Za vůdce a Turkestán! Turkmeni v německém Wehrmachtu a Waffen-SS
Nacistické Německo využívalo během druhé světové války různé nacionalistické a náboženské spory, které existovaly v Sovětském svazu. Vedení třetí říše tak mimo jiné umožnilo i vznik jednotek Wehrmachtu a SS složených z příslušníků turkických národů. Zapojili se do nich rovněž dobrovolníci z území dnešního Turkmenistánu.
Motivace příslušníků turkických národů bojovat za Hitlera pramenila ze tří hlavních faktorů: jednak z panturkických a islámských idejí, dále z náboženského a národnostního útlaku, jenž panoval v Sovětském svazu, a konečně z nelidských podmínek, jimž čelili v německých zajateckých táborech. To vše přivedlo desetitisíce mužů ze Střední Asie do jednotek, které nakonec působily v různých operacích na mnoha místech evropského kontinentu.
Vnější vlivy
Turkmenská sovětská socialistická republika nehrála sama o sobě v nacistických plánech výraznou roli. Němečtí stratégové totiž pracovali v geopolitických úvahách i při vytváření vojenských formací s širší koncepcí Turkestánu coby rozsáhlého území ve Střední Asii obývaného převážně turkickými národy.
Někteří nacisté chtěli vytvořit i Říšský komisariát Turkestán. Pro podporu tohoto úsilí byly využívány i ideje panturkismu, tedy vzájemnosti a společného postupu turkických národů (včetně Turkmenů). O šíření panturkismu se v Sovětském svazu pokoušeli také turečtí představitelé, i když jejich konečným cílem samozřejmě nebyl německý říšský komisariát. Chtěli totiž založit několik nových středoasijských států pod silným vlivem Ankary. Turkestán byl pouze jedním z těchto plánovaných útvarů.
Německé i turecké zájmy se nicméně v této oblasti alespoň dočasně a částečně protnuly. Turecko sice zůstalo po většinu druhé světové války neutrální, jeho vztahy se Sovětským svazem však byly napjaté. Na podzim roku 1941 zahájil bývalý osmanský generál a později turecký politik Nuri Killigil, známý též jako Nuri Paša, jednání s německými diplomaty o vytváření turkických jednotek.
Na tomto základě se zrodil takzvaný Výbor pro spolupráci s panturkickým hnutím. Ten mohl využít i předchozí činnosti různých panturkických nebo turkestánských exilových organizací, v nichž působili představitelé antisovětské emigrantské opozice. Sídlily a působily nejen v Turecku, jako tomu bylo v případě Turkestánského národního sdružení v Istanbulu, ale i v převážně perském Íránu. To se týkalo především několika poboček Turkestánského národního centra a organizace „Hvězda východu“ (SY) se sídlem v Mašhadu.
V Íránu působily i nacistické tajné služby, které se snažily podchytit exilovou turkestánskou protisovětskou opozici pro uskutečnění diverzních úkolů při plánovaném útoku na SSSR. Terčem se měly stát mimo jiné dopravní trasy a průmyslová zařízení na území Turkmenské SSR. Společná sovětsko-britská invaze do Íránu v srpnu 1941 však toto nebezpečí do značné míry eliminovala.
Hitler je proti
Hrozba pro Stalinovo impérium však přišla odjinud. Po rozsáhlých porážkách Rudé armády v prvních měsících operace Barbarossa padly do německého zajetí statisíce vojáků nejrůznějších národností. Mnozí z nich sovětský režim nenáviděli a chtěli proti němu bojovat. K jejich rozhodnutí přejít na druhou stranu fronty přispěly i kruté podmínky panující v zajateckých táborech.
Odpůrcem vzniku vojenských jednotek tvořených příslušníky východních národů však byl sám Adolf Hitler, který v nich viděl rasově podřadné lidi, nehodné nasazení za ideje árijského nacionálního socialismu. U turkických národů však – i pod vlivem turecké vojenské diplomacie – nebyl tak striktní. A pod vlivem nepříznivého vývoje situace na všech frontách nakonec nacistická vojska akceptovala i řadu dobrovolníků z národů, které z hlediska zvrácené rasové teorie měly do árijského ideálu daleko.
Dobrovolně do Wehrmachtu
Již v listopadu 1941 byla v rámci 444. zajišťovací divize Wehrmachtu zformována 444. turkestánská rota, do které se přihlásilo vedle příslušníků jiných národností i několik Turkmenů. Sloužili převážně v týlovém zabezpečení a vykonávali strážní činnost. Dobrovolníky se pro sabotážní úkoly snažila získat i tajná služba Abwehr. Postupně vznikaly v rámci takzvaných východních oddílů další jednotky z turkických a muslimských teritorií Sovětského svazu. Němci pro ně připravili insignie s arabským nápisem „Biz Alla Bilen“, což měl být ekvivalent hesla „Bůh s námi“ (Gott mit uns) užívaného Wehrmachtem. Uvedený arabský překlad je však sporný. Arabština navíc nebyla mezi turkickými národy příliš užívána.
V roce 1942 byl založen Turkestánský legion i turkestánský pěší prapor 450. V jeho rámci působilo několik rot rozdělených podle národností včetně 4. roty složené z Turkmenů a východních Tatarů. Vznikaly i další jednotky, které se zapojily do střetů s Rudou armádou nebo se sovětskými partyzány. Na frontě turkestánské jednotky působily například u Stalingradu, při německém útoku u Tuapse či při střetech v Astrachani. V podpoře turkestánských dobrovolníků se tehdy z pozice vedoucího skupiny při vrchním velitelství pozemních sil (OKH) angažoval i Claus von Stauffenberg, pozdější neúspěšný atentátník na Adolfa Hitlera.
S esesáckými runami
V květnu 1943 se z několika menších útvarů včetně některých východních legií zformovala 162. turkestánská pěší divize Wehrmachtu, kterou následně německé velení pod vlivem porážky u Kurska a souvisejících obav z možné zrady převelelo do Itálie. Tam se útvar pod velením generálmajora Oskara von Niedermayera zapojil do protipartyzánského boje i do střetů s postupujícími Spojenci na Apeninském poloostrově. Jeho příslušníci přitom spáchali několik válečných zločinů.
Další turkestánské jednotky se ocitly ve Francii, kde plnily převážně pomocné úkoly. V Berlíně mezitím začal působit Národní turkestánský výbor jednoty, který usiloval o vznik Národní armády Turkestánu. V ní měli bojovat vojáci kazašské, kyrgyzské, turkmenské a tádžické národnosti (je přitom zajímavé, že Tádžici patří k perské jazykové skupině). Zrod takové formace však Němci neumožnili. Zmíněný výbor pak odmítl také možnost podřízení se Výboru pro osvobození národů Ruska, který v listopadu 1944 inicioval generál Andrej Vlasov.
O turkestánské jednotky naopak projevil zájem říšský vůdce SS Heinrich Himmler, který v roce 1944 hodlal vytvořit v rámci Waffen-SS muslimskou divizi „Nový Turkestán“. Již předtím vznikl 1. východomuslimský pluk SS, který působil například v protipartyzánských operacích v Bělorusku a Polsku. V rámci nechvalně známého Zvláštního pluku SS Dirlewanger se jeho příslušníci podíleli i na potlačování varšavského povstání. Na vytvoření plnohodnotné divize už ale nebyl dostatek času ani sil. Vznikl pouze Východoturecký ozbrojený svaz SS „Timur“, který sestával ze skupin Volha (Idel)-Ural, Turkestán, Krym a Ázerbájdžán.
Na přelomu let 1944–1945 se svaz nacházel na Slovensku, konkrétně k 1. březnu 1945 v Myjavě. Následně jej přesunuli k protipartyzánskému boji do severní Itálie, kde jeho vojáci padli do zajetí. V něm se pak ocitli i další příslušníci různých turkestánských a východomuslimských formací. Mnozí turkestánští dobrovolníci nicméně ještě během války dezertovali a zapojili se do protinacistického odboje.
Stíny temných dějin
Srovnáním různých zdrojů lze dospět k tomu, že v řadách Wehrmachtu a SS bojovalo kolem 180 000 Turkestánců. I když je obtížné určit, jaké přesně bylo národnostní složení dle sovětského rozdělení, je zřejmě, že například mnohem více Turkmenů bojovalo za druhé světové války v řadách Rudé armády než v uniformách mocnosti Osy.
Ti bývalí příslušníci Wehrmachtu a SS, které zajali Sověti nebo je vydali ze zajetí do Stalinova impéria západní Spojenci, byli vystaveni tvrdé a dlouhodobé perzekuci. V roce 1947 se například v kazašské Alma-Atě uskutečnil proces se 49 bojovníky Turkestánského legionu. Na lavici obžalovaných usedlo 19 Kazachů, 19 Uzbeků, dva Tádžici, sedm Turkmenů a dva Kyrgyzové. Ke smrti zastřelením tribunál odsoudil 11 lidí, k vykonání trestu však došlo jen u jednoho.
