M, preferovalo útoky z převýšení, zatímco v armádním se zpravidla kladl větší důraz na horizontální manévry. Obě složky se však nadále držely tříčlenných formací, které opustily až během druhé světové války, což platilo rovněž o Britech. V Sovětském svazu se sice začaly provádět pokusy s dvoučlennými formacemi, jež čerpaly ze zkušeností ze Španělska, ale kvůli stalinským čistkám měly jen krátké trvání. Lze tudíž říci, že i do druhé světové války vstoupili s nejvyspělejší taktikou vzdušných soubojů Němci.

Jak překonat zero

Jejich „stodevítky“ si proto zpočátku vedly výtečně proti nejrůznějším soupeřům, ovšem zlom přinesla bitva o Británii. Letouny Bf 109 v ní musely chránit bombardéry, jenže pro to se jejich vlastnosti příliš nehodily, neboť v této funkci nedokázaly efektivně využít svou převahu v rychlosti a stoupavosti a vadil také jejich krátký dolet.

Britové nasadili kombinaci obratných stíhačů Hawker Hurricane a Supermarine Spitfire a mimořádně důležitou pomoc představoval i radar, který umožňoval efektivní navádění na blížící se německá uskupení.

Britové se poučili rovněž z hlediska taktiky, protože se inspirovali německým vzorem a od roku 1941 přešli na lety ve dvojicích a čtveřicích, respektive ve formaci přezdívané „finger four“, neboť pozice čtyř strojů se podobaly prstům na rukou. Vznikaly také výškově odstupňované formace (například slavná sovětská „etažérka“), jež dovolily lépe využít výškovou převahu. V témže roce se ovšem objevil i nový německý letoun Fw 190, jenž přinesl zásadní výzvu, jelikož (na rozdíl od Bf 109) nabízel též výbornou horizontální obratnost. 

V prosinci 1941 se Američané a Britové museli poprvé utkat i s ohromně obratnými japonskými stroji. A opět se ukázalo, že nejlepší odpověď reprezentuje taktika „boom and zoom“. Porazit zero v manévrovém souboji bylo téměř nemožné, ale lehká japonská stíhačka značně zaostávala ve střemhlavém letu a ukázala se i jako málo odolná vůči poškození. Američtí piloti tudíž záhy vypracovali postupy, které mířily právě na tyto slabiny a kvůli nimž začali Japonci ztrácet počáteční převahu.

Nad Evropou však Američané řešili zcela jiný problém, a to doprovod čtyřmotorových bombardérů, kdežto Němci vyvíjeli taktiku proti této nové hrozbě. Messerschmitty Bf 109 se tedy zpravidla střetávaly s americkými stíhači a těžce pancéřované verze Fw 190 napadaly bombardéry. Na samém konci války se na nebi objevily i první proudové stroje, jako Me 262 a (zatím neřízené) rakety. Sehrály již sice jen omezenou úlohu, symbolizovaly však nastupující období změn.