Od Verdunu po Vítkov: Příběhy hrobů Neznámých vojínů, které připomínají cenu svobody i války

Způsob, jakým si připomínáme muže padlé v boji, prošel v průběhu 20. století radikální proměnou. Po staletí předtím se běžní vojáci pohřbívali do masových hrobů, často bez jakékoliv identifikace, zatímco monumentální pomníky patřily téměř výhradně vojevůdcům a panovníkům. Ačkoliv se myšlenky na uctění i neznámých zmasakrovaných mužů objevovaly již dříve, skutečný zlom přišel až s první světovou válkou – konfliktem tak brutálním a rozsáhlým, že zanechal miliony rodin bez možnosti pohřbít své blízké, jejichž těla zůstala rozmetána v bahně zákopů, nebo zůstala ležet v „zemi nikoho“. Právě z této kolektivní bolesti se zrodil koncept hrobu Neznámého vojína.

Jeden za všechny

Myšlenka je prostá a přitom hluboce symbolická: jeden anonymní padlý, vybraný tak, aby se nedala určit jeho totožnost, zastoupí všechny ty, kteří se z války nevrátili a jejichž jména nenese žádný náhrobek. Idea vznikla téměř souběžně v myslích Britů a Francouzů. Klíčovou roli sehrál britský armádní kaplan David Railton, jenž během svého působení na frontě spatřil prostý dřevěný kříž s tužkou psaným nápisem: „Neznámý britský voják“. Tento prostý výjev v něm podnítil vizi národního symbolu, jenž se záhy zhmotnil v hrob Neznámého válečníka, jenž se nachází ve Westminsterském opatství.

Paralelně s britským úsilím rostlo podobné hnutí i ve Francii. Již v roce 1916 navrhl lokální úředník organizace pro udržování válečných památníků s názvem Le Souvenir français pohřbít neznámého vojína v Pantheonu. Parlament dostal zákon k projednání v listopadu 1918 a v září 1919 jej definitivně schválil. Londýn i Paříž se nakonec dohodly, že své ceremonie uspořádají společně na Den příměří v roce 1920. Příkladu těchto dvou států potom následovaly i další země.

Propojení se současností

Místa pohřbu neznámého vojína se obvykle vyznačují silnou symbolikou. V první řadě je důležité uchovat anonymitu ostatků – i v době posedlé všemožnou evidencí tak onen „neznámý“ zůstává důležitou připomínkou lidské křehkosti a anonymity tváří v tvář masovému násilí. Jde také o zdůraznění toho, že v očích národa jsou si všichni padlí rovni, bez ohledu na hodnost nebo původ.

U hrobů často hoří věčný plamen připomínající, že oběť vojáků nikdy neupadne v zapomnění. Čestné stráže, které na místě stávají, nejsou jen ceremoniálním prvkem, ale plní též roli živého řetězce, jenž spojuje přítomnost s minulostí. Hrob Neznámého vojína tak není jen místem uložení ostatků, ale jedná se o sekulární svatyni moderního státu a místo, kde se skrze sdílenou oběť formuje národní identita. Zatímco první vlna těchto památníků vznikla bezprostředně po roce 1918, jejich význam nezeslábl ani po druhé světové válce nebo v pozdějších konfliktech. Naopak, v průběhu 20. století se staly univerzálním symbolem odporu proti tyranii a připomínkou ceny za svobodu.

Zdrcená matka

Italský hrob Neznámého vojína v Římě tvoří součást monumentálním památníku Viktora Emanuela II. na náměstí Piazza Venezia. Apeninské království, které v první světové válce ztratilo přes 600 000 vojáků, schválilo zákon o uctění neznámého vojína v srpnu 1921. To, co činí jeho příběh výjimečným, je způsob volby padlého. Bylo vybráno 11 neidentifikovaných těl z různých úseků fronty od Rovereta po Jadran, která se shromáždila v bazilice v Aquileii.

Konečnou volbu neprovedl vojenský hodnostář, ale Maria Bergamasová, matka vojína Antonia Bergamase, jenž dezertoval z rakousko-uherské armády, aby bojoval za Itálii a následně padl v boji. Jeho tělo se nikdy nepodařilo nalézt. Maria se měla stát symbolem všech truchlících italských matek, které ve válce ztratily své syny. Během ceremoniálu v říjnu 1921 nešťastná žena procházela kolem rakví; u té desáté se zhroutila a položila na ni svůj šátek, čímž stvrdila výběr neznámého vojína (Milite Ignoto).

Cesta vlaku s rakví z Aquileie do Říma se stala jedním z největších projevů národního cítění v dějinách země. Miliony lidí klečely u kolejí, když vlak projížděl. Dne 4. listopadu 1921 pak proběhl za přítomnosti krále Viktora Emanuela III. a obrovských zástupů lidu pohřeb.

Samotnou hrobku tvoří materiály z různých bojišť a podlaha pochází z krasové plošiny, zatímco malý oltář řemeslníci zhotovili z jednoho bloku kamene z Monte Grappa. Hrob střeží čestná stráž a hoří u něj dva věčné ohně. Nápis na bronzové plaketě hlásá: „Jako důstojný syn statečného rodu a tisícileté civilizace stál neoblomně v nejzuřivějších zákopech, nešetřil odvahou v nejkrvavějších bitvách a padl v boji s jedinou nadějí – vítězstvím a velikostí vlasti.“

Dukla místo Zborova

Český příběh hrobu Neznámého vojína je unikátní tím, že odráží pohnuté osudy a ideologické zvraty československého státu. Tradice u nás začala v roce 1922, kdy mladá republika hledala symbol své nové státnosti a legií, které se o ni zasloužily. Volba padla na bitvu u Zborova – legendární samostatné vystoupení čs. jednotek v Rusku. Ostatky neznámého zborovského hrdiny byly s velkou slávou uloženy do kaple Staroměstské radnice v Praze. Pro Čechoslováky se pak toto místo stalo posvátným, skládaly se tam vojenské přísahy a konaly státní návštěvy.

Německá okupace tuto tradici přervala a noví páni v roce 1941 v rámci potlačování českého vlastenectví hrob zrušili. Ostatky neznámého legionáře nechali odvézt a dodnes se přesně neví, kde skončily – pravděpodobně je nechali zničit. Po válce se komunistický režim nechtěl k „legionářskému“ (a tedy protisovětskému) odkazu vracet, sovětské úřady navíc nepovolily převoz nového těla od Zborova. V roce 1954 byl proto pod jezdeckou sochu Jana Žižky na Vítkově uložen „nový“ neznámý vojín – padlý od Dukly, což mělo symbolizovat věčné spojenectví se Sovětským svazem.

V roce 2010 se kruh uzavřel, když v památníku na Vítkově vedle vojína od Dukly spočinuly nové ostatky od Zborova. Česká republika tak má dnes v jednom hrobě symboly obou klíčových bojů za svobodu 20. století. Nápis na žulové desce „Sláva hrdinům padlým za vlast“ dnes shlíží na Prahu jako memento, že za samostatnost státu položili životy muži, jejichž jména možná neznáme, ale jejichž odkaz formuje naši současnost. Každý rok 28. října a 8. května je toto místo centrem národních oslav a tiché vzpomínky na ty, kteří se z fronty nikdy nevrátili.