Zbožní uctívači Bílé holčičky: Mexický kult Santa Muerte dnes spojuje víru, tequilu, tetování i živé přenosy vysílané na TikTok

Jsou odsouzeníhodní. Jsou prý nebezpeční, protože se rozhodli žít jinak, než jak by si mocní přáli. Ve vylhaném světě představ o dokonalosti pro ně není místo. A koho by zajímali, když se nikam nehodí? Snad jen „zubatou“, až si pro ně přijde. Ale v tom je spravedlnost – smrt totiž měří každému stejně, mocným jako bezmocným.

„Jsme věrní svaté Smrti!“ zvolal kdosi z hloučku, jenž se utvořil před kaplí v potemnělé čtvrti Doctores v mexickém hlavním městě. Asi dvacet lidí nejrůznějšího věku se seskupilo kolem oltáře se smrtkou v nadživotní velikosti, aby se společně vyfotili – skoro jako na konci školního roku.

Někdo ještě dodal: „Ale to neznamená, že nevěříme v Boha! Respektujte nás! Jsme oddaní nejsvětější Smrti, ale věříme v Boha!“ Několik kolemjdoucích se otočilo, ale zase pospíchali dál, aniž by výjevu věnovali pozornost.

Nechvalně proslulá čtvrť Doctores má už tak k smrti příliš blízko, a není potřeba se k ní vydávat ještě blíž. Kdo by se však onoho dubnového večera před oltářem zastavil, zjistil by, že kolem něj vládne obzvlášť slavnostní nálada. Slavilo se totiž 22. výročí vzniku svatyně, jejíž návštěvníky mnozí neváhají označit za rouhače.

Hubená svatá

Santa Muerte – jinak rovněž La Flaca neboli Hubená, případně Niña Blanca čili Bílá holčička – je v Mexiku starou známou. Většina „slušné“ společnosti na ni však hledí skrz prsty, nebo dokonce s obavami. Jak by také ne, po tom všem, co se o ní vykládá. Papež ji navíc označil za „umrlčí symbol“ narkobaronů a přirovnal její kult k satanismu. Jenže paradoxně právě Vatikán se svými často rigidními pravidly vehnal mnoho věřících do její náruče. Svatá Smrt se totiž nepohoršuje nad takovými „hříchy“, jako je homosexualita, promiskuita a vůbec jinakost. Kult nemá jednotné morální krédo, protože roste zcela chaoticky a živelně.

Santa Muerte si nepotrpí na morálku v klasickém slova smyslu: Její vyznavači zdůrazňují loajalitu, oddanost rodině, dodržování slibů, zodpovědnost – není ovšem problém ji požádat o osobní prospěch nebo třeba o pomoc při kriminálních aktivitách. Smrt nesoudí a přijímá všechny.

Potkal jsem spoustu obyčejných milých lidí, kteří se k ní modlili. Nad temnou pověstí svaté Smrti bychom ovšem neměli mávnout rukou. V podsvětí mezi zabijáky či jedinci praktikujícími černou magii jde skutečně o váženou postavu. V minulosti se našly její oltáře v tajných doupatech kriminálníků a sekt, nezřídka spolu s drogami, zbraněmi, a dokonce i lidskými ostatky. Přesto nelze každého jejího vyznavače označit za delikventa – podobně jako ne každý, kdo poslouchá norský black metal, vypaluje kostely a koupe se v krvi panen.

Vánoční setkání

Bylo to loni o Vánocích. Metropoli Ciudad de México prostoupila sváteční atmosféra a do města se vkradla zima: I v Latinské Americe totiž umí chlad ve výšce 2 500 metrů nad mořem pořádně zalézt za nehty. A tak jsme se jednoho večera vydali s přáteli do centra dát si něco horkého k pití a obhlédnout vánoční výzdobu. Jako bychom jeli na trhy do Vídně.

Projížděli jsme čtvrtí Doctores, jakýmsi nechtěným a zapíraným sousedem prestižní oblasti Roma, plné západní zlaté mládeže, hipsterských kaváren a galerií. Lidé v Doctores jsou z jiného těsta. Už z jejich pohledů vyčtete, že se tam život s nikým nepáře. Čtvrť vyrostla koncem 19. století v místě někdejšího hřbitova, zrušeného jen o pár let dřív kvůli následkům zemětřesení. Mělo jít o prominentní rezidenční zónu, i s tehdejší nejmodernější nemocnicí. Dnes je však tamní zašlá sláva z polorozpadlých domů sotva znát. 

Na jedné křižovatce přitom upoutal moji pozornost zvláštní výjev. U prodejny tacos na růžku stál zaparkovaný moped s přívěsem a na něm trůnila smrtka v oslnivém hábitu, ověšená světýlky jako vánoční stromeček. Spíš než modlu obávaných nájemných vrahů sicarios sice připomínala pouťovou atrakci, ale měla v sobě i něco tajuplného. Musel jsem vypátrat, o co se jedná a kdo za tím stojí.

První a patnáctý den

Nebylo příliš těžké zjistit, kde se v místě nachází kaple zasvěcená svaté Smrti. Dostal jsem tip od známé a jednoho dne jsem se tam vypravil na obhlídku. Měl jsem štěstí: Když jsem dorazil, stačil jsem ještě zahlédnout, jak přívěs se Santa Muerte mizí za vraty kaple. Vlastně to byl nenápadný omšelý dům, který vybočoval z řady snad jen tím, že měl venku na chodníku vitrínu a v ní stály tři figuríny: Santa Muerte, vedle ní apoštol Juda Tadeáš, vzývaný v časech neštěstí, a Jesus Malverd neboli mexická obdoba Robina Hooda.

Nenápadně jsem se ochomýtal kolem, protože jsem zevnitř slyšel známky života. Vtom vyšel ven kluk, který právě zaparkoval pojízdnou smrtku. Dal jsem se s ním do řeči: Řekl jsem mu, že jsem ho nedávno viděl, že mě celá ta věc zaujala a chtěl bych vědět, o co se jedná. Pak jsem dodal, že jsem novinář a že už jsem svatou Smrt dokumentoval ve čtvrti Tepito. Nakonec mi prozradil, že se věřící scházejí vždycky první a patnáctý den v měsíci – a ať se klidně přijdu podívat.

Sousedská slavnost

Vrátil jsem se tedy při nejbližší příležitosti, což bylo 15. ledna. Zvenku byste rozhodně neřekli, že jde o svatostánek Santa Muerte. Tvořil ho prostor o velikosti garáže v přízemí jednoho z domů, které pamatovaly zlatou éru čtvrti. V zadní části místnosti byl vidět ozdobený oltář a na něm stála smrtka téměř v nadživotní velikosti. Kolem ní spočívaly další, v menším provedení, a všelijaké drobné předměty. Ze stropu a stěn visely ozdobné látky, ale jinak se místnost zdála poměrně obyčejná a nenápadná.

Za tmy to místo působilo mnohem vážnějším dojmem než ve dne. Popravdě jsem tam šel s obavami, že mě lidé z Doctores vynesou ven v zubech, až mě uvidí. Co tu pohledává nějaký běloch? 

Před sedmou hodinou se začali scházet první věřící a ke své nemalé radosti jsem mezi nimi nezahlédl ani jeden potetovaný obličej nebo někoho ozbrojeného, jak tomu běžně bývá v Tepitu. Připadal jsem si spíš jako na nějaké milé sousedské slavnosti.

Víra na TikToku

Všiml jsem si kluka, se kterým jsem se bavil už odpoledne. Zamířil jsem za ním s napřaženou pravicí, aby všichni viděli, že nejsem žádný náhodný čumil, kterého by se museli bát. „Myslíš, že bych si tu mohl udělat pár fotek?“ osmělil jsem se. „Ale jo, co by ne,“ přikývl. „Jenom respektuj věřící a ber ohled na to, aby jim to nebylo nepříjemný.“ Vytáhl jsem tedy fotoaparát a udělal jsem pár snímků kaple. Dával jsem si záležet, aby bylo vidět, že fotím jen výzdobu, a ne věřící. To jsem měl v plánu, až si na mě trochu zvyknou.

Za okamžik se k nám připojila žena, která celé akci zjevně velela. Ačkoliv na první pohled vypadala ze všech nejobyčejněji – s prořídlými zuby, s vlasy „oškubanými“ na kluka a v babičkovské zástěře – nebylo pochyb, že má u ostatních respekt. Kmitala sem a tam s cigaretou mezi prsty, vykřikovala povely a u toho se stíhala zdravit s příchozími a smát se tak, až se jí obličej krčil vráskami. Přišla svému synovi oznámit, že za chvíli začnou, a ujistit se, že má všechno připravené.

„Stream je nachystaný?“ zeptala se. „Stream?“ vyhrkl jsem překvapeně. „No jo, dneska musí jít všechno do světa,“ opáčila. „Kam do světa?“ Oba se usmáli: „Přece na TikTok. Přenášíme každou mši, aby se mohli připojit i lidi na dálku. A taky chceme dělat osvětu, aby všichni viděli, že nejsme žádná monstra.“ 

Nevěříme v humanitu

Dotyčná dáma pak pokračovala: „Spousta lidí na nás nadává, protože nevědí, co vlastně děláme. Dívají se na nás divně, odsuzují nás, že nevěříme v Boha. Ale my věříme v Boha. A věříme v Pannu Marii Guadalupskou. A v Judu Tadeáše. A věříme v satanismus a věříme ve všechno. Akorát nevěříme v humanitu,“ vyjmenovala a začala se zase smát tím svým divokým smíchem. Jako někdo, komu se nemůže nic stát a kdo už nemá co ztratit. Někdo, kdo ví, že nemůže prohrát, protože ani nechce vyhrát. Čišela z ní absolutní svoboda.

„To vy jste oltář založila?“ zeptal jsem se. „Před jednadvaceti lety! Věřil bys tomu? Už je to jednadvacet let!“ přitakala. „Co vás k tomu vedlo? A proč zrovna Santa Muerte?“ Neváhala ani vteřinu. „Moje dcera,“ odpověděla a vyhledala očima v davu asi 25letou pohlednou slečnu. „Skončila tehdy po ošklivé autonehodě s popáleninami na většině těla. A tenkrát jsem začala věřit.“ 

Stačil jsem se jí ještě zeptat, jak se jmenuje. „Shakira Guadalupe Masturbeta,“ odvětila, ale než to dořekla, už se zase smála na celé kolo a plácala se do kolen. Nakonec přece jen zvážněla a prozradila mi své pravé jméno: María Alicia Pulidová.

Tequila před obřadem

Toho večera jsem se taky seznámil s Edsonem. Dorazil v dodávce s partou čtyřicátníků a na rozkládací stolek před kaplí vyrovnali tašky s limonádami, balíky tortill, tácky, kelímky a několik plastových boxů s grilovanými kuřaty. María Alicia se šla chystat na bohoslužbu. Věřící už posedávali na lavičkách před vstupem do kaple a zbytek stál kolem. Její dcera dostala za úkol zprovoznit živý přenos na jejich tiktokový kanál, aby mohl prastarý tajuplný rituál držet krok s dobou.

Dívka před věřící umístila kruhový reflektor, jaký používají influenceři, a začala nastavovat mobil pro streamování. Mše už měla asi hodinu běžet, ale pořád se nic nedělo. Pak, jako by ke mně svatá Smrt seslala svého anděla, se přede mnou zjevil kluk z oné dodávky a v každé ruce držel láhev s čirou tekutinou. „Já jsem Edson. Piješ tequilu?“ oslovil mě. „Jo,“ přitakal jsem, ačkoliv jsem trochu váhal. Přece jen jsem tu byl jako pozorovatel – a co když je tahle pozornost určená pouze pro věřící?

Tetování se Smrtí

Záhy mě zaujal chlapík se zajímavě tetovaným předloktím. Tetování je přitom u příznivců svaté Smrti běžné. Muž se jmenoval Ricardo, vycenil na mě zlatý chrup a souhlasil, že si ho můžu vyfotit. Když viděl můj zájem, vyhrnul si ještě tričko a pochlubil se podobiznou Santa Muerte přes půlku těla. „Začal jsem věřit před půl rokem,“ prozradil mi, když jsem ho pak zpovídal. Ale na otázku, co ho k tomu vedlo, jen pokrčil rameny.

O chvíli později mi na rameno poklepal plešatý obr, a sotva jsem se otočil, už si taky vyhrnoval tričko. Jmenoval se Sergio a celá záda mu zdobila jakási scéna se Santa Muerte a pitbulem. Vzápětí za mnou pro změnu přišla žena s koketním výrazem, odvedla mě dovnitř kaple a stáhla si ramínka, aby mi ukázala tetování svaté Smrti na rameni. Potom bohoslužba konečně začala.

Mohlo tam být asi třicet lidí. Stoupl jsem si za ně a nechal jsem fotoaparát svěšený podél těla, abych dal najevo, že nechci nijak narušovat intimitu jejich obřadu. Udělal jsem jenom pár rychlých fotek zdálky.

Jako v nedělní škole

Tohle byla rozhodně nejdelší mše, jakou jsem kdy zažil. María Alicia předčítala modlitby z otrhaného sešitu a věřící opakovali po ní. Navíc se nemodlili jen k Santa Muerte, ale skutečně i k Ježíši, Panně Marii a dalším svatým ochráncům. Odříkávali dokonce otčenáš, křižovali se a bohoslužba se ani vzdáleně nepodobala nějakému satanskému rituálu. Všechno bylo navýsost kultivované a věřící připomínali spíš účastníky nedělní školy, kteří mohli po obřadu klidně zajít na slavnostní oběd. Našli byste mezi nimi všechny věkové skupiny.

Na lavici přímo před oltářem seděla starší žena s šedivými vlasy a na rameni měla dva barevné papoušky. Kolem kaple se krátce mihla i slečna v upnutých minišatech, tiše se pomodlila a zase zmizela do noci. Začalo mi docházet, že Santa Muerte je tu skutečně pro každého, včetně mě.

Nikdo na mě ani na okamžik nehleděl s nedůvěrou nebo záští, právě naopak. Lidé se navzájem obdarovávali drobnými pozornostmi, mimo jiné sladkostmi, a nikdy mě neobešli, takže jsem měl brzy kapsu plnou bonbonů a lízátek. K tomu mi Edson nalil už asi pátý kelímek tequilly.

Pekelné rozloučení

Bohoslužba dospěla ke konci. Někteří se vzdálili, jiní si šli pro požehnání k oltáři, kde nechávali obětiny a zapalovali svíčky. Pozornost se pak stočila k rozkládacímu stolku s proviantem. María Alicia se postavila za obrovský hrnec a začala z něj do plastových misek servírovat chilaquiles, směs rozmačkaných tortill nasáklých červenou salsou. Mezi prvními zavolala na mě, jestli jsem jedl. A než jsem stačil odpovědět, už mi po Edsonovi posílala nášup. 

Chilaquiles patří k mým oblíbeným jídlům, takže jsem byl vlastně rád – alespoň do prvního sousta, při kterém jsem se okamžitě orosil. V Mexiku si pikantní pokrmy dopřávám s chutí, ale ještě nikdy jsem nejedl něco, co by mi doslova vypálilo krk. A podle všeho jsem nebyl sám: I ostatní najednou lapali po dechu, sháněli se po pití a otírali si pot z čela. María Alicia je s pobavením sledovala a chechtala se na celé kolo.

Věřící se postupně začali loučit, takže jsem i já paní domácí poděkoval a chystal jsem se zamířit k domovu. „Nezapomeň dorazit příště!“ nabádal mě Edson. „Patnáctýho je to obvykle slabší, ale prvního je to vždycky velký. Musíš se přijít podívat!“

Mezcal a doutníky

Nemohl jsem tedy chybět na velké dubnové fiestě, která se konala k 22. výročí založení kaple. Dorazily desítky lidí a zaplnily celou ulici. Zahrát přišli dokonce muzikanti mariachi a všude byla k mání spousta jídla. María Alicia se zdravila s příchozími a věřící si s vlastními soškami smrtek chodili pro požehnání. Bílá holčička miluje dárky v podobě alkoholu a tabáku, a tak se na její podobizny snášely spršky mezcalu i dým z doutníků.

Věděl jsem, že tyhle lidi vidím na nějakou dobu naposled. Poslední den před odletem jsem nechal fotky z fiesty vytisknout a zanesl jsem je ke kapli. María Alicia zrovna něco dělala u kárky s pojízdným oltářem, který mě tenkrát na místo přilákal. „Ta bába se vecpe všude!“ komentovala jeden ze snímků, na němž jsem znovu zvěčnil starou paní s papoušky. „Tak ti děkujeme, a až tady zas budeš, přijď na chilaquiles!“ rozesmála se a posunkem naznačila, jak si otírá pot z čela. Usmál jsem se taky a vydal se zpátky.