Lidé možná užívali psychoaktivní betel už před 25 000 lety. Prozradily to zuby lovců-sběračů z indonéského Sulawesi

Užívání psychoaktivních látek má zřejmě mnohem hlubší kořeny, než naznačují dosavadní archeologické nálezy. Nová studie, publikovaná v odborném časopisu Science Advances, ukazuje, že lidé na indonéském ostrově Sulawesi mohli užívat betel jako drogu už před 25 000 lety – v době, kdy byli stále lovci a sběrači.

Jedním z nejstarších známých dokladů užívání psychoaktivních látek je výroba fermentovaných nápojů. Stopy po produkci ječného piva v dnešním Izraeli jsou staré přibližně 13 000 let. Nový výzkum vedený Adamem Brummem z Australského výzkumného centra pro evoluci člověka (ARCHE) při Griffithově univerzitě ale posouvá historii užívání psychoaktivních látek hluboko před tuto dobu.

Dávná historie betelu

Vědci se zaměřili na betelový ořech, tedy semena palmy arekové (Areca catechu). Tato rostlinná droga má v asijsko-pacifickém regionu tisíciletou tradici a její užívání přetrvalo dodnes. Výsledky studie naznačují, že obyvatelé Sulawesi mohli betel využívat jako drogu už před 25 000 lety, tedy během nejmladší doby ledové. Dosavadní představy přitom kladly počátky této tradice do neolitu či doby bronzové, přibližně před 3 500 lety.

Betelový ořech patří k nejrozšířenějším psychoaktivním látkám na světě. Užívá ho přibližně každý desátý člověk a jeho účinky zahrnují mírnou euforii, zvýšenou bdělost a stimulaci. V západním světě zůstává relativně neznámý, celosvětově jde ale podle autorů studie o čtvrtou nejčastěji užívanou psychoaktivní látku – po alkoholu, kofeinu a nikotinu.

Svědectví pravěkých zubů

Klíč k jeho pravěkému užívání přinesly kosterní pozůstatky dvou lovců a sběračů nalezené na Sulawesi. Starší z nich žil před 25 000 až 16 000 lety, mladší před 7 600 až 6 300 lety. Oba měli na zubech nápadné stopy opotřebení, které se od běžného poškození chrupu výrazně lišily. Šlo především o hluboké a zaoblené rýhy.

Právě tento neobvyklý vzor opotřebení vědci spojili s dosud neznámým způsobem užívání betelu: pravidelným cucáním celých betelových ořechů. Biochemická analýza zubních tkání navíc prokázala přítomnost hlavní psychoaktivní látky betelu – alkaloidu arekolinu, což poskytlo další silný důkaz, že tito lidé betel skutečně konzumovali.

Nešlo přitom nutně o způsob užívání známý z pozdějších období. Dnes se arekový ořech nejčastěji žvýká v podobě takzvaného „betelového sousta“ – směsi obsahující obvykle arekový ořech, list pepřovníku betelového a hašené vápno, někdy také tabák a další přísady. Hašené vápno hraje v této receptuře důležitou roli, protože chemickou reakcí urychluje uvolňování psychoaktivních látek ze semene a jejich vstřebávání do krve.

Výzkumníci se domnívají, že pravěcí lidé mohli celé betelové ořechy cucat a jejich šťávu polykat. Opakované užívání tímto způsobem mohlo zanechat charakteristické stopy na zubní sklovině.

Lovci pod vlivem

Cucání betelových ořechů přitom nemuselo mít pouze psychoaktivní účel. Pravěcí obyvatelé Sulawesi měli obecně velmi špatný chrup a arekolin má vedle psychoaktivních i analgetické účinky. Vědci proto předpokládají, že jedním z důvodů, proč lidé po betelu sahali, mohla být snaha zmírnit bolest způsobenou zubními problémy.

Dlouhodobé cucání tvrdých a abrazivních semen však mělo podle vědců přesně opačný účinek na zdraví zubů. Postupně obrušovalo chrup natolik, že v některých případech došlo až k úplnému obnažení zubní dřeně. To muselo být velmi bolestivé, ztěžovalo to příjem potravy a zároveň zvyšovalo riziko chronických infekcí. Zvyk, který mohl původně přinášet úlevu od bolesti, tak mohl postupně vytvářet další, a ještě závažnější problémy se zuby.

Významnou část skládačky doplnily laboratorní experimenty. Až dosud se předpokládalo, že k uvolnění arekolinu je zapotřebí žvýkat zpracovaný ořech společně s hašeným vápnem. Brummův tým ale zjistil, že arekolin se uvolňuje i při pouhém cucání celého betelového ořechu – a to v množství, které může být dostatečné k vyvolání jeho stimulačních účinků.

Kombinace neobvyklého opotřebení zubů, přítomnosti arekolinu v zubních tkáních a výsledků experimentů tak naznačuje, že lidé na Sulawesi mohli betel pravidelně užívat jako psychoaktivní drogu už před 25 000 lety.

Pokud se interpretace nálezu potvrdí, posune se historie pravidelného užívání psychoaktivních látek o více než deset tisíc let zpět. Zároveň by to znamenalo, že lidé nezačali užívat psychoaktivní rostliny až s přechodem k zemědělskému způsobu života. Kořeny tohoto zvyku mohou sahat hluboko do doby lovců a sběračů.