Bitva o zámek Itter: Podivná aliance Američanů, Wehrmachtu a francouzských vězňů proti tankovým granátníkům SS

Zámek Itter leží nedaleko stejnojmenné obce, asi 19 kilometrů západně od tyrolského Kitzbühelu. V únoru 1943 si jej díky jeho robustnosti a poměrně odlehlé poloze zabrali nacisté a učinili z něj vězení pro prominentní francouzské zajatce, kteří měli pro třetí říši natolik vysokou hodnotu, aby byli drženi v relativně mírných podmínkách.

Oficiální označení znělo Evakuierungslager (evakuační tábor) a celé zařízení se nacházelo pod administrační správou velitelství koncentračního tábora v Dachau. Odkud také přicházely nejen finance, ale i strážní.

Prominentní mříže

Velitelem byl určen SS-Hauptsturmführer Sebastian Wimmer, který měl k ruce zhruba 25 příslušníků SS-Totenkopfverbände, v drtivé většině šlo o starší muže bez jakýchkoliv frontových zkušeností. Mezi nedobrovolnými obyvateli zámku se nacházel například bývalý ministerský předseda Édouard Daladier, francouzský prezident z let 1932–1940 Albert Lebrun, starší sestra Charlese de Gaullea Marie-Agnès Cailliau, generálové Maxime Weygand a Maurice Gamelin nebo tenisová hvězda Jean Borotra.

Ačkoliv byli všichni vězni Francouzi, zdaleka nešlo o jednolitou skupinu. Někteří si nemohli přijít na jméno kvůli zakořeněné politické rivalitě, jiní, jako například Weygand, na sobě měli stigma kolaborace s německými okupanty. Brzy tak došlo na rozčlenění do tří oddělených skupin. Pokud jde o zacházení dozorců s vězni, bývalý francouzský velvyslanec v Berlíně André François-Poncet jej popsal jako „směsici brutální síly, zdvořilosti a občasných pokusů o přátelství“.

Jinak však mohli tito francouzští prominenti navštěvovat zámeckou knihovnu nebo se procházet na nádvoří. Daladier měl na pokoji dokonce ukryté rádio, na kterém poslouchal vysílání BBC. Šlo o majetek jugoslávského politického vězně Zvonimira Čučkoviče, který se na zámek dostal z Dachau, aby zde pracoval jako elektrikář. Tento muž později sehrál klíčovou roli v záchraně životů svých spoluvězňů.

Američané přicházejí

Od počátku jara 1945 se na zámku začali střídat nejrůznější důstojníci SS, kteří tudy i s rodinami prchali před spojeneckými vojáky. Dne 30. dubna dorazil i SS-Obersturmbannführer Eduard Weiter, poslední velitel koncentračního tábora Dachau. Francouzi dostali strach, že je Weiter ve snaze zahladit stopy nechá popravit, ten však ve skutečnosti myslel především na vlastní sebevraždu, kterou také brzy ráno 2. května 1945 na zámku spáchal. Tato událost se stala jasným signálem pro ostatní přítomné esesáky.

Do rána 4. května zmizel i s manželkou Sebastian Wimmer a hned po něm i všichni strážní. Dopoledne tak už na zámku „panovali“ Francouzi. V okolí se však stále potloukaly oddíly SS a tak se skupina na naléhání Weyganda a Gamelina ozbrojila pistolemi, puškami a samopaly ze zámecké zbrojnice a rozhodla se navázat kontakt s nejbližší spojeneckou jednotkou. Do role spojky se dobrovolně nabídl Zvonimir Čučkovič, který se na zrekvírovaném kole vypravil do nedalekého města Wörgl.

Nevěděl, že jeho většinu stále ovládají vojáci SS, a jen díky štěstí narazil na skupinu vojáků Wehrmachtu vedenou majorem Josefem Ganglem, který měl v úmyslu se co nejdříve vzdát Američanům. Čučkoviče tedy poslal směrem na Innsbruck, právě osvobozený americkou 103. pěší divizí, a sám se ve svém kübelwagenu, doprovázeném náklaďákem s asi 12 muži, vydal opačným směrem na Kufstein. Jak Čučkovič, tak i Gangl brzy narazili na americké vojáky a oba vyjednali záchrannou misi pro prominentní francouzské zajatce.

Zatímco skupina vedená majorem Johnem Kramersem, která se na pomoc zámku vydala od Innsbrucku, se po cestě musela zastavit kvůli probíhajícím bojům s jednotkami SS, hlídka sehnaná majorem Ganglem měla větší štěstí. Šlo o sedm tanků M4 Sherman; dva od 23. tankového praporu, zbytek patřil ke 142. pěšímu pluku. Kolonu doplňoval kübelwagen majora Gangla a nákladní vůz s německými vojáky. Všemu velel poručík Jack Lee v tanku pojmenovaném „Besotten Jenny“, který ještě na pancíř svého obrněnce přibral šest černošských pěšáků od 17. obrněného pěšího praporu.

Mise se rozjíždí

Odpoledne se skupina vydala směrem na Wörgl, který mezitím opustily jednotky SS. Američany tak přivítali rakouští partyzáni, kteří poručíka Leeho přesvědčili, aby ponechal pět shermanů od 142. pěšího pluku na severu města, kde měly bránit hlavní příjezdovou komunikaci.

Výrazně oslabená kolona pokračovala dál a asi čtyři kilometry před cílem musela překročit jediný most vedoucí k zámku. Lee si všiml, že je zaminovaný, a tak nechal německé vojáky nálože odstranit a poté na tomto strategickém místě zanechal ve stráži svůj druhý sherman. Posléze Lee narazil na cestě k zámku ještě na malou skupinku esesáků, kteří se snažili vybudovat protitankovou uzávěru, palba amerických a německých vojáků je však rychle zahnala do lesa.

Před bránou zámku Itter se nakonec Lee a Gangl objevili za soumraku 4. května 1945. Příjezd osvoboditelů Francouze ani trochu neohromil. Čekali totiž kolonu obrněnců a spoustu po zuby ozbrojených Američanů. Místo toho dostali jeden tank, sedm „yankeeů“ a k jejich velkému údivu a zármutku i náklaďák plný ozbrojených Němců.

Jenže zatímco major Gangl se k prominentům choval slušně až uctivě, z poručíka Leea si odnesli zcela jiné dojmy. Stejně jako kdykoliv dříve byl totiž drzý a činil dojem neotesaného hrubiána. Na druhé straně však věděl, co dělá. Ihned po příjezdu sestavil seznam bývalých zajatců, před bránu zámku postavil svůj tank, jehož kanon a kulomet ovládal přístupovou cestu, a konečně také začal shánět jídlo pro své unavené vojáky. Ještě večer pak s americkým poručíkem Harrym Bassem a majorem Ganglem vyrazil na obhlídku terénu a začali dávat dohromady obranný plán.

Připojil se k nim ještě SS-Hauptsturmführer Kurt-Sigfried Schrader, mladý důstojník, který se v podzámecké vesnici zotavoval z válečného zranění a rozhodl se přidat na stranu obránců zámku. 

V zásadě však neexistovalo mnoho variant. Jelikož Lee neměl dost vozidel na to, aby zpátky do Kufsteinu odvezl své muže, Francouze i Němce, rozhodl se jednoduše počkat na místě do příchodu hlavních amerických sil. Silné stěny starého sídla přitom měly být rozhodujícím faktorem obrany, pokud by se esesáci v okolních lesích rozhodli na zámek zaútočit.

Prominenti v boji

Úder přišel dřív, než si poručík Lee mohl myslet. Už v jedenáct hodin večer se ozvala střelba z pušek a kulometů. Zda šlo o pokus zlikvidovat Francouze nebo se vojáci SS pouze snažili vypudit ze svého týlu malou americkou jednotku, není zřejmé. Američané i Němci na zámku zaujali předem připravená místa a odpovídali svými ručními zbraněmi. Gangl se dokonce dokázal telefonicky spojit s velitelem rakouského odboje ve vesnici pod zámkem a vyžádat si posily, dorazili však jen dva němečtí vojáci a jeden rakouský odbojář.

Až do rána se situace zdála relativně udržitelná, jenže s rozbřeskem nasadili obléhatelé do boje těžší kalibr. Granát ráže 88 mm nejprve zničil prázdný pokoj generála Gamelina a posléze vyřadil z boje i jediný americký tank na scéně, což se sice obešlo beze ztrát na životech, pro esesáky to však znamenalo signál k zahájení hlavního útoku. Ten se rozvíjel ze dvou směrů, z východu a západu, účastnilo se ho na 200 esesáků.

Obránci na vyšších hradbách úspěšně ostřelovali útočníky z pušek a kulometů, přičemž do přestřelky se zapojili také Borotra, Reynaud, Gamelin a další francouzští prominenti, kteří bez ohledu na dřívější rozepře nyní stáli se zbraní v ruce bok po boku. Jak se ale boj protahoval, objevily se ztráty i na „spojenecké“ straně. Osmaosmdesátka zabila několik vojáků Wehrmachtu a další zranila, padl také major Gangl, kterého zabil nacistický odstřelovač. Stalo se tak v okamžiku, kdy se důstojník Wehrmachtu společně s poručíkem Leem snažil z pozorovatelny odhalit postavení zle dotírajících nepřátelských dělostřelců.

Mezitím dorazil major Kramers, který se zámku vydal na pomoc od Innsbrucku k mostu, střeženému druhým shermanem poručíka Leea. Malou skupinku (Kramers na místo kvůli potížím s kompetencemi dorazil pouze v džípu se třemi dalšími muži) posléze doplnil bojový průzkum od 142. pěšího pluku. Od mostu bylo možné pozorovat zuřící bitvu v okolí zámku a americký důstojník věděl, že musí něco podniknout.

Pokusil se rádiem spojit se zámkem, což se mu sice nepovedlo, jeden z rakouských odbojářů jej však odvlekl zpět na radnici ve Wörglu, kde stačilo zvednout sluchátko, a na druhé straně se ozval poručík Lee. Ten popsal vážnou situaci: palba esesáků sílila, zatímco obráncům docházela munice. Kramers už na nic nečekal, dal dohromady všechny dostupné síly a vyjel k zámku.

Konec dobrý...

Kolem poledne situace roztodivné skupinky pod Leeho velením už nevypadala vůbec dobře. Neměli prakticky žádné náboje a útok příslušníků 17. divize tankových granátníků SS „Götz von Berlichingen“ nepolevoval. V kritické chvíli poručík Lee konečně podlehl naléhání Jeana Borotry, který chtěl jít vyprošťovací koloně naproti a provést ji co nejrychleji křivolakými uličkami vesnice pod zámkem. Poté co Borotra vyrazil na takřka sebevražednou misi (musel mimo jiné přeběhnout několik desítek metrů volného prostoru pod palbou), začal Lee realizovat svůj plán poslední záchrany.

Podle něj se měli všichni obránci stáhnout do hlavní budovy zámku a tam se zabarikádovat. Esesáci již cítili vítězství a chtěli si pancéřovou pěstí prorazit cestu skrze hlavní bránu. Vtom voják Wehrmachtu na hlásce zámku vykřikl spásnou zprávu: „Amerikanische Panzer!“ A skutečně, od vesnice už šlo slyšet i palbu amerických kulometů M2 a tankových kanónů. Během chvíle se útočníci rozprchli do okolních lesů. Bitva utichla, stejně jako několik dní poté celá druhá světová válka, a obránci zámku Itter se rozešli každý vlastní cestou.

Američané se vrátili zpět ke svým jednotkám, vojáci Wehrmachtu byli poněkud neslavně odesláni do zajateckého tábora a francouzští prominenti se dočkali návratu do vlasti. Poručík Lee pět dnů po bitvě obdržel povýšení na kapitána a také vyznamenání, stejně jako všech jeho šest mužů. A odvážný Jean Borotra? Svůj „výlet“ ze zámku přežil a v roce 1976 byl uveden do Mezinárodní tenisové síně slávy.