Z Normandie až do Protektorátu: Elitní rangeři US Army zakončili válku v Dolní Lukavici u Plzně

Kořeny amerických oddílů rangers sahají až do 17. století, přičemž původně se takto označovala lehká pěchota bojující ve formacích do velikosti roty. Za otce novodobých rangerů bývá považován Lucian Truscott, který v roce 1942 působil coby styčný důstojník na britském generálním štábu. Tam se seznámil s konceptem commandos neboli průzkumníků a diverzantů působících v týlu nepřítele. Jejich výkony ho nadchly natolik, že navrhl založení podobných jednotek i ve své domovině – a zrodily se prapory US Army Rangers. 

Invazní křest ohněm

Druhý batalion byl společně s pátým zformován 1. dubna 1943 v tennesseeském výcvikovém táboře Camp Forrest pod velením majora Jamese Ruddera. Personál sestával z dobrovolníků, na něž náboráři kladli značné požadavky včetně perfektní fyzičky a vysoké inteligence. Od září 1943 prapor trénoval na Floridě obojživelné akce, následoval dril ve zpravodajské škole v ovládání německých zbraní i jazyka. Před Vánoci odplula jednotka do skotského Grenachu, kde se do její přípravy zapojili příslušníci commandos. 

Začátkem roku 1944 sestával 2. prapor asi z 500 mužů rozdělených do velitelské roty a šesti bojových rot A–F. Poslední fáze výcviku nastala v květnu a měla podobu rozsáhlého předinvazního cvičení Fabius-7 na anglickém pobřeží. To už den D klepal na dveře a příslušníci 2. praporu si při něm vydobyli nehynoucí slávu, když se 225 z nich chopilo extrémně náročného úkolu: vyšplhat na útes Pointe du Hoc u pláže Omaha a zničit 155mm děla ohrožující vysazované jednotky. 

Po překonání překážek rangeři zjistili, že německá artilerie už místo opustila, přesto byla jejich akce úspěšná a strategicky cennou pozici udrželi navzdory řadě protiútoků. Mezitím ostatní roty 2. a 5. batalionu přistály na Omaze s 1. a 29. divizí. Některé utrpěly extrémně těžké ztráty a kupříkladu rota A pozbyla 96 % mužů.

Skrz západní Evropu

Další rozkazy zavedly elitní válečníky do Hürtgenského lesa a začátkem prosince jim připadl úkol ztéci zledovatělý a strmý kopec známý jako kóta 400, který Němci pečlivě opevnili. Rangers v krvavém střetu uspěli a udrželi vršek až do příchodu posil. Během bitvy převzal velení batalionu major George William a záhy jednotku přidělili k 78. divizi, aby se podílela na obraně levého křídla spojeneckých armád za německé ofenzivy v Ardenách. Po odražení panzerů se rangeři vrátili do Hürtgenského lesa, nyní už jako součást 102. jízdní průzkumné skupiny. 

S kavaleristy rangers obsadili dvě desítky měst, zajali 500 nepřátel a bojovali v colmarské kapse i ruhrském kotli. V březnu 2. prapor překročil Rýn a postupoval na východ. Příležitost k odpočinku dostali Williamovi bojovníci teprve po dobytí Gatterstädtu západně od Lipska. Rota C v něm strávila dva dny a její 2. četa neváhala obsadit tamní zámek. Bohatě zásobený vinný sklep s prvotřídními láhvemi neunikl pozornosti unavených Američanů, kteří ochutnali nápoje, o nichž se jim dosud ani nesnilo.

První četa mezitím osvobodila skupinu totálně nasazených Poláků, za což od nich dostala pálenku vlastní výroby. Vděční dělníci tvrdili, že ji vypálili kolem 16.00 téhož dne, a jelikož už je 19.00, musí být zralá ke konzumaci… Rangeři se neupejpali a samohonka vzala brzo zasvé. 

Větší střety už byly v té době vzácné a elitní vojáci se zapojovali hlavně do likvidace odstřelovačů, sabotérů a diverzantů za německými liniemi. Nakonec se prapor probil do bavorského Grafenwöhru a na přelomu dubna a května jej nadřízení převeleli do Protektorátu Čechy a Morava. Velitelé očekávali, že se Němci v západních Čechách odhodlají k zoufalému odporu, a skvěle vycvičení borci měli řadovým pěšákům pomoci jej zlomit.

Podle dochovaných vzpomínek si však u nás rangeři už zřejmě nevystřelili. Konec války je zastihl v okolí Plzně, přičemž většina mužstva se nacházela v Holýšově a na Přešticku.

Příjezd do vděčné obce

V polovině měsíce padlo rozhodnutí přesunout batalion do Dolní Lukavice a na tamním zámku zřídit jeho velitelství. Pro kulturněji založené příslušníky praporu šlo o silný zážitek. Právě tam totiž v 60. letech 19. století – během své služby šlechtickému rodu Morzinů – pobýval hudební skladatel Joseph Haydn. Díky finančnímu zajištění se mohl věnovat komponování a na západě Čech složil úvodní ze svých 104 symfonií. Většinu mužstva nicméně více než klasická hudba lákaly taneční zábavy, které pro ně místní pořádali v zámeckém parku. 

Rangeři nebyli prvními Američany, kteří do Dolní Lukavice zavítali – už 6. května 1945 se na silnici od Dnešic objevily automobily řadových jednotek US Army. Obyvatelé ozdobili domy čs. vlajkami a německé nápisy z budov i křižovatek zmizely. O pořádek se starali místní četníci a národní garda pod vedením učitele Václava Hřebce.

Po krátkém odpočinku obnovili Američané postup a záhy vyčistili nedaleký les zvaný Vysoká, v němž se nacházeli ozbrojenci z Wehrmachtu i vyděšení civilisté. Večer téhož dne zadržely hlídky vůz s trojicí německých generálů, kteří prchali z výcvikového střediska v brdských Jincích. 

Zanedlouho do obce dorazily další oddíly včetně automobilové brigády a tankistů. Většinu techniky rozmístili Američané v parku, kde stávala panská cihelna. Kromě džípů a nákladních aut GMC nechyběly ani obrněnce, tentokrát zaparkované podél hlavní silnice a vedle školy. Nakonec přijeli do obce samotní rangeři, kterých se v Lukavici i s příslušníky dalších útvarů nacházelo asi šest stovek. Část mužstva se ubytovala ve stanech v zámecké bažantnici, důstojníci přebývali kromě zámku též v domech místních obyvatel.

Seznamování

Nejdetailněji zachytil pobyt elitních válečníků ve svých zápiscích Jiří Turek: „Stany byly před zámkem i mezi stromy a tam, kde je dnes kolna bývalého JZD a konzum, měli rangers velký stan s polní kuchyní. Hlavní stanové město vzniklo na lukách v bažantnici od místa dnešního fotbalového hřiště, dále směrem ke kapličce, kde pobývali až do konce září 1945.“ 

Jakmile Američané zprovoznili zmíněné polní kuchyně, ochutnali jejich stravu také místní včetně dětí – Antonín Staněk po letech vzpomínal, že mu jako klukovi nejvíce chutnaly masové knedlíčky v rajské omáčce. K oblíbeným laskominám patřily i palačinky namazané burákovým máslem, pozornost budily konzervy nebo armádní potravinové dávky uspořádané do balíčků. 

Ačkoliv válka už skončila a všude panovalo veselí, v Čechách se stále pohybovaly skupiny německých vojáků. Rangers si to uvědomovali a na okrajích obce zřídili opevněné palposty. Kurýrní služby a dopravu pošty zajišťovala dvojice lehkých spojovacích Piperů L-4, pro jejichž provoz si 2. prapor na louce mezi hřbitovem a řekou zbudoval provizorní letiště.

Ve chvílích volna se rangeři bavili s obyvateli Dolní Lukavice a dětem rozdávali drobné dárky – Jaromír Chmelík po letech uvedl: „Osvobození přineslo nám klukům mnoho zážitků. Poprvé jsem měl žvýkačku nebo čokoládu. Večer jsme chodili do zámku, kde koncertovala hudba pana Maška. Promítaly se filmy na plátno spuštěné z balkonu na jižní straně paláce. Také jsme sbírali nedopalky cigaret a seznámili se s kouřením.“ Někteří kluci obdivovali, jak mistrně američtí řidiči ovládají své džípy, jiní pozorovali jejich trénink při sportovních hrách: „Ani se nám nechtělo domů…“

Zábavní i ochotní pomoci

V sále hostince U Bílé růže si Američané zřídili klub, který se stal střediskem jejich zábavy. I tam se pouštěly zahraniční filmy a mladíci v uniformách zvali česká děvčata na parket, aby je učili tancovat na hudbu boogie-woogie. Pivo si vozili přímo z pivovaru v nedaleké Plzni a dívky k tanci – protože místních bylo málo – sváželi do Lukavice i z okolních vesnic.

Pozoruhodná je vzpomínka Jiřího Turka na disciplinovanost rangerů: „Vykopali několik velikých jam, kam házeli odpad, který se nedal spálit. Před odchodem tyto jámy podobně jako latríny dobře zahrabali, takže po jejich odchodu nic nezůstalo. Když na těchto loukách vyrostla tráva, nebylo po stanovém táboře ani památky.“ 

První vojáci opustili Dolní Lukavici 6. srpna 1945, ovšem předtím ještě pomohli svou těžkou technikou vyzvednout na věž kostela sv. Petra a Pavla zvon, který Němci začátkem války zrekvírovali. Další odjeli v průběhu září.

Místní na Američany dlouho vzpomínali a jeden z rangerů je dokonce pohřben na lukavickém hřbitově. Potomci příslušníků elitního praporu udržují s Lukavickými kontakty dodnes.