Elitní paragáni generála Kurta Studenta děsili Evropu od Belgie po Krétu, nakonec je ale dohnaly válečné zločiny

Německé ozbrojené síly již během Velké války jako jedny z prvních vybavily své piloty padáky, které příležitostně využívaly také k vysazování agentů za nepřátelskou linií. Nepřekvapí tedy, že když po nástupu Hitlera k moci začali nacisté znovu budovat armádu, věnovalo vojenské i politické vedení země značnou pozornost výsadkovému vojsku. To spolu s tankovými sbory a silným letectvem zapadalo do konceptu bleskové války, jež měla zabránit opakování vleklých zákopových bojů z let 1914–1918.

Inspiraci pro výcvik parašutistů našla třetí říše především v SSSR, který na tomto poli intenzivně experimentoval už od roku 1930. Jedno ze sovětských cvičení navštívil i veterán první světové války a činovník německých kluzákových leteckých svazů Kurt Student (1890–1978).

Ostřílený důstojník, poté co se nacisté chopili moci, dostal od Hermanna Göringa pověření vybudovat výsadkové vojsko. To vznikalo z počátku v tajnosti pod hlavičkou Luftwaffe a jeho první rekruti pocházeli zejména z řad příslušníků speciálních policejních útvarů, vytvořených velitelem říšských vzdušných sil a složených výhradně z loajálních členů NSDAP. Cvičení probíhalo nejprve ve městě Stendal v Sasku-Anhaltsku a později i na dalších základnách. Od roku 1936 pak kurs navštěvovali i dobrovolníci z Luftwaffe.

Z Bruntálu na Eben-Emael

Během krize v československém pohraničí v létě 1938 Berlín zvažoval možnost výsadkové operace do týlu čs. armády. Nicméně velení se obávalo, že výcvik německých parašutistů, takzvaných Fallschirmjägerů (padákoví myslivci), dosud nedosáhl potřebné úrovně. Prvního září vznikla 7. letecká divize (Flieger-Division), jejímž velitelem se stal Kurt Student. Po „mírovém“ obsazení Sudet z plánovaného výsadku sešlo, nicméně 7. října jednotka provedla alespoň cvičný seskok na Bruntálsku, který měl zároveň demonstrovat sílu a připravenost branné moci třetí říše.

Poznatky získané ovládnutím čs. opevnění se měly Studentovým paragánům později hodit při jejich nejslavnějším bojovém nasazení na jaře 1940. Cílem 7. letecké divize se stalo ovládnutí belgického pevnostního komplexu Eben-Emael, chránícího mosty přes Albertův kanál. Systém fortifikací postavený v letech 1931–1935 se mezi odborníky těšil pověsti moderních a takřka nedobytných objektů.

Student se rozhodl použít k výsadku kluzáky DFS 230, jež měly přistát přímo na vrcholu pevnosti. Jelikož Eben-Emael ležel na pravidelné vzdušné lince z Kolína nad Rýnem do Paříže, mohla německá rozvědka celý tento areál pohodlně nafotografovat z civilních letadel.

Akci 500 výsadkářů, rozdělených do čtyř skupin, vedl kapitán Walter Koch. Nejdůležitější úkol připadl oddílu Rudolfa Witziga, jenž měl pomocí kumulativní nálože zničit hlavní dělostřeleckou kopuli a zajistit tak, že další útvary nebudou během obsazování mostů ostřelovány.

Útok začal brzy ráno 10. května 1940 současně se zahájením pozemního tažení na západ. Přestože Witzigův kluzák musel nouzově přistát, jeho oddíl úkol splnil. Padákoví myslivci dosáhli stanovených cílů během pouhých 20 minut. Následně pak s pomocí letecké podpory dokázali odrážet nepřátelské protiútoky, a to až do příštího dne, kdy posádka pevnosti kapitulovala.

První porážky

Současně s napadením belgické pohraniční fortifikace podnikli parašutisté rozsáhlejší mise i v Nizozemí. Zde šla 7. letecká divize do akce společně s 22. kluzákovou divizí (Luftlande-Division). Pokus ovládnout tři vojenské přistávací plochy v okolí Haagu a zajmout královnu Vilemínu spolu s představiteli holandské vlády však skončil fiaskem. Transportní stroje utrpěly těžké ztráty a přes 1 500 fallschirmjägerů padlo do zajetí.

Že padákoví myslivci nejsou neporazitelní, ukázala také zkušenost z nasazení 1. pluku Studentovy divize během invaze do Norska. Zde jeden z desantů zdárně ovládl strategické letiště Sola. Hůře si ovšem vedl oddíl vysazený 14. dubna u železničního uzlu Dombås, který v pětidenní bitvě utrpěl těžké ztráty. Část přepravních strojů navíc nedopatřením přistála ve Švédsku. V povědomí německé veřejnosti i politického vedení ovšem úspěch u Eben-Emael zcela přebil všechny problematické zkušenosti s nasazením parašutistů. Berlín tak začal plánovat další ambiciózní operaci.

Pyrrhovo vítězství

V lednu 1941 se paradesantní síly Říše sdružily v XI. letecký sbor (Fliegerkorps), jehož velitelem se stal opět Kurt Student. Krátce poté italské neúspěchy na řecké frontě přivedly Hitlera k rozhodnutí vyslat na Balkán vlastní vojáky. Studentův sbor dostal za úkol obsadit Krétu. Šlo o první invazní operaci v dějinách, vedenou primárně prostřednictvím výsadkových jednotek.

Dne 20. května na ostrov zaútočilo 22 000 padákových a horských myslivců s podporou 330 bombardérů a 180 stíhaček. Směsice řeckých, britských, australských a novozélandských oddílů se pod velením generálmajora Bernarda Freyberga postavila na tvrdý odpor a do bojů se hromadně zapojili také ozbrojení civilisté. Ovládnutí ostrova útočníkům nakonec trvalo 13 dní a ztratili při něm téměř 6 000 mužů.

Mezi padlými se nacházel i potomek pruského maršála Gebharda von Blüchera, vítěze od Waterloo, hrabě Wolfgang von Blücher a jeho dva bratři (Wilhelm a Hans-Joachim). Všichni tři zemřeli krátce po sobě 21. května v blízkosti Herakleionu. Jejich nejmladšího sourozence Adolfa poté uvolnili z vojenské služby, ale o tři roky později zahynul při nehodě během lovu. Ironií osudu potomek vedlejší linie Blücherů Nikolaus padl jako britský voják v severní Africe.

V úloze pěchoty

Ačkoliv invaze na Krétu ve výsledku skončila úspěchem, těžké ztráty elitních vojáků vedly k rozhodnutí upustit od dalších rozsáhlých výsadkových operací. Parašutisté měli napříště bojovat jako lehká pěchota. V září 1941 tak 7. letecká divize putovala na východní frontu do oblasti Leningradu a později se účastnila protipartyzánských akcí v okolí Smolensku. Odloučená část jednotky naopak působila v severní Africe a v květnu 1943 došlo k reorganizaci na 1. výsadkovou divizi (1. Fallschirmjäger-Division).

V červenci téhož roku výsadkáře čekalo přeložení na italské válčiště, kde se pod velením Richarda Heidricha zúčastnili obrany Sicílie. V příštích měsících útvar prošel mnoha ústupovými boji a v prosinci dva prapory padákových myslivců týden hájily pozice proti kanadské přesile u Ortony. Střety v husté městské zástavbě se do povědomí pamětníků zapsaly jako „italský Stalingrad“. Během února až května parašutisté sehráli důležitou roli v legendární bitvě o Monte Cassino. Poslední měsíce války pak jednotka strávila obrannými boji v severní Itálii pod velením Karla-Lothara Schulze.

Konec na Pádu

Zima 1944/1945 vedla k utlumení vojenských akcí v podhůří Alp. Počátkem dubna však Spojenci obnovili postup. Pod sílícím tlakem britské 8. armády se 1. výsadková divize začala stahovat k záložní obranné linii na řece Pád. Ve střetech s polským II. sborem ale útvar přišel o svoji bojovou zástavu, a když 21. dubna polské a americké oddíly obsadily Boloňu, parašutistům hrozilo obklíčení. O čtyři dny později proto jednotka překročila italský veletok a vydala se na pochod do Alp. Finální bitva o „Alpskou pevnost“, slibovaná nacistickou propagandou, se však nekonala. Namísto toho přišla německá kapitulace.

Kurt Student po válce stanul před soudem za násilnosti spáchané jeho jednotkami na Krétě vůči civilistům a válečným zajatcům. Nakonec jej čekal rozsudek ve výši pěti let žaláře. Kvůli zdravotním potížím se však dostal na svobodu už v roce 1948 a v 50. letech se stal předsedou Svazu německých parašutistů (Bund Deutscher Fallschirmjäger).

Vedle incidentů z Kréty čelili někteří důstojníci divize mnoha obviněním ze zločinů proti civilistům v Itálii. Podle pozdějších vyšetřování měli padákoví myslivci během dvou let na Apeninském poloostrově zabít asi 400 lidí. Největší masakr se odehrál v listopadu 1943 v Pietransieri, kde parašutisté postříleli 1 928 obyvatel, kteří odmítli opustit vesnici. Navzdory řadě kontroverzí úspěšné operace německých fallschirmjägerů v letech 1940 a 1941 prokázaly význam výsadkového vojska a podnítily další budování podobných jednotek v řadě armád. Akcemi Studentových útvarů navíc se do značné míry inspirovali i Spojenci při osvobozování Francie a Nizozemska.