Základní kámen blitzkriegu: Evoluce německých velitelských tanků
Už od vypuknutí druhé světové války v září 1939 měly tankové jednotky Wehrmachtu oproti svým protivníkům velkou výhodu v podobě perfektně využívané rádiové techniky. Speciálně vybavená velitelská vozidla se zejména v prvních letech konfliktu stávala často klíčem k úspěchu.
Od poloviny 30. let začal Wehrmacht budovat tankové jednotky jako zásadní prvek, který měl přispět k naplnění válečných plánů nacistů. Úspěch tohoto typu zbraní ale nezávisel jen na výkonu motorů a průraznosti kanonů. Vznikající princip velení přímo na frontě se s vypuknutím druhé světové války stal základní složkou německé bojové doktríny blitzkriegu. Není proto divu, že generálové požadovali pro své vojáky obrněná velitelská vozidla již v rané fázi konfliktu.
Záludný problém
Spojení mezi středním velitelským stupněm a bojovými jednotkami představovalo v té době velký problém. V přípravě na akci vypracoval velitel na taktické úrovni plán založený na hodnocení vlastních a nepřátelských sil a formuloval příslušný rozkaz. Do tohoto okamžiku se dalo směle plánovat a velitel měl vše pod kontrolou. Jak je ale známo, všechny vojenské plány vydrží nejdéle do prvního výstřelu. Respektive do chvíle, než se tanky rozjely – a kontakt s velením se přerušil. Jak se měli vojáci vypořádat s nepředvídanými problémy, kdy bylo nutné kvůli změně situace přizpůsobit nebo zrušit původní pokyny?
Zvukové signály nepřipadaly v úvahu a předávání rozkazů praporky bylo kvůli krátkému „dosahu“ také nevhodné. Ve věži tanku vztyčený muž máchající praporky vypadal sice efektně, ale tento způsob se hodil spíše na přehlídky či manévry a ve skutečném boji byl téměř nepoužitelný. V noci nebo při omezené viditelnosti (mlze) mohly pomoci světelné signály, ani ty však nepatřily k nejpraktičtějším. Velitel zkrátka neměl dostatečně spolehlivý způsob, jak s operujícími stroji komunikovat. A bez jeho jasných a včasných rozkazů hrozilo, že se útok zhroutí.
Východisko nabízela tehdy ještě mladá radiotelegrafie čili bezdrátový přenos znaků (Morseova abeceda) nebo řeči (telefonie). Rozhlasové vysílání se šířilo již od počátku 20. let a umožnilo předávat informace do odlehlých oblastí. Tato technologie se začala využívat i pro spojení s loděmi a bylo jen přirozené, že se o ni začaly zajímat armády.
K průkopníkům přitom patřila i ta německá, neboť tamní zastánci tankové zbraně si dobře uvědomovali, že obrněnce vybavené radiopřijímači se mnohem lépe koordinují. Už první meziválečné konstrukce vyráběné v malých počtech proto dostávaly rádiové přijímače. Kolem roku 1935 pak vykrystalizovaly klíčové body pro standardizované vybavení německých tankových jednotek radiostanicemi. Byly přizpůsobeny příslušným úrovním velení od roty až po divizi.
Prodloužení dosahu
Základ představoval krátkovlnný vysílač o výkonu pěti wattů a vhodný přijímač, tedy dvě samostatná zařízení. Každé z nich obsahovalo měnič, který transformoval elektrický proud z palubního zdroje tanku. Plány Wehrmachtu počítaly s jedním vysílačem a dvěma přijímači pro velitele roty a s jedním vysílačem a jedním přijímačem pro velitele čet. Běžná bojová obrněná vozidla dostávala pouze jeden přijímač, takže sama nemohla potvrzovat přijetí rozkazu ani posílat zprávy. Tato jednoduchá rádiová síť zpočátku umožňovala komunikaci na vzdálenost dvou kilometrů (Morseovkou až tří). Jednalo se však pouze o teoretické hodnoty, v reálu je ovlivňovala řada parametrů: topografie, počasí a také skutečnost, zda vysílání probíhalo ve dne či v noci.
Ještě před začátkem války v roce 1939 bylo toto původní vybavení nahrazeno výkonnějším, přičemž výkon VKV vysílače se zvýšil z pěti na 10 W. Tím se podařilo prodloužit dosah na čtyři až sedm kilometrů při zastavení a tři až pět za jízdy (v obou případech hovoříme o přenosu hlasu). Při použití Morseových znaků činil dosah čtyři až osm kilometrů, respektive tři až šest. Všechna tato zařízení vysílající na velmi krátkých vlnách se provozovala s dvoumetrovou prutovou anténou.
Výkonnější zařízení
Mezi nové vylepšené radiostanice patřila například sada Fu 5, která obsahovala 10W vysílač a potřebné příslušenství. Souprava Fu 2 se skládala pouze z přijímače a příslušenství. Velitelé čety a roty obdrželi každý sadu Fu 5 a Fu 2 (tedy jeden vysílač a dva stejné přijímače), zatímco ostatní tanky v rotě obdržely Fu 5. To znamenalo, že nyní byly také schopny samy aktivně vysílat. Není však známo, zda se podařilo tuto změnu vybavení dokončit ještě před vypuknutím války.
Vyšší stupně velení (tanková divize nebo pluk) měly k dispozici výkonnější vybavení, které se instalovalo ve specializovaných vozidlech – Panzerbefehlswagen (PzBefWg). Ta v podstatě vycházela z běžných obrněnců, které byly pro novou funkci patřičně upraveny. Velitelské stroje měly také různé rádiové vybavení v závislosti na jejich použití. Rozlišování jednotlivých typů je komplikované, určují je čísla speciálních obrněných vozidel (SdKfz). Jako nejlepší se proto jeví jejich rozdělení do kategorií podle taktického využití.
Ryzí velitelské vozidlo
Ve fázi budování obrněných sil byl pro vytvoření velitelského vozidla z důvodu nedostatku alternativ použit Panzerkampfwagen I (PzKpfw I). Zpočátku se na podvozky verzí Ausf.A a Ausf.B montovala nástavba, v níž se našlo místo pro výkonnější rádiové vybavení v podobě Fu 6 (20W vysílač a přijímač VKV) a soupravy Fu 2. Vysílač měl dosah šest (telefonování), případně 12 km (Morseova abeceda). To znamenalo, že „malé velitelské obrněné vozidlo“ (Kleiner Panzerbefehlswagen – kl PzBefWg) neboli SdKfz 265 mohlo zajistit spojení s obrněnou rotou na větší vzdálenosti. Z výrobní linky sjelo 199 kusů (15 na základě Ausf.A a 184 na Ausf.B). V letech 1935–1936 testovala 1. tanková divize také řadu řešení na bázi konvenčních PzKpfw I. Přesný typ rádiového vybavení však není znám. Vzhledem k tomu, že tato vozidla nesla rámovou anténu, lze předpokládat, že bylo instalováno zařízení pro střední vlny dlouhého dosahu.
Jakmile pak měla armáda k dispozici PzKpfw III, padlo rozhodnutí použít jako velitelský tank tento typ. Bylo to pochopitelné, protože PzKpfw I nenabízel ani potřebný prostor, ani požadovanou průchodnost terénem. Dalším důvodem se stala potřeba standardizace. Ta měla zabránit tomu, aby nepřítel v boji na první pohled rozeznal takticky a technicky cenná vozidla a útočil primárně na ně. Ke stavbě těchto strojů posloužily téměř všechny výrobní varianty Panzeru III. Totéž platí o ukořistěných českých tancích PzKpfw 35 (t) a PzKpfw 38 (t). Obrněnec PzKpfw IV nebyl původně použit pro připravovaný PzBefWg, jenž vznikl ve třech variantách: SdKfz 266, 267 a 268.
Německé velitelské tanky se v prvních letech války osvědčily a jejich evoluce vedle k vozidlu s označením SdKfz 266, které bylo určeno pro spojovací čety obrněných divizí. Disponovalo radiostanicemi Fu 6 a Fu 2 čili shodným vybavením jako kl PzBefWg SdKfz 265. Stroje nejsou navenek od sebe rozpoznatelné. K identifikaci lze použít pouze věžové číslo, protože velitelé na úrovni divize, pluku nebo praporu tato vozidla vybavená VKV zařízením krátkého dosahu neměli.
Nápadný anténní rám
Ve spojovací četě tankového pluku a ve spojovacím praporu tankové divize našel uplatnění SdKfz 267, jenž měl sadu Fu 5 (10W vysílač, přijímač a příslušenství) a Fu 8 (30W střední vysílač, přijímač a příslušenství). Tato kombinace byla zpočátku instalována do PzKpfw III a PzKpfw 35 (t) a 38 (t). Sestava Fu 5 zajišťovala spojení s tankovými rotami směrem dolů a využívala dvoumetrovou prutovou anténu.
Středovlnná souprava Fu 8 sloužila jako zařízení s dlouhým dosahem (telefonování do 40 km, morseovka do 120 km) a zpočátku se provozovala s nápadnou rámovou anténou na zádi velitelského tanku. V případě PzKpfw III mohla osádka vysunout osmimetrový klikový stožár s hvězdicovou anténou „a“, který byl namontován v neotočné věži, aby se dosáhlo maximálního dosahu při vysílání ze stojícího vozidla. Protože však rámová anténa byla zdálky snadno rozpoznatelná, docházelo k neúměrným ztrátám. Od roku 1942 ji tak nahradila hvězdicová anténa „d“. Menší „české“ kořistní tanky neměly klikový stožár.
Nové varianty vozidel
Toto osvědčené rádiové vybavení se od roku 1943 instalovalo také do PzKpfw IV, Tiger Ausf.E i Panther a nakonec do Tiger Ausf.B. Objevily se i velitelské varianty útočných děl a stíhačů tanků stejně jako některých samohybných děl. Po zavedení hvězdicové antény „d“ se dala velitelská vozidla odlišit od běžných tanků pouze podle drobných vnějších detailů. Nadbytečným se stal také klikový stožár.
Při činnosti ve stacionární poloze mohli vojáci hvězdicovou anténu „d“ prodloužit třemi 120cm tyčemi a vytvořit tak prutovou anténu. Samotná hvězdicová anténa „d“ musela být kvůli vysokému výkonu umístěna na porcelánovém izolátoru chráněném kusem ocelové trubky. Samotná anténa se montovala na střed krytu motoru nebo na zadní desku (u PzKpfw IV).
Specializovaná vozidla SdKfz 268 měli k dispozici spojovací důstojníci Luftwaffe (Flieger-Verbindungsoffiziere, Fli-VO), kteří obvykle koordinovali operace pozemních sil s akcemi stíhacích a střemhlavých bombardovacích jednotek na úrovni divize. Tyto stroje měly následující rádiové vybavení: souprava Fu 6 (20wattový VKV vysílač, přijímač plus příslušenství) se používala pro komunikaci s bojovými skupinami (Kampfgruppe) i divizí, souprava Fu 7 (30W středněvlnný vysílač, přijímač a příslušenství) zase pro rádiové spojení země-vzduch. Tento vysílač pracoval s prutovou anténou o délce 140 cm a měl dosah 100 km v hlasovém režimu. Úpravou na verzi SdKfz 268 prošly různé typy tanků.
Poptávka po bojových schopnostech
Kromě bohatého rádiového vybavení byl ve věžích prvních velitelských tanků instalován také mapový stůl. Je proto pochopitelné, že vozidlo nemohlo nést kanon a pro vlastní obranu mělo k dispozici jen kulomet MG 34. Toto řešení se však záhy ukázalo jako chybné a mnoho velitelů na úrovni praporu požadovalo plnou bojeschopnost. Úřad pro vyzbrojování (Waffenamt) proto od roku 1942 tento požadavek naplňoval. Zpočátku, od dubna, továrny provizorně přestavěly asi 80 PzKpfw Ausf.J na velitelské tanky. Tato vozidla byla vyzbrojena buď kanonem 5 cm KwK 38 L/42, nebo delším KwK 39 L/60 stejné ráže. Přeživší stroje dostaly v roce 1943 také pancéřové „zástěry“ (Schürzen).
Od prosince 1942 opouštěl výrobní haly typ PzBefWg Ausf.K. Tato speciální varianta PzKpfw III měla větší věž, v níž byl namontován 5 cm KwK 39 L/60. Vozidla dostávala označení SdKfz 266, 267 a 268. Všechny tyto tanky nesly místo rámové hvězdicovou anténu „d“. Velitelská obrněná vozidla na bázi PzKpfw III měla dlouhou životnost, protože se jen zřídka pohybovala v blízkosti fronty. Obrněné divize, které byly od přelomu let 1943/1944 víceméně jednotně vybaveny Panzery IV, proto měly tyto stroje používat ještě dlouhou dobu. V roce 1944 bylo 90 PzKpfw IV přestavěno na velitelská vozidla (PzBefWg IV) v rámci generální opravy, pravděpodobně jen na verzi SdKfz 267.
Na základě pantherů a tigerů
Tankové prapory a těžké tankové prapory dostávaly hned od začátku vozidla PzBefWg založená na nových středních a těžkých tancích (Panther a Tiger). Ta byla pravděpodobně k dispozici pouze jako SdKfz 267 a 268. U těžkých praporů, tvořených 45 stroji, doplňovala tři velitelská vozidla tři 14členné roty. Mezi květnem 1943 a únorem 1945 bylo přestavěno celkem 329 pantherů na velitelské stroje. Do trupu konstruktéři umístili vysílačku s dlouhým dosahem FuG 7 nebo FuG 8, která nahradila část držáků munice pro hlavní zbraň.
Pod Sturmartillerii spadající útočná děla StuG vysílala na frekvencích dělostřelectva, a proto byla vybavena soupravami Fu 15 a Fu 16 (na rozdíl od Fu 2 a Fu 5 tankových jednotek). Tato zařízení byla prakticky identická, ale vysílala v různých frekvenčních pásmech a nebyla kompatibilní. Prapory útočných děl u divizí tankových granátníků zase používaly Fu 5 a Fu 2.
Celkově lze rádiové vybavení Wehrmachtu hodnotit jako velmi účinné. Po technické stránce se nacházelo na špičkové úrovni a od roku 1938 bylo zcela spolehlivé. Problém však představoval dosah, protože 10W a 20W s dosahem pět kilometrů pokrývaly pouze oblast působení tankového praporu. Pro dálkové spojení se štábem pluku či divize nebo s jednotkami jiných druhů vojsk byly zapotřebí přístroje s větším dosahem. Tyto radiostanice byly proto instalovány do speciálních vozidel PzBefWg, která hrála významnou roli při koordinaci operací. Po druhé světové válce technický pokrok zajistil, že speciální velitelská vozidla s radiostanicemi s delším dosahem již nebyla v rámci větších formací zapotřebí.
