Jak vypadala vojenská kariéra hraběte Clause Schenk von Stauffenberga před jeho osudovým rozhodnutím

„Nyní je na čase, aby se něco udělalo. Každý, kdo se k něčemu odváží, si však musí být vědom toho, že se pravděpodobně zapíše do německých dějin jako zrádce. Pokud by to však neudělal, bude zrádcem svého svědomí.“ Tato slova měl pronést plukovník Stauffenberg jen krátce před osudným 20. červencem 1944.

Na první pohled by se jimi dalo shrnout téměř hamletovské dilema tohoto pozoruhodného muže. Cesta mladého romantického šlechtice od elitního důstojníka až k odbojáři a atentátníkovi, jehož život předčasně ukončila popravčí četa, vůbec nebyla přímá.

Romantické mládí

Claus Philipp Maria Schenk von Stauffenberg se narodil 15. listopadu 1907 v bavorském Jettingenu jako jedno z dvojčat. Bratr záhy zemřel, a tak se z Clause stal nejmladší syn hraběte Alfreda von Stauffenberga a jeho manželky Caroliny. (Starší bratři Alexandr a Berthold byli také dvojčata.) Rodokmen Stauffenbergů lze sledovat až do 13. století. Mnozí jeho členové zasvětili svůj život vojenské službě, slavnými předky se ale Claus mohl chlubit i z matčiny strany. Jeho prapradědečkem byl reformátor pruské armády August von Gneisenau.

Otec sloužil württemberskému králi Vilémovi II. jako dvorní maršálek, matka zase coby dvorní dáma královně Charlottě. Rodina bydlela na zámku ve Stuttgartu, a přestože pro ni listopadová revoluce 1918 znamenala silný otřes, zůstal otec ve službách bývalého krále i nadále. Rodinné prostředí se vyznačovalo tolerantní atmosférou. Rodiče synům zajistili všestranné vzdělání s důrazem na studium literatury a hudby. Claus hrál na violoncello a přes křehké zdraví od mládí platil za vynikajícího jezdce na koni.

Podobně jako jeho starší bratři nastoupil také Claus na prestižní Gymnázium Eberharda Ludwiga ve Stuttgartu. Mladého muže oslovovaly rytířské ideály a středověký romantismus, klíčové proto pro něj bylo setkání s básníkem Stefanem Georgem v roce 1923. George svou poezií zásadním způsobem ovlivnil Stauffenbergovo smýšlení.

On i jeho bratři, kteří také patřili k okruhu básníkových příznivců, začali pod dojmem díla oblíbeného „mistra“ sami sebe vnímat jako součást zodpovědné elity národa a průkopníky nového „Tajného Německa“, které zosobňovalo jeho kulturu a silného ducha. Tehdy vznikly i básně, které mladý Claus ovlivněn svým velkým vzorem napsal. Po celý život také odkaz básníka ctil. Dodejme, že George bývá sice někdy pokládán za inspirátora nacionálního socialismu, ale s nacistickým režimem si nezadal a Goebbelsem později nabízené pocty odmítl.

Nadějný kavalerista

V březnu 1926 Stauffenberg odmaturoval, a přestože se zajímal i o architekturu, nakonec se rozhodl pro vojenskou dráhu. Nastoupil k 17. bavorskému jezdeckému pluku v Bamberku, ale nejprve musel absolvovat desetiměsíční kurs v Drážďanské pěchotní škole Reichswehru. Zde byl vyřazen 1. srpna 1928 jako praporčík a okamžitě přešel do jezdecké školy v Hannoveru, kde 17. srpna 1929 složil závěrečnou důstojnickou zkoušku coby šestý nejlepší v ročníku a nejlepší z kavaleristů. Za vynikající výsledky obdržel i čestnou šavli. K 1. lednu 1930 se poručík Stauffenberg stal velitelem výcvikové eskadrony svého 17. jezdeckého pluku, od 1. května 1933 již jako nadporučík velel minometné četě.

Stauffenberg se celý život zajímal o politiku a v kruhu přátel se i on vyjadřoval skepticky o Výmarské republice. Jako příslušníku Reichswehru mu však byla zakázána politická činnost. Od začátku 30. let ale stejně jako mnoho dalších důstojníků sympatizoval s Adolfem Hitlerem, kterého považoval za muže činu s potenciálem sjednotit národ. Jmenování Hitlera kancléřem v lednu 1933 výslovně uvítal a souhlasil nejen s jeho zahraniční politikou a obnovou vojenské síly země, ale i samotnou myšlenkou vůdcovství. V tom se lišil od řady jiných účastníků protinacistického odboje. V září 1933 se oženil s baronkou Ninou von Lerchenfeld a v letech 1934–1940 se manželům narodili tři synové a dcera. 

Rytmistr s citem pro umění

Dne 1. října 1936 se Claus von Stauffenberg ocitl mezi prvními 100 vybranými důstojníky určenými ke studiu na válečné akademii v Berlíně-Moabitu. Horečné budování Wehrmachtu kladlo tehdy zvýšené nároky na počet štábních důstojníků a jejich přípravu. Dva roky zde studoval taktiku, vojenskou historii, logistiku, ženijní přípravu i výstavbu opevnění. Na akademii se také seznámil s Albrechtem Mertzem von Quirnheimem, s nímž se později osudově zapojil do odboje.

V roce 1937 napsal Stauffenberg, který byl mezitím povýšen na rytmistra (kapitána), studii Úvahy o obraně proti nepřátelským výsadkům na vlastním teritoriu. S ní zvítězil v soutěži Německé společnosti pro brannou politiku a vědy a otiskl ji vojenský časopis Wissen und Wehr. V jiné práci zkoumal zase vztah mezi jezdectvem a obrněnými jednotkami a kladl důraz na jejich úzkou součinnost.

Přestože se v té době plně věnoval vojenské kariéře, nepřerušil ani kontakty s uměleckým světem. Léta se přátelil se sochařem Frankem Mehnertem, který nejen vytvořil Stauffenbergovu bustu, ale Claus mu stál modelem i pro sochu Magdeburského ženisty, která stála u jednoho z labských mostů, než byla během války zničena.

Po úspěšném dokončení akademie se prvním Stauffenbergovým přidělením stala 1. lehká divize, kterou tvořily jezdecké i tankové útvary. Zde nastoupil 1. července 1938 do funkce druhého důstojníka generálního štábu (1b), odpovídajícího za veškeré zásobování, dopravu a týlové služby, a v případě války též za odsun raněných nebo shromažďování zajatců.

Sudety, Polsko i Francie...

Stauffenberg s 1. divizí prodělal na podzim 1938 obsazení Sudet a v září 1939 i polské tažení. Jeho divize byla tehdy součástí skupiny armád Jih a 10. armády generála Waltera von Reichenau, která měla vést útok na Varšavu. Rychlý postup do nitra Polska a těžkosti spojené s vedením bleskové války jistě kladly na Stauffenberga, odpovědného za logistiku divize, nemalé nároky. Tažení také prokázalo slabost těchto jednotek, a proto byla 1. lehká divize 18. října 1939 reorganizována na 6. tankovou a odeslána na západní frontu.

V té době se na Stauffenberga obrátil jeho příbuzný hrabě Yorck von Wartenburg, který již patřil k protihitlerovské opozici, se žádostí, aby se Claus k odboji také připojil a jako pobočník generála Walthera von Brauchitsche pomohl v listopadu 1939 svrhnout Hitlera. Ten to tehdy s odkazem na vojenskou přísahu odmítl a k pokusu odstranit vůdce stejně nedošlo, protože nespokojení generálové se nakonec podřídili Hitlerově vůli a od plánování puče zatím upustili.

Během francouzské kampaně v květnu 1940 podléhala Stauffenbergova 6. tanková divize Tankové skupině Kleist (skupina armád A), kde tvořila součást úderného klínu, který překvapivě překonal Ardeny a téměř bez překážek pak postupoval až k Lamanšskému průlivu. Ještě před kapitulací Francie však byl Stauffenberg od své divize převelen k Vrchnímu velení armády (OKH). Za své dosavadní vojenské úspěchy také obdržel 31. května 1940 Železný kříž 1. třídy.

Změna postojů

V rámci OKH převzal Stauffenberg vedení části II. organizačního oddělení. Byl tak jmenován do klíčové funkce, v níž měl přístup k informacím, které zůstávaly běžným důstojníkům odepřeny. Stauffenbergovo oddělení se podílelo na přípravách operace Barbarossa, během nichž došlo také k jeho povýšení na majora. 

Po německém útoku na Sovětský svaz se vrchní velení v červnu 1941 přesunulo do Mauerwaldu ve východním Prusku a později do ukrajinské Vinice. Zde se věnoval kromě jiného otázkám případného nasazení dobrovolníků v takzvaných Východních legiích s cílem naverbovat válečné zajatce a přeběhlíky do boje proti SSSR. Za tím účelem vydalo jeho oddělení směrnici pro zacházení s turkmenskými a kavkazskými vojáky.

Zároveň však major Stauffenberg viděl Hitlerovy diletantské zásahy do vedení války, dostaly se k němu i necenzurované informace o terorizování obyvatelstva na okupovaném území a o vyhlazování Židů. To vše vyvolalo v inteligentním důstojníkovi morální otřes. Nejprve tyto praktiky jen kritizoval, ale pak dospěl k závěru, že vůdce je tyran a musí být svržen. Nadějný voják tak pomalu ale jistě nastoupil cestu, která vyvrcholila 20. července 1940.