Z Moravy na popraviště: Život brněnských bratrů ukončila jakobínská gilotina
Z Brna do srdce francouzské revoluce – bratři Junius a Emanuel Freyové alias Schönfeldové vstoupili do dějin jako revolucionáři i oběti. A možná také jako špióni.
V roce 1792 přišli ze Štrasburku do Paříže dva bratři, kteří si říkali Junius a Emanuel Freyové. Revoluce se tehdy blížila k jednomu ze svých dramatických vrcholů a bratři dostali brzy příležitost osvědčit své občanské ctnosti. Pronajali si dům v jedné z bohatých čtvrtí města a starší Junius začal navazovat kontakty se svým okolím. 10. srpna 1792 se zúčastnili útoku vzbouřeného pařížského lidu na královský palác Tuilerie a „projevili při něm odvahu a odhodlání”, jak potvrzuje osvědčení o jejich chování.
Občané republiky
Ve svém domě pořádali hostiny pro pravé pařížské patrioty a vůbec vynakládali mnoho peněz na podobné dobročinné účely. Přízemí jejich domu v rue d´Anjou 19 zdobily busty římských republikánů a vedle portrétu Voltaira visela na zdi podobizna Jeana-Jacquesa Rousseaua. Junius Frey nevycházel na ulici jinak než s červenou frygickou čapkou na hlavě, kterou zdobila revoluční trikolóra.
Při vyhlášení republiky v září 1792 financovali Freyové velkou slavnost v jakobínském klubu. Získali důvěru a sympatie revolucionářů a ti je mezi sebou přijímali jako sobě rovné. Nejvíce se Freyové sblížili s občanem Francois Chabotem, poslancem Konventu a jedním z nejvlivnějších revolucionářů.
Pod jednou střechou žila s oběma bratry ještě jejich mladičká sestra Leopoldina a Juniův syn Josef František Salio, patnáctiletý hoch, kterého jeho otec předurčil ke službě v revoluční armádě. Sem také stále častěji docházel radikál Chabot. Tento prohnaný, ale v podstatě naivní povýšenec přičichl k přepychu domácnosti v rue d´Anjou a začal se mu přizpůsobovat, až ponenáhlu uvízl v osidlech Junia Freye. Museli se sblížit do značné míry, protože jednoho dne nabídl Frey Chabotovi ruku své sestry Leopoldiny. Vzápětí ho přemluvil k podniku, který by jim oběma mohl vynést milióny.
Jednoduchý plán
V roce 1793 měl revoluční konvent rozhodnout o dalším osudu zavedeného zámořského obchodního podniku Compagnie des Indes – Indické společnosti. Chabot měl s několika dalšími poslanci rozhlásit návrh na její rozpuštění kvůli daňovým podvodům, ze kterých byla správní rada společnosti obviněna. V nastalé panice by Frey a Chabot se svými kumpány skoupili za pár franků v papírových asignátech pokleslé akcie společnosti. Dodatkem k zákonu o Indické společnosti by byl podnik nakonec zachován a postupně převeden pod kontrolu konsorcia Frey-Chabot. Šlo jen o to, aby příslušná formulace prošla hlasováním Konventu.
Dostavily se však komplikace. Proti návrhu, který Konventu předložil Chabotův společník Delaunay, se ozvaly hlasy nesouhlasu. Po vzrušené debatě byla věc předána k rozhodnutí pětičlenné komisi, která by projednala pozměňovací návrhy k předloze, s níž vystoupil poslanec Delaunay. Do pětičlenné komise se podařilo jmenovat nejen Delaunaye, ale i samotného Chabota. Poměr nebyl tak nepříznivý, stačilo pro plán získat ještě jednoho člena komise. Ten jediný, kdo padal v úvahu, byl Dantonův přítel poslanec Fabre d´Eglantine.
Junius Frey dal Chabotovi 100 000 franků, aby jimi Fabra podplatil. Bývalý kapucín však nenašel odvahu, aby peníze Dantonovu příteli nabídl. Namísto toho zfalšoval text spisu o Indické společnosti a předal ho k vyřízení kanceláři konventu. Aniž to tušil, podepsal tím rozsudek smrti nejen sobě, ale i poslanci Fabru d´Englantine.
Špióni prvního řádu
Už 10. října přišlo Výboru všeobecné bezpečnosti udání německého jakobína J. B. Wilhelma, jež vyvolalo řetěz malérů, které pohltily občana Chabota i jeho švagry Freye. „V rue d´Anjou žijí dva Rakušané, kteří si hrají na arcipatrioty a utrácejí za tím účelem ve své sekci velké peníze, jen aby udusili všechno podezření,” psal občan Wilhelm v udání pařížským bezpečnostním orgánům.
„Jejich spisy překypují samým vlastenectvím. Za osmnáct měsíců, co žijí ve Francii, změnili už několikrát jméno. Jsou původem Židé, ale hnáni ctižádostí získat šlechtický titul, dali se pokřtít a Marie Terezie jim propůjčila titul ‚šlechtic von Schönfeld‘ […]. Je jasné, že tito amorální lidé jsou špióny prvního řádu najatí Pruskem nebo Rakouskem a možná oběma současně, protože ve Vídni promrhali všechno v žranicích a zanechali po sobě jen dluhy, což jim nebrání dělat velké útraty v Paříži.”
Tento dopis stačil, aby rozhýbal kolo mlýna revoluční justice. Brzy vyšlo najevo, že oba Freyové i mladá Chabotová jsou pokřtění Židé pocházející z Brna na Moravě a jejich původní jméno je „Tropusca”. Dále to, že Junius si své republikánské jméno vypůjčil až po příchodu do Francie a jmenuje se vlastně František Tomáš von Schönfeld, jeho bratr Emanuel se ve své vlasti psal plným jménem Emanuel Arnošt a zdobil se rovněž šlechtickým predikátem von Schönfeld. Jejich tři bratři jsou prý v rakouských službách, dvě sestry žijí ve Vídni. Začátkem roku 1792 přišli Freyové v doprovodu dánského sekretáře Diederichsena do Štrasburku, kde se vetřeli do vlastenecké společnosti a získali renomé upřímných patriotů a revolucionářů.
Komplot cizinců
Roztočené kolo strhlo nejdříve poslance Chabota. Když propukl 10. listopadu 1793 v konventu skandál kolem machinací s Indickou společností, byl to konec Chabotovy politické kariéry. Dne 15. listopadu žádalo několik poslanců zatčení všech, kdo se v skandálu omočili. Chabot byl zatčen a uvězněn. Stejný osud stihl 23. listopadu oba Freye i jejich sestru Leopoldinu. Do vyšetřování bylo zataženo několik desítek osob, mezi nimi i dánský advokát a Freyův sekretář Diederichsen. Celou záležitostí se zabýval veřejný žalobce Fouquier-Tinville, člověk, o kterém bylo známo, že revoluční zákon je pro něj sekerou v ruce dřevorubce.
Staroslavný Lucemburský palác v Paříži byl za revoluce proměněn na žalář. Sem uvrhli bývalého kapucína Françoise Chabota. Později se zde pokusil o sebevraždu, aby unikl trestu, ovšem pokus se nezdařil. Oba bratry Freye zavřeli pro začátek odděleně do vězení La Force, jejich sestru Leopoldinu Chabotovou do věznice Anglických panen. V prosinci byla propuštěna, ale její bratři Junius a Emanuel Freyové, vlastně František Tomáš a Emanuel Arnošt Schönfeldové-Dobruškové, šli před revoluční tribunál. Byli ocejchováni jako korupčníci a kontrarevoluční špióni.
Chabotova aféra udeřila na více stran současně. Bylo do ní zataženo několik členů Konventu, obchodníků, finančníků a podezřelých cizinců. Mezi lidem se o aféře mluvilo jako o komplotu cizinců proti republice. Byli mezi nimi Rakušané Freyové, Dán Diederichsen, španělský dobrodruh Guzmán, poslanci Chabot, Delaunay, Basire, Fabre d´Englatine a Herault de Séchelles.
Špína Chabotovy aféry
Je jaro 1794 – měsíc germinal II. roku republiky. Jakobínská diktatura kulminuje a na nejvyšších místech je sváděn nesmiřitelný boj o moc. Maximilien Robespierre a Georges Danton, dva nejmocnější, ještě tentokrát spojí své síly. Je to však naposledy. Dekret z 25. ventósu (15. března 1794) stanovil trest smrti za vlastizradu a za vlastizrádce byl považován i ten, kdo by žádal shovívavost k provinilcům, kdo by jim poskytl pomoc nebo útulek a kdo by se přimlouval za propuštění vězňů. To už byl přímý útok proti Dantonovi a jeho stoupencům, kteří byli počítáni mezi „shovívavé”. Špína Chabotovy aféry měla ulpět i na Dantonovi. Vždyť jeho přítel a bývalý sekretář Fabre d´Englatine čekal na svůj proces spolu s Chabotem a Freyovými.
Robespierre toho využil a prudce zaútočil. 10. germinalu se sešly na společné schůzi výbory Konventu a vydaly zatykač na Dantona a jeho nejbližší jako na spoluviníky Chabotovy aféry. Spolu s Dantonem byli zatčeni poslanci Camille Desmoulins, Delacroix a Phillippeaux.
Už 12. germinalu (1. dubna 1794) byl předložen narychlo vypracovaný obžalovací spis. 13. germinalu zasedl revoluční tribunál, jehož hlavní obětí se měl stát Danton. Seděl na lavici obžalovaných mezi přítelem Delacroixem a podvodníkem Delaunayem. Všechno šlo ráz na ráz bez dlouhých průtahů. Delaunay, Chabot a Basire se káli, Dantonova vystoupení se podobala výbuchům sopky. Bratři Freyové přijímali svůj soud odevzdaně. 15. germinalu (5. dubna 1794) padlo patnáct rozsudků smrti, které měly být ihned vykonány.
Po boku Dantona
Ve čtyři hodiny odpoledne opouštěly tři káry s odsouzenci justiční palác a mířily k náměstí Revoluce. Na vysokém lešení se tyčily dva štíhlé trámy a mezi nimi ocelový břit sekery. První vystoupil na lešení sekretář Diederichsen a po chvilce padla jeho hlava, což provázelo mnohohlasné provolávání slávy republice. Druhý na řadě byl Delaunay, po něm Basire.
Junius Frey alias František Tomáš von Schönfeld zemřel jako čtvrtý, pátý byl jeho mladší bratr Emanuel Arnošt. Patnáctý v pořadí a poslední ze všech šel Danton. Tak zemřeli 5. dubna 1794 spolu s Dantonem i dva bratři Dobruškové-Schönfeldové z Brna. Dodnes nevíme, byl-li jejich trest spravedlivý. Byli skutečně rakouskými špióny, nebo jen nepochopenými obdivovateli revoluce?
