Vylodění na pláži Omaha 1944: Americká Golgota

Pláž Omaha dosahovala délky zhruba 8 km. Na obou koncích ji ohraničovaly strmé útesy a mezi nimi se nacházela náhorní plošina, odkud se dalo přehlédnout celé pobřeží. Plošinou protékalo pět potoků lemovaných úzkými roklemi. Právě toto byla jediná místa, kudy si mohla motorová vozidla proklestit cestu do vnitrozemí. Samotnou pláž tvořil zhruba 300 m široký pruh písku.

Za ním potom museli útočníci překonat násep ohlazeného štěrku, kterým bylo obtížné projít, natož projet těžkými vozidly. Ještě hůř to pak vypadalo na té části pláže, kde štěrk přecházel v téměř neprůjezdné pískové duny. Ani na jiných místech Omahy nebylo možné najít lepší komunikace než jen blátivé polní cesty určené pro povozy. Takový terén tedy čekal na americké vojáky. Jenže skalní útesy v ostatních částech pobřeží mezi Vire a Arromanches byly ještě neschůdnější, takže Omaha představovala jediný možný prostor pro vylodění velkého množství mužů.

Neprodyšná obrana

Němečtí obránci nepřístupný prostor Omahy od roku 1943 opevňovali. Zhruba 100 m od čáry odlivu vinul se pás ocelových překážek, jejichž úkolem bylo zkomplikovat výsadkovým člunům přiblížení k pláži. Podél pobřeží také stálo mnoho dřevěných kůlů sestavených do trojnožek, na jejichž vrcholu Němci instalovali protitankové miny. Jejich exploze měly prorazit dna výsadkových plavidel.

Kromě toho se zde nacházely i další překážky v počtu přes 3 700 kusů. Pobřeží bylo navíc silně zaminováno a protkáno ostnatým drátem. Mimoto museli Američané počítat se 14 železobetonovými opěrnými body (Wiederstandnest – WN) umístěnými na strategicky důležitých místech. To vše činilo z této pláže nejlépe zabezpečený prostor z celého pobřežního pásu, v němž se Spojenci hodlali vylodit.

Americké plány

Na pláži Omaha se měl vylodit americký V. sbor pod velením genmjr. Leonarda Gerowa. Jednalo se o jednotky zkušené 1. pěší divize genmjr. Clarence Huebnera, konkrétně 16. plukovní bojovou skupinu (RCT – Regimental Combat Team), která dostala za úkol vylodění na levém křídle v podúsecích Easy a Fox mezi St. Laurentem a Colleville. Dále zde byla 29. pěší divize genmjr. Charlese Gebhardta, té však zatím zkušenosti z bojů chyběly. Její 116. bojová skupina proto byla podřízena 1. divizi a vylodit se měla na podúseku Dog mezi obcemi Vierville a St. Laurent.

Obě bojové skupiny dostaly po jednom tankovém praporu k zajištění palebné podpory. Velmi důležité také byly demoliční čety speciálního ženijního svazku, které se musely vylodit mezi prvními a jejichž úkolem bylo prorazit zhruba 50km průsek v překážkách na pláži, aby mohly během přílivu přistát výsadkové čluny s vojáky. Velení také pečlivě připravilo útok na útes Pointe du Hoc, přičemž zdejší baterie představovala cíl pro vojáky speciální jednotky Rangers. Američané byli velmi optimističtí a předpokládali, že do večerních hodin dne D vytvoří V. sbor předmostí dlouhé 26 km a široké 8 km. Jenže to se nestalo.

Nepříjemná posila

V oblasti pláže a okolí byly od června 1942 rozmístěny jednotky německé 716. pěší divize genpor. Wilhelma Richtera. Nešlo zrovna o kvalitní vojenské těleso, protože jeho mužstvo tvořili hlavně odvedenci ve věku kolem 35 let a většina z nich byli tzv. etničtí Němci (Volksdeutsche) pocházející z oblastí mimo Německo. Dokonce se zde nacházel i jeden prapor vytvořený z bývalých příslušníků Rudé armády.

Celá divize měla značný podstav a tvořilo ji asi 7 000 mužů s nepříliš dobrou výzbrojí. Pokud by se Američané měli střetnout jen s nimi, boje na Omaze by určitě probíhaly mnohem hladčeji. Jenže na jaře 1944 přisunuli Němci k obraně pobřeží v sektoru města Bayeux 352. pěší divizi pod velením genpor. Dietricha Kraiße, zformovanou v roce 1943 ze zbytků jiné divize zničené na východní frontě. Její mužstvo tvořili většinou mladíci ve věku 18–19 let a měla téměř plný stav, takže představovala nepříjemného protivníka a navíc solidně vybaveného.

Image

Čtěte také

Atlantický val: Jak vypadalo opevnění na jednotlivých plážích?

Samotnou pláž bránily doposud jen dva prapory 726. granátnického pluku 716. divize, ale nyní ji posílily dva pluky 352. divize rozmístěné v linii podél pobřeží a třetí pluk byl vzdálený jen několik hodin pochodu. Americká zpravodajská služba se navíc mylně domnívala, že celá divize stojí v záloze kolem města St. Lô. Teprve pár dní před invazí vyšlo najevo, jak se věci skutečně mají. To však už bylo na přijetí účinných protiopatření pozdě a invazní jednotky ani nebyly informovány. Vyloďující se vojáci tak šli do akce s přesvědčením, že na Omaze jsou jen nevelké nepřátelské síly.

Vylodění začíná

Operace začala 6. června ve 3.45 ráno. Americký útočný svaz O kontradmirála J. L. Halla začal spouštět na hladinu výsadkové čluny, do kterých se naloďovaly úderné jednotky.

Z obavy před německými děly se tak stalo už 20 km od pobřeží, což byla chyba. Vál totiž silný vítr a vlny dosahovaly výšky dva metry, takže během tříhodinové plavby dostala polovina vojáků mořskou nemoc.

Německá obranná postavení se mezitím stala tečem útoků letectva a námořnictva, ale s chabými výsledky. Když se výsadkové čluny přiblížily asi kilometr k pobřeží, spustili Němci hustou palbu. Jeden americký voják později popsal situaci takto:

„Jak jsme sklopili rampu, přiletěla střela z osmaosmdesátky a zabila na místě skoro polovinu našich mužů, první z nich byl náš důstojník. (…) Pak už si na všechno vzpomínám jen matně. Pamatuji se, že šéf chtěl převzít velení, ale pak přišla nová trefa a bylo to. Připadalo mi, že mi rvou tělo na kusy. Když jsem se probral, viděl jsem velkou díru v lodi mezi seržantem a mnou. Byl mrtev, muselo to být na místě. Byl jsem samá krev od hlavy k patě, ale v tu chvíli jsem to nevěděl. Později jsem našel šrapnel, který jsem dostal do levé nohy a do paže.“

Z člunů se měly vyloďovat i plovoucí DD tanky. Dva důstojníci 741. tankového praporu ale trvali na dodržení časového plánu a rozhodli vylodit tanky v sektoru Easy Red až pět kilometrů od pobřeží. Výsledkem bylo, že 21 strojů se ve velkých vlnách potopilo a zahynulo přitom 33 mužů. Další se srazil s výsadkovým člunem a jiné zničili němečtí dělostřelci. Pouze pět tanků z původních 32 tak dosáhlo břehu.

Masakr na pláži

Absence tanků těsně po vylodění znamenala další komplikace. Nejenže byli Američané oslabení mořskou nemocí, promočení od hlavy k patě a prochladlí, ale nyní ještě zůstali bez podpory tolik potřebných obrněnců. Selhalo i nasazení obojživelných vozidel DUKW, která měla na břeh dopravit děla. Celkem 22 z 30 houfnic šlo v rozbouřených vlnách ke dnu a nutná dělostřelecká podpora pak také pochopitelně scházela.

První údernou vlnu tvořilo 1 450 mužů, kteří si museli razit cestu ke břehu obtíženi výstrojí někdy až po krk ve vodě, což také vyčerpávalo. Nešťastné vojáky přitom ještě hustě kropila německá palba. Ti šťastnější, kteří vyvázli bez zranění, pak na břehu hledali nějaké útočiště před nepřátelskými děly a kulomety. V úseku Dog Red vojákům pomohl hustý dým z trávy zapálené námořním ostřelováním, ale jinde už tolik štěstí neměli.

Dvě roty v úseku Dog Green se po vylodění neměly kde krýt a během krátké doby byla polovina mužstva zabita nebo zraněna. První prapor 116. pěšího pluku přišel o tři ze čtyř velitelů rot a 16 důstojníků ještě předtím, než se dostal na pobřeží. Mezi Američany vládl zmatek i proto, že silný proud zanesl mnoho výsadkových člunů daleko od plánovaných cílů a řada jednotek přistála jinde. O mnoho lépe než pěšáci na tom nebyly ani demoliční čety. Například četa 11 se vylodila při rokli u St. Laurent, a když její příslušníci vytahovali na břeh gumové čluny s trhavinami, explodovalo zde několik německých granátů, což nikdo nepřežil.

Průnik do vnitrozemí

Po sedmé hodině ranní začal příliv a mnozí těžce zranění vojáci ležící u překážek na pobřeží se utopili. Druhá úderná vlna se potom vyloďovala za podobných komplikací jako ta první. Přesto však několik tanků M4 prorazilo v úseku Dog Red německou první obrannou linii a také vedlejší úsek Dog White se začal plnit americkými vojáky. Ty přišel podpořit i zástupce velitele 29. divize brig. gen. Norman Cota, který se vylodil bez ohledu na nebezpečí a povzbuzoval své muže.

Podařilo se také vytvořit průchod ostnatými dráty, načež skupina vojáků ze 116. pěšího pluku obešla pod jeho velením německé kulometné pozice a obsadila opěrný bod WN 70. Muži z 5. pluku Rangers pak prorazili další čtyři. Když se pak na pobřeží objevili muži 3. praporu 116. pluku, bylo v této části rozhodnuto. Asi 600 vojákům se podařilo proniknout za útesy a pomalu postupovat jižním směrem. Několik tanků 741. tankového praporu mezitím zaměstnalo nepřátelskou obranu v úseku Easy Red a také zde byl brzy vytvořen průchod.

Postupně se vyloďovaly další roty 116. pluku a kromě kulometů už Američané nasadili do bojů i 60mm minomety. Na několika místech německé obrany se tedy průnik podařil, ale vyhráno ještě zdaleka nebylo. To si uvědomovali i velitelé amerických torpédoborců USS McCook, USS Carmick, USS Doyle a USS Emmons, které připluly blíž a zasypaly německé pozice granáty.

Zlepšování situace

Chaotické zprávy o vylodění Američanů mezitím přicházely na velitelství genpor. Kraiße. Informace zatím potvrzovaly, že se Němci na Omaze drží. Generálovi proto dělal mnohem větší starosti vývoj na vedlejším pobřeží Gold, kde se Britům brzy po vylodění podařilo proniknout německou obranou. V oblasti Omahy sice zatím vojáci 916. granátnického pluku drželi své pozice, ale situace Němců se přece jen pomalu, ale jistě zhoršovala. Američanům přicházely nové posily a v odpoledních hodinách se podařilo upevnit čtyři průchody dunami do vnitrozemí.

Spojenecké lodě devastovaly palbou německé obranné pozice a vojákům Wehrmachtu také začala docházet munice. Museli proto omezit střelbu a Američané navíc svým protivníkům připravili další nemilé překvapení, když vypálili čtyři salvy z těžkých děl bitevní lodě USS Texas na zbývající německé bunkry v rokli u Vierville. Ohlušující exploze vzaly několika desítkám obránců chuť k dalšímu odporu a vzdali se. Ženisté pak začali odstraňovat nejnebezpečnější překážky z pláže, likvidovat minová pole a ve 14.00 vytvořili velkou trhlinu v protitankové zdi. Tím byla cesta na Vierville otevřená. Také v ostatních úsecích se situace pomalu zlepšovala a do večera zvládli ženisté vyčistit 13 z 16 průchodů, které měla podle původního plánu uvolnit už první vlna.

Cena za úspěch

Krvavé boje se posléze rozpoutaly také o vesnice Vierville, St. Laurent a zejména Colleville, kde Američané odrazili protiútok II. praporu 915. granátnického pluku. Na konci 6. června drželo něco přes 34 000 vojáků předmostí o maximální šířce šest a hloubce 2,5 km, což bylo mnohem méně, než spojenecké velení očekávalo. Americké pozice se nadále nacházely pod palbou nepřátelského dělostřelectva a některé opěrné body stále kladly odpor.

Kdyby se Němcům podařilo během následujících dvou dnů podniknout dobře naplánovaný protiútok s dostatečnými silami, znamenalo by to pro Američany katastrofu, avšak k něčemu takovému nedošlo. Pokud jde o ztráty, přišly jednotky V. sboru za jediný den o více než 2 000 mrtvých a zraněných. Není proto divu, že vojáci později označili pláž jako „krvavá Omaha“.